Červenec 2018

Pláč

21. července 2018 v 11:33 | Grizly |  Kázání
Milí Kristovi přátelé,

kdy jste naposledy nad něčím plakali? Nad čím jste plakali? Týkal se váš pláč vás samotných a nebo jste plakali nad něčím či někým jiným?

Dnes se zaměříme na jeden z nejzajímavějších textů z Bible, ze Starého Zákona. Je z knihy, která následuje po prorocké knize Jeremjáš. Víte, která to je? Ano, je to kniha Pláč. Proč vlastně autor pláče? Už z prvních řádků víme, že autor pláče nad Jeruzalémem, který byl v troskách. První verš říká, "Jak zeje prázdnotou Jeruzalém, který kdysi překypoval životem! Byla doba, kdy v očích národů budil respekt, a dnes je opuštěný jako vdova!" Je těžké vyhnout se replice a nevztáhnout tento pláč Jeremjáše na církev. Kostely zejí prázdnotou, zvláště o prázdninách, na to už jsme si zvykli. Lidé jsou na prázdninách a na dovolené. Dobré je, že Bůh si dovolenou nebere a je neutále aktivní v našich životech. Bylo by snadné si stěžovat a vylívat náš pláč nad dnešní dobou. Stěžovat si na to, jak kdysi silná a vlivná církev je dnes na okraji společnosti a nikdo ji nebere vážně. Ale věřím, že kniha Pláč i Jeremjášův pláč má mnohem osobnější důvod. A přesto Jeremjáš pláče nad městem. Nemůžeme si nevzpomenout na jiného proroka. Na Ježíše samotného, který pláče nad Jeruzalémem o mnoho let později.

V Lukášově evangeliu 19,41-48 čteme o Ježíšově pláči: Když už byl blízko a uzřel město (myslí se Jeruzalém), dal se nad ním do pláče: "Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede ku pokoji! Avšak je to skryto tvým očím..."
Je to vlastně v mnohém podobné. Je to vlastně duchovní pláč. Pláč Jeremjáše je vlastně pláč nad stejným městem. A je to pláč nad jeho duchovním stavem. Jeremjáš ale pláče nad sutinami. Jeremjáč pláče nad skutečností, že Bůh dovolil nepřátelům město zničit. Přišli nepřátelé a zničili hradby, zničili chrám a odvedli tisíce lidí do zajetí. Jeremjášův pláč je tedy učtiým zpětným steskem a jistě něčím mnohem víc. Je to pět nádherných a velmi tesklivých žalmů. Je to pláč, který je svědectvím lidem, kteří přežili, je to výzva, aby se lidé vrátili k Bohu a obrátili svá srdce. Ale je to plakání s nadějí. Nadějí, že jednou bude město Jeruzalém obnoveno. Že to není naděje, která je jen přeludem, vidíme práve na Ježíšově pláči. Ježíš pláče nad městem, které není v troskách. Ježíš pláče nad duchovním stavem lidí, kteří žijí v tomto městě.

Když to vztáhnu na dnešní dobu: I my můžeme plakat nad duchovním stavem našeho města. Kolik lidí zná Ježíše? Kolik lidí v církvi k Němu volá a na Něho očekává? Můžeme plakat nad duchovním stavem. Je ale dobré začít u sebe a začít plakat nad sebou. Vrátím se tedy k úvodní otázce. Kdy jsi naposledy plakal? Nad čím nebo kým jsi plakal? Je to osobní otázka, tak si to přeber sám na sebe. Když to vezmeme úplně osobně, můžeme plakat nad vlastní bídou. I marnotratný syn plakal nad sebou. Plakal ale nad svým duchovním stavem? Možná úplně ne. Mohli byste namítnout, že on vlastně neplakal. Místo toho je v Lukáši 15 napsáno, že šel do sebe. Uvědomil si, jak hluboko vlastně klesnul. Co všechno ztratil. Mohli bychom říct, že místo nad svým duchovním stavem vlastně plakal nad svou ztrátou. Už nebyl se svým otcem a neměl co měl dřív. I my můžeme plakat nad tím, co jsme ztratili. A čím víc máme, tím víc můžeme ztratit. Můžeme ztratit věci, můžeme ztratit osoby blízké a nebo přátelé. Můžeme ztratit i zdraví a život. Nic z toho v tomto světě nám není cizí a všechna bolest se nás může a přitom nemusí týkat. Můžeme ztratit zaměstnání a nebo přijít o to, co považujeme za důležité.

Jeremjášův pláč jde ale dál. Jeremjáš pláče nad Božími věcmi. Pláče nad národem, který si Bůh jednou vyvolil. A zdá se, že opět toto povolání ztratil. Pláče kvůli tomu, aby se znovu Boží lid k Bohu vrátil a Hospodin se nad svým lidem ustrnul a znovu ho povolal. Pláče, a to vidíme v druhé kapitole, nad lidským hříchem. I Ježíš pláče nad hříchy lidí. Ježíš v Matoušově evangeliu 23, od 13. verše běduje, naříká, pláče nad pokrytectvím. Jakým pokrytectvím? Pokrytectvím duchovních vůdců Izraele. Modlí se, vyučují, chtějí vést a přitom nevidí na krok. Tedy plakat můžeme i nad těmi, kdo jsou v čele. V čele našeho národa, v čele našeho města a nebo v čele naší církve. Ale jak jsem již řekl, že třeba začít plakat sami nad sebou.

Počkej ale, proč bychom vlastně měli plakat? Je zřejmé, že pláčeme, když něco bolí. Je zřejmé, že můžeme plakat, když přijdeme o někoho blízkého. Můžeme plakat nad ztrátou? Ale proč bychom měli plakat nad druhými a nad jejich hříchy? Dobrá otázka a její zodpovězení leží na každém z nás. Nejde o nějaké vágní obvinění. Boží slovo nás usvědčuje zcela konkrétně a pokud nasloucháme hlasu Ducha svatého, může se stát, že uslyšíme Boží hlas, který nám řekne zcela konkrétně co je špatně. A není to takové to, málo si čteš Bibli. A nejsi dost zbožný. Ale spíše se to týká každodenních věcí. V rodině, práci. Nejsem tu ale od toho, abych moralizoval a simuloval hlas mého a Tvého svědomí.

Ve skutečnosti, právě naopak, chci se s vámi podívat do prostřed knihy Pláč. Když jsem přemýšlel a modlil se na co budu v létě kázat, zcela nenápadně mi přistály na stole verše z 3. kapitoly této knihy. Je to kapitola o naději v soužení. Je zvláštní. Je 3x delší než ty ostatní. Má 66 veršů oproti ostatním kapitolám, které mají jen 22 veršů. Jedná se o trojnásobný žalm v jedné kapitole. Než čteme o naději, čteme o Jeremjášově zoufalství a utrpení a hořkosti:

Od 18. verše: Proto jsem řekl, že cokoliv bylo krásné, je pryč a s ním také zmizelo všechno, co jsem očekával od Hospodina. Autor se propadl do krajin nejen smutku, ale dokonce beznaděje a zoufalství. Nevidí důvod k radosti, nevidí žádnou naději. I nám může v životě někdy připadat, že není důvod dál žít. Není důvod k naději. Není důvod dál bojovat. Je to taková deprese, že se zdá, že nic nemůže pomoci. Už jste se tak někdy cítili? Osamocení? Opuštění? Zrazení? Ježíš na kříži se tak cítil. A my můžeme čas od času cítit beznaděj s ním.
V 19. a 20. verši se zdá se autor propadá do vzpomínek: Vzpomínám si na své utrpení a bloudění i hořkost horší než žluč. Všechno mi zůstalo v živé paměti a mé nitro je úplně na dně.
Paměť a zkušenosti a vzpomínky pro nás mohou být zdrojem pláče a bolesti. Uprostřed pláče však můžeme mít i dobré vzpomínky. A na základě těch můžeme vyhlížet k naději do budoucna. A tak to vidíme i ve 21. verši:

Přesto však žiju očekáváním, které mi vrací naději. Jakým očekáváním autor žije? Je zřejmé, že očekává, že Jeruzalém bude jednou obnoven. On sám se toho už nedožil. Místo toho byl odvlečen do cizí země a svou krajinu již neviděl. Ale jeho naděje přesahuje jeho život a vlastní horizont. V této depresi vzpomíná na Hospodina a Boží lásku ve 22 verši:

Jen díky nesmírné Boží lásce jsme úplně nezanikli, neboť Jeho soucit nikdy neslábne. Je vždy znovu připraven na každý den, protože Bůh je věrný. Sám se utvrzuji v tom, že mou nadějí je jen Hospodin, a proto na Něho budu čekat.K lidem, kteří v Něj skládají svou naději a usilovně Jej hledají, je Hospodin neskonale dobrý. Je správné tiše očekávat vysvobození od Hospodina.

To jsou verše plné naděje. To je balzám na Jeremjášovu skleslou duši. Je to antidepresivum na tu nejhlubší depresi. Nejlepším lékem na bolest a neznaděj je naděje, kterou je sám Hospodin. Ten dává našemu nesmyslu, kdy se jen ptáme: "proč?", smysl. On dává dokonce našemu utrpení smysl. Ne, že bychom vždy poznali odpověď na otázku: proč. Právě naopak. Často vůbec nevíme a tápeme v temnotě. Zároveň ale platí, že i kdybychom to věděli, možná by nám to ani nepomohlo.

Odpověď na Jeremjášovu otázku je samozřejmě hřích Izraele. Ne Jeremjášův hřích. Ne vždy jsme na vině my. Někdy je to chyba někoho jiného. Ale v čem nám toto poznání pomůže? Z hlediska bolesti v ničem. Abychom ale byli spravedliví, protože Bůh je spravedlivý. Čteme v Písmu, např. v knize Římanům ve 3. kapitole, verš 10: Nikdo není spravedlivý, není ani jeden... Tedy nemůžeme říct asi nikdy, že je to chyba jen těch druhých. A naopak, i když naše svědomí se zdá čisté, přesto můžeme být součástí utrpení kvůli hříchům druhých. V tom všem je ale naděje, že důsledky hříchu a utrpení člověka netrvá navždy. Proto čteme v 5. kapitole listu Římanům: "Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní."

Pokud je utrpení dáno naším či cizím zaviněním, nezoufej. Je tu smírná oběť Ježíše na kříži. Na tuto oběť se můžeš dívat. Je tu Kristův kříž, který má moc tě pozvednout z bolesti a utrpení hříchu. On ti odpouští, když své hříchy vyznáváš. Když se přestaneš dívat na chyby druhých, ale uznáš, že On je spravedlivý a přesto tě neodsuzuje, ale odpouští ti a dává ti nový začátek. To je evagelium a dobrá zpráva. Je tu naděje na nový začátek. Můžeš být opět přijatý stejně jako marnotratný syn do Boží náruče a zahrnutý přijetím a láskou. Je třeba ale odložit pýchu a soudy a přijmout Boží lásku.

Je tu ale i druhá možnost. Možná že vůbec netrpíme a nepláčeme kvůli našim zaviněním a nebo hříchu druhých. V životě jsou situace, za které nemůžeme najít viníka. Někdy si za svůj kříž nemůžeme, ale přesto kříž musíme nést. Je tu nemoc. Pravda, některé nemoci jsou důsledkem našeho nezdravého životního stylu. Ale to nemůžeme vždy vědět a nebo jde o nemoc, kterou jsme si nijak nezavinili. Může to být například zranění. Zatímco někdy můžeme autonehodu či jinou nehodu zavinit, jindy jsme pouze účastníkem nehody a není to vůbec naše chyba. Přesto musíme nést utrpení a žít s důsledky zranění.

Opravdu není v mé moci ani v mých schopnostech a znalostech vyjmenovat všechny situace. Stačí si uvědomit svou vlastní situaci. Blbé věci se prostě v našem životě dějí. Proto je dobré, že jsou v Bibli knihy jako je Job a Pláč, které před tímto utrpením nezavírají oči, ale naplno o něm mluví. Žalmy jsou takovými reálnými lidskými příběhy. Dobrá zpráva je, že v žalmech nenacházíme jen triumfální vítězství, ale také porážky, slabost a zároveň s nimi i utěšení a naději.

Přečtěme si na závěr ještě jednou o naději, kterou má Jeremjáš ve verších 22 až 26:

Za prvé, (v 22-23) Je to Hospodinovo milosrdenství, že jsme nezahynuli, neboť nepominulo jeho slitování. Je nová každé ráno, tvá věrnost je velká. Tedy za prvé, Boží věrnost. Boží milosrdenství. Boží slitování. Věříš tomu, že Bůh je skutečně věrný? Že i když trpíš a pláčeš, že je tu Boží věrnost a milosrdenství, které je blízko? Každý den, i dnes, milí Kristovi přátelé, můžeme čerpat z nevyčerpatelných nádrží Božího milosrdenství, soucitu, protože On je věrný.

Za druhé (v 24): Mým podílem je Hospodin, říká má duše, proto v Něm mám naději. Máš naději uprostřed utrpení v Hospodinu? I kdyby nepřišlo uzdravení a bolest trvala do konce tvého života. I kdybys zemřel a nebo nepřišlo nikdy vysvětlení proč se to stalo, jsi přesto ochoten s Jeremjášem vyznat, že tvým podílem je Hospodin? Naše naděje nespočívá jen v tom, že budeme vždy uzdraveni a nebo že útěcha přijde hned, brzy a nebo skutečně fyzicky přijde. Může skutečně přijít uzdravení a můžeme očekávat s nadějí v záchranu. Ale také se může stát, že jediná naše naděje ubíhá v nekonečnu. Odkazuje se na Boží blízkost v nebi. Máš naději v Hospodinu a nebo raději spoléháš na lidské zdroje? Jeremjáš se nakonec stavby hradeb Jeruzalému ani obnovení chrámu nedočkal. Zemřel ale v naději na Hospodina. On samotný byl jeho podílem.

A do třetice (v25-26): Hospodin je dobrý k tomu, kdo na Něho očekává, k člověku, jenž Ho hledá. Je dobré, aby člověk měl naději a mlčky čekal na Hospodinovu záchranu. Tedy jsou situace, kdy si nemůžeme pomoci sami. Jsme v situaci, kdy nás může zachránit jen Bůh sám. Ztratili jsme něco, co si sami nemůžeme znovu přivolat. A nebo se dostali do beznadějné situace, kdy si sami nepomůžeme. Co v takové situaci děláš? Jeremjáš očekává na Hospodina. Jeremjáš Ho hledá. Není to pasivní a rezignovaný postoj. Je to postoj modlitebníka a vědomé rozhodnutí naděje. Budu očekávat. Není to totéž, že budu vyznávat pozitivní vítězství. Budu bohatý. Budu zdravý. To není to stejné. Je to naděje, že Hospodin je se mnou, i když to bolí, i když prožívám pád a nesu těžké břemeno. Navzdory tomu aktivně hledám Hospodina. Nevyčítám Mu, proč jsi mi to udělal? Ale spíš se ptám, kdo jsem já a kdo jsi Ty, Hospodine.

Skončím citátem z Nového zákona, který nakonec dobře vystihuje dnešní poselství ze Starého zákona:
Víme, že těm, kdo milují Boha, všechny věci spolu působí k dobrému, těm, kdo jsou povoláni podle Jeho předsevzetí.

Přeji vám všem pěkné léto a hodně Boží blízkosti. Očekávejme na Něho, v Něm je spasení. Amen.

O Cyrilovi, Metodějovi a Janu Husovi

7. července 2018 v 10:48 | Grizly |  Kázání
Milí Kristovi přátelé,

umíte si představit, že by vás Bůh povolal k úkolu, kterému byste obětovali celý život a svůj život při něm ztratili?
Tento týden, jak jistě víte, slavíme dva významné svátky, tak jako každý rok. Chtěl bych připomenout krátce osoby a životní odkaz Konstantina, Metoděje a Jana Husa a pak se s vámi zamyslet nad Božím slovem, které se k této příležitosti hodí.

Než ale přejdu k zamyšlení nad Konstantinem a Metodějem, je třeba trochu vyčistit plochu. Problém kázání nebo vyučování na toto téma je, že drtivá většina z nás máme pocit, že to již známe a že jsme to již slyšeli. Nakonec, chodili jsme do školy a základní fakta známe z dějepisu. Podobně téměř každý má pocit, že je odborník na školu, protože do školy chodil. Do určité míry je tento pocit oprávněný. Každý s tím máme zkušenost. Stejně i každý jsme slyšeli jméno Hus, Konstantin a Metoděj. To ovšem nutně neznamená, že o tom skutečně něco do hloubky víme. Já také nejsem historik, a proto nebudu předstírat, že jím jsem. Kromě toho dnes máme internet a zdroje, o kterých by se našim předkům jen nechalo zdát. Přesto, málokdo těchto zdrojů umí využít, a tak když se zmíní jména jako je Hus, Komenský, Ježíš, Konstantin, Metoděj, nastává vnitřně v posluchači pocit, že toto nemusím poslouchat a že půjde o něco, co vlastně nemá mnoho společného s mým životem a současnou dobou a že to nestojí za pozornost. Jako křesťané jsme jistě jiného názoru, protože všechna zmíněná jména jsou nám blízká. Zkusím proto jít jinou cestou než vykládání historických dat a informací, které si můžete dohledat na internetu nebo přečíst v knihách. Mimochodem, nedávno vyšel dokument o Konstantinovi a Metodějovi, film, který je docela pěkně a zajímavě zpracovaný a zdá se, že navzdory určité strohosti, neubírá na pravdivosti a přesnosti. Velmi doporučuji. Zde je odkaz na zdroj České Televize.

Zkusím se tedy zeptat jinak, ptám se i dětí a školou povinných: co myslíte, že mají jména Jan Hus a Konstantin a Metoděj společného? Zkuste najít tři podobnosti a tři rozdíly. První detail je jistě zřejmý, všichni jsou křesťané a navíc jsou to služebníci slova nebo zjednodušeně kazatelé nebo kněží. Co ještě? Všichni tři ztratili svůj život při službě Bohu a při zvěstování. Co vás ještě napadá? Všichni tři měli určitý problém s církví a nešli s proudem. Nedávno jsem slyšel v kázání zajímavou myšlenku, která mě trochu popudila. Kdyby si Konstantin a Metoděj zjednali povolení, nemuseli se dostat do takových problémů. Konstantin a Metoděj se dostali skutečně do problémů, protože začali nové dílo - a každý dobrý a především nový skutek musí být po zásluze potrestaný. A i když po určitých problémech, papež nakonec nový překlad do srozumitelného jazyka požehnal, ve výsledku jak Konstantin, tak Metoděj nebyli úspěšní v prosazení nového jazyka a překladu, Konstantin umírá a Metoděj později také a jejich žáci byli z vlasti vyhnáni. Když přemýšlíme nad Janem Husem, tak nás sice jako Čechy jímá hrdost a možná zlost, že takový odvážný člověk byl popraven. Ale když známe historické souvislosti, dalo by se říct, že Hus přichází s reformou církve v nevhodný okamžik. Přiliš pokrokové a příliš brzy. O století později Luther přichází s podobnými myšlenkami a odstartuje úspěšnou reformu, která nakonec vede k dalšímu rozdělení církve. Podobně jako za Konstantinem a Metodějem sice stojí Bůh, ale politické okolnosti misii mezi Slovany příliš nefandí. Císař umírá, papež umírá a dílo zůstává nechráněno. A ten zlý má zdá se navrch. Tedy třetí podobnost je zdá se v načasování, které nefandí jejich dílu. Podobností byste jistě našli více.

A co rozdíly? Za prvé, jejich cílem je úplně jiné publikum. A přitom, je to vlastně stejné publikum. Hus vlastně nepřímo navazuje na práci Konstantina a Metoděje. To, co by se mohlo zdát jako fatální neúspěch věrozvěstů, nakonec mělo velký duchovní vliv na naší zemi. Hus již nekáže pohanům, ale de facto křesťanskému národu. Konstantin a Metoděj přicházejí na nový terén a kážou pohanskému národu. Zdá se, že navzdory protivenství a zdánlivému selhání věrozvěstů, všechna ta námaha nebyla vůbec zbytečná. I nám se, milí Kristovi přátelé, může někdy zdát zbytečné zasívat semínka evangelia mezi naše nevěřící přátele. Ale nikdy nevíte, co Boží slovo ve výsledku vypůsobí. Boží slovo se nakonec nevrací s prázdnou.
Za druhé, jejich poslání bylo jiné. A přitom, pracují pro stejného Pána a dělají na stejné vinici. Konstantin byl filosof a překladatel a Metoděj právník. Jejich cílem bylo vytvořit písmo a přeložit Boží slovo do srozumitelného jazyka. Nakonec víme, že ani Hus neměl úplně jiný cíl. Kázat zvěst ve srozumutelném jazyku. Ale jeho působiště byla Univerzita a pak později kázání lidu. Všichni tři při tom narazili na problém s autoritou. Konstantin a Metoděj nakonec uspěli a byli uznáni papežem. Hus již takové štěstí neměl. Byl označen jako dříve jeho anglický předchůdce Vyklef za heretika a upálen. Tedy i v tom je rozdíl.
A za třetí, cílem Husa nebyla primárně evangelizace obyvytelstva, obracení na křesťanskou víru, ale zvěstování evangelia jako takové a reforma církve. Cílem misie Konstantina a Metoděje nebyla reforma církve, protože církev u nás ještě nebyla založena. Nejsem historik a tak se nechci zaplést do detailů. Jistě byste mohli namítnout, že tu již Řezno mělo své pole a že jsme již byli pod duchovní správou. Ale reformovat se dá něco, co již existuje. A abyste mohli mít církev, musíte mít nejdřív věřící. Misí Konstantina a Metoděje byli pohané na našem území. Nakonec výsledek byl také různý, a přesto stejný. Žáci Metoděje byli vypuzeni a uspěli jinde než u nás. A husité byli nakonec potlačeni. Opět zjednodušuji, protože husitské hnutí nastává až po smrti Husa. Přesto, vidíme opět jeden společný rys. I když služebníci zaplatili svým životem a zdánlivě nedosáhli svého, evangelium to nezastavilo a Boží slovo se rozšířilo a Bůh dal povstat dalším generacím následovníků.

Po tomto srovnávání se již dostávám k Božímu slovu a přijde mi vhodné, snad to uvidíte stejně, připomenout slovo Písma z Nového Zákona, epištoly apoštola pohanům Pavla 2. Timoteovi 4. Přečtu je v kontextu:

14 Ty však zůstávej v tom, čemu ses naučil a o čem
jsi byl plně přesvědčen, věda, od koho ses to naučil;
15 od dětství přece znáš svatá Písma, jež ti mohou dát moudrost k záchraně skrze víru, která je v Kristu Ježíši.
16 Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je užitečné k učení, k usvědčování, k napravování, k výchově ve spravedlnosti,
17 aby Boží člověk byl takový, jaký má být, důkladně vystrojený ke každému dobrému skutku.


Písmo je pro nás nejen zdrojem inspirace a síly, ale ukazuje na vzkříšeného Krista, který je zdrojem života. Konstantin, Metoděj a Hus to veděli, proto všechnu svou snahu zaměřili na zvěstování a překládání Písma do srozumitelného jazyka. Protože Písmo je všestranně užitečné pro náš život a pro náš růst do zralosti. Cílem nakonec je naše posvěcení a připravenost k dobrým skutkům, které pro nás Bůh připravil.

Ale spolu s tímto zbožným cílem, a je to vidět i na příkladu Pavla, Konstantina, Metoděje i Husa, vidíme i veliké protivenství. Jak se říká, kde Bůh staví kostel, ďábel staví kapličku. Satan udělá vše pro to, aby dílo evangelia zastavil. A proto útočí na zvěstovatele a misionáře jako první. A konečně na každého, kdo je tak opovážlivý, že by chtěl dělat něco dobrého k Boží slávě. Na to musíme být připraveni. Čtěme v kontextu dál, co o tom píše apoštol pohanů Pavel ve 4. kapitole 2. listu Timoteovi, od prvního verše:

Zapřísahám tě před Bohem a Kristem Ježíšem, který bude soudit živé i mrtvé, a při jeho zjevení a jeho kralování:
2 Hlásej slovo, přicházej s ním vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej se vší trpělivostí a s vyučováním.
3 Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, nýbrž si podle vlastních žádostí budou shromažďovat učitele, aby jim
říkali, co je jim příjemné;
4 odvrátí sluch od pravdy a obrátí se k bájím.

Apoštol Pavel nám připomíná, že jsou okolnosti, kdy lidé nebudou přístupní Božímu slovu. Dokonce si budou vybírat vlastní učitele, kteří je budou, podle originálního slova, lechtat za ušima. Jinými slovy jim budou říkat to, co se jim líbí a co chtějí slyšet. Zjednodušeně, tak to dělala i středověká církev a proti tomu vystoupil Hus. Lidé si chtěli koupit spasení za peníze. A církev potřebovala postavit katedrálu, a tak proč jim neprodat odpustky? Podobně v proroku Izajáši je slovo, které odsuzuje falešné proroky. Hlásají pokoj a přitom přijde Boží trest. Nám se také může stát, že ustrneme a zapomeneme hlásat některé biblické slovo. Například vyučování o druhém příchodu Krista. A nebo úplně vynecháme téma učednictví a nebo dokonce Velké poslání.

Na druhou stranu je jistě třeba doříct, že úkolem Božího slova je i potvrzování a ujišťování nás na cestě víry. Někteří křesťané jsou nadmíru citliví a když uslyší cokoliv o hříchu, automaticky jdou do kolen. Dnešní konzumní doba ale zdá se není v tomto extrému a lidé jsou spíše duchovně necitliví k napomínání a varování. Když jsme zkrátka v hříchu, jde o nebezpečný stav naší duše a je třeba, aby nám Duch svatý připomínal, z čeho musíme činit pokání a kde se musíme konkrétně obrátit. A Duch svatý si nakonec kromě našeho svědomí a hlasu v našem nitru používá i druhé křesťany a lidi, kteří nám řeknou pravdu. Pokud dokáží prorocky promluvit a pokud jsme otevření na působení Božího Ducha. Pokud budeme bázliví mluvit pravdu a nebo naopak neochotní slyšet a poslechnout Boží hlas, nemáme pak možnost se změnit jako církev k obrazu Krista a být Jeho krásnou nevěstou, která v očekávání vyhlíží Jeho příchod.

Jan Hus, Konstantin ani Metoděj nebyli bázliví a byli ochotni pro pravdu i zemřít. Druhý verš nám říká, že máme přicházet s Božím slovem vhod i nevhod. Tím zřejmě není myšleno, že máme každému na potkání vnucovat Bibli a všude mechanicky citovat verše z Písma a nebo každému automaticky říkat naše svědectví. Proto je tam řečeno s trpělivostí a s vyučováním. S trpělivostí znamená, že musíme umět počkat na správný okamžik. A s vyučováním znamená, že se musíme naučit umístit slovo do správného kontextu. V tom nám nakonec nejlépe pomůže Duch Svatý. Ten usvědčí koho chce a nebo ne. Někteří lidé si myslí, že prostě odjistí nebeský granát a použijí nějakou svatou formulku a tím je vymalováno. Pokud slovo zůstává v oparu svatých keců, tedy není srozumitelné, nemůže vypůsobit to, co má, nápravu a posvěcení.

My jsme ale spíše v situaci, kdy se bojíme svědčit a říkat druhým o Kristu. Říkáme, že naše slovo musí jít ruku v ruce s našimi dobrými skutky, aby nás lidi neoznačili za pokrytce. A to je naprostá pravda. Káže vodu a pije víno. Nikdo nechce být nařčen z pokrytectví. Jenže mnohomluvnost a neschopnost naslouchat je stejně vážný problém jako přemíra strachu a bázlivost předávat Slovo života. Zkrátka to chce najít v moudrosti Božího Ducha vyváženost. Kdy mluvit a kdy mlčet. Kdy konat dobré skutky a kdy svědčit. Dobrými skutky nic zkazit nemůžeme. Mnohomluvností však ano. Proto je logické, že pro většinu křesťanů je spíš pokušení mlčet. V mlčení ale má znít naše tichá modlitba, Pane, jednej podle toho jako chceš. A dej mi správné načasování a správné slovo, abych mohl zasít Tvoje slovo. Pán se postará o zbytek. My nemůžeme a ani neumíme lidi obracet na víru. Kdybychom to uměli, už bychom Boha vlastně nepotřebovali.

Dovolím si zakončit posledními 4 verši z našeho dnešního Božího slova z 2. Timoteovi 4, od 5. do 8. verše:

5 Ty však buď ve všem střízlivý, snášej útrapy, konej dílo evangelisty, naplň svou službu.
6 Neboť já jsem už vydáván v oběť a přišel čas mého odchodu.
7 Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru jsem zachoval.
8 Nakonec je pro mne připraven věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce. A nejen mně, nýbrž i všem, kteří milují jeho zjevení.


Náš cíl je dlouhodobý. Stejně jako Konstantin, Metoděj a Jan Hus. Oni a ani my nesmíme podlehnout pokušení prosadit nějaké řešení a vnutit nějakou metodu namísto poslušnosti Božímu Duchu. Pokud jsme ochotni navzdory protivenství, nepochopení, pronásledování i jisté nejistotě přesto dál bojovat za Boží věci a nezaleknout se opozice a přesto dál vydávat svědectví o Božím Synu a Jeho lásce pro tento svět, pak je pro nás připravena i nebeská cena, věnec spravedlnosti. Nakonec Pán sám posoudí, kdo se osvědčil. Nebojme se nést stejně jako naši předchůdci statečně a směle evangelijní poselství svým životem a dosvědčovat dobré skutky Božím slovem. V Božím slově je zjeven život, Kristus, k tomu směřujeme a Tomu náleží vděčnost za to, co udělal, dělá a co i dokoná. Amen.