Jonáš a ryba

7. května 2017 v 8:28 | Grizly |  Kázání
1 Hospodin však nastrojil velikou rybu, aby Jonáše pohltila. Jonáš byl v útrobách ryby tři dny a tři noci. 2 I modlil se v útrobách ryby k Hospodinu, svému Bohu. Řekl: 3 "V soužení jsem volal k Hospodinu, on mi odpověděl. Z lůna podsvětí jsem volal o pomoc a vyslyšels mě. 4 Vhodil jsi mě do hlubin, do srdce moře, obklíčil mě proud, všechny tvé příboje, tvá vlnobití se přese mne převalily. 5 A já jsem si řekl: Jsem zapuzen, nechceš mě už vidět. Tak rád bych však zase hleděl na tvůj svatý chrám! 6 Zachvátily mě vody, propastná tůň mě obklíčila, chaluhy mi ovinuly hlavu. 7 Sestoupil jsem ke kořenům horstev, závory země se za mnou zavřely navěky. Tys však vyvedl můj život z jámy, Hospodine, můj Bože! 8 Když jsem byl v duši tak skleslý, Hospodina jsem si připomínal; má modlitba vešla k tobě ve tvůj svatý chrám. 9 Ti, kdo se šalebných přeludů drží, o milosrdenství se připravují. 10 Já ti však s díkůvzdáním přinesu oběť, co jsem slíbil, splním. U Hospodina je spása!" I rozkázal Hospodin rybě, a vyvrhla Jonáše na pevninu.

Milí Kristovi přátelé, dnes budeme pokračovat v započaté sérii na Jonáše. Ve druhé kapitole je zapsaný jeden z nejzajímavějších žalmů v Bibli. Čím je zajímavý a co nám může přinést do našich všedních i nevšedních dní?

Je to žalm, který se žalmista modlí z břicha ryby, která ho spolkla poté, co jej námořníci hodili do moře. Je to ryba, kterou poslal Hospodin. Když se zaposloucháme či začteme do obsahu Jonášova žalmu, rozhodně nebudeme mít pocit, že je to humorné, spíše vážné téma. Ale kontext je poněkud legrační, když ne jinak, tak aspoň literárně. Dovolte mi připomenout souvislost. Rezignovaný a apatický prorok Boží navrhne námořníkům, aby jej hodili do moře. Ti ho nechtějí zabít, ale nakonec to ze strachu udělají. Modlí se k Hospodinu, přestože se před chvílí ještě každý modlili ke svému bohu. Mají strach, že je Hospodin za smrt proroka potrestá. Ale žádný trest nepřichází, ale naopak - stane se přesně to, co jim Jonáš řekne - moře se utiší. Nemusím připomínat, že je komické, zvláště ve světle žalmu 139, že se snaží prorok utéct právě na moře. Posledně jsem se vás ptal, co je to, před čím utíkáme. Jako lidé máme tendenci utíkat. A navíc se schováváme před Hospodinem. Respektive před tím, co pro nás připravil. Současně je ale zřejmé, že je zbytečné před Bohem utíkat a nebo se před Ním schovávat. Tedy rezignovaný a apatický Jonáš má za to, že je s ním amen. Chystá se na smrt. Je ve vlnách moře a topí se. Asi jako správný Žid neumí plavat, proč taky. I když v Galilejském jezeru by si snad zaplavat mohl, ale kdo ví. Svoje zkušenosti z moře a topení se shrnuje právě v tomto žalmu. Humorná zkušenost to pravda není. Jestli jste se někdy topili, nic humorného na tom není. Nemusí přitom jít jen o topení, ale může jít i o pocit izolovanosti či obecně utrpení, třeba nemoc či samotu. Na tom nic veselého opravdu není. Pokud jde o toto téma, jen předesílám, že na tomto místě nejde o utrpení či nepřízeň, která by byla nezaviněná. Jonáš není Job. Přestože na obou postavách vidíme v žalmech, jak Boží člověk zápasí s nepřízní okolností. Na Jonášovi přece jen mnohem více vidíme kromě vzdoru i neposlušnost. Vždyť měl kázat evangelium respektive ohlašovat soud pohanům a on nechtěl. Pohany nenáviděl a nechtěl, aby byli spasení.

Je zajímavé, že celý žalm se odehrává v minulém čase. Vy kdo trochu umíte hebrejsky, víte, že si dělám legraci. Ale v češtině to říct můžu. Jinými slovy, Jonáš nepopisuje zážitek z ryby, ale z moře. Asi bychom chtěli vědět, jaké to je v břiše ryby. S manželkou jsme spekulovali, kde a jak tam asi přežíval. Ale jak jsem zdůraznil jí, říkám i teď, je to zázrak.
Zázrak je nadpřirozená událost. Bůh stvořil fyzikální zákony a zákonitosti přírody a On je i tím, kdo z nich může udělat výjimku či je zcela obejít. Je úsměvné sledovat pokusy některých fundamentalistických vykladačů obhajovat text Bible ubohými vysvětleními, kde asi mohl Jonáš přežít. Jak si všimla moje manželka, kterou tímto pozdravuji, mohl být klidně v bezvědomí a toto mohl být jeho sen. Zatímco Jej Hospodin zachránil pomocí ryby a v břiše jej převážel na pobřeží Ninive, kde měl Jonáš kázat, Jonášovi se zdál hrozný sen. Je zkrátka zbytečné se snažit našimi lidskými způsoby dokázat, proč je příběh historický a pravdivý. To, že to tak je je celkem zřejmé z evangelií, kde Ježíš odkazuje k tomuto příběhu. Nebude vám dáno jiné znamení než znamení Jonášovo. Ježíš předpokládá, že příběh o Jonášovi je skutečný, pravdivý. A kromě toho, když se dostaneme do průseru, když prožíváme nějakou hrůzu, strach a je nám fakt blbě, je toto utrpení pro nás dost reálné.
Měl jsem zánět středního ucha a šel jsem na pohotovost. Jsem trochu citlivka co se týče uší, zažil jsem si s nimi v dětství celkem dost, moje teta, která je doktorka ORL by vám mohla vyprávět. A tak jsem skuhral. Dva dny jsem ležel v posteli a nic mi nepomáhalo. Když jsem se po vlastních dobelhal na Karlák, sestra mi říkala, ať tolik nenaříkám, že to nic není. Doktorka se mě po pohledu do ucha snažila přesvědčit, že mě to nemůže tolik bolet. Že moje sténání a chování neodpovídá míře objektivního problému a poslala mě domů.
Možná je to jako když prožíváte potrat či smrt blízkého (mluvím ze zkušenosti) a někdo vám řekne, že je dobře, že dotyčný umřel, že už to má za sebou, že je u Pána a podobné kecy. Není to snad pravda? Ano, je. Ale když prožíváte bolest, samotnu a zármutek. Když prožíváte agónii bolesti, nějaká reference k objektivní realitě vám ani trochu nepomůže. V tu chvíli si jen říkáte, kdy už ten dotyčný blbec zmlkne. To je aspoň zkušenost Joba. Jeho přátelé měli za to, že je to jeho chyba. Jeho hřích to způsobil. Jak prosté, Watsone. Dělej pokání a Bůh tě povýší. V případě Jonáše snad aby činil pokání, aby Ho Bůh nezabil a dal mu ještě šanci. To jsou naše evangelikální modlitby. Modlitba: vyznání, pokání a prosba. Amen. Ale víte, jak se Jonáš modlil? On nečinil pokání. On opravdu nechtěl do Ninive. Ale pochopil, že s tím nic neudělá. Obrací se na Hospodina. Vzpomíná dvakrát na Jeho chrám. Samozřejmě mu vadí, že se topí a že mu chaluha omotává krk a že nemůže dýchat a že klesá ke dnu. Pro Žida bylo moře něco démonského. Proto to popisuje jako Šeol. Klesá do podsvětí. Hezké na této modlitbě je to, že Jonášovi vadí, že se vzdaluje z Boží blízkosti. Kéž bych směl vidět tvůj chrám.

Pozoruhodné je, že tento žalm je vlastně triumfující. Je to oslava Boží věrnosti a skutečnosti, že Hospodin slyší modlitby. Je to žalm z břicha ryby, ve kterém žalmista neprosí za záchranu. To bychom čekali. Takových žalmů je v Bibli plno. Jonáš oslavuje Boha za to, že ho už zachránil. Cože? Ryba ho zachránila. Taková modlitba totiž předpokládá, že Jonáš se cítí v břiše ryby v bezpečí. Když se topíte, tak nemáte čas psát žalmy a nebo se modlit. Zkuste si to. Pane Bože, polk… prosím… polk… pomoc… prosím… polk… ááá… pomoz mi… polk… amen… glo glo… Jonášova modlitba je reflexe jeho topení se z jiného místa. Jak chytře poznamenala moje žena, Jonáš mohl napsat žalm později… samozřejmě. Ale je to stylizováno jako modlitba nekajícího Jonáše v břiše velryby. Samozřejmě ten příběh mohl a asi to tak bylo, zapsat někdo jiný/další… ale to nic nemění na skutečnosti, že se stal a že nám ukazuje postoj Jonáše.



Na tomto místě bych chtěl podtrhnout tři pozorování z textu. Svou meditaci opět dokončím analogií mezi Jonášem a Ježíše, čím doufám aspoň některé z vás naštvu a probudím.
Za prvé, první pozorování. Je to celkem jasné a zřejmé. A také podstatné. Žalm začíná i končí Hospodinovým zásahem. Na scénu přichází ryba, která později Jonáše vyplivne. Stařec a moře. Mobby dick. Velká tlustá ryba. Hospodinu se situace ani trochu nevymkla z rukou. Není to něco jako ups. Co jsem to udělal, to je ale hardcore. Asi jsem mu to osmažil moc. Podívejme se, jak se Jonáš odevzdaně modlí. Pustíme ho ven. A šup. Ale jak jsem při rozhovoru s manželkou poznamenal já. A nevím, snad je to i někde okomentováno a není to snad nějaká hereze. Boží načasování zkrátka znamená prozaicky to, že když se Jonáš domodlil, byl zrovna čas ho vyvrhnout na pobřeží Ninive. Z Bible se nám můžou zdát dva momenty. Kauzalita. Akce a reakce. Hospodin něco udělá. Modlitebník se modlí. Akce. Hospodin nějak zasáhne. Ale z charakteru modlitby se mi jeví spíše něco jiného. Hospodin má Jonáše, rybu, moře a námořníky, Ninive a načasování pevně v rukou. Ano, určitě slyšel Jonášovu modlitbu. A ano, jistě na ní reaguje. Ale je to Jeho ryba, jeho Jonáš a jeho Ninive a jeho čas.
Proto, když si myslíme, že si můžeme vyvzdorovat na Hospodinu naše uzdravení či jiné dárky, můžeme si chvíli počkat. A není to tím, že by nás Hospodin neměl rád. Modlitby mají někdy zpoždění. A v čase také kvalita žalmisty i kvalita žalmů vzrůstá.

To náš již přivádí k druhému pozorování. Čím končí Jonášova modlitba/žalm?
Křesťanští cyniko-pragmatici, tímto pozdravuji i svou manželku:), by řekli, že Hospodin Jonáše pustil z ryby ve chvíli, kdy Jonáš Hospodinu slíbil, že udělá to co má. Ano, to řekl. Já však říkám, ať si pozorněji přečteme 10. verš: Já ti však s díkůvzdáním přinesu oběť, co jsem slíbil, splním. U Hospodina je spása!" Je to Jonášův postoj, který se snad změnil. Je to vděčnost za záchranu a Jonášovo vyznání, že u Hospodina je spása. Skoro se mi zdá, že Jonáš je v břiše ryby spokojený. Pokud by to neodporovalo mojí představě, jak to v útrobách ryby páchne a jak těžké je psát žalm hlavou vzhůru nohama a válet se mezi ostatními mrtvými či polomrtvými živočichy v břiše… asi bych řekl, že to musí být fajn. Ale text nám chce říct něco třetího. A to si můžeme odnést jako výtěžek v aplikaci.

Život nám nemusí nadělit jen příjemné věci. Některé věci, co nám ať už naší vinou či vlivem okolností, mohou pěkně páchnout. Ale podívejme se na Jonáše. On vyznává, že u Hospodina je spása. Právě uprostřed těchto těžkých okolností Jonáš uznává, že u Hospodina je spása. Jinými slovy je to Hospodin, kdo má v rukou naši záchranu. Není to jen rezignovaný povzdech, děj se dílo Boží. Ale je to spíše Mariino přitakání, děj se vůle Páně. Není to zrovna aktivní Izajášovo volání: zdě jsem, pošli mě. Na to Jonáš a často ani my nemáme. Jsme zlikvidovaní nemocí, unavení. Osamělost moře a sevření chaluh a jiné okolnosti nás připravily o iluze. Iluze z lidí, církve i světa. Ale Jonáš the holubice navzdory okolnostem nezahořkl vůči Bohu. Je nadále vyznavačem. A to je právě příhodný čas jak bych řekl já či příhodný postoj, jak byste možná řekli vy, aby byl vyvržen rybou na pobřeží.

A teď už se vrátím k analogii mezi Jonášem a Ježíšem. Podle protestantské typologie existují tři úřady Krista. Prorok, kněz a král. Je jasné, že některé postavy nám připomínají Ježíše více a jiné méně. Např. král David. Král a kněz. Samuel, kněz a prorok. Jidáš, zloděj, žádný úřad. Petr, prorok a kněz? Mojžíš, prorok a kněz a snad i trochu král? Takhle bychom mohli otypovat skoro všechny postavy starého a snad i nového zákona. Hmmm. řeknete si, teologie. to je fuj.
Proč je to důležité? K čemu taková snad až moc mechanická pomůcka? Neříkám, že je snadné vidět v Jonášovi typ Krista. Nedávno jsem kázal na Josefa. Jeho jméno je skoro identické se jménem Jošua, Ježíš. Na jeho jednání, i když je zpočátku nevyzrálé, je vidět zřetelně Ježíšovské schema spásy. Ale co Jonáš? Neochotný prorok, který se topí ve vlnách a neochotně nakráčí do Ninive a pak se vzteká, když Hospodin navzdory proroctví, které vyslovil nad Ninive, proroctví o zničení města pohanů. Pohanů, které Jonáš tolik nenávidí. Pohanů, s nimiž má Ježíš soucit. Co má tento prorok společného s Ježíšem? Ale podívejme se na to i jinak. I když jeho prorocká složka má trhliny, zatímco kněžská a královská úplně chybí. Je to prorok, že? Stále je to prorok Boží. Povolaný k jistému účelu. Podívejte se na Samsona. Je to Nazír, který plní své Bohem dané poslání. Ano, je to divný král. Tedy soudce. Ale přesto je to postava v Bibli. Liší se od Jidáše. Nakonec i Jidáš plní Boží úkol zrádce. Ale když se podíváte na Ježíšovy učedníky jako je Petr, je to zrádce, který činí pokání. Jana, apoštola lásky, který chtěl spálit vesnici pro neposlušnost… každá mince má rub a líc. Proč to říkám?
Na Jonáše se díváme za prvé optikou zrcadla. A za druhé optikou povolání. Můžeme v Něm vidět, za prvé, nás. A za druhé Božího proroka. Nakonec, podle knihy Nahum, se mohl Jonáš uklidnit. Vždyť když prorok něco vyhlásí a není to falešný prorok, tak se to stane. Jonáš měl pravdu. Ninive bylo nakonec zničeno. Škoda, že se toho Jonáš nedožil. Jeho odpor vůči pohanské nespravedlnosti byla odrazem Božího hněvu. Chybělo jí ale vyvážení v podobě Božího milosrdenství, kterému se rozhodl dát Hospodin průchod. Proto Jonáš je typem Krista. I když se nám to nemusí líbit.

Jelikož už kážu dlouho a každé utrpení by mělo jednou skončit. I to Jonášovo skončilo. Co si z toho můžeme vzít? Podobně jako Jonáš můžeme, smíme a máme uvěřit dobré zprávě o tom, že Bůh je dobrý a svrchovaný. Navzdory podivným okolnostem či situacím, do kterých se dostáváme a dostaneme, můžeme mít důvěru, že nás Hospodin neopustil. Podobně jak Jonáš si připomíná chrám, i my si můžeme připomenout ty lepší časy v Boží blízkosti a v důvěře a vděčnosti s Jonášem vyznat, že u Hospodina je spása.

Ježíši, i my s Jonášem vyznáváme, že u Hospodina je spása. Nechceme vidět jen sebe a naše okolnosti. Ale i Tvé milosrdenství. Nechceme vidět jen chaluhy, podsvětí a moře, ale stejně tak i rybu, která nás ve správný čas vyplivne na správném místě. Děkujeme, že se zkouškou dáváš i východisko. Děkujeme, že jsi věrný, svrchovaný a pravdivý. Děkujeme za příběh Jonáše, který nás má i dnes co naučit. Amen.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama