Nový rok 2017 vše krom Krista nechávám za sebou a cíl mám před sebou

29. prosince 2016 v 12:03 | Grizly |  Kázání
Milí Kristovi přátelé,

Včera jsme slavili svátek lesního muže, chcete-li Silvestra. Někteří se mohou po včerejším slavení cítit jako lesní mužové a ženy, proto dnes nejsou mezi námi a jiní stále cítí dozvuk skleniček a jejich obsahu. I to patří k prvnímu dnu v novém roce.Dnešní den je nazván svátkem jména Ježíš. Slavíme Ježíšovo jméno. Proto jsme dnes četli známý oddíl ze Skutků apoštolských, kde je psáno, že Ježíš je tím základním kamenem Boží stavby. A není nikdo jiný než Ježíš na kom by záleželo více když jde o naše spasení. Totiž jen vírou v Něho můžeme dojít záchrany. Včerejší den byl ve znamení něčeho, co jsme nechali za sebou v minulém roce. Dnešní den je ve znamení něčeho, co leží jako cíl před námi. Nenapadá mě lepší text z Nového zákona, který by toto napětí mezi tím starým a novým, ztrátou a ziskem, smrtí a vzkříšením, počátkem a koncem vystihl lépe. Dnešní kázání jsem nazval "ve stínu starého, na počátku nového".Otevřete si se mnou Bible na str. 215, pokud máte jiné vydání, je to Filipským 3,7-14 (čti ze SNC 7-11).

Cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu. Parafrázovaně: Všechno, na čem jsem si kdysi zakládal, ztratilo pro mne cenu, když jsem poznal Krista. Je to pravda i pro nás? Když jsem byl nevěřící, pamatuju si, že jsem měl hodně koníčků. Patřily k nim i počítače. Také mým koníčkem byl alkohol a randění s holkama. Když jsem uvěřil v Ježíše, tyto kratochvíle ztratily smysl. Ne že by na počítačích bylo něco špatného. Ale zkrátka nacházím větší uspokojení v Kristu. Co tato fráze znamená? Když vstupujeme do nového roku, přemýšlejme nad tím. Někdo může mít pocit, že o něco v životě přichází, když chodí do kostela a stal se křesťanem. Řeknete si, stojí ty ztráty za to? Poznání, že Ježíš Kristus je Pán je Pavlovi nade vše. Osobní důvěra ve jméno Ježíš je to, o co tu běží.Je to výsada být součástí Božího plánu spasení světa. Je to privilegium moci se ztotožnit s Kristem.To je Pavlovi nade vše. Jak je to s námi? Považuješ skutečnost, že jsi v Kristu za výsadu?
Můžeme si říct, má to vlastně nějaké výhody, když mluví Pavel o ztrátách? Z lidského hlediska to vypadá jako nesmysl. Jak mi napsal můj táta jako odpověď na novoroční přání: hlavně ti přeju zdraví a aby ti dobře chutnalo. Neříkám, že zdraví a chuť pro mě nic neznamená. Jsou to důležité věci. Ale jakou to má hodnotu ve srovnání s Ježíšem? Jakou mají pozemská potěšení hodnotu ve srovnání s věčností v Boží blízkosti? Už tady a teď smíme být součástí úžasného Božího plánu na záchranu světa. Neznám nic lepšího. Radost, kterou pociťujeme v Kristu je blaho. Proto Pavel v listu Filipským neustále opakuje: radujte se, opět vám pravím: radujte se. Z čeho se máme radovat, když procházíme tolika těžkostmi? Máme být masochisty? Máme chystat maso? Ne, naše radost, kterou prožíváme navzdory zkouškám a utrpení není totiž z tohoto světa. Když procházíme nemocemi, odmítnutím, pokořením a lidskými ztrátami, není to nic lehkého. Působí to nejistotu, bolest a pocit zklamání a smutku. Jak tedy můžeme prožívat radost? A dokonce radost v tom všem? Boží slovo, když mu pečlivě nasloucháme má pro nás tajemnou moc nás povzbudit. Toto tajemství povzbuzení spočívá v osobním vztahu s Ježíšem. Když pravidelně medituji nad Písmem a přemýšlím nad verši, které si vírou přivlastňuji, stávají se mi každodenní zkoušky zvladatelnější. Moje kroky se stávají s Kristem lehčími. Apoštol Pavel říká, že pokládá svou prestiž a význam za nic, aby získal Krista. Aby byl v Něm nalezený ne s vlastní spravedlností, který je ze zákona, ale s tou, která je z víry v Krista.

Přirozenou tendencí člověka je srovnávat se s druhými a snažit se zasluhovat si přijetí slovy a nebo skutky. Snažíme se uspokojit druhé, dokázat jim, že náš život má nějakou hodnotu. Podívej, co jsem udělal. Podívej, jak jsem dobrý. Copak to nevidíš?
Někdy se stává, že toto přemýšlení vstupuje do vztahu s Bohem. Bože tady jsem. Podívej, co dělám. Připomíná nám to malé děti, které se snaží upozornit na sebe tím, že dělají rodičům radost. Když se jim to nepodaří, začnou zlobit… je lepší být povšimnut, než opomenutý. Trochu mi to připomíná chování některých lidí v církvi. Potřebujeme být v centru dění. Když jsme opomíjeni, jsme zklamáni, že náš život nemá hodnotu. Svědčí to mj. o tom, že naše hodnota není pevně zakotvena v Kristu. Nepochopte mě špatně. Církev je tu také pro to, aby umožňovala lidem společenství a přijetí a lásku. To je přirozené. Ale skutečné přijetí a Boží láska nespočívá jen v tom, že si mne někdo všimne a pochválí mě a nebo se mi konečně dostane pozornosti… to skutečné a nadpřirozené je v tom, že v Kristu už jsem přijatý Bohem. Už jsem někdo v Něm. Bůh mě má rád a přijímá mě proto, že za mne zaplatil cenu nejvyšší. Dobrá zpráva je, že si Boží přijetí nemusím zasluhovat dodržováním nějakých pravidel. Problém náboženství spočívá v tom, že nadřazuje lidské tradice nad Boží slovo. Rozdíl mezi náboženstvím a reálnou vírou v Krista je ten, že víra se nesnaží něco získat. Ale už to má. Náboženství se snaží skrze lidskou snahu něco získat, Bohu se zalíbit. Neříkám to proto, že bych si připadal lepší. Z mého pohledu a zkušenosti každý z nás někdy propadáme této iluzi, že si Boží lásku musíme zasluhovat. Problém je, když zapomenu na tuto tendenci a přestanu z této marné snahy vybředávat. Je třeba toto záslužnictví odkládat a učit se žít z Boží milosti. Jinak nikdy nedospěju a nemůžu se posunout dál. Když se budeme srovnávat - podívej se na toho člověka, ten… ztrácíme radost v Kristu a schopnost vidět třeba ve slabším bratrovi právě Krista. A to je velká ztráta. Výzva v tomto roce pro nás je v tomto: zahoďme naše záslužnictví a upněme se pevně na Krista. V Něm máme vše. Mimo Něj nemáme nic. Odhoďme naši pýchu, náš egoismus. Zapomeňme na to, že jsme něco. Zapomeňme na to, že chceme být něco, protože už jsme někým. Už jsme někdo v Kristu. Už jsi významný v Kristu. Už jsi milovaná v Kristu. Pokračujme dál v našem slově od 12. verše

(čti SNC 12-14).

Dnes slavíme jméno Ježíš. Necháváme za sebou starý rok. A vstupujeme do nového roku. Za chvíli budeme slavit Večeři Páně. Ta je oslavou Boží lásky. Apoštol Pavel nám připomíná ve 12. verši, že chceme běžet tak, abychom se zmocnili Boží ceny. Nevím, zda jste někdy závodili. Pamatuju se, když jsem byl na základní škole. Nejraději jsem měl sprinty na 100m. Později jsem se naučil běhat i na několik kilometrů. Nebyl jsem nikdy moc dobrý sprinter ani běžec na dlouhou trať. Ale vím jedno, když chci běžet, nesoustředím se v tu chvíli a během běhu na nic jiného než na běh samotný. Nemyslím na to, co budu dělat odpoledne. A nemyslím na to, co jsem dělal včera. Kdo mi ublížil a kdo mě zranil. Odkládám vše, abych běžel.A naopak, soustředímse na cíl.Nepřemýšlím nad tím, kolik jsem už uběhl a nepřemýšlím nad bolestmi zad a nohou. Zapomínám na cokoliv, co by mě rušilo v běhu. A o tom si myslím, že je i křesťanský život. V životě nás rozptyluje mnoho věcí. Když tato rušení přehluší či zastíní Krista, je problém. Neříkám, že se v práci nemáš soustředit na práci. Ale dělej ji k Boží oslavě. Když myješ nádobí nebo uklízíš, dělej to pro Boží oslavu. Mysli přitom na Krista. Když programuješ kód a daří se ti, děkuj Bohu. Když se ti nedaří, nenadávej, ale pros Boha o pomoc. Když opravuješ auta, mysli na to, že sami jsme božím vehiklem, který potřebuje opravit. A Bůh nám dává lék. Když léčíš lidi, mysli na to, že Ježíš je nejlepším lékařem a dal ti úžasné schopnosti a dary. Když pracuješ s dětmi a nebo s lidmi, mysli na to, že Bůh miluje všechny děti a lidi. Mají velkou hodnotu v Božích očích. Nejde o to být dokonalým. Protože nikdy dokonalými nebudeme. Jde ale o to dokončit běh. Doběhnout do cíle. Není to sprint, je to spíše Marathon. Je to běh na opravdu dlouhou vzdálenost. Nevíme, kdy náš běh skončí. Kdy jej přeruší smrt. Ale dokud žijeme, běžme se zacílením na Krista. Běžme naplno, abychom získali nebeskou cenu. Nejde o to se Bohu zalíbit, protože se mu už líbíme v Kristu teď. Běžíme ale proto, protože chceme uskutečňovat naše spasení. Chceme žít k Boží oslavě. Chceme Bohu vzdávat chválu. Chceme Mu děkovat za život, který nám dal. Za milost, ze které žijeme každý den. Pro Pavla je nebeská cena Boží povolání v Kristu. Každý z nás jsme povoláni skrze jiné služebnosti, dary, zaměstnání a úkoly. Ale jedno máme společné. A to je povolání k tomu být učedníky Ježíše Krista. Nezahoďme to povolání. Běžme jako o závod. Neflákejme se. Zahazujme to, co je za námi a dívejme se na to, co je před námi. Když dnes slavíme svátost Večeře Páně, mysleme na to, co pro nás Kristus udělal. Přemýšlejme nad Jeho obětí. Přemýšlejme nad Boží láskou. Přemýšlejme nad tím, co všechno nám Bůh odpustil. A odpusťme druhým. Nehrajme si na něco. Protože jsme už někdo. Jsme milovanými Božími dětmi. Za námi je náš starý život. Chodíme den co den v Kristu. A před námi je nebe. Složme naše hříchy u Kristova kříže a v tomto roce vykročme nově vstříc k cíli. K tomu povolání, které máme v Ježíši Kristu. Amen.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama