O radosti

17. listopadu 2018 v 23:06 | Grizly |  Kázání
Milí Kristovi přátelé,


z čeho máte opravdu radost?

Dnes bych se s vámi chtěl zamyslet nad Božím slovem z 1. kapitoly listu Filipským.

Pavel je ve vězení. To není moc radostná okolnost. Navíc mu dělají starost falešní učitelé, kteří tvrdí, že je třeba ke křesťanské víře něco přidávat. Krom toho jsou tu i lidé, kteří zneužívají jeho nelehké situace a kážou evangelium s nesprávnou motivací. Pavel ale není otřesen okolnostmi. Říká, raduji se, radujte se. Když čteme jeho slova, otevírají se nám různé otázky. Je opravdu možné se radovat navzdory okolnostem? Z čeho se opravdu můžeme radovat? Co nám přináší opravdu radost?



Je třeba rozlišit Pavlův postoj jako křesťana. Pavel se raduje navzdory. Navzdory okolnostem. A pak je třeba rozlišit lidskou emoci radost. Takovou radost pociťujeme, když se nám něco povede. Nebo máme radost, když vidíme, že děti prospívají. Radost máme, když děláme něco, co nás baví. Když jsme s rodinou nebo s milovanou osobou. A naopak - jsou opravdu situace, kdy nám není do zpěvu a kdy procházíme depresemi. Pak je velmi těžké se radovat. Aby poselství o radosti nepůsobilo rozporuplně, chci nejdřív udělat tento komentář. Takové situace někdy Pán Bůh dopouští. Lidé jsou nemocní. Lidé umírají. Lidé nemají práci. Máme starosti. Strachy. Obavy z budoucnosti. Proto máme v Písmu i texty jako je Římanům 8,28, kde se píše. Všechno napomáhá k dobrému těm, kteří milují Boha. To už víme. Tedy v těsném spojení s Kristem je možné i těžké situace vnímat jako Boží vedení. A dokonce i těžké zkoušky je možné vnímat jako Boží laskavé vyučování. To nám působí naději. A v tom můžeme dokonce vnímat radost. O tom ale dnes mluvit nechci. Chci naopak mluvit o Pavlově radostném postoji navzdory okolnostem. Jak je možné se navzdory každodennímu stresu, zápasům a těžkostem radovat? Nebudu vám udílet rady ani nechci dávat návod. Před měsícem jsem se zúčastnil ve škole semináře emoční sebeobrana. Tam jsme dostávali návody a metody. Když se chceš usmát, tak zvedni koutky úst o 2mm. Myslím, že je třeba víc než to. Aby se člověk mohl usmívat a radovat a být toho emočně schopen, musí mít především plnou emoční nádrž. Kompenzovat věci, které vám radost berou a dělat věci a být s lidmi, které vám radost působí. O tom ale jindy.



Chci se s vámi dnes zamyslet nad třemi důvody křesťanské radosti z 1. kapitoly Filipským. A nebudu vyčerpávající. Je jich možno najít více. Za prvé, Pavel se raduje a my se můžeme radovat spolu s ním, protože se těšíme do nebe. Pavel vede vnitřní dialog. Co je lepší? Aby mě soud odsoudil a popravili mě? Když mě zabijí, půjdu za Ježíšem do nebe. Super. Za druhé, Pavel není sám, raduje se ze společenství a to je i pro nás druhým důvodem radosti. Pavel vzpomíná na lidi, kterým slouží a píše dopis s jeho důvěrným přítelem. A z toho se může radovat. A za třetí, Pavel nepodléhá malomyslnosti a využívá čas jemu svěřený. Pavel píše dopisy, posiluje křesťany a nezapomíná sdílet svou křesťanskou víru s ostatními. Stejně jako Pavel, i my se můžeme radovat, když dáváme naději druhým lidem kolem nás a můžeme přinášet poselství o radosti. Evangelium je radostná zpráva hledajícím lidem kolem nás. V druhé části kázání se chci zamyslet nad praktickými kroky. Tedy co můžu jako křesťan dělat, abych prožíval větší radost.



Pojďme si teď přečíst Boží slovo a pak se pustíme do první části výkladu (čti Fp 1,21-26):



Za prvé, Pavel se těší do nebe. Říká: "Život je pro mne Kristus, smrt je zisk. Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší…"

Není to nějaké stýskání. Není to malomyslnost a slabost. I když jistě chápeme, že když jsou okolnosti smutné, kdo by se netěšil, až to skončí, že? Dobrá zpráva je, že se máme na co těšit. Pavel na jiném místě říká, že ubohý je člověk, který nedoufá v nebe.

Pokud není žádná cena, o kterou usilujeme, jaká je vůbec pointa? K čemu by to všechno trápení bylo? Slyšel jsem některé lidi říkat, že by byli křesťany, i kdyby neměli naději na vzkříšení a nebe. Já mám naději. Ve filmu Forest Gump se poručík Dan ptá Foresta: už jsi našel Ježíše? A on vtipně odpovídá: já nevěděl, že ho mám hledat. Ale pak druhým dechem dodává: já půjdu do nebe. Pro něho byl vztah s Bohem něčím samozřejmým a základním. Ale ne pro poručíka. Nevím samozřejmě, co bude po smrti. Ještě jsem neumřel a nebyl jsem tam. A svědectví lidí, kteří údajně byli v nebi nebo v pekle mě moc nestačí. Ale jako křesťan mám dobrou naději založenou na Božím slově, že když důvěřuji Kristu, tak budu vzkříšen z mrtvých a budu v nebi. O tom mluví apoštol Pavel v 15. kapitole 1. listu do Korintu. Takže mít naději a víru v nebe je důležité. Ale není to všechno.

Jako učitel vím, že vnější motivace nemá takovou váhu jako motivace vnitřní. Když žák něco dělá kvůli známce a nebo kvůli odměně, není to stejně hodnotné jako když to dělá, protože ho to baví. Vidím to v hodinách a vidím to i na kroužcích. Na kroužcích nejsou děti protože musí, ale protože chtějí. A žáci, kteří se anglicky učí, protože je to zajímá a chtějí se toho naučí mnohem víc a kvalitněji. Je to tím, že se neučí na test, ale pro život. Věřím, že v křesťanském životě je to podobné. Pokud něco dělám jen proto, abych za to něco dostal, je to povrchní. Pokud poznávám Krista pro to, abych neskončil v pekle nebo dostal vyšší level v nebi, je to povrchní. Pokud to dělám z radosti, dělá se to lépe. Miluju Boha, a proto ho chci víc znát, proto si čtu Bibli a modlím se. Nemodlím se, abych se dostal do nebe a nebo abych byl dobrý křesťan. Je to podobné s manželstvím. Miluju manželku a děti protože musím? A nebo mám svou manželku rád a proto ji chci víc znát a trávím s ní čas? Mám své děti rád, a proto s nimi chci trávit čas. Ten čas je pak kvalitnější, protože neplním povinnost, ale mám z toho času radost. Vnitřní motivace má jinou kvalitu než motivace vnější.

Na druhou stranu, právě když čelíme těžkostem a život nám podkopne nohy, tak je dobré vědět, že je něco dál. Když prožíváme trápení a nebo čelíme nespravedlnosti, je dobré vědět, že je tu spravedlivý Soudce a ten vše nakonec rozsoudí. Když prožíváme každodenní boje, je dobré vědět, že nás čeká otevřená a laskavá náruč Krále. Já se těším do nebe. A je mi jedno, zda budu mít chudý příbytek a budu ten poslední a nebo to bude lepší. Hlavně když tam budu:)

Takže vidina nebe je lákavá a neměli bychom na to zapomínat. Na druhou stranu, jak už tvrdil ateistický filozof Marx, náboženství je opium lidstva. Je možné ukolébat masy tím, že jim dáváme drogu v podobě útěšné představy nebe. Pokud jen fetujeme a ukájíme se představou, že to bude jednou lepší, můžeme žít nezodpovědně. Není možné postavit svou každodenní víru jen na těšení se do nebe. Pavel proto dobře zná i tu druhou část rovnice. Život je Kristus, smrt je zisk. Život je Kristus.

Kdybyste měli říct, o čem je pro vás život? Pokud nevíte, představte si teď, že umřete a jste na svém pohřbu. Jste tam jako anděl a posloucháte lidi na vašem pohřbu. Co říkají? Žil pro Krista. Život byl pro něho Kristus. Můžete upřímně dnes říct, že život je pro vás Kristus? Nejde mi o to ve vás vzbudit pocit viny. Ani výčitky. Upřímně. Zkuste si do věty Život je pro mě… dosadit to slovo. Život je pro mě rodina. Život je pro mě koníček. Život je pro mě škola. Život je pro mě partner. Můj život je pro mě zábava… Život je pro mě sport. Co je pro vás život?

Nemyslím, že bychom měli vytěsnit ze života všechno ostatní kromě Boha. To ani nejde. Být dobrým manželem, otcem, pracovníkem, učitelem, studentem, církvistou není špatné. Bylo by ale smutné, kdybychom na prvním místě měli mít něco nebo někoho jiného než Krista. Bylo by smutné, kdybychom například měli službu v církvi před radostí z Boha. Nebo koníček před Kristem. Nebo rodinu výš než spasení. Jinak řečeno, naší radostí by měl být Kristus. A z této radosti by mělo všechno ostatní vycházet. Je to ale tak?

Co s tím? Zkrátka každodenní spojení s přítelem, který nás miluje natolik, že obětoval svůj život pro nás, abychom získali nebe, je motivující. Ale to není vše. Ten přítel neodešel pryč. On je tu s námi. Trávení s přítelem přináší radost.

Takže to byla první motivace, první radost. Z čeho má Pavel ještě radost? Z čeho máme ještě radost my? Ze společenství. Již v úvodu první kapitoly je zřejmé, že Pavel není sám. Pavel píše dopis s Timoteem. Pavel je podle některých výkladů trochu přisleplý, a brýle ve starověku nebyly. A proto používá písaře. Písař však nebyla jen nějaká sekretářka, která by psala to, co autor diktoval. Timoteus byl pro Pavla přítel, bratr, důvěrník. Také právě jemu adresoval dva ze svých dopisů. Jemu věnoval své poslední myšlenky před smrtí. V této nelehké situaci je Timoteus s ním a prožívá s ním společenství. Lékem na depresi a nebo na smutek je nebýt sám. Nemusí to být někdo, kdo nám udílí rady a nebo kdo hodně mluví. Může to být někdo, kdo více naslouchá a záleží mu na nás.

Pro mě je důvěrné společenství velmi důležité. Můžu se svěřit a požádat bratra o přímluvu. Vědět, že to není tlampač a to, co mu řeknu, zůstane ve skrytu. Důvěrnost je důležitá pro přátelství. Přátelství je zkrátka hodnota, kterou Bible cení velmi vysoko. Podívejte se do knihy Přísloví. Blízký přítel je víc než vzdálený bratr. Máš přítele, kterému se můžeš svěřit? Nemyslím jen na to být obklopený kamarády a nebo mít s kým slavit narozeniny. I když i to je důležité. Ale myslím na někoho, kdo tě neopustí ani když se dostaneš do průšvihu. Kdo má na tebe čas a naslouchá a modlí se za tebe. Pavel byl ve vězení. Timoteus byl přítelem, který ho nezradil. Máš svého Timotea? Jestli ne, jak jej můžeš získat?

Za třetí, Pavel má radost, když sdílí svou víru s druhými. Pavel měl vášeň psát nebo chcete-li, diktovat dopisy. Je si vědomý, že jeho slova posilují druhé. Když přinášíme poselství o Boží lásce a naději lidem kolem nás, může nám to dělat radost. Když vidím skleslého člověka a řeknu mu něco povzbudivého a vidím, že ho to potěší, mám sám potom také radost. Snažím se to dělat každý den. Ať už s dospělými, tak s dětmi. Pavel měl radost, když sdílel Krista s druhými. Ať osobně se spoluvězni, z nichž někteří uvěřili a nebo prostřednictvím dopisů.

Přemýšlej, pokud chceš, koho můžeš v následujícím týdnu potěšit. Představ si toho člověka a přemýšlej, co mu řekneš. Nemusí to být křečovité a pokud je v tom povinnost, raději to nedělej. Pokud si všimneš člověka, který je smutný a budeš to tak cítit, vypros si v modlitbě slova moudrosti a povzbuzení. A pokud jsi sám tím, kdo potřebuje povzbudit, je dobré vědět, že je pak také někdo, kdo tě potěší.

Když to tedy shrnu, v první části dnešního zamyšlení jsme mluvili o třech důvodech radosti. Za prvé, život je Kristus, smrt je zisk. Co je pro Tebe život? Za druhé, společenství. Máš svého Timotea? A za třetí, koho povzbudíš? Vidíš lidi kolem sebe, se kterými sdílíš radostnou zvěst a nebo slova povzbuzení?

Chtěl bych se ve zbytku času zaměřit na tři praktické kroky, které dělám pro to, abych prožíval větší radost každý den.

Za prvé, pravidelné čtení Bible a meditace nad Božím slovem. Zkrátka vím, že když jsem pravidelně ve ztišení s Bohem a naslouchám Božímu slovu, prožívám větší radost. Tím, že zůstávám v pravidelném spojení s Bohem, nejsem tak zranitelný a můžu lépe odolat nepříznivé situaci. A nedělám to z povinnosti, ale vím, že mi to přináší radost a chci to dělat.

Za druhé, a to s tím souvisí, modlitba. Do této kategorie či praktického kroku můžeme rovnou zahrnout i vyznávání hříchu a prosbu o odpuštění a odpuštění druhým. Jen si vzpomeňme na modlitbu Otče náš. Nejde jen o pravidelnou modlitbu před jídlem a nebo večerní či ranní modlitby s dětmi a rodinou. Ale celodenní spojení s Bohem. Mluvíš průběžně s Bohem? Mám rád ranní cesty autem do práce, protože mám spoustu soukromí na modlitbu. Nezavírám u modlitby oči, protože nechci nabourat, ale jezdím do práce ¾ hodiny každý den a je to dobrá příležitost na cestě do práce i z práce celý den s Bohem probrat. Nemodlím se ale jen 2h denně v autě. Někdy se taky nemodlím v autě vůbec. Pokud si nevyčlením čas a neurčím si dobu, kdy se modlím a kdy si čtu Bibli, prostě se to nestane nikdy. Když jedu metrem do práce, je to zase pro mě čas si udělat ztišení. Nemodlím se pak nahlas, ale píšu si do aplikace myšlenky a modlitby. Kdy se modlíš a čteš Bibli? Jak ti tvé ztišení přináší radost?

Další krok je společenství. O tom jsem již mluvil. Mám velkou radost, že můžu pravidelně každý týden být součástí skupinky s mými bratry. Studovat Boží slovo, přimlouvat se a zároveň se svěřit někomu, komu nejsem lhostejný. Pokud nalezneš bezpečné místo a lidi, se kterými můžeš sdílet svůj život, jsi šťastný člověk. Tvoje radost je pak dvojnásobná a sdílené starosti jsou poloviční.

O tématu radosti by se dalo mluvit dlouho. Nemluvil jsem o tom, že je důležité být vděčný a nebo o radosti, kterou působí odpuštění. Nemluvil jsem o radosti ze spasení. Nemluvil jsem o radosti z práce, z dětí, z manželky. Je mnoho důvodů k radosti. Mluvili jsme ale o tom, že život s Kristem nám dává radost a že pokud je radost ze života zdrojem našeho jednání, náš život bude mít jinou kvalitu. A to je podstatné. Pán s vámi a dej nám v každodenním životě mnoho důvodů k radosti. Ať můžeme být vděční a ať je radost zdrojem našeho jednání. Radost a pokoj vám.

Amen.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama