O pravém půstu a svobodě (Iz 58)

4. února 2017 v 20:24 | Grizly |  Kázání
Milí Kristovi přátelé,
Dnes pokračujeme v naší sérii na proroka Izajáše. Čeká nás zamyšlení nad 58. kapitolou Izajáše, která je nadepsaná pravý půst. Je to verš 9. z 58. kapitoly, který jsme si také letos vylosovali pro náš sbor.
9Tehdy zavoláš a Hospodin odpoví, vykřikneš o pomoc a on se ozve: 'Tu jsem!' Odstraníš-li ze svého středu jho, hrozící prst a ničemná slova, 10budeš-li štědrý k hladovému a nasytíš-li ztrápeného, vzejde ti v temnotě světlo a tvůj soumrak bude jak poledne."
Je to krásné zaslíbení, které je zároveň spojené s podmínkou. Odstraníš-li ze svého střehu jho, hrozící prst a ničemná slova… hned v 9. verši čteme o 3 věcech, které musíme odstranit z našeho života. Jsou to věci, které nepotřebujeme a které brání Božímu požehnání. Ale než se k tomu dostaneme, povězme si víc o kontextu, v jakém je zapsané dnešní slovo.
58. kapitola Izajáše patří do druhého dějství knihy pojmenované po slavném proroku Izajáši. Izajáš vedl svůj lid k pokání a v situaci vyhnanství dodával svému lidu naději. Naději, že bude lépe. Není to ale jakási vágní a falešná naděje, jednou bude líp. Ale jde o konkrétní proroctví mluvící do konkrétní situace. Izraeli hrozilo, že zanikne a Bůh rozhodl, že je čas, aby se vrátil do své vlasti.
Lid Izraelský nechápal správně, jak má slavit šabat. Nechápal správně smysl své víry v Boha. Lidé si mysleli, že když budou hodně hlasití a když budou Bohu přinášet hodně obětí, že to Boha potěší a bude k nim nakloněn. Jednou z těchto náboženských praktik bylo praktikování půstu.
Lidé si říkali, proč neznám Boží vůli a proč neslyším Boha ke mně mluvit, když se postím? Prorok Izajáš znal otázky, které jeho krajani měli a reaguje na ně. Je to vlastně Boží odpověď na otázky, které Boží lid měl… čteme o tom v 3.-6. verši.
'Proč se postíme, a nevšímáš si toho ? Pokořujeme se, a nebereš to na vědomí.' Právě v den, kdy se postíváte, hovíte svým zálibám a honíte všechny své dělníky. 4Postíte se jenom pro spory a hádky, abyste mohli svévolně udeřit pěstí. Nepostíte se tak , aby bylo slyšet váš hlas na výšině. 5Což to je půst, který si přeji? Den, kdy se člověk pokořuje, kdy hlavu sklání jako rákos, žínici obléká a popelem si podestýlá? Dá se toto nazvat postem, dnem, v němž má Hospodin zalíbení? 6Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít?
Představa, že si Boha nakloním skrze praktikování duchovních disciplín je velmi stará. I my dnes si můžeme myslet, že když nebudeme jíst a když se budeme hodně modlit, že tím nějak na Boha zapůsobíme. Nepochopte mě špatně, nejde o to, že by posty a duchovní disciplíny byly špatné samy o sobě, to rozhodně nejsou. Ale víme, že každé náboženství má modlitbu a posty. Nijak se tím po formální stránce nelišíme od buddhistů, muslimů a ani se tím jako křesťané nelišíme od Izraelského národa i Židů. V čem je tedy rozdíl? Jak by řekl klasik: když dva dělají totéž, není to totéž.
Izajáš vytýká postoj, se kterým přichází Boží lid k Němu. V den, kdy mají činit spravedlnost, činí bezpráví. V den, kdy mají přicházet před Něho, hoví svým zálibám.
V den, kdy se postí svazují druhé, místo aby je osvobozovali. Smyslem půstu je pokání. Smyslem půstu je pokora a ponížení se před Bohem. Když s tímto postojem přicházím před Boha v postu a v modlitbách, má to smysl. Ježíš řekl v evangeliích: když se postíte… potři svou hlavu olejem. Ať to na tobě není poznat, že se postíš. Neukazuj na odiv, jak jsi zbožný. Jde o tvůj vztah s Bohem. Pro někoho je snazší se postit než pro jiného. Pro někoho vůbec není problém vynechat jídlo a vůbec se ho to nedotkne. Pro někoho je to naopak velký problém a když má dojít na čin, je velmi nervózní. Takový půst je pak otroctvím a není to vůbec o Bohu, ale o lidské snaze se překonat. Ano, to je někdy dobré. Když se ale z duchovní disciplíny stává cosi tělesného a středem postu jsem já místo aby to byl Bůh a naslouchání tomu, co mi Pán chce říct, je to mimo. Někteří lidé řeknou, že stačí několik dní a člověk si na ten pocit zvykne. Zřejmě mají pravdu. Ale vezměme si poučení z proroka Izajáše. Jak on vidí pravý půst? Čtěme dál od 7. verše:
7Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi? 8Tehdy vyrazí jak jitřenka tvé světlo a rychle se zhojí tvá rána . Před tebou půjde tvá spravedlnost, za tebou se bude ubírat Hospodinova sláva. 9Tehdy zavoláš a Hospodin odpoví, vykřikneš o pomoc a on se ozve: 'Tu jsem!' Odstraníš-li ze svého středu jho, hrozící prst a ničemná slova, 10budeš-li štědrý k hladovému a nasytíš-li ztrápeného, vzejde ti v temnotě světlo a tvůj soumrak bude jak poledne." 11Hospodin tě povede neustále, bude tě sytit i v krajinách vyprahlých, zdatnost dodá tvým kostem; budeš jako zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo, jemuž se vody neztrácejí.12Co bylo od věků v troskách, vybudují ti, kdo z tebe vzejdou , opět postavíš, co založila minulá pokolení. Nazvou tě tím, jenž zazdívá trhliny a obnovuje stezky k sídlům.
Půst, o kterém mluví prorok Izajáš je spojený se sociální spravedlností. Je spojený se svobodou od otroctví. Je spojený s pokáním, opuštěním pomlouvání a hrozeb. Je spojený s úžasnými zaslíbeními.
Když se nad tím zamyslíme, Izajášův půst je vlastně esencí toho, co bychom chtěli od křesťanství. My máme tendence dělat z křesťanství náboženství. Udělej tohle a udělej tamto. Ale křesťanská víra je o tom, co udělal Bůh a z toho pak vyplývá to, co od nás žádá. A není to žádná věda. Je to velmi srozumitelné a jasné.
Podobně když čteme Desatero, máme ho tendenci vnímat jako zákon. Když se ale nad tím zamyslíme do hloubky, Desatero není zákon, ale je to vlastně zaslíbení toho, jak bude vypadat náš život, když se Bohu vydáme.
Místo nesmíš v neděli pracovat čteme: Pamatuj na den odpočinku. Šest dní budeš pracovat, ale sedmý den je odpočinutí Hospodina tvého Boha.
Boží zákon je vlastně důsledek našeho osobního vztahu s Ním. Proto Bůh nezačíná Desatero zákazy, ale ujištěním: Já jsem Hospodin tvůj Bůh. Ten, který tě vyvedl z otroctví. Někteří vykladači a já s nimi souhlasím překládají začátek první desky Desatera takto: vyvedl jsem tě ze země dvojího sevření. Jinými slovy: Bůh nás osvobozuje. Od čeho? K čemu? Od naší úzkosti. Od naší snahy zasloužit si Boží přijetí. A k čemu? K životu. K životu před Boží tváří. K životu v Boží blízkosti a plnosti.
A co má Desatero a Den odpočinku společný s pravým půstem? Všechno. Za prvé, Izajáš mluví o půstu v kontextu šabatu. Stačí se podívat pozorně. Za druhé, Den odpočinku často, stejně jako Izraelci, zaměňujeme za zákazy a příkazy. Co smíme a co nesmíme. A za třetí, půst pro Izraelce, stejně jako pro nás křesťany neděle je typickou ukázkou toho, jak chápeme naši víru.
Dovol mi položit ti důležitou otázku. Považuješ svou víru v Boha za svazující? Je pro tebe křesťanská víra otroctvím? Možná si řeknete, že to přeháním nebo že je to moc radikální… tak si zkus tuto otázku převést do praktického života: je to o tom, co všechno smíš a nebo nesmíš, aby ses líbil Bohu?
To je jeden způsob uvažování. Zkusme se na to ale podívat z jiného úhlu pohledu. Ten nám přináší apoštol Pavel v listu Galatským:
1Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho. Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým. 14Vždyť celý zákon je shrnut v jednom slově: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého! 15Jestliže však jeden druhého koušete a požíráte, dejte si pozor, abyste se navzájem nezahubili. 16Chci říci: Žijte z moci Božího Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost.
Křesťanská víra a víra v Boha je o svobodě. Bůh nás osvobodil od hříchu a povolal k úžasnému životu v Něm. Na kříži zemřel proto, aby nás učinil svobodné. Ve dvojím smyslu: za prvé, už nemusíme otročit hříchu. A za druhé, můžeme žít svobodně v Něm pod vládou Ducha svatého.
My z toho ale někdy vyrábíme něco jiného. Neustále máme tendenci upadat do nových a nových forem otroctví. Toto otroctví se v Bibli nazývá modloslužba. Sloužíme totiž něčemu jinému než živému Bohu. A to Pán Bůh nesnáší. Proto nám znovu připomíná, že nám dává svobodu. Tato svoboda se dá popsat jediným slovem. A to je láska. Jak to řekl jeden z nejznámějších učitelů církve: miluj a dělej co chceš. Z toho je patrné, že svoboda není synonymem svévole, cochcárny, ale zodpovědnosti. Ale tato zodpovědnost není svazující. Ale je osvobozující. Když myslíme v prvé řadě na dobro toho druhého, zbavujeme se egoismu a svého modlářství. Když v prvé řadě myslíme na Boží slávu a na to, co pro nás udělal Bůh, jsme lehčí, svobodnější.
Když jsme toto vysvětlili, můžeme se vrátit k jádru dnešního textu z Izajáše:
Odstraníš-li ze svého středu jho, hrozící prst a ničemná slova, 10budeš-li štědrý k hladovému a nasytíš-li ztrápeného, vzejde ti v temnotě světlo a tvůj soumrak bude jak poledne."
Musíme se zbavit třech věcí:
Za prvé, jha. O tom jsme již mluvili. My jako lidé máme tendenci být zotročeni a zotročovat. Žijeme ve strachu a učíme druhé žít ve strachu. Co si o nás pomyslí? Co se stane, když to udělám? Co se stane když to neudělám? Bůh nás osvobozuje a dává mám svobodu. Strach je jen jeden konkrétní příklad.
Za druhé, se máme zbavit hrozícího prstu. Máme si ho snad useknout? To by byla spíše fanatická aplikace. Spíše jde o to, přestat vyhrožovat druhým. Možná si řeknete, počkej, já přece nikomu nevyhrožuju. Zkusme se ale nad tím zamyslet jinak. Dáváme druhým podmínky? Podvědomě či vědomě očekáváme od druhých věci. Takové, když budou dělat či nedělat, trestáme či odměňujeme je za to? Co kdybychom toho nechali? Nebyli bychom my i druzí svobodnější? A za třetí. Zlá slova. Slova mají velkou moc. Žijeme ve světě, který je utvářen mediální prezentací. A upřímně, i my, když jsme čestní, musíme uznat, že máme tendenci o druhých lidech mluvit. Utváříme si a vytváříme obraz o druhých lidech. Ten je… ta je… Kdyby to byla chvála a ocenění, na tom by nebylo nic špatného. Ale když jsou to zlá slova, kterými snižujeme Boží obraz, který každý z nás v sobě nosíme, je to zlé. A k tomu nás Bůh nepovolal. Je to hřích, který brání Božímu požehnání. Dnes se můžeme rozhodnout, zda chceme těchto třech věcí zanechat a zda toužíme po tom, aby nám Bůh požehnal a nebo budeme žít dál v otroctví. Je to jen na nás.
Co nám Bůh zaslibuje?
11Hospodin tě povede neustále, bude tě sytit i v krajinách vyprahlých, zdatnost dodá tvým kostem; budeš jako zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo, jemuž se vody neztrácejí.
Hospodin nám za prvé slibuje, že když odstraníme tyto tři věci, povede nás.
Za druhé nám slibuje, že nás bude sytit a napájet ve vyprahlých krajinách. Pro mě bylo velmi povzbuzující si vylosovat verš z Izajáše 44,3: Já vyleji vody v místa zprahlá žízní, bystřiny na suchou zemi.
Toužíš po tom, aby tě Bůh napojil a nasytil? Protože Bůh to udělá. Ale musíš chtít. Když chceš pít, musíš nastavit dlaně a otevřít pusu. Když chceš jíst, musíš si ulomit chleba a vložit si jej do úst a polknout. Můžeš se dnes rozhodnout jít tomuto zaslíbení vstříc. Jsi připraven se rozhodnout?
A za třetí, je tu nádherný obraz. Budeš jako zahrada. Můžeme pomyslet na první Žalm, že člověk, který chodí a přebývá v Božím slově je jako zahrada. Je zasazený u tekoucích vod. Nese mnohý užitek. Bůh chce obnovit naše nitro. Chce nás v naší žízni napojit a v našem duchovním hladu nasytit. Chceme to? Dobrá zpráva je, že když obnoví naše nitro, pak můžeme i pomoci druhým. Ve 12. verši říká:
12Co bylo od věků v troskách, vybudují ti, kdo z tebe vzejdou , opět postavíš, co založila minulá pokolení. Nazvou tě tím, jenž zazdívá trhliny a obnovuje stezky k sídlům.
Je to úžasné zaslíbení, které Hospodin naplní, když mu dovolíme nás osvobodit. Chceš být svobodný? Pokud ano, jdi tomuto zaslíbení vstříc. Modleme se.

Hospodine, děkujeme Ti, že jsi nám vydobyl vzácnou svobodu. Svobodu Božích dětí. My se ale tak často necháme zotročovat zákonem náboženství. V našem srdci je strach i jiné modly. Ty nás ale z otroctví a model vysvobozuješ a dáváš nám skutečnou svobodu. Děkujeme Ti za úžasná zaslíbení. Toužíme být zahradou. Toužíme být napájeni a syceni Tvým slovem. Chceme pak být i požehnáním pro druhé. Otvíráme se Tvému Duchu. Děkujeme Ti, že to co jsi slíbil i naplníš, protože jsi věrný. Amen.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama