Prosinec 2016

Silvestrovské zamyšlení

29. prosince 2016 v 12:04 | Grizly |  Kázání
Dnes je Silvestr, poslední den v tomto roce 2016. Dnes večer se překlopíme ze starého roku 2016
do nového roku 2017. Víme ale, proč se jmenuje tento den Silvestr? Jak asi víte, jméno Silvestr, které připadá na tento den, znamená muž z lesa a důvodem, proč slavíme muže z lesa je, že 31.12.335 zemřel papež Silvestr I. Pokud vám přijde, že je to zatím jen o chlapech, vězte, že ženským protějškem Silvestra je Silvie. Silviím neříkejte ženo z lesa, protože máme již zavedené české jméno Lesena. Žena z lesa ale slaví svátek 29. října, tak to jsme maličko prošvihli. Ale Silvii tu stejně asi nemáme. A Silvestra také ne.

Teď když víme, kdo za to může a proč slavíme Silvestra, chci říct, proč jsme tu. Jsme tu abychom skoncovali s tím starým rokem 2016. Proto bych chtěl následující úvahu věnovat nám všem, kteří chceme bilancovat, rekapitulovat a také přemýšlet, jak tento rok zakončit. Chtěl bych s vámi přemýšlet nad tématem konce. Jak říká klasické německé přísloví: Konec dobrý, všechno dobré… Je to tak?

Asi to všichni tak trochu známe. Když se vám ve škole nedaří začít dobře, můžete si zničit pověst dobrého žáka, ale když na konci dokážete, že jste se zlepšili, učitelé zapomenou na začátek ve světle konce. A nebo naopak. Když začnete dobře, ale pak to zkazíte, je to horší než když se na konci zlepšíte. Na konci zkrátka záleží. I na konci tohoto roku záleží, jak jej budeme vnímat jako celek. Jak říká pro změnu latinské přísloví: FINIS CORONAT OPUS= Konec korunuje dílo. Tedy taková ta zlatá tečka. Nebo třešínka na dortu. Když se vše podaří, konec může umocnit dojem z dobrého díla a nebo to může být určitý stesk nad tím, že se to zkrátka nepodařilo. Nezoufejme, když se něco nepodařilo. Protože jak říkají básníci, na každém konci je hezké, že něco nového začíná.

Jak byste hodnotili uplynulý rok? Za chvíli uslyšíme několik svědectví a také uvidíme fotky z tohoto uplynulého roku 2016. Možná si vzpomeneme na radostné chvíle. Možná to, co pro jednoho je radostné, může být pro druhého smutné. Možná jsou věci, na které nejsme hrdí. Možná je to nějaký nepěkný skutek, který jsme v tomto roce provedli. Nějaká zraňující slova, která jsme ze sebe vyplavili pod náporem hněvu či jiné negativní emoce a teď jich my či někdo jiný lituje. Není všem dnům konec. Dobrá zpráva je, že i když se slova nedají vzít zpět, je možné činit pokání. Je možné svých hříchů litovat a je možné odpustit druhým. A je možné též požádat o odpuštění. Zítra ostatně slavíme Večeři Páně, tak dnešní den je jak stvořený na pokání a odpuštění. Mám pro vás návrh. Pokud budete chtít, můžete napsat na kus papírku věc či věci, na které nejste hrdí. Jsou to věci, které jsme udělali či řekli. Možná je to věc, které litujeme. Možná je to událost, která reprezentuje bolest v našem srdci. A nebo je to naše negativní vlastnost, se kterou bychom si přáli dál pracovat. Toužíme po tom, aby ji Duch svatý v nás změnil. Jistě, jsou věci, které jsou vlastní naší osobnosti, dynamikou nás samotných, kterou změnit nemůžeme. Třeba někdo je cholerik. Není reálné si přát, abych byl sangvinik. Ale je možné pracovat se svými emocemi tak, abych pokaždé nevybuchl jako granát. Je možné transformovat svůj hněv jinak. Stejně tak nezměním rodinu, do které jsem se narodil. Nemůžu odkouzlit modlitbou své rodiče a přát si jiné. Nebo není asi dobrý nápad modlit se za jiného učitele. Pane Bože, dej mi prosím jinou třídní. Ať umře. Amen. To není to, co tím myslíme. Ale můžeme se modlit, aby Bůh změnil nás, když jsme otevření pro tuto změnu. A je to změna, kterou působí Duch Boží. Pokud ale do toho půjdeme, chci nás varovat. Je to nebezpečné. Protože se může stát, že když se budeme modlit třeba za trpělivost, že nás Pán vystaví situacím, kdy budeme selhávat a budeme bojovat s naším charakterem. Takže buďme opatrní, co napíšeme a nebo co si přejeme. Protože se nám to může stát. A způsob, jak se nám to stane se nám vůbec nemusí líbit. Nejde tu o předsevzetí. Já si žádná předsevzetí nepíšu již dlouho. Je to modlitba.
Každopádně, pokud chceme, máme možnost vložit svůj papírek, který za chvíli dostanete do nádoby a pak je budeme číst nahlas. Nezapomeňte napsat své jméno. Ne, dělám si legraci. Prosím, nepište své jméno. A číst nahlas ani potichu to nebudeme. Požádám pak svého asistenta, aby papírky bezpečným způsobem zapálil a až dozpíváme poslední píseň dnes, bude po nich amen.
Je to takový silvestrovský dárek, který si jako církev můžeme dát. Tedy že si odpustíme něco, co nás trápí. Že dáme Bohu něco, co je v našem srdci.
A pak, jak je tradicí, budeme si brát do nového roku Boží slovo. Každý z nás, pokud máme zájem, může přijmout lístek s biblickým veršem. Nebojte, není tam nic hrozného. Ale můžeme to chápat jako určité zaslíbení a nebo povzbuzení. Pokud se vám to nebude líbit, nemusíte se tím trápit. Ale musím říct, že za posledních 12 let jsem v této tradici vždy našel nějaké povzbuzení. Nejde o nějakou pověrčivost, ale jde o víru, že Boží slovo a konkrétní verše z Bible k nám osobně můžou promlouvat. Pokud k tomu v této biblické víře přistoupíme, může nám to i pomoct.

Dovolte mi krátce přemýšlet nad dvěma biblickými citáty, když už je řeč o koncích a konci…
První je zapsaný v 1. listu Petrově 4,7-8

Konec všech věcí je blízko. Žijte proto rozumně a střízlivě, abyste byli pohotoví k modlitbám.
Především mějte vytrvalou lásku jedni k druhým; vždyť láska přikryje množství hříchů.
Je to něco, co bych nám všem přál do nového roku. Většina z nás tuší, že tu nebudeme na pořád. Že naše dny nejsou nekonečné a ani jejich počet není nevyčerpatelný. Každý den, když se probudím, děkuji Bohu, že mi daroval další den a modlím se, abych jej dokázat dobře naplnit. Když mám být upřímný, nejsem na těch předchozích 365 dní tak hrdý. Ne každý den se mi podařilo žít k Boží slávě. Ale je to moje modlitba, abych žil rozumně a střízlivě ve světle konce. Konec je blízko. A nevíme jak blízko. Proto žijme rozumně a střízlivě. Co to znamená? To musí prakticky domyslet každý z nás. Pro mě osobně je to nepodléhat příliš svým vášním a pocitům. Protože pocity s námi mohou zamávat. Můžeme podlehnout sebeklamu. Můžeme naslouchat někomu, kdo je úplně mimo. A nebo naše myšlenky a pocity nás mohou strhnout na cestu, která za Bohem nevede. Proto je třeba střízlivost. Nejen ta od alkoholu, ale ta životní střízlivost. Třeba někdo z nás budeme dnes večer otvírat šampusku. Proti tomu nekážu. Ale kéž je míra naší alkoholové střízlivosti ukazatelem naší duchovní střízlivosti. Kéž nepijeme jako duhy. A kéž také nepodléháme duchovním sebeklamům. Těm duchovním úletům, které k Bohu rozhodně nevedou. Co tato střízlivost může znamenat prakticky?
Četli jsme v osmém verši: Především mějte vytrvalou lásku jedni k druhým; vždyť láska přikryje množství hříchů.
Tedy odpuštění. Nelítostné odpuštění. Protože tím, že si budu skladovat křivdy druhých proti mně nic nevyřeším. Stejně tak, když si budu do nekonečna něco vyčítat, tím se k Bohu nepřiblížím. Naopak, seznamy a počítané dluhy nás vzdalují od Pána. Ne nadarmo se píše v 1. Korintským 13: Láska nepočítá křivdy. Tak se může projevit naše střízlivost. Že nepodléháme sebeklamu, že jsme tak důležití, že nemůžeme odpustit. Protože nejsme. Někdy propadám určité představě, že určitá věc je už přes čáru. Že už to ten dotyčný nebo dotyčná přehnal(a). Ale jak by se musel cítit Ježíš na kříži? Jak by se cítil On, kdyby si říkal: stojí mi to ještě za to? Milost neodpouští, protože si to někdo zaslouží, ale protože miluje. Bůh je takový.

Druhý verš, který bych chtěl z Bible a z Nového zákona ohledně konců vypíchnout dnes večer je 2. Timoteovi 4,7: Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval.
Jak jsme už na začátku přemýšleli: jde o to dobře skončit. FINIS CORONAT OPUS = Konec korunuje dílo. Tedy nejde o to nic nezkazit. Protože vždy se něco nepovede. Vždy se můžeme litovat a říct si, že jsme udělali chybu. Nezkazí nic jen ten, kdo nic nedělá. Když se něco dělá, vždy se něco zkazí. Ale o to nejde. Jde o to neříct si finito. Skončil jsem. Už dost. Jde o to dokončit běh. Tento rok končí. Ale nový rok začíná. Co bych si přál v tom následujícím roce udělat dobře?

Koho potěším, koho povzbudím a jak? Komu odpustím? Komu dám jaký dárek? Co bude můj první skutek v příštím roce? A jak bych chtěl zakončit rok 2017? Jak budu za rok přemýšlet? Co bych již nechtěl psát na papírek? Kde bych chtěl být za rok?



Jde o to dokončit běh víry. Nejen den víry. A měsíc. Ale rok. Rok za rokem. Celý život. Život je příliš krátký na to, abychom jím jen tak proplouvali. A příliš dlouhý na to, aby nám mohlo být jedno, co děláme a a proč. Konec je blízko. Memento mori. Pamatuj na smrt. Žij svůj život tak, abys jej nepromarnil a žij jej tak, aby ses za něj nemusel jednou stydět.

Dovolte mi odlehčit a zakončit mou kratší úvahu o Silvestru a koncích dvěma mimobiblickými citáty od mých dvou oblíbených autorů:
Albert Einstein řekl: Konec světa bude, až lidé přestanou zpívat.
Za chvíli budeme zpívat tři písně. Přemýšlej a piš, pokud chceš. Řekneš si, nemám co psát. Dobře. Aspoň nebude tolik spáleného papíru. Ale pokud máš co pálit, pal. Odpouštěj nelítostně. Modli se vytrvale. Daruj štědře. Miluj Boha vášnivě. Pokud máš co říct, řekni. Máš svobodu říct svědectví, využij ji. Nemluv ale moc dlouho. Jak se to říká: měj smělost mluvit pravdu, ale měj odvahu mlčet, když nemáš co říct. Bojuj dobrý boj víry a dokonči ho.
A druhý citát od Platóna: Jen mrtví viděli konec války. Jen mrtví vědí, co to znamená žít.
Žijme sub specie aeternitatis: žijme život pod zorným úhlem věčnosti. Nepromarněme ho. Amen.

Nový rok 2017 vše krom Krista nechávám za sebou a cíl mám před sebou

29. prosince 2016 v 12:03 | Grizly |  Kázání
Milí Kristovi přátelé,

Včera jsme slavili svátek lesního muže, chcete-li Silvestra. Někteří se mohou po včerejším slavení cítit jako lesní mužové a ženy, proto dnes nejsou mezi námi a jiní stále cítí dozvuk skleniček a jejich obsahu. I to patří k prvnímu dnu v novém roce.Dnešní den je nazván svátkem jména Ježíš. Slavíme Ježíšovo jméno. Proto jsme dnes četli známý oddíl ze Skutků apoštolských, kde je psáno, že Ježíš je tím základním kamenem Boží stavby. A není nikdo jiný než Ježíš na kom by záleželo více když jde o naše spasení. Totiž jen vírou v Něho můžeme dojít záchrany. Včerejší den byl ve znamení něčeho, co jsme nechali za sebou v minulém roce. Dnešní den je ve znamení něčeho, co leží jako cíl před námi. Nenapadá mě lepší text z Nového zákona, který by toto napětí mezi tím starým a novým, ztrátou a ziskem, smrtí a vzkříšením, počátkem a koncem vystihl lépe. Dnešní kázání jsem nazval "ve stínu starého, na počátku nového".Otevřete si se mnou Bible na str. 215, pokud máte jiné vydání, je to Filipským 3,7-14 (čti ze SNC 7-11).

Cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu. Parafrázovaně: Všechno, na čem jsem si kdysi zakládal, ztratilo pro mne cenu, když jsem poznal Krista. Je to pravda i pro nás? Když jsem byl nevěřící, pamatuju si, že jsem měl hodně koníčků. Patřily k nim i počítače. Také mým koníčkem byl alkohol a randění s holkama. Když jsem uvěřil v Ježíše, tyto kratochvíle ztratily smysl. Ne že by na počítačích bylo něco špatného. Ale zkrátka nacházím větší uspokojení v Kristu. Co tato fráze znamená? Když vstupujeme do nového roku, přemýšlejme nad tím. Někdo může mít pocit, že o něco v životě přichází, když chodí do kostela a stal se křesťanem. Řeknete si, stojí ty ztráty za to? Poznání, že Ježíš Kristus je Pán je Pavlovi nade vše. Osobní důvěra ve jméno Ježíš je to, o co tu běží.Je to výsada být součástí Božího plánu spasení světa. Je to privilegium moci se ztotožnit s Kristem.To je Pavlovi nade vše. Jak je to s námi? Považuješ skutečnost, že jsi v Kristu za výsadu?
Můžeme si říct, má to vlastně nějaké výhody, když mluví Pavel o ztrátách? Z lidského hlediska to vypadá jako nesmysl. Jak mi napsal můj táta jako odpověď na novoroční přání: hlavně ti přeju zdraví a aby ti dobře chutnalo. Neříkám, že zdraví a chuť pro mě nic neznamená. Jsou to důležité věci. Ale jakou to má hodnotu ve srovnání s Ježíšem? Jakou mají pozemská potěšení hodnotu ve srovnání s věčností v Boží blízkosti? Už tady a teď smíme být součástí úžasného Božího plánu na záchranu světa. Neznám nic lepšího. Radost, kterou pociťujeme v Kristu je blaho. Proto Pavel v listu Filipským neustále opakuje: radujte se, opět vám pravím: radujte se. Z čeho se máme radovat, když procházíme tolika těžkostmi? Máme být masochisty? Máme chystat maso? Ne, naše radost, kterou prožíváme navzdory zkouškám a utrpení není totiž z tohoto světa. Když procházíme nemocemi, odmítnutím, pokořením a lidskými ztrátami, není to nic lehkého. Působí to nejistotu, bolest a pocit zklamání a smutku. Jak tedy můžeme prožívat radost? A dokonce radost v tom všem? Boží slovo, když mu pečlivě nasloucháme má pro nás tajemnou moc nás povzbudit. Toto tajemství povzbuzení spočívá v osobním vztahu s Ježíšem. Když pravidelně medituji nad Písmem a přemýšlím nad verši, které si vírou přivlastňuji, stávají se mi každodenní zkoušky zvladatelnější. Moje kroky se stávají s Kristem lehčími. Apoštol Pavel říká, že pokládá svou prestiž a význam za nic, aby získal Krista. Aby byl v Něm nalezený ne s vlastní spravedlností, který je ze zákona, ale s tou, která je z víry v Krista.

Přirozenou tendencí člověka je srovnávat se s druhými a snažit se zasluhovat si přijetí slovy a nebo skutky. Snažíme se uspokojit druhé, dokázat jim, že náš život má nějakou hodnotu. Podívej, co jsem udělal. Podívej, jak jsem dobrý. Copak to nevidíš?
Někdy se stává, že toto přemýšlení vstupuje do vztahu s Bohem. Bože tady jsem. Podívej, co dělám. Připomíná nám to malé děti, které se snaží upozornit na sebe tím, že dělají rodičům radost. Když se jim to nepodaří, začnou zlobit… je lepší být povšimnut, než opomenutý. Trochu mi to připomíná chování některých lidí v církvi. Potřebujeme být v centru dění. Když jsme opomíjeni, jsme zklamáni, že náš život nemá hodnotu. Svědčí to mj. o tom, že naše hodnota není pevně zakotvena v Kristu. Nepochopte mě špatně. Církev je tu také pro to, aby umožňovala lidem společenství a přijetí a lásku. To je přirozené. Ale skutečné přijetí a Boží láska nespočívá jen v tom, že si mne někdo všimne a pochválí mě a nebo se mi konečně dostane pozornosti… to skutečné a nadpřirozené je v tom, že v Kristu už jsem přijatý Bohem. Už jsem někdo v Něm. Bůh mě má rád a přijímá mě proto, že za mne zaplatil cenu nejvyšší. Dobrá zpráva je, že si Boží přijetí nemusím zasluhovat dodržováním nějakých pravidel. Problém náboženství spočívá v tom, že nadřazuje lidské tradice nad Boží slovo. Rozdíl mezi náboženstvím a reálnou vírou v Krista je ten, že víra se nesnaží něco získat. Ale už to má. Náboženství se snaží skrze lidskou snahu něco získat, Bohu se zalíbit. Neříkám to proto, že bych si připadal lepší. Z mého pohledu a zkušenosti každý z nás někdy propadáme této iluzi, že si Boží lásku musíme zasluhovat. Problém je, když zapomenu na tuto tendenci a přestanu z této marné snahy vybředávat. Je třeba toto záslužnictví odkládat a učit se žít z Boží milosti. Jinak nikdy nedospěju a nemůžu se posunout dál. Když se budeme srovnávat - podívej se na toho člověka, ten… ztrácíme radost v Kristu a schopnost vidět třeba ve slabším bratrovi právě Krista. A to je velká ztráta. Výzva v tomto roce pro nás je v tomto: zahoďme naše záslužnictví a upněme se pevně na Krista. V Něm máme vše. Mimo Něj nemáme nic. Odhoďme naši pýchu, náš egoismus. Zapomeňme na to, že jsme něco. Zapomeňme na to, že chceme být něco, protože už jsme někým. Už jsme někdo v Kristu. Už jsi významný v Kristu. Už jsi milovaná v Kristu. Pokračujme dál v našem slově od 12. verše

(čti SNC 12-14).

Dnes slavíme jméno Ježíš. Necháváme za sebou starý rok. A vstupujeme do nového roku. Za chvíli budeme slavit Večeři Páně. Ta je oslavou Boží lásky. Apoštol Pavel nám připomíná ve 12. verši, že chceme běžet tak, abychom se zmocnili Boží ceny. Nevím, zda jste někdy závodili. Pamatuju se, když jsem byl na základní škole. Nejraději jsem měl sprinty na 100m. Později jsem se naučil běhat i na několik kilometrů. Nebyl jsem nikdy moc dobrý sprinter ani běžec na dlouhou trať. Ale vím jedno, když chci běžet, nesoustředím se v tu chvíli a během běhu na nic jiného než na běh samotný. Nemyslím na to, co budu dělat odpoledne. A nemyslím na to, co jsem dělal včera. Kdo mi ublížil a kdo mě zranil. Odkládám vše, abych běžel.A naopak, soustředímse na cíl.Nepřemýšlím nad tím, kolik jsem už uběhl a nepřemýšlím nad bolestmi zad a nohou. Zapomínám na cokoliv, co by mě rušilo v běhu. A o tom si myslím, že je i křesťanský život. V životě nás rozptyluje mnoho věcí. Když tato rušení přehluší či zastíní Krista, je problém. Neříkám, že se v práci nemáš soustředit na práci. Ale dělej ji k Boží oslavě. Když myješ nádobí nebo uklízíš, dělej to pro Boží oslavu. Mysli přitom na Krista. Když programuješ kód a daří se ti, děkuj Bohu. Když se ti nedaří, nenadávej, ale pros Boha o pomoc. Když opravuješ auta, mysli na to, že sami jsme božím vehiklem, který potřebuje opravit. A Bůh nám dává lék. Když léčíš lidi, mysli na to, že Ježíš je nejlepším lékařem a dal ti úžasné schopnosti a dary. Když pracuješ s dětmi a nebo s lidmi, mysli na to, že Bůh miluje všechny děti a lidi. Mají velkou hodnotu v Božích očích. Nejde o to být dokonalým. Protože nikdy dokonalými nebudeme. Jde ale o to dokončit běh. Doběhnout do cíle. Není to sprint, je to spíše Marathon. Je to běh na opravdu dlouhou vzdálenost. Nevíme, kdy náš běh skončí. Kdy jej přeruší smrt. Ale dokud žijeme, běžme se zacílením na Krista. Běžme naplno, abychom získali nebeskou cenu. Nejde o to se Bohu zalíbit, protože se mu už líbíme v Kristu teď. Běžíme ale proto, protože chceme uskutečňovat naše spasení. Chceme žít k Boží oslavě. Chceme Bohu vzdávat chválu. Chceme Mu děkovat za život, který nám dal. Za milost, ze které žijeme každý den. Pro Pavla je nebeská cena Boží povolání v Kristu. Každý z nás jsme povoláni skrze jiné služebnosti, dary, zaměstnání a úkoly. Ale jedno máme společné. A to je povolání k tomu být učedníky Ježíše Krista. Nezahoďme to povolání. Běžme jako o závod. Neflákejme se. Zahazujme to, co je za námi a dívejme se na to, co je před námi. Když dnes slavíme svátost Večeře Páně, mysleme na to, co pro nás Kristus udělal. Přemýšlejme nad Jeho obětí. Přemýšlejme nad Boží láskou. Přemýšlejme nad tím, co všechno nám Bůh odpustil. A odpusťme druhým. Nehrajme si na něco. Protože jsme už někdo. Jsme milovanými Božími dětmi. Za námi je náš starý život. Chodíme den co den v Kristu. A před námi je nebe. Složme naše hříchy u Kristova kříže a v tomto roce vykročme nově vstříc k cíli. K tomu povolání, které máme v Ježíši Kristu. Amen.

O svatební hostině (Mt 22)

17. prosince 2016 v 22:19 | Grizly |  Kázání
Milí Kristovi přátelé,
Dnes máme před sebou poslední ze série podobenství v adventním čase. Budeme mluvit o podobenství o svatební hostině. Sledujte se mnou Matouše 22,1-14.
Dnes odpoledne budeme mít takovou slavnost, tak si myslím, že je to docela aktuální téma. Není to sice svatba, takové hostiny jsou nejlepší, ale myslím, že i děti by si měly přijít na své. Víte, co je naším problémem, když přijde na Bibli? Za prvé je to skutečnost, že si někdy myslíme, že to už známe. Nevím jak vám, ale mě se to stává. Řeknu si, jó, zív, to znám. Včera jsem slyšel zajímavé vyučování na jednu pasáž, kterou jsem již slyšel vykládat mnohokrát, dokonce jsem si myslel, že ji sám vykládám docela dobře. Ale musím říct, že mě Pán překvapil, že nejen, že jsem objevil nové věci, ale zároveň jsem byl překvapený, že jsem se začal dívat na některé věci odlišně. A za druhé a to je fatálnější a vážnější problém, myslíme si, že Bible a Nový zákon a často se to týká evangelií, se vlastně netýká nás, ale těch farizejů a zákoníků a natvrdlých učedníků. Ale realita je, že evangelia se týkají nás a jsou zapsána pro nás. To my jsme ti natvrdlí učedníci a farizejové a zákonící…

Ještě než přejdeme k výkladu tohoto podobenství, připomeneme si definici toho, co je podobenství. Strávili jsme v adventním čase výkladem podobenství přes měsíc, tak by byla škoda, kdybychom nevěděli, co je to podobenství. Trochu mi to připomíná situaci, když se jedna sestra zeptala našich dětí, co je to hřích a nastalo ticho.

Co je to podobenství? Asi bychom přišli s mnoha vlastními definicemi. Je to pozemský příběh o nebeských věcech. Nebo je to vyprávění Ježíše ze životní zkušenosti, které vlastně a ve skutečnosti mluví o Božím království. S tím jsou dva problémy. Máme tendenci vykládat podobenství alegoricky. Tedy snažíme se zjistit, kdo je vlastně ta daná osoba či věc. A přitom si zapomeneme položit otázku, s kým se v podobenství vlastně mám identifikovat a s kým ne? Jakou osoba či věc hraje roli a nebo jakou má funkci?
Ještě než se budeme či nebudeme identifikovat, vraťme se k tomu co je to podobenství. Líbí se mi tato definice…
Je to jako když kazatel uprostřed svého výkladu najednou začne mluvit o něčem jiném. Ale on i jeho posluchači vědí, že to není o něčem jiném, ale že téma pokračuje. A to je podobenstvíJ Žel někdy se stane, že uděláme odbočku, ale z té se již nikdy nevrátíme.
Je to jako když se chcete dočíst, kdy přijde konec světa, a najednou čtete o technických a organizačních nedostatcích na jedné svatbě. A to je podobenství…
Podobenství je tedy příběh zasazený do kontextu. A ten kontext je velmi důležitý. Vlastně bez kontextu není podobenství.

Jaký je kontext dnešního podobenství? Za prvé, Ježíš nemluví jen k zákoníkům a farizejům, ale mluví také k zástupům, to čteme ve verši 45 a 46 v 21. kapitole Matouše. Za druhé, je asi zajímavé, že ve stejné kapitole Ježíš mluví o daních a o manželství a také o největším přikázání. Takže podobenství o konci světa je vsazeno do kontextu lásky. A za třetí, předchozí kapitola byla o triumfálním vjezdu Ježíše do Jeruzaléma. To je mimochodem text, který se připomíná o adventu. Takže jde o adventní podobenství. Ježíš ale před tím vyprávěl stejnému publiku podobenství o hospodáři a zlých vinařích. A také podobenství o dvou synech. A to je důležité. Protože lidem vlastně vyprávěl tři podobenství po sobě. A do toho farizejové a veleknězi poznávají, že vlastně mluví o nich. Byli naštvaní a chtěli se vrhnout na Ježíše, ale báli se zástupů, protože lidé měli Ježíše za proroka. A za koho máme Ježíše my? Jaký je náš postoj k Němu? Jaký je tvůj postoj?



Podobně jako předchozí podobenství o hospodáři a zlých vinařích, i toto p. se odehrává ve třech dějstvích, nebo také můžeme mluvit o třech vysláních. Hned v úvodu čteme, že je to podobenství o Božím království, to je přirovnáváno ke svatbě. Je třeba poznamenat, že podobné podobenství najdeme i u Lukáše 14,16-24. Tam jsou vlastně dvě podobenství. Ty jsme vykládali na biblické. Proto byste měli být schopni provést i srovnání. V čem se tedy liší? Ten rozdíl je velmi důležitý pro pochopení právě našeho dnešního textu.
V čem se tedy podobenství z Matouše a Lukáše liší? Kdo uhodnete moji pointu, dostanete knížku "Nejzávažnější otázky". Nebojte, nenechám vás na holičkách a pomůžu vám.
Důležité je, že hostinu pořádá král. Tedy u Matouše jde o politický kontext. Možná nás při prvním čtení napadne, nepřehání Matouš? Nebo nepřehání ten pořadatel? Když to srovnáme s Lukášem, říkáme si, že Lukáš to vyřešil trochu lépe. Aspoň ty všechny co odmítli nepovraždil. Není Matouš moc násilný? Pokud pochopíme kontext, tak nám to dá jinou perspektivu.

Hostitelem svatby je král, který žení vlastního syna. Pravděpodobně jde o jediného syna, který se žení. A je třeba pochopit, že je to dědic. Kde beru tu jistotu? Indicií je pro mě právě předchozí podobenství o zlých vinařích, kde je právě tento aspekt jediného dědice, kterého vinaři zabijí. Právoplatný dědic. Tam si říkáme, nepřehnali to snad ti vinaři? Nebylo to příliš kruté? A tady čteme vlastně opačný scénář. Nebylo to příliš kruté od krále? Od královského města a od poddaných se očekává poslušnost. A té právě nebylo učiněno zadost. Jinými slovy nepřijít na hostinu u Lukáše rovná se urazit sobě rovného. Ale nepřijít na hostinu u krále, to je riskantní podnik, zvlášť když se to rovná zahrávání si s mocným, který má ve svém arzenálu vypálení města. Kdo si hraje s ohněm… Je dobré si připomínat, že je to podobenství o Božím království. Tedy není třeba si vytvářet obraz Boha jako nějakého diktátora nebo tyrana, ale spíše soudce.

Tím se už dostáváme k rolím v podobenství. Je jasné, že nám role krále není určena. Ta je vyhrazena Bohu. Tím se chce říct, že Bůh je soudce. Král zde nevystupuje jako tyran, který vraždí na potkání. Je tím, kdo zaručuje pořádek. Zahubí vrahy, kteří mají na svědomí jeho služebníky. Odsoudí je. V 7. verši čteme, že jde o vrahy. Vrazi, kteří stejně jako v předchozím podobenství o zlých vinařích zabíjeli, dostali spravedlivou odplatu.
Na tomto místě je třeba dávat pozor. Můžeme si totiž myslet, že se nás to netýká. My přece nikoho nezabíjíme. Řekneme si v mysli, že v evangeliích jsou vrazi identifikováni s veleknězi a židy, kteří zabíjeli proroky. Ale v principu jde spíše o odmítnutí poselství. A na tomto místě si musíme dávat ještě větší pozor. To není podobenství o nevěřících. Protože je adresováno všem a také nám, věřícím. Aby spravedlnosti bylo učiněno zadost, všimněte si detailu, že král nestíhá ty, kdo nepřišli, ti se zkrátka z hostiny vyloučili tím, že nepřišli. Ale stíhá svým hněvem a trestem ty, kdo aktivně odmítali posly.

Asi nejzajímavější rolí v podobenství je syn. Asi nás již má napadnout, že již z předchozího podobenství jde o syna krále. Identifikace s Ježíšem Kristem není náhodná, ale právě očekávaná. Asi podobně jako advent. Většina lidí ví, že advent je očekávání Krále. Očekávání příchodu Krista. Je to právě syn, kvůli kterému se pořádá hostina, jde o svatbu. A Pán Bůh je tu hostitelem. Syn je tu nejdůležitější osobou. Vzpomeňme si na první výklad z první adventní neděle, kde jsme mluvili o deseti družičkách. Na koho čekaly? Na ženicha. Tím ženichem je Kristus. My jsme se identifikovali s družičkami. Ne s ženichem. Ani tady nás to nenapadne. Identifikujeme se buď se služebníky, což je méně pravděpodobné, pokud ovšem nejste pro evangelium pronásledováni. Spíše se najdete v pozvaných hostech.

Z podobenství se dozvíme zajímavý princip: neboť je mnoho pozvaných, ale málo vybraných. Kraličtí překládají: mnoho jest pozvaných, ale málo vyvolených. Co to má znamenat? Je to snad řeč o predestinaci? Já nevím, ale skutečnost, že hosté se vymluvili a nepřišli souvisí s jejich volbou. Měli příliš starostí. Snad stojí za to pro ilustraci zmínit podobenství o čtyřech půdách: V Matouši 13 máme podobenství o rozsévači. Zmíním jen dva typy půdy: když pak přijde soužení nebo pronásledování pro slovo, ihned odpadá… nebo druhá: ale starost tohoto věku a svod bohatství slovo dusí, a tak se stává neplodným…

V tomto adventním čase si právě máme dávat pozor na to, abychom se vlastními volbami, tedy naší reakcí na naše životní situace nediskvalifikovali z Božího království. Možná že procházíš nemocí. Možná procházíš pokušením. Možná těžkou zkouškou. V práci máš opravdu hodně těžkou chvíli. V manželství ti to nešlape. Možná děti neposlouchají. Je to ale omluva pro neposlušnost Bohu? Je to důvod, proč se omluvit z Boží hostiny?

Bůh pro nás připravil skvělý hod. Jako náš Král očekává, že se dostavíme. Ale co my děláme? My si děláme svoje věci. Nejde tu snad o účast na bohoslužbách nebo biblické. To by byla velmi zákonická interpretace. O co jde? Někdo by řekl, že jde o to nezmeškat, až přijde signál k vytržení. Já si takovou interpretací nejsem jistý. Já si myslím, pokud to vztáhnu na mě, protože já jsem stejně jako vy pod autoritou Božího slova a mě velmi zajímá, jak se Boží slovo vztahuje do mého života… že jde o to nepromarnit důležité chvíle, kdy ke mně Boží slovo mluví. Kdy ke mně mluví Bůh a chce mi něco důležitého říct. V této chvíli někdy jednám netečně. Teď nemám čas, Pane. Mám příliš mnoho starosti s Tvou církví. Nebo jsem příliš vytížený ve službě. Nebo v civilním životě. Mám moc starostí v práci. Nemám čas si číst Bibli a modlit se. Mám děti a ty vyžadují neustále pozornost. Ano, je to pravda. Ale je praktický způsob, jak si najít čas na Pána. Ať už se modlíš, když myješ nádobí. A nebo vstaneš dřív z postele. Ať už je to skupinka v práci a nebo pozdě večer, nedej si vzít to, co pro tebe Pán připravil.

Ano, jelikož nepřijmout pozvání na svatební hostinu nebo odmítnout přijít na banket je stejné jako nebýt spasen, tak jde o nějakou finální volbu. Ale nezapomínej na to, že velké volby v životě se skládají z malých rozhodnutí. Kdo bude věrný v malém, bude také věrný ve velkém. Kdo se bojí a utíká v malých situacích, nebude najednou hrdina ve velkých životních situacích. Rozhodování v našem životě není náhodné. Jsme formováni už od dětství rodinou, školou, církví, prací a přáteli. A to jak se stavíme dlouhodobě v našich postojích k různým situacím se sčítá a násobí v naší zkušenosti. A tak když přijde velká výzva, budeme nejspíš jednat tak jako vždycky. Nebude to překvapením. Proto si dávejme pozor na to jak mluvíme a jak žijeme, protože to utváří naši budoucnost. Nejde o to být dokonalý. Všichni děláme chyby. Ale jde o to se z našich chyb poučit a naučit se hledat Boží vůli v jednoduchých a konkrétních situacích. Umění si položit otázku před konkrétním rozhodnutím: co o tom říká Bible? Co by udělal Ježíš? Co bych měl udělat jako Ježíšův učedník? To jsou klíčové otázky, které si kladu, než se pro něco rozhodnu. Ano, mnohokrát se neptám a to jsou chvíle, kdy selhávám. A jsou chvíle, kdy se rozhoduji špatně. Ale je to proces růstu.

Jelikož jsme četli až do 14. verše, zbývá zodpovědět na tu poslední otázku: a jak je to s těmi šaty? Jde vlastně o takové malé podobenství, které navazuje na to podobenství o hostině. (přečti vv11-14). Jelikož nechceme alegorizovat a vykládat, co jsou ty šaty, musíme si položit některé otázky: Jakou roli mají šaty v tomto druhém podobenství? Vlastně žádnou. Je to spíše rekvizita. Ale víme, že ve skutečnosti na nich nějak záleží vše. Podobně jako když jsme mluvili o družičkách a oleji.
Jde spíše o to, co šaty znamenají. Werich říká, že šaty dělají člověka. A já si myslím, že tato moudrost nám ukáže, co to je. Je to lidský postoj, který se projeví na banalitách. Nejde o to, že by ten host musel mít drahý oděv. Podobně nejde o to, zda si v neděli vezmeme do kostela sako a kravatu.
Ano, neargumentuju tady pro sako a kravatu a nebo proti nim. O to tu především nejde. To jak se oblékneme ale ukazuje náš postoj. Přijmout pravidla hry znamená ukazovat určitý postoj pokory. Můžeme si říct, že takové pravidlo je nesmysl, ale to ukazuje náš vnitřní postoj. Postoj hosta bylo přijmout či odmítnout podmínky svatby. Podobně jako v podmínkách pro družičky bylo přijít včas na setkání s ženichem. Počkat na místě, neminout se. Bdít či chcete-li, být připravený. Mít olej v lampě a hořet. A tady je to mít správné šaty.

Dovol mi ti položit otázku: Jaký máš postoj k pravidlům? Jsi rebelem, který má tendenci všechno kritizovat? To se mělo udělat tak a tak. Jak to, že nebylo po mém? Mluvíš první a nebo si to nejdřív promodlíš a pak teprve mluvíš? Ukazuje to tvůj postoj. Jaký máš postoj k Pánu Bohu? Respektuješ jeho podmínky? Nebo si říkáš, já to pak nějak okecám. Lidi možná okecáš. Ale Pána Boha neokecáš. Tak jako ten host bez šatů oněměl. Neměl najednou co říct. A tak to bude s každým, kdo má tento postoj.


Na závěr přeji nám všem, v tomto čase 4. adventu, abychom žili náš život pod zorným úhlem věčnosti. Abychom věděli, že na tom, co v tomto čase říkáme a děláme, jak se chováme k druhým, opravdu záleží. Záleží na tvém postoji a na tom, jak smýšlíš o Bohu a o druhých. Amen.

O boháčovi a Lazarovi

12. prosince 2016 v 10:38 | Grizly |  Kázání
Milí Kristovi přátelé,

je 3. adventní neděle, četli jsme evangelijní text o Janu Křtiteli, který si stará církev vybrala pro tuto neděli. Má nám připomenout důležitou otázku: Je Ježíš skutečně Mesiášem? A jak jsme na tom my? Věříme tomu tak nějak tradičně, dogmaticky, že Ježíš je Kristus, protože to tak prostě je? Nebo to pro nás osobně něco znamená? Tato otázka byla zásadní i pro Jana Křtitele, který byl ve vězení a čekal na smrt. Měl pochybnosti, zda celý svůj život, který zasvětil hlásání Krista a pokání, neprožil ve lži. I my můžeme mít takové pochybnosti, zda celý náš život nežijeme jen naoko. Nebo zda skutečně žijeme pro Krista nebo jen pro sebe a své pozemské cíle. Tato otázka: Kdo je pro tebe Ježíš a kdo je Ježíš pro nás jako církev je nesmírně důležitá. Nejde tu o nějaké intelektuální poznání, ale jde o smysl našeho života a jde o naše srdce. Na tomto postoji tvého a mého srdce záleží dokonce i naše věčnost. Jak odpovídá Ježíš prostřednictvím svých učedníků na Janovu otázku: Jsi ten, který má přijít nebo máme čekat jiného? Jako kdyby nám Jan bral otázku, kterou můžeme i my, vyznávající křesťané, ze srdce, ale bojíme se ji vyslovit. Teď při adventu si ji znovu položme. Je Ježíš ten, pro kterého žiješ, nebo vlastně čekáš na něco či někoho jiného? Advent je časem očekávání, přemýšlení o smyslu života a o druhém příchodu. Přemýšlíme nad tím, jestli náš život z hlediska věčnosti má smysl. Co bude až se Ježíš vrátí a nastane konec času? Co mu řekneš? Ježíš odpovídá na Janovu otázku takto: Jděte, zvěstujte… vysílá své učedníky, aby těm, kdo mají pochybnosti jasně a bez kliček řekli: slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium. A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží…
Blaze tomu, kdo se nad Ježíšem neuráží…

Někdy je to tak, že si můžeme v našich pochybnostech říkat: a stojí křesťanský život vůbec za to? Má to vůbec smysl? Když je kolem nás tolik pokrytců a lidí, kteří z křesťanské víry dělají něco jiného a nebo vůbec nic… Mají plná ústa Ježíše a Boha, ale jejich život je v přímém rozporu s tím, co tak hrdě vyznávají… a nebo sice žijí pěkný život, ale jejich život není svědectví o Bohu, ale spíše o nějaké jejich samospravedlnosti… Má to vůbec smysl? Když jsme upřímní, někdy si takové otázky pokládáme. Já si je také pokládám… Ježíšova odpověď jde k našemu srdci, do skryté části naší mysli, kde je pohřbena otázka po smyslu… V této době adventní si můžeme znovu promyslet, zda to má vůbec smysl. Já si na tuto otázku za sebe odpovídám slovy Petra učedníka: Ke komu bychom šli, ty máš slova věčného života.

V určitém napětí k dnešní evangelijní perikopě nám Boží slovo přináší podobenství o Boháči a Lazarovi. Je zapsáno v Lukášově evangeliu 16. kapitole (čti L 16,19-31).

Karel Marx řekl, že náboženství je opium lidstva. Není tento příběh dalším utěšovatelem, další pilulkou na ukolébání náboženských lidí, že je vlastně všechno v pohodě? Sice teď trpím a je všechno jak se říká na hevel… ale vlastně je všechno ok, protože když umřu, budu s Bohem. A na tom záleží nejvíc…

Ale o tom podobenství vlastně vůbec není. Někdy spousty času strávíme meditacemi o tom, jaké to bude při vytržení a jak musíme přežít a být připravení. Ale Ježíš před nás staví důležitý úkol tady a teď. Na tom, jak prožijeme náš přítomný život záleží naše věčnost! Máš vykopaný příkop tak jako boháč k Lazarovi?



Podobenství je zajímavě vsazeno do kontextu peněz a sexu. Každý vnímavý čtenář Bible a evangelií si nemůže nevšimnout, že před naším podobenstvím Ježíš mluví o našem vztahu k majetku a o cizoložství. "Kdo je věrný v malém, je věrný také ve velkém." Jak to pěkně navazuje na předchozí podobenství o družičkách a hřivnách, že? Žádný sluha nemůže sloužit dvěma pánům, nemůžete sloužit Bohu i majetku… a o manželství: kdo propustí svou manželku a vezme si jinou, cizoloží. Kdo si vezme tu propuštěnou, cizoloží. Mezi tyto drsné pasáže vsune ještě radikalizující vsuvku: "spíše pomine nebe a země než aby padla jediná čárka zákona". To abychom si to nějak neuzávorkovali. Sex a prachy ukazují, jak žijeme s Ježíšem. Jeden kazatel řekl pěkně, že dnešní svět pozná křesťany jak žijí evangelium na třech oblastech: na vztahu. 1. Na vztahu k sexu. 2. na vztahu k penězům. A za 3. na vztahu ke smrti… Zkrátka vztahy…

No a co najdeme hned po našem podobenství? Hned po našem podobenství máme výrok o odpuštění: "když tvůj bratr zhřeší, pokárej ho a bude-li toho litovat, odpusť mu…". Žel někdy naše realita je jiná. My jsme za blbce a on(a) se směje. My neseme kůži na trh a on(a) je v pohodě. Ale nesmíme zapomenout na to, že to může být i opačně. My jsme v pohodě a ten druhý si připadá jako blbec. My někomu ublížíme a jsme vysmátí… a on(a) má problém? Adventní čas je adventem v tom, že si máme položit otázku: opravdu jsem v právu? Opravdu musím mít vykopanou válečnou sekeru? Opravdu musím čekat jak se zachová ten druhý? Já si nemyslím. Možná jste už zažili situaci, kdy není možné smíření. Jedna či druhá strana odmítá připustit chybu. Vždyť já žádný problém nemám. Přijdete za někým a on(a) řekne, já nemám problém. Ale v hloubi duše cítíte, že je to nějak jinak a ten člověk s vámi hraje hru na schovávanou. Boží slovo nám říká: odpusť i tak. Ne kvůli jeho či jejím kvalitám, ale kvůli sobě a své věčnosti. Vždyť je psáno, neodpustíte-li, ani vám nebude odpuštěno.

Pojďme ale již na naše podobenství. Podle vykladačů a mě se to moc líbí, se dá podobenství přejmenovat na podobenství o 6 bratrech. Kde 1 bratr je v pekle a 5 čeká. Ten jeden promarnil svůj život, a těch 5, to jsme my, bratří a sestry. To vrhá podobenství někam jinam než my odkládáme naše Bible. To mění perspektivu. To není o nich, ale o nás. O mě. Někdy si tradičními názvy zahradíme cestu k pochopení toho, co od nás Pán žádá. Ukolébáme se v našich zbožných prekonceptech a už nám Bible zůstává uzavřena. Já s tím alespoň někdy zápasím. Přečteme a řekneme si: tohle znám. To už jsem slyšel… a už nám naskočí ten zbožný pocit: to kázal br. kazatel… a on řekl… a už vlastně nenasloucháme tomu, co nám Duch svatý chce říct nově a dnes… Ono to podobenství není hlavně o tom, že musíme jen pamatovat na smrt a snažit se hlavně mluvit se svými příbuznými o Kristu, dokud je čas… ne že by na tom bylo něco špatného a ne že by se to tak nedalo pochopit… ono to podobenství není hlavně o tom, co s námi bude po smrti… vždyť ta představa, kterou tu máme není ani moc biblická… cože? Kde je v tom podobenství Pán Bůh? Je Abraham Bohem? Není. O tom to totiž není. Tak o čem že to je?

Všimněme si rozdílu mezi boháčem a Lazarem… Možná znáte ty malovánky pro děti… najdi 7 rozdílů… Tak si zahrajeme… kdo najde nejvíc rozdílů, dostane ode mě po bohoslužbách dárek. Budou vánoce, tak proč ne?

Ano, boháč nemá jméno. A Lazar ano? Lazar podle původního jména znamená Bůh pomáhá. Zní to jako vtip. Pak že Ježíš neumí žertovat, nemá smysl pro humor či ironii. Ironie někdy v životě bolí jako v tomto případě. Hloupý vtip je v tom, že ti dva jsou vlastně těsně vedle sebe. A snad jen ti psi a ten Pánbíček na obláčku pomáhají žebrákovi… ale jinak to nevypadá, že by se o něj někdo staral. A on ten boháč si toho chudáka nevšímá. Chudák je nemocnej a čeká na smrt. Ale podle evangelisty má zajímavej život. Zmiňuje se o něm jménem.
Ale ten boháč moc zajímavej není. Sice hodně chlastá a žije si takovým tím bohémským životem, ale kromě toho, že je ve vatě a má hodně přátel, toho na něm moc zajímavého není. Má barák a ani si nevšimne, že u branky má žebráka. A nenapadne ho ani mu trochu v tom čase vánočním a adventním ulehčit to jeho utrpení.

Nepochopte mě špatně, já nekážu proti majetku. Bible neříká: že peníze jsou kořenem všeho zlého. Ale láska k penězům. Peníze jsou nástroj a prostředek. Ukazuje se na nich, jak milujeme Ježíše a bližní. Je to zrcadlo našeho srdce. To samé se dá říct o sexu. O vztazích. O autech. O zbraních. Ale zpět k příběhu.

Cvak. Střih. Jak říkal náš učitel na elektrotechniku: smrt přichází nečekaně… smrt mu vyrazila křídu z ruky. On věděl o čem mluvil. Přišla rakovina a ochromila jeho život. Díky Bohu je dnes po chemoterapii a je docela zdráv. Smrt přišla a situace se otočila. Najednou jsme na jiném místě… moc nám to nepřipomíná nebe a peklo. A teď můžeme spekulovat, zda to je či není nebe a peklo. Ano, v původním jazyce je tam Hádes atd atp. Nakonec na tohle podobenství jsem psal svoji ordinační práci, tak o tom něco málo vím… Strávil jsem studiem tohoto textu přes 40 hodin.
Je to fascinující se zabývat textem Božího slova a číst si všechny ty komentáře, původní text v řečtině atd atp. Zajímavý je jeden moment: možná nás zaujme z pohledu psychologie: Lazar a boháč neudržují oční kontakt. Možná si řekneš: proboha, co to ten kazatel řeší za blbosti. Ale vážně: v tom je důležitý detail. A na detailech jak známo záleží. Jak za svého pozemského marnění, projíždění, prochlastání a prožraní života… tak za posmrtného hoření v mukách pekelných boháče nenapadlo se na Lazara podívat. Možná to znáte taky. Někdo vám podá ruku, ale pak ji ještě drží a už kouká někam jinam. Je to vlastně hrubý rozpor mezi záměrem a neverbální komunikací. O tom jsem mluvil u státnic z psychologie. A nakonec mě učitelka pustila za jedna. Inkongruence. Rozpor. Rozpor mezi čím? Může to být rozpor mezi verbální a neverbální komunikací. Tedy příklad: říkám: mám tě rád a mračím se na tebe. Nebo mě na tobě záleží a jde mi o tvé dobro… jo? Tak proč tvé činy tomu vůbec neodpovídají? Rozpor. Lazar si žil tím pěkným maloměšťáckým způsobem života, ale měl rozpor. Rozpor v sobě. Chtěl v pekle pít, ale obracel se na Abrahama… A co mu Abraham řekl? Jdi se vycpat! Jak se říká anglicky: give me a break! Hele, jestli ti Lazar nestojí ani o pohled, nic ti nedám… Ale důležité v tomto čase adventním je něco jiného…

Máš vykopaný příkop? Ne? Opravdu? Chci, abys ty a já taky… spolu… přemýšleli nad tím, zda máš vůči někomu vykopaný příkop… Co je tím příkopem? Příkop je něco, je to překážka, která je mezi lidmi. Mezi jednotlivci a nebo dokonce skupinami. A dokud tento příkop existuje, je problém. Některé příkopy jsou neoznačené. A tak je pro člověka zvenku nepochopitelné, proč se nechodí tou cestou. A když tam někdo jde, spadne do toho. Všichni to vědí, ale nikdo s tím nic neudělá. Konec je, když se k příkopu dá cedule: pozor příkop. Ale problém je, že se neřeší příčina, ale následek. Ano, nikdo nespadne do příkopu. Ale příkop je nebezpečná věc. Jestli jezdíte autem, víte asi, jaké je to spadnout do příkopu. Já jezdím skoro každé úterý do Teplic. A u jedné vesničky je takový příkop v zatáčce. Je tam už několik měsíců auto. Je tam stále a připomíná řidičům, aby jezdili opatrně, aby se jim nestalo něco podobného. Na našich silnicích je někdy zvykem, že místo aby se opravili, tak se tam dá cedule. Ne aby se opravila cesta, zasypal se příkop, ale místo toho se označí. A to až potom, co se tam někdo vyseká, do té doby se to neřeší.




Máš příkop? Neodpuštění vůči druhým? Do této kategorie, ať se to nezdá spadá hodně případů. Není to všechno stejné a není to vždy jednoduché. Největší problém je dlouhodobé nesmíření a neodpuštění. Navenek může vypadat, že je všechno ok. Ale uvnitř je to bolavé a je tam zranění. Mokvá to a hnisá. Občas nějaký ten hnus vyleze ven. Pamatuju si, že jsem měl hnusný bolák na obličeji. Jel jsem zrovna do Řecka. Měl jsem horečku, říkal jsem si, to bude dobrý. Ale von se ten vřed neustále zvětšoval. Musel jsem ho každý den propíchnout, vytlačit… prostě nechutné… až jsem se vrátil po 10 dnech domů a dostal jsem antibiotika. Nebýt těch prášků, asi bych přišel o kus svého obličeje. Dodnes si to pamatuju. Je to zánět, který je zpočátku malý, ale postupně se rozšíří do dalších částí těla. Tak funguje i rakovina a některé nemoci. Problém příkopu je v tom, že permanentně odděluje. Nedá se přes něj přeskočit. Navíc se rozšiřuje. A je delší a delší. Nakonec to vidí všichni, že to tak nejde. A nakonec to dopadne tak, že se odejde úplně. Je průšvih, když se toto děje v církvi. Věřte mi, že mluvím ze zkušenosti. Někdo dokáže s příkopy žít. Možná jich má celou řadu. Dá se ohradit tak dokonale, že nemůžu nikam chodit. Ale co naplat? Přece do toho nechci spadnout.

Ale je tu i jiné řešení než označení příkopu. Je tu odpuštění. A je to v ideálním případě i smíření. Ale to chce dvě strany. Ale první je odpuštění. Odpustit se dá i těm, kteří nevědí, že nám ublížili. Jistě, vždy je dobré o tom mluvit a označit problém. Ale někdy ta druhá strana o problému neví a nebo ho popírá. Já jsem s takovým jedním příkopem žil asi rok a půl. Jedna sestra proti mně poštvala celou skupinu. Ano, byl jsem blbec. Choval jsem se jako pako. Ale bylo správné, aby něco takového udělala? Ne, nebylo. Nikdo se mě nezastal. Jak už se to v životě stává. Ani Lazara se nikdo za jeho života nezastal… Abyste mě správně pochopili, nelituju se, ale chci říct, co Bůh dělal a jak se oslavil na této situaci. Protože mě ten příkop štval, převzal jsem zodpovědnost za své jednání a rozhodl jsem se jí odpustit. Nebylo to nijak spektakulárně nadpřirozené. Nesestupovali andělé z nebe ani jsem nic neprožil ve vytržení. Prostě jsem se naučil na této situaci, že pokoj přichází, když se rozhodnu odpustit. A pak se stane zázrak. A ten zázrak se nemusí stát tak, že je to všem lidem patrné. Ona si žila v tom svým. Pomlouvala mě a usilovala o to, abych odešel. Další lidé mě osočovali a byli proti mně. Hezké na tom bylo to, že jsem se za tu sestru modlil a žehnal jí a měl jsem v srdci pokoj. Ona nakonec odešla ze sboru. Asi po roce a půl za mnou přišla a poprosila mě o odpuštění. Vzala s sebou asi 5 lidí. Bylo to hrozné. Ale nakonec po letech mohu říct, že to mělo smysl. Odpuštění je první krok k zasypání příkopu. Dnes se potkáváme na konferencích pro vedoucích, oba máme hezké manželství a můžeme spolu normálně mluvit. Naposledy jsem Hanku potkal na GLS a povídali jsme si o manželských krizích a smáli jsme se. Vím, že je to opravdové a že to není falešné. Prožili jsme spolu hrozné chvíle. Ale odpustili jsme si. A věřím, že jsme i smířeni. Jak to vím? Vidím to na očích a hluboko uvnitř cítím uzdravení a radost a pokoj.


Máš příkop? Začni zasypávat. Nemáš? Chval Pána a modli se za další příkopy, aby se včas zasypaly. Ježíš přichází a nebudeme mít neomezeně času. Jděme za druhými, dokud je čas. Je to naše pýcha a sobectví, které je ve skutečnosti překážkou, příkopem mezi námi a Bohem. To je skutečný problém našeho srdce. Ježíš je lékař. Chceš se nechat vyléčit? Jdi za ním. Blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží. Uráží tě Kristus? Uraž radši svou pýchu a zasyp příkop. Amen.