Březen 2017

Bůh plní sliby (kázání Exodus 12)

19. března 2017 v 18:26 | Grizly |  Kázání
Milí Kristovi přátelé, věříte, že Bůh plní sliby?

dnes pokračujeme v sérii 40 dní s Biblí s názvem Exodus. Čeká nás výklad snad nejdůležitějšího příběhu, který je zapsaný v Bibli. Ten je zapsaný v Exodu 12. kapitole. Podíváme se na 7 obrazů, které vidíme v tomto úžasném příběhu. Kázání jsem rozdělil do třech částí, v první části, verších 1-28 nacházíme první tři obrazy, za prvé, Hospodin dává Egyptu 10. ráno a osvobozuje Izrael. Za druhé, Hospodin dává Izraeli beránka jako zaručený postup záchrany před smrtí a za třetí, Hospodin zachraňuje Izrael skrze krev beránka. V druhé části, od 29. do 42. verše nacházíme další tři obrazy. Čtvrtý obraz je obraz samotného Exodu, odchodu Božího lidu z Egypta. Pátý obraz ukazuje Boží požehnání na cestu do poušti. Šestý obraz ukazuje na naplnění Božího zaslíbení, že Izrael skutečně po 430 letech odchází. A ve třetí části, verších 43-51 nacházíme poslední, sedmý obraz obřízky. Ta symbolizuje víru Izraele a zároveň připomíná Božímu lidu Boží skutky vysvobození.

Když nasloucháme příběhům ze SZ, můžeme mít někdy pocit, že jde o pohádky a navíc jsou to příběhy staré, které nám již dnes nemají co říct. Opak je pravdou. Protože za prvé, celé Písmo je vdechnuté Božím Duchem, a tak věříme, že je to Boží slovo, které k nám mluví i po 2 nebo 3 tisících letech. Za druhé, ten příběh Izraele je zároveň příběhem Božího lidu. A po 2 tisících letech křesťanská církev je Božím lidem. Takže do určité míry je Exodus i naším příběhem. A za třetí, příběh Exodu a Hodu beránka ukazuje symbolicky na Krista. Když slyšíme o tom, co Izrael musel udělat, aby se zachránil, vidíme jasně spojnici. Jakou spojnici? Spojnici mezi beránkem, kterého museli Izraelci sníst, krví, kterou museli potřít své veřeje dveří a tím Beránkem Velikonočním. Tím Beránkem, kterého v tomto postním čase vyhlížíme i my jako Kristova Církev. Proto spolu čteme tento starý příběh a můžeme, smíme a máme v tomto příběhu čerpat povzbuzení do našich všedních i nevšedních dní. Jste připraveni? Pojďme na to.

V první části, verších 1-28, budeme mluvit o nařízení Hodu Beránka. V této části našeho dnešního slova nacházíme tři zásadní obrazy, které formovaly víru Izraele a mají moc formovat i naši víru.


1. První část Nařízení Hodu beránka
Exodus 12,1-28


I. První obraz: Desátá rána
smrt faraonova syna a smrt prvorozených v Egyptě

Prvním obrazem, který formuje naše pochopení je desátá rána Boží. Co prosím? Každý příběh je zasazený do určitého kontextu, i ten náš je pochopený v širším kontextu. Kontextem pro náš příběh je 10 ran Božích Egyptu. Proč dává Hospodin rány Egyptu a faraonovi? Farao postupně zatvrzuje své srdce a říkáme si, proč je tak umíněný. Dovolím si vyhnout se otázce předurčení a místo toho si pokládám jinou otázku, která je aktuální i dnes. Jsou lidé kolem nás, kteří nejsou citliví na Boží jednání. I když jim Bůh neustále ukazuje pomocí zázraků, že se musí obrátit a důvěřovat mu, stejně si stále jedou tu svou. Někomu stačí jedna rána, někdo jich žel potřebuje víc. Egypt a farao potřeboval 10 ran, aby propustil Izraelce. A ta desátá rána byla hodně silná. Smrti prvorozených synů není něco, co člověk přehlédne. Je to zdrcující rána, která člověka probere. Co to ale chce říct nám a co tento příběh ukazuje z hlediska celého příběhu Božího lidu?

nadpis: Hospodin trestá hřích Egypta smrtí prvorozených a osvobozuje Izrael z otroctví

Tento prví obraz je do určité míry předobrazem rány, kterou Bůh dává sám sobě. Ježíš Kristus je prvorozený Syn. On je tím Božím Synem, který umírá na kříži. Když se nám pěkně blíží velikonoce, jako Kristova církev vyhlížíme i Kristovu smrt na kříži. Proč? Protože nebýt této rány, této smrti, nikdy bychom nedošli v Božích očích záchrany. Záchrany před čím? Záchrany před naším hříchem. Když se toto řekne, vlastně si někde uvnitř myslíme, že já moc hříšný nejsem a že vlastně záchrana není ani tolik pro mě, ale pro toho, co sedí vedle mě a nebo pro toho, kdo tu dnes

není. Ale faktem je a zůstává, že všichni jsme hříšní. Všichni ve svých srdcích máme temná místa, která ještě nebyla vykoupena. Všichni potřebujeme záchranu. A dobrá zpráva je, že je tu i Zachránce. Tedy v Božím příběhu Exodu vidíme předobraz vysvobození Božího lidu. Jinými slovy, v příběhu záchrany Izraele vidíme i příběh naší záchrany. I my jsme spoutáni otroctvím a potřebujeme osvobodit. I my jsme duchovně v zemi dvojího sevření, i my máme své Egypty a faraony, kteří čekají na zasazení poslední, desáté rány. Co je tvůj Egypt a kdo je tvůj faraon? Než si tuto myšlenku necháte projít hlavou, pojďme se podívat už na druhý obraz.

II. Druhý obraz 12,1-20 beránek bez vady

nadpis: Hospodin dává Izraeli beránka jako symbol záchrany před smrtí

Je to obraz zachránce. Tím zachráncem pro Izrael bylo zvíře. Izrael dostal přesné instrukce, jak má beránka zabít a uvařit. Vidíme v tom i aspekt solidarity, protože ne všichni si mohli beránka dovolit, a tak mohli jíst beránka společně. A vidíme v tom i rodinný obraz, protože beránka jedla rodina společně. Je to obraz jednoty. A je to obraz nevinnosti. Beránek nikomu nic neudělal. Byl čistý. Nemohl to být jakýkoliv beránek. Oběť musela být bez vady. Hospodin navíc Izraelcům stanovil jak mají tento hod slavit. Jak se mají očišťovat a co přesně mají dělat. Pro nás dnes již detaily nejsou tak důležité, ale důležitější je, co tento obraz znamená pro nás. Je to obraz záchrany před smrtí. Nebýt beránka, nemohl by být Izrael zachráněn. Vzpomínáte, měla přijít 10. rána. Smrt pro všechny prvorozené. Kdyby nebylo beránka, anděl smrti by zahubil i prvorozené Izraele. Proto byl beránek tak důležitý. Pro nás je beránek symbolem toho velikonočního Beránka. Kdo je tím Beránkem? Je to Pán Ježíš. Ten byl obětován za naše hříchy. Nebýt tohoto Beránka, nebyli bychom zachráněni před Božím trestem. Nebyli bychom vykoupeni z našich hříchů. Dobrá zpráva je, že Beránek je i dnes připraven. Nemusíš čekat až na velikonoce. Už dnes si můžeš vírou přivlastnit beránka. Co je na beránkovi tak důležité?

III. Třetí obraz 12,21-28 záchrana v krvi beránka
anděl smrti přejde (pesach) domy označené krví

nadpis: Hospodin zachraňuje Izrael skrze krev beránka

Tím se dostáváme k třetímu obrazu. A to je krev beránka. Židé si připomínají Pesach. Co toto zvláštní slovo znamená? Ano, správně, znamená přejití. Ne přejití Rudého moře, ale přejití, překročení anděla smrti. A co anděl smrti přecházel? Přecházel domy, které byly označeny krví. Jakou krví? Krví beránka. Toho zabitého. Toho obětovaného. Bez oběti není spasení. Bez spasení přichází smrt. Když nastala půlnoc, čteme, že Hospodin pobil v egypské zemi všechno prvorozené. Počínaje faraonovým synem až po prvorozeného zajatce ve vězení. Nikoho nevynechal. Kromě těch, kdo bylo označeni krví beránka. Je to varování pro nás. Na co spoléháš? Na koho spoléháš? V životě často spoléháme na naše schopnosti. A nebo na náš původ. Na naše zásluhy. Na naše peníze. Na naši výřečnost. Ale před Bohem to neukecáš. Pán Bůh se nebude dívat na tvé zásluhy, ale na tvůj hřích. Ten nemusí být viditelný, ale je skrytý v tvé duši. Jen ty a tvůj Bůh vidí, co jsi zač. Jeho zraku neunikneš. Každý z nás máme v srdci, v duši temná místa. Těmto temným stopám se říká hřích. Připomenu, hřích je gravitační konstanta pekla. Je to síla, která nás přitahuje do ohnivého jezera. Je to místo, které je připraveno pro nás, kteří spoléháme na sebe a na to, že to nějak okecáme. Neokecáme. Jen krev beránka nám může pomoct. Pak se totiž nebude Pán Bůh dívat na nás, ale ne sebe. Když jsme poznačeni krví beránka, toho Velikonočního, krev je silnější než náš hřích. Jakoby tato gravitační konstanta pekla již neplatila. Dostali jsme se do pásma beztíže. Co tě tíží? Tíží tě tvůj hřích? Přijmi krev beránka. Jak se to dělá? Důvěřuj ne ve své schopnosti, ale v Kristovu oběť na kříži. O tom jsou velikonoce. Přijmi beránka již dnes. Nečekej až bude pozdě. Rozhodni se přijmout krev beránka dnes. V krvi je záchrana. V krvi je spasení. V krvi beránka je odpuštění našich hříchů.



2. Druhá část Poslední egyptská rána a odchod
Exodus 12,29-42

Dostáváme se do druhé části. Od 29. do 42. verše Izrael vychází do pouště. Odchází
z Egypta a dává se na dlouhou cestu. Cestu, která trvala 40 let. Na cestu, kde celá jedna generace zemřela. Ale tak to být nemuselo. Nicméně svou neposlušností si to Izrael zvolil. V této části budeme mluvit o dalších 3 obrazech. Obraz osvobození. Obraz nevykynutého těsta, to je obraz milosti Boží. A šestým obrazem jsou nekvašené chleby.


IV. Čtvrtý obraz: Exodus - odchod Izraelců z Egypta (osvobození)

nadpis: Hospodin umožňuje Izraelcům odchod z Egypta
Čtvrtým obrazem je obraz Exodu. Na 600 tisíc lidí odchází z Egypta. Někteří vykladači vyčíslili, že do pouště odchází asi dvoumilionový národ. Můžeme řešit, zda se to stalo v 15. století před Kristem a nebo ve 13. století. Problémem v této otázce je, že kdyby se někde na poušti potloukalo tolik lidí, tak by je někdo viděl. O tom ale nemáme písemné zprávy. Stejně tak je složité přesně určit, kudy Boží lid vlastně šel. Máme tu více různých možností. Nenechme se ale tím příliš svazovat. Já osobně věřím, že když Bible říká, že se to stalo po 430 letech, tak se to stalo po 430 letech. To, že to zatím nemůžeme z archeologie doložit neznamená, že se to nestalo. Je tu prostor na další zkoumání. Nakonec archeologie v posledních letech přehodnocuje hodnocení různých historických událostí. A tyto události se staly už dávno. Chci ale podtrhnout, že tu nemáme nějakou pohádku o Mojžíši, ale o skutečném vůdci Izraele a o skutečném národu. A skutečném Bohu, který umožňuje Izraelcům odejít z Egypta, jak to zaslíbil. Čtvrtým obrazem je tedy obraz osvobození.

V. Pátý obraz 29-36 (verš 34-35) nevykynuté těsto,
stříbro a zlato, milost od Boha

nadpis: Hospodin se smiloval nad Izraelem, dává mu požehnání na cestu z Egypta
Pátým obrazem je nevykynuté těsto. Ve 34. a 35. verši čteme, že Izraelci jednali podle Mojžíšova příkazu. Vzali si nevykynuté těsto a šli. K tomu dostali jako bonus kompenzaci v podobě stříbra a zlata. Jakou kompenzaci? Kompenzaci za 400 let otroctví, které museli podstoupit v Egyptě. Když opouštěli město, lidi z nich měli strach. Báli se, že když jim umřeli prvorození, že by se stalo něco dalšího. Smrt člověka s lidmi většinou otřese. Alespoň tedy smrt příbuzného. 10. rána způsobila, že faraon skutečně nechal Boží lid jít. A na cestu dostali dost. Je to na jednu stranu smutné. Ale na druhou stranu je to obraz Boží milosti pro Izrael. Někdy je to tak i s námi. Uprostřed těžkostí je Bůh s námi a žehná nám. Zabezpečuje naše potřeby a nemusíme se bát. Když odcházíme do pouště, nejdeme s prázdnou. Důvěřuješ Bohu, že se o tebe postará?

VI. Šestý obraz 37-42 nekvašené podpopelné chleby;
Boží lid odchází v noci z Egypta (v. 42)

nadpis: Hospodin naplňuje své zaslíbení, že po 430 letech Izrael odejde z Egypta

Šestý obraz jsou podpopelné chleby. V noci Izraelci skutečně odcházeli. Po 430 letech skutečně Bůh naplnil svůj slib. Dovolte mi, abych se vrátil k úvodní otázce: Důvěřuješ Bohu, že skutečně naplní to, co slíbil? V našem dnešním příběhu jasně vidíme, že Bůh je věrný a když něco slíbí, tak to i splní. Někdy jeho zaslíbení přesahují více generací. Pokud je generace 20 let, tak uplynulo opravdu dlouho od té doby, co dal Abrahamovi Pán Bůh zaslíbení, než se dostal ke slovu Mojžíš. A víme, že i Mojžíš si musel počkat 40 let. Celé dvě generace. A to je opravdu dlouho. Jsi trpělivý, pokud jde o Boží zaslíbení? V dnešním čtení z Římanům, našem vedlejším čtení ze 4. kapitoly jsme také četli o zaslíbení: On (Abraham) uvěřil a měl naději, kde už naděje nebylo.

Tím se stal otcem mnohých národů podle slova: tak četné bude tvé potomstvo. Abrahama neviděl 2 miliony Izraelců kráčících do pouště a národ Izrael, který z jeho víry vznikl. Ale důležité je, že Bůh splnil to, co zaslíbil.
Podobně Mojžíš neviděl, že Bůh srze Jozua skutečně uvedl národ Izrael do Zaslíbené země. Ale Bůh to skutečně učinil. My si někdy říkáme, kdybychom tam byli. Viděli ty velké Boží činy. Ale Izraelci tam byli a pochybovali. Potřebovali Abrahamy a Mojžíše a Jozuy, aby jim šli příkladem a šli před nimi. Když máme pochybnosti, dívejme se na Krista a na ty, kdo šli před námi. Když následujeme jejich příklad, můžeme v dlouhodobém horizontu opravdu věřit, že Bůh naplňuje svá zaslíbení. Můžeme, smíme a máme věřit, že příběh Izraele je i naším příběhem. A že i ten můj životní příběh se stává součástí velkého vyprávění o Božím lidu.


3. Třetí část. Exklusivita Izraele.
Exodus 12,43-51

V třetí a poslední části, verších 43-51 se podíváme na poslední obraz. Je to obraz, který popisuje jedinečnost Božího lidu Izraele. A je to zároveň i obraz, který je předobrazem křtu.

VII. Sedmý obraz 12,43-51 Obřízka.

nadpis: Hospodin dává obřízku jako jedinečnou připomínku vysvobození Izraele z Egypta

Posledním a sedmým obrazem je obřízka. Je to zajímavé zastavení. Pokud bych si chtěl rýpnout do politiky, což normálně nedělám, protože jsem přesvědčen, že kazatel není immám, aby burcoval Boží lid do boje. Na rozdíl od některých našich církevních politiků, kteří rádi mluví v kázáních o imigraci, si myslím, že tu vstupujeme na tenký led. Nicméně tato pasáž je velmi zajímavá. V principu nám Exodus 12 nemluví o inklusivitě, ale o exklusivitě. Není to obraz, že každý kdo chce, tak je vítán. Ale naopak. Kdo chce odejít s námi, musí splňovat určité kvalifikace. A jaká je to kvalifikace? Je to barva kůže? Je to jazyk? Je to dědičný původ? Je to vzdělání? Nejsou to takové kvalifikace. Posledním obrazem je obřízka. Ve 48. verši čteme: jestliže by u tebe pobýval host a chtěl by připravit Hospodinu Hod beránka, nechť je u něho obřezaný každý mužského pohlaví a potom bude smět přistoupit a tak činit a bude jako domorodec v zemi. Ale žádný neobřezanec jíst nebude. To není populární obraz tolerance a inklusivity. Ale naopak. Je to obraz exklusivity, výlučnosti Izraele. Dobrá zpráva je, že Izraelcem se může stát každý. Jak? Nechá se obřezat. Z listu Galatským je patrné, že je to duchovní obraz, symbol. Nežijeme pod Zákonem, ale pod Milostí. V Galatským 3: 28 čteme: Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.
Tedy už nezáleží na vnějších rozdílech, ale na vnitřní podobnosti. Tato exklusivita, výlučnost Izraele je duchovní. Kdy by chtěl být součástí společenství, musí uvěřit ve smrt a vzkříšení Krista. Nejen jako historický čin. Ale jako osobní zkušenost pro něj osobně. Vyznáš-li svými ústy a uvěříš-li ve svém srdci... budeš spasen. Tedy kdo přijme beránkovu krev, kdo uvěří, že Kristova krev byla prolita i pro něho - pro mě osobně, smí se připojit k Božímu lidu.
Co jsem tím tedy chtěl říct? Že ti lidé, kteří šli s Izraelci se stávali Izraelci. Oni se přizpůsobili. Nebyla to vynucená pluralita. Ale byla to dobrovolně přijatá jednota v obřízce. Obřízka říkala, je jedním z nás. Přijal naše vyznání, je jedním z nás. Obřízka člověka zavazovala. Ale ti, kdo byli v Egyptě klidně mohli zůstat. Oni chtěli jít s Izraelci a chtěli se stát součástí Božího lidu.

Sedmý obraz tedy říká, že Hospodin dává svému lidu jedinečnou připomínku - obřízku. Obřízka symbolizuje ve skutečnosti ne Zákon, ale duchovně naopak - osvobození od otroctví. Protože Hospodin povolává Izrael do svobody. I nás povolává do svobody Božích dětí.
Pro nás je symbolem Božího lidu křest. Vodní křest pro křesťana je totéž co pro Žida obřízka. V duchovním smylu je to rozhodnutí, že chci patřit k Božímu lidu. A vnějškově ukazuje to, co se stalo s naším nitrem. Že jsme byli poznamenáni Boží milostí natolik, že náš život je proměněn.

To tedy bylo 7 obrazů z 12. kapitoly knihy Exodus. 7 obrazů, které nám připomínají, co pro nás Hospodin udělal. Když přicházejí Velikonoce, přemýšlejme nad obětí Beránka. Je to Beránek, který nás vytrhuje z našeho otroctví a daruje nám věčnou svobodu. Jsou to obrazy, které nám připomínají, že Bůh je věrný a když nám něco slíbí, tak to i splní. Modleme se.

Beránku zabitý, děkujeme Ti. Beránku obětní, přijímáme. Přijímáme naši slabost. Aby mohla vyniknout tvá síla. Síla, která nepramení ze síly, ale z krve. Přijímáme radostně tvou krev. Krev, která dává život. Děkujeme ti, Beránku, že jsi šel. Šel jsi až do krajnosti. Šel jsi až ke kříži. A na kříž. Prolil si svou krev pro nás. Děkujeme Ti, Beránku. Amen.


Exodus

5. března 2017 v 8:34 | Grizly |  Kázání
Milí Kristovi přátelé,

začalo nám postní období. Víte který den začalo? Ano, správně, ve středu. Je to tzv. popeleční středa. Mnoho křesťanů bylo značeno křížkem z popela. Popel nám připomíná, že jsme jen prach a že se jednou v prach navrátíme. V neděli není půst, ale neděle je naopak oslavou vzkříšení Ježíše. Takže dnes není den smutku, ale naopak, radosti. Jako Církev jsme tedy vstoupili do důležité doby před Velikonocemi. Těchto 6 týdnů se budeme připravovat na Velikonoce, hlavní křesťanský svátek, který nám připomíná smrt na Velký Pátek a vzkříšení Krista na neděli Vzkříšení. Jako Církev bratrská vstupujeme do série Putování s knihou Exodus. Je to již 7. ročník a jako církev budeme společně číst knihu Exodus, jako vedlejší čtení máme připraveno čtení z listu Římanům. K tomu vás tedy srdečně zvu. Věřím, že z toho budeme mít duchovní užitek. Proč ale Exodus? K tomu by mělo směřovat dnešní kázání. O čem tato kniha pojednává a jaký užitek můžeme načerpat z této báječné knihy Starého zákona?

Mnoho lidí, dokonce křesťanů, si myslí, že už nemá smysl číst Starý zákon. Vždyť nežijeme pod Zákonem, ale pod milostí. Ano, žijeme pod milostí. Starý zákon nám ale zřetelně ukazuje na Krista. To jsme si připomněli v předchozí sérii na Izajáše. Ale nejen proroci ukazují na Krista. Asi nejvýznačnější knihou Starého zákona je kniha Exodus. Její řecké označení znamená doslova cesta ven. Cesta ven z čeho a kam? Je důležité si uvědomit, že Exodus, 2. kniha z 5 knih Mojžíšových je součástí Velkého příběhu Tenaku. Tedy Tóry, 5 knih Mojžíšových. Exodus začíná tam, kde Genesis končí. Víte, jak končí 1. Mojžíšova, Genesis? Ano, správně, smrtí Josefa. Josef a jeho rodina umírá v Egyptě. Ale úplně na konci má Josef poslední přání. Víte jaké? Ano, správně, aby jeho ostatky byly přeneseny do Zaslíbené země. Kdybychom dočetli Genesis a nepokračovali dál, byl by to hodně špatný příběh. Končil by smrtí a beznadějí. Někdy je to tak i s námi, že máme tendenci myslet beznadějně. Smrtí ale život nekončí. Ale spíš začíná.

Stejně tak, i když procházíme těžkými chvílemi, mysleme na to, že Kristus sice zemřel, ale o 3 dny později byl vzkříšen. K tomu ale v tomto období směřujeme. Ještě tam nejsme. Stejně tak bychom si mohli říct, Izraelci a Abraham byli povoláni ve 12. kapitole Genesis do Zaslíbené země a Pán Bůh to neustále připomíná, že to určitě udělá… ale 50. kapitola Genesis najednou končí smrtí Josefa. Je to o to radikálnější, protože hebrejský kořen jména Josef je identický s Ježíšem. Znamená spásu. Záchranu. Jaká záchrana, když zemřel Josef Egyptě, v domě otroctví? Co je to za konec Velkého příběhu? Na všem, co končí je hezké, že něco nového začíná. A my začínáme Exodus, Cestu ven. Cestu ven z čeho? No z otroctví. Někteří biblisté překládají Egypt jako zemi dvojího sevření. Exodus je cesta z dvojího sevření. Jakého sevření? Jednak doslovného otroctví. Izraelci museli makat na stavbě pyramid, sýpek a vyrábět cihly faraonovi. O tom čteme v našem vyprávění již v první kapitole. To je ale úkolem vykladače na biblické tuto středu, aby nám o tom více pověděl. Já mu nebudu tento příběh vykrádat. Je to cesta ze země dvojího sevření. Izraelci byli sevřeni nesvobodou, otroctvím. Není to ale obyčejné otroctví, je to současně duchovní otroctví. Otroctví úzkosti, strachu a smrti. Strachu o budoucnost. Co s námi bude? I my můžeme propadat zoufalství či úzkosti - co se mnou bude? Nemám práci. Můj kamarád v Praze ztratil práci. Mohl by si říkat, splácím hypotéku. Co se mnou bude. A co bude s mou rodinou? Pokud jsi ztratil práci, nezoufej. Já taky. Pán Bůh má s tebou budoucnost. I Izraelci měli strach o své životy. Vždyť je chtěl faraon asimilovat a dokonce zahladit.


Dobrá zpráva je, že Pán Bůh není faraon. Hospodin není otrokář, ale naopak - Dárce Svobody. On posílá Mojžíše, aby vytáhl Izrael z Egypta do Zaslíbené země. Cesta ven je tedy pozvání na Cestu poutníků. Je to Cesta, která směřuje ze země strachu a úzkosti do zaslíbení. Pán Bůh přece Izraeli slíbil, že je povede a uvede do Zaslíbené země. Jaké zaslíbení dal tobě? Spoléháš se na Boha? Pán Bůh pro nás připravil cestu. My jsme poutníci a jsme na Boží Cestě. Je zajímavé, že Mojžíšovo jméno Moše znamená v pasivu ten vytažený. Protože byl vytažený z Nilu. Zachránila jej Egyptská princezna tím, že si jej přisvojila. Současně ale jméno Moše v aktivu znamená ten vytahující. Tedy ten, kdo vytahuje. Co nebo koho vytahuje? Vytahuje Izrael z bryndy. Z domu dvojího sevření. Z otroctví, temnoty, zániku, smrti a z úzkosti a strachu do nové země. Mojžíš je tedy jakýmsi symbolem Boží záchrany. Je to trochu s ironií. Proč? Protože z velkého příběhu 5 knih Mojžíšových víme, že zemřel na hoře a jen se díval na Zaslíbenou zemi. Zatímco vejít musel Jozue. Jeho jméno se kryje se jménem Ježíš. Jozue a Jošua - Ježíš jsou v hebrejštině stejné kořeny stejného jména. To je velice nadějné. Protože celá první generace sice zemřela v poušti a to včetně Mojžíše. Druhá generace ale již vešla pod vedením Generála Jozue do Zaslíbené země. Pán Bůh je tedy Bohem věrným, který splní svá zaslíbení.

Co z toho plyne pro nás? Za prvé, Werich říká: čtěme Bibli, tam to všechno je. Když čteme Bibli, jsme vtahováni a fascinováni jejím příběhem. Příběhem poutníků Exodu. My sami jsme poutníci na Boží cestě. A smíme, můžeme a vlastně máme kráčet pouští spolu s Mojžíšem a Božím lidem vstříc do Zaslíbené země. Nemusíme zůstátat v domě otroctví, pod Zákonem. Ale můžeme vejít do Země svobody, můžeme a máme žít pod milostí, pod Kristovým Zákonem Lásky. Jsme ale na tuto svobodu připraveni? Naši připravenost má ověřit příběh poutníků knihy Exodus. Za druhé, než vejdeme do Zaslíbené země, jak říkají Kraličtí, do Kanánu, správněji do Kanaánu, tedy v naší křesťanské perspektivě - do Nebe, je tu pro nás připravena zkouška. Je tu poušť, kde celá jedna - ta první - generace pro neposlušnost zahynula. Zahučela v poušti. A to včetně Mojžíše. Tedy Mojžíš vytáhl Izrael ne do Zaslíbené země, ale do pouště. Eh? Jejda. Co je to za příběh? Ne nadarmo Izraelci nadávali. Mojžíšovi, cos nám to udělal? V Egyptě jsme se sice dřeli a chtěli nám zabíjet syny. Ale aspoň jsme měli co do huby! V poušti není voda ani jídlo. Takhle si stěžovali Izraelci. A povězme si to pěkně: I my si takhle stěžujeme. Bože, co nám to děláš? Jak jsi to mohl dopustit? Exodus je tedy stejnou měrou cesta do Zaslíbené země tak jako Cesta pouští. Poušť má důležitý katarzní účinek. Má nás očistit, vysvobodit od našich model. Modla je cokoliv se staví na Boží místo. Na to první místo. Ať už je to rodina, peníze, práce či koníček. V poušti umře žízní a hladem. Tím nechci říct, že koníčky či peníze, práce či rodina jsou něčím nepatřičným či špatným. Ale právě naopak. Protože jsou něčím dobrým, je to dar od Boha - máme tendenci jej Bohu předřazovat na místo nepatřičné. Kam nepatří. Na to první místo. Proto nám hned první deska Desatera říká: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který jsem tě vyvedl z Egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiné bohy vedle mne.

V knize Exodu čteme hodně o zákonu. Jedna z knih o zákonu je Kniha Zákona. Ale také a to víme všichni, ve 20. kapitole Exodu čteme o Desateru. O tom nám poví víc mládež 26.3. Už se na to těšíme. My si jen povězme, že tento Zákon není něco negativního. Není to jen přikázání, ale v jádru jde o zaslíbení. V hebrejštině je totiž použit budoucí čas: Nebudeš mít jiné bohy. Nebudeš brát jméno Hospodina nadarmo. Budeš pamatovat na šabat. Nebudeš vraždit. Nebudeš krást. Nebudeš cizoložit. Ani s cizí ženou na stínítku počítače. Nebudeš krást. A budeš platit daně Babišovi přes EET. Nebudeš lhát a vydávat křivé svědectví. Tedy nebudeš pomlouvat. Snižovat bratra v očích druhých. Nebudeš dychtit. Tedy nebudeš chtít to, co má druhý. Až na toho Babiše jsou to dobré věci, které nás mají osvobodit.
Proč tady najednou mluvím o Desateru? Desatero, tedy dvě desky od Boha, jsou pro nás důležitým pozváním na cestu do svobody. Budoucí čas na deskách nám připomíná Boží zaslíbení. Bůh nám nezaslibuje jen to, že bude s námi. To je důležité. Ale zaslibuje nám, že až se s ním setkáme, hluboce nás toto setkání poznamená a změní. Člověk, který se setkal s Bohem, nezůstává stejný. To není jako učit se příběhy v besídce a nebo slyšet vyučovat rodiče o Bohu. Je to osobní setkání s živým Bohem. Ten, kdo je poznamenán živým Bohem, jedná jinak. Není to křivák, ale je to člověk, který chodí po cestě přímé. Život s Bohem je život proměněný a znovu a znovu proměňovaný Božím Duchem. Choďte Duchem a žádost těla nedokonáte. To říká Pavel. Desatero není tedy především o plnění zákona. To je smutné, že mnoho lidí, kteří si říkají křesťané chápe křesťanskou víru jako naplňování zákonů a předpisů. Nesprávně chápou křesťanství jako náboženství, které je o sebezlepšování, o dokonalosti. My ale víme, že Pán Bůh není otrokář, ale Dárce svobody, Mojžíš není zákonodárce, ale ten kdo je vytažen a kdo vytahuje. A Církev není polepšovna, ale má být společenstvím poutníků a Boží milosti. Zákon byl již naplněn v Ježíši Kristu na kříži. Proto žijeme pod milostí a ne pod Zákonem. Naším jediným Zákonem je Zákon Lásky Kristův. Podobně jako v 1. Korintským 13 čteme: Láska nezávidí, tak v Exodu čteme: nebudeš dychtit. Není tedy rozdílu. Jak Starý, tak Nový zákon říká totéž: Budeš milovat Hospodina, svého Boha. A miluj bližního jako sebe samého. Kdo byste pochybovali o správnosti tohoto tvrzení, otevřete si Leviticus 19,18, který cituje Ježíš Nového zákona: Nemsti se a nehněvej se na syny svého lidu, ale miluj svého bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin. Tedy Starý a Nový zákon říká jedno a totéž. V Kristu je ale Zákon Mojžíšův už obsažen a na kříži naplněn. Ježíš svou poslušností naplnil to, co my jsme jako lidi nedokázali.

Kniha Exodus je tedy pozvání na cestu. Na cestu Božího lidu, který je ochoten vyjít z Egypta do pouště. Být v poušti není snadné. Ale dobré na tom je, že Bůh nás vede, stejně jako vedl svůj lid Izraelský. A na konci cesty je Zaslíbená země. Je to Nebe, které pro nás Bůh připravil, když Mu budeme důvěřovat s naší časností. Naše časnosti nám někdy dělají vrásky. Ať už je to práce, rodina, manželství či peníze. Nedejme se ovládnout stresem, strachem a úzkostmi, ale vložme naše břemena, otroctví na Beránka, Ježíše. A dovolme Hospodinu, aby naše strachy a úzkosti ze starostí z nás sejmul. Důvěřujme Hospodinu, že se o nás postará, když vyjdeme na cestu. Ano, je to cesta nejistoty. Cesta pouští není snadná. Možná je ještě těžší než cesta otroctví v Egyptě. Nemáme totiž materiální zajištění. A nemáme jistotu, že na cestě nezemřeme. Ale když se vydáme všanc živému Bohu, víme, že je to Cesta od Boha, Cesta naděje, která směřuje do Zaslíbení Božích dětí. Nemusíme se proto bát. Je to dobrá Cesta. Cesta poutníků. Cesta Exodu. Cesta vedoucí ven z nesvobody a otroctví Zákona do Zaslíbené země. Cesta skrz poušť do Svobody. Vydejme se na ní.

Beránku Boží, smiluj se nad námi. Smiluj se nad námi, když si raději volíme zůstávat v Egyptě. Děkujeme Ti, žes nás povolal do Zaslíbení. Povolal jsi nás do krásné vlasti, do Nebe. Než tam ale budeme, chceme Ti důvěřovat v poušti. Veď nás touto pouští, dávej nám svou lásku a milost každý den, než se s Tebou tváří v tvář uvidíme v Zaslíbené zemi. Chválíme Tě za Tvou Cestu, po které nám dáváš kráčet. Ty jsi ta Cesta! Amen.