O svatební hostině (Mt 22)

17. prosince 2016 v 22:19 | Grizly |  Kázání
Milí Kristovi přátelé,
Dnes máme před sebou poslední ze série podobenství v adventním čase. Budeme mluvit o podobenství o svatební hostině. Sledujte se mnou Matouše 22,1-14.
Dnes odpoledne budeme mít takovou slavnost, tak si myslím, že je to docela aktuální téma. Není to sice svatba, takové hostiny jsou nejlepší, ale myslím, že i děti by si měly přijít na své. Víte, co je naším problémem, když přijde na Bibli? Za prvé je to skutečnost, že si někdy myslíme, že to už známe. Nevím jak vám, ale mě se to stává. Řeknu si, jó, zív, to znám. Včera jsem slyšel zajímavé vyučování na jednu pasáž, kterou jsem již slyšel vykládat mnohokrát, dokonce jsem si myslel, že ji sám vykládám docela dobře. Ale musím říct, že mě Pán překvapil, že nejen, že jsem objevil nové věci, ale zároveň jsem byl překvapený, že jsem se začal dívat na některé věci odlišně. A za druhé a to je fatálnější a vážnější problém, myslíme si, že Bible a Nový zákon a často se to týká evangelií, se vlastně netýká nás, ale těch farizejů a zákoníků a natvrdlých učedníků. Ale realita je, že evangelia se týkají nás a jsou zapsána pro nás. To my jsme ti natvrdlí učedníci a farizejové a zákonící…

Ještě než přejdeme k výkladu tohoto podobenství, připomeneme si definici toho, co je podobenství. Strávili jsme v adventním čase výkladem podobenství přes měsíc, tak by byla škoda, kdybychom nevěděli, co je to podobenství. Trochu mi to připomíná situaci, když se jedna sestra zeptala našich dětí, co je to hřích a nastalo ticho.

Co je to podobenství? Asi bychom přišli s mnoha vlastními definicemi. Je to pozemský příběh o nebeských věcech. Nebo je to vyprávění Ježíše ze životní zkušenosti, které vlastně a ve skutečnosti mluví o Božím království. S tím jsou dva problémy. Máme tendenci vykládat podobenství alegoricky. Tedy snažíme se zjistit, kdo je vlastně ta daná osoba či věc. A přitom si zapomeneme položit otázku, s kým se v podobenství vlastně mám identifikovat a s kým ne? Jakou osoba či věc hraje roli a nebo jakou má funkci?
Ještě než se budeme či nebudeme identifikovat, vraťme se k tomu co je to podobenství. Líbí se mi tato definice…
Je to jako když kazatel uprostřed svého výkladu najednou začne mluvit o něčem jiném. Ale on i jeho posluchači vědí, že to není o něčem jiném, ale že téma pokračuje. A to je podobenstvíJ Žel někdy se stane, že uděláme odbočku, ale z té se již nikdy nevrátíme.
Je to jako když se chcete dočíst, kdy přijde konec světa, a najednou čtete o technických a organizačních nedostatcích na jedné svatbě. A to je podobenství…
Podobenství je tedy příběh zasazený do kontextu. A ten kontext je velmi důležitý. Vlastně bez kontextu není podobenství.

Jaký je kontext dnešního podobenství? Za prvé, Ježíš nemluví jen k zákoníkům a farizejům, ale mluví také k zástupům, to čteme ve verši 45 a 46 v 21. kapitole Matouše. Za druhé, je asi zajímavé, že ve stejné kapitole Ježíš mluví o daních a o manželství a také o největším přikázání. Takže podobenství o konci světa je vsazeno do kontextu lásky. A za třetí, předchozí kapitola byla o triumfálním vjezdu Ježíše do Jeruzaléma. To je mimochodem text, který se připomíná o adventu. Takže jde o adventní podobenství. Ježíš ale před tím vyprávěl stejnému publiku podobenství o hospodáři a zlých vinařích. A také podobenství o dvou synech. A to je důležité. Protože lidem vlastně vyprávěl tři podobenství po sobě. A do toho farizejové a veleknězi poznávají, že vlastně mluví o nich. Byli naštvaní a chtěli se vrhnout na Ježíše, ale báli se zástupů, protože lidé měli Ježíše za proroka. A za koho máme Ježíše my? Jaký je náš postoj k Němu? Jaký je tvůj postoj?



Podobně jako předchozí podobenství o hospodáři a zlých vinařích, i toto p. se odehrává ve třech dějstvích, nebo také můžeme mluvit o třech vysláních. Hned v úvodu čteme, že je to podobenství o Božím království, to je přirovnáváno ke svatbě. Je třeba poznamenat, že podobné podobenství najdeme i u Lukáše 14,16-24. Tam jsou vlastně dvě podobenství. Ty jsme vykládali na biblické. Proto byste měli být schopni provést i srovnání. V čem se tedy liší? Ten rozdíl je velmi důležitý pro pochopení právě našeho dnešního textu.
V čem se tedy podobenství z Matouše a Lukáše liší? Kdo uhodnete moji pointu, dostanete knížku "Nejzávažnější otázky". Nebojte, nenechám vás na holičkách a pomůžu vám.
Důležité je, že hostinu pořádá král. Tedy u Matouše jde o politický kontext. Možná nás při prvním čtení napadne, nepřehání Matouš? Nebo nepřehání ten pořadatel? Když to srovnáme s Lukášem, říkáme si, že Lukáš to vyřešil trochu lépe. Aspoň ty všechny co odmítli nepovraždil. Není Matouš moc násilný? Pokud pochopíme kontext, tak nám to dá jinou perspektivu.

Hostitelem svatby je král, který žení vlastního syna. Pravděpodobně jde o jediného syna, který se žení. A je třeba pochopit, že je to dědic. Kde beru tu jistotu? Indicií je pro mě právě předchozí podobenství o zlých vinařích, kde je právě tento aspekt jediného dědice, kterého vinaři zabijí. Právoplatný dědic. Tam si říkáme, nepřehnali to snad ti vinaři? Nebylo to příliš kruté? A tady čteme vlastně opačný scénář. Nebylo to příliš kruté od krále? Od královského města a od poddaných se očekává poslušnost. A té právě nebylo učiněno zadost. Jinými slovy nepřijít na hostinu u Lukáše rovná se urazit sobě rovného. Ale nepřijít na hostinu u krále, to je riskantní podnik, zvlášť když se to rovná zahrávání si s mocným, který má ve svém arzenálu vypálení města. Kdo si hraje s ohněm… Je dobré si připomínat, že je to podobenství o Božím království. Tedy není třeba si vytvářet obraz Boha jako nějakého diktátora nebo tyrana, ale spíše soudce.

Tím se už dostáváme k rolím v podobenství. Je jasné, že nám role krále není určena. Ta je vyhrazena Bohu. Tím se chce říct, že Bůh je soudce. Král zde nevystupuje jako tyran, který vraždí na potkání. Je tím, kdo zaručuje pořádek. Zahubí vrahy, kteří mají na svědomí jeho služebníky. Odsoudí je. V 7. verši čteme, že jde o vrahy. Vrazi, kteří stejně jako v předchozím podobenství o zlých vinařích zabíjeli, dostali spravedlivou odplatu.
Na tomto místě je třeba dávat pozor. Můžeme si totiž myslet, že se nás to netýká. My přece nikoho nezabíjíme. Řekneme si v mysli, že v evangeliích jsou vrazi identifikováni s veleknězi a židy, kteří zabíjeli proroky. Ale v principu jde spíše o odmítnutí poselství. A na tomto místě si musíme dávat ještě větší pozor. To není podobenství o nevěřících. Protože je adresováno všem a také nám, věřícím. Aby spravedlnosti bylo učiněno zadost, všimněte si detailu, že král nestíhá ty, kdo nepřišli, ti se zkrátka z hostiny vyloučili tím, že nepřišli. Ale stíhá svým hněvem a trestem ty, kdo aktivně odmítali posly.

Asi nejzajímavější rolí v podobenství je syn. Asi nás již má napadnout, že již z předchozího podobenství jde o syna krále. Identifikace s Ježíšem Kristem není náhodná, ale právě očekávaná. Asi podobně jako advent. Většina lidí ví, že advent je očekávání Krále. Očekávání příchodu Krista. Je to právě syn, kvůli kterému se pořádá hostina, jde o svatbu. A Pán Bůh je tu hostitelem. Syn je tu nejdůležitější osobou. Vzpomeňme si na první výklad z první adventní neděle, kde jsme mluvili o deseti družičkách. Na koho čekaly? Na ženicha. Tím ženichem je Kristus. My jsme se identifikovali s družičkami. Ne s ženichem. Ani tady nás to nenapadne. Identifikujeme se buď se služebníky, což je méně pravděpodobné, pokud ovšem nejste pro evangelium pronásledováni. Spíše se najdete v pozvaných hostech.

Z podobenství se dozvíme zajímavý princip: neboť je mnoho pozvaných, ale málo vybraných. Kraličtí překládají: mnoho jest pozvaných, ale málo vyvolených. Co to má znamenat? Je to snad řeč o predestinaci? Já nevím, ale skutečnost, že hosté se vymluvili a nepřišli souvisí s jejich volbou. Měli příliš starostí. Snad stojí za to pro ilustraci zmínit podobenství o čtyřech půdách: V Matouši 13 máme podobenství o rozsévači. Zmíním jen dva typy půdy: když pak přijde soužení nebo pronásledování pro slovo, ihned odpadá… nebo druhá: ale starost tohoto věku a svod bohatství slovo dusí, a tak se stává neplodným…

V tomto adventním čase si právě máme dávat pozor na to, abychom se vlastními volbami, tedy naší reakcí na naše životní situace nediskvalifikovali z Božího království. Možná že procházíš nemocí. Možná procházíš pokušením. Možná těžkou zkouškou. V práci máš opravdu hodně těžkou chvíli. V manželství ti to nešlape. Možná děti neposlouchají. Je to ale omluva pro neposlušnost Bohu? Je to důvod, proč se omluvit z Boží hostiny?

Bůh pro nás připravil skvělý hod. Jako náš Král očekává, že se dostavíme. Ale co my děláme? My si děláme svoje věci. Nejde tu snad o účast na bohoslužbách nebo biblické. To by byla velmi zákonická interpretace. O co jde? Někdo by řekl, že jde o to nezmeškat, až přijde signál k vytržení. Já si takovou interpretací nejsem jistý. Já si myslím, pokud to vztáhnu na mě, protože já jsem stejně jako vy pod autoritou Božího slova a mě velmi zajímá, jak se Boží slovo vztahuje do mého života… že jde o to nepromarnit důležité chvíle, kdy ke mně Boží slovo mluví. Kdy ke mně mluví Bůh a chce mi něco důležitého říct. V této chvíli někdy jednám netečně. Teď nemám čas, Pane. Mám příliš mnoho starosti s Tvou církví. Nebo jsem příliš vytížený ve službě. Nebo v civilním životě. Mám moc starostí v práci. Nemám čas si číst Bibli a modlit se. Mám děti a ty vyžadují neustále pozornost. Ano, je to pravda. Ale je praktický způsob, jak si najít čas na Pána. Ať už se modlíš, když myješ nádobí. A nebo vstaneš dřív z postele. Ať už je to skupinka v práci a nebo pozdě večer, nedej si vzít to, co pro tebe Pán připravil.

Ano, jelikož nepřijmout pozvání na svatební hostinu nebo odmítnout přijít na banket je stejné jako nebýt spasen, tak jde o nějakou finální volbu. Ale nezapomínej na to, že velké volby v životě se skládají z malých rozhodnutí. Kdo bude věrný v malém, bude také věrný ve velkém. Kdo se bojí a utíká v malých situacích, nebude najednou hrdina ve velkých životních situacích. Rozhodování v našem životě není náhodné. Jsme formováni už od dětství rodinou, školou, církví, prací a přáteli. A to jak se stavíme dlouhodobě v našich postojích k různým situacím se sčítá a násobí v naší zkušenosti. A tak když přijde velká výzva, budeme nejspíš jednat tak jako vždycky. Nebude to překvapením. Proto si dávejme pozor na to jak mluvíme a jak žijeme, protože to utváří naši budoucnost. Nejde o to být dokonalý. Všichni děláme chyby. Ale jde o to se z našich chyb poučit a naučit se hledat Boží vůli v jednoduchých a konkrétních situacích. Umění si položit otázku před konkrétním rozhodnutím: co o tom říká Bible? Co by udělal Ježíš? Co bych měl udělat jako Ježíšův učedník? To jsou klíčové otázky, které si kladu, než se pro něco rozhodnu. Ano, mnohokrát se neptám a to jsou chvíle, kdy selhávám. A jsou chvíle, kdy se rozhoduji špatně. Ale je to proces růstu.

Jelikož jsme četli až do 14. verše, zbývá zodpovědět na tu poslední otázku: a jak je to s těmi šaty? Jde vlastně o takové malé podobenství, které navazuje na to podobenství o hostině. (přečti vv11-14). Jelikož nechceme alegorizovat a vykládat, co jsou ty šaty, musíme si položit některé otázky: Jakou roli mají šaty v tomto druhém podobenství? Vlastně žádnou. Je to spíše rekvizita. Ale víme, že ve skutečnosti na nich nějak záleží vše. Podobně jako když jsme mluvili o družičkách a oleji.
Jde spíše o to, co šaty znamenají. Werich říká, že šaty dělají člověka. A já si myslím, že tato moudrost nám ukáže, co to je. Je to lidský postoj, který se projeví na banalitách. Nejde o to, že by ten host musel mít drahý oděv. Podobně nejde o to, zda si v neděli vezmeme do kostela sako a kravatu.
Ano, neargumentuju tady pro sako a kravatu a nebo proti nim. O to tu především nejde. To jak se oblékneme ale ukazuje náš postoj. Přijmout pravidla hry znamená ukazovat určitý postoj pokory. Můžeme si říct, že takové pravidlo je nesmysl, ale to ukazuje náš vnitřní postoj. Postoj hosta bylo přijmout či odmítnout podmínky svatby. Podobně jako v podmínkách pro družičky bylo přijít včas na setkání s ženichem. Počkat na místě, neminout se. Bdít či chcete-li, být připravený. Mít olej v lampě a hořet. A tady je to mít správné šaty.

Dovol mi ti položit otázku: Jaký máš postoj k pravidlům? Jsi rebelem, který má tendenci všechno kritizovat? To se mělo udělat tak a tak. Jak to, že nebylo po mém? Mluvíš první a nebo si to nejdřív promodlíš a pak teprve mluvíš? Ukazuje to tvůj postoj. Jaký máš postoj k Pánu Bohu? Respektuješ jeho podmínky? Nebo si říkáš, já to pak nějak okecám. Lidi možná okecáš. Ale Pána Boha neokecáš. Tak jako ten host bez šatů oněměl. Neměl najednou co říct. A tak to bude s každým, kdo má tento postoj.


Na závěr přeji nám všem, v tomto čase 4. adventu, abychom žili náš život pod zorným úhlem věčnosti. Abychom věděli, že na tom, co v tomto čase říkáme a děláme, jak se chováme k druhým, opravdu záleží. Záleží na tvém postoji a na tom, jak smýšlíš o Bohu a o druhých. Amen.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama