Říjen 2016

kázání Ef 5-17-20

21. října 2016 v 11:52 | Grizly |  Kázání
Milí Kristovi přátelé, dnes spolu slavíme dvojí slavnost. Jednak vyjadřujeme Bohu vděčnost za to dobré, co dělá a co nám dává. Proto tuto neděli nazýváme nedělí díkůvzdání. Dáváme naše díky Bohu Otci za jeho milost. Milost znamená, že dostáváme něco, co si nezasloužíme. Tedy to dobré, co si nezasloužíme. A zároveň slavíme Večeři Páně. Večeře Páně je oslava Božího lidu. V této druhé slavnosti vděčně přijímáme to, co nám Bůh ze své milosti dává. Otec posílá svého Syna na kříž, protože nechce, abychom zemřeli sami ve svých hříších. Ale právě naopak, Bůh nám ze své milosti dává sám sebe v Ježíši Kristu. Odpouští nám díky Kristovu kříži naše hříchy. Proto si buďme vědomi této souvislosti a spojení. Buďme vděční.
Protože jsem velice vděčen Bohu za to dobré, co nám dává, proto jsem i dnes zvolil vhodný text, který nám toto vystihuje. Je to Efezským 5,17-20.

Proto nebuďte nerozumní, ale hleďte pochopit, co je vůle Páně.
A neopíjejte se vínem, což je prostopášnost, ale plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce a vždycky za všecko vzdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista.
Dnes chci mluvit o vděčnosti. Je to téma, které je nesmírně důležité. Než se ale zakousneme do dnešního slova, je třeba pochopit náležitě kontext. Hned 15. verš začíná slovy "dbejte tedy pečlivě na to jak žijete". Autor Efezským nás nabádá, abychom žili moudře a ne nemoudře. S tím souvisí několik oblastí našeho života. Jednak je to správa našeho času v 16. verši. Jinými slovy to, jak trávíme náš čas je měřítkem toho, jak moudře žijeme před Bohem. Druhá oblast je opět praktická, naše schopnost žít život ve střídmosti. Neopíjejte se vínem, v němž je prostopášnost. Tedy schopnost najít střed mezi dvěma extrémy. Autor nám nezakazuje alkohol, ale ukazuje nám na míru pití. A třetí praktická oblast našeho života, schopnost být vděčný. Mezitím je velice známá pasáž o naplňování se Duchem svatým, která je motorem a vlastně důsledkem vděčnosti. Toto vše, celá 5. kapitola je součástí druhé části listu Efezským, kde autor mluví o nové identitě v Kristu. Tedy když to aplikujeme, naše vděčnost je projevem našeho nového života v Kristu. Tedy pokud nejsme vděční Bohu, něco je špatně s naším vztahem s Bohem. Pozitivně řečeno, pokud jsme se obrátili ke Kristu, musíme se naučit být také vděční.
Tento týden jsem byl na pastorální konferenci. Dvakrát ročně odjedeme s kolegy kazateli mimo naše sbory, abychom se duchovně soustředili. Mj. posloucháme kázání a slavíme mezi sebou Večeři Páně jako vyjádření našeho pokání, odpuštění a jednoty. Byl jsem z toho velice povzbuzen. Měli jsme i zajímavé téma - duchovní obnova. Proč to říkám? V jedné z přednášek mluvil br. kazatel Samuel Jindra a řekl zajímavou věc. Přemýšlel jsem nad tématem vděčnost a meditoval, co budu dnes říkat a Pán mi ozřejmil zajímavou souvislost. Jsou to tři kroky. Za prvé, vděčnost je pocit. Za druhé, vděčnost je postoj. A za třetí, vděčnost je návyk. Co to znamená? Vděčnost není v první řadě racionální pochod. Jistě víte, že nekážu proti rozumu. Spíše mi jde o to ukázat na souvislost mezi pocitem, který je těkavý, chvilkový a skončí. Postoj je naopak daný naším rozhodnutím. Není nutně trvalý, ale vyjadřujeme, že něco myslíme vážně. Dám příklad. Moje manželka pro mě udělá moje oblíbené jídlo. Mám rád hovězí na česneku. Jsem jí za to vděčný. Ale jak dlouho vytrvá tento pocit? No, moc dlouho ne. Nejdéle do dalšího jídla. Je tedy na mě, co s tímto pocitem udělám. Buď si budu jen vychutnávat maso a bramborové knedlíky a špenát a nebo budu přemýšlet nad tím, co moji milovanou vedlo k tomu, že mi udělala moje oblíbené jídlo. Co chce? A nebo proč to udělala? Že by mě snad měla ráda?

K tomu se obvykle vypráví jeden vtip. Muž a žena jsou spolu už třicet let a muž se ženy zeptá. Miláčku, dnes je tomu třicet let, co jsme spolu. Máš mě vůbec ráda? A žena řekne, každý den ti vařím, peru a uklízím. A muž se odmlčí a zeptá se znovu: ale máš mě vůbec ráda? A žena řekne, vychovala jsem ti tři děti, rodila jsem, kojila a vychovávala jsem je. A muž se znovu odmlčí a znovu se zeptá: ale máš mě vůbec ráda… a žena odpoví… asi chápete…

Podobně je to věřím s Bohem. Bůh nám dává úžasné dary. Přírodu, jídlo, pití, přátele, spasení. Včera Bohouš oslavil 70. výročí. Prožili jsme s jeho rodinou úžasný čas. To je důvod být vděčný za dobré věci, které nám dává. Někteří z vás pěstujete. My pěstujeme tak maximálně rajčata a jablka. Je to důvod být vděčný. Ale jak dlouho nám ten pocit vydrží? Den? Do příští úrody? Možná ani to ne. Jak často děkuješ Bohu za rodinu a přátele? Kolikrát je snazší zaměřit se na věci, které se nám nelíbí než se podívat na ty dobré, které bereme někdy jako samozřejmost. Nemluvě o práci, ze které máme živobytí, rodinu, která nás obklopuje a nebo zdraví. A co spasení? Možná na začátku, když se člověk obrátí ke Kristu, tak prožívá vděčnost. Ale jak dlouho? Rok? Dva? Možná.

Proč to říkám? Tento pocit vděčnosti je třeba kultivovat. Je třeba ho převést na druhý krok. Od pocitu vděčnosti je třeba dojít k postoji vděčnosti. A to stojí určité úsilí. Postoj vděčnosti spočívá v racionální reflexi toho, co stálo za pocitem vděčnosti. Proč mi Mirka udělala moje oblíbené jídlo? Proč mám přátele a rodinu? Jak to, že můžu dýchat čistý vzduch? Jak to, že se letos tak dobře urodilo? A zde se dostáváme k určitému problému. A tím je víra. Někdo by mohl říct pokora a nebo něco jiného. Musím mít dost víry a nebo pokory na to uznat, že jsem požehnání nezpůsobil já sám.

Dobře to vystihl můj táta, který je ateista. Když se nám narodil náš syn Vojta, táta se mě zeptal. Jsi hrdý? Já jsem se zeptal, jak to myslíš? Jsi hrdý na to, že máš syna? Já jsem odpověděl, ano, jsem. Dodal jsem, jsem vděčný Bohu, že se narodil a že ho máme. A on mi odpověděl. Musíš být přece hrdý na sebe, že jsi mu dal život. Musím říct, že jsem byl v tu chvíli naštvaný. Přemýšlel jsem nad tím, co mi řekl. A hledal jsem správná apologetická slova, jak mu odpovědět. Zopakoval jsem to, co jsem řekl prve, jsem Pánu Bohu vděčný za ten dar… možná si můžete představit, jak naše konverzace pokračovala. Pán Bůh je dárce života a nebýt Jeho, není ani požehnání. Tuto neděli oslavujeme neděli díkůvzdání. Dáváme díky Bohu za to, co nám dává.

Další rovinou vděčnosti je vděčnost za sborové obecenství. Protože to, že máme sebe navzájem není vůbec žádná samozřejmost. Dovolte mi krátký citát z knihy D. Bonhoeffera, Život ve společenství o vděčnosti za společenství: "V křesťanském společenství jde o vděčnost, jako ostatně v celém křesťanském životě. Jen ten, kdo děkuje za drobnosti, přijímá i veliké dary. Pokud neděkujeme za každodenní dary, bráníme Bohu, aby nám mohl dát veliké duchovní dary, které pro nás připravil… Prosíme o velké věci a zapomínáme děkovat za každodenní maličkosti, které ve skutečnosti nejsou rozhodně malé. Neděkujeme-li denně za křesťanské obecenství, do něhož jsme byli uvedeni, a to i tam, kde není velká zkušenost, znatelné bohatství, kde však je mnoho slabosti, pochyb a potíží, stěžujeme-li si Bohu stále jen na to, že všechno je ještě tak chabé, tak drobné a tak málo odpovídá tomu, co jsme očekávali, bráníme tím Bohu, aby našemu obecenství dal vyrůst podle míry a bohatství, jež je pro nás všechny připraveno v Ježíši Kristu." Velmi výstižné. Více o tom budeme mluvit na biblické, tak vás srdečně zvu.


Vidět konkrétní věci, za které dávám Bohu dík je někdy náročné a vyžaduje to naši snahu všímat si i maličkostí, které ale nejsou maličkostmi. Když to vyjádřím ve zkušenosti. Můžu přijít domů a vyčíst manželce neumyté nádobí. Ale oč lepší je ji pochválit za umytou podlahu nebo za uvařené jídlo. A to platí analogicky i o Bohu a o církvi.

Aby to tedy nezůstalo u pocitu vděčnosti, je třeba spojit pocit s návykem vyjadřování díků. Už malé děti vedeme k tomu, aby prosili a děkovali. Často jako dospělí vyjadřovat vděčnost neumíme a to ani mechanicky. Když tedy přijímáme Boží milost, je třeba si to spojit s tím, kdo je Bůh. Bůh mi dává to a to, protože je dobrý Otec a ten dává svým dětem dobré dary. Nebo Bůh mě zaopatřuje tím, co potřebuji, protože má o mě zájem a není mu lhostejné, co se mnou bude. Bůh je dárce a já jsem příjemce. Když přijímám, děkuji. Vděčnost je postoj.

Je dobře, že jsme dnes mluvili o příkladu Petra Jaška. On je vlastně příkladem křesťana, který umí být vděčný. V našem prvním čtení jsme četli: stále se radujte, za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás. (1. Te 5,16-18). Když procházíme radostnými či šťastnými okolnostmi, je pro nás přirozené, že za to děkujeme. Ateista děkuje sobě nebo to bere jako samozřejmost. Křesťan děkuje Bohu. Ale co když narazíme? Co když do našeho života vstoupí nemoc? Obtíže v zaměstnání? Turbulence ve sboru? Nepochopení? Nesnáze v komunikaci mezi rodiči a dětmi a nebo manželi? Stále děkujeme? V takových situacích se nemůžeme spolehnout na pocit vděčnosti. Ten odezněl někde mezi prvním jídlem a druhým hladem. Už vidíme jen neumyté skleničky a plnou vanu prádla. Stále děkujeme? Proto vděčnost není jen pocit, ale postoj. Přiznám se vám, že mít postoj vděčnosti se učím. Učit se znamená, že se vědomě snažím vidět dobré věci, i když jsem v okolnostech, které jsou negativní. Je totiž těžší vidět dobro, když jsem obklopen zlem.

Když se ráno probudím, asi to bude tím, že nejsem ranní ptáče, ale spíše noční pták, necítím vděčnost. Ale spíše mrzutost a pocit, že chci umřít. Někdy si myslím, že by bylo lepší, kdybych se neprobudil. Místo pocitu vděčnosti se probudím za zvuku sirény mladšího dítěte. Co má pak říkat manželka, která ještě k tomu celou noc prokojila? A do toho přijde Vojtíšek s žádostí o jízdu autem. Nádherné ráno, miláčku! Jak ses vyspinkala? To jsou ta poslední slova, která mám na mysli. Když si místo slova chci umřít vybavím žalm, který umím zpaměti. Když si uvědomím, jak je požehnané mít dar dalšího dne před sebou. Když si uvědomím, že jsem zdravý a že se probouzím v teplé posteli a vedle sebe mám svou rodinu, snažím se vědomě alespoň v duchu poděkovat Bohu za milost, kterou mě obklopuje.
Mít to vše není samozřejmostí. Tedy pocit vděčnosti vede k postoji vděčnosti a ten vede k návyku vděčnosti. To je něco, co se jako křesťané musíme učit.

Když jsme u vyjadřování vděčnosti. Chtěl bych moc poděkovat manželům Novákovým, zvláště sestře Kristině za přípravu stolu vděčnosti. Také chci moc poděkovat všem, kdo přispěli Božími dary ze své zahrádky. Chvála Bohu. Díky i vám.

Co k tomuto pocitu vděčnosti ale vede? Náš dnešní text nám říká, že je to Duch Boží, který nás naplňuje a ve 20. verši chápeme, že vděčnost je jedním z projevů plnosti křesťana Božím Duchem. Je to radikální požadavek. Vždycky za všechno děkujíce ve jménu našeho Pána Ježíše Krista Bohu a Otci. Je zajímavé, že děkujeme Otci. Bůh Otec je dárce a my jsme příjemci, Jemu tedy patří dík. Vděčnost je vyjádřením vztahu mezi dětmi a nebeským Otcem. Jde tedy o potvrzování vztahu závislosti. My totiž jsme závislí na Bohu.


Za druhé děkujeme za všechno. Nejen za to, co se nám líbí. Ale můžeme děkovat i za to, co je pro nás dobré. V minulé sérii kázání jsme mluvili o víře. A v 11. kapitole Židům čteme o Boží výchově. Výchova od Boha Otce se nám nemusí vždy líbit, ale ve víře věříme, že je pro nás dobrá. A proto bychom za ni měli děkovat.

Jsem vděčný, že slova o plnosti Ducha předcházejí 19. a 20. verši. Pokud by tomu tak nebylo, byla by 5. kapitola jen jakýmsi návodem na křesťanský život. A to by bylo smutné. To by bylo zákonické. Musíš být vděčný. Když čteme 18. verš, uvědomíme si, že to je vlastně jinak.

Vděčnost plyne z plného srdce. Plného lásky Boží. V původním textu je imperativ v pasivním tvaru. Doslova bychom mohli přeložit buďte naplňováni. Tedy jde o opakovaný proces. Tím, kdo naplňuje je Bůh. A těmi, kdo přijímají plnost Ducha jsme my. Ale je to aktivní proces. Kdybych to měl parafrázovat slovy evangelia: kdo prosí, tomu bude dáno. Kdo hledá, nalézá. Kdo klepe, tomu bude otevřeno. My jsme v roli těch, kdo prosí o naplnění a Bůh je v roli dárce, který nás naplňuje.

Jak toto naplňování Duchem probíhá? Jedná se o nějaký mystický tajemný proces? Podle Božího slova je to jednodušší. Když čteme, co je zde psáno v 19. verši…
Mluvíce k sobě v chvalozpěvech, v oslavných zpěvech a v duchovních písních…
Autor 5. kapitoly Efezským používá celkem tři hudební kategorie, které mají být součástí bohoslužeb: Doslova žalmy. Za druhé hymny. A za třetí ódy. Co to znamená? Mohl bych teď vykládat o původním významu slov. Ale raději upozorním na velkou šíři toho, čím má být novozákonní bohoslužba. Někdy máme tendenci zduchovňovat jeden typ hudebního projevu nad druhý. Přitom nám chybí i jiné, které jsou také obohacující. U nás zpíváme písně z kancionálu. Někteří zase preferují tzv. zďovky. Jsem rád, že tuto diskusi jsme v CB již dávno překonali. Nejde o to, který projev je duchovnější, ale o to, že písně v církvi jsou a mají být povzbuzením a formou, jak je Boží lid budován. Je zajímavá spojitost mezi 18. a 19. veršem. Jedním dechem je zde spojeno naplňování Božím Duchem a zpěv v církvi. Je to jistě složitější. Ale z kontextu je zřejmé, že naplňování Duchem se děje nepřekvapivě na bohoslužbách. Ne že by se to nesmělo nebo nemohlo dít jinde. Jistě když prosíme na kolenou, Bůh nás naplňuje. Já se osobně modlím o naplnění Božím Duchem každé ráno. A nejsem pak překvapen, že mi na mysl přistane nějaký ten žalm nebo píseň. Požehnáním pro nás jsou ale nedělní bohoslužby, kde můžeme společně jako církev zpívat Pánu nejrůznější písně, které nás odměňují radostí. Je to náš duchovní projev vděčnosti Pánu.

O vděčnosti by se toho dalo říci mnoho. Já jsem dnes jen maličko poškrábal povrch tohoto důležitého tématu. Budu rád, když o tom budeme přemýšlet dál. Dovol mi na závěr připomenout ti otázku: jsi vděčný? Pokud ne, co ti v tom brání? Hledej střípky Boží milosti ve tvém životě a uč se nežít jen z pocitů vděčnosti, ale kultivuj svůj postoj vděčnosti. Ať je vděčnost jednou tvým návykem. A co s tím máme dělat? Zpívejme spolu duchovní písně, žalmy, chvály. Vyjadřujeme tím spolu Bohu vděčnost za to, co nám dává. Bůh je milující Otec, který nám štědře dává mnohem víc, než si zasloužíme. Je to jeho milost.

Na závěr mi dovolte zahrát píseň od Karla Kryla: děkuji. Amen.