O boháčovi a Lazarovi

12. prosince 2016 v 10:38 | Grizly |  Kázání
Milí Kristovi přátelé,

je 3. adventní neděle, četli jsme evangelijní text o Janu Křtiteli, který si stará církev vybrala pro tuto neděli. Má nám připomenout důležitou otázku: Je Ježíš skutečně Mesiášem? A jak jsme na tom my? Věříme tomu tak nějak tradičně, dogmaticky, že Ježíš je Kristus, protože to tak prostě je? Nebo to pro nás osobně něco znamená? Tato otázka byla zásadní i pro Jana Křtitele, který byl ve vězení a čekal na smrt. Měl pochybnosti, zda celý svůj život, který zasvětil hlásání Krista a pokání, neprožil ve lži. I my můžeme mít takové pochybnosti, zda celý náš život nežijeme jen naoko. Nebo zda skutečně žijeme pro Krista nebo jen pro sebe a své pozemské cíle. Tato otázka: Kdo je pro tebe Ježíš a kdo je Ježíš pro nás jako církev je nesmírně důležitá. Nejde tu o nějaké intelektuální poznání, ale jde o smysl našeho života a jde o naše srdce. Na tomto postoji tvého a mého srdce záleží dokonce i naše věčnost. Jak odpovídá Ježíš prostřednictvím svých učedníků na Janovu otázku: Jsi ten, který má přijít nebo máme čekat jiného? Jako kdyby nám Jan bral otázku, kterou můžeme i my, vyznávající křesťané, ze srdce, ale bojíme se ji vyslovit. Teď při adventu si ji znovu položme. Je Ježíš ten, pro kterého žiješ, nebo vlastně čekáš na něco či někoho jiného? Advent je časem očekávání, přemýšlení o smyslu života a o druhém příchodu. Přemýšlíme nad tím, jestli náš život z hlediska věčnosti má smysl. Co bude až se Ježíš vrátí a nastane konec času? Co mu řekneš? Ježíš odpovídá na Janovu otázku takto: Jděte, zvěstujte… vysílá své učedníky, aby těm, kdo mají pochybnosti jasně a bez kliček řekli: slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium. A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží…
Blaze tomu, kdo se nad Ježíšem neuráží…

Někdy je to tak, že si můžeme v našich pochybnostech říkat: a stojí křesťanský život vůbec za to? Má to vůbec smysl? Když je kolem nás tolik pokrytců a lidí, kteří z křesťanské víry dělají něco jiného a nebo vůbec nic… Mají plná ústa Ježíše a Boha, ale jejich život je v přímém rozporu s tím, co tak hrdě vyznávají… a nebo sice žijí pěkný život, ale jejich život není svědectví o Bohu, ale spíše o nějaké jejich samospravedlnosti… Má to vůbec smysl? Když jsme upřímní, někdy si takové otázky pokládáme. Já si je také pokládám… Ježíšova odpověď jde k našemu srdci, do skryté části naší mysli, kde je pohřbena otázka po smyslu… V této době adventní si můžeme znovu promyslet, zda to má vůbec smysl. Já si na tuto otázku za sebe odpovídám slovy Petra učedníka: Ke komu bychom šli, ty máš slova věčného života.

V určitém napětí k dnešní evangelijní perikopě nám Boží slovo přináší podobenství o Boháči a Lazarovi. Je zapsáno v Lukášově evangeliu 16. kapitole (čti L 16,19-31).

Karel Marx řekl, že náboženství je opium lidstva. Není tento příběh dalším utěšovatelem, další pilulkou na ukolébání náboženských lidí, že je vlastně všechno v pohodě? Sice teď trpím a je všechno jak se říká na hevel… ale vlastně je všechno ok, protože když umřu, budu s Bohem. A na tom záleží nejvíc…

Ale o tom podobenství vlastně vůbec není. Někdy spousty času strávíme meditacemi o tom, jaké to bude při vytržení a jak musíme přežít a být připravení. Ale Ježíš před nás staví důležitý úkol tady a teď. Na tom, jak prožijeme náš přítomný život záleží naše věčnost! Máš vykopaný příkop tak jako boháč k Lazarovi?



Podobenství je zajímavě vsazeno do kontextu peněz a sexu. Každý vnímavý čtenář Bible a evangelií si nemůže nevšimnout, že před naším podobenstvím Ježíš mluví o našem vztahu k majetku a o cizoložství. "Kdo je věrný v malém, je věrný také ve velkém." Jak to pěkně navazuje na předchozí podobenství o družičkách a hřivnách, že? Žádný sluha nemůže sloužit dvěma pánům, nemůžete sloužit Bohu i majetku… a o manželství: kdo propustí svou manželku a vezme si jinou, cizoloží. Kdo si vezme tu propuštěnou, cizoloží. Mezi tyto drsné pasáže vsune ještě radikalizující vsuvku: "spíše pomine nebe a země než aby padla jediná čárka zákona". To abychom si to nějak neuzávorkovali. Sex a prachy ukazují, jak žijeme s Ježíšem. Jeden kazatel řekl pěkně, že dnešní svět pozná křesťany jak žijí evangelium na třech oblastech: na vztahu. 1. Na vztahu k sexu. 2. na vztahu k penězům. A za 3. na vztahu ke smrti… Zkrátka vztahy…

No a co najdeme hned po našem podobenství? Hned po našem podobenství máme výrok o odpuštění: "když tvůj bratr zhřeší, pokárej ho a bude-li toho litovat, odpusť mu…". Žel někdy naše realita je jiná. My jsme za blbce a on(a) se směje. My neseme kůži na trh a on(a) je v pohodě. Ale nesmíme zapomenout na to, že to může být i opačně. My jsme v pohodě a ten druhý si připadá jako blbec. My někomu ublížíme a jsme vysmátí… a on(a) má problém? Adventní čas je adventem v tom, že si máme položit otázku: opravdu jsem v právu? Opravdu musím mít vykopanou válečnou sekeru? Opravdu musím čekat jak se zachová ten druhý? Já si nemyslím. Možná jste už zažili situaci, kdy není možné smíření. Jedna či druhá strana odmítá připustit chybu. Vždyť já žádný problém nemám. Přijdete za někým a on(a) řekne, já nemám problém. Ale v hloubi duše cítíte, že je to nějak jinak a ten člověk s vámi hraje hru na schovávanou. Boží slovo nám říká: odpusť i tak. Ne kvůli jeho či jejím kvalitám, ale kvůli sobě a své věčnosti. Vždyť je psáno, neodpustíte-li, ani vám nebude odpuštěno.

Pojďme ale již na naše podobenství. Podle vykladačů a mě se to moc líbí, se dá podobenství přejmenovat na podobenství o 6 bratrech. Kde 1 bratr je v pekle a 5 čeká. Ten jeden promarnil svůj život, a těch 5, to jsme my, bratří a sestry. To vrhá podobenství někam jinam než my odkládáme naše Bible. To mění perspektivu. To není o nich, ale o nás. O mě. Někdy si tradičními názvy zahradíme cestu k pochopení toho, co od nás Pán žádá. Ukolébáme se v našich zbožných prekonceptech a už nám Bible zůstává uzavřena. Já s tím alespoň někdy zápasím. Přečteme a řekneme si: tohle znám. To už jsem slyšel… a už nám naskočí ten zbožný pocit: to kázal br. kazatel… a on řekl… a už vlastně nenasloucháme tomu, co nám Duch svatý chce říct nově a dnes… Ono to podobenství není hlavně o tom, že musíme jen pamatovat na smrt a snažit se hlavně mluvit se svými příbuznými o Kristu, dokud je čas… ne že by na tom bylo něco špatného a ne že by se to tak nedalo pochopit… ono to podobenství není hlavně o tom, co s námi bude po smrti… vždyť ta představa, kterou tu máme není ani moc biblická… cože? Kde je v tom podobenství Pán Bůh? Je Abraham Bohem? Není. O tom to totiž není. Tak o čem že to je?

Všimněme si rozdílu mezi boháčem a Lazarem… Možná znáte ty malovánky pro děti… najdi 7 rozdílů… Tak si zahrajeme… kdo najde nejvíc rozdílů, dostane ode mě po bohoslužbách dárek. Budou vánoce, tak proč ne?

Ano, boháč nemá jméno. A Lazar ano? Lazar podle původního jména znamená Bůh pomáhá. Zní to jako vtip. Pak že Ježíš neumí žertovat, nemá smysl pro humor či ironii. Ironie někdy v životě bolí jako v tomto případě. Hloupý vtip je v tom, že ti dva jsou vlastně těsně vedle sebe. A snad jen ti psi a ten Pánbíček na obláčku pomáhají žebrákovi… ale jinak to nevypadá, že by se o něj někdo staral. A on ten boháč si toho chudáka nevšímá. Chudák je nemocnej a čeká na smrt. Ale podle evangelisty má zajímavej život. Zmiňuje se o něm jménem.
Ale ten boháč moc zajímavej není. Sice hodně chlastá a žije si takovým tím bohémským životem, ale kromě toho, že je ve vatě a má hodně přátel, toho na něm moc zajímavého není. Má barák a ani si nevšimne, že u branky má žebráka. A nenapadne ho ani mu trochu v tom čase vánočním a adventním ulehčit to jeho utrpení.

Nepochopte mě špatně, já nekážu proti majetku. Bible neříká: že peníze jsou kořenem všeho zlého. Ale láska k penězům. Peníze jsou nástroj a prostředek. Ukazuje se na nich, jak milujeme Ježíše a bližní. Je to zrcadlo našeho srdce. To samé se dá říct o sexu. O vztazích. O autech. O zbraních. Ale zpět k příběhu.

Cvak. Střih. Jak říkal náš učitel na elektrotechniku: smrt přichází nečekaně… smrt mu vyrazila křídu z ruky. On věděl o čem mluvil. Přišla rakovina a ochromila jeho život. Díky Bohu je dnes po chemoterapii a je docela zdráv. Smrt přišla a situace se otočila. Najednou jsme na jiném místě… moc nám to nepřipomíná nebe a peklo. A teď můžeme spekulovat, zda to je či není nebe a peklo. Ano, v původním jazyce je tam Hádes atd atp. Nakonec na tohle podobenství jsem psal svoji ordinační práci, tak o tom něco málo vím… Strávil jsem studiem tohoto textu přes 40 hodin.
Je to fascinující se zabývat textem Božího slova a číst si všechny ty komentáře, původní text v řečtině atd atp. Zajímavý je jeden moment: možná nás zaujme z pohledu psychologie: Lazar a boháč neudržují oční kontakt. Možná si řekneš: proboha, co to ten kazatel řeší za blbosti. Ale vážně: v tom je důležitý detail. A na detailech jak známo záleží. Jak za svého pozemského marnění, projíždění, prochlastání a prožraní života… tak za posmrtného hoření v mukách pekelných boháče nenapadlo se na Lazara podívat. Možná to znáte taky. Někdo vám podá ruku, ale pak ji ještě drží a už kouká někam jinam. Je to vlastně hrubý rozpor mezi záměrem a neverbální komunikací. O tom jsem mluvil u státnic z psychologie. A nakonec mě učitelka pustila za jedna. Inkongruence. Rozpor. Rozpor mezi čím? Může to být rozpor mezi verbální a neverbální komunikací. Tedy příklad: říkám: mám tě rád a mračím se na tebe. Nebo mě na tobě záleží a jde mi o tvé dobro… jo? Tak proč tvé činy tomu vůbec neodpovídají? Rozpor. Lazar si žil tím pěkným maloměšťáckým způsobem života, ale měl rozpor. Rozpor v sobě. Chtěl v pekle pít, ale obracel se na Abrahama… A co mu Abraham řekl? Jdi se vycpat! Jak se říká anglicky: give me a break! Hele, jestli ti Lazar nestojí ani o pohled, nic ti nedám… Ale důležité v tomto čase adventním je něco jiného…

Máš vykopaný příkop? Ne? Opravdu? Chci, abys ty a já taky… spolu… přemýšleli nad tím, zda máš vůči někomu vykopaný příkop… Co je tím příkopem? Příkop je něco, je to překážka, která je mezi lidmi. Mezi jednotlivci a nebo dokonce skupinami. A dokud tento příkop existuje, je problém. Některé příkopy jsou neoznačené. A tak je pro člověka zvenku nepochopitelné, proč se nechodí tou cestou. A když tam někdo jde, spadne do toho. Všichni to vědí, ale nikdo s tím nic neudělá. Konec je, když se k příkopu dá cedule: pozor příkop. Ale problém je, že se neřeší příčina, ale následek. Ano, nikdo nespadne do příkopu. Ale příkop je nebezpečná věc. Jestli jezdíte autem, víte asi, jaké je to spadnout do příkopu. Já jezdím skoro každé úterý do Teplic. A u jedné vesničky je takový příkop v zatáčce. Je tam už několik měsíců auto. Je tam stále a připomíná řidičům, aby jezdili opatrně, aby se jim nestalo něco podobného. Na našich silnicích je někdy zvykem, že místo aby se opravili, tak se tam dá cedule. Ne aby se opravila cesta, zasypal se příkop, ale místo toho se označí. A to až potom, co se tam někdo vyseká, do té doby se to neřeší.




Máš příkop? Neodpuštění vůči druhým? Do této kategorie, ať se to nezdá spadá hodně případů. Není to všechno stejné a není to vždy jednoduché. Největší problém je dlouhodobé nesmíření a neodpuštění. Navenek může vypadat, že je všechno ok. Ale uvnitř je to bolavé a je tam zranění. Mokvá to a hnisá. Občas nějaký ten hnus vyleze ven. Pamatuju si, že jsem měl hnusný bolák na obličeji. Jel jsem zrovna do Řecka. Měl jsem horečku, říkal jsem si, to bude dobrý. Ale von se ten vřed neustále zvětšoval. Musel jsem ho každý den propíchnout, vytlačit… prostě nechutné… až jsem se vrátil po 10 dnech domů a dostal jsem antibiotika. Nebýt těch prášků, asi bych přišel o kus svého obličeje. Dodnes si to pamatuju. Je to zánět, který je zpočátku malý, ale postupně se rozšíří do dalších částí těla. Tak funguje i rakovina a některé nemoci. Problém příkopu je v tom, že permanentně odděluje. Nedá se přes něj přeskočit. Navíc se rozšiřuje. A je delší a delší. Nakonec to vidí všichni, že to tak nejde. A nakonec to dopadne tak, že se odejde úplně. Je průšvih, když se toto děje v církvi. Věřte mi, že mluvím ze zkušenosti. Někdo dokáže s příkopy žít. Možná jich má celou řadu. Dá se ohradit tak dokonale, že nemůžu nikam chodit. Ale co naplat? Přece do toho nechci spadnout.

Ale je tu i jiné řešení než označení příkopu. Je tu odpuštění. A je to v ideálním případě i smíření. Ale to chce dvě strany. Ale první je odpuštění. Odpustit se dá i těm, kteří nevědí, že nám ublížili. Jistě, vždy je dobré o tom mluvit a označit problém. Ale někdy ta druhá strana o problému neví a nebo ho popírá. Já jsem s takovým jedním příkopem žil asi rok a půl. Jedna sestra proti mně poštvala celou skupinu. Ano, byl jsem blbec. Choval jsem se jako pako. Ale bylo správné, aby něco takového udělala? Ne, nebylo. Nikdo se mě nezastal. Jak už se to v životě stává. Ani Lazara se nikdo za jeho života nezastal… Abyste mě správně pochopili, nelituju se, ale chci říct, co Bůh dělal a jak se oslavil na této situaci. Protože mě ten příkop štval, převzal jsem zodpovědnost za své jednání a rozhodl jsem se jí odpustit. Nebylo to nijak spektakulárně nadpřirozené. Nesestupovali andělé z nebe ani jsem nic neprožil ve vytržení. Prostě jsem se naučil na této situaci, že pokoj přichází, když se rozhodnu odpustit. A pak se stane zázrak. A ten zázrak se nemusí stát tak, že je to všem lidem patrné. Ona si žila v tom svým. Pomlouvala mě a usilovala o to, abych odešel. Další lidé mě osočovali a byli proti mně. Hezké na tom bylo to, že jsem se za tu sestru modlil a žehnal jí a měl jsem v srdci pokoj. Ona nakonec odešla ze sboru. Asi po roce a půl za mnou přišla a poprosila mě o odpuštění. Vzala s sebou asi 5 lidí. Bylo to hrozné. Ale nakonec po letech mohu říct, že to mělo smysl. Odpuštění je první krok k zasypání příkopu. Dnes se potkáváme na konferencích pro vedoucích, oba máme hezké manželství a můžeme spolu normálně mluvit. Naposledy jsem Hanku potkal na GLS a povídali jsme si o manželských krizích a smáli jsme se. Vím, že je to opravdové a že to není falešné. Prožili jsme spolu hrozné chvíle. Ale odpustili jsme si. A věřím, že jsme i smířeni. Jak to vím? Vidím to na očích a hluboko uvnitř cítím uzdravení a radost a pokoj.


Máš příkop? Začni zasypávat. Nemáš? Chval Pána a modli se za další příkopy, aby se včas zasypaly. Ježíš přichází a nebudeme mít neomezeně času. Jděme za druhými, dokud je čas. Je to naše pýcha a sobectví, které je ve skutečnosti překážkou, příkopem mezi námi a Bohem. To je skutečný problém našeho srdce. Ježíš je lékař. Chceš se nechat vyléčit? Jdi za ním. Blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží. Uráží tě Kristus? Uraž radši svou pýchu a zasyp příkop. Amen.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama