Září 2016

O duchovním boji (Ef 6,10-13)

25. září 2016 v 8:10 | Grizly |  Kázání
Už jste někdy byli ve válce? Zápasíte s něčím a nebo s někým? Když se podíváte na malé děti, zvláště chlapce, uvidíte, že je pro ně přirozené se honit s klacky a hrát si na vojáky. Když jsou děti starší, hrají počítačové hry s tématikou války. Neříkám to proto, abych to kritizoval, ale je to věřím přirozená ilustrace naší touhy po zápasu a po boji. Pamatuju si, když jsme jako malí kluci na základce mezi sebou bojovali. Hráli jsme bojové hry, házeli jsme po sobě kameny na barikádách vznikajícího sídliště. Ukrývali jsme se v lese a snažili jsme se porazit nepřátele tím, že jsme se je snažili zahnat na útěk křikem a nebo je vystrašit. Někdy i jako dospělí bojujeme.. Ať už to jsou boje za naše cíle. A nebo jsou to boje proti našim protivníkům. Možná se nepereme fyzicky, ale třeba bojujeme slovně. Používáme argumenty. A nebo na to nemáme žaludek a sílu, a tak si ukrýváme a střádáme svůj svár uvnitř a když dostaneme příležitost, zaútočíme třeba nějakou zlou poznámkou, zlým pohledem a nebo našeho protivníka očerníme za jeho zády. Máte tendenci bojovat? Za co bojuješ?
Milí Kristovi přátelé, dnes chci mluvit o tématu duchovní boj. Minulý týden jsme mluvili o tématu strach a Boží láska. Jedním důvodem, proč jako církev i jako věřící prohráváme, může být náš strach. Pokud se chceme naučit milovat Boha a druhé, musíme se postavit čelem našemu strachu. Druhým důvodem, proč jako církev i jako věřící prohráváme, může být naše naivita. Neuvědomujeme si, čeho jsme součástí. Jako křesťané si musíme uvědomit, že jsme součástí duchovní války, kterou vede Kristus se svým duchovním nepřítelem, satanem. Této války jsme všichni součástí, ať už chceme nebo ne, ať už se nám to líbí a nebo ne. Naším problémem je to, že si to často neuvědomujeme. Hledáme nepřátele v lidech, dokonce v našich bližních a nebo bratrech a sestrách. Musíme si proto připomínat, že nebojujeme proti lidským nepřátelům, ale proti duchovním mocnostem. K tomuto připomenutí a věřím k posílení v tomto boji ať i přispěje toto kázání. Ať Kristus zvítězí a my spolu s ním, když se postavíme na správnou stranu.
Podíváme se dnes spolu do 6. kapitoly listu Efezským, kde je duchovní boj tematizován v 10. až 20. verši. Náš dnešní text v 6. kapitole je zasazen do kontextu závislosti na Bohu proti duchovním mocnostem (10-13), o tom budeme mluvit dnes. Dále pokračuje autor Efezským od 14. do 17. verše popisem zbrojnice duchovních zbraní, které si máme osvojit v duchovním boji. A konečně od 18. do 20. verše mluví autor 6. kapitoly o moci modlitby.
Na duchovním boji je nejdůležitější si uvědomit, že tu nejsme sami, kdo bojuje, ale jsou tu i externí vlivy, které se snaží vykolejit náš křesťanský život a růst. A je tu ten zlý, který se snaží rozdělit, zničit a rozprášit Boží církev, jejíž jsme součástí. Co s tím? Jak už o tom mluvil nedávno Pavel Korábek v souvislosti se zakořeněním v Kristu, cílem pro náš duchovní život je růst, zakořenění v Kristu. Když rosteme v pochopení naší nové identity v Ježíši, více si uvědomujeme i naši zodpovědnost za boj ve službách Božího království.
Jinými slovy, čím jsme zralejší, tím více si uvědomujeme, že nebojujeme proti druhým lidem, ale spíše proti vlastní staré přirozenosti, s vlastní leností a žádostí a samozřejmě také, a o tom je dnes řeč, se silami zla, které dělají vše pro to, aby se nám růst nedařil.
Když dáme náš dnešní text do celku, bez toho, abychom se naučili jako Boží synové a dcery mluvit pravdu, být spravedliví, mít čistou mysl a jednat čistě, bez toho jsme zranitelní a prohráváme v boji s duchovními mocnostmi zla.
Autor listu Efezským před nás staví obraz bojovníka, legionáře. Pokud máte rádi historii, můžete si přečíst popis římského historika Polybia, jak vypadal římský legionář. Náš dnešní text nám radí, že si máme na sebe obléct celou Boží zbroj. Proč? Protože máme obstát v důležité bitvě. Jinými slovy, Pán Bůh nám dává k dispozici celou škálu bojových prostředků, abychom obstáli v duchovní bitvě. Boží moc je dostupná a je na nás, zda se postavíme v boji tam, kde máme být a nebo budeme nazí a nepřipravení a necháme se nepřítelem zmlátit do krve. Na neštěstí realita je taková, že jako věřící jsme naprosto ignorantní ohledně lstivosti a moci našeho nepřítele. Brutálním způsobem podceňujeme protivníka. A to se nám velice nevyplácí. Toto podcenění může být i příčinou naší prohry. Řekneme si, že boj je stejně předem rozhodnutý, tak proč bojovat? Jsme často zaneprázdněni vlastními starostmi, že si tuto realitu ani neuvědomujeme. Přesto duchovní realita je běžnou součástí našeho každodenního života i života církve a my jsme k tomu slepí. Neuvědomujeme si, že za hádkami mezi námi a naším manželským protějškem stojí ještě někdo další. Za sváry a pomluvami v církvi stojí ten, který chce církev rozdělit a zničit. A proti naší zbožné snaze vychovávat děti působí svůdce, který nám namlouvá lži a odvádí nás jinam. Takových konkrétních zápasů je mnoho. Proto nás autor listu Efezským upozorňuje, že máme bojovat a ukazuje nám i proti komu bojujeme a jak máme bojovat.
Dnes se podíváme jen na čtyři verše, 10-13 v 6. kapitole. Budu rád, když budete sledovat se mnou:
10 A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci.11 Oblečte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům.12 Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.13 Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát.
V 10. verši doslova čteme, že se máme posilovat v Pánu a převaze jeho síly. Kraličtí to překládají pěkně: Posilněte se v Pánu a v moci síly jeho. Tedy abychom mohli obstát, je třeba pevně stát v Kristu. Potřebujeme vnější zdroj síly, protože když budeme bojovat čistě lidskými prostředky, vždy prohrajeme. Je to jako se snažit plavat proti proudu. Záleží na tom, jak je proud silný. I když si můžeme chvíli myslet, že to uplaveme, každému z nás dříve či později dojdou síly a utopí se. A nebo se pak rozhodne plavat po proudu. Jakým směrem plaveš? Věz, že živé ryby dokáží plavat proti proudu. Ale mrtvé ryby plují vždy po proudu.
Proudem teď myslím snahu nepřítele zničit Boží království. A plout proti proudu znamená opozici každého z nás. Každého z nás Pán někam postavil, aby hájil určité teritorium. Třeba v tuto chvíli máš bránit důležitý most před řeku. Obrazně.
Třeba zápasíš o výchovu svých dětí. Ve škole jim vtloukají do hlavy, že homosexualita je normální a každý z nás si můžeme vybrat, jaké máme pohlaví. Nebo třeba zápasíš se sexuální čistotou. Nemusíš se stydět, asi 80% mužů v církvi s tím má problém. Pán ti svěřil zápas o to, abys měl svou mysl čistou a abys miloval jen svou manželku. Nebo ti třeba svěřil důležitý úkol sdílet s tvým kolegou či kamarádem evangelium.
Ale hrozně se bojíš, že by si o tobě myslel, že jsi pokrytec. Vyjdeš z kostela, sundáš si svou masku a po dobrém obědě si řekneš, další týden v práci. Každý z nás máme důležité úkoly od našeho Pána. Být solí a světlem v tomto světě. Ukazovat a dosvědčovat Boží lásku v tomto světě. Ale není to snadné, protože čelíme opozici. Když chceme něco už říct, v tom přijde rušení v podobě šéfa, který přijde do kanceláře. A nebo kolega, kterému chci svědčit usnul nebo nemá v tuto chvíli zájem. Řekneme si, to je život. A jdeme dál.
A jak je to v církvi? Místo abychom se modlili za jednotu a byli vděční, že k nám Pán mluví, zabýváme se donekonečna detaily a hloupostmi. Místo abychom druhé budovali, stíráme je kritikou, která není nápomocná. Jen ukazuje, že uvnitř jsme prázdní a nestojíme v Kristu, ale spíše stojíme sami na sobě.
Proto nám 10. verš říká: posilujte se v Pánu. Když budeme silní v Pánu, můžeme odolat našeptávači, který nám říká: to bylo hrozné. To je ale blbec. Nebo o nás: to jsi jako křesťan, jo? To si přece nemůžeš nechat líbit, vrať mu to. Asi znáte knížku od C.S. Lewise, Rady zkušeného ďábla, kde Lewis krásně líčí, jak se nás ten zlý snaží paralyzovat.
Pokud bojujeme v naší síle, vždy dříve či později prohrajeme. Když ale víme o naší slabosti a o silném nepříteli, v modlitbě prosíme o Boží moc. Duch svatý přichází na pomoc naší slabosti, když o to Boha prosíme. Je to vnější síla, kterou má křesťan k dispozici, když o ni prosí Pána.
Jak máme získat tuto sílu od Pána? V 11. verši nacházíme důležitý duchovní obraz. Máme si na sebe vzít celou Boží zbroj. Detaily zbroje se v tomto kázání zabývat nebudu, protože na to není čas, na to se podíváme jindy. Dávám vám proto domácí úkol: čti a modli se nad 14. až 17. veršem.
Důležité je, že si musíme obléct celou zbroj. Když si vezmeme jen část, budeme zranitelní v jiné oblasti a to si ten zlý použije. Tato Boží zbroj souvisí s naší novou identitou v Kristu. Spravedlnost a svatost je totiž možné si přisvojit jen jako ten, kdo důvěřuje ve všem Kristu. Když jsme dostatečně duchovně zralí, uvědomujeme si totiž, že jako věřící lidé spravedliví nejsme. Místo toho podléháme pokušení si to o sobě myslet. Je to tím, že se srovnáváme s druhými a máme někdy pocit, že jsme lepší než oni. Ale je to velmi zavádějící a nepravdivé pozorování. Naši spravedlnost totiž získáváme od Ježíše vírou v Jeho svatou krev. Stejně tak naše posvěcení začíná a končí naší snahou se zlepšovat. Církev není polepšovna a Kristus není policajt či soudce. Církev je společenství, kde jako hříšníci poznáváme realitu svého hříchu a Kristus je ten, kdo nás omývá od našich hříchů a spojuje svou láskou. Když tohle poznáme, uleví se nám a pochopíme, že sami z vlastní síly svatí ani spravedliví být nemůžeme.
V 11. verši se dovídáme o celé škále duchovních strategií, doslova metod ďábla, kterými se nás snaží oklamat a odvést od Krista. Důležité je ale toto: Proč na sebe máme oblékat celou Boží zbroj? Odpověď nacházíme právě ve verši 11: co nám ten verš říká?
Abychom byli posilněni a obstáli proti strategiím ďábla. Slovy kralických: abyste mohli státi proti útokům ďábelským.
Tedy cílem křesťana není dobře vypadat před druhými. Ale duchovně obstát před tím zlým. Boží zbroj nám není dána proto, abychom v ní pěkně nablýskaní vypadali dobře a parádili se. Ale abychom bojovali bok po boku s druhými.
Na válečném obraze se mi líbí to, že to není individualistický obraz. Nejde jen o nás a náš krk. Ale bojujeme společně. Jde nám o týž cíl. Zvítězit nad tím zlým. Jde nám o rozšíření Božího království. Jde nám o spasení lidí. Jde nám o to, aby přišlo Boží království. Aby Boží jméno bylo v úctě před lidmi. Aby byla Láska Boží mezi námi. Je jedno, jakými slovy to nazveme. Bible používá mnoho metafor a slov, aby tento společný zápas o jednotu v lásce pro společný cíl vyjádřila.
Důležité ale je, že když budeme chtít vypadat dobře a přitom nebojujeme, míjíme se cílem. Když bojujeme sami za sebe a chceme obhájit sami sebe, místo abychom bojovali s druhými a za druhé, aby Kristus byl oslaven, míjíme se cíle.
Za koho bojuješ? Za co bojuješ? Kdybys z tohoto kázání neměl nic než tuto otázku, byl by to úspěch.
Bojujeme proti lítému, lstivému a inteligentnímu nepříteli, který tu byl dříve než my a bude tu i po nás, až opustíme tuto bitvu. Tento nepřítel udělá cokoliv, aby se skryl a vytvořil dojem, že ve skutečnosti bojujeme proti druhým lidem. To nám říká ten 12. verš:
Neboť náš zápas není proti krvi a tělu, ale proti vládám, proti autoritám, proti světovládcům této temnoty, proti duchovním mocnostem zla…
Autor 6. kapitoly tu jmenuje 4 konkrétní oblasti duchovních nepřátel, proti kterým duchovní boj směřuje. Je to velmi zajímavé a hluboké studium původního textu. Když to ale zjednoduším, jako církev, jako křesťané bojujeme proti duchovní armádě Satana. Není to jen jeden nepřítel, ale je to celá škála nepřátel různého druhu.
Protože podstata leží v něčem jiném než v analýze druhů nepřátel, skončím zopakováním hlavního cíle duchovního boje, který je uvedený v našem posledním verši, ve verši 13:
Máme na sebe vzít celou Boží zbroj, abychom se mohli vzepřít proti nepřátelům a obstát. 13. verš nám říká, abyste se mohli v den zlý vzepřít, všechno vykonat a zůstat stát.
Není to pokyn k pasivitě, ale pokyn generála k boji. Je to povzbuzení pro nás, kteří jsme si zvykli, že za nás bojují jiní, abychom vzali zbraň do ruky a bojovali bok po boku s druhými. Je to výzva pro nás, kteří se příliš soustředíme na druhé a jejich problémy a nebo naopak na nás a naše problémy… výzva k boji. Duchovnímu boji.
Kdo je tvůj nepřítel? Za koho bojuješ?
Tvůj nepřítel je ďábel a jeho armáda. Bojuješ za Boží království. Tak bojuj dobrý boj v Boží moci.

Amen.

Strach a láska

21. září 2016 v 16:48 | Grizly |  Kázání
Milí Kristovi přátelé, dnes budeme mluvit o strachu a lásce Boží. Dnes ráno se podíváme do 1. listu Jana, 4.kapitoly od 16. do 18. verše.
Nejdřív strach: Už jste někdy měli strach? Z čeho?
Co je to vlastně strach?
Strach je emoce, vznikající jako reakce na hrozící nebezpečí. Jak se strach pozná? Projevuje se zpravidla zblednutím, chvěním, zrychleným dýcháním, bušením srdce, zvýšením krevního tlaku, někdy i husí kůží. K čemu je strach? Strach je normální reakcí na skutečné nebezpečí nebo na ohrožení. Má nás připravit na útěk, únik nebo obranu. Strach nás motivuje k vyhnutí se nebezpečí nebo k útěku před ním. Pokud nemáme strach pod kontrolou, může nás vést až k agresi.
Proč to říkám? Jsou situace v našem životě, ze kterých můžeme mít strach. Ať už je to ztráta zaměstnání. A nebo jsou to změny, které nemáme pod kontrolou. Mohou to být lidé a nebo neznámé situace. Strach je sice jedna emoce, ale může mít mnoho příčin.
Proč to ale říkám? Jak jsem v úvodu zmínil, chci dnes mluvit o strachu člověka a Lásce Boha. Jako lidé máme strach, ale Bůh strach nemá, protože Bůh je láska. Tato věta sice na první poslech nedává smysl a nerozumíme logice takové věty, ale je zapsaná v Božím slově v 1. listu apoštola Jana, ve 4. kapitole.
Také my jsme poznali lásku, kterou Bůh má k nám, a věříme v ni. Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm. V tom jeho láska k nám dosáhla cíle, že máme plnou jistotu pro den soudu - neboť jaký je on, takoví jsme i my v tomto světě. Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce. My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás.
Už při prvním čtení se zdá, že láska je totiž protikladem strachu.
Jan říká: Láska nezná strach, dokonalá láska strach zahání. V kralickém překladu je napsáno, že láska strach vyhání. V originálním textu je naznačeno házení, tedy pohyb směrem pryč. Je tam stejné slovo jako když Ježíš na v Markově evangeliu vyhazuje ven démona z posedlého. Každopádně je zřejmé, že kde je láska, není strach. Tam kde není láska, je prostor pro strach. Položme si několik otázek. Za prvé, o jakém strachu tu Jan píše? Za druhé, o jaké lásce tu Jan píše? A za třetí, jak tuto lásku získat?
Jaký druh strachu tady popisuje Jan?
Přečteme si ještě jednou verš 17: V tom jeho láska k nám dosáhla cíle, že máme plnou jistotu pro den soudu - neboť jaký je on, takoví jsme i my v tomto světě.
Strach je zde líčen v kontextu soudného dne. A opakem strachu zde je jistota. Cože? Pokud nežiji s Bohem, můžu mít oprávněný strach z Božího soudu. Každý z nás jsme hříšní a to velmi konkrétně. A pokud žiju ve hříchu, je přirozené, že mám strach. Strach z toho, že mě jednou mé hříchy doženou, jak se to zpívá v té písničce Hříchy tvý tě jednou doženou… spálit bys chtěl mosty za sebou… Pokud své hříchy pravidelně nevyznávám a neopouštím, je vlastně dobře, že mám strach. Strach mi připomíná, že je třeba činit pokání. Mluvím tu o strachu z Božího soudu. Ne o strachu z pavouků nebo z lidí.
Jak se to říká v tom vtipu: ateista si říká: já v Boha tak nevěřím, že se až bojím, že mě Pán Bůh potrestá.
Naopak, pokud činím pokání, pokud se rozhodnu nehřešit, obrátím se k Bohu, můžu mít jistotu, že mi Bůh hříchy odpustil a nemusím mít z Božího soudu strach. Ježíš zemřel za mé hříchy a když věřím, že Jeho krev tekla právě pro mě, mám smělou víru, že Boží trest byl namířen místo na mě na Krista a já už nebudu souzen a odsouzen. To je Boží milost.
Na tomto místě je třeba ještě jedna poznámka: Bible rozlišuje strach a bázeň. Strach mít nemusíme, když důvěřujeme Bohu. Naopak, bázeň mít máme, protože je předpokladem poznání Boha. Pokud se nebojíme Boha v jeho majestátu a velikosti, jsme naivní a hloupí. Pokud Bůh skutečně stvořil vesmír a vše, co je, je to neskutečně mocná bytost, se kterou si nemůžeme jen tak zahrávat. Tuto bázeň dobře líčí Izajáš:
I řekl jsem: "Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů."
Naše přirozená reakce na setkání s Bohem by měla v první řadě být bázeň. Uvědomění, že Bůh je dokonalý a svatý a my nejsme.
Pojďme teď na druhou otázku, o jaké lásce Jan mluví?
Také my jsme poznali lásku, kterou Bůh má k nám, a věříme v ni. Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm. V tom jeho láska k nám dosáhla cíle, že máme plnou jistotu pro den soudu - neboť jaký je on, takoví jsme i my v tomto světě. Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce. My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás.
Jan mluví o Boží lásce. Boží lásce k nám lidem. Na tomto místě si možná položíte otázku co je to vlastně Boží láska? Je to nelehká otázka, na kterou se obtížně odpovídá jednou větou. Někdo by mohl říct, no to je přece jasné: láska je Bůh. Všimněme si ale z textu, že to je to, co neříká. Jan neříká, že láska je Bůh ale že Bůh je láska. Je v tom nějaký rozdíl? Jistě, obrovský. Za prvé, kdybychom tuhle záměnu udělali, mohli bychom mít mylný dojem, že každý, kdo nějak miluje, Boha zná. A za druhé bychom mohli mít dojem, že my milujeme, a tak Boha známe. Jan k tomu má co říct: za prvé, v 19. verši říká: my milujeme, protože Bůh první miloval nás. A za druhé, pokud si tedy myslíš, že miluješ Boha, dovol mi položit otázku: miluješ také bratra? A to zcela konkrétně: pokud ubližuješ druhým, asi moc Boha nemiluješ. Jan je v tomto radikální. Pokud nemiluješ druhé, nemáš lásku. A to ještě dodává na jiném místě, že kdo říká, že nezhřešil, dělá z Boha lháře.
Je to jako v tom vtipu: za farářem přijde babička a farář se jí zeptá: z čeho se chcete zpovídat? Ona odpoví: já dnes s ničím, protože žádný problém nemám. Farář řekne: skvělé, lež je hřích, pojďte dál. Počátek řešení je přiznání si problému.
Tedy pokud uvažujeme logicky, dostaneme se k závěru, že člověk moc milující není, protože je hříšný. Můžete to vnímat jako rozpor u Jana. Ale je ještě jiné řešení. Nemusí to být rozpor, ale může to být výchozí podmínka. Cože? No prostě tak, že člověk s láskou nemůže začít u sebe a u své zkušenosti. Je třeba začít u toho, co ukazuje Bůh.
My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás.
Tedy Bůh miloval první. V 10. verši, který předchází našemu dnešnímu textu se píše: Boží láska se neprojevila v tom, že my jsme si zamilovali Boha, ale že On miloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. Tedy shrnuto podtrženo. My máme hřích. Bůh je láska.
Strach může být projevem hříchu. Člověk ze strachu může dělat různé věci. Člověk ze strachu může lhát. Raději popře, že něco řekl, než aby se dostal do konfliktu. Nebo něco neřekne, aby si to nerozházel s druhým. Raději to řekne za jeho zády. Pomluva je hřích a může být projevem strachu z lidí. Strach nás může zavést do pasti, ze které si neumíme pomoci ven. Mohl bych tu uvádět mnoho příkladů. David Novák napsal celou knížku: Víra ve víru strachu.
Pohledět svému strachu do tváře je samozřejmě strach nahánějící věc. Jak jsi na tom? Máš strach z toho, že máš strach?
Pojďme se teď ale už konečně podívat pozitivně, čím můžeme strach nahradit. Když se chceme přestat bát, nestačí si to poručit… jak to často říkáme: neboj se… nemáš se čeho bát, ale tyhle řeči nám většinou nepomůžou.
Když jde dítě k doktorovi a doktor mu ukáže jehlu a řekne mu: neboj se, je to absurdní. Pak řekne: to nebude bolet. Znáte to? Možná si můžete představit i jiný příklad. Strach neodstraníme tak, že se zapřeme a strach popřeme.
Tím se dostáváme k třetí a poslední otázce: jak získat tu lásku, která vyhání či zahání strach?
Podívejme se na dnešní slovo ještě jednou:
Také my jsme poznali lásku, kterou Bůh má k nám, a věříme v ni. Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm.
Z tohoto slova je zřejmé, že láska je spojená s Bohem a s tím, jak zůstáváme v Něm. Lásku poznáváme na tom, co udělal Bůh. Bůh Otec poslal svého Syna Ježíše na kříž. Není tedy jiné cesty než přemýšlet nad obětí Krista za nás. Není jiné cesty než cesty kříže. Není jiné cesty než víry v Krista. Bez této víry není možné poznat Boží lásku. Láska Boží totiž není něco přirozeného, ale něco naprosto nadpřirozeného.
Přirozená láska totiž odplácí dobrem za dobré. A je také přirozené, že neodplácí dobrem za zlé.
Dovolte mi zakončit citátem z Písma, opět od Jana, z 15. kapitoly Janova evangelia:
Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně.
Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic.
Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám.
Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce.
Na těchto verších je zřejmé, že zůstávání v lásce je synonymem k zůstávání v Kristu a v Bohu. A jak toho dosáhnout? Musíme zůstávat v Kristovu slovu. To znamená dvě věci: Nad Božím slovem rozjímat a podle Božího slova žít.
Nechci, aby to vyznělo jako klišé, ale pokud nestuduji Bibli, Boží slovo, nemůžu si myslet, že budu mít Boží lásku. A pokud nejsem připraven žít podle Kristových slov, nemůžu říkat, že miluji Boha. Nakonec to není raketová věda ani nějaká abstrakce, ale jednoduchá a praktická věc.
Čteš si Bibli pravidelně? Ne? Začni. Snažíš se aplikovat to, co čteš? Ne, začni ještě dnes. Prosíš Boha na kolenou, aby ti dal sílu žít podle Božího slova? Ne? Co ti v tom brání?
Tady by jistě mnohý řekl: já nemám čas na čtení Bible. Já nemám čas na modlitbu. Já nemám čas chodit na biblickou hodinu atd atp. Je to jen a jen otázka priorit. Je to otázka našeho rozhodnutí.
Chceš se rozhodnout trávit čas s Ježíšem, abys poznal Boží lásku a Boží láska aby byla v tobě? Co pro to tento týden uděláš?

Amen.

O vytrvalosti ve víře Žd 12,1-2

5. září 2016 v 16:31 | Grizly |  Kázání
Milí Kristovi přátelé,
dnes se podíváme spolu do 12. kapitoly epištoly Židům na první dva verše. Ta navazuje na 11. kapitolu, ve které jsme se věnovali tématu Abrahamovská víra. Když jsme jmenovali tolik příkladů víry, jsme připraveni přejít do 12. kapitoly a mluvit o tématu vytrvalost víry. Kázání jsem pojmenoval příznačně "Vytrvejme v běhu víry…".
Zaměříme se na tři aspekty vytrvalého běhu víry. 1. K vytrvalému běhu musíme odhodit hřích. 2. K vytrvalému běhu musíme odhodit všecku přítěž. 3. K vytrvalému běhu se musíme neustále dívat na Krista.
Text ve 12. kapitole začíná ve verši 1 slovem proto…
1Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo,
Začněme slovem my. Proto i my. Častým problémem či nemocí dnešní církve je, že se příliš soustředíme na sebe. Individualismus je choroba, která zasáhla nejen dnešní dobu, ale i dnešní církev. Jako křesťané jsme fragmentováni, odděleni od druhých. Zajímají mě jen moje potřeby, nanejvýš potřeby mojí rodiny. Ale náš problém je, že nejsme schopni překročit stín svého "já". Egoismus nebo také přehnaná citlivost na vlastní práva či svobody nás staví do protikladu k biblické víře a činí z nás přestupníky Božího zákona. Boží slovo nás vede k reflexi našeho problému.
Podívej se, křesťane na ty, kdo tě ve víře předcházeli. Ti nemysleli jen na sebe a na své zájmy. A abychom byli upřímní, kdo z nás egoismem netrpíme. Proto když dnes chceme přistupovat ke svátosti Večeře Páně, nejprve vyjměme trámy egoismu z oka svého než budeme sledovat třísky sobeckosti svého bratra či sestry. Je tak snadné vidět sobectví druhých a vlastní nevidět. Jsme citliví na to, co nám dělají druzí, ale nedokážeme vidět, co děláme druhým my.
Pojďme tedy na to: Co potřebuješ, křesťane, k tomu, abys mohl běžet vytrvalý běh víry? 1. odhození hříchu.
Odhození hříchu nezbytně souvisí s naším pokáním. Toto slovo, které je často nepochopeno, je třeba znovu uchopit, abychom věděli o čem je řeč. Nejde mi to pochopitelně jen o slova nebo nějaké intelektuální pochopení. Ale o uchopení ve víře. Co je podle vás pokání? Slovy dnešního textu, co to znamení odhodit hřích?
Předním problémem je, že si jako věřící často neuvědomujeme závažnost hříchu. Podobně jako lidé světa jsme náchylní věřit představě, že člověk - tedy konkrétně já - jsem vlastně docela dobrý. Kdybych to řekl na shromáždění, asi bych si připadal trochu trapně, tak raději dodám - nikdo není dokonalý. Tedy i já, připouštím mám nějaké ty chybky. No, vždycky nechodím včas. Zapomenu někomu podat ruku. Zamknu na dva západy. Nespláchnu po sobě. Nebo někdy přejdu na červenou. Občas o někom řeknu něco nehezkého. Občas trochu zalžu nebo si půjčím něco, co mi nepatří. Ale to je docela nevinné. Tyto věci a mnoho dalších, které ani nevidíme a o čem vůbec netušíme jsou ale pouze symptomy mnohem hlubšího problému, který se v Bibli nazývá hřích. Hřích není jen to, co bychom měli dělat a neděláme nebo to co děláme a neměli bychom dělat. Hřích není jen to, z čeho nás někdy obviňuje naše poskvrněné svědomí. Ale je to celková tendence v našem životě, která nás směřuje od Boha. Je to gravitační síla pekla. Ne to pohádkové s čertíky a kde je teplo. Ale to skutečné duchovní, kde budeme jako egoisté sami a kde si budeme moci znovu a znovu přemýšlet sami nad sebou.
Reformátoři dobře definovali hřích jako vnitřní zakřivenost člověka do sebe. Člověk a to i bez pardonu věřící člověk je beznadějně zamilovaný sám do sebe. Je posedlý přemýšlením nad sebou samým. Možná si teď řeknete, že to přeháním. Ale dokud nenazřeme, jak hrozný je hřích, nikdy nepochopíme, co je to milost a co to znamená být vděčný za spasení, které nám svou obětí Kristus vydobyl na kříži. Budeme si i nadále stěžovat na okolnosti a nebo na druhé. Budeme vidět na druhých chyby, ale ke svým vlastním budeme slepí. Tedy náš hřích je překážkou naší vytrvalosti ve víře. Hřích je korozí víry a gravitační sílou pekla.
Křesťane, dnes je ten den, kdy můžeš s celou vahou slova pokání odhodit svůj hřích. Svoji celkovou tendenci myslet sám na sebe. Pokud je to ale tak zlé, jak to mám udělat? Jak si už položil otázku Neruda: kam s ním? Ano, Neruda hledal odpověď s odpadem. Ale kam s křesťanským odpadem - hříchem? Přibij ho na kříž! Kristus zemřel za tvůj hřích a chce si ho vzít, aby tě netížil. Když Ho Kristu přenecháš, poběží se ti lépe.
Co je tedy pokání? Pokání v prvé řadě není kání. Víte, jak se liší kání od pokání? Kání je kratší, něco v tom slově chybí. Ve slově kání chybí Bůh. Kání je podobné slovu kakání nebo kálení, protože znamená to, že se utápím ve svém stavu lítosti. Ve svém kakání. A to není pokání. A jak je biblicky známé, sebelítost je hřích. Ano, abych dodal to B, lítost nad vlastním hříchem není hřích. Ale lítost nestačí. Litovat vlastního hříchu není pokání. Je to lítost. Ta možná předchází pokání, ale není to ještě ono. Z toho vyplývá, že v pokání nejde především o naše pocity. Nejde o to, že se musíš cítit blbě. Ano, hřešit není nic příjemného, zvláště když si uvědomíme, že tím zarmucujeme Boha. Cítíme se blbě a to právem, když si uvědomíme, že když se neobrátíme a nevyznáme svoje hříchy, můžeme ztratit vztah s Bohem a jít do pekla. To není příjemné a měli bychom se proto cítit blbě. Ale cítit se blbě nestačí.
Pokud pokání není zaměřeno na Boha, na Krista, jen se kajeme, ale nečiníme pokání. Neobracíme se k Bohu, ale jen se utápíme v lítosti. To je rozdíl. Ten, kdo činí pokání nezačíná ani nekončí u sebe, ale obrací se na Boha. Vzpomeňme si na modlitbu ztraceného syna… jak se modlil? Otče… Otče… zhřešil jsem proti tobě… nebo když se podíváme na žalmy a na krále Davida, jak se modlí, když zhřeší? Smiluj se nade mnou, Bože, smiluj se nade mnou, k tobě se utíká moje duše. V žalmu 51, poté, co David prožije svůj karambol, náramný držkopád, jak se modlí? Cítím se hrozně, je mi to moc líto, že jsem zabil toho hňupa a vzal jsem si jeho ženu. Ona byla tak krásná a já jsem nemohl vzdorovat. Nakonec, Urijáš byl nepřítel, tak co? Ne, tak se nemodlil. Tak se někdy modlíme my. Promiň mi to, Bože. Jsem slabý a nemůžu si pomoct. Jak ubohý jsem člověk… odpusť mi… já už to neudělám… a pak znovu to uděláme… a prožíváme ještě intenzivnější muka, protože víme, že je něco uvnitř blbě. Co tedy pokání je? Pokání je modlitba. Pokání je prosba s důvěrou se obracející se na Boha milosrdenství. Pokání se nezaměřuje jen na nás, ale na Boha. Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje, pro své velké slitování zahlaď moje nevěrnosti…
Protože dnes nakážu na téma pokání ani na Žalm 51, ale pouze vysvětluju, co to znamená odhodit hřích, půjdeme teď dál.
Shrňme si to… Vytrvalý běh víry se tedy projevuje 1. na schopnosti činit pokání, neboli odhazovat hřích. Je tam imperativ: odhoďme všechnu přítěž i hřích.
To už souvisí s tím druhým: odhodit máme nejen naše hříchy. Ale pokud chceme běžet vytrvalý běh víry, musíme odhodit i přítěž.
Autor listu Židům tady používá obraz závodu. Říká: vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo. Vytrvalost víry není sprint na krátké trati. Ale křesťanský život je běh na dlouhou trať. Je to Marathón. O Marathonu víme, že první běžec zemřel vyčerpáním. Nebyl na tento běh připraven. Proto se na Marathón trénuje a sportovci se na něj připravují opravdu dlouho a metodicky. Vzpomeňme tu Emila Zátopka. Podle svědectví nebyl nijak nadaný ani nebyl nejlepší fyzicky, ale důvodem jeho úspěchu byla metodická příprava a dobrá znalost trati a svých fyzických možností. Nejsem odborník, tak používám Zátopka jako ilustraci. Určitě mě můžete opravit. Jde o to, že v křesťanském běhu nikdo z nás nejsme žádní borci. Jde o to se metodicky připravovat. Jak? Odhazovat přítěž a hřích. Přítěž je to, co nám brání v běhu. Nemusí to být vždy jen špatné věci.
Co je přítěží ve tvém křesťanském běhu? (pauza) Pro každého z nás to může být něco jiného. Pro mě to třeba může být to, že nechodím včas spát. Ale může to být i to, co dělám, ale vlastně mě to odvádí od Krista. Názorným příkladem, i když kontroverzním je hudba. Hudba není špatná. Osobně nejsem fanouškem heavy metalu ani nejsem hudební fajnšmekr, ale hudbu mám rád. A to nejen křesťanskou. Když jsem studoval, jezdil jsem každý den na fakultu MHD. A poslouchal jsem každý den Nohavicu. Naposlouchal jsem tak skoro všechno, co bylo k mání. Ale po měsíci jsem měl depku. A říkal jsem si, čím to je? Neříkám, že nemám rád Nohavicu a nebo že mi není tento styl hudby blízký. Naopak. Ale v tuto chvíli mě Nohavicův atheismus v kombinaci s příliš mnoha myšlenkami a malým zakotvením odvádělo od Boha a způsobovalo mi to v hlavě zmatek. Tak jsem to na pár měsíců vysadil a asi po 2 týdnech depka zmizela. Tedy přítěž není to samé co hřích. Není to nutně dobré ani špatné. Jsou to věci, které nám mohou prvoplánově působit potěšení. Není to např. porno. To je hřích: jde o formu smilstva. Není to kouření. To je hřích: jde o formu závislosti. Ale jsou to věci na první pohled neutrální. Ještě jednu poznámku. Nejsem škarohlíd, pokud byste mě znali blíž, nejsem matka Tereza ani František z Asisi. V posvěcení jsem někde na půli cesty. A proto toto slovo kážu především k sobě. Pokud chceme v našem běhu víry vytrvat až do konce, musíme odhodit každou přítěž i každý hřích. To není jen přátelské varování. To je podmínka vytrvalosti.
Otázka na tebe trvá: Co je tvoje přítěž? Co je tvůj hřích? To jsou dvě otázky, které chci, aby sis z tohoto všeho odnesl.
A teď už jdeme k tomu nejdůležitějšímu. A to je ke Kristu. Kristus je ten, ke komu se máme neustále obracet, jak to posledně Mirek zmiňoval.
Druhý verš nám říká toto:
"Upřeně hledíce k původci a dokonavateli víry Ježíši… který pro radost, která byla před ním, podstoupil kříž…"
Ježíš je ten, kdo naši víru vede. Od začátku až do konce. Krista nemůžeme nějak vynechat. Jedna kamarádka mi řekla na kurzu Alfa: já v Boha věřím, ale nemůžu toho Ježíše vynechat? Nemůžu se prostě modlit jen k Bohu?
Písmáci si již jistě všimli, že vás teď trochu vodím. První verš jsem četl z ekumenického překladu a druhý ne. Proč to? V původním textu je použito řecké slovo anti. To má více významů. A to se promítlo i do různých překladů. Dva z nich jsou "místo" a nebo "pro"
Proč tohle slovíčkaření? Proč chci nahrazovat slovo "místo" slovem "pro"? Přemýšlejme nad tím. Kolikrát je naše křesťanská víra příliš silně opřená o povinnost. Musíš. Příliš se zaměřujeme na to, co musíme dělat, abychom byli dobrými křesťany. A to je překážka víry par excellence.
Někdy to ateisté oprávněně vyčítají křesťanům. Vy se neumíte vůbec bavit… vy se neumíte od srdce zasmát. "Místo radosti kříž"… co když je to ale ve skutečnosti tak, že Kristus odložil radost a vzal na sebe kříž, aby radost ve výsledku získal?
Jinými slovy: Když Boha poslechneme, získáme i radost. Radost nestojí v protikladu k poslušnosti a pozor: ani v protikladu ke kříži. Ano, na smrti nic radostného samo o sobě není. Ale když zemřeme naší pýše a sobectví, když ztratíme sami sebe pro Krista, nalezneme větší radost v Něm. Tomu bychom jako duchovní lidé rozumět měli. Kristus zemřel pro naše hříchy ne proto, abychom byli skleslí a jen si sypali popel na hlavu a prožili zbytek svých hříšných životů v hanbě a ponížení, zírajíce tupě do země. Ale kam se máme dívat? Máme se dívat na Ježíše, autora i dokonavatele naší víry.
Ježíš vstal z mrtvých, přátelé. I my bychom měli. Neměli bychom zůstávat ve smrti. Ano, pokání je podmínka. Pro vytrvalý běh víry potřebujeme odhodit všecku přítěž a hřích. Ale to hlavní je - dívat se správným směrem - na Krista. Ten to všechno začal a On to i dokončí. Amen.