Listopad 2016

kázání o družičkách

26. listopadu 2016 v 18:46 | Grizly |  Kázání
Milí Kristovi přátelé,

dnes začíná advent. Je první adventní neděle a my si jako jedna z mnoha částek Kristovy církve připomínáme Kristův příchod. Ten první příchod již nastal. To všichni vědí. Malé děti čekají na Ježíška, který přináší dárky. Malé miminko ukazuje na slabost lidství a zároveň krásu nového života. Tímto lidstvím se Ježíš vyznačoval, když jako Bůh, Boží Syn na sebe vzal přirozenost člověka. To je jeden rozměr adventu, který si připomínáme ve Vánocích. Ale pak je tu druhý rozměr. A to je druhý příchod. Očekáváme příchod Syna člověka, Ježíše, který přijde ve slávě a bude soudit tento svět. Přijde rychle a kdo nebude připraven, bude mít smůlu. Jak se člověk může připravit na Jeho příchod? Honem zapálit svíčku? Nechat si přezout pneumatiky na zimu než definitivně napadne sníh? Skočit si na půlnoční do kostela? Správně si upravit kravatu?
O tomto adventu si připomeneme několik podobenství Ježíše z evangelií, které nám připomínají skutečnost druhého příchodu. Dnes mluvíme o deseti družičkách nebo také pannách. (přečti Mt 25, 1-13).

Máme před sebou známé podobenství. Podobenství je příběh, který nám ukazuje na některý aspekt Božího království. Není to celý popis reality, ale jen jedna hlavní myšlenka. Hlavní myšlenkou dnešního podobenství je bdělost či připravenost člověka, který čeká na Kristův příchod. Našim problémem při výkladu často bývá, že chceme všechno vědět a rozklíčovat. Snažíme se detailně pochopit, co je ten olej a co jsou lampy… ale unikne nám to podstatné. A tak je to i s naším podobenstvím. Když družičky čekaly na ženicha, uniklo jim to podstatné. Opomněly, že to může trvat déle, než by se mohlo zdát. Ženich přijde, ale přijde později. Polovina z nich neměla náhradní olej do lamp.

Možná nás zarazí už na první čtení, co je to za svatbu? Kde je nevěsta? Proč je tam deset družiček? Někdo tvrdí, že Ježíš si vymyslel příběh, který nebyl postavený na skutečném základě. Nejde o to, zda se příběh doslova stal, ale to ještě neznamená, že příběh neodpovídá dobovým tradicím. Mohlo to být tak, že nevěsta čekala na ženicha, až v doprovodu družiček přijde na dané místo, kde se odehrávala svatba. Na našich svatbách je to jinak, tam ženich čeká na nevěstu, až přijde na svatbu. Jestli jste viděli film co jsme komu udělali, víte, že někdy to může být pěkně napínavé. Ale v Bibli je to tak, že nevěsta čeká na ženicha. Nevěsta je církev a ženich je Kristus. Ale proč družičky? K čemu tady jsou? Protože jde o podobenství a my víme, že podobenství není alegorie, tak ho ani alegoricky nebudeme vykládat. Nebudeme se ptát, kdo nebo co je družička. Podstatné je, k čemu je družička. Na našich svatbách družička nehraje tak velkou roli. Na našich svatbách je hlavní nevěsta a ženich a svědkové. Ale na biblické svatbě, alespoň v našem podobenství, byla funkce družičky dost zásadní. Svatba se odehrávala za tmy. V tuto roční dobu se stmívá již brzy, kolem čtvrté odpoledne je již tma. Svatba se odehrávala večer a ženich musel přijít na svatbu do domu nevěsty. Hlavní funkcí družičky bylo osvětlit cestu ženichovi. Zbavme se v tuto chvíli potřeby alegorizace. Nejde tu především o to, že ženich je v tomto podobenství Kristus a nevěsta církev. Jde hlavně o to, že družičky měly svítit, až přijde ženich. Měly být připravené, až přijde. Měli s ním schůzku a tu neměly za žádnou cenu promeškat. Co se ale nestalo. Ženich měl zpoždění a družičky byly ospalé. Někdy se nám to také může stát. Můžeme pro ospalost usnout.




Byly tu dvě skupiny družiček. A zajímavé je, že obě skupiny usnuly. Nakonec i Ježíšovi učedníci usnuli v zahradě, když se měli modlit. A nakonec přišel Ježíš a Petr ani Jan ani Jakub nepřestali být Ježíšovými učedníky. Ježíš nás neodsuzuje pro naše lidské slabosti. On o nich ví a počítá s nimi. Bůh je svrchovaný a my jako křesťané a ani spolu jako Jeho církev nemůžeme zaskočit Krista tím, že jsme slabí a nejsme dost disciplinovaní. To podstatné je, abychom jako ty družičky měli hořící lampy, až ženich přijde.

Náš příběh, podobenství se odehrává ve třech dějstvích. První scéna, verše 1-5. Není rozdíl. Jak moudré tak pošetilé družičky svítí. Obě skupiny mají olej a jsou připravené. Ale ženich nepřichází. I nám se to může stát, že jsme od Boha něco čekali, ale ono to ne a ne přijít. A tak si začneme myslet, že na nás možná Bůh zapomněl. Dovol mi položit ti otázku: jsi vytrvalý? Jsi vytrvalá? Dokážeš si počkat? Nebo chceš všechno hned?

Já osobně mám tendenci být netrpělivý a chci věci dřív než později. Když se dlouho nic neděje, mám pocit frustrace a ztrácím klid a naději. Začínám usínat. Je pravda, že některé věci trvají léta. Už 15 let se modlím za spasení svých rodičů. A oni ne a ne uvěřit. Faktem je, že nevím, zda uvěří. Ale modlím se dál. Občas mi starší křesťané říkají, že patnáct let nic není. 15 let? Modli se 50. Ale to by tátovi bylo 120. Nevím, zda bude mít tolik času. Pokud jsi jako já, nezoufej. Bůh o tobě ví a nezapomněl na tebe. Když člověk uvěří v Boha, má pocit, že obloha je vždycky modrá a s Bohem je všechno možné. Každá modlitba je hned vyslyšená a člověk prožívá hřejivý pocit blízkosti. Ale všechny dny nejsou jen takové. Do našeho života vstupuje bolest a utrpení. Lidé, které máme rádi onemocní a nebo dokonce umřou. Věci, které se nám dařily, jdou od deseti k pěti. Nemoci a zklamání mohou zatemnit naše modré nebe. Já osobně jsem optimista, mám tendenci vidět sklenici poloplnou než poloprázdnou. Ale jsou chvíle, kdy pochybuju a mám pocit, že nic nedává smysl. Pokud procházíš pochybnostmi a těžkými chvílemi, chci ti říct, že je to v životě člověka normální. A dobrá zpráva je, že Bůh na tebe nezapomněl. On o tobě ví, i když se ti zdá, že je daleko.
Družičky nakonec usnuly všechny. Ty, co měli dost oleje, i ty, co ho měli jen tak tak. Už v tomto první dějství, už v této první scéně nastal zásadní rozdíl mezi dvěma typy družiček. Jedny počítaly s tím, že ženich může mít zpoždění a druhé ne. Jedny si vzaly kanystr s olejem navíc a druhé ne. Na první pohled bylo všechno fajn a všechny svítily, ale to co byl ten rozdíl je právě ten kanystřík s olejem.

Teď jsme ve velkém pokušení chtít alegorizovat kanystr a olej a říct, že olej je biblická metafora a je to Duch svatý. A nebo víra. Pokud bychom měli pracovat s touto představou, tak je to něco, čeho si můžeme vzít hodně a nebo málo. Nejsem si jistý, zda je možné si vzít hodně či málo Ducha svatého. A nebo si vzít hodně či málo víry. Někdy nám lidé mohou říct, že máme malou víru. Ale je to skutečně tak? Jelikož jde o podobenství, nejde o to, co je ten kanystr, ale jde o to, jakou ten kanystr hraje roli v tom podobenství. Kanystr může zastupovat naši připravenost či nepřipravenost čekat a vytrvat, když se situace v životě zhorší. Ano, víra tu hraje důležitou roli. Jelikož se ale víra těžko počítá nebo ještě jinak, jelikož se víra nedá natankovat jako nafta či benzín do nádrže, je obtížné to takhle chápat. Má někdo lepší víru než někdo jiný? Já si myslím, že o to tu vůbec nejde. Jde o to, zda počítáme s tím, že v našem životě mohou nastat situace, kdy to nepůjde po našem. Počítáš v životě s komplikacemi? Odbočkami, které ti mohou cestu k cíli prodloužit? Ten rozdíl je v tom, že první skupina byla na tuto situaci připravená… Hlavní rozdíl nebyl v bdělosti, protože obě skupiny usnuly, ale v připravenosti. Jak se můžeme připravit na komplikace v životě? To je podle mě otázka, o kterou tu běží.

Střih, scéna druhá, verše 6-9. Jde do tuhého.O půlnoci je vytrhl ze spánku křik: ženich jde, pojďte ho přivítat. Je to zajímavé, protože družičky nevěděly, kdy ženich přijde. Podobně ani my, mezi prvním a druhým adventem, plni očekávání Kristova příchodu, nevíme, kdy Kristus přijde. V Bibli dokonce platí, že ani ženich neví, kdy přijde. A neví to ani nevěsta. Zajímavé. Znamená to, že se situace vymkla kontrole? Ne, znamená to jen to, že je třeba, aby si družičky zajistily kanystr s olejem. Jak? To je otázka, o kterou tu v pozadí běží a je to otázka, na kterou nám podobenství neodpovídá. Než si na ni začneme odpovídat, podívejme se ale na družičky.

Jedny nalily olej do lamp a znovu je zapálily a nebo hořely celou dobu, to nevíme. Možná asi hořely celou dobu a proto spotřebovávaly ten olej. A protože jednou ze dvou funkcí družiček bylo svítit a očekávat ženicha, můžeme to snad předpokládat. Druhou pak bylo osvěcovat ženicha a svítit mu na cestu na svatbu. Jedny tedy byly připravené a dolily olej. Ale druhé neměly, protože s touto situací nepočítaly. Říkali si, že ženich přijde brzy, a proto si olej do kanystříku nepřipravily. Proč se taky tahat s kanystrem, když jdu na svatbu, že? Nepřipomíná vám to něco? Může to být naše pohodlnost a nebo právě zaneprázdněnost v našem životě, které nás připraví o to podstatné - o olej, který budeme zoufale potřebovat, až přijde ženich. A to je právě ten klíčový rozdíl. Jedny mají a druhé ne. Jak se říká, když dva dělají totéž, není to totéž. Obě skupiny svítily, ale jak dlouho?
Jedny družičky začaly plašit, protože věděly moc dobře, co je čeká. Musely svítit na cestu, až přijde ženich. To bylo jejich poslání. A současně vstupenka na svatbu. Proto přišly a to byla jejich druhá podstatná funkce - svítit. Zkrátka měly očekávat ženicha a svítit mu.

Zde nastala osudová chyba. Možná nám to přijde až kruté, že zrovna ty "moudré" daly těm pošetilým takovou radu. Běžte si koupit olej, my se s vámi nerozdělíme. V podobenství zaznívá vysvětlení, že by olej nestačil pro obě skupiny. Tím nám chce podobenství říct jasně, že olej je nedělitelný. Co to znamená? Pokud jde o věci víry, nemůžeme spoléhat na druhé lidi, že to budou dělat za nás. Od toho si platíme kazatele a máme staršovstvo, aby se za nás modlili. My si to odchodíme a nebo se ukážeme občas a snad to bude stačit. Vždyť jsem uvěřil. Neslyšeli jste moje svědectví? Nechci to dramatizovat. Víra je nedělitelná a nemůžeme spoléhat, že až přijde konec, že si ji rychle nějak doplníme. Tak to nefunguje. Trochu mi to připomíná jízdu po německých dálnicích. Je pumpa a pak dlouho nic. Člověk si říká, to zvládnu. Ale třeba několik set kilometrů není žádná. A člověk jede jako blbec a sleduje, jak mu ukazatel paliva klesá a modlí se, aby to vydržel. Ale problém je, že družičky únavou usnuly. A tak to chodí i v našem životě. Okolnosti si nenastavíš jak chceš. Nemůžeš mít pod kontrolou, kdy přijde jaká nemoc. Ano, můžeš jíst zdravě a sportovat. Ale nakonec moje babička žila zdravě a dostala trombózu a umřela, když jí bylo 62. A můj dědeček kouřil a žil nezdravě a umřel ve 82. Já nehájím kouření ani nezdravý životní styl. Ale jsou věci, které nemáme pod kontrolou. Spoustu lidí si říká, jsem mladý, musím něco zažít a smysl života a věčnost a život s Bohem budu řešit, až budu starší.

Myslím, že podobenství nás učí ale ještě něčemu dalšímu než jen memento mori - pamatuj na smrt. Druhá skupina šla nakupovat olej, ale zatím přišel ženich. A ony se s ním minuly. Ony měly čekat s těma prvníma, až ženich přijde. Nevíme, co by se stalo, kdyby neměly olej a šly by ve svitu těch druhých. A nezjistíme to. Proč? Protože tam vůbec nebyly.

Střih. Dějství třetí. Scéna tři, verše 10-12. Družičky, co měly olej a svítily s lampama, šly spolu s ženichem na svatbu. Splnily svůj úkol. 1. Byly tam s hořícími lampami. 2. S hořícíma lampami doprovodily ženicha za nevěstou na svatbu. To je funkce družiček. Svítí ženichovi cestou na svatbu. Naše družičky házejí květy před nevěstou a ženichem a nebo něco podobného. Proto tam jsou. K čemu je družička, která nesvítí a nejde s ženichem?

Můžeme si říct, že je kruté, že je ženich nepustil na svatbu. Ale v tomto podobenství je jen jedna podmínka. Vejít s ženichem na svatbu. A to je to, co ta druhá skupina neudělala. A tak měla smůlu. Když to mám říct bez obalu: nespoléhej, že si to s Bohem vyříkáš po smrti. Možná již nebudeš mít čas. Je pozdě, již vás nemohu přijmout. Sorry, tak to je. Ale můj kazatel mě zklamal! Moji starší nedělali to, co měli. Já za to nemůžu. Můj otec byl moc zákonický. Já jsem kolem neměl dost dobrých příkladů víry. Já za to nemůžu.
Tak ale otázka nestojí. Máš v lampě dost oleje? Máš i dost na to, abys svítil za rok? Za pět let? Za deset let? Ještě dál? Pokud ne, co s tím uděláš?

Advent nám připomíná, že čas se blíží. Zrádné je, že nevíme, zda konec přijde zítra nebo za sto let. Ale důležité je být připraven. Heslo skautů je: buď připraven. Jsi připraven na setkání s Ježíšem?

To není totéž jako být pokřtěný. Nikdo se tě nebude ptát, zda tvůj tatínek byl kazatel. A nebo zda jsi chodil pravidelně do kostela. A nebo zda jsi četl pravidelně Bibli. Ale vážně: jak se má tvá duše? Je s Ježíšem? Zůstáváš v Jeho slově? Kdyby dnes přišel, běžel bys rychle ke kupcům, abys koupil olej?

Doplň olej, dokud se dá. Pokud víš, že máš málo oleje, udělej vše pro to, abys ho získal. Jako auto, potřebuje olej. Já musím se svým autem do servisu a nechat si vyměnit olej. Jinak nemůžu čekat, že budu jezdit dlouho dál. Možná že to pár set kilometrů dám, ale kdo ví jak dlouho. Jak se říká, kdo nemaže, ten nejede. A nebo tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.

Příští týden slavíme svátost Večeře Páně. Je to příležitost obnovit náš vztah s Ježíšem. Začni číst Jeho slovo. Začni se modlit. Udělej co musíš. Jestli chceš, požádej bratra či sestru o přímluvu. Přijď na biblickou. Jdi ke zpovědi. Udělej co musíš. Sežeň si kanystr s olejem a doplň olej. Možná že tohle všechno děláš a jen potřebuješ slyšet, že Bůh se na tebe nevykašlal. Má tě rád a ví o tobě. Jde o všechno. Jde o věčnost. Nikdo jiný to za tebe neudělá. Jak se zpívá v té písničce. Ani můj kněz ani vládce, ale jsem to já, stojím tady v modlitbách. To já, ó, Pane můj, stojím tady v modlitbách. Amen.

O Boží lásce

6. listopadu 2016 v 19:14 | Griz |  Kázání
Milí přátelé, dnes je první neděle v měsíci, a tak je na tomto místě zvykem, že slavíme svátost Večeře Páně. Na úvod jsme četli žalm 130., který je vyjádřením touhy žalmisty po odpuštění hříchů. Žalmista očekává na Boží slovo, ve kterém je moc záchrany pro hříšníka. Kdo je tím hříšníkem? Bez pochyby jsem to já a jsi to ty. Je to ale pouze Hospodin, kdo nás může vysvobodit z našich hříchů. Jen On může přetrhnout řetězy našich vin a očistit naše svědomí. On může pozvednout naše srdce ze dna. Proč to ale Bůh dělá? O tom bych chtěl dnes mluvit. Proto je třeba si zároveň spolu s tím, že jsme hříšní a potřebujeme zachránit z naší ztracenosti před Bohem, připomenout i druhou část rovnice. A to je Boží láska, která předcházela naší záchranu. Dnes se proto podíváme na ten Boží motiv, proč vlastně Bůh zachraňuje hříšníka z jeho ztracenosti. Tímto motivem je Boží láska. Apoštol Pavel nám to znovu a znovu říká ve svých epištolách. Dnes se podíváme na zajímavé místo, kde se apoštol modlí svou druhou přímluvnou modlitbu v listu Efezským. Otevřete si prosím se mnou Efezským 3. kapitolu od 14. verše. Na tyto verše se dnes zaměříme. Dnes budeme mluvit o čtyřrozměrné lásce Boží.
Proto klekám na kolena před Otcem, od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod, a prosím, aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil 'vnitřní člověk' a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží. (Ef 3,14-19)
Pavlova modlitba začíná slovy proto… v českém studijním překladu slovy z toho důvodu. Z jakého důvodu? Proč tedy apoštol Pavel pokleká? Zajímavé je, že stejně začíná i 3. kapitola: Z toho důvodu já… a stejně začíná i 4. kapitola, prosím vás tedy já… A stejně začíná i 5. kapitola, je tam stejné slovo tedy… je tam důvod… Proč to apoštol Pavel dělá?
Možná si teď říkáte, proč to tak rozebírám? Není hlavní, že pokleká a není jedno proč? Možná máte pravdu. Někdy si říkáme, že jde jen o poslušnost. Nebo jde o tradici. Jde o to dělat to, co ostatní. Přizpůsobit se okolí. Jak se dříve říkalo: držet hubu a krok. Ale apoštol Pavel, pisatel listu Efezským, nám říká, že to není jedno. Není jedno proč děláme to, co děláme. Záleží na důvodu. Proto napsal první dvě kapitoly. Kdyby bylo jedno proč, list Efezským by mohl obsahovat jen praktické rady do křesťanského života. Ale protože tomu tak není a list Efezským má 6 kapitol, tento důvod není zbytečný. A naše křesťanská víra i životní styl má důvod. A tím je samozřejmě Boží láska. Fakt, že Bůh napřed miloval mě. Ne proto, že jsem tak milováníhodný nebo dost dobrý. To řada věřících lidí podceňuje. My se snažíme Bohu zalíbit našimi dobrými skutky. Bohu se nemůžeš zalíbit tím, co děláš. Cože? Já se nemůžu zalíbit Bohu? Jak to? Je to asi jako říct, že mám rád svého syna a dceru, protože jsou poslušní v besídce. Ne. Mám je rád, protože jsou to moje děti. Nezáleží na tom, co dělají, bez ohledu na okolnosti je budu mít rád. A taková je Boží láska. Není podmínečná. Naše lidská láska si totiž, snad až na rodičovskou lásku, klade neustále nějaké podmínky. Když budeš hodný, tak… když budeš dělat to co já chci. Když se s tebou budu cítit dobře… když mi uvaříš moje oblíbené jídlo… když mě budeš potvrzovat… ale takhle Bůh díky jeho přirozenosti nejedná. Bůh je láska a nepotřebuje nás. Nepotřebuje, abychom se mu snažili zalíbit. On jedná tak jak jedná proto, protože chce. A proto poslal svého Syna Ježíše na kříž. Proto dnes slavíme Večeři Páně. Abychom si toto tajemství znovu zpřítomnili. Bůh nás nemiluje proto, že jsme dobří křesťané, ale protože On je láska a je to Jeho rozhodnutí. Apoštol Pavel napsal první dvě kapitoly právě z toho důvodu, aby nás na fakt Boží milosti a lásky upozornil. Ve skutečnosti i Boží láska má důvod. Protože jste pozornými čtenáři Bible a trávíte nad Božím slovem dost času, určitě jste si všimli, že je to ještě jinak než říkám. Ve skutečnosti i Boží láska má důvod. V 1. kapitole, v 15. verši je psáno proto. Je tam stejná fráze, "proto i já". A v 2. kapitole, 11. verši je psáno: "proto pamatujte"… Tedy není to tak, že by jen 3.-5. kapitola měla důvod, ale i 1. a 2. kapitola. Ve skutečnosti celou epištolou se line důvod, proč nás Bůh tak moc miluje. A Pavel nám říká opakovaně a to mnohokrát, že náš křesťanský život má důvod. A tím je kromě Boží lásky skutečnost, kým je Bůh. O tom můžeme číst hned v úvodu 1. kapitoly. Bůh je trojjedinným Bohem, který je schopný skutečné nesobecké lásky. Člověk toho schopný není. Ale protože Bůh první miloval nás, tak i my můžeme, byť částečně, pochopit důvod. Pochopit a nazřít Boží lásku, kterou má ke každému člověku. A to s nadějí, že toto pochopení není jen rozumovým zkoumáním a nebo extatickým prožitkem či emocí, ale necháme se touto Boží láskou prostoupit. A nejen Boží láskou, ale vší plností Boží, o tom je ostatně naše dnešní modlitba ve 3. kapitole. Z toho důvodu, protože Bůh je Bohem a ne člověkem a Bůh je dokonalá láska, z toho důvodu Pavel kleká na kolena před Otcem.
A k čemu kleká? Modlí se. Prosí za nás, aby nás Bůh posílil svou mocí skrze Ducha na vnitřním člověku. Co je tímto vnitřním člověkem? Jsme snad v sobě rozděleni? Je to snad bipolární porucha? Není. Je to duch, který v nás přebývá. Ze 17. verše je zřejmé, že člověka nemůžeme nějak kouskovat. Někdo říká, že se člověk skládá ze třech částí. Tělo, duše a duch. Tělo je fyzické a omezené. A duše a duch jsou věčné a neomezené, jsou nefyzické povahy. Je to velmi spekulativní. Já vám nechci tuto antropologii brát. Ale na tomto místě Pavel mluví o člověku jako o celku. Když v 17. verši používá výraz srdce, nemyslí na náš fyzický orgán, na naši pumpu, ale myslí celého člověka. Stejně tak nemůžeme oddělit našeho vnitřního člověka od našeho vnějšího člověka. Vždy jednáme jako celé bytosti. Ano, člověk má vůli, city a rozum. Ale vždy jednáme jako celek. Pavel se nicméně modlí, aby náš duch či vnitřní člověk byl posílen. Co to znamená? Protože v 19. verši odkazuje na poznání, určitě z tohoto procesu nevynechává náš rozum. Jelikož se ale Kristova láska nedá plně pochopit a převyšuje naše poznání, určitě myslí víc než rozum.
Když přemýšlíme nad Boží čtyřrozměrnou láskou, může nám až rozum stát. V 18. verši mluví o tom, že máme spolu se všemi svatými pochopit, jaká to šíře a délka, výše a hloubka a poznat Kristovu lásku.
Jak čtyři rozměry? Tři rozměry odpovídají fyzickému tvaru a čtvrtý rozměr je čas? Tak nějak by se to dalo chápat z fyziky. Ale když nad tím více přemýšlíte, výše a hloubka je matematicky stále stejná osa. Když letíte letadlem, tak stoupáte a nebo klesáte. Když skočíte, jdete nahoru a když padáte, jdete dolů. To je jasné. O čem to tedy Pavel mluví? Neumí snad počítat? Je vidět, že tu jde o něco jiného.
Vykladači přišli asi se 6 různými výklady toho, co toto místo znamená. 2 z těchto výkladů dávají opravdu smysl a jsou založené na pečlivém zkoumání tohoto textu. Tím je 1. Boží láska. A 2. Boží moc. 4 rozměry, které na Bohu poznáváme v našem životě odkazují k Boží lásce.
Boží láska se nedá spočítat. Ano, můžete říct, že šíře Boží lásky je nesrovnatelná s tou naší. My jsme schopni obejmout do šíře jen někoho. A to často nedokážeme šíří naší lásky obejmout ani sami sebe. Mnoho lidí má dnes problém se sebepřijetím. Psychologové to dnes hodně řeší. Miluj sebe samého. I Bible říká, miluj bližního svého jako sebe samého. Má v tom být určitá rovnováha. Boha máme milovat na prvním místě a na druhém místě bližního jako sebe samého.
Ale když člověk není sám od sebe schopný milovat láskou Agapé - milovat tou Boží láskou - jak pak může milovat druhé? Nebo sám sebe? Ano, někteří lidé jsou schopní přátelství. Tedy symetrického opakování impulsu přijetí. Většina z nás, pokud jsme prožili přijetí, jsme schopni i přijímat. A když nás to naučili rodiče, jsme do určité míry schopni dávat. Ale tím naše kapacita většinou končí. Pokud jsme realisté. Člověk je zrcadlo zakřivené do sebe. Dokážeme ukazovat jen na sebe. Ať už tak, že se zvětšujeme - říkáme, podívej, co jsem dokázal. A nebo zmenšujeme - podívej, jaká jsem nula. Jedním nebo druhým extrémem trpí většina lidí. Jsme buď příliš malí a nebo příliš velcí.
Boží láska je tak široká, že obejme každého člověka. A přitom není úzká, aby ho rozdrtila. Dává svobodu, dává hodnotu druhému.
Minulý týden jsme mluvili o tom, že milovat znamená zvyšovat hodnotu toho druhého. Ať už tím, že mluvíme pozitivně o druhých nebo děláme to, co druhým lidem pomáhá a pozvedá je. To je přesně to, co Bůh dělá s námi. On nás z našeho bláta pozvedá svou láskou. Boží láska Agapé jde až do krajnosti, aby nás pozvedla z našeho svrabu a temnoty. Boží láska nás učí milovat. Je tak široká, že zahrnuje všechny lidi na této planetě. Zahrnuje lidi všech národů a ras, zahrnuje přírodu i zvířata. Prostě všechny a všechno. To je Boží láska. A takový je náš Bůh. On miluje všechny, protože je Láska.
Druhý rozměr, délka může znamenat, že není tak daleko, aby na někoho nedosáhl. Dosáhne tak daleko, jak je třeba. Nekonečně daleko, aby si dokázal přitáhnout i hříšníka jako jsi ty. Pokud to uznáš. Pokud samozřejmě po Boží lásce netoužíš, On ti ji nebude vnucovat. Můžeš se rozhodnout zůstat ve své sebelítosti a shořet v pekle. To je na tobě. Můžeš zůstat ve své pýše do konce života a svým myšlením dokazovat Bohu, že je ti jedno, co pro tebe udělal a neustále dělá.
Můžeš svou nevděčností a stěžováním jen od Boha utíkat a podanou ruku odmítat. Bůh není tyran a dá ti svobodu být sám, když po tom tolik toužíš. Ale pro každého, kdo je nemocný a je ochoten si to přiznat, je tu lék. Je tu spasení v podobě kříže Ježíše Krista. Je tu vysvobození z věčné i časné samoty. Je tu uzdravení naší duše v podobě odpuštění hříchů. Člověk, který je malý je najednou v Božích očích někdo. Ne pro to, co dělá a co Bohu dokazuje, ale protože je přijímaný samotným Bohem.
Vypráví se příběh o malém chlapci, který chtěl navštívit prezidenta USA. Byl to důležitý muž a nechtěl být rušen. U jeho pracovny byla stráž a když malý chlapec řekl, že by chtěl mluvit s prezidentem, stráž mu řekla, že prezident nemá čas a aby šel pryč. Syn řekl, že prezident je jeho otec. Ochranka zavolala do pracovny a prezident ochrance nařídil, aby syna pustila dál. Prezident pustil chlapce dál, protože to byl jeho syn. A tak je to i s námi. Na nás není nic tak výjimečného, proč bychom mohli za Pánem Bohem přijít.
Ale když nás přijal v Ježíši Kristu. Když jsme uvěřili v Božího Syna a stali jsme se adoptovanými dětmi Boha, můžeme kdykoliv volat k Otci a On není příliš daleko, aby nás neslyšel. Ve skutečnosti nám dal svého Ducha, který v nás přebývá, takže můžeme slyšet Jeho hlas a mluvit s ním neustále. Jaké privilegium. A přesto se věřící lidé tak málo a tak nepravidelně modlí. Apoštol Pavel se za nás modlí, přimlouvá, abychom se nechali prostoupit vší plností Boží. Nikdo není tak daleko, aby si ho Bůh svou láskou nepřitáhl.
Třetí rozměr je výška. A čtvrtý rozměr je hloubka. Výška a hloubka jsou podle mě spojené. Ukazují na rozdíl mezi Bohem a člověkem. Bůh je svatý a člověk je hříšný. Bůh je nahoře a člověk dole. Říká se, že když Gagarin vyletěl do vzduchu, pardon do vesmíru, na orbit, jak se říká, řekl: že Bůh tu není. Bůh není fyzická bytost. Jak se píše v Písmu, Bůh je Duch. Je to duchovní bytost. Je je mimo čas a prostor. Přesto se v Kristu stal člověkem, stal se dokonce jedním z nás. Bůh překonal rozdíl mezi Boží svatostí a lidskou nesvatostí, hříchem tak, že Bůh sestoupil mezi nás a stal se člověkem. Ponížil se a přišel na zem. Žil mezi námi 33 let a pak dobrovolně a záměrně zemřel nespravedlivou smrtí, aby tím dokázal svou lásku k nám. Proč tím dokázal lásku? Obětoval se za nás, abychom my nemuseli podruhé zemřít a jít do pekla. Peklo je místo, kde budeme sami a budeme mít věčnost na přemítání našeho sobectví a budeme mít konečně to, co si zasloužíme. To co máme. Ale tak to skončit nemusí. Boží láska pro nás připravila jiné místo, kde můžeš být s Bohem a s těmi, kdo jsou schopni přiznat, že Boží lásku a milost potřebují.
Boží lásku si nemůžeš zasloužit, ale můžeš ji přijmout. Nemůžeš ji zcela pochopit, ale můžeš přesto přemýšlet nad Kristovou obětí. Když budeme za chvíli přistupovat k Božímu trůnu, ke Kristovu stolu, který nám ztělesňuje to, co Kristus pro nás udělal na kříži, nezapomeňme na důvod. Když se potácíš a propadáš na dno, nezapomeň na toho, kdo tě ze dna může pozvednout. A když se vznášíš v oblacích, dávej pozor abys nespadl. Pýcha propíchne tvůj balón a můžeš spadnout. Ale pokud začneš svůj den s Bohem, pokud budeš pokorně naslouchat Božímu slovu, Bůh Tě povýší.
Boží lásku nemůžeme plně pochopit naším rozumem. Latinské přísloví říká: finitum non capax infinitum. Konečné nemůže pochopit nekonečné. Ale přesto, můžeme se nechat prostoupit a naplnit až po okraj Boží láskou a mocí. Nemusíme se už utápět v sebelítosti a beznaději, ale můžeme a máme mít naději a místo sebelítosti můžeme raději litovat našich hříchů a obrátit se, změnit směr. Můžeme každý den jít za Bohem, hledat Jeho tvář. Můžeme se nechat naplnit Boží láskou a mocí. Za to se modlí Pavel. A za to se modleme i my. Amen.

Boží slovo 2 Tim 3

4. listopadu 2016 v 12:25 | Grizly |  Kázání
Milí Kristovi přátelé,
víte, jaký je dnes den? Ano, radostný den. Mohli jsme o hodinu déle spát. Jaký je ještě den? Ano, je neděle. Nemusíme jít do práce. A zítra zase jo. K tomu se dát říct jen jeden vtip: maminka říká Honzíčkovi. Honzo, vstávej. A jak je to v té hře: Honzík odpoví, kolik je hodin? Maminka: musíš vstávat, je čas jít do kostela. Honzík odpoví: ale mě se nechce. Maminka: ty ale musíš. Honzík: a proč? Maminka: jsi kazatel. Ano, je neděle. Já jsem již nemohl dospat, protože se do kostela těším. Zvláště, když v kostele bydlím. Vlastně to byl můj sen, bydlet v kostele. Ale vážně: Ano, správně, je 23. neděle po svátku Sv. Trojice. Ale kromě toho slavíme dnes (resp. v pondělí) tzv. Den Reformace. Povězme si tedy nejdříve něco krátce o tomto ryze protestantském svátku:
Den reformace je významným evangelickým dnem. Připomíná se na památku Martina Luthera, který 31. října 1517 dle tradice přibil svých 95 tezí proti zlořádům církve na bránu wittenberského chrámu. Teze kriticky reagovaly zejména na praxi odpustků (např. Papež Lev X. vydal v roce 1515 bulu o prodeji odpustků k financování stavby chrámu sv. Petra v Římě). Luther tyto teze současně rozeslal svým učitelům, a tím dal první podnět k začátku hnutí, které si kladlo za cíl reformovat tehdejší římsko-katolickou církev - tedy k začátku tzv. reformace. Teze, které se rychle rozšířily mezi lidmi (bez Lutherova vědomí), vyvolaly kvůli tehdejší všeobecné nespokojenosti s církví velký ohlas.
Jako křesťané, jako protestanté věříme, že nejvyšší autoritu pro nás představuje Písmo svaté. V naší ústavě, tedy ústavě CB, máme napsáno:

Věříme, že neomylným svědectvím o tomto zjevení je Písmo svaté Starého i Nového zákona, které bylo inspirováno Duchem Božím. Pánem a středem Písma je Ježíš Kristus. Písmo svaté má dvě stránky: božskou a lidskou. Božská stránka je neomylná pravda, lidská stránka je lidská řeč, lidské vyjádření i to, jak řeč a vyjádření byly zachovány. Písmo svaté jako Boží slovo je jediným měřítkem a autoritou naší víry a našeho života (2Tm 3,16; 2Pt 1,21). Mimo něj neuznáváme žádné doplňky, které by měly stejnou autoritu, vážnost a úctu.
Toto jubileum mě proto vede k tomu, že si dnes probereme jeden ze základních veršů, který zdůvodňuje autoritu Písma. Je zapsaný v 2. listu Timoteovi 3. kapitole, 16. verš. Přečteme si je ale v kontextu. Protože Písmo se má vykládat v kontextu, aby si jej člověk libovolně neobracel, jak se mu to hodí. Právě studium kontextu Písma dovedlo reformátora Martina Luthera k úvaze, co je to spravedlnost.
Když studoval list Římanům, objevil studiem 1. kapitoly 17. verš, jehož přemítání změnilo jeho život. Máš také svůj oblíbený verš v Bibli, který změnil tvůj život? Já svůj mám. Když zbude čas, krátce jej zmíním.
Ty však jsi sledoval mé učení, můj způsob života, mé úmysly, mou víru, shovívavost, lásku, trpělivost, pronásledování a útrapy, jaké mne stihly v Antiochii, v Ikoniu a v Lystře. Jaká pronásledování jsem přestál, a ze všech mě Pán vysvobodil! A všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování. Avšak se zlými lidmi a podvodníky to půjde stále k horšímu, neboť klamou jiné i sebe.
Náš kontext začíná 10. veršem. Dělítkem je slovo však. Ty však jsi sledoval mé učení. V těchto verších apoštol Pavel svému žákovi Timoteovi připomíná, jak to s ním bylo. Někdy je užitečné si vzpomenout jak to s námi bylo. Já jsem nedávno přemýšlel, jak to se mnou bylo před tím než jsem uvěřil. Byl jsem pěkný darebák. A Kristus změnil můj život. A také jsem měl tu milost od Boha sledovat život několika křesťanů. Předně mého spolužáka Jirku, jehož život se změnil. A po obrácení jsem sledoval život mého oblíbeného misionáře Briana. Díky němu jsem mohl nakouknout pod pokličku zralého křesťana. Čím žije? Jak uvažuje… co dělá, když je unavený. Když prochází náročnými zkouškami… když mluví a vyučuje druhé… když řídí auto… Apoštol Pavel byl příkladem pro Timoteje. Vlastně to může platit i pro nás. Když si Pavel najde svého Timoteje a Timoteus svého Pavla. Pavel byl jedinečný příklad ve víře i v životě. Pavel mu na konci svého života připomíná, co společně zažili. Timoteus byl svědkem Pavlovy víry, shovívavosti, lásky, trpělivosti, pronásledování a útrap. Celkově jeho způsobu života. Když totiž jako křesťané budeme hrát, nikdy se lidé nedozví, co udělá evangelium s člověkem. V kostele hrajeme nejrůznější hry. Nejčastěji je to nedělní hra. Všechno musí být perfektní. A mnozí hrají tu hru tak dobře, že jim to ostatní věří. Ale jaké by to bylo nic nepředstírat, ale žít to? Apoštol Pavel a Timoteus to tak měli. Je mojí touhou, abychom svůj křesťanský život žili autenticky před Pánem a to, co prožijeme s Bohem v týdnu přinášeli v bázni a v úctě a v lásce do společenství. To by bylo něco.
Zkuste si vzpomenout na příklad víry, který vás osobně ovlivnil. Já jsem se včera vrátil z konference a jedna sestra, kterou dobře znám, protože jsem jí kázal na svatbě a je to nejlepší kamarádka mojí manželky a je to žena mého dobrého přítele se mě zeptala: jací lidé ovlivnili nejvíc tvůj život?
Trochu mě vyvedla z míry. Odpověděl jsem Jirka, Brian, Tomáš a Mark. U každého z těchto příkladů jsem se mohl naučit a každého z těchto bratří znám dodnes. Dva z nich vídám častěji. A když tyto lidi vidím, vždy se spolu zasmějeme a máme si spolu co říct a moje srdce pookřeje. Zkrátka jako lidé potřebujeme lidské příklady křesťanské víry, lásky a naděje. Říkám tyto věci zde proto, že k mému zahanbení, i když jsem kázal na svém předchozím sboru 7 let, nikdy jsem o těchto věcech nemluvil a myslím, že je to chyba. Víra není izolovaným dějem, ale je to proces spojený s lidmi. Je to svědectví.
Když dnes mám mluvit o autoritě Písma, chci jako první věc říct, že autorita Písma není nějaká abstraktní teologická poučka, ale je to živá realita. Každý z těchto mužů v mém životě měl velkou úctu k Písmu. A to mě ovlivnilo. Když jsem trávil s Tomášem hodiny a hodiny, učil jsem se od něho, jak on chápe Bibli. Jednou jsem ho dokonce navštívil v Anglii a zavedl mě do svého sboru a mohl jsem se zúčastnit biblického studia. Brian mě doporučil na biblickou školu, tak díky němu jsem měl tu milost studovat rok v Anglii Písmo a poznávat jeho hloubku a zamiloval jsem se do Bible. A navíc on mi poprvé dal Celou Bibli, Starý i Nový zákon. A Mark? Mark mi byl učitelem v tom, že velmi často přinášel Boží slovo do konkrétních situací. Sám je velkým studentem Bible, a tak když jsme se potkali v jednom sboru a on byl mým mentorem, sdíleli jsme spolu lásku k Písmu.
Když tedy čteme tyto verše, nemůžu si pomoct, ale musím být velmi osobní. V druhé části od 14. verše čteme naše druhé však…
Ty však setrvávej v tom, čemu ses naučil a o čem jsi přesvědčen. Víš, od koho ses tomu naučil. Od dětství znáš svatá Písma, která ti mohou dát moudrost ke spasení, a to vírou v Krista Ježíše.
Proč vlastně Pavel říká Ty však? On to vnímá, čteme to v 1. verši, že se konec časů blíží…
Věz, že v posledních dnech nastanou zlé časy. Lidé budou sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví, budou se rouhat, nebudou poslouchat rodiče, budou nevděční, bezbožní, bez lásky, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, hrubí, lhostejní k dobrému, zrádní, bezhlaví, nadutí, budou mít raději rozkoš než Boha, budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat. Takových lidí se straň.
Pavel připomíná Timoteovi realitu světa kolem nich. Lidé nebudou vždy příklady víry. Právě naopak. Uvažte, zda v takové době nežijeme. Právě kvůli prostředí, kde jsme a jakými lidmi jsme obklopeni Pavel Timoteovi připomíná svůj příklad. Ale nejen svůj…
Ty však setrvávej v tom, čemu ses naučil a o čem jsi přesvědčen. Víš, od koho ses tomu naučil. Od dětství znáš svatá Písma, která ti mohou dát moudrost ke spasení, a to vírou v Krista Ježíše.
Když říká, víš od koho… myslí tím na Timotejovu maminku a babičku. Obě byly ženy víry. Timoteus vyrůstal v křesťanské rodině. Jaké je to požehnání pro dítě vyrůstat u věřících rodičů. Já jsem takové štěstí neměl. Když mě můj tatínek učil: říkal: Péťo, nikdy nikomu nebuď dlužnej. Když ti někdo něco udělá, odplať mu to čtyřikrát. Myslel na pomstu. Bylo pro mě těžké se s pomstou vyrovnat. Dával mi často dobré rady do života, ale mnoho z těchto rad jsem musel při konfrontaci s Písmem opustit. Jiné rady jsem neměl vůbec a chyběly mi v manželství i v normálním životě. A musel jsem se je za cenu těžkých zranění a bolestivých zkušeností učit. Naštěstí jsem měl moudré průvodce, přátele v církvi i životní rádce.
Buďme vděčni za učitele v besídce, kteří vytrvale vyučují naše děti evangeliu. Timoteus se učil verše zpaměti a to mu bylo velkou pomocí v duchovním životě. I naše děti se v besídce učí verše. Chci vás povzbudit, pokud jste rodiče, zajímejte se o to, co si vaše děti odnášejí z besídky. Ale musíme si uvědomit, že to, co si děti odnášejí jednou za týden z besídky není něco, co má ten nejdůležitější vliv v jejich životě. Je to škola a hlavně - jsou to rodiče, kteří jsou těmi nejvlivnějšími průvodci víry v životě dítěte a dětí. Jak formuješ duchovní život svých dětí? Neříkám to proto, abych vás přiváděl k hanbě a nebo ve vás vyvolával pocit viny. Jak můžeme očekávat, že z našich dětí jednou vyrostou křesťané, když nemáme podíl v praktickém předávání víry našim dětem? Asi tuším, co bych slyšel jako odpověď. Hlavně svoboda. Hlavně nic nevnucovat. Já s tím bytostně a radostně souhlasím. Když někomu něco vnucujete, tak to možná odmítne. Moji prarodiče byli křesťané. Ale o své víře nikdy nemluvili. Musel jsem se o víře v Ježíše dovědět až když mi bylo 18 od spolužáka, který se rok přede mnou obrátil! Jaká škoda. Já osobně nechci promarnit vliv, který můžu mít v životě svých dětí. Možná nejsem ve všem pozitivní příklad. Možná dělám chyby. Ale křesťan není od slova svatý, ale od slova Kristus. Křesťan není synonymem pro dokonalost, ale synonymem víry v Ježíše.
V Něm našel Luther spravedlnost z víry. Dnes si připomínáme Den reformace. Písmo je jediným měřítkem našeho života. Jak se to projevuje v praxi? Jak jako křesťané žijeme den ze dne z Bible, která je pro nás Boží slovo?
Někdy pro nás čtené verše mohou být tak známé, že je prostě s klidem přecházíme jako samozřejmost:
Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení,
k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu.
Co nám toto slovo říká? Bible je Božím slovem. Co to znamená? Mnoho křesťanů by zabíjelo ve vášnivých diskusích kvůli tomu, že Bible je Boží slovo. Ale když pak dojde na vysvětlení, jsou to pak často ti samí křesťané, co mlčí nebo se první urazí… jak to myslíš, co to znamená? Bible je prostě Boží slovo. Tečka. To je dogma. O tom se nepochybuje! Ty tomu nevěříš? Nejsi liberál? Já liberál nejsem. Ale přemýšlím o věcech víry. Tomu se říká teologie. Přemýšlení o věcech víry.
Když se mě totiž můj kamarád Kamil zeptá, co tím myslíš, že Bible je Boží slovo, chci být připraven mu dát odpověď, která nebude jen nějakým náboženským blábolem. A když učím mladé křesťany o víře v Ježíše, tak na takové otázky dochází. Co to tedy podle vás je?
Původ Písma je v Bohu. Znamená to, že Bible spadla z nebe? Jistě že ne. Proto naše Ústava CB říká, že Písmo má Boží a lidskou stránku. Nechce se tím říct, že některé verše jsou inspirované Bohem a jiné ne. Protože je to Celé Písmo. Nejen části. Původní text říká, že Celé Písmo je vdechnuté Bohem. Tedy Duch svatý vedl autory při zapisování slov a vět. Jsou to lidská slova? Ano. Jsou to Boží myšlenky? Ano. Důležité je, že slova Písma ukazují na Boha, na Krista a Duch svatý k nám mluví, když jsme otevření a když čteme Bibli. Nejen jako knihu, ale jako Boží slovo. Když máme přesvědčení, že Bible ukazuje na Boha, je to jiný postoj než když čteme Bibli jako jakoukoliv jinou knihu.
Jak je tedy možné, že když tomu tak hezky věříme, že mnoho křesťanů přesto nechává svou Bibli doma a to nejen když jdou v neděli do kostela. V kostele nakonec Bibli nepoužíváme. Ale také na biblické. A často dokonce leží na poličce a je zavalená prachem.
Ano, žijeme v době mobilů a tabletů. Určitě máte nainstalovanou Bibli v mobilu. Já osobně používám elektronickou Bibli rád. Ale jde o to, ať už používáte Bibli elektronicky a nebo papírově, to nejdůležitější je ji číst…
K čemu je vůbec Bible?
Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení,
k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu.
Apoštol Pavel nám připomíná 4 úlohy Bible jako Božího slova.
Zaprvé, Bible je dobrá k učení. Je zřejmé, že je to nástroj pro kazatele při kázání a při biblických. Ale je to přesně to, co tím Pavel myslel? Myslím, že tím myslel Pavel víc než to. Je to nástroj k našemu poučení obecně.
Jaký má být náš postoj při studiu a učení se Božímu slovu?
Ty jsi vydal svá ustanovení, aby se přesně dodržovala. Kéž jsou moje cesty pevně zaměřeny k dodržování tvých nařízení. Nebudu zahanben tehdy, budu-li brát zřetel na všechna tvá přikázání. Z přímého srdce ti vzdávám chválu, že se smím učit tvým spravedlivým soudům. Chci tvá nařízení dodržovat, jen mě nikdy neopouštěj!
To jsou slova Žalmisty žalmu 119. Jak radostně souhlasíme. Ale už za dvacet minut si uvědomíme, no jo, ale já to nejsem schopen dodržet. Když ale neznáme Boží slovo, jak může pracovat v našem srdci? Když si pravidelně nečteme a nestudujeme Bibli, jak můžeme očekávat, že k nám bude Bůh mluvit? Věřím, že důvodem dnešního zmatku křesťanů jsou dvě věci. Nemodlíme se a nečteme Bibli. Katastrofa obzvláště nastává, když se jen modlíme a nebo jen čteme Bibli. Když dojde k oddělení ducha od slova, nastává průšvih. Můj charismatický mentor ze Slezska řekl pro mě velmi překvapivou věc: člověk má dvě nohy, když nepoužívá obě, kulhá. To je, Petře, metafora: jedna noha, to je Duch Boží a druhá je rozum. Tím můj kolega kazatel myslel, že máme pečlivě při studiu Písma přemýšlet a modlit se, aby nám dal Bůh Jeho moudrost a vedení Duchem. Protože litera je bez Ducha mrtvá. Ale Duch bez Slova uletí pryč.
Když jsme dnes četli 16. verš, nesmíme zapomínat, že Písmo pochází z Božího Ducha. Je Duchem Božím vdechnuté, a proto je určené k našemu učení.
Druhou oblastí je usvědčování. Jak často se nám stává, že místo abychom šli za druhým člověkem, tak ho radši obejdeme a postěžujeme si jinému. Tím otravujeme atmosféru sboru a ubližujeme druhým i sobě samotným. A Bůh kvůli pomluvám odnímá sboru požehnání. Pomluvy jsou snětí sboru. Jsou infekcí, která se rozroste. Je to jako rakovina.
Když chceš vyřešit problém pomluv, musíš lidi naučit, co mají dělat místo toho. Písmo nám dává jednoduchou radu. Jdi za druhým a řekni mu, co ti vadí. Ano, chce to odvahu. Ale je to biblické a nese to z dlouhodobého hlediska ovoce. Ale když toto děláš, modli se za moudrost, aby to, co z tvých úst nebylo jen tvým pocitem nebo nějakým lidským blábolem. Kolikrát slyšíme od druhých lidí, že někdo o nás něco říkal… ale ještě jsem nikdy neslyšel biblický důvod, proč si to ten dotyčný myslí. Pamatuju si, že jsem byl několikrát v životě biblicky konfrontován. Byl to bratr, který se mnou měl vztah a měl mě rád. A věřil jsem mu, že mu na mě záleží. Když mi pak sdělil důvod, proč podle Božího slova nejednám správně, zasáhlo mě to. Šel jsem pak do sebe. A když jsem pak přemýšlel nad tím, co mi ten bratr řekl, musel jsem uznat, že měl pravdu. Bylo to konkrétní napomenutí za konkrétní jednání a bylo vysvětleno, v čem je to nebiblické. Takové napomenutí je požehnáním v životě křesťana. Protože nikdo z nás nechceme chodit v temnotě, ale ve světle. Chceme přece žít podle Božího slova. Chceme se líbit Bohu. Kolikrát ale naše napomenutí nemají žádnou oporu v Písmu a chybí jim patřičná síla a láska. Jsou spíše našimi dojmologiemi a obecnými stížnostmi. A když jsou tyto věci říkány za našimi zády, jsme hanobeni a naše důstojnost je ničena. Přátelé, nemůžeme žít pod mocí našich pocitů a dojmů. Žijme z moci Božího Ducha a ve světle Písma. Teď neříkám, že máme mlátit lidi Biblí po hlavě, ale bez biblického důvodu nemůžeme očekávat, že má naše konfrontace naději na úspěch. I tak dotyčný bratr či sestra nemusí naše slovo přijmout. To už ale pak není na nás. Když mluvíme Boží slovo, předáme je správně, pak už je na příjemci, jak s ním naloží. Další práci necháme na Božím Duchu. My to často děláme naopak. Hrajeme si na Božího Ducha se svými hodnoceními a soudy a tím Bohu znemožňujeme Jeho práci.
Třetí oblastí, k čemu je Písmo dobré je náprava. To vysvětluje náš motiv. Je naším cílem dotyčného očernit a nebo mu ublížit? Pokud ano, musíme jít do sebe a činit pokání. Musíme změnit náš postoj. Pokud nejdu za bratrem či sestrou, abych jí pomohl se vrátit na cestu víry. Pokud moje napravování je ve skutečnosti předělávání na moji cestu, raději bych měl mlčet a modlit se za své převrácené srdce a moje spasení. Často nechápeme slovo napravit správně. Chceme napravovat druhé, ale sami nejsme připraveni se změnit. Teprve když my jsme otevření a jsme ochotní se změnit, pak poznáme moc Boží v proměně druhých. Ne nadarmo říká Ježíš: "nejprve vyjmi trám ze svého oka, abys viděl jasněji na třísku v oku bratra". Geniální. To neplatí jen o manželství, ale právě ve vztazích to vidíme velmi názorně. Chceme napravovat naše manžele či manželky, aby odpovídaly lépe našim očekáváním. Ale máme pro to biblické hodnoty či důvody? Je naším motivem láska? Musím se smutkem říct, že Pán mě často musí právě v tomto napravovat. Možná vás to překvapí. Ale agentem nápravy nejsme my. Ale je to Duch svatý. A obsahem nápravy je Boží slovo. Duch svatý a Boží slovo. Nejde o to přizpůsobovat druhé lidi našim představám, tradicím, zvykům a předělávat bratry a sestry k našim obrazům. To je převrácený postoj a ukazuje spíše na náš nedostatek lásky. Když chceš napravovat druhého, svědčí to spíše o nedostatku tvé sebehodnoty. Jsi schopen unést odlišnosti druhého? Pokud ne, nejsi připraven mu sdělit Boží slovo a raději se ho nesnaž napravovat. Raději to nech na Bohu. Ale nepomlouvej ho za jeho zády! Raději ho přijmi a modli se za něj. Žehnej mu!
Poslední čtvrtý důvod, proč máme Písmo je výchova ve spravedlnosti.
Žalmista se modlí: Kéž jsou moje cesty pevně zaměřeny k dodržování tvých nařízení. Nebudu zahanben tehdy, budu-li brát zřetel na všechna tvá přikázání. Chci tvá nařízení dodržovat, jen mě nikdy neopouštěj! Dotazuji se na tvoji vůli celým srdcem, nedej, abych zbloudil od tvých přikázání.
Ať je toto našim postojem. Všimněme si, žalmista řeší svůj vztah ke spravedlnosti, svůj vztah k Bohu. Spravedlnost je tu pochopena jako poslušnost Bohu. Posloucháš Boha v tom, co ti říká? Ano? Dobře. Ne? Co s tím začít? Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost…
Nesmíme ale zapomenout, co této spravedlnosti člověka předchází. A to je spravedlnost Boží. To je fakt, že my nejsme schopni dodržet všechna Boží přikázání. A tady nastupuje Boží milost. Ne to, že by to Bůh prostě prominul. Dobře, hříšníku, mě je to jedno, že hřešíš. Bůh nenávidí hřích. Ale miluje každého člověka i hříšníky. Tebe a mě. Náš problém někdy je, že se srovnáváme s druhými. Já nejsem tak hříšný jako on nebo ona. Nebo já jsem lepší. Připomíná to postoj farizea, který se modlí v chrámu. Díky Bože, že nejsem jako tamten. Náš postoj má být jako toho hříšníka, který dobře ví, jak na tom je. To je bod obratu. Když to víme, může začít působit Boží milost. Boží milost říká, že za mé hříchy zaplatil Ježíš. Ježíš musel zemřít, abych já mohl být vírou zdarma přijatý Bohem. Díky Boží milosti jsi dnes Boží dítě. Když věříš, že tě jako nedokonalého a padlého člověka Ježíš ospravedlnil. Dal ti obrovský dar. Nedal ti ho jen tak. Ale proto, abys mohl tento postoj milosti rozšířit na druhé. Díváš se na druhé s pohrdáním? Všichni jsme hříšníci před Božím trůnem. A pokud věříme Ježíši Kristu, v Jeho oběť a vzkříšení, máme ten úžasný dar spásy. Proto Písmo svaté nepřináší spasení sama v sobě, ale ukazují na ten obrovský dar, který nám je v Kristu dán. Dar milosti.
A k čemu to všechno? Aby Boží člověk byl připraven. Jak připraven? Náležitě připraven. K čemu připraven? Ke každému dobrému činu.
Slíbil jsem vám, že vám prozradím svůj oblíbený verš… vlastně jsou to verše z Efezským 2. kapitoly. Tam je ten známý citát v 8. a 9. verši, který se často křesťané učí zpaměti. Já se ho také učil zpaměti.
Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.
Ale minulý rok mi Pán ukázal, že je tam i 10. verš:
Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.
To bylo pro mě velkým objevem. Podobně jako pro M. Luthera Římanům 1,17. To totiž dává jinou perspektivu na spasení a posvěcení.
Když jsme přijali ten vzácný dar, tak máme tu milost rozšiřovat na druhé. Máme konat dobré skutky, které nám Bůh připravil. Jaké dobré skutky? Lásku. Milovat druhé.
Zapamatoval jsem si jednu myšlenku z křesťanské konference, ze které jsem se včera vrátil a ta se dá skvěle aplikovat do tohoto kontextu…
Co je to láska k bližnímu? Vytrvale zvyšovat hodnotu druhého člověka. Tedy ne tak, že by člověk mohl mít vyšší hodnotu než již má v Kristu jako Boží dítě. Ale svými slovy i činy zvyšovat důstojnost druhých. Vytrvale myslet o druhých jako o přednějších sebe, jak říká Pavel ve Filipským. A svými slovy umět ocenit práci druhých. Být vděčný za bratra či sestru. Umět ocenit to, co dělají. Umět hledat to dobré na druhých a ve správnou chvíli vyslovit to nejdůležitější. Mám tě rád. Vážím si tě. Vážím si toho, co děláš. Ne fráze. Ne klišé. Ne sarkasmus. Ne kritiku. Ne se záměrem se zalíbit. Ale prostě a upřímně.
Když dnes slavíme den Reformace, připomněli jsme si, k čemu je Bible dobrá, na koho a co nám přináší. Ukazuje na Krista a Jeho lásku k nám a přináší nám spasení. Žijme jako spasení.
Amen.