Únor 2017

O naději a uzdravení (Izajáš 61)

18. února 2017 v 19:07 | Grizly |  Kázání
Milí Kristovi přátelé,
Dnes zakončíme naši sérii kázání na téma Lekce z proroka Izajáše. Třetí tažené heslo pro tento rok je z Izajáše 61. kapitoly, 10. verš:
10Velmi se veselím z Hospodina, má duše jásá k chvále mého Boha, neboť mě oděl rouchem spásy, zahalil mě pláštěm spravedlnosti jak ženicha, jenž si jako kněz čelenku bere, a jako nevěstu, která se krášlí svými šperky.
Je to vlastně konstatování postoje proroka. Veselí se z Hospodina a jeho duše jásá. Možná si řekneme, že se dnes tak necítíme. Nemám důvod k radosti, právě naopak. Důležitý je ale důvod, proč to prorok říká. Proč se veselí a jeho duše jásá? K tomu se za chvíli dostaneme. Než ale budeme rozebírat 10. verš, dejme si ho do kontextu.
61. kapitola Izajáše je celá o naději. O naději pro ty, kdo procházejí zkouškami a utrpením. Procházíš zkouškami nebo utrpením? Kdo nikdy neprochází, že? Když se podíváme na kontext, už začátek kapitoly je velmi nadějný:
Je to vlastně poslání nebo chcete-li pověření. Tomu ale předchází ujištění, že Duch Boží je se mnou. S kým? Kdo je tím "já"? Nejsme to my, já, ale je to služebník. Služebník je ten, kdo je pověřený ke službě a kdo je poslaný, aby nesl radostnou zvěst. Služebník je poslaný k tomu, aby obvazoval rány srdcí zkrušených. Alternativní překlad říká srozumitelněji: služebník je poslaný, aby přinesl radostnou zprávu (tedy evangelium) a uzdravil ty, kdo jsou v srdci zranění.
Z tohoto poslání je patrné, že tím služebníkem není ani tolik kazatel, ale je to sám Kristus, Mesijáš. Žádný člověk nemůže uzdravit lidské srdce tak jako On. Současně to ale můžeme vzít tak, že tím služebníkem můžeme být i do určité míry my jako církev nebo i já jako ten, kdo slouží druhým. Naším úkolem totiž není druhé deptat a svazovat, ale naopak osvobozovat Božím slovem, rozvazovat pouta vězněným a vyhlašovat svobodu, ale také mluvit povzbudivá slova útěchy těm, kdo jsou zdeptáni. A pokud můžeme, i dělat vše pro to, abychom potěšili skleslé. A že takoví lidé kolem nás jsou. A že je to potřeba!
Tím pravým lékařem lidského srdce je ale Ježíš. Jen On nám může dát opravdovou svobodu a jen On je opravdovým lékem na naši nemoc sobectví a nespravedlnosti. Jen v Něm můžeme být uzdraveni.
V první části našeho dnešního textu tedy čteme krásné zaslíbení: že Ježíš pozvedá truchlící, naopak dává olej veselí a závoj chvály místo ducha beznaděje.
Bůh vyhlašuje naději, že nás pozvedne z našeho marastu a beznaděje problémů, křivd a trápení. Nemělo by nám uniknout, že naděje je spojena s dvojím:
Za prvé, s potěšením. Potěšením pro ty, kdo trpí bezpráví a nespravedlnost. Proto, pokud jsi smutný, že musíš procházet těžkým obdobím, které sis tak docela nezavinil sám, nezoufej. Sám Pán Ježíš Tě pozvedne. Za druhé, naděje je ale také spojena s odsouzením zla. Protože ve 2. verši čteme, že Ježíš vyhlašuje nejen léto Hospodinovy milosti, ale také den pomsty našeho Boha.
Ano, pohybujeme se tu v čase mezi prvním a druhým příchodem. Ne každý se bude radovat, až se Pán vrátí. Ti, kdo páchali ničemnosti a nepravosti si budou přát, aby se nikdy nenarodili. Protože pro ně bude příchod spojen se smutkem a hrozným Božím trestem. Proto je dobré stát na Boží straně. Když si totiž myslíme, že svým hněvem a tresty dosáhneme Boží spravedlnosti, jsme na omylu. Jak říká Písmo na jiném místě u Pavla v Římanům: "já odplatím, má je pomsta." Nemáme se tedy mstít, protože den pomsty teprve přijde. A bude to Bůh, kdo se bude mstít na těch, kdo páchali bezpráví a utlačovali druhé. Naopak, když budeme pokorní, jak to čteme v 1. verši, nemusíme se Božího trestu bát, protože nám nabízí Ježíš záchranu.
Druhá část našeho dnešního slova je od verše 4. Je to další krásné zaslíbení:
Co bylo od věků v troskách, vybudují, postaví, co kdysi bylo zpustošeno, obnoví zničená města, zpustošená po celá pokolení. Vy pak budete nazýváni "Hospodinovi kněží", bude se vám říkat "Sluhové našeho Boha". Budete užívat bohatství pronárodů a honosit se jejich slávou.
Bůh je Bohem obnovy. Ne ničení. Ne, že by neuměl zničit. Ale rozhodl se, že už ničení bylo dost. Místo toho je čas obnovovat to, co je v troskách. Možná i nám se může zdát, že náš život a nebo něco v našem životě je v troskách. Do tohoto stavu jsme to buď přivedli my a nebo to způsobil někdo jiný. Nakonec je to jedno, kdo za to může. Důležité je, že je tu krásné zaslíbení, že Bůh je ten, kdo náš život obnoví. On obnovil Izraelský národ. Nechal znovu postavit Jeruzalém, hradby i chrám. Stejně tak může obnovit náš duchovní život, když budeme chtít a když to Bohu dovolíme. A také povolává nás, abychom obnovovali to, co je zničeno, to co je v troskách. Co je ve tvém životě v troskách? Možná je to nějaký vztah, který potřebuje uzdravit. Možná je to nějaká křivda, kterou ve svém srdci neseš. Je na čase odpustit a opustit. Možná je to povolání, které jsi opustil. A je na čase se k němu vrátit. Slib Bohu naplnit. Ty sám víš nejlíp, co zbořeného je třeba obnovit. A co Boží církev? Když je zbořená, je třeba ji obnovit.
V tomto krásném zaslíbení je dokonce řečeno, že my jako Boží lid budeme nazváni Hospodinovými kněžími a služebníky našeho Boha. Tedy první verš, který ukazuje zcela jasně na Mesiáše, se v 6. verši rozšiřuje i na nás, tedy na ty, kdo slouží Bohu. V prvním verši slouží Bůh nám. A v 6. verši jsme my posláni k tomu, abychom sloužili druhým. Je to odstředivá tendence. Jde to od Boha k nám a od nás k druhým. Kolikrát ale jako církev na to zapomínáme? Kolikrát jako křesťané konzumenti požíváme výhod Božího království, ale nechceme dobré předat dál. Když totiž Bůh uzdraví naše nitro, můžeme pak jít a sloužit uzdravením druhým. A také platí, že když si volíme cestu spravedlnosti, práva a pokoje, jsme pak nazváni těmi, kdo dostanou zemi za dědictví (v7). Je to pozoruhodná předtucha horského kázání a Ježíšovy řeči, tedy Ježíšova blahoslavenství (Mt 5,3-10):
3"Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské. 4Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni. 5Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví. 6Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. 7Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství. 8Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. 9Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími. 10Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské.
Co s tímto textem má společné horské kázání z Matouše? Já myslím, že hodně. Ježíš rozšiřuje platnost zaslíbení na všechny, kdo trpí a tiše snáší bezpráví. Protože to jsou ti, kdo dostanou zemi za dědictví. Oni vejdou do Božího království. Ti, kdo touží po spravedlnosti, budou nasyceni. Je to nadějné a útěšné slovo na naše zraněná srdce a ztrápené duše. Kdykoliv se ocitneme ve zmatku a v bolesti, máme útěchu u Boha.
Není to ale jen jakási laciná útěcha. Jakési Marxovo opium lidstva. Injekce morfia před smrtí. Falešné ujištění, které je sice pěkné, ale nic nám nepřinese. Právě naopak: V naší bolesti a utrpení je Bůh s námi a potěšuje nás.
To už se ale dostáváme do třetí části dnešního slova od verše 8:
8"Neboť já Hospodin miluji právo, při zápalné oběti nenávidím vydírání. Jejich výdělek jim předám věrně a uzavřu s nimi smlouvu věčnou. 9Jejich potomstvo bude známé mezi pronárody a jejich potomci uprostřed národů. Všichni, kdo je spatří, rozpoznají na nich, že oni jsou to potomstvo, jemuž Hospodin žehná."
Proč se může tedy prorok veselit a jeho duše jásat?
Protože Bůh je Bohem práva a nenávidí vydírání. Kdo vydírá a manipuluje, kdo zneužívá svého postavení a utiskuje druhé, může se spolehnout na Boží trest. Naopak, když procházíme pokořením a nespravedlivými zkouškami, jsme ujišťováni, že Bůh nám bude žehnat.
V 10. verši najdeme vlastně vrchol důvodu, proč se prorok veselí a proč jeho duše jásá:
10Velmi se veselím z Hospodina, má duše jásá k chvále mého Boha, neboť mě oděl rouchem spásy, zahalil mě pláštěm spravedlnosti jak ženicha, jenž si jako kněz čelenku bere, a jako nevěstu, která se krášlí svými šperky.
Prorok používá dva obrazy: Za prvé, obraz roucha. A za druhé obraz pláště. Jaké je to roucho? Co je tím rouchem spásy? Tím se chce říct, že nás Bůh sám zachraňuje. Že nám dává vzácný dar. Slibuje nám, že budeme vykoupeni a budeme patřit mezi Boží lid na věčnosti. To není něco, co si můžeme zasloužit. To můžeme přijmout jen zdarma a skrze víru v Ježíše Krista. To si nemůžeme zasloužit naším náboženstvím ani lidskou aktivitou. Prorok se tedy raduje ze spasení. To je něco, co mu nikdo nemůže vzít.
Žádný člověk, žádný nepřítel, který se proti nám staví nám nemůže ukrást něco, co nám Bůh dává. Nenechme si tedy zahalit naše srdce do temnoty nenávisti a neodpuštění. Odpouštějme těm, kdo nám ublížili a dovolme Bohu, aby potrestal ty, kdo nás ponižují.
A za druhé, ten druhý obraz: plášť. Jaký plášť? Co že znamená plášť spravedlnosti?
Jak víme z Písma, "nikdo není spravedlivý, není ani jeden." Co tím tedy myslí prorok, že budeme mít "plášť spravedlnosti"? Je to zaslíbení, které vychází ze skutečnosti, že spravedlnost nemůžeme získat naší snahou, ale darem Boží milosti v Kristu. A směřuje k tomu, že jednou už nebude existovat bezpráví. Až vejdeme ve věčnost, nebude zlo a nespravedlnost. A proto i my budeme proměněni. Bude nám dáno to, co nám jako lidem v tomto čase a místě chybí - Boží spravedlnost.
Hospodin v nás obnovuje to, co je zničené. Naše sny a naděje, které pošlapali lidé, Bůh obnovuje. A zranění nám Bůh léčí a naše srdce obvazuje, našeho ducha pozvedá.
Moc bych nám přál, abychom mohli čerpat z evangelia radost a potěšení v každém čase. V čase požehnání a hojnosti děkujme Bohu za vše dobré, co nám dává. A v čase trápení, smutku a bolesti vyhlížejme naději do budoucna. Bůh je spravedlivý a zastane se utlačovaných. A Bůh je Bohem naděje a budoucnosti. Dá nám to, co nám chybí. On je dobrým pastýřem a postará se o nás. Modleme se.

Hospodine, Králi spásy, děkujeme Ti za vzácný dar spasení, záchrany pro věčnost. Nemůžeme si je nijak zasloužit. A přesto nám je skrze víru v Ježíše dáváš. Děkujeme Ti za dar roucha spasení. Chválíme Tě za ně. A děkujeme Ti i za dar pláště spravedlnosti. Víme, že my sami ze sebe spravedliví nejsme. Ty spravedlivý naopak jsi. Ty nám dáváš plášť spravedlnosti. V tato zaslíbení očekáváme a ve jménu Tvého Syna se modlíme. Amen.

O pravém půstu a svobodě (Iz 58)

4. února 2017 v 20:24 | Grizly |  Kázání
Milí Kristovi přátelé,
Dnes pokračujeme v naší sérii na proroka Izajáše. Čeká nás zamyšlení nad 58. kapitolou Izajáše, která je nadepsaná pravý půst. Je to verš 9. z 58. kapitoly, který jsme si také letos vylosovali pro náš sbor.
9Tehdy zavoláš a Hospodin odpoví, vykřikneš o pomoc a on se ozve: 'Tu jsem!' Odstraníš-li ze svého středu jho, hrozící prst a ničemná slova, 10budeš-li štědrý k hladovému a nasytíš-li ztrápeného, vzejde ti v temnotě světlo a tvůj soumrak bude jak poledne."
Je to krásné zaslíbení, které je zároveň spojené s podmínkou. Odstraníš-li ze svého střehu jho, hrozící prst a ničemná slova… hned v 9. verši čteme o 3 věcech, které musíme odstranit z našeho života. Jsou to věci, které nepotřebujeme a které brání Božímu požehnání. Ale než se k tomu dostaneme, povězme si víc o kontextu, v jakém je zapsané dnešní slovo.
58. kapitola Izajáše patří do druhého dějství knihy pojmenované po slavném proroku Izajáši. Izajáš vedl svůj lid k pokání a v situaci vyhnanství dodával svému lidu naději. Naději, že bude lépe. Není to ale jakási vágní a falešná naděje, jednou bude líp. Ale jde o konkrétní proroctví mluvící do konkrétní situace. Izraeli hrozilo, že zanikne a Bůh rozhodl, že je čas, aby se vrátil do své vlasti.
Lid Izraelský nechápal správně, jak má slavit šabat. Nechápal správně smysl své víry v Boha. Lidé si mysleli, že když budou hodně hlasití a když budou Bohu přinášet hodně obětí, že to Boha potěší a bude k nim nakloněn. Jednou z těchto náboženských praktik bylo praktikování půstu.
Lidé si říkali, proč neznám Boží vůli a proč neslyším Boha ke mně mluvit, když se postím? Prorok Izajáš znal otázky, které jeho krajani měli a reaguje na ně. Je to vlastně Boží odpověď na otázky, které Boží lid měl… čteme o tom v 3.-6. verši.
'Proč se postíme, a nevšímáš si toho ? Pokořujeme se, a nebereš to na vědomí.' Právě v den, kdy se postíváte, hovíte svým zálibám a honíte všechny své dělníky. 4Postíte se jenom pro spory a hádky, abyste mohli svévolně udeřit pěstí. Nepostíte se tak , aby bylo slyšet váš hlas na výšině. 5Což to je půst, který si přeji? Den, kdy se člověk pokořuje, kdy hlavu sklání jako rákos, žínici obléká a popelem si podestýlá? Dá se toto nazvat postem, dnem, v němž má Hospodin zalíbení? 6Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít?
Představa, že si Boha nakloním skrze praktikování duchovních disciplín je velmi stará. I my dnes si můžeme myslet, že když nebudeme jíst a když se budeme hodně modlit, že tím nějak na Boha zapůsobíme. Nepochopte mě špatně, nejde o to, že by posty a duchovní disciplíny byly špatné samy o sobě, to rozhodně nejsou. Ale víme, že každé náboženství má modlitbu a posty. Nijak se tím po formální stránce nelišíme od buddhistů, muslimů a ani se tím jako křesťané nelišíme od Izraelského národa i Židů. V čem je tedy rozdíl? Jak by řekl klasik: když dva dělají totéž, není to totéž.
Izajáš vytýká postoj, se kterým přichází Boží lid k Němu. V den, kdy mají činit spravedlnost, činí bezpráví. V den, kdy mají přicházet před Něho, hoví svým zálibám.
V den, kdy se postí svazují druhé, místo aby je osvobozovali. Smyslem půstu je pokání. Smyslem půstu je pokora a ponížení se před Bohem. Když s tímto postojem přicházím před Boha v postu a v modlitbách, má to smysl. Ježíš řekl v evangeliích: když se postíte… potři svou hlavu olejem. Ať to na tobě není poznat, že se postíš. Neukazuj na odiv, jak jsi zbožný. Jde o tvůj vztah s Bohem. Pro někoho je snazší se postit než pro jiného. Pro někoho vůbec není problém vynechat jídlo a vůbec se ho to nedotkne. Pro někoho je to naopak velký problém a když má dojít na čin, je velmi nervózní. Takový půst je pak otroctvím a není to vůbec o Bohu, ale o lidské snaze se překonat. Ano, to je někdy dobré. Když se ale z duchovní disciplíny stává cosi tělesného a středem postu jsem já místo aby to byl Bůh a naslouchání tomu, co mi Pán chce říct, je to mimo. Někteří lidé řeknou, že stačí několik dní a člověk si na ten pocit zvykne. Zřejmě mají pravdu. Ale vezměme si poučení z proroka Izajáše. Jak on vidí pravý půst? Čtěme dál od 7. verše:
7Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi? 8Tehdy vyrazí jak jitřenka tvé světlo a rychle se zhojí tvá rána . Před tebou půjde tvá spravedlnost, za tebou se bude ubírat Hospodinova sláva. 9Tehdy zavoláš a Hospodin odpoví, vykřikneš o pomoc a on se ozve: 'Tu jsem!' Odstraníš-li ze svého středu jho, hrozící prst a ničemná slova, 10budeš-li štědrý k hladovému a nasytíš-li ztrápeného, vzejde ti v temnotě světlo a tvůj soumrak bude jak poledne." 11Hospodin tě povede neustále, bude tě sytit i v krajinách vyprahlých, zdatnost dodá tvým kostem; budeš jako zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo, jemuž se vody neztrácejí.12Co bylo od věků v troskách, vybudují ti, kdo z tebe vzejdou , opět postavíš, co založila minulá pokolení. Nazvou tě tím, jenž zazdívá trhliny a obnovuje stezky k sídlům.
Půst, o kterém mluví prorok Izajáš je spojený se sociální spravedlností. Je spojený se svobodou od otroctví. Je spojený s pokáním, opuštěním pomlouvání a hrozeb. Je spojený s úžasnými zaslíbeními.
Když se nad tím zamyslíme, Izajášův půst je vlastně esencí toho, co bychom chtěli od křesťanství. My máme tendence dělat z křesťanství náboženství. Udělej tohle a udělej tamto. Ale křesťanská víra je o tom, co udělal Bůh a z toho pak vyplývá to, co od nás žádá. A není to žádná věda. Je to velmi srozumitelné a jasné.
Podobně když čteme Desatero, máme ho tendenci vnímat jako zákon. Když se ale nad tím zamyslíme do hloubky, Desatero není zákon, ale je to vlastně zaslíbení toho, jak bude vypadat náš život, když se Bohu vydáme.
Místo nesmíš v neděli pracovat čteme: Pamatuj na den odpočinku. Šest dní budeš pracovat, ale sedmý den je odpočinutí Hospodina tvého Boha.
Boží zákon je vlastně důsledek našeho osobního vztahu s Ním. Proto Bůh nezačíná Desatero zákazy, ale ujištěním: Já jsem Hospodin tvůj Bůh. Ten, který tě vyvedl z otroctví. Někteří vykladači a já s nimi souhlasím překládají začátek první desky Desatera takto: vyvedl jsem tě ze země dvojího sevření. Jinými slovy: Bůh nás osvobozuje. Od čeho? K čemu? Od naší úzkosti. Od naší snahy zasloužit si Boží přijetí. A k čemu? K životu. K životu před Boží tváří. K životu v Boží blízkosti a plnosti.
A co má Desatero a Den odpočinku společný s pravým půstem? Všechno. Za prvé, Izajáš mluví o půstu v kontextu šabatu. Stačí se podívat pozorně. Za druhé, Den odpočinku často, stejně jako Izraelci, zaměňujeme za zákazy a příkazy. Co smíme a co nesmíme. A za třetí, půst pro Izraelce, stejně jako pro nás křesťany neděle je typickou ukázkou toho, jak chápeme naši víru.
Dovol mi položit ti důležitou otázku. Považuješ svou víru v Boha za svazující? Je pro tebe křesťanská víra otroctvím? Možná si řeknete, že to přeháním nebo že je to moc radikální… tak si zkus tuto otázku převést do praktického života: je to o tom, co všechno smíš a nebo nesmíš, aby ses líbil Bohu?
To je jeden způsob uvažování. Zkusme se na to ale podívat z jiného úhlu pohledu. Ten nám přináší apoštol Pavel v listu Galatským:
1Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho. Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým. 14Vždyť celý zákon je shrnut v jednom slově: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého! 15Jestliže však jeden druhého koušete a požíráte, dejte si pozor, abyste se navzájem nezahubili. 16Chci říci: Žijte z moci Božího Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost.
Křesťanská víra a víra v Boha je o svobodě. Bůh nás osvobodil od hříchu a povolal k úžasnému životu v Něm. Na kříži zemřel proto, aby nás učinil svobodné. Ve dvojím smyslu: za prvé, už nemusíme otročit hříchu. A za druhé, můžeme žít svobodně v Něm pod vládou Ducha svatého.
My z toho ale někdy vyrábíme něco jiného. Neustále máme tendenci upadat do nových a nových forem otroctví. Toto otroctví se v Bibli nazývá modloslužba. Sloužíme totiž něčemu jinému než živému Bohu. A to Pán Bůh nesnáší. Proto nám znovu připomíná, že nám dává svobodu. Tato svoboda se dá popsat jediným slovem. A to je láska. Jak to řekl jeden z nejznámějších učitelů církve: miluj a dělej co chceš. Z toho je patrné, že svoboda není synonymem svévole, cochcárny, ale zodpovědnosti. Ale tato zodpovědnost není svazující. Ale je osvobozující. Když myslíme v prvé řadě na dobro toho druhého, zbavujeme se egoismu a svého modlářství. Když v prvé řadě myslíme na Boží slávu a na to, co pro nás udělal Bůh, jsme lehčí, svobodnější.
Když jsme toto vysvětlili, můžeme se vrátit k jádru dnešního textu z Izajáše:
Odstraníš-li ze svého středu jho, hrozící prst a ničemná slova, 10budeš-li štědrý k hladovému a nasytíš-li ztrápeného, vzejde ti v temnotě světlo a tvůj soumrak bude jak poledne."
Musíme se zbavit třech věcí:
Za prvé, jha. O tom jsme již mluvili. My jako lidé máme tendenci být zotročeni a zotročovat. Žijeme ve strachu a učíme druhé žít ve strachu. Co si o nás pomyslí? Co se stane, když to udělám? Co se stane když to neudělám? Bůh nás osvobozuje a dává mám svobodu. Strach je jen jeden konkrétní příklad.
Za druhé, se máme zbavit hrozícího prstu. Máme si ho snad useknout? To by byla spíše fanatická aplikace. Spíše jde o to, přestat vyhrožovat druhým. Možná si řeknete, počkej, já přece nikomu nevyhrožuju. Zkusme se ale nad tím zamyslet jinak. Dáváme druhým podmínky? Podvědomě či vědomě očekáváme od druhých věci. Takové, když budou dělat či nedělat, trestáme či odměňujeme je za to? Co kdybychom toho nechali? Nebyli bychom my i druzí svobodnější? A za třetí. Zlá slova. Slova mají velkou moc. Žijeme ve světě, který je utvářen mediální prezentací. A upřímně, i my, když jsme čestní, musíme uznat, že máme tendenci o druhých lidech mluvit. Utváříme si a vytváříme obraz o druhých lidech. Ten je… ta je… Kdyby to byla chvála a ocenění, na tom by nebylo nic špatného. Ale když jsou to zlá slova, kterými snižujeme Boží obraz, který každý z nás v sobě nosíme, je to zlé. A k tomu nás Bůh nepovolal. Je to hřích, který brání Božímu požehnání. Dnes se můžeme rozhodnout, zda chceme těchto třech věcí zanechat a zda toužíme po tom, aby nám Bůh požehnal a nebo budeme žít dál v otroctví. Je to jen na nás.
Co nám Bůh zaslibuje?
11Hospodin tě povede neustále, bude tě sytit i v krajinách vyprahlých, zdatnost dodá tvým kostem; budeš jako zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo, jemuž se vody neztrácejí.
Hospodin nám za prvé slibuje, že když odstraníme tyto tři věci, povede nás.
Za druhé nám slibuje, že nás bude sytit a napájet ve vyprahlých krajinách. Pro mě bylo velmi povzbuzující si vylosovat verš z Izajáše 44,3: Já vyleji vody v místa zprahlá žízní, bystřiny na suchou zemi.
Toužíš po tom, aby tě Bůh napojil a nasytil? Protože Bůh to udělá. Ale musíš chtít. Když chceš pít, musíš nastavit dlaně a otevřít pusu. Když chceš jíst, musíš si ulomit chleba a vložit si jej do úst a polknout. Můžeš se dnes rozhodnout jít tomuto zaslíbení vstříc. Jsi připraven se rozhodnout?
A za třetí, je tu nádherný obraz. Budeš jako zahrada. Můžeme pomyslet na první Žalm, že člověk, který chodí a přebývá v Božím slově je jako zahrada. Je zasazený u tekoucích vod. Nese mnohý užitek. Bůh chce obnovit naše nitro. Chce nás v naší žízni napojit a v našem duchovním hladu nasytit. Chceme to? Dobrá zpráva je, že když obnoví naše nitro, pak můžeme i pomoci druhým. Ve 12. verši říká:
12Co bylo od věků v troskách, vybudují ti, kdo z tebe vzejdou , opět postavíš, co založila minulá pokolení. Nazvou tě tím, jenž zazdívá trhliny a obnovuje stezky k sídlům.
Je to úžasné zaslíbení, které Hospodin naplní, když mu dovolíme nás osvobodit. Chceš být svobodný? Pokud ano, jdi tomuto zaslíbení vstříc. Modleme se.

Hospodine, děkujeme Ti, že jsi nám vydobyl vzácnou svobodu. Svobodu Božích dětí. My se ale tak často necháme zotročovat zákonem náboženství. V našem srdci je strach i jiné modly. Ty nás ale z otroctví a model vysvobozuješ a dáváš nám skutečnou svobodu. Děkujeme Ti za úžasná zaslíbení. Toužíme být zahradou. Toužíme být napájeni a syceni Tvým slovem. Chceme pak být i požehnáním pro druhé. Otvíráme se Tvému Duchu. Děkujeme Ti, že to co jsi slíbil i naplníš, protože jsi věrný. Amen.