Červen 2017

O následování

18. června 2017 v 7:50 | Grizly |  Kázání
Dobré ráno. Je nám velkou ctí být s tady s vámi v Ústí n. Labem. Jsme tu poprvé a rádi jsme součástí dopoledního společenství. Byl jsem pozván, abych se s vámi sdílel o mužských skupinách a po obědě budeme mít seminář pro zájemce o tyto skupiny KMB. V druhé části bohoslužby bych vám chtěl říct něco krátce o projektu Každý muž bojovníkem, jehož jsem součástí a s nímž mám dobrou zkušenost. Při té příležitosti mám také tu čest se s vámi sdílet o Boží slovo. To jsem pro tuto neděli zvolil z Markova evangelia 8. kapitoly, od 34. do 38. verše. Zaměřím se na 34. verš. Nadpisem tohoto kázání může být o učednictví a nebo prostě: kdo chce jít za mnou… Otevřete si prosím se mnou Markovo evangelium 8. kapitolu.
34Zavolal k sobě zástup s učedníky a řekl jim: "Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.
35Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej.
36Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život?
37Zač by mohl člověk získat zpět svůj život?
38Kdo se stydí za mne a za má slova v tomto zpronevěřilém a hříšném pokolení, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly."
Klíčová otázka na úvod: jsi Ježíšovým fanouškem a nebo jsi oddaným následovníkem?
Ježíš svolal svůj zástup. To znamená, že v této fázi Ježíšovy služby již bylo mnoho lidí, kteří za Ježíšem šli. I v kostelech je poměrně hodně lidí. Je pravda, že v postkomunistických zemích a obecně v Evropě je lidí hlásících se ke křesťanství velice málo a navíc celkově počet věřících lidí spíše klesá. V ČR a v Evropě je zkrátka jakási křesťanská inverze. Naopak počet muslimů a jinověrců roste. Na druhou stranu celosvětově počet křesťanů roste. Zvláště v Asii a jižní Americe. To se týká lidí vyznávajících Krista. Je přece ale rozdíl mezi tím něco vyznávat a za něco být ochoten zaplatit cenu nebo dokonce zemřít. Proto jsem se ptal, zda jsi spíš Ježíšovým fanouškem a nebo oddaným následovníkem.

Nejde tady o raketové inženýrství. Není to složité pochopit. V minulých generacích, zvláště za komunismu byly karty poměrně jasně rozdány. Ten kdo vyznával Krista, musel být i ochoten zaplatit cenu. Cenu posměchu, odsouzení, vyloučení. Nedostali jste se na školu. Nedostali jste dobré místo v zaměstnání. Nedostali jste bydlení, které jste chtěli. A tak dál. Ale dnes? Dnes vás nikdo za to, že něco vyznáváte nepotrestá. Tak jakou cenu platíme?

Ježíš svolal zástup a řekl jim: "Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde;
kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej."


Tedy Ježíš sám říká zástupu lidí, co šli za ním. V tomto zástupu jistě bylo sympatizanti, fanoušci. Byli tam i oddaní následovníci. Byli tam i možná další skupiny lidí. Říká jim, že jít za Ním není laciná záležitost. Co to ale znamená jít za Ním? Znamená to chodit do kostela? Znamená to jít na nějaké setkání? Možná jít na mužskou skupinku? Ano, bez toho, abychom se dostali z postele a někam šli, bychom asi těžko mohli něco dělat. Ale následování už začíná v posteli a u snídaně s rodinou. Začíná rozhodnutím. Následování není primárně o chození někam a nebo u nějaké církevní aktivity. Protože následovat Krista nebylo primárně o tom být v synagoze. Následování Krista nebylo primárně o naslouchání Ježíšových kázání. Většina učedníků ani nerozuměla Kristovým slovům, protože se ho učedníci neustále ptali, co to mělo znamenat. Následování bylo a je primárně o poslušnosti. O rozhodnutí a praktickém životě.
Platí tu jednoduchá rovnice: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne." Je to velmi prosté. Na levé straně rovnice je rozhodnutí. A na pravé straně rovnice jsou důsledky. Na levé straně rovnice máme ochotu jít za Kristem. A na pravé straně jsou tři konstanty. Tedy je to rovnice s jednou neznámou. Co je tou neznámou? Tou je přece otázka: stojí mi to za to? Chci následovat Krista i s důsledky, které to bude mít? Jaké důsledky to ale bude mít, když nás nikdo nepronásleduje? Tady většinou jako kostelní lid skončíme. Řekneme si, ach ti chudáci… jak to mají těžké… v Súdánu a v Číně a v Saudské Arábii…. tam je zabíjejí… a my tady máme takový klid… Děkujeme Bohu, že je to tak. A děkujme Bohu, že je to tak. Ale vděčnost, že je to tak, není to samé jako Krista následovat. Nechci snižovat vděčnost ani trochu… Ale následování nás něco bude stát. Ježíš říká, že následování nás bude stát tři věci. Jsou to tři konstanty, na které se zaměříme. Je to nevyhnutelný důsledek následování. Pokud tyto věci nezažíváme a nebo nejsou součástí našeho života, znamená to, že asi Krista nenásledujeme, ale jsme spíše Jeho fanoušky. Ano, říkám to vyhroceně. Ale dikce evangelií a toto slovo je radikální.

Než se ale dostaneme k těmto třem důsledkům, podívejme se ještě na levou stranu rovnice. Tedy kdo chce jít za mnou… Na této proměnné je vidět, že radikalita není vynucená. Nikdo nás nenutí se zbraní u hlavy. Musíš. Nemáš na výběr. Je to právě naopak: radikalita těchto slov a následování je svobodná: My si můžeme zvolit. Když se narodíš, nemáš napsáno v pasu či v občance - křesťan. V některých zemích máš náboženství napsáno od narození v pasu. Pro islám ses nerozhodl. Tomu se musíš poddat. Aláhově vůli. Pro Krista se rozhoduješ. Možná ses narodil do křesťanské rodiny. Chval za to Boha. Máš velkou výhodu. Já jsem tu výhodu neměl. Moje děti už ano. Otázka je, zda je to v mém případě výhoda :)... Jak se říká: já nic, I just work here. Já tu jen pracuju. Já jsem se do tohoto místa, kostela, rodiny narodil. Já za to nemůžu. To moji rodiče. Pokud se ale pro Krista nerozhodneš, nejsi jeho následovníkem. Jsi možná nominálním věřícím, členem sboru apod., ale být křesťanem či následovníkem tě bude něco stát. Není to jen absolvovat církevní rituál a vlézt do vody. Tím nesnižuji ani nechci snižovat křest. Bude nás to něco stát. A ne málo. Kdo chce jít za mnou. Nikdo vás nenažene do rybníka: jestli se nechceš nechat pokřtít, tak tě zabijeme.
Tak to bylo ve středověku. Přijeli vojáci a nahnali vesnici k rybníku. To byla úspěšná evangelizace. Jen málokdo by takové výzvě odolal. Takto dnes postupuje islámský stát. Jestli nepřijmeš islám, tak zemřeš. Ale takto Kristus nepostupuje: kdo chce jít za mnou. Můžeš se rozhodnout. Ale pokud se rozhodneš, tak nevyhnutelným důsledkem následování jsou tři věci. Jaké?
"Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.
Za prvé, zapření sama sebe. Za druhé, kříž. A za třetí, učednictví, následování.
Všimli jste si, že se v dnešním křesťanstvu skoro nemluví o askezi, zapírání sebe apod.? Skoro vždy mluvíme o tom, jak se cítíme, o tom někam patřit, o bohoslužbách. O mládeži, najití si své peer skupiny apod. Někdy mluvíme o návycích, rituálech, jako je čtení Bible, chození tam a tam… dnes není populární mluvit o ceně a zapření. Je jasné, že na každé toto téma: zapření, kříž i učednictví by se dala udělat celá série kázání. Není dostatečné o tom mluvit v prostoru menším než 500 slov. Jak to tedy zvládnout? Jak vystihnout tato tři obsáhlá témata, tato dnes již nesrozumitelná slova? Zapření, kříž a následování? Pokud se o to máme pokusit, je jasné, že spolu souvisejí a tato slova nevyhnutelně patří k sobě. Nedá se o nich vlastně mluvit odděleně od sebe. Je to jakási posloupnost. Jde vlastně o podmínky. Konstanty. Křesťanská rovnice se bez těchto konstant nespočítá. Bez naplnění těchto podmínek se křesťanské následování nekoná.
Je to ale součet? Já si osobně myslím, že jde o součin. Protože když jedna věc chybí, není to vůbec ono. Navíc zapření, kříž a následování patří k sobě. Zapření bez kříže nedává smysl. Zapření bez kříže je askeze. A k askezi Krista nepotřebuji. Pokud chceme tuto rovnici pochopit, musíme začít od konce. I když je to vlastně poslední krok. Je třeba začít od následování, učednictví. Toto nejvíce nejasné slovo, které bývá někdy až přehnaně vyvyšováno a na druhé straně záměrně vytlačené, obsahuje klíčový princip. Ježíš pozval k následování ty, které si vybral. Nebylo to náhodné. Ježíš znal lidi, které si vybral. Když se podíváme na selekci, tak si říkáme, zda byl při smyslech. Ani ne tolik sociálním postavením, ale spíše osobnost a temperament nějak neodpovídají tomu, co si dnes představíme u křesťanského ideálu. Nekonfliktní, spolehlivý, submisivní, citlivý, empatický, odvážný. Je jasné, že Kristovi učedníci jsou všechno jen ne tohle. Ježíši, máme zničit ty vesnice? Synové hromu, Jan. Apoštol lásky. Petr, který napomíná Krista, protože chce jít zemřít. Hypage satana. Vypadni satane. wow. to je radikální. A zbabělí učedníci, kteří se rozutekou, když jim jde o život. A ještě kromě toho zrádce a zloděj. Sqvělá kombinace. Jak se dá s těmito lidmi pracovat? O tom je právě učednictví.
Tady je ale také schovaný problém a zároveň klíč k jeho řešení. K následování musíme přidat kříž. Smíte pít kalich, který piji já? Ptá se Ježíš učedníků: Ano, budete pít. Všichni učedníci až na jednoho zemřeli násilnou smrtí. Až na jednoho, který zahynul ve vyhnanství. Sqvělá kazatelská kariéra, že? Sqvělá kariéra pro křesťana. Pokud myslíte, že za to, když budete Krista následovat, vás někdo pochválí, tak se mýlíte. Alespoň to vůbec neodpovídá zkušenostem generací a generací těch, kdo Krista následovali a následují.
Následování Krista v sobě nevyhnutelně musí obsahovat kříž. Kříž je popravčí nástroj. Dnes je populární nosit křížky. Na autech krom rybiček si lidé dávají na zrcátka křížky. Je to hezké. Je to symbolické. Nejsem si ale jist, zda rybičkami chceme zrovna říct, že chceme být svědky Kristovy smrti a chceme být rybáři lidí. A zda křížkem na krku či na zrcátku chceme vyjádřit, že chceme pro Kristovu věc i umřít. Asi bychom hned ty ryby a kříže raději sundali a naše někdy tak hlasité vyznání by utichlo. Stejně jako utichlo vyznávání Petra, když viděl, co to Spasitele stálo a že by také mohl zemřít. Nejsi náhodou jeden z nich? Jsem si jistá, určitě jsi chodil s ním. Jsi jeho následovník. Mýlíš se ženo, neznám ho. Najednou se z vyznavače stává zapírač. A co my? Jsme oddaní následovníci a nebo spíš fanoušky?

Kdo chce jít za mnou. Chceš jít za Kristem? Jsi ochotný zaplatit cenu? Jakou cenu? Cenu smrti? Ale kdyby jen smrti. Ale také cenu života. Života následování. Života těžkých voleb a dilemmat. Ryba, která je mrtvá, pluje s proudem. Ryba, která pluje za cílem, která je živá, musí plout proti proudu. A to je namáhavé. Vysilující. Křesťan, který není jen vyznavačem, ale také následovníkem, musí nést každý den svůj kříž. Dobrá zpráva je, že v kříži je kromě smrti i životní síla k následování. Chvála Bohu, že máme dar Ducha svatého, který nás uschopňuje jít za Kristem. Bez toho by bylo křesťanství jen mrtvým a suchým náboženstvím. Tím náboženstvím, které tolik lidí odpuzuje a které je považováno za přítěž.

A co sebezapření? Určitě to není rezignování na zodpovědnost a svobodu. Naopak, skutečné následování je spojené s opravdovou svobodou. Svoboda ale není synonymem svévole a cochcárny. Sebezapření ale na druhou stranu není jen nějaká mrtvá askeze. Nesmíš jíst, nesmíš pít, musíš i když nechceš a nesmíš, i když chceš. Sebezapření, o kterém mluví Ježíš, není totéž co zákonictví. Vždyť Ježíš zákonictví odmítal. Právě naopak, je to spíše životní síla, která vychází ze srdce člověka. Ochota, touha, životní elán, které dávají sílu zaplatit nejvyšší cenu. Zapřít sám sebe pro druhé znamená si odříct něco příjemného, abych získal něco cennějšího. Není to suchá a mrtvá askeze, ale je to pravá forma křesťanského hedonismu, jak říká John Piper. Hedoné, tedy slast, nepřichází v tomto případě z požitku okamžiku. Ale právě naopak - radost je výsledkem mnoha každodenních voleb. V řešení složitostí každodenních rozhodnutí, na kterých se ukazuje, zda skutečně chci Krista následovat, se projevuje pravá láska k Bohu a k bližním. Kdybychom chtěli shrnout sebezapření, kříž a následování do jednoho souhrnného slova, musí to být jistě láska. Láska k Bohu a láska k bližním. Jak jinak. Ale víme, co to znamená? A pokud víme, jednáme skutečně tak? Nechci být hlasatelem vašeho vědomí, moralistů máme v církvi dost. Pokud je to stále hodně abstraktní, otevři si první list do Korintu 13 a dosaď si místo Láska je… láska není… své jméno… Petr je laskavý. A dej si tam otazník. Jsem ke své manželce laskavý? Pokud máš pocit, že ano, zeptej se jí: miláčku, jsem tobě laskavý? A pokud máš stále pocit, že ano, zeptej se: miláčku, jsem k tobě vždy v neděli ráno laskavý? Pokud ano, prošel jsi prvním testem následování - lásky. Tak uvaž laskavost k dětem: zeptej se manžela či manželky: jsem ke svým dětem laskavý? Dobře.
Dál. Jsi na poště, jsou otevřené čtyři přepážky a čeká tu 100 lidí. Jsem trpělivý? Chci vydávat svědectví o Kristu? Vem auto. Proklínáš ostatní řidiče? Láska je trpělivá, laskavá. No, kdybychom takto pokračovali, asi bychom si uvědomili, že Petr vůbec nemá lásku a že mám na sobě ještě co pracovat. Pokud ale chci Krista následovat, bude mě to něco stát. Jmenovitě, následovat Krista v lásce až do krajnosti, brát každodenně svůj kříž… a to není snadné. V Boží moci je to možné a břemeno není těžké, ale z lidského hlediska je to těžké. A sebezapření? Je to víc než jen nejíst čokoládu nebo omezit počet hodin na facebooku v postním období. Služba bližním je těžká. Zvlášť když není oceněná a když nás zapírají nejbližší či lidé kolem nás.
Jsi fanoušek a nebo následovník? Pokud jsme došli k závěru, že spíš fanouškem, je před námi Ježíšova otázka: Chceš mne následovat?
Abych neskončil depresivně, musím říct, že to stojí za to. Následování není o smrti, ale právě naopak. Skrze smrt přichází vítězství. Sebezapření vede k proměně charakteru. A kříž vede k radosti v životě. Skrze disciplínu přichází svoboda. Následování není nějaké náboženské klišé, ale je to přitažlivý život učedníka. Praktické každodenní křesťanství, které je skutečným svědectvím o opravdovém lidství. Za to stojí zemřít a umírat.
Amen? Amen.