Duben 2017

Josef Egyptský

30. dubna 2017 v 8:26 | Grizly |  Kázání
Milí Kristovi přátelé,

dnes spolu čteme a přemýšlíme nad známým příběhem ze Starého zákona. Starý zákon nám jednak ukazuje moudrost našich předků, ale také skrze zajímavé lidské osudy ukazuje na důležité Boží principy, které můžeme i po mnoha letech aplikovat v našem vlastním životě. Tímto principem je pro-aktivita. Tedy schopnost neohlížet se na křivdy druhých, ale spíše přemýšlet a jednat v prospěch budoucnosti. Navíc jde o zajímavý příběh. A ten je srozumitelný jak lidem vzdělaným, tak lidem prostým. Jde o příběh Josefa Egyptského. Tedy ne Josefa, manžela marie a nevlastního otce Ježíše. Ani nejde o Josefa z Arimatie, ale o starozákonního Josefa. A uvidíme, pokud tomu budeme otevření, že nejen jméno, ale i příběh vykazuje Kristovské poučení a rysy. Jméno Josef je synonymem ke jménu Jošua. Ježíš. Spasitel. Zachránce. Zatímco Ježíš je Spasitelem světa, Josef je spasitelem své rodiny. Rodiny, která ho odepsala. Až na jeho otce. Jákob Josefa neustále vyhlíží a později oplakává a nakonec se s Josefem shledává. Ježíš je opuštěn svými učedníky a prodán za 30 stříbrných Jidášem. Josef je také prodán a zrazen svými bratry. V Josefovi bychom mohli najít mnoho analogií s Ježíšem. Vydalo by to na celou biblickou, kdybychom se snažili tyto podobnosti a rozdíly vystihnout. A vydalo by to na celou sérii kázání, kdybychom chtěli tyto podobnosti a rozdíly vysvětlit. Ale tak či tak, Josef je typem Krista. Opuštěn bratry, prodán do Egypta, nakonec jen tím, kdo svou rodinu zachrání před hladomorem. Nezabývá se reaktivně minulostí a nehledá způsob, jak se pomstít, ale naopak - hledá dobro své rodiny. Jak ale víme, bratři budou muset také projít určitou katarzí, očištěním. Např. Juda, sviňák nejhrubšího zrna. Člověk, co by nechal upálit svou příbuznou v 38. kapitole Genesis. Je to stejný Juda, který se zaručí za svého bratra a nabídne v sázku vlastní život. Ten samý Juda, který prodal Josefa do otroctví. Mimochodem jméno Juda je podobné jménu Jidáš. Ale není to stejný příběh ani stejný typ. Protože Jidáš nakonec předčasně ukončí svůj život. Zatímco Juda je nakonec tím, kdo činí pokání. Uzná, že Támar je spravedlivější než on. Ve 43. kapitole je příkladem proaktivního jednání. Přesvědčí svého otce, kterého dříve oklamal, aby pustil svého nejmladšího syna Benjamína, aby vykoupil svého milovaného syna Josefa. Příběh hýří symboly a je mnohovrstevnatý a zaslouží si důkladné promyšlení.
Platí zde princip, že jeden člověk vykupuje skupinu lidí. Jeden člověk, Juda, jeden člověk Josef, jeden člověk, Benjamín, jeden člověk, Israel, zachraňuje skupinu lidí. Juda jedná jménem svých bratrů, zastupuje skupinu. Jeden člověk Josef, zachraňuje svou rodinu, ale i celý Izraelský národ. Jeden člověk, Israel - Jákob, propouští svého jednoho syna - toho aktuálně nejmilejšího - Benjamína - aby zachránil svou rodinu a svůj národ. Jde nejen o příběh jedné rodiny, ale i příběh celého národa. A když typologicky vztáhneme na Krista, vidíme, že příběh se rozšiřuje na drama celého lidstva.

Když se ale vrátíme na začátek našeho příběhu, do 37. kapitoly. Josef byl ještě mladý kluk. Jak byste ho charakterizovali? Jak byste popsali jeho chování vůči bratrům a vůči rodičům? Nadřazené? Pyšné?
Pointa je v tom, že příběh obsahuje současně lidskou nezralost a současně proroctví o záchraně. To, co Josef říká, je pravda. Jeho sen není jen výplodem jeho nadřazené mysli. Je to něco, co mu zjevil sám Nejvyšší. Je to budoucnost, kterou popisuje. Pravda někdy bolí. Když slyšíme, že někdo je důležitější než někdo jiný, něco se v nás bouří. Nechceme připustit, že by někdo, kdo je mladší než my, mohl mít klíčovou roli v příběhu. Je to tak i s námi. V Bibli ale vidíme nezralé lidi, kteří ještě zdaleka nedorostli svého povolání, jak prorocky promlouvají. A lidé je odmítají.
A není to ledajaké odmítnutí. Josefovi bratři Josefa nenáviděli. Nejen že tu byla bratrská rivalita. Tak to ostatně ve větších rodinách bývá, že jeden žárlí na druhého a jeden klan bojuje s druhým. Tak je to i v našem biblickém textu. Část bratří pocházela z Ráchel a část z Ley. Část od konkubíny Ráchel a část od konkubíny Ley. Ono to není tolik nepodobné dnešku. Říkáme si, dnes už mnohoženství nemáme. Ale lidé dnes již nežijí v manželství, ale na hromádce. A když se normálních lidí okolo nás zeptáte, kolik máš dětí. Někteří řeknou, já nemám děti, já mám pejska. Ale někteří řeknou, já mám jedno. A jiní mají vícero dětí z různých vztahů. Dvě z prvního manželství. A dvě z druhého. A jedno z třetího. To dneska není nic zvláštního. Zdá se, že osud má zvláštní smysl pro ironii. Jak by řekl Morpheus:) z Matrixu. Vracíme se do biblických dob. Na rozdíl od našeho lidského náboženství a řádů církve, které nám nedokážou odpovědět, jak se máme zachovat ve složité době, kde už dávno naplatí minulost před 30, 50 nebo 100 lety. Už to není jeden muž a jedna žena a 3-5 dětí. Není to babička a dědeček a sourozenci. Ale je to velmi komplikovaná skládanka. Naše řády jsou koncipované na situace v malém městečku před 30 lety, kde je status quo ještě zachováno. Když chodí věřící s nevěřícím, je to hřích. Ale zkuste aplikovat toto schema ve velkoměstu a lidé se vám vysmějí. Ano, je to stále hřích. Na tom se nic nezměnilo, ale když budeme lidi škatulkovat podle našich zákonických kategorií, církev se stane něčím statickým a uzavřeným. Bible není statická kniha, ale je to živý a dynamický příběh. Bible zná realitu. Stejně tak i Bůh, kdo je autorem tohoto scénáře a příběhu. Naprosto lidské a někdy pro nás až děsivé a nepochopitelné situace. Jak může část bratrů chtít zabít svého bratříčka? Jak ho může někdo prodat do otroctví? Když se nad tím ale zamyslíme, vidíme realitu závisti, odsouzení, nepochopení na jedné straně. A na druhé straně lásky, milosti, přízně a pýchy. Je to zajímavý a poučný příběh.

Na tomto komplikovaném příběhu bych chtěl dnes ilustrovat jednu jednoduchou myšlenku. Je to princip pro-aktivity. Je to princip, nad kterým přemýšlím již léta. Je to něco, co se snažím aplikovat do svého života, i když se mi to daří stále jen částečně.

Josef byl prodán do otroctví. Nejdříve byl shozen do cisterny, kde čekal na smrt. Myslím, že takové jednání nepředpokládal. Nečekal takovou zradu od svých bratří. I my se můžeme dostat do situace, kde nás náš bratr, sestra či kamarád zradí. Na rozdíl od Ježíše, který zradu Jidáše vyhlížel a věděl o ni, Josef o tomto komplotu nevěděl. Nemohl. Jinak by tam asi nechodil a své bratry by sám nevyhledával.
Zajímavé je, že ani jeho bratři neměli jednotný názor na to, co s Josefem. Nakonec vystupovali jednotně jako skupina. Ale vidíme tu alespoň tři typy postojů a názorů, co s ním. Jaké to jsou? Za každý z nich dostanete jeden bod. Kdo bude mít nejvíc bodů, dostane knížku o dějinách Izraele.

Ano, správně, je pragmatický Juda, který chtěl prodat Josefa za dvacet šekelů stříbra. Na tomto rozdílu dvacet šekelů a třicet stříbrných si můžeme uvědomit jeden podstatný rozdíl. Josef není Kristus. Jeho příběh je analogií, ale ne kopií. Nesmíme příliš mechanicky včítat Nový zákon do starého a jen odrážet reálie obou částí Bible. Jeho příběh je podobný, ale není stejný. Josef je typem Krista, není Jeho kopií. Ale platí, že Jidáš měl stejný nápad. Prodal Ježíše. Jaký je ten druhý nápad, co s Josefem? Ano, správně, smrt. Zabijme ho. Je zajímavé, že v případě Ježíše tato myšlenka zvítězila. Je lepší, aby jeden zemřel za národ, než aby chcípnul celý národ. To byl převažující názor teologů Izraele a o tom přesvědčili i své ovečky. Ale v případě Josefa byl Juda pro-aktivní a navrhl jiný scénář. Proč bychom si měli špinit ruce krví bratra, když se ho můžeme zbavit lepším způsobem a ještě na tom vyděláme?
Čistý pragmatismus v akci. Cíle bude dosaženo, ale s lepšímu výsledky a je to méně eticky problematické. Přece jen, vražda je vražda. Podobné jednání můžeme vidět i v naší současnosti v politice. Je pravda, že ani církvi se toto jednání nevyhne. Řada lidí přemýšlí přesně takto. A pak už je tu třetí názor. Jaký to je? Je tu Rúben. Chtěl své bratry podvést. Bylo mu Josefa líto. Byl to přece jen jeho bratr. I když nepocházel od stejné mámy. Byl z Ráchel. Jak Juda, tak Rúben byly z téže matky. Je pravda, že skoro všichni bratři byli z Ley. Rúben, Šimeon, Lévi, Juda, Isachar, Zabulón, Dína… ta tam zřejmě nebyla. Podobně asi jako Benjamín, který byl spolu s jeho vlastním bratrem Josefem z Ráchel, příliš mladý. Samozřejmě jsem vynechal syny konkubín. A to je příležitost pro vás si vydělat další bodíky. za každé jméno jeden. Jak to bylo se Zilpou? (to je služka víte koho? správně, Ley). Ano, správně, Gád a Ašer. Máte své body. A jak to bylo s Bilhou? Ano, správně, Dan a Neftalí. Takže je to máme všechny. Šest plus jedna z Ley. A dva z Ráchel. Plus dva nevlastní ze Zilpy a Bilhy. Autorem všech je vlastnoručně podepsán Jákob, tedy později Israel.

Vraťme se ale k pro-aktivitě. Jsou dva typy lidských postojů. Začnu negativně. Jsou lidé a postoje, které jsou reaktivní. Tedy reaktivní pochází ze slova reakce. Nemyslím tu tolik na chemii a techniku, jako spíše na lidské vztahy a na naše jednání. Akce a reakce. Ty mi ublížíš, já ti to oplatím. Kdo za to může? Já ne. Může za to někdo jiný. Za prvé, může za to můj děda. Moje babička. Já nemůžu za své jednání, udělali mi to moji prarodiče. Moje genetika to udělala. Já nemůžu za svou vznětlivost. Můj děda byl stejný. Zatímco všichni tušíme, že na tom něco je. Genetika tvoří podstatnou část nás samotných. Náš vzhled utváří genetika opravdu hodně. Minulý týden jsem potkal Marka Fajfra a ten jako by svému bratru Danielovi z oka vypadl. Zajímalo by mě, zda Benjamín a Josef byli podobní. Asi jo. Jejich portréty asi nezískám. Zeptáme se Ježíše, až se s ním jednou potkáme. Tomu se říká biologický determinismus. Já nemůžu za své jednání.
Můžou za ně moje prarodiče. Proč prarodiče? Protože se genetika předává přes generaci - ob koleno. A také za druhé, potřebujeme svalit vinu na své rodiče a jejich výchovu. Může za to můj táta a máma. Pokud máte své rodiče příliš rádi, uvědomte si, že takto můžeme přemýšlet i o druhých. Říkáme poznámky, kterou jsou součástí naší kultury - jaký otec takový syn. Jaká matka, taková… jablko nepadá daleko od stromu. Je jako jeho táta. A nebo v manželství říkáme věci, které nás můžou hodně naštvat: ty jsi úplně stejný jako tvůj táta. Ty jsi stejná jako tvá máti. Když to slyšíme, nejsme rádi. Málo kdy to zaznívá v pozitivním smyslu. Ty vaříš hovězí na česneku stejně úžasně jako Tvoje máti. Chvála Bohu za tchýni. Je úžasná. Zatímto já si to můžu dovolit říct, protože je to pravda. Málokdo by to použil tímto způsobem. Když slyšíme, ty jsi stejný jako tvůj táta. Manželky tím obvykle nemyslí to, že opravuješ traktor stejně skvěle jako tatínek. A nebo jsi stejně šikovný. Myslíme tím na vlastnosti a charakter, který se nám nelíbí. Tomuto jevu se říká sociální determinismus. Tedy vliv výchovy. Podobně můžeme házet vinu na školu, církev a lidi kolem nás. A to už se dostáváme k třetí výmluvě - může za to můj šéf. Může za to můj učitel. Může za to můj kazatel. Může za to moje staršovstvo. Může za to Rada. Je to velmi oblíbená věta i v církvi. Reaktivní lidé a postoje říkají: kdybych měl jiného dědečka, kdybych měl jiného tatínka, kdybych měl jiného kazatele, určitě by se mi to nestalo. Určitě bychom se měli lépe. Možná ano. Ale je to především vzorec chování a myšlení. Může za to Ježíš. Může za to Josef. Zabijeme ho. Je to jeho charakter. Je pyšný. Je nadřazený. Co si o sobě myslí? Do cisterny s ním. Do Egypta s ním.
Abychom nezůstali pouze u psychologie a sociologie, je úžasné, že si toto hříšné jednání a lidské deterministické myšlení může Bůh použít. Protože Bůh není omezený naším myšlením. Víta, že Josef se stal správcem faraónových sýpek a stal se po faraonovi nejbohatším mužem Egypta. Takže i když jako lidé takto uvažujeme, Bůh má svůj plán a nenechá se našimi omezeními omezovat. Kde lidé zabíjejí a hřeší, tam Bůh dává život a zachraňuje. Logika lidského myšlení říká: má to spočítaný, tím se ho zbavíme. Logika Božího plánu je, je to můj vyvolený. Ježíš vstal z mrtvých. Satan byl poražen a smrt prohrála, život zvítězil. Josef prošel peklem. Dostal se do otroctví. Dostal se do vězení. Ale Boží ruka na něm spočinula a žehnající ruka Hospodinova ho učinila dvojkou v Egyptě hned po faraonovi. A to je něco.

Ukázali jsme si tři vzorce myšlení reaktivního člověka. Takto jednali Ježíšovi učedníci a takto jednali Josefovi bratří. On si o sobě něco myslí. Zabijeme ho, hodíme ho do cisterny, prodáme ho do Egypta. Pro nás platí - za to může můj dědeček nebo jeho dědeček, jinými slovy, za to můžou za prvé, moje/jeho geny. Za druhé za to může můj táta či máme / jeho táta a máma. Tedy vliv výchovy. Kdyby ho Jákob tolik nehýčkal, třeba by Josef nebyl tak namyšlený. Možná o tom přemýšlel dalších 20 let svého života Jákob. Možná to si říkali Josefovi bratři. A o tom mohl přemýšlet Josef, kdyby byl reaktivní. Akce a reakce. Vy jste mi ublížili. Zaplaven hořkostí a souzením připravím plán pomsty. Jak ale vidíme na konci příběhu, bylo to jinak.

Josef nebyl reaktivní, ale pro-aktivní. Co toto divné slovo znamená a proč to takhle říkám? Pro-aktivní je zkrátka slovo, které znamená, že se nedám ovlivnit tolik okolnostmi. Jsem v díře, já jsem ale chudák. Přišel jsem o práci. To jsou ale svině. Může za to můj šéf. Kdybych udělat tamto a toto. Kdyby moji rodiče. Kdyby mě ve škole… Kdybych neprožil tamto a naopak - kdybych měl stejnou startovací čáru jako on(a). Zdá se mi, že z příběhu je patrné, že zatímco Josef mohl nad těmi myšlenkami přemýšlet dost dlouho, nenechal se tím strávit. Nevíme, co si myslel, samozřejmě. Ale můžeme si udělat obrázek z jeho jednání.

Co Josef dělal? Modlil se. Pracoval. Ora et labora. Stal se šéfem v Potífarově domě. Mohl spát s jeho ženou. Ale Josefovo jednání nebylo motivováno prospěchem a nebo determinismem. Bylo utvářeno etikou. Bylo utvářeno theologií. Hospodin je se mnou, a tak se nemusím bát. Josef utíká před pokušením. Josef skončí ve vězení. Není zaplaven sebelítostí. Ale využívá příležitosti - v modlitbě. Je tam baker a waiter. Pekař a číšník. Nemusím vysvětlovat, že oba byli vysoce postavení, zvláště pak číšník byl důležitým mužem na králově dvoře. A Josef oběma mužům vyložil jejich sny. To by nebylo možné bez charismatu od Boha. Měl dar. A musel se modlit. Jinak by slovo poznání nedostal. Vyložil sny. A co se nestalo? Zapomnělo se na něho. Samé rány. Samé zlé okolnosti. Nenechal se tím zničit. A nezahořkl. Objevil se faraónův sen. A co udělal Josef? Byl povolán na faraónem. A stejný postoj. Litoval se a říkal si, super. Jsem ve vězení a teď už mě popraví. Konečně konec. Jsem to ale chudák. Rodina mě odepsala. Kamarádi mě odepsali. Faraon mě nechá popravit. Ale Josef nebyl reaktivní, ale pro-aktivní. Nečekal na to, jak to dopadne. Ale byl aktivní. Vyložil sen. Faraon ho povýšil a Josef nečekal na hladomor. Mohl si říkat. Super, teď je sedm let tučných. A pak bude utrum. Nahrabu si a pak zmizím. Ve třiceti letech, čteme v 41. kapitole Genesis se stal správcem Egypta. Asi všichni víme, že to byl mladý kluk. Měl Boží moudrost, jak spravovat hospodářství celé země. Nebyl reaktivní.
Nečekal na to, co se stane. Ale naopak - udělal správná opatření. Začal šetřit a ukládal obilí do sýpek. Měl poznání ohledně toho, co bude a na základě toho jednal. Boží muž na svém místě. A tak zachránil před hladomorem nejen Egypt a faraona, ale také své bratry.

A co s bratry? Jestli znáte tento příběh, víte, že své bratry poučil. Ale nepomstil se. Naopak, podobně jako Rúbenovi bylo Josefa líto. I Josefovi bylo líto jeho tatínka. Asi na něj myslel. Nevytěsnil svou minulost. Věděl dobře, odkud je. Měl manželku Egypťanku a jeho synové byli narození v Egyptě. Ale přesto v jejich žilách kolovala hebrejská krev. A na svou rodinu nezapomněl. Nezanevřel na ně. I když by si to pacholci zasloužili. Prošel si peklem, ale nezahořkl. Místo toho dokázal odpustit. Místo aby se mstil, jednal správně. Nebyl reaktivním, radioaktivním reaktorem. Neplival kolem sebe radioakativní spoušť Černobylu. Pomsta není sladká, ale hořká. A není hořká jako čokoláda. Ale smrdí a hnisá. Pokud nedokážeš odpustit, přemýšlej nad tím, že hořkost v srdci vytváří hradby. Ale nejen vůči lidem, ale i vůči Bohu.
My musíme odpustit. I když si to pacholci kolem nás nezaslouží. Vždy, když procházím křivdou a někdo mě bodne do zad, říkám si, "má je pomsta, já odplatím, praví Pán." Pokud nedokážu odpustit, blokuju vztah s Ježíšem. Ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. Ježíš je mi nade vše. Proto dokážu odpustit. Ne zapomenout. Ani Josef nezapomněl na křivdu a ve správný čas správně jednal. Ale nebyl černobylský Josef. Nebo reaktor. Ale byl pro-aktivní. Byl beznadějným optimistou, byl lídrem, kterého jeho národ a svět potřeboval. Místo aby čekal na hladomor a umřel, začal ukládat obilí do sýpek a zachránil Egypt, 12 bratrů, svou rodinu. S vědomím toho, že opět uvidí tátu, jednal jako Boží muž.

Jsi reaktor a nebo jsi jako Josef? Udělal ti někdo bebí? Zachovali se k tobě druzí nespravedlivě? Jak se zachoval k Josefovi? Zasloužil si to? Možná. Ale zasloužil si prodej do otroctví? Sotva. Mohou se mám dít křivdy a můžeme zahořknout. Druzí mohou jednat bezpáteřně a mohou nás zradit. To se děje ve světě i v církvi. Nefňukej ale moc dlouho. Abys neumřel hlady. Člověk se může užírat v srdci, ale lepší je dívat se do budoucna. Pokud se chci dívat do budoucna k novým věcem, musím zapomínat na to, co je za mnou a upřeně hledět na Krista, který je přede mnou. Pak můžu odpustit. Ježíš zažil stejné křivdy, ještě horší. Na rozdíl od nás byl spravedlivý. My nejsme. Pokud Kristus dokázal odpustit a nás zve pro-aktivitě a odpuštění, kdo jsem já, abych si udržoval své křivdy. Chceš být černobylským reaktorem a nebo Josefem z Egypta? Já jsem si vybral. Vyber si i ty.

Pane, děkujeme Ti za překrásný a složitý příběh o Josefovi, který nás může tolik naučit. Chceme být jako Josef a nezahořknout. Nechceme se užírat v zoufalství a házet zodpovědnosti na druhé. Místo toho přijímáme, že jsme Tví. Chceme být syceni Tvým slovem a naplněni Tvým duchem. Duchem lásky, odpuštění a milosti. Děkujeme za Tvého Syna, který nám jde příkladem a který skrze kříž zemřel našim hříchům. Děkujeme za vzkříšení, které nám otvírá cestu do budoucna. Amen.

Neděle vzkříšení

17. dubna 2017 v 10:43 | Grizly |  Kázání
Milí Kristovi přátelé, máme dnes tu čest slavit nejdůležitější svátek církevního roku, Kristovo zmrtvýchvstání. Právě proto, že Kristus nezůstal ležet v hrobě, ale slavně z hrobu vstal, slavíme neděli. Skutečnost, že Ježíš nezůstal ležet v hrobě, ale třetího dne vstal, je důvodem, proč se jako křesťané neděli co neděli scházíme. Proto je zbytečné, když se někdy mezi sebou dohadujeme o den scházení. Kdybychom se chtěli scházet podle Desatera, abychom ctili den odpočinku, bylo by to zřejmě v sobotu. Sobota je dána jako den šabatu. Ale neděle je dána jako den oslavy vzkříšení. A protože nežijeme pod zákonem, ale pod milostí, protože nejsme lidem náboženským, lidem mrtvého boha, ale naopak - lidem živého Boha, proto slavíme neděli.
Co je ale v jádru vzkříšení? Když bychom problematiku vzkříšení studovali podrobněji, zjistíme, že většina světových náboženství má koncept vzkříšení. Např. v římské a řecké mytologii máme kulty bohů Adónise a Dionýsa, kteří sebe obětovali, aby přinesli spásu lidem. Stejně tak v Zoroastrismu i Židovství máme určitou představu vzkříšení. Jestli mi nevěříte, nalistujte si známou pasáž o údolí suchých kostí v Ezechielovi 37. Stejně tak Islám má koncepci vzkříšení těla. V hinduistické představě je vzkříšení, tedy jako součást reinkarnace něčím předpokládaným. Tedy věřit ve mrtvých vstání je docela normální. To si ale rozhodně nemyslí věda, v jádru osvícenství je zakázáno věřit na zázraky, proto je vzkříšení vykázáno do říše pohádek a iracionálních představ. Pro nás jako křesťany je ale vzkříšení naprosto zásadní. Slyšel jsem podivný názor jednoho kamaráda, že by byl křesťanem, i kdyby vzkříšení nebylo. Ano, křesťanská víra dává smysl a přináší systém etických hodnot i bez víry v nadpřirozeno a vzkříšení. Proto je asi pro někoho lákavá představa být sekulárním humanistou. Když jdeme ale do principu, jde zase jen o křesťanskou etiku zbavenou víru v živého Boha.
Proč to všechno říkám? Mnoho lidí v dnešním světě by asi bylo křesťany, kdyby nemuseli věřit ve zmrtvýchvstání. Je lákavé chtít se polepšit a žít dobrým životem. K tomu jistě křesťanská víra vede a má vést. Jádrem, tedy důvodem, proč se mění náš život, ale není jen naše lidská snaha být lepší, ale je to proměňující síla kříže. Důkazem toho, že křesťanská víra funguje a že to není jen hezká pohádka, je právě fakt, že Kristus vstal z mrtvých. Ještě než jsem byl věřící, klíčové při posuzování pravdivosti křesťanství pro mě jako pro hledajícího člověka bylo, zda skutečně Ježíš vstal z mrtvých a nebo zda je to jen pohádka.
Dnes se podíváme na vzkříšení ve třech zastaveních a textech: Za prvé, co říká o smyslu vzkříšení apoštol Pavel v 1. listu do Korintu 15. kapitole? Tedy jinými slovy, je důležité a nutné věřit ve zmrtvýchvstání a zázraky? Za druhé, co říkají evangelia? Marek 16. kapitola nám dává před oči známý fakt, že hrob zůstal prázdný. Co s tím? Jinými slovy, co Bible považuje za historická fakta. Tedy samotný příběh, který je v jádru Velikonoc. A za třetí, jak prázdný hrob zapůsobil na svědky křesťanské víry?
Jinými slovy, jestliže zmrtvýchvstání Ježíše tak silně zapůsobilo na ty, kdo byli u prázdného hrobu, jak může, smí a má příběh zapůsobit na nás? To jsou otázky, které si pokládáme tuto neděli.
Nejprve se tedy podívejme do čteného textu z epištoly sv. Pavla, 1. listu Korintským 15.
Apoštol Pavel bere skutečnost, že Ježíš vstal z mrtvých, za základ evangelia. Připomíná, že Ježíš se po svém vzkříšení ukázal pěti stům svědků. Ukázal se osobně apoštolovi Petrovi a každému z apoštolů. Zajímavé také je, že svojí vlastní zkušenost považuje za legitimní. Tedy Pavlovo setkání s Ježíšem na cestě do Damašku, považuje za jeho zásadní zkušenost. Ta nakonec změnila jeho život. To dává smysl.
Kdybychom sami neměli zkušenost s živým Bohem a s Ježíšem Kristem, všechno by pro nás byla jen teorie a možná bychom pochybovali, zda to všechno není jen další zajímavý příběh. Nakonec, nebýt této zkušenosti, apoštol Pavel by byl nikdy nezměnil svůj životní směr. Dál by byl pronásledoval křesťany a usiloval by o jejich život.
Tedy zážitek setkání se živým Pánem bylo v jádru jeho obrácení. Pokud obrácení Pavla bylo úzce spojeno se setkáním s živým Pánem, nemá to i pro nás zásadní smysl? Jinými slovy, není právě tato zkušenost důležitá pro každého z nás? Nemluvím teď o tom, že máme všichni jít do Damašku a nechat se oslepit a že musíme prožít nějaké silné znamení jako Pavel. Ale víra ve fakt, že Ježíš vstal z mrtvých je jistě zásadní. Věřit, že Ježíš zemřel, nevyžaduje od nás mnoho víry. To, že Ježíš byl dobrý člověk a ovlivnil dějiny lidstva uzná dnes skoro každý rozumný člověk. Ale věřit, že Ježíš vstal z mrtvých je podmínkou, kterou nám Písmo dává jako rozpoznávací znak křesťanské víry: Proto ostatně apoštol Pavel v listu Římanům říká: Kdo svými ústy vyzná a kdo ve svém srdci uvěří, že Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých, bude spasen. Pavel tedy nebere vzkříšení Krista na lehkou váhu.
Apoštol Pavel shrnuje svůj argument v pokračování našeho dnešního čtení, v 15. kapitole od 12. verše:
12Když se tedy zvěstuje o Kristu, že byl vzkříšen, jak mohou někteří mezi vámi říkat, že není zmrtvýchvstání? 13Není-li zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus. 14A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra, 15a my jsme odhaleni jako lživí svědkové o Bohu: dosvědčili jsme, že Bůh vzkřísil Krista, ale on jej nevzkřísil, není-li vzkříšení z mrtvých. 16Neboť není-li vzkříšení z mrtvých, nebyl vzkříšen ani Kristus.17Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, 18a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu. 19Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí! 20Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli.
Tedy v jádru naší víry je naděje, že smrtí život nekončí. Jestliže Ježíš nezůstal ležet v hrobě, ani my, když zemřeme, nebudeme mrtví napořád. Ale naopak: jednoho dne dojde ke vzkříšení k věčnému životu. Tato myšlenka byla pro Pavla naprosto zásadní. A nakonec tato víra je zásadní i pro vyznavače většiny náboženských systémů. Tedy že můj život není to vše, co je, ale že je to pouze část celku. V čem je tedy ale křesťanská víra jiná? V čem se liší od jiných náboženství? Většina českých něcistů, jak se dnes populárně říká, věří, že je něco víc.
Abychom to více prozkoumali, podívejme se do evangelií. Jádrem a asi nejstarším textem, který jsme si připomněli byl Marek 16, 1-8.
To je naším druhým dnešním zastavením. Tedy příběh smrti Ježíše na kříži má pokračování. Je zvláštní, že Ježíšovi učedníci nepočítali s tím, že by Ježíš vstal z mrtvých, i když jim to opakovaně řekl. Stejně tak první svědci šli uctít památku a nabalzámovat tělo, ale nepočítali s tím, že by Ježíš v hrobě nebyl. Podobně, když diskutuju na facebooku s některými křesťany, zdá se mi, že pro některé je v centru příliš hodně smrt Ježíše, ale skutečnost Kristova zmrtvýchvstání pro ně moc důležitá není.
Není to tak i s námi, že rádi přitakáme faktu, že Ježíš zemřel, ale skutečnost, že Ježíš není mrtvý, ale že je živý i dnes je něčím jaksi podružným, přidaným? Proč je to tak? Je to tak asi proto, že když je někdo mrtvý, už k nám mluví jen prostřednictvím myšlenek a vět, které kdysi pronesl a někdo je zapsal. Je to pro nás bezpečné takto věřit. Ježíš řekl… Ale pokud Ježíš vstal z mrtvých a žije, znamenalo by to také, že k nám může mluvit i dnes. A to nejen prostřednictvím uzavřených vět, ale nově, živě, osobně. Do naší každodenní situace. Tedy v jádru křesťanské víry je i zkušenost s živým Bohem, který ke mně mluví každý den.
Nejen náboženství jako soubor svatých textů a církevních tradic - tedy důležitá složka minulosti - ale aktuální živá zkušenost víry - tedy klíčová složka přítomnosti.
Je to samozřejmě problematické, protože do této složky víry vstupuje subjekt - já. Já slyším to, co mi Bůh říká. A to je vždy problematické. Ale bez této složky je víra jen něčím statickým a proto věřím i mnoho lidí považuje křesťanství jen za něco neosobního a nepraktického, a tudíž o křesťanskou víru nemá zájem. Jak je to s námi?
Tedy když to zkrátím, prázdný hrob a co s ním? Když jsem se setkal poprvé s křesťany, považoval jsem křesťanství za něco hloupého či absurdního. Jak by dnes mohl někdo brát myšlenky člověka, který je 2 tisíce let mrtvý vážně? Když jsem ale začal přemýšlet o tom, jak to udělat, aby Ježíš zůstal ležet v hrobě a mohl jsem tedy i křesťanství vykázat za hranice reality do světa pohádek, narazil jsem na velký problém. Dá se to shrnout do třech bodů. Za prvé, velký šutr. Velký těžký šutr. Za druhé, mrtvola, probodený bok a zástava srdce. A za třetí, hrob hlídaný vojáky a svědci historické události. Když se bavíme s někým, kdo se snaží dokázat, že to všechno bylo jinak, není těžké i pro jednoduchého člověka mít navrch v argumentaci. Proč? Protože fakta a logika jsou na straně křesťanské interpretace. Faktem je to, že hrob byl nalezen prázdný. Ženský chtěly Ježíše nabalzamovat, ale nenašly ho. V detailech se evangelia příliš neshodují, ale když se na to podíváme z historického pohledu, když události popisuje více lidí, skoro nikdy se neshodnou a jsou základní fakta, na kterých se shodují. U hrobu měli být vojáci, ale ti tam nebyli. Ti měli hlídat tělo, aby ho nikdo neukradl, ale kde nikdo tu nikdo. Tady vstupuje na scénu logika. Co kdyby ho ukradli vojáci? No, ale proč by to dělali? Pokud by to udělali, bylo by to divné. Oni ho měli pod hrozbou trestu smrti hlídat. Ukradli ho učedníci? Tak si to myslí židovství. Ale jeho tělo se nikdy nenašlo. Ježíšovi učedníci byli otřeseni a falešná víra by jim moc jistoty nedala. Už se vraceli ke svému normálnímu životu a oni chtěli věřit tomu, že je vlastně mrtvý. Ale do jejich životů několikrát velmi silně vstoupil vzkříšený Pán. Odporuje to i naší zkušenosti, že jsme jako lidé líní. Pokud nedostaneme silný vnější impuls, většinou naše nadšení opadá. Tedy je tu řada nesrovnalostí. Když nad tím lidé přemýšlejí, ti bystřejší z nás časem dojdou k závěru, že se to nedá z racionálního hlediska vysvětlit bez zázraku.
Tedy osvícenská věda, která v jádru svého zkoumání škrtá zázrak, je v této otázce poněkud bezzubá. Jinými slovy, to nejstřízlivější vysvětlení je připustit alespoň v této otázce možnost nadpřirozeného zásahu.
Jiné vysvětlení by totiž bylo daleko šílenější. Mohli bychom si např. myslet, že Ježíše unesli mimozemšťani a nebo že Ježíš nikdy nezemřel. A že to všechno byla konspirace. Ale ona to přece byla konspirace, spiknutí. Ale koho? Spiknutí židovských předáků a Římanů. Islám odmítá skutečnost, že Ježíš zemřel. V jádru učení o Ježíši je to, že Isa, prorok Aláha, byl vzat do nebe, aniž by zemřel. Víra, že by prorok zemřel tak ošklivou smrtí je pro muslimy příliš pohoršlivá. Ale tato interpretace odporuje historickým faktům. Tedy že když do boku Ježíše píchli, že již byl mrtvý. Z jeho boku vytekla voda, což svědčí o jeho již nastalé smrti. A židovství zase odmítá skutečnost, že Ježíš vstal z mrtvých. Tvrdí, že učedníci tělo ukradli. Ale zůstává mezera v důkazu. Obě světová náboženství nemají na své straně důkazy.
Zatímco křesťanská víra je logická a za dva tisíce let se nepodařilo vyvrátit toto svědectví. Tedy věřit, že Ježíš vstal z mrtvých je to nejrozumnější, co se dá udělat. To bylo druhé zastavení. Ježíšovo vzkříšení je historický fakt.
A za třetí, co s tím? V Janovi 20. kapitole čteme o Marii a jejím osobním příběhu, svědectví, jak se setkala se vzkříšeným Pánem. Jde o velice dojemný příběh. Je zajímavé, že ani na základě tohoto svědectví Ježíšovi učedníci neuvěřili ve vzkříšení. Marie pro ně nebyla dost důvěryhodná. Šli si to ověřit. A sami prožili své osobní zkušenosti. A později se jim Ježíš ukázal podobně jako Marii tváří v tvář. Jak je to s námi, milí Kristovi přátelé? Věříme v Kristovo vzkříšení? Je zřejmé, že je to logické a rozumné v to věřit.
Ale vidíme, že v jádru této víry není jen schopnost přemýšlet, ale hlavně - osobní přesvědčení, že Bůh je živý, že Kristus je živý, protože byl vzkříšen. Opravdu byl vzkříšen. Pokud byl vzkříšen, obracíš se na Něj se svými modlitbami jako na živého? Věříš tomu, že je možné s Ním mít osobní vztah? Možná je tu někdo, kdo se s živým Pánem Ježíšem ještě nepotkal. Navrhuji ti, abys prozkoumal poctivě nejen důkazy o zmrtvýchvstání, ale abys na základě důkazů ve víře také jednal. Co ti brání v důvěřování Ježíši na každý den? Pokud chceš jít za Ježíšem, věz, že je živý a že tě povede. Pokud ještě nejsi přesvědčen, že Bůh existuje a nebo zda je dobrý… k čemu tě dovádí skutečnost Kristova vzkříšení? Není to nakonec důkaz toho, že Bůh jedná a skrze zřejmý zázrak jedná v našich životech? A protože Ježíše vzkřísil z mrtvých, je i dobrý, protože straní více životu než smrti. Pokud jsi věřící a odevzdal jsi život Ježíši, k čemu tě živý Bůh vede dnes? Jsi ochoten naslouchat Božímu živému promlouvání k tobě? Co ti dnes říká Ježíš skrze své vzkříšení?

Pane, děkujeme Ti, že jsi se nám dal poznat i skrze zjevný zázrak. Děkujeme Ti za úžasnou událost vzkříšení, kterou si můžeme připomínat i dnes. Děkujeme, že jsi nezůstal ležet v hrobě, ale že jsi slavně z hrobu vstal. Děkujeme, že nejsi jen Bohem někde na obláčku, ale že jsi z lásky aktivně sestoupil do našich dějin a svou smrtí a vzkříšením jsi přemohl smrt a hřích. Že nám dáváš nový život v Tobě. Chválíme Tě, že jsi živý i dnes a v každé situaci nás vedeš. Amen.

Velký pátek - Kříž Ježíše Krista

15. dubna 2017 v 13:55 | Grizly |  Kázání
Milí Kristovi přátelé,
Dnes je Velký pátek a jsme spolu jako Boží lid v kostele a nasloucháme svědectvím Písma o událostech, které se staly v tento den před 2 tisíci lety. Je s podivem, že dnes je státní svátek a máme svobodu od práce a můžeme svobodně jít na bohoslužby. Není to samozřejmost. Mnoho lidí využívá tento svátek jako příležitost uniknout z reality každodenních povinností a spolu s pondělním svátkem si prodloužit víkend a odjet na hory, na chatu, zkrátka pryč z města. Na těchto místech s rodinou, přáteli či alkoholem nebo v kombinaci mezi sebou nebo s něčím dalším oslaví velikonoce. A v pondělí s pomlázkou v ruce, vejci, panáky a vším tím, co k pohanství a naší lidové slovesnosti patří, tyto svátky dokončí. To, že sekulární kultura a naši spoluobčané takto slaví velikonoce by nás neměla překvapovat. Vždyť pro sekulárního člověka Velikonce opravdu nic neznamenají. Nebýt skutečnosti, že máme dva dny volna a některé alkoholové či pohanské tradice, neměli bychom nic. Tolik opěvovaná judeo-křesťanská tradice již není této společnosti tolik vlastní. Je nám dobrá jen proto, abychom se vymezili vůči islámu a jaksi unikli strachu z prázdnoty. Navzdory tomu, že z rádia, televize a internetu slyšíme ozvěny velikonočního příběhu, lidé zkrátka vnitřně ani netuší, co se skutečně stalo před 2tis lety a neví, že události kolem kříže mají zásadní dopad na náš život. Ale co pro nás, milí Kristovi přátelé? Jsou pro nás Velikonoce jen další příležitostí oslavit? Další příležitostí utéct? Další příležitostí vykonat tradice? A nebo jsou pro nás Velikonoce něčím víc?
V tento den a o těchto velkopátečních bohoslužbách máme před sebou tři různá svědectví ze třech různých pramenů a od třech různých svědků. Je to tak proto, že události kolem kříže patří k těm nejlépe zdokumentovaným. Je to tak proto, že Kristova smrt na kříži je vyjádřením zásadního poselství Velikonoc. Poselství lásky, která přemáhá hřích a smrt smrtí na kříži. Láska jde tak daleko, že zmaří sama sebe a obětuje se pro záchranu světa.
V následujících chvílích, než budeme přistupovat k Večeři Páně, se zastavíme třikrát. Připomeneme si tři zásadní momenty Kříže. Za prvé, Ježíšův Kříž je vyjádřením našeho provinění a ukazuje na naši smrt. Za druhé, na Ježíšově Kříži umírá nevinný člověk za vinného člověka, spravedlivý za nespravedlivé. A za třetí, na Ježíšově Kříži umírá nepřátelství mezi lidmi a Bohem.
Tedy prví zastavení. Izajáš 53. Ježíšův Kříž je vyjádřením našeho provinění a ukazuje naši smrt. Ti, kdo byli svědkové Ježíšovy smrti si mysleli, že jde o odsouzence. Dav křičel ukřižovat. Posměchy lidu a kněží ukazovali jasně, že oni svou vinu necítí. Naopak, je to jeho chyba. Je to jeho věc. On se vydával za Boha. Ten kdo se rouhá, musí zemřít. A naopak, zklamal nás. Lidé očekávali revoluci, a místo toho mají Boha na kříži. Co je to za Boha, který visí na kříži? Nietzsche vyčítá křesťanství, že je náboženstvím slabých a slabosti. V dnešní době lidé neoslavují slabost, ale naopak sílu. Síla křesťanství ale nespočívá ve svalech a moci. Ale naopak, ve slabosti. Je třeba této slabosti ale správně porozumět. V čem spočívá slabost mého kříže? Je to vědomí vlastní viny a hříchu. Mnohokrát se nám stává, že vidíme hříchy druhých dříve než své vlastní. Soudíme druhé tak rychle. Podívejte se, jak on je slabý. Podívej se, co je to za člověka. Ale vidíme také vlastní slabosti? V Kristově kříži bychom měli hledět na vlastní slabost a sílu Krista. Sílu? Jaká síla, když visí na kříži? Sílu Boží lásky, která šla až do krajnosti pro nás. Tichý beránek na kříži nese naše slabosti a hříchy. Nejen ty obecné, ale i ty konkrétní. Jen ty a Bůh víš, co máš ve skrytosti svého srdce. Nebýt Kristova kříže, musel bys zemřít. Jednou přijde soud a všechno, co jsme udělali a neměli dělat a to, co jsme měli udělat a ze své slabosti neudělali, vyjde najevo. Bude to svědčit proti nám. Kristův kříž je tím jediným, co tě může ochránit před smrtí soudu. Byly to naše nepravosti a hříchy, které nesl Ježíš na svém kříži. Pro tebe a pro mě zemřel. Nech si to projít hlavou a než odsoudíš druhé, podívej se do zrcadla své slabosti. Dobrá zpráva je, že v Kříži ani ty nejsi odsouzen, ale vykoupen. Tedy křesťanská víra není slabá. Ale naopak - ve slabosti kříže se zjevuje síla Boží lásky.
Druhé zastavení, na Kristově kříži umírá spravedlivý člověk za nespravedlivé. My máme tendenci si o sobě myslet, že jsme spravedliví. Přitom skutky a fakta svědčí o opaku. Jenže my si chceme raději ponechat zbožnou masku a hrát si na svaté. Není to nic nového. Dělá se to tak ve společnosti, proč by církev měla být jiná? Ani před 2tis lety to nebylo jinak. Postavou, která kromě Ježíše dobře ukazuje na nespravedlivost potrestání nevinného je Šimon z Kyrény, který byl donucen nést Kristův kříž. Šimon právě přicházel z práce a byl jako slepý k houslím postaven ke kříži. Pro slabost bičování Ježíš nedokázal nést sám svůj těžký kříž. Jak se musel cítit? Ale během cesty poznal nejen svou vlastní křivdu a nespravedlnost odsouzení Ježíše, ale mohl se osobně setkat pod křížem s tím, kdo zaplatil i za jeho hřích. Nakonec tím nejlepším příkladem je ukřižovaný člověk, který na kříži křičí: Ani ve chvíli smrti se nebojíš Boha? My si to všechno zasloužíme, ale tenhle člověk určitě nespáchal nic špatného a trpí nevinně. Je to jako v tom filmu Vykoupení z věznice Shawshank. Jediný, kdo byl nevinný byl právník, který svou ženu nezavraždil. A jediný, kdo si svou vinu uvědomoval byl jeho přítel Red. Ten dobře věděl, proč je odsouzen a litoval svého hříchu. My si říkáme, že přece nejsme jako ten odsouzený. Není to s námi tak špatné. Velkou výhodu před Křížem mají ti, kdo hodně hřešili a jsou si toho vědomi. Je zajímavě řečeno v Bibli, komu bylo hodně odpuštěno, je schopen hodně milovat. A naopak - pokud si nejsme vědomí ničeho, co by nám mělo být odpuštěno, asi odpuštění nepotřebujeme. Tehdy ale spoléháme na vlastní spravedlnost a jsme silní v našich očích. Pak jsme ve smrtelném nebezpečí pýchy. Když snadno ukážeme prstem na druhé - podívej se na toho prevíta, ten by ale potřeboval Boží milost a odpuštění!
Zapomínáme na svou špinavou duši, která stejně tak jako ta odsouzeného, potřebuje očistit od pýchy a sudičství. Na co spoléháš? Spoléháš na svou spravedlnost a nebo na spravedlnost Kříže? Pokud si myslíš, že jsi v jádru vlastně dobrý a nemáš problém před Bohem, raději tentokrát Večeři Páně vynech, protože bys pil sám sobě odsouzení. Teprve když přichází moment lítosti a bolesti, ve kterém procitáme a uvědomujeme si, že si jsme s tím odsouzeným ukřižovaným rovni, teprve tehdy nám Kristova smrt může být prospěšná. Teprve tehdy spravedlivý Ježíš umírá za nespravedlivého Petra. Polož si v srdci otázku: Petře… dosaď si své jméno… jsem tím, kdo je nespravedlivý? Jsem tím, kdo je roven odsouzenému na kříži? Jsem svým hříchem hoden smrti? Pokud dokážeš odpovědět Ano, pak přijmi i dobrou správu, že není hřích příliš velký a příliš hrozný, na něž by milost Boží nestačila. Není tak velký hřích, na který by Kristův kříž a smrt nestačily. To je dobrá zpráva. Ježíš říká i tobě: Ještě dnes můžeš být se mnou v ráji. Ještě dnes můžeš být očištěn, ospravedlněn, vykoupen, omilostněný hříšníku. Pojď a přibij svůj hřích na kříž.
A třetí a poslední zastavení. Na Ježíšově kříži umírá nepřátelství mezi lidmi a Bohem. Nebýt Kristova kříže, bylo by stále nepřátelství mezi námi a Bohem. Do hříchu jsme se narodili, ve hříchu setrváváme a Boží hněv plane proti lidské pýše a hříchu. Hřích je gravitační síla pekla, která nás odvádí od Boha. Je to do sebe zakřivenost lidského srdce, která nám znemožňuje milovat Boha i druhé. Je to naše sobectví a egoismus, které nám brání přijít blíž k milujícímu Bohu. Ale je to Kristův kříž, který na sebe bere tento hřích. Gravitační síla pekla na Kříži je anulovaná. Do sebe zakřivenost člověka je narovnána. A egoismus a sobectví člověka umírá spolu s Kristem na kříži. Jsi připraven zemřít? Jsi připraven zemřít svému hříchu? Opravdu? Vydej se všanc živému Bohu. Protože je to právě živý Bůh, který kvůli tobě trpí na Kříži. Je to Kristus Ježíš, který kvůli tobě trpí a nese tvé hříchy. Tvoje nepřátelství s Bohem. Naše nepřátelství s Bohem v jediném rozhodném činu lásky Kristus ukončuje. Jsme s Bohem smířeni, je dokonáno. Ve svátosti Večeře Páně si tuto skutečnost uvědomujeme. V evangelijním příběhu čteme, že se chrámová opona roztrhla odshora až dolů. To symbolicky připomíná, že už není rozdělení mezi Bohem a člověkem. Kristův kříž, Kristova smrt smazala odcizení mezi člověkem a Bohem. Ale jen tím člověkem, který nese Ježíšův kříž. Jen tím člověkem, který zemře sám sobě, aby Kristus mohl žít v něm. Jak je řečeno s Pavlem: Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. O tom ale povíme víc v neděli vzkříšení. Dnes mluvíme o smrti. O smrti, která přináší konec nepřátelství. O smrti, která smazala rozdělení mezi Bohem a člověkem. Chceš být Božím přítelem a nebo nepřítelem? Můj kolega kazatel řekl: všechny cesty vedou k Bohu. Ale jen jedna vede do nebe. Skrze Kristův kříž se stáváme Božími přáteli namísto Božích nepřátel. Už nemusíš nic dělat. Nemusíš se snažit zasloužit si Boží přijetí. Nebo si snad myslíš, že jsi dost dobrý, aby tě Bůh skrze tvoje zásluhy přijal? Nejsi.
Dokud si neuvědomíš, že nikdo není v Božích očích dost dobrý, kromě Jeho vlastního Syna Ježíše, jsi ztracen. Když ale přijmeš skutečnost, že Boží přijetí si nemůžeš zasloužit, ale že Bůh už tě přijal v Kristu na kříži, může se ti ulevit. V Kristově kříži jsme přijati jako Ježíšovi přátelé, milí Kristovi přátelé.
Co dodat? O těchto velikonocích a zvláště o tomto pátku si připomínáme Ježíšovu smrt na Kříži. Jeho Kříž nám mimojité připomíná tři důležitá fakta naší víry: Kristův kříž ukazuje na potřebu smrti za můj hřích. Tuto smrt za mě vykonal Ježíš, proto já už nemusím zemřít. Chval za to Boha. Za druhé, na kříži umírá spravedlivý člověk - Ježíš za nespravedlivého člověka - tebe a mě. Nemusíš a vlastně nemůžeš si spravedlnost zasloužit či vysloužit. Ale můžeš ji vírou přijmout. Chvalme za to Boha! A z třetí, díky Kristovu kříži, pokud věříme v Kristovu smrt, pokud věřím, že za mě a za nás konkrétně zemřel, již nejsme Božími nepřáteli, ale naopak jsme Božími - Kristovými přáteli. A to je rozhodně dobrá zpráva. Chvalme za to Boha. To jsou tři dobré důvody, proč slavit tyto velikonoce. V neděli budeme mluvit o vzkříšení, ale počkejme s tím ještě okamžik. Prožijme každý sám za sebe a přitom společně Kristův kříž. Amen.