Exodus

5. března 2017 v 8:34 | Grizly |  Kázání
Milí Kristovi přátelé,

začalo nám postní období. Víte který den začalo? Ano, správně, ve středu. Je to tzv. popeleční středa. Mnoho křesťanů bylo značeno křížkem z popela. Popel nám připomíná, že jsme jen prach a že se jednou v prach navrátíme. V neděli není půst, ale neděle je naopak oslavou vzkříšení Ježíše. Takže dnes není den smutku, ale naopak, radosti. Jako Církev jsme tedy vstoupili do důležité doby před Velikonocemi. Těchto 6 týdnů se budeme připravovat na Velikonoce, hlavní křesťanský svátek, který nám připomíná smrt na Velký Pátek a vzkříšení Krista na neděli Vzkříšení. Jako Církev bratrská vstupujeme do série Putování s knihou Exodus. Je to již 7. ročník a jako církev budeme společně číst knihu Exodus, jako vedlejší čtení máme připraveno čtení z listu Římanům. K tomu vás tedy srdečně zvu. Věřím, že z toho budeme mít duchovní užitek. Proč ale Exodus? K tomu by mělo směřovat dnešní kázání. O čem tato kniha pojednává a jaký užitek můžeme načerpat z této báječné knihy Starého zákona?

Mnoho lidí, dokonce křesťanů, si myslí, že už nemá smysl číst Starý zákon. Vždyť nežijeme pod Zákonem, ale pod milostí. Ano, žijeme pod milostí. Starý zákon nám ale zřetelně ukazuje na Krista. To jsme si připomněli v předchozí sérii na Izajáše. Ale nejen proroci ukazují na Krista. Asi nejvýznačnější knihou Starého zákona je kniha Exodus. Její řecké označení znamená doslova cesta ven. Cesta ven z čeho a kam? Je důležité si uvědomit, že Exodus, 2. kniha z 5 knih Mojžíšových je součástí Velkého příběhu Tenaku. Tedy Tóry, 5 knih Mojžíšových. Exodus začíná tam, kde Genesis končí. Víte, jak končí 1. Mojžíšova, Genesis? Ano, správně, smrtí Josefa. Josef a jeho rodina umírá v Egyptě. Ale úplně na konci má Josef poslední přání. Víte jaké? Ano, správně, aby jeho ostatky byly přeneseny do Zaslíbené země. Kdybychom dočetli Genesis a nepokračovali dál, byl by to hodně špatný příběh. Končil by smrtí a beznadějí. Někdy je to tak i s námi, že máme tendenci myslet beznadějně. Smrtí ale život nekončí. Ale spíš začíná.

Stejně tak, i když procházíme těžkými chvílemi, mysleme na to, že Kristus sice zemřel, ale o 3 dny později byl vzkříšen. K tomu ale v tomto období směřujeme. Ještě tam nejsme. Stejně tak bychom si mohli říct, Izraelci a Abraham byli povoláni ve 12. kapitole Genesis do Zaslíbené země a Pán Bůh to neustále připomíná, že to určitě udělá… ale 50. kapitola Genesis najednou končí smrtí Josefa. Je to o to radikálnější, protože hebrejský kořen jména Josef je identický s Ježíšem. Znamená spásu. Záchranu. Jaká záchrana, když zemřel Josef Egyptě, v domě otroctví? Co je to za konec Velkého příběhu? Na všem, co končí je hezké, že něco nového začíná. A my začínáme Exodus, Cestu ven. Cestu ven z čeho? No z otroctví. Někteří biblisté překládají Egypt jako zemi dvojího sevření. Exodus je cesta z dvojího sevření. Jakého sevření? Jednak doslovného otroctví. Izraelci museli makat na stavbě pyramid, sýpek a vyrábět cihly faraonovi. O tom čteme v našem vyprávění již v první kapitole. To je ale úkolem vykladače na biblické tuto středu, aby nám o tom více pověděl. Já mu nebudu tento příběh vykrádat. Je to cesta ze země dvojího sevření. Izraelci byli sevřeni nesvobodou, otroctvím. Není to ale obyčejné otroctví, je to současně duchovní otroctví. Otroctví úzkosti, strachu a smrti. Strachu o budoucnost. Co s námi bude? I my můžeme propadat zoufalství či úzkosti - co se mnou bude? Nemám práci. Můj kamarád v Praze ztratil práci. Mohl by si říkat, splácím hypotéku. Co se mnou bude. A co bude s mou rodinou? Pokud jsi ztratil práci, nezoufej. Já taky. Pán Bůh má s tebou budoucnost. I Izraelci měli strach o své životy. Vždyť je chtěl faraon asimilovat a dokonce zahladit.


Dobrá zpráva je, že Pán Bůh není faraon. Hospodin není otrokář, ale naopak - Dárce Svobody. On posílá Mojžíše, aby vytáhl Izrael z Egypta do Zaslíbené země. Cesta ven je tedy pozvání na Cestu poutníků. Je to Cesta, která směřuje ze země strachu a úzkosti do zaslíbení. Pán Bůh přece Izraeli slíbil, že je povede a uvede do Zaslíbené země. Jaké zaslíbení dal tobě? Spoléháš se na Boha? Pán Bůh pro nás připravil cestu. My jsme poutníci a jsme na Boží Cestě. Je zajímavé, že Mojžíšovo jméno Moše znamená v pasivu ten vytažený. Protože byl vytažený z Nilu. Zachránila jej Egyptská princezna tím, že si jej přisvojila. Současně ale jméno Moše v aktivu znamená ten vytahující. Tedy ten, kdo vytahuje. Co nebo koho vytahuje? Vytahuje Izrael z bryndy. Z domu dvojího sevření. Z otroctví, temnoty, zániku, smrti a z úzkosti a strachu do nové země. Mojžíš je tedy jakýmsi symbolem Boží záchrany. Je to trochu s ironií. Proč? Protože z velkého příběhu 5 knih Mojžíšových víme, že zemřel na hoře a jen se díval na Zaslíbenou zemi. Zatímco vejít musel Jozue. Jeho jméno se kryje se jménem Ježíš. Jozue a Jošua - Ježíš jsou v hebrejštině stejné kořeny stejného jména. To je velice nadějné. Protože celá první generace sice zemřela v poušti a to včetně Mojžíše. Druhá generace ale již vešla pod vedením Generála Jozue do Zaslíbené země. Pán Bůh je tedy Bohem věrným, který splní svá zaslíbení.

Co z toho plyne pro nás? Za prvé, Werich říká: čtěme Bibli, tam to všechno je. Když čteme Bibli, jsme vtahováni a fascinováni jejím příběhem. Příběhem poutníků Exodu. My sami jsme poutníci na Boží cestě. A smíme, můžeme a vlastně máme kráčet pouští spolu s Mojžíšem a Božím lidem vstříc do Zaslíbené země. Nemusíme zůstátat v domě otroctví, pod Zákonem. Ale můžeme vejít do Země svobody, můžeme a máme žít pod milostí, pod Kristovým Zákonem Lásky. Jsme ale na tuto svobodu připraveni? Naši připravenost má ověřit příběh poutníků knihy Exodus. Za druhé, než vejdeme do Zaslíbené země, jak říkají Kraličtí, do Kanánu, správněji do Kanaánu, tedy v naší křesťanské perspektivě - do Nebe, je tu pro nás připravena zkouška. Je tu poušť, kde celá jedna - ta první - generace pro neposlušnost zahynula. Zahučela v poušti. A to včetně Mojžíše. Tedy Mojžíš vytáhl Izrael ne do Zaslíbené země, ale do pouště. Eh? Jejda. Co je to za příběh? Ne nadarmo Izraelci nadávali. Mojžíšovi, cos nám to udělal? V Egyptě jsme se sice dřeli a chtěli nám zabíjet syny. Ale aspoň jsme měli co do huby! V poušti není voda ani jídlo. Takhle si stěžovali Izraelci. A povězme si to pěkně: I my si takhle stěžujeme. Bože, co nám to děláš? Jak jsi to mohl dopustit? Exodus je tedy stejnou měrou cesta do Zaslíbené země tak jako Cesta pouští. Poušť má důležitý katarzní účinek. Má nás očistit, vysvobodit od našich model. Modla je cokoliv se staví na Boží místo. Na to první místo. Ať už je to rodina, peníze, práce či koníček. V poušti umře žízní a hladem. Tím nechci říct, že koníčky či peníze, práce či rodina jsou něčím nepatřičným či špatným. Ale právě naopak. Protože jsou něčím dobrým, je to dar od Boha - máme tendenci jej Bohu předřazovat na místo nepatřičné. Kam nepatří. Na to první místo. Proto nám hned první deska Desatera říká: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který jsem tě vyvedl z Egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiné bohy vedle mne.

V knize Exodu čteme hodně o zákonu. Jedna z knih o zákonu je Kniha Zákona. Ale také a to víme všichni, ve 20. kapitole Exodu čteme o Desateru. O tom nám poví víc mládež 26.3. Už se na to těšíme. My si jen povězme, že tento Zákon není něco negativního. Není to jen přikázání, ale v jádru jde o zaslíbení. V hebrejštině je totiž použit budoucí čas: Nebudeš mít jiné bohy. Nebudeš brát jméno Hospodina nadarmo. Budeš pamatovat na šabat. Nebudeš vraždit. Nebudeš krást. Nebudeš cizoložit. Ani s cizí ženou na stínítku počítače. Nebudeš krást. A budeš platit daně Babišovi přes EET. Nebudeš lhát a vydávat křivé svědectví. Tedy nebudeš pomlouvat. Snižovat bratra v očích druhých. Nebudeš dychtit. Tedy nebudeš chtít to, co má druhý. Až na toho Babiše jsou to dobré věci, které nás mají osvobodit.
Proč tady najednou mluvím o Desateru? Desatero, tedy dvě desky od Boha, jsou pro nás důležitým pozváním na cestu do svobody. Budoucí čas na deskách nám připomíná Boží zaslíbení. Bůh nám nezaslibuje jen to, že bude s námi. To je důležité. Ale zaslibuje nám, že až se s ním setkáme, hluboce nás toto setkání poznamená a změní. Člověk, který se setkal s Bohem, nezůstává stejný. To není jako učit se příběhy v besídce a nebo slyšet vyučovat rodiče o Bohu. Je to osobní setkání s živým Bohem. Ten, kdo je poznamenán živým Bohem, jedná jinak. Není to křivák, ale je to člověk, který chodí po cestě přímé. Život s Bohem je život proměněný a znovu a znovu proměňovaný Božím Duchem. Choďte Duchem a žádost těla nedokonáte. To říká Pavel. Desatero není tedy především o plnění zákona. To je smutné, že mnoho lidí, kteří si říkají křesťané chápe křesťanskou víru jako naplňování zákonů a předpisů. Nesprávně chápou křesťanství jako náboženství, které je o sebezlepšování, o dokonalosti. My ale víme, že Pán Bůh není otrokář, ale Dárce svobody, Mojžíš není zákonodárce, ale ten kdo je vytažen a kdo vytahuje. A Církev není polepšovna, ale má být společenstvím poutníků a Boží milosti. Zákon byl již naplněn v Ježíši Kristu na kříži. Proto žijeme pod milostí a ne pod Zákonem. Naším jediným Zákonem je Zákon Lásky Kristův. Podobně jako v 1. Korintským 13 čteme: Láska nezávidí, tak v Exodu čteme: nebudeš dychtit. Není tedy rozdílu. Jak Starý, tak Nový zákon říká totéž: Budeš milovat Hospodina, svého Boha. A miluj bližního jako sebe samého. Kdo byste pochybovali o správnosti tohoto tvrzení, otevřete si Leviticus 19,18, který cituje Ježíš Nového zákona: Nemsti se a nehněvej se na syny svého lidu, ale miluj svého bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin. Tedy Starý a Nový zákon říká jedno a totéž. V Kristu je ale Zákon Mojžíšův už obsažen a na kříži naplněn. Ježíš svou poslušností naplnil to, co my jsme jako lidi nedokázali.

Kniha Exodus je tedy pozvání na cestu. Na cestu Božího lidu, který je ochoten vyjít z Egypta do pouště. Být v poušti není snadné. Ale dobré na tom je, že Bůh nás vede, stejně jako vedl svůj lid Izraelský. A na konci cesty je Zaslíbená země. Je to Nebe, které pro nás Bůh připravil, když Mu budeme důvěřovat s naší časností. Naše časnosti nám někdy dělají vrásky. Ať už je to práce, rodina, manželství či peníze. Nedejme se ovládnout stresem, strachem a úzkostmi, ale vložme naše břemena, otroctví na Beránka, Ježíše. A dovolme Hospodinu, aby naše strachy a úzkosti ze starostí z nás sejmul. Důvěřujme Hospodinu, že se o nás postará, když vyjdeme na cestu. Ano, je to cesta nejistoty. Cesta pouští není snadná. Možná je ještě těžší než cesta otroctví v Egyptě. Nemáme totiž materiální zajištění. A nemáme jistotu, že na cestě nezemřeme. Ale když se vydáme všanc živému Bohu, víme, že je to Cesta od Boha, Cesta naděje, která směřuje do Zaslíbení Božích dětí. Nemusíme se proto bát. Je to dobrá Cesta. Cesta poutníků. Cesta Exodu. Cesta vedoucí ven z nesvobody a otroctví Zákona do Zaslíbené země. Cesta skrz poušť do Svobody. Vydejme se na ní.

Beránku Boží, smiluj se nad námi. Smiluj se nad námi, když si raději volíme zůstávat v Egyptě. Děkujeme Ti, žes nás povolal do Zaslíbení. Povolal jsi nás do krásné vlasti, do Nebe. Než tam ale budeme, chceme Ti důvěřovat v poušti. Veď nás touto pouští, dávej nám svou lásku a milost každý den, než se s Tebou tváří v tvář uvidíme v Zaslíbené zemi. Chválíme Tě za Tvou Cestu, po které nám dáváš kráčet. Ty jsi ta Cesta! Amen.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Z čeho máte největší strach?

Ze smrti 7.8% (26)
Ze života 6% (20)
Z žen 7.2% (24)
Z mužů 5.4% (18)
Z Boha 4.2% (14)
Ze ztráty kontroly 5.7% (19)
Z nedostatku peněz 4.8% (16)
Ze ztráty blízkého 5.7% (19)
Z nemoci 6.3% (21)
Že mě vyhodí z práce 5.1% (17)
Ze školy 5.4% (18)
Z šikany 3.9% (13)
Ze zvířat 4.5% (15)
Ze zvířat 5.4% (18)
Ze zvířat 4.8% (16)
Z autorit 4.8% (16)
Ze zodpovědnosti 4.2% (14)
Z totality 3.6% (12)
Z pravdy 5.4% (18)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama