Srpen 2018

Všechno napomáhá k dobrému... Římanům 8,28

4. srpna 2018 v 12:31 | Grizly |  Kázání
Milí Kristovi přátelé,

dnes chci kázat na známý text z Nového zákona, epištoly Římanům z 8. kapitoly, verš 28. Přečtěme si ho v kontextu (čti Řím 8,26-33).

8.kapitola Římanům je celá o životě s Bohem. Povzbuzuje nás k tomu, abychom na Něho spoléhali. Ti, kdo jsou v Kristu, ti nejsou odsouzeni. Protože je strašně snadné spadnout do pasti sebehodnocení. Příliš mi záleží na tom, co si o mě myslí druzí. Přitom by mi především mělo jít o to, co si o mě myslí Bůh. Dobrá zpráva je, že právě o tom čteme v této kapitole u apoštola Pavla. Bůh nás neodsuzuje, ale naopak nás ujišťuje. O čem nás ujišťuje? Ujišťuje nás o tom, že jsme Boží děti a že nás Bůh miluje. Jedinou podmínkou je víra a spoléhání se na Ježíše Krista. Za naším dnešním veršem následuje jedna z nejkrásnějších pasáží Bible, kde čteme o tom, že nikdo a nic nás nemůže oddělit od Boží lásky. To je tedy stručně kontext dnešního verše. Když se podíváme na bezprostřední kontext, vidíme, že jde o modlitbu. Kdo se tu ale modlí? Vtipné je, že to není oslava modlitebníků a člověka. Modlí se tu Bůh. Jakže? Bůh se modlí? Co je to za herezi? Abych to uvedl na pravou míru: Duch svatý, osoba Trojice se přimlouvá za svaté. Přímluva je modlitbou, tedy bychom mohli říct, že Bůh se tu modlí za nás, když jsme slabí a nevíme, za co bychom se modlili. Kdyby vám to přišlo divné, podívejte se do Janova evangelia, kde je velekněžská modlitba, kde se Ježíš (Boží syn) modlí za své učedníky i za nás, milí Kristovi přátelé. Povzbudivé. Proto, za prvé, vězme, že nejsme osamoceni, protože Ježíš i Duch svatý se za nás přimlouvají, když jsme slabí.

Připadá vám, že jste slabí a potřebujete pomoc? Nevím, čím teď procházíš. Možná, že máš teď pohodu a letní klídek. Je ale také možné, že procházíš těžkým zápasem. Ať už jsi nemocný a nebo procházíš krizí víry, věz, že na to nejsi sám. Samotný Bůh vesmíru a Pán dějin se za Tebe modlí a ujišťuje Tě, že Tě miluje a má Tě rád. Vždyť poslal svého Syna na kříž, aby za Tebe zemřel. Třetího dne vstal a zvítězil nad smrtí. Evangelium má v sobě moc pozvednout sebemrtvějšího člověka. V kontextu modlitby se tedy dnes podívejme na známý verš Římanům 8,28:

Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí.

Naším první problémem je, že to možná víme, ale často na to zapomínáme. Proto si to musíme připomínat. A hlavně, musíme to vyznávat a žít, že pokud miluješ Boha, nezáleží na okolnostech. Nezáleží na okolnostech. Ať jsou sebechmurnější a sebetěžší, Bůh si Tě jednou povolal a má Tě rád. Byl to Jeho nápad. On se tak rozhodl. On Ti daroval Kristovu spravedlnost. A proto Tě nic nemůže oddělit od Jeho lásky. Jeho rozhodnutím jsi Jeho dítě a On je Tvým Otcem. A tak můžeme říct, že opravdu všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha.

Ale není to takové laciné ujištění: ano, bude líp. Není to laciné ujištění politiků, že nám zvýši platy a důchody a budeme se mít lépe. Není to ani ujištění optimistů, čas všecko napraví. Zapomeneš, bolest přebolí a bude Ti líp. To možná někdy funguje, když nás opustí chlapec či dívka, ale těžko to platí o hlubokém zranění či bolesti a rozhodně to nefunguje, když prožíváme krizi víry. Tam, kde odpadáme, čas jen způsobí, že opravdu odpadneme. Mám kamaráda, který prožíval krizi víry a byl na ni sám. Nikdo mu nepomohl. Čas jen způsobil, že dnes v Boha nevěří. Modlím se za něj a když s ním mluvím, je to velmi těžké. Je zřejmé, že má zkušenost víry a stále živé vzpomínky. Čas ale situaci nespravil, právě naopak.

Jsou lidé, kteří nám řeknou, musíš odpustit. A je to do určité míry pravda. A je to opravdu důležité. Když projdeme křivdou, zradou nebo nám druzí ublížili, je třeba odpustit. Je to věc našeho rozhodnutí. Možná čas trochu otupí bolest a pak je možné snáze odpustit. Ale co s tím pocitem zklamání a s hořkostí? Odpuštění nám pomůže zpět k Bohu. Pak už v cestě spasení nepřekáží moje hořkost a neodpuštění. To ale automaticky nesmyje všechnu špínu, stud a už vůbec ne vzpomínky. Co s tím?

Proto když dnes přemýšlím nad Římanům 8,28, nacházím v tomto verši tolik kýžené ujištění od Boha. Je to vlastně lék v podobě zaslíbení. Je to lék se dvěma účinnými látkami. Jedna je zřejmá při čtení textu v češtině. Je to nakonec ve všech překladech skoro stejné. První lék spočívá v tom, že všecko napomáhá k dobrému. Tedy pokud miluju Boha a vím, že Bůh první miloval mě, pak můžu spolknout to svinstvo a jít dál. Ano. To by šlo. Z kontextu víme, že Boží láska nakonec všechno přemůže a nakonec zvítězí. Proto jeden překlad dodává do 28. verše "nakonec": Víme, že vše nakonec slouží k prospěchu těch, kteří Boha milují. Je to pravda. Je sice také pravda, že původní text slovo nakonec neobsahuje. Ale v kontextu je to věřím správný výklad. Jak je to i v pohádkách. Happy end. V kontextu Božího soudu nakonec uvěříme, že i když umřeme, budeme vzkříšeni. Nakonec zlo bude potrestáno a dobro odměněno. Je to nějak ujišťující. A asi to tak má být.

Text má v původním jazyce ale ještě jeden význam. Existuje známý rukopis, nechci dělat chytráka, proto vás v tuto chvíli odkážu na poznámku pod čarou u ekumenického překladu - Bůh všecko řídí. Každopádně je pravda, že v původním textu je uvedeno navíc slovo Bůh. Pokud si to přečteme ještě jednou, není to pak všecko napomáhá k dobrému, kteří milují Boha. Není to tak, že všecko, dobré a zlé napomáhá. Jak nám může pomoci nemoc? Jak nám může pomáhat hlad? Jak nám může pomáhat zrada? Jak nám může pomoci, když nám umře někdo blízký? Je těžké přijmout takovou věc. A neříkám, že ve víře nemůžeme přijmout i to. Ale je osvobozující číst, že Bůh spolupůsobí. Že Bůh si v dlouhodobém plánu používá všecko k tomu, abychom byli více podobni Kristu. Tak se podle mého pokorného názoru dá číst 28. verš. A nechci popřít první výklad. Když se ale podíváte do verše 29, čteme tam přece: aby získali podobu Božího Syna. A nebo podle ČEP: aby přijali podobu Jeho Syna. Podle ČSP: aby byli připodobněni obrazu jeho Syna. V anglickém překladu: aby byli tvarováni (více podobní) do podoby jeho Syna. Jinými slovy, toto vše si Bůh používá k tomu, aby nás učinil více podobnými Kristu.

Když trpíme, tak je nám sice houby platné, že utrpení má důvod. Když mi někdo před rokem řekl, že to, čím procházím se děje proto, abych byl zralejší v Kristu a ocitoval mi tento verš, chtěl jsem mu dát do zubů. Neudělal jsem to. Ale byl jsem naštvaný. S odstupem času ale můžu říct, že za prvé, Bůh se za mě přimlouvá. Bůh mě neopustil a naopak mě udržuje a upevňuje svým Duchem. Za druhé, opravdu všecko napomáhá k dobrému, když miluji Boha. Je těžké věřit, že jak se říká: všecko zlé je pro něco dobré. Aspoň to není pravda v té chvíli, když to zlo prožíváme. Právě proto platí a dnešní text nám to říká: Bůh působí dobro. Bůh spolupůsobí, napomáhá, že i to zlé je použito k tomu, že je člověk podobnější Kristu.

Jak to? Když člověk skrze nemoc a slabost odhalí svou modlu. Odhalí např. svou ambici. A nebo potřebu být druhými ujišťován o své hodnotě. Nebo něco jiného. A skrze zborcení modly může člověk dojít k hlubší víře a naději, že je to nakonec Bůh, na Jehož názoru nejvíc záleží. A že je to Bůh a pouze Bůh v Ježíši Kristu, v Jehož rukou spočívá má budoucnost. Když tuto pravdu prožiju, opravdu se mi uleví. A to pořádně. A to neznamená, že bolest hned zmizí. A to neznamená, že už budu zdravý a všechno bude ok. Nemusí. Ale skrze poznání, že je to Bůh, kdo nejen dopouští zlo v našem životě, ale hlavně - a to je mnohem důležitější - si dokáže i to zlé použít k našemu dobru, tak je to velmi nadějná myšlenka. Pro mnoho lidí je těžké si představit, že by Bůh působil zlo a nebo ho byť jen dopouštěl. Ať už je to jakkoliv, do toho se teď pouštět nechci, je velmi pravdivé, a proto útěšné, že je to ten samý Bůh, kdo si může použít blbé věci v našem životě, aby nás přivedl blíže k sobě. Učinil nás skrze ztrátu - ať už čekokoliv - zaměstnání, zdraví, přátel, sebehodnoty - více závislými na sobě. A to je opravdu vypůsobení dobra. Když nám někdo něco bere, něco, co máme hodně rádi, tak opravdu nejsme šťastní. V tu chvíli to může být velká bolest a vztek. Je to dobře vidět na dětech, když řekneme jako rodiče ne. Nebudeš se dívat na další pohádku. Nekoupím Ti tu hračku. A můžeme vysvětlovat horem dolem, ale dítě se může v tu chvíli vztekat a brečet. My jako dospělí můžeme jednat trochu podobně. Možná v tu chvíli nezačneme dupat nožičkama a křičet, ale náš postoj je podobný dítěti. Klademe si otázku: proč se mi to děje? Je Bůh skutečně dobrý, když se mi to děje? Necítím se dobře, a proto zpochybním, že Bůh je dobrý. Je snazší ukázat prstem na druhého. Můžeme obvinit Boha a nebo druhého člověka. Proč ne třeba partnera či manžela, že za to může on. Obviním ženu, že za to může ona. Druhým extrémem může být naopak sebelítost. Řeknu si, že si za to můžu sám. A může to být i pravda. V některých případech, jako je např. nemoc, to tak ale vůbec být nemusí. Za to třeba nikdo nemůže. A tak najít viníka a pořádně na něj namazat hovínko nepomůže. Třeba se budeme na chvíli cítit líp, ale není to řešení naší situace. Přesto tak mnoho lidí jedná.

Co ale je řešení? Bylo by asi zjednodušující dávat nějaký návod. Myslím si, že návod právě není na dosah. Řešením není přesný postup, ale spíš vztah. Je to spolehnutí se na Boha. Ale ne nějaké náboženské klišé. Důvěřuj Bohu. Pamatuju si, když jsme s manželkou procházeli hlubokou bolestí, že nám lidé říkali: věřte Bohu, že vaše dítě je u Pána. A nebo čas to spraví. Tyhle kecy jsou na dvě věci. I když je to trochu pravda, důležitější je v tu chvíli naslouchání bolesti a blízkost člověka, který vás má rád a raději nic něříká. Jak to vidíme i u Jobových přátel. Dokud byli s ním a nesnažili se mu nic vysvětlovat, bylo to dobré.

Každopádně v dnešním textu ze Římanům 8,28 máme další část biblického kousku mozaiky života. Není to jen tak, že všecko napomáhá k dobru. Nebo taková ta fráze, koho Pán Bůh miluje, toho s křížkem navštěvuje. Jak by to ostatně bylo pravdivé, že Bůh, když je dobrý, tak působí zlo a je to vlastně dobro. To opravdu smysl nedává. Je to právě naopak. Bůh je dobro. Bůh chce dobro. A to pro co největší množství lidí. Chce pokud možno každého zachránit. Překážkou jsme ale někdy my samotní. Jsou to lidé a nebo věci, kterých se držíme. Modly v našem srdci, které brání hlubšímu poznání Boha.

Bůh nám nezaslibuje, že se budeme na tomto světě cítit vždycky příjemně a dobře. Místo toho působí dobro. A to v tom nejobecnějším slova smyslu. Jak to často nechápeme v Janovi 10,10. Postavíme do kontrastu ďábla a Boha. Zloděj přišel pro to, aby zabíjel a ničil, Ježíš přišel, aby nám dal život v hojnosti. A už jedeme. Auto. Rodina. Zdraví. Peníze. A běda ti, Bože, když mi nedáš to, co jsi mi slíbil. Taková víra je ale povrchní a vlastně falešná. A proto, když přichází do našeho života těžké rány a bolesti, obviňujeme Boha a druhé. Ve skutečnosti ale tyto situace odhalují lež v našem srdci. Bůh nám neslibuje pohodlí a prosperitu. Naopak, v evangeliích čteme o pronásledování a těžkostech. Čteme tam o rodinných konfliktech. Zároveň ale čteme o zaslíbení pokoje. A radosti, kterou tento svět nezná. Je zřejmé, že Boží zaslíbení nejsou tak přímočará a tak jednoduchá, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Skončím tím, že znovu připomenu verš, na který jsme se dnes podívali hlouběji, Římanům 8,28:
Ano, za prvé, nakonec všecko napomáhá k dobrému těm, kdo Boha milují. Ale také za druhé, je to Bůh, kdo si všecko používá k tomu, abychom byli více jako On. Amen.

Komu dát místo v srdci?

4. srpna 2018 v 11:19 | Grizly |  Úvahy a komentáře
Komu dát místo v srdci? Srdce je nejenom biologický orgán, ale dnes je považujeme za sídlo emocí, citu. Srdce je velmi důležité, proto velmi záleží, komu dám místo v srdci.

Kdybychom rozšířili otázku: komu nebo čemu dáváš místo v srdci, asi by to mohlo být i zajímavější. Mohli bychom psát o závislostech. Protože člověk dává místo nejrůznějším věcem. Alkoholu, cigaretám, drogám. Pozitivně řečeno zase dáváme místo v srdci koníčkům a nejrůznějším zálibám jako je sport. Ale takto položená otázka: komu dát místo v srdci je definována osobně. Je to osoba. Jinými slovy, koho máme milovat? Na koho máme myslet? Koho si v srdci nosíš? Má to být tatínek či maminka? Vždyť mi rodiče daly život. Vždyť mě vychovaly. A nebo chyběly a nebyly tam, když tam měly být? Je to pak babička nebo dědeček? Třeba už nejsou mezi námi, ale přesto si je uchovávám ve vzpomínkách a nosím si je v srdci...

Později když vyrůstáme, jsme obklopeni přátely. Příteli nebo přítelkyni dávám místo v srdci. Je pro mě důležitý. Je pro mě důležitá. Přátelství je v životě člověka velmi důležité. Bez přátel člověk chřadne, protože člověk je tvorem společenským. Pokud nemám nikoho v srdci, můžu být také velmi chladnou bytostí. Někteří lidé nosí v srdci jen sami sebe. Egoismus a narcisismus jsou v dnešní době velmi časté a může jít o poruchu osobnosti. Proto je důležité dát jiné osobě v srdci místo. Kdo to ale má být? A kdo má být na prvním či dalších místech?

Má být na prvním místě životní partner? Nebo to mají být děti? Pro mě osobně je důležitá životní partnerka a děti. Těm dávám vysoké místo v žebříčku svého srdce. Pak jsou to přátelé. Je ale těžké říct, kdo je pro mě na prvním místě. Někdo by mohl říct, že je pro něj na prvním místě Bůh. Vždyť Bůh je osoba, která miluje všechny lidi. Bůh je láska. Proto člověk, který má na prvním místě Boha, ten má pak na mysli, nebo lépe řečeno, na srdci i ostatní lidi. K tomu ale člověk potřebuje víru. Většina lidí ale věřící nejsou. Proto asi zůstaňme u lidí.

Když zkrátka máme člověka, na kterého myslíme, kterého máme v srdci, a zároveň on(a) má v srdci nás, můžeme říct, že jsme velmi šťastní. A to můžeme procházet třeba těžkou životní situací. Můžeme být nemocní a nebo prožívat velkou bolest. Když víme, že máme na koho myslet a že dotyčná osoba myslí na nás, život se dá zkrátka žít, a to nejen, když je co pít...

Komu dát tedy místo v srdci? Tomu, koho opravdu máme rádi, koho milujeme a také - kdo miluje nás. Neštěstí člověka je v tom, že si myslíme a v srdci nosíme člověka nebo lidi, kteří o to nestojí. A přitom jsou tu lidi, kteří nás mají rádi a nosí v srdci nás. Takovým v srdci dávám místo a ti si zaslouží být v mém srdci.