Leden 2017

Neboj se (Izajáš 41,10)

22. ledna 2017 v 7:47 | Grizly |  Kázání
Milí Kristovi přátelé,
máte někdy strach? Pokud jsme alespoň trochu upřímní, odpovíme si, kdo by někdy neměl strach? A jak je to s naší odvahou? Máte odvahu? Co je odvaha? Našel jsem si na úvod a pro povzbuzení několik výroků o odvaze… Odvaha je to, co nás opustí v čekárně u zubaře. (V. Richter) Hra v šachy nás učí, abychom nikdy neztráceli odvahu jen proto, že naše současné postavení vypadá tak špatně. (Benjamin Franklin). Odvaha je počátkem činu, osud však je pánem konců. -(Démokritos.) Dělej, co umíš, s tím, co máš, tam, kde jsi. (Theodore Roosevelt.) Odvaha bývá postrachem smrti - a stejně ji to nijak neobměkčí (John Wayne). Když jsou všichni odvážní, je to důvod k strachu. (Gabriel Laub)
Co je odvaha? Statečnost, odvaha, nebojácnost či hrdinství je jedna ze čtyř základních ctností člověka. Statečnost zajišťuje pevnost v obtížích a vytrvalost v úsilí o dobro, dává nám sílu překonat strach. Dospívá až ke schopnosti obětovat případně vlastní život pro spravedlivou věc. Lze rozlišovat fyzickou statečnost, kterou člověk projevuje tváří v tvář bolesti či nebezpečí úrazu, smrti, a morální statečnost jít proti mínění jiných, riskovat zesměšnění a odsouzení.
Co ale o odvaze a strachu říká Boží slovo? Dnes začínáme sérii kázání na vybrané pasáže z proroka Izajáše. Název této sérii jsem dal Lekce z proroka Izajáše. Dnes bychom chtěli otevřít Boží slovo, které si mládež vylosovala pro tento rok. Je to výrok z proroka Izajáše 41,10. Zaměřím na hlavně na 10. verš, který byl vylosován.
10. verš je příkaz a zároveň Boží slib Izraeli. V Kristu jej můžeme ve víře vztáhnout i na nás:
10Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh. Dodám ti odvahu, pomocí ti budu, budu tě podpírat pravicí své spravedlnosti.
Jako lidé máme přirozenou tendenci ke strachu či ke strachům. Strach je lidský pocit. Máme strach z něčeho. Ze zkoušky. Z lidí. Z okolností. Bojíme se budoucnosti, něčeho, co nás čeká. Bojíme se jít za někým, že nás odmítne. Jednáme ze strachu, že se něco stane. V pozadí je naše představa, která vůbec nemusí být pravdivá. A nebo je subjektivně pravdivá. Každopádně nás svazuje v našem přemýšlení a omezuje nás. Abych byl upřímný, i já mám někdy strach. Nejsem John Wayne a nejsem vždy hrdinou.
Dnešní slovo je velmi povzbuzující do života každého, kdo se někdy bojí. Je to slovo, které nám dává odvahu. Na rozdíl od dříve uvedené definice, kde odvaha je spojená s člověkem a s jeho ctností, Boží slovo nám ukazuje jiný rozměr odvahy. Je to odvaha z vnějšku, kterou nám dává Hospodin, pokud mu důvěřujeme.
Již dříve jsme mluvili o víře a důvěře. Důvěřuješ Hospodinu? Důvěřuješ Hospodinu se svým životem? Důvěřuješ Hospodinu v situaci, která je nejistá?
Boží slovo nás povzbuzuje k víře a k důvěře v Boha. Připomíná nám, kdo je Bůh, ve kterého jsme uvěřili. "Já jsem tvůj Bůh." Není to Bůh někde na obláčku. Není to Bůh v dálce, nějaká kosmická síla a jen Stvořitel vesmíru. Ale je to Bůh Immanuel, který je v Ježíši Kristu pro nás blízkým.
Z povahy Boha blízkého se prorok Izajáš odvažuje nás povzbudit: "Neboj se."
Čeho se nemáme bát? Izrael byl v zajetí. Měl obavy, že zanikne, že bude asimilován. A my víme, že to s ním bylo nahnuté. Byl v exilu a ztrácel naději, že se to s ním zlepší. A my jsme si posledně připomínali, že Bůh svému lidu zaslibuje změnu k lepšímu. Změnu, že Hospodin svůj lid nenechá na holičkách. Změnu, že Hospodin svůj lid znovu vyvede do zaslíbené země. A toto nadějné slovo platí i pro Kristovu církev, která důvěřuje Hospodinu. Hospodin nás vyvede z nepříznivého stavu, když se Mu naučíme více důvěřovat.
"Neboj se, vždyť já jsem s tebou." Hospodin je s námi v naší situaci. Je s námi v našich nemocích. Je s námi v našich bolestech. Je s námi v našem zranění. Je s námi, tam kde my jsme - jako jednotlivci i jako společenství. Ví o nás a má nás rád. Zná naše srdce i naše strachy. Zná naši situaci a je připravený jednat. Jsme ale i my připravení jednat? Máme odvahu udělat další krok?
"Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh."
Izajáš nás povzbuzuje, abychom se nedívali úzkostlivě. Jako lidé se v těžkých situacích rozhlížíme, díváme se na všecky strany, jen ne na Boha. Trochu se to podobá situaci Izraelců, kteří měli vejít do zaslíbené země a dívali se na nepřátele. Ti jsou tak velicí. Ti jsou tak silní. A srovnávali se. I my to někdy děláme. Srovnáváme se s druhými. Jsme převálcováni, když se díváme na okolnosti. Je to tak těžké. Nezvládnu to. Neumím to. Nejsem dost chytrý. Nejsem dost rychlý. Nemám dost času. Kdybych byl jako on(a). Naše malomyslnost a nedostatek důvěry nás může zaslepit. To, co je v takové situaci důležité je nedívat se na sebe a na druhé, ale dívat se na Krista.
V Kristu se nám Bůh, který se nám jeví v tu chvíli daleko, stane Bohem blízkým. Evangelium nás učí, že Bůh není někde daleko, ale je blízko. Je s námi. Nedívej se na okolnosti a na druhé. Nesrovnávej se. Každý člověk je jiný. Má jiné dary. Má jiné schopnosti. Vypadá jinak a prochází specifickou částí svého života. A také se s těžkými okolnostmi života vyrovnává odlišně. Nemůžeš být jako druhý. Ale můžeš se dívat na Krista. Řekni si: nejsem sám. Bůh je se mnou. Nemusím se dívat úzkostlivě.
Úzkost je strach, který nemá příčinu. Je to dívání se na situaci se zamlženými brýlemi. Máme velmi nejasný pohled, který je ovlivněný naším pocitem. V takovém stavu vidíme všechno černě. Do toho nám přichází slovo od Boha: "nedívej se úzkostlivě, neboj se, protože já jsem s tebou." To zvládneš. Ne takové to hecnutí od lidí. To zvládneš. Jak se říkají takové ty věty před smrtí, které se nás také snaží zbavit strachu… neboj… Neboj, pojistky jsem vypínal. Ještě můžeš. Neboj, to je jen užovka. Tady brzdit nemusíš, znám to tady, žádné zatáčky tu nejsou. Neboj, ten granát je starej šedesát let, ten už bouchnout nemůže. Neboj, není nabitá. Věř mi, tohle sem už dělal milionkrát.
Jsou situace, kdy je moudré se bát. Náš rozum nám dává jasné důvody, proč je dobré se někdy bát. Strach nám někdy zabrání udělat hloupost. Skočit z velké výšky. Říct něco zraňujícího. Porušit zákon. Jak se říká: Když jsou všichni odvážní, je to důvod k strachu. Nebo někdy je třeba velké odvahy k tomu, aby člověk mohl být ve správnou chvíli zbabělý. Nebo odvaha pochází z myšlenky. Statečnost je často pouze netrpělivostí v nebezpečí.
Máme se tedy bát nebo ne? Máme se bát uprchlické krize? Máme se bát učitele? Máme se bát jíst mochomurky? Máme se bát lidí? Máme se bát?
Je nám jasné, že takto si otázku klást je hloupost. A je také jasné, že o takových strašácích Izajáš nemluví. Strach, úzkostlivý pohled je tu zaměřen na nepřítele. Nepřítele, který existuje. Ne nepřítele v naší hlavě. Ale je to vnější okolnost, která nás ohrožuje. Nemám peníze na jídlo. Nebo je to skutečný nepřítel. Člověk, který chystá zlo, chce mě zranit, zabít, ublížit mi. Takové věci a lidi existují. Nemluvíme tu o našich nereálných představách. Izrael byl v zajetí. To nebyla iluze, ale skutečnost. Do takové reálné situace, která Izraele ohrožovala promlouvá Izajáš naději Božího slova.
"Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh. Dodám ti odvahu, pomocí ti budu, budu tě podpírat pravicí své spravedlnosti."
V čem tedy spočívá ta odvaha dodaná zvnějšku? Z dnešního slova se dovídáme pomocí obrazu, metafory, že dodaná odvaha je pomoc ve formě pravice, která nás podpírá. Vlastnost Boží je přirovnaná k lidské ruce proto, abychom si to lépe představili. Pravice spravedlnosti. Když upadneme, tak nám přítel podá ruku. My se jí chytíme a postavíme se na nohy. V biblickém myšlení je pravice symbol moci. Dokonce Boží moci. V Písmu mnohokrát čteme o Boží pravici, i když Bůh nemá fyzické ruce: "V Jeho přesilné pravici je spasení, říká žalmista. Bůh trestá ty, kdo se vzpírají Jeho pravici. Je to symbol moci, síly. Jeho pravice dala vyvolenému lidu zemi. Jeho pravice stvořila svět." Je to jako když řekneme, dostal pravačkou. Je to ta silnější ruka. To je samozřejmě individuální. Kdo z vás máte silnější pravačku? Leváci lidé to mají naopak. Já jsem mimochodem pravák a můj syn je levák.
Každopádně pravice Boží je symbolem moci. A co znamená spojení slov pravice Boží spravedlnosti? Mohli bychom také parafrázovat Boží pravice je plná spravedlnosti. Tedy tato pravice symbolizuje spravedlnost.
A co je ta spravedlnost Boží? Co to znamená, že Bůh drží ve své pravici spravedlnost? Když to hodně zjednoduším, Bůh je spravedlivý a jedná proto spravedlivě. Jedná podle Práva. Na rozdíl od nás lidí, kteří jsme často nemoudří a slabí a nedokážeme právo a spravedlnost rozpoznat, natož vynutit. Na rozdíl od lidí je Bůh nejen spravedlivý, ale zároveň má moc spravedlnost prosadit. Proto nám Izajáš říká:
10Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh.
Nemáme se tedy bát, protože Bůh je s námi a je spravedlivý. Nemusíme se dívat kolem sebe na nepřátele či okolnosti úzkostlivě, protože Bůh je spravedlivý a je mocný. Z toho tedy vyplývá, že se nemusí bát ten, kdo je na Boží straně. Kdo jedná spravedlivě, čestně. Není to křivák, ale přímý člověk. Chodí přímo. Neobchází. Chodí rovně. Nemanipuluje. Nelže a je upřímný, ten se nemusí bát. Naopak, bát by se měl ten, kdo je křivý jako paragraf. Kdo je totiž křivák, na toho si Bůh došlápne.
Nemusíme se bát když jednáme spravedlivě, když důvěřujeme Bohu, když chodíme přímo a ne po oklikách, když se rozhodneme jednat čestně a přestaneme manipulovat s druhými a s pravdou. Když budeme přímí, můžeme čerpat jistotu a naději z tohoto výroku a zaslíbení: Bůh nás podpírá svou spravedlností. Pravicí, mocí Boží spravedlnosti. Když čerpáme spravedlnost Boží, nemusíme se bát v žádné situaci, která je pro nás nepříznivá.
Zbývá dodat to podstatné. Jak člověk může získat Boží spravedlnost? Na to Starý zákon neodpovídá přímo. K tomu potřebujeme znát Nový zákon. Boží spravedlnosti docházíme vírou v Ježíše Krista. Když důvěřujeme a odevzdáme se do rukou Božích v Ježíši Kristu, získáváme zdarma z Boží milosti i Boží spravedlnost. A protože nezávisí na našem náboženském výkonu a morální kvalitě, musíme si neustále uvědomovat, že jsme v této Boží spravedlnosti na Bohu závislí. Když si začneme pyšně myslet, že už jsme spravedliví v našem jednání, je to dobrá cesta do pekla. Když si naopak pokorně uvědomíme, že s druhými spravedlivě nejednáme a že jsme to často my, kdo jsme křiví jako paragraf, je to dobrý začátek k tomu, abychom Boží spravedlnost, kterou přirozeně nikdo nevlastní, mohli získat. Zadarmo a vírou v Ježíše.
Když tedy vidíme naši zoufalost a strach, můžeme si být zároveň jistí Bohem. Když se modlíme ke Kristu, který je naší spravedlností, když mu odevzdáme své hříchy, když k němu voláme, můžeme si být zároveň jistí, že Bůh je s námi. A proto se nemusíme bát. Nemusíme se bát, protože Bůh nám dává odvahu. Amen.

On zbořil zeď

18. ledna 2017 v 19:47 | Grizly |  Kázání
Milí Kristovi přátelé,
jsme rádi, že jsme dnes společně v Kutné Hoře v kostele sv . Jakuba a společně slavíme ekumenickou bohoslužbu v rámci společného týdne modliteb za jednotu křesťanů. Je to pro mě jako kazatele CB velká čest podílet se aktivně na této spolupráci. Už delší dobu přemýšlím nad Božím slovem zapsaným v listu Efezským 2,11-22, chtěl bych se tedy s vámi krátce podělit o inspiraci, kterou nacházíme společně v Božím slově.
Jako lidé máme tendenci si neustále kolem nás vytvářet různé zdi. Jaké zdi a co nás k tomu vede? Jsou to zdi mezi jednotlivci v podobě zranění a neodpuštění. Jsou to zdi povýšenosti, kdy si říkáme, že jeden či jedna je lepší než ten druhý nebo druhá. Takové zdi mohou být i na úrovni celých společenství či denominací, kdy si můžeme myslet, že jsme nějací lepší než ti druzí. Důvodem stavění je naše pýcha a sobectví. Jsem velmi vděčný Pánu Bohu, že tu můžeme být společně a slavit jako různá křesťanská společenství v Kutné Hoře ale i jako jednotliví křesťané spolu skutečnost Boží lásky, která nás váže a vede k tomu být spolu. Není to laciná jednota, naopak. Jak to? Protože za ni bylo draze zaplaceno již před 2000 lety na kříži. Ve 13. verši čteme:
Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev.
Je to Kristova prolitá krev, která nás přibližuje k sobě navzájem. Jak to? Protože když jsme blíže k Bohu, jsme si navzájem více blízcí. Apoštol Pavel nám připomíná, že dříve jsme byli od Boha daleko. O tom mluví v 11. a 12. verši:
dříve jsme žili bez Krista na světě a odloučeni od Božího společenství. Ale nyní jsme se v Kristu kdysi vzdáleni, stali blízkými.
Není to tedy laciná jednota, ale záměrná a chtěná jednota v Kristu. Nikdo z účastníků této jednoty není lepší. Tím, kdo nás spojuje není jakási kosmická síla. A není to člověk či instituce, které nás spojují. Tyto instituce či lidé nás spíše rozdělují. Není to společné dogma, které nás spojuje. To nás rozděluje. Ale je to Boží láska k tomuto světu a k nám, která nás spojuje. A je to smíření na kříži, které nás váže dohromady. Je to společenství Božího Ducha, které nás spojuje přepevnou láskou.
Co o nás prohlašuje Bůh? Naslouchejme úžasným Božím zaslíbením od 19. verše:
Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině. Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu; v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží.
Jsme Boží stavbou a základním kamenem či klenákem, je Kristus. A společně jako pevná stavba rosteme v chrám. A Bůh nás společně buduje v duchovní příbytek. Zní to dobře, ale někdy nám to může připadat jako sci-fi nebo iluze. Jak to? Vždyť se scházíme na různých místech a v různé časy. A máme toho tolik, co nás odlišuje a rozděluje. Jak to tedy Pavel myslel? Bylo v té době tolik církví? Popravdě, i v Pavlově době bylo hodně sborů. A neměli spolu dokonalou jednotu, proto nemusíme být smutní, že nežijeme v 1. století. Ale spíše můžeme přemýšlet nad tím, jak se tato duchovní jednota může projevit a co pro to můžeme udělat.
Když někdy budeme přemýšlet nad tím, co máme společného s druhými, smýšlejme o druhých pozitivně, protože už nejsme my a oni, ale jen my. V 16. verši čteme:
Oba dva usmířil s Bohem v jednom těle, na kříži usmrtil jejich nepřátelství.
To je ten důvod. Bůh nás spojil v jedno. Svou smrtí usmrtil naše nepřátelství. Když budeme přemýšlet nad tím, jak je ten bratr či sestra divnej či divná, přemýšlejme nad tím, že Kristus za něj i za mne, za nás zemřel a odstranil tu hradbu, tu zeď a teď můžu k tomu dotyčnému přijít a mít spolu společenství. Můžu se omluvit a pokořit. Ne kvůli tomu, že jsem duchovní borec, ale proto, co pro mě a pro něj Kristus udělal.
V 17. a 18. verši čteme:
Přišel a zvěstoval pokoj, pokoj vám, kteří jste dalecí, i těm, kteří jsou blízcí. A tak v něm smíme obojí, židé i pohané, v jednotě Ducha stanout před Otcem.

Náš text mluví o židech a pohanech. Jako křesťané máme podíl na smíření s Bohem, které přinesl Ježíš, židovský muž před 2 tisíci lety. Prakticky to ale může znamenat, že různé skupiny lidí Bůh spojuje dohromady. Jak by se jinak mohli potkat v jednom kostele a být spolu? Nejsme klub zahrádkářů. Když se zamyslíme nad tím, z jakých různých dálek nás Bůh svolal a spojil. Tyto dálky jdou napříč zaměstnáními, vzděláním, jazykem, původem, osobnostmi, národy, kulturami atd atp. Boží plán je nás spojit v jednu velkou rodinu Boží lásky. To není nějaká iluze, ale zaslíbení, které se plně ukáže až v nebi. Ale mezitím už tady na zemi můžeme udělat něco proto, abychom si byli blíž. Až budeme stát spolu v jednom kruhu, přemýšlejme nad tím, co můžeme pro druhé udělat a jak se k druhým přiblížit. Není to přiblížení umělé, ale je to přiblížení dané Boží láskou. Je to konec konců Boží láska, která nás pudí, váže a vede. A je to Kristus, který nás spojuje svým Duchem. A je to Boží pokoj, který máme v Kristu, který nám umožňuje udělat další krok směrem k druhému. Zkusme tedy pro Boží lásku jít za druhým či druhou a odložit naše nepřátelství. Když Bůh zbořil ty zdi, není čas nepřátelství zanechat a jednat jako bratři a sestry, jako Boží děti? A co na úrovni společenství a církví? Bude záležet na nás, co s tím. Cestu máme otevřenou. Tou cestou je Ježíš. Amen.

Zjeví se Hospodinova sláva

7. ledna 2017 v 20:10 | Grizly |  Kázání
Milí Kristovi přátelé,
dnes před sebou otvíráme krásný oddíl z Božího slova. Jsem rád, že jsme si jej vytáhli jako průvodce naším sborem na tento rok. Začíná velmi nadějně.

1"Potěšte, potěšte můj lid," praví váš Bůh.

Proč je nadějný? Uvozuje totiž 40. kapitolu proroka Izajáše, která je o naději pro Izrael. Izrael byl neposlušný Hospodinu, a proto Bůh poslal Asyřany, aby odvedli Izrael do vyhnanství. To se stalo v roce 722, v 8. století př. Kr. Tedy zanikla severní část. A znovu v roce 586, tedy v 6. století zanikla i jižní část. Bylo dobyto hlavní město Jeruzalém a ti nejlepší byli odvedeni pryč. Poučil se z toho Izrael? Jak uvidíme z dalšího vývoje, nezdá se to. Ale přesto jim Hospodin dává další šanci. Není to proto, že by byli tak dobří a nebo si to nějak zasloužili. Ale Hospodin uznal za vhodné, aby dostali další šanci. Slova verše 2 vysvětlují důvod této naděje.

2Mluvte k srdci Jeruzaléma, provolejte k němu: Čas jeho služby se naplnil, odpykal si své provinění. Vždyť z Hospodinovy ruky přijal dvojnásobně za všechny své hříchy.

Hospodin dostatečně potrestal Judsko a teď je čas se vrátit zpět. Víme, že severní část nikdy nedostala další šanci. Ale jižní ano. Hospodin se rozhodl změnit jejich osud.
Proč je potřeba připomínat si historii Izraele a Judska? Má to několik důvodů. Jednak proto, protože historie se neustále opakuje. A co platí pro Izrael, neplatí jen pro Izrael, ale i pro nás. Ne snad proto, že jsme Židé, ale proto, protože Izrael je vyvoleným národem. A to co se týká jeho, týká se celého lidstva. Za druhé, platí to jako princip. Jaký princip? Princip Božího jednání s lidmi a tedy i s námi. Bůh je Bohem druhých šancí. A nejen druhých, ale dalších a dalších a dalších. To je velmi nadějné.
Když začínáme tento nový rok, připomínáme si naději, že Bůh s námi ještě není hotov. Ještě s námi neskončil. Dává nám další šanci začít znovu. Znovu a lépe. Nedělá to proto, že bychom si to nějak zasloužili, ale dělá to pro své milosrdenství. Dělá to proto, aby nám ukázal, že je Bohem naděje.
Třetí verš nás zavádí prorocky k hlasateli této naděje. Ukazuje dopředu až k Novozákonnímu poselství o narození Ježíše. Prorok Jan o této naději vydává svědectví:

3Hlas volajícího: "Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha! 4Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a pahorek sníženy. Pahorkatina ať v rovinu se změní a horské hřbety v pláně.

Jako kdyby nás vyzýval, abychom šli do sebe a připravili se na něco nového. Abychom s naději očekávali příchod změny. Změny v čem? Změny našeho osudu, podobně jako Izraelci očekávali změnu. Změnu v tom, že čas jejich čekání skončil. Čas jejich trestu skončil. Měli se vrátit do zaslíbené země. K čemu se máme vrátit my? My se máme vrátit domů. Domů k Otci. Pokud ses vzdáli Bohu, je čas. Čas návratu. Čas návratu domů. Čas, abys přestal marnit své dny a vrátil se do Boží náruče. Už dost dlouho jsi byl pryč. Je čas, aby ses navrátil. A pokud Boha ještě neznáš, je čas, abys Ho poznal. Je čas, abys narovnal svou cestu. Je čas vyrovnat silnici pro našeho Boha.
Jsou věci, které jsou v našem společenství křivé. A jsou věci, které jsou v našem srdci křivé. A k tomu nás dnes toto slovo vybízí, abychom je narovnali. Je čas, aby sis promluvil. S kým mám mluvit? Možná je tím, s kým máš mluvit sám Bůh. Možná je to už dlouho, co jsi hledal Jeho tvář. Možná je to dlouho, co ses autenticky, opravdově modlil. Je čas, abys odložil svou náboženskou masku a byl sám sebou. Aby sis přestal na něco hrát a upřímně vyznal, že Boha potřebuješ. Možná, že potřebuješ mluvit s bratrem. Dávno ztraceným přítelem, kterého máš najít. Bude to těžké. Zvláště, když si nemáte co říct. Údolí je hluboké a kde vůbec začít? Začni s tím, kde jsi přestal. Zkus obnovit to, co jsi zboural. Odcizení je něco, co probíhá postupně. Důvěra se obnovuje pomalu a po malých krůčcích. Ale jde to. Není to nějaká fantazie, ale je to naděje, že je to možné.
Bůh je Bohem zázraků a nových šancí. Nového začátku. K tomu nás zve na začátku tohoto nového roku 2017. A proto nám poslal toto slovo z Izajáše. Není to náhoda. Ale dává to smysl.
Možná že potřebuješ něčí pomoc. Neboj se o tuto pomoc požádat. Možná že potřebuješ, aby se za tebe někdo modlil. Neboj se o tom mluvit s dalším člověkem, kterému důvěřuješ.
Možná, že nejsi věřící, ale chtěl bys věřit, mít naději. Evangelium je dobrá zpráva pro židy, ale také pro řeky. Je to dobrá zpráva pro každého člověka. Možná že jsi věřící, ale ještě nejsi pokřtěný. Křest je veřejné přiznání se ke Kristu. Co Ti brání nechat se pokřtít? Je čas posunout se dál.
Teď přichází hlavní vrchol našeho dnešního slova:

5I zjeví se Hospodinova sláva a všechno tvorstvo společně spatří, že promluvila Hospodinova ústa."

Je to úžasné zaslíbení. Boží slib. Bůh není člověk, aby sliby porušil a když něco slíbí, skutečně to udělá. On skutečně Izraele vyvede ze zajetí. A nás vyvede z otroctví hříchu a temnoty. Dělá to proto, aby zjevil svou slávu. Toto tajemné slovo je často nepochopeno. V naší společnosti je sláva spojena s prestiží. Někdo je bohatý. Může si koupit nejenom věci, ale také lidi. A nebo politický či sociální vliv. Když něco řekne, jeho slovo se stane skutečností. Slavní jsou politici, herci a nebo podnikatelé. Tato sláva není vždy spojena s opravdovou ctností. Možná právě naopak. To, že je někdo bohatý nebo v lidských očích slavný neznamená, že to platí i o Božím království. Může to být právě naopak. Ale nepochopte mě špatně, já nekážu proti penězům a moci. Ale pravá moc, pravá sláva v Božích očích má jinou logiku než ta lidská.
Naše dnešní slovo mluví o Boží slávě. Je pravda, že je nějak historicky-politicky spojena s králem Kýrem, který svým ediktem v roce 539 umožnil vrátit se Judejcům do své vlasti. Bůh si jinými slovy používá lidské činitele. Ale svou slávu nikomu nedá. Co je to sláva? Sláva se dá přeložit také jako vážnost. Vážnost je odvozená ze slova váha, hmotnost. Jakou váhu by měl Bůh, kdyby přišel mezi nás? Poznali bychom to? Někteří věřící mluví o Boží moci, která naplní místnost. Poznali bychom, kdyby byl Bůh přítomen mezi námi? Je zřejmé, že si to nemůžeme nějak vynutit, aby se Boží sláva mezi námi ukázala. Pokud si myslíte, že si to můžeme nějak vymodlit nebo vynutit, asi jste na špatném místě. Ano, podmínkou Boží přítomnosti je tiché srdce a opravdová pokora. Když se opravdově modlíme: přijď království Tvé… tehdy se dějí zázraky. Ale z lidského hlediska to nemůžeme způsobit. Ale na druhou stranu to souvisí s naším postojem.
Když máme pyšné srdce, které není otevřené na Boží slovo, nemůžeme očekávat zjevení Boha. Tento týden slavíme svátek Epifanie. Tedy Zjevení Božího.
Zní to nějak tajemně, mysticky, zjevení Boží. Ale není to tak divné. Bůh se zjevuje tam, kde lidé volají: Pane přijď a očekávají Boží příchod. Bůh se zjevuje tam, kde lidé skutečně očekávají příchod Božího slova a modlí se za změnu. Někdy jsou pak překvapeni, že Bůh změnu skutečně udělá. Někdy si k tomu používá pro nás nečekaných prostředků. Ale nebuďme překvapeni, že Bůh se zjevuje, že Bůh se dává poznat.
Ale podmínkou je, že jsme otevření na Boží promluvení. Když si předem říkáme: toto mě nemůže oslovit. Tato forma mi není blízká a není to z Boha, předem se uzavíráme na Boží zjevení. Velmi se ochuzujeme o Boží promluvení. Kdo je otevřený, může očekávat Boží zjevení. Když naopak máme předem jasno, co nám Bůh bude říkat a jak nám to bude říkat, nemá to s Božím sebe-zjevením nic společného. Nemluvím tu o zřejmých způsobech, jak Bůh mluví. Když čteme Bibli a modlíme se, nemělo by nás překvapovat, že nás Bůh oslovuje. Ale když se modlím, aby mi Bůh ukázal svoji vůli a pak nejsem otevřený na Jeho promluvení, něco to ukazuje o mém srdci.
Moc bych nám přál, abychom v tomto roce viděli Boží slávu. Moc toužím po tom, abychom jako sbor byli více otevření na to, co Bůh s námi chce dělat. Pokud nebudeme otevření, je zřejmé, že nás Bůh nepotřebuje a bude jednat jinde a jinak. Bohu to nezabrání zjevit svou slávu. Ukáže ji ale jinde a jiným. Chceš, aby Bůh zjevil svou slávu v tomhle městě? V tomhle sboru? Jsi ochotný pro to něco udělat? Ne, že by zjevení záleželo na naší aktivitě. Ale spíše na našem postoji a otevřenosti.
Pojďme ale dál, dejme si vrchol dnešního slova do kontextu s dalším textem:

6Hlas toho, jenž praví: "Volej!" I otázal se: "Co mám volat?" "Všechno tvorstvo je tráva a všechna jeho spolehlivost jak polní kvítí. 7Tráva usychá, květ vadne, zavane-li na něj vítr Hospodinův. Věru, lid je pouhá tráva.

Je zřejmé, že tu nejsme napořád. Člověk je pomíjivý jako tráva. Pokud víte, co se děje, když se pálí tráva, tak dobře chápete proroka. Pamatuju si, že jsem na podzim pálil velkou kupu větví za modlitebnou. Stačilo rozdělat oheň a pak přikládat další a další. Je to obraz pomíjivosti. Oheň a dým odnáší to, co je pomíjivé.
Léta běží a lidé umírají. V předchozím roce Pán zavolal k sobě 3 členy našeho sboru. Nevím, koho zavolá letos. Nemůžeme mít pod kontrolou věci, které jsou vpravdě na Bohu. Náš život a čas je v Božích rukou. Jsme pomíjiví a křehcí. Proto je třeba nelenit a hledat Pánovu cestu. Zakončeme 8. veršem:

8Tráva usychá, květ vadne, ale slovo Boha našeho je stálé navěky."

Na rozdíl od naší lidské pomíjivosti, Bůh pomíjivý není. Jeho slávu zjeví mezi námi a nebo jinde. Jeho slovo je stálé a bude tu na věky. Čemu dáš přednost? Svým lidským cílům, ambicím, hněvu a zlosti? A nebo raději budeš vyhlížet zjevení Boží slávy? Bůh zjevuje svou slávu ve svém slově. To není závislé na člověku. Člověk to nemůže svými překážkami zastavit.
Milí Kristovi přátelé, přeji nám, abychom v tomto roce 2017 byli vnímaví na Boží oslovení a Jeho slovo abychom v tichosti přijímali a řídili se jím. Pokud chceme vidět Boží slávu, přeji nám více víry, naděje a lásky mezi námi. Amen.