Květen 2017

Saul na záchodě

14. května 2017 v 9:00 | Grizly |  Kázání
Milí Kristovi přátelé, už se vám někdy stalo, že jste šli na záchod a přihodilo se vám něco nečekaného? Je to zajímavé, ale právě takový příběh máme zapsaný v Bibli. Ve Starém zákoně v 1. Sam 24 si potřebuje král Saul odskočit, ale zvolí si podle všeho docela oblíbené místo, kde zdaleka není sám. Abychom nevnímali tuto epizodu odděleně od biblického poselství a nepůsobila poněkud obskurně, je třeba uvést, že tento příběh je v Bibli dvakrát. Tedy ne, že by Saul měl problém s prostatou, to nevíme, ale dvakrát usiluje Davidovi o život. A dvakrát odchází za poněkud neobvyklých okolností přemožen Davidovým charismatem? V čem spočívá Davidovo charisma? Kromě zjevných vůdcovských schopností, které měl jak Saul, tak David, David především spoléhal na Hospodina. Právě ve chvílích, kdy jde o život a kdy jsme na dně, se projeví, v co věříme a na koho skutečně spoléháme. Když je nám v životě dobře, můžeme chválit Hospodina za to, co nám dává a radovat se z Jeho dobroty. Ale když nám jde někdo po krku a usiluje o naše zničení, právě tehdy se vyjeví, co je v našem srdci.

Saulovi v této fázi biblického příběhu bylo už jasné, že David je králem, kterého si vybral Hospodin, aby nastoupil po něm. Nesl to velice hořce. Měl strach a nevěděl, co s ním bude. Vnímal, respektive nevnímal, že Bůh je s ním a bojuje na jeho straně. Abychom příběh zasadili do dějinných okolností, je třeba říct, že Izraelci bojovali se silnějším nepřítelem, s Pelištejci. Pelištejci měli lepší technologie, měli početní převahu a také měli mnohem lepší vojsko. Vývojově byli Pelištejci na úrovni království, zatímco království v Izraeli teprve vznikalo. Prvním králem byl Saul, u kterého se projevil krom jeho zřejmých velitelských předností i jeden podstatný defekt - v kritických chvílích nespoléhal na Hospodina, ale sám na sebe. To vidíme i v En-dórské epizodě, kde Saul vyhledá medium, aby jej spojilo se Samuelem, prorokem, který v této době byl již mrtvý. Zatímco vliv Davida sílil, vliv Saula upadal. Nicméně v této chvíli byl Saul králem a David byl v exilu, dokonce bojoval po boku úhlavního nepřítele - Pelištejců proti Izraelcům. Když se tedy stalo, že hlavní velitel Izraelské armády - Saul - byl několik metrů od Davida, bylo z lidského hlediska jasné, co má udělat. Alespoň Davidovým druhům to bylo jasné. Ostatně stejné přesvědčení vyjadřují druzi Davida o dvě kapitoly později, kde se opět David dostává do situace, kdy má v rukou Saulův život. Někteří vykladači si myslí, že jde o jednu okolnost zapsanou pomocí dvou příběhů. To už asi nezjistíme. Ale je zřejmé, jaký je Davidům postoj v této věci. Saul je Hospodinům pomazaný. Až si jej Hospodin vezme a Saul zemře, může být, že budu králem. Nakonec Samuel prorok mě pomazal za krále. Ale pokud jde o mě a můj jednoznačný postoj k velení, Saul je králem a já ho budu respektovat. Je zřejmé, že je to nemocný člověk. David o tom něco věděl, vždyť to byl Saulův dvorní léčitel, cytarista. Hudba může mít léčivé schopnosti. Ale jednou, jak víme, Saul hodil po Davidovi kopí. Zkrátka Saul byl nemocný a čím dál víc bylo jasné, že jde Davidovi po krku. Ač to bylo pro něho nesmírně těžké, protože jeho nejlepším přítelem byl Saulův syn Jonatan. A měl za manželku dceru Saula. Davidův postoj byl jednoznačný a průhledný. Respektoval Saula za všech okolností. Dokonce i po jeho smrti. Když se mu šel pochlubit nějaký voják, co zabil Saula, jeho hlavou, David jej nechal usmrtit. Dokonce složí na jeho počest známý žalm. Na první pohled, z pohledu naší lidské zkušenosti, si to Saul nezasloužil. Jistě že ne. Byl to prevít.

Vlastně si zasloužil pravý opak. Nakonec tak přesně skončil. Zemřel osamocený v předem prohrané bitvě s Pelištejci. Místo aby hledal Boží tvář, na poslední chvíli spoléhal na svou sílu. Ale Davidův postoj vůči Saulovi se nezměnil. Je to pro nás podivné. Jaký je náš postoj k autoritám?


Podívejme se pro srovnání do listu Římanům 12. kapitoly: Každý ať se podřizuje vládnoucí moci. Veškerá moc je totiž od Boha, takže současné vlády jsou zřízeny od Boha.2 Kdo odmítá vládu, bouří se tedy proti Božímu zřízení;
a vzbouřence čeká jistý trest.


Jak těžké slovo. Snadné k pochopení, těžké k přijetí. Davidův postoj byl v této věci vpravdě novozákonní. A jaký byl jeho postoj k nepřátelům? Ano, vnitřně i vnějškově diferencovaný. Na jednu stranu jednoznačně věděl, co má udělat s nepřáteli. Zabít je. O Saulovi se zpívalo, že zabil tisíce, o Davidovi, že zabil desetitisíce. Asi tím není myšleno, že by je zabil všechny sám, ale jako velitel měl odpovědnost za svou armádu. Nakonec dobyl Izraelské hlavní město - Jebús - Jeruzalém. Je o něm řečeno, že mu Hospodin nedovolil postavit stánek proto, že na jeho rukou ulpělo příliš mnoho krve. Byl schopen v kritické situaci i zabít svého přítele - Urijáše, aby zakryl svou vinu a smilstvo. Toho do konce života litoval on i jeho rodina a to nakonec rozbilo jeho království. Zkrátka David nebyl žádné neviňátko. Byl rozhodný a když měl možnost, tak jednal. Na druhou stranu se nechal ovlivnit správnými lidmi ve správnou chvíli. Vzpomeňte si, jak v 25. kapitole ušetří Nábalovi život na přímluvu Abigail. Měl slabost pro ženy. A tato se jeho ženou stala. David uměl správně rozlišit, kdy k němu mluví Hospodin a kdy je to jen lidský strach či lidská rada. V jeskyni bylo z lidského hlediska jasné, co máš udělat. Zabij ho, dvakrát stejnou šanci mít nebudeš. A vidíte, měl. A nevyužil. V tuto chvíli jednal na základě principů.

Byl pro-aktivní. Nebyl reaktivní. Nejednal na základě reakce na situaci, ale respektoval krále. Božího vyvoleného. I když mu bylo jasné, že Saulovi jde o jeho život. Kdyby se Saul otočil, dvakrát by neváhal a Davida by zabil mečem. Ale z nějakého důvodu dopustil Hospodin tuto chvíli právě proto, aby na ní něco ukázal. Davidovo jednání v tuto chvíli možná jeho družině nemuselo dávat smysl. Možná to vnímali jako jeho slabost. Když nechal Saule ujít smrti podruhé, bylo jasné, že to dělá metodicky. Tomuto jednání přihlížel také Joáb, jeho hlavní generál, a víme, že tento muž byl schopný jednat vždy a všude. Byl to on, kdo vykonal Davidův zvrácený rozkaz usmrtit Urijáše. Byl to on, kdo zabil pobočníka Saule, Abnéra. A byl to Joáb, kdo zabil Davidova syna Abšalóma. Joáb tuto vlastnost musel vnímat jako slabost. Nakonec ho ale nechal David posmrtně odstranit. Požádal o jeho smrt svého syna Šalomouna. A co my? Jak vnímáme Davidovo jednání?


Je to normální se pomstít? Je to správné odstranit opozici? Vždyť Saul se zpronevěřil Božímu plánu. David byl tím vyvoleným. Proč si nevzít to, co Bůh připravil? Není toto jednání moc pasivní? Nemluvím tu o nějakém pacifismu a o odporu k násilí obecně. Jednal David správně, když ušetřil Saula? Nemluvím tu o prefabrikované "křesťanské" církevní odpovědi, kde je jasné, jaká je správná odpověď ještě dřív než vyslovíme otázku. Mluvím tu o našem postoji. Reálném postoji.
Máme tendenci se mstít a odplácet stejnou mincí? On si to stejně zaslouží.

Jednáme pro-aktivně a nebo reaktivně? Jednáme podle Božích principů a nebo jednáme tak, jak se nám to jeví v tu chvíli správné? Chci tu upozornit na jeden nesamozřejmý princip - většina se může naprosto klidně mýlit. Jistě, může se mýlit i jednotlivec. Ve skutečnosti a v dějinách se většina skoro vždy mýlila. Když jdeme s davem, sice se dostaneme dřív k cíli. Ale k jakému cíli? Většina odsoudila Sókrata za kažení mládeže k vypití číše bolehlavu. Většina nechala popravit Ježíše za to, že tvrdil, že je Boží Syn. Většina našeho národa v Boha nevěří, alespoň ne v křesťanského. Znamená to, že většina má pravdu? Když dáme dohromady skupinu zbožných, znamená to automaticky, že mají pravdu? Je skupina zbožných zárokou Boží vůle?


Družina kolem Davida, to nebyli nějací ubožáci. David si vybíral ty nejschopnější. Když porazil nějakou armádu, vybral si ty nejschopnější muže a ti rádi bojovali pro něho. Byli loajální. Vždyť máme zapsáno, kdo byli Davidovi nejstatečnější muži. Byl problém v jejich kvalitách? To ani ne. Ale v tuto kritickou chvíli se prostě mýlili. David se před Bohem nemýlil. Jednal podle Božích principů a jednal správně.


Vypadalo to divně a bláznivě. Nemstil se. Nezabil krále Saule. Naopak - ctil jeho autoritu. Boží autoritu. To neznamená, že souhlasil se Saulem a nebo že se mu jeho jednání líbilo. Nakonec když s ním mluví poté, co ušetřil jeho život, vyčítá mu, že je blázen, když jej pronásleduje. Saul této příležitosti opět využil a vymámil z Davida slib. Jaký slib? Že ho nezabije a že nezlikviduje ani jeho rodinu. Dodržel David slib? Ano, dodržel.


Co s tím? V životě jsou jen dva typy lidí. Lidé s páteří a lidé bez páteře. Mnoho jsem se toho v biologii nenaučil, ale zapamatoval jsem si, že jsou zvířata zvaní obratlovci a zvířata zvaní bezobratlí. Znamená to, že bezobratlí nejsou živí? Ano, přežívají účinně již miliony let. Ale strunatci a obratlovci mají strunu a páteř. Možná je to moc symbolické. David neměl strunu hřbetní, ale měl páteř. Byl mužem slova. Když něco řekl, myslel to smrtelně vážně. A hlavně, svůj slib dodržel. To neznamená, že to byl nějaký svatoušek, ale nebyl to svatouškovský pokrytec.

Když miloval, miloval naplno, vášnivě a upřímně. A když nenáviděl, jeho nepřítel dlouho nepřežil. Ale byly nejasné a složité okamžiky, kdy se uměl správně rozhodnout. Tímto rozhodnutím byla i epizoda, kdy šel Saul na záchod. Až půjdeme někdy na záchod, zkusme si vzpomenout na Saule a Davidovo dilemma. Cesta pomsty může se zdát vábivá a odstranit nepřítele může být pokušením, ale toto Boží muž či žena nedělá. Pomluvit někoho za jeho zády a zničit mu reputaci může být pokušením, ale to ještě neznamená, že je to správné. Můžeme mít tolik kompromitujícího materiálu, až by se z toho někomu zatočila hlava, ale to ještě neznamená, že ho musím použít a ničit někomu život. To, co říká většina, ještě nemusí být pravda, protože to říká většina.


Když se na něčem shodne skupina lidí, mohou z toho vzniknout pěkné sviňárny. Viz Josef Egyptský v předchozím příběhu. Většina prodala svého bratra do otroctví. A to ho předtím chtěli zabít. Je dobře, že je po ruce občas David, který to stopne a řekne, takhle ne, přátelé. Chápu, jak moc chcete, abych ho zabil, ale tudy cesta nevede! David proto je typem Krista, který jedná příkladem, jakým by jednal Kristus na jeho místě.

Z třech úřadů Krista - prorok, kněz a král - nacházíme na Davidovi mnoho Kristovského. Jedná prorocky a královsky. Zatímco Saul se sám stylizuje do role kněze, což mu nenáleželo. Za tuto klíčovou chybu zaplatil pozbytím královského povolání. David si nebere sám, co se zdá mu patří. Trpělivě čeká, až přijde na Boží načasování. Králem se stává, až za ním přijdou druzí. Trvá to déle, ale je to Boží cesta. Kdykoliv se snažíme předbíhat Boha a dělat to, co si myslíme, že je v našich očích správné, riskujeme, že jsme naprosto mimo a jednáme pak svévolně. Na příběhu Saule a Davida je to více než jasné. David, stejně jako Kristus žehná svému nepříteli. Místo, aby Kristus poslal armádu andělů proti Římanům, nechá se popravit potupnou smrtí na kříži. Jako lidé to čteme jako slabost. Ale v Kristově smrti je záchrana. David, místo aby odstranil z pozice výhody svého úhlavního soka - Saula, demonstruje, že není jeho nepřítel. Saul se zdá dokonce činí pokání. Ale vlastně jen velmi povrchně či naoko.

David má páteř. Saul je bezpáteřní. Můžeme spekulovat, zda za to může jeho nemoc či zlý duch od Hospodina.


Na jeho slova se však spolehnout nedá. Na Davidova ano.

I my se musíme v životě rozhodnout. Nejen, kam půjdeme na záchod. Takové rozhodnutí nám může otevřít i nečekané okolnosti či situace. Ale musíme se i rozhodnout, zda chceme jednat páteřně či bezpáteřně.


Máš páteř? Pokud ano, jsi skutečně člověk. Nemusíš být dokonalý. Ani David nebyl.

Ale pokud máš páteř, vyzývám Tě, abys jednal páteřně. Jednej jako David a Kristus. Pokud ti páteř chybí, hřeš směle dál. Jednou tě tvý hříchy doženou. Je však lepší, abys zahynul dřív než později. Lepší cesta je však jít do sebe a obstarat si páteř už dnes. Jak? Požádej Boha, aby ti ukázal, kde ti páteř chybí a aby místa v tvém životě obnovil. Není to žádná magie. Ale je to zázrak. Zázrak proměny našeho nitra či srdce.


Lidé zkrátka jednají jako lidé. Je už jedno, zda jsou v církvi a nebo mimo ni. Důležité však je, že máme tu milost, že můžeme Bohu patřit a pozvat do našich rozhodnutí Ducha Božího. Navzdory tomu, že nám druzí lidé mohou něco říkat a snažit se nás získat na svou stranu. Ať už skrze rodinná pouta, skrze sympatie či skrze strach. Co by o mě ten člověk řekl? Já nemůžu jednat takhle - co by si o mě druzí lidé pomysleli? Letos slavíme významné výročí reformace. U nás v církvi a dějinách máme také lidi, kteří měli páteř. Mezi takové patřil jistě Hus, Komenský i další. Stojí nám pravda ještě za to? Nestala se pro nás láska synonymem k slizskosti a pokrytectví? Ve jménu lásky, lži. Ve jménu lásky, zabíjej. Ve jménu lásky, podváděj a pomlouvej.
Je to pak ještě láska?
Dovolte mi skončit citátem od apoštola Pavla z listu Římanům:
9Láska ať je bez přetvářky. Ošklivte si zlo, lněte k dobrému.
David nebyl pokrytec. Ani my nemusíme být. Mějme páteř. Mějme Krista. On má nás.

Pane, dej nám upřímnou víru a lásku. Bez té se nedá dýchat. Dej ať umřeme našemu pokrytectví a všude tam, kde jsme se zpronevěřili pravdě, dej ať smíme dojít pokání a odpuštění. Dej, ať chodíme s Davidem a s Tebou ne po cestě dokonalosti, protože dokonalý jsi jen Ty, ale po cestě upřímné, přímé. Ty jsi ta cesta, pravda a život. Amen.

Jonáš a ryba

7. května 2017 v 8:28 | Grizly |  Kázání
1 Hospodin však nastrojil velikou rybu, aby Jonáše pohltila. Jonáš byl v útrobách ryby tři dny a tři noci. 2 I modlil se v útrobách ryby k Hospodinu, svému Bohu. Řekl: 3 "V soužení jsem volal k Hospodinu, on mi odpověděl. Z lůna podsvětí jsem volal o pomoc a vyslyšels mě. 4 Vhodil jsi mě do hlubin, do srdce moře, obklíčil mě proud, všechny tvé příboje, tvá vlnobití se přese mne převalily. 5 A já jsem si řekl: Jsem zapuzen, nechceš mě už vidět. Tak rád bych však zase hleděl na tvůj svatý chrám! 6 Zachvátily mě vody, propastná tůň mě obklíčila, chaluhy mi ovinuly hlavu. 7 Sestoupil jsem ke kořenům horstev, závory země se za mnou zavřely navěky. Tys však vyvedl můj život z jámy, Hospodine, můj Bože! 8 Když jsem byl v duši tak skleslý, Hospodina jsem si připomínal; má modlitba vešla k tobě ve tvůj svatý chrám. 9 Ti, kdo se šalebných přeludů drží, o milosrdenství se připravují. 10 Já ti však s díkůvzdáním přinesu oběť, co jsem slíbil, splním. U Hospodina je spása!" I rozkázal Hospodin rybě, a vyvrhla Jonáše na pevninu.

Milí Kristovi přátelé, dnes budeme pokračovat v započaté sérii na Jonáše. Ve druhé kapitole je zapsaný jeden z nejzajímavějších žalmů v Bibli. Čím je zajímavý a co nám může přinést do našich všedních i nevšedních dní?

Je to žalm, který se žalmista modlí z břicha ryby, která ho spolkla poté, co jej námořníci hodili do moře. Je to ryba, kterou poslal Hospodin. Když se zaposloucháme či začteme do obsahu Jonášova žalmu, rozhodně nebudeme mít pocit, že je to humorné, spíše vážné téma. Ale kontext je poněkud legrační, když ne jinak, tak aspoň literárně. Dovolte mi připomenout souvislost. Rezignovaný a apatický prorok Boží navrhne námořníkům, aby jej hodili do moře. Ti ho nechtějí zabít, ale nakonec to ze strachu udělají. Modlí se k Hospodinu, přestože se před chvílí ještě každý modlili ke svému bohu. Mají strach, že je Hospodin za smrt proroka potrestá. Ale žádný trest nepřichází, ale naopak - stane se přesně to, co jim Jonáš řekne - moře se utiší. Nemusím připomínat, že je komické, zvláště ve světle žalmu 139, že se snaží prorok utéct právě na moře. Posledně jsem se vás ptal, co je to, před čím utíkáme. Jako lidé máme tendenci utíkat. A navíc se schováváme před Hospodinem. Respektive před tím, co pro nás připravil. Současně je ale zřejmé, že je zbytečné před Bohem utíkat a nebo se před Ním schovávat. Tedy rezignovaný a apatický Jonáš má za to, že je s ním amen. Chystá se na smrt. Je ve vlnách moře a topí se. Asi jako správný Žid neumí plavat, proč taky. I když v Galilejském jezeru by si snad zaplavat mohl, ale kdo ví. Svoje zkušenosti z moře a topení se shrnuje právě v tomto žalmu. Humorná zkušenost to pravda není. Jestli jste se někdy topili, nic humorného na tom není. Nemusí přitom jít jen o topení, ale může jít i o pocit izolovanosti či obecně utrpení, třeba nemoc či samotu. Na tom nic veselého opravdu není. Pokud jde o toto téma, jen předesílám, že na tomto místě nejde o utrpení či nepřízeň, která by byla nezaviněná. Jonáš není Job. Přestože na obou postavách vidíme v žalmech, jak Boží člověk zápasí s nepřízní okolností. Na Jonášovi přece jen mnohem více vidíme kromě vzdoru i neposlušnost. Vždyť měl kázat evangelium respektive ohlašovat soud pohanům a on nechtěl. Pohany nenáviděl a nechtěl, aby byli spasení.

Je zajímavé, že celý žalm se odehrává v minulém čase. Vy kdo trochu umíte hebrejsky, víte, že si dělám legraci. Ale v češtině to říct můžu. Jinými slovy, Jonáš nepopisuje zážitek z ryby, ale z moře. Asi bychom chtěli vědět, jaké to je v břiše ryby. S manželkou jsme spekulovali, kde a jak tam asi přežíval. Ale jak jsem zdůraznil jí, říkám i teď, je to zázrak.
Zázrak je nadpřirozená událost. Bůh stvořil fyzikální zákony a zákonitosti přírody a On je i tím, kdo z nich může udělat výjimku či je zcela obejít. Je úsměvné sledovat pokusy některých fundamentalistických vykladačů obhajovat text Bible ubohými vysvětleními, kde asi mohl Jonáš přežít. Jak si všimla moje manželka, kterou tímto pozdravuji, mohl být klidně v bezvědomí a toto mohl být jeho sen. Zatímco Jej Hospodin zachránil pomocí ryby a v břiše jej převážel na pobřeží Ninive, kde měl Jonáš kázat, Jonášovi se zdál hrozný sen. Je zkrátka zbytečné se snažit našimi lidskými způsoby dokázat, proč je příběh historický a pravdivý. To, že to tak je je celkem zřejmé z evangelií, kde Ježíš odkazuje k tomuto příběhu. Nebude vám dáno jiné znamení než znamení Jonášovo. Ježíš předpokládá, že příběh o Jonášovi je skutečný, pravdivý. A kromě toho, když se dostaneme do průseru, když prožíváme nějakou hrůzu, strach a je nám fakt blbě, je toto utrpení pro nás dost reálné.
Měl jsem zánět středního ucha a šel jsem na pohotovost. Jsem trochu citlivka co se týče uší, zažil jsem si s nimi v dětství celkem dost, moje teta, která je doktorka ORL by vám mohla vyprávět. A tak jsem skuhral. Dva dny jsem ležel v posteli a nic mi nepomáhalo. Když jsem se po vlastních dobelhal na Karlák, sestra mi říkala, ať tolik nenaříkám, že to nic není. Doktorka se mě po pohledu do ucha snažila přesvědčit, že mě to nemůže tolik bolet. Že moje sténání a chování neodpovídá míře objektivního problému a poslala mě domů.
Možná je to jako když prožíváte potrat či smrt blízkého (mluvím ze zkušenosti) a někdo vám řekne, že je dobře, že dotyčný umřel, že už to má za sebou, že je u Pána a podobné kecy. Není to snad pravda? Ano, je. Ale když prožíváte bolest, samotnu a zármutek. Když prožíváte agónii bolesti, nějaká reference k objektivní realitě vám ani trochu nepomůže. V tu chvíli si jen říkáte, kdy už ten dotyčný blbec zmlkne. To je aspoň zkušenost Joba. Jeho přátelé měli za to, že je to jeho chyba. Jeho hřích to způsobil. Jak prosté, Watsone. Dělej pokání a Bůh tě povýší. V případě Jonáše snad aby činil pokání, aby Ho Bůh nezabil a dal mu ještě šanci. To jsou naše evangelikální modlitby. Modlitba: vyznání, pokání a prosba. Amen. Ale víte, jak se Jonáš modlil? On nečinil pokání. On opravdu nechtěl do Ninive. Ale pochopil, že s tím nic neudělá. Obrací se na Hospodina. Vzpomíná dvakrát na Jeho chrám. Samozřejmě mu vadí, že se topí a že mu chaluha omotává krk a že nemůže dýchat a že klesá ke dnu. Pro Žida bylo moře něco démonského. Proto to popisuje jako Šeol. Klesá do podsvětí. Hezké na této modlitbě je to, že Jonášovi vadí, že se vzdaluje z Boží blízkosti. Kéž bych směl vidět tvůj chrám.

Pozoruhodné je, že tento žalm je vlastně triumfující. Je to oslava Boží věrnosti a skutečnosti, že Hospodin slyší modlitby. Je to žalm z břicha ryby, ve kterém žalmista neprosí za záchranu. To bychom čekali. Takových žalmů je v Bibli plno. Jonáš oslavuje Boha za to, že ho už zachránil. Cože? Ryba ho zachránila. Taková modlitba totiž předpokládá, že Jonáš se cítí v břiše ryby v bezpečí. Když se topíte, tak nemáte čas psát žalmy a nebo se modlit. Zkuste si to. Pane Bože, polk… prosím… polk… pomoc… prosím… polk… ááá… pomoz mi… polk… amen… glo glo… Jonášova modlitba je reflexe jeho topení se z jiného místa. Jak chytře poznamenala moje žena, Jonáš mohl napsat žalm později… samozřejmě. Ale je to stylizováno jako modlitba nekajícího Jonáše v břiše velryby. Samozřejmě ten příběh mohl a asi to tak bylo, zapsat někdo jiný/další… ale to nic nemění na skutečnosti, že se stal a že nám ukazuje postoj Jonáše.



Na tomto místě bych chtěl podtrhnout tři pozorování z textu. Svou meditaci opět dokončím analogií mezi Jonášem a Ježíše, čím doufám aspoň některé z vás naštvu a probudím.
Za prvé, první pozorování. Je to celkem jasné a zřejmé. A také podstatné. Žalm začíná i končí Hospodinovým zásahem. Na scénu přichází ryba, která později Jonáše vyplivne. Stařec a moře. Mobby dick. Velká tlustá ryba. Hospodinu se situace ani trochu nevymkla z rukou. Není to něco jako ups. Co jsem to udělal, to je ale hardcore. Asi jsem mu to osmažil moc. Podívejme se, jak se Jonáš odevzdaně modlí. Pustíme ho ven. A šup. Ale jak jsem při rozhovoru s manželkou poznamenal já. A nevím, snad je to i někde okomentováno a není to snad nějaká hereze. Boží načasování zkrátka znamená prozaicky to, že když se Jonáš domodlil, byl zrovna čas ho vyvrhnout na pobřeží Ninive. Z Bible se nám můžou zdát dva momenty. Kauzalita. Akce a reakce. Hospodin něco udělá. Modlitebník se modlí. Akce. Hospodin nějak zasáhne. Ale z charakteru modlitby se mi jeví spíše něco jiného. Hospodin má Jonáše, rybu, moře a námořníky, Ninive a načasování pevně v rukou. Ano, určitě slyšel Jonášovu modlitbu. A ano, jistě na ní reaguje. Ale je to Jeho ryba, jeho Jonáš a jeho Ninive a jeho čas.
Proto, když si myslíme, že si můžeme vyvzdorovat na Hospodinu naše uzdravení či jiné dárky, můžeme si chvíli počkat. A není to tím, že by nás Hospodin neměl rád. Modlitby mají někdy zpoždění. A v čase také kvalita žalmisty i kvalita žalmů vzrůstá.

To náš již přivádí k druhému pozorování. Čím končí Jonášova modlitba/žalm?
Křesťanští cyniko-pragmatici, tímto pozdravuji i svou manželku:), by řekli, že Hospodin Jonáše pustil z ryby ve chvíli, kdy Jonáš Hospodinu slíbil, že udělá to co má. Ano, to řekl. Já však říkám, ať si pozorněji přečteme 10. verš: Já ti však s díkůvzdáním přinesu oběť, co jsem slíbil, splním. U Hospodina je spása!" Je to Jonášův postoj, který se snad změnil. Je to vděčnost za záchranu a Jonášovo vyznání, že u Hospodina je spása. Skoro se mi zdá, že Jonáš je v břiše ryby spokojený. Pokud by to neodporovalo mojí představě, jak to v útrobách ryby páchne a jak těžké je psát žalm hlavou vzhůru nohama a válet se mezi ostatními mrtvými či polomrtvými živočichy v břiše… asi bych řekl, že to musí být fajn. Ale text nám chce říct něco třetího. A to si můžeme odnést jako výtěžek v aplikaci.

Život nám nemusí nadělit jen příjemné věci. Některé věci, co nám ať už naší vinou či vlivem okolností, mohou pěkně páchnout. Ale podívejme se na Jonáše. On vyznává, že u Hospodina je spása. Právě uprostřed těchto těžkých okolností Jonáš uznává, že u Hospodina je spása. Jinými slovy je to Hospodin, kdo má v rukou naši záchranu. Není to jen rezignovaný povzdech, děj se dílo Boží. Ale je to spíše Mariino přitakání, děj se vůle Páně. Není to zrovna aktivní Izajášovo volání: zdě jsem, pošli mě. Na to Jonáš a často ani my nemáme. Jsme zlikvidovaní nemocí, unavení. Osamělost moře a sevření chaluh a jiné okolnosti nás připravily o iluze. Iluze z lidí, církve i světa. Ale Jonáš the holubice navzdory okolnostem nezahořkl vůči Bohu. Je nadále vyznavačem. A to je právě příhodný čas jak bych řekl já či příhodný postoj, jak byste možná řekli vy, aby byl vyvržen rybou na pobřeží.

A teď už se vrátím k analogii mezi Jonášem a Ježíšem. Podle protestantské typologie existují tři úřady Krista. Prorok, kněz a král. Je jasné, že některé postavy nám připomínají Ježíše více a jiné méně. Např. král David. Král a kněz. Samuel, kněz a prorok. Jidáš, zloděj, žádný úřad. Petr, prorok a kněz? Mojžíš, prorok a kněz a snad i trochu král? Takhle bychom mohli otypovat skoro všechny postavy starého a snad i nového zákona. Hmmm. řeknete si, teologie. to je fuj.
Proč je to důležité? K čemu taková snad až moc mechanická pomůcka? Neříkám, že je snadné vidět v Jonášovi typ Krista. Nedávno jsem kázal na Josefa. Jeho jméno je skoro identické se jménem Jošua, Ježíš. Na jeho jednání, i když je zpočátku nevyzrálé, je vidět zřetelně Ježíšovské schema spásy. Ale co Jonáš? Neochotný prorok, který se topí ve vlnách a neochotně nakráčí do Ninive a pak se vzteká, když Hospodin navzdory proroctví, které vyslovil nad Ninive, proroctví o zničení města pohanů. Pohanů, které Jonáš tolik nenávidí. Pohanů, s nimiž má Ježíš soucit. Co má tento prorok společného s Ježíšem? Ale podívejme se na to i jinak. I když jeho prorocká složka má trhliny, zatímco kněžská a královská úplně chybí. Je to prorok, že? Stále je to prorok Boží. Povolaný k jistému účelu. Podívejte se na Samsona. Je to Nazír, který plní své Bohem dané poslání. Ano, je to divný král. Tedy soudce. Ale přesto je to postava v Bibli. Liší se od Jidáše. Nakonec i Jidáš plní Boží úkol zrádce. Ale když se podíváte na Ježíšovy učedníky jako je Petr, je to zrádce, který činí pokání. Jana, apoštola lásky, který chtěl spálit vesnici pro neposlušnost… každá mince má rub a líc. Proč to říkám?
Na Jonáše se díváme za prvé optikou zrcadla. A za druhé optikou povolání. Můžeme v Něm vidět, za prvé, nás. A za druhé Božího proroka. Nakonec, podle knihy Nahum, se mohl Jonáš uklidnit. Vždyť když prorok něco vyhlásí a není to falešný prorok, tak se to stane. Jonáš měl pravdu. Ninive bylo nakonec zničeno. Škoda, že se toho Jonáš nedožil. Jeho odpor vůči pohanské nespravedlnosti byla odrazem Božího hněvu. Chybělo jí ale vyvážení v podobě Božího milosrdenství, kterému se rozhodl dát Hospodin průchod. Proto Jonáš je typem Krista. I když se nám to nemusí líbit.

Jelikož už kážu dlouho a každé utrpení by mělo jednou skončit. I to Jonášovo skončilo. Co si z toho můžeme vzít? Podobně jako Jonáš můžeme, smíme a máme uvěřit dobré zprávě o tom, že Bůh je dobrý a svrchovaný. Navzdory podivným okolnostem či situacím, do kterých se dostáváme a dostaneme, můžeme mít důvěru, že nás Hospodin neopustil. Podobně jak Jonáš si připomíná chrám, i my si můžeme připomenout ty lepší časy v Boží blízkosti a v důvěře a vděčnosti s Jonášem vyznat, že u Hospodina je spása.

Ježíši, i my s Jonášem vyznáváme, že u Hospodina je spása. Nechceme vidět jen sebe a naše okolnosti. Ale i Tvé milosrdenství. Nechceme vidět jen chaluhy, podsvětí a moře, ale stejně tak i rybu, která nás ve správný čas vyplivne na správném místě. Děkujeme, že se zkouškou dáváš i východisko. Děkujeme, že jsi věrný, svrchovaný a pravdivý. Děkujeme za příběh Jonáše, který nás má i dnes co naučit. Amen.