Srpen 2016

Příběh Abrahama II

20. srpna 2016 v 19:45 | Grizly |  Kázání
Milí Kristovi přátelé,
Dnes pokračujeme v naší sérii výkladů listu Židům 11. kapitoly. Nejprve malé shrnutí… Mluvili jsme již o víře jako takové. Připomenu slovy kralických první verš, který nám staví před oči stále znovu, co je to biblická víra - "víra pak jest nadějných věcí podstata a důvod neviditelných."

Dnes rozvineme druhou část našeho eposu o Abrahamovi. Dnes se v našem textu už podruhé setkáváme s formulací "Abraham věřil, a proto"… (narazili jsme na tuto formulaci již posledně ve verši 8 a teď znovu dnes ve v. 17). To nám chce říct, že je to záložka, kde bychom měli pokračovat v našem textu. A právě proto dnes pokračuji 17. veršem. A zároveň nám to chce říct i něco velmi důležitého…
Bavíme se tu o důsledcích víry, tedy o tom, jak se Abrahamovská víra projevuje v praxi…
Posledně jsme mluvili o tom, že Abrahamovská víra se projevila poslušností Božího povolání, způsobem jeho života a nadějí do budoucna.

Dnes budeme mluvit o jedné z nejvíc kontraverzních otázek náboženství obecně a každopádně biblické víry - o oběti. Z pohledu našeho textu rozvineme do šíře a více do hloubky verš 4. Písmáci jistě zajásají. A ti ostatní dnes jistě zpozorní, protože téma oběť jistě je zajímavé téma. Jen vás upozorňuji, že pokud špatně slyšíte, je teprve 10h, tedy pokud jste slyšeli oběd, ještě není čas na jídlo. V prvním kázání v této sérii jsem mluvil o Ábelovské a Kainovské oběti. Tehdy jste mnozí museli být zklamaní, že jsem o obětech nemluvil více. Dnes mi to text sám vrací, neboť je to tématem dnešního kázání a vykládaného textu.

Podíváme se dnes jen na tři verše, které jsou ale tak hutné, že nám to bude věřím k duchovnímu obědu stačit. Jsou to verše 17-19 v 11. kapitole Židům.

  • 17Abraham věřil, a proto šel obětovat Izáka, když byl podroben zkoušce. Svého jediného syna byl hotov obětovat, ačkoli se mu dostalo zaslíbení a bylo mu řečeno:
  • 18'Z Izáka bude pocházet tvé potomstvo.'
  • 19Počítal s tím, že Bůh je mocen vzkřísit i mrtvé. Proto dostal Izáka zpět jako předobraz budoucího vzkříšení.

Kdybych měl shrnout kázání do jediné věty a myšlenky, kterou budeme v různých obměnách přemýtat, a pokud máte problémy s pozorností, napište si toto: Abrahamovská víra se projevuje schopností člověka obětovat to nejdražší, třeba i Boží požehnání nebo Boží zaslíbení, pro Boha samotného.

NZ text odkazuje samozřejmě ke čtené SZ předloze z Gen 22,1-19. Kdybych vás chtěl nyní probudit z podřimování, řekl bych, že po této silné epizodě v životě Abrahama a jeho syna, Sáru trefil šlak. Pro ty z vás, kteří nemáte rádi expresivní vyjádření, jen doplním, že je faktem to, že ve 23. kapitole Genesis následuje perikopa o smrti a pohřbu Sáry. Možná a teď opravdu jen spekuluji, toho bylo na Sáru už příliš mnoho. Nejen to, že ji Abraham přenechal faraonovi v Egyptě, nejen to, že měl na její přání dítě s Hagarou, které pak zapudil, ale teď ji po mnoha zkouškách málem připravil svým jednáním o život jejího jediného syna - Izáka. Ano, život je někdy krutý a někdy před nás staví zkoušky tak silné, že by z toho jeden dostal infarkt.
SZ předloha je příběh tak silný a kontroverzní, že bychom si jej někteří přáli z Bible vyškrtnout a je námětem mnoha diskusí s hledači i mezi věřícími lidmi. Odkazuji tady na rozhovor Písmáka Davida Beni a kazatele Daniele Kvasničky, který byl nedávno zveřejněný, kde se právě násilím v Bibli a touto perikopou zabývají. Proto vás znovu upozorňuji, že nyní nevykládám onen SZ příběh, k tomu se dostanu snad jindy, ale jeho NZ interpretaci z knihy Židům, která nám může snad přijít ještě horší a kontraverznější.

Vždyť tvrdí, že Abraham obětoval svého syna, i když jej vlastně neobětoval. Pokud čtete Bibli, víte, že ve SZ příběhu Bůh zkoušel Abrahama, jeho víru a poslušnost, a když viděl, že je hotov, že je ochoten obětovat, tak poskytl berana místo syna. Vždyť Bůh po lidských obětech netouží. Proto židovští vykladači nenazývají SZ perikopu obětování syna, ale svázání syna. My křesťané si řekneme, paráda, symbolicky beran zastupuje Krista. A jsme doma.
Vy kteří trochu sledujete Bibli nebo trochu znáte překlady v tuto chvíli trochu zaprskáte. Kdybych byl na vašem místě, asi bych se teď ozval a řekl bych: hele, hele, kazateli… uber páru… vždyť v ekumenickém překladu se píše že byl hotov obětovat, tedy že neobětoval… Charismatici s 21kama již při letmém čtení řeknou, že to tam skutečně je a potvrdí to i stará škola, vyznavači KP i nová škola a vyznavači ČSP potvrdí, že to tak asi bude, protože je to doslovně psáno i v originále. Já jen doplním, že jak v anglických překladech, tak v původním textu v řečtině je to tak doslovně zapsáno. Tedy ekumenka již interpretuje NZ text tak, aby nerozporoval SZ příběh. Svoji úvahu o přesnosti překladů uzavřu citací z parafráze, která zajímavým způsobem ošetřuje naše čtené místo ze 17.-19. verše:
"Bůh vznesl na Abrahama neuvěřitelný požadavek: přál si, aby obětoval svého jednorozeného syna Izáka, se kterým bylo spojeno zaslíbení o rozmnožení lidu. Abraham se k tomu poslušně rozhodl v přesvědčení, že Bůh má moc vzkřísit i mrtvého. Proto mu Bůh Izáka vrátil jako obraz budoucího vzkříšení."

Dnešní biblické zamyšlení rozvineme pomocí třech pozorování, které vztáhneme na náš život:
Za prvé, Abrahamova víra počítala s obětí toho nejcennějšího. Za druhé, Abrahamovská víra je schopná se vzdát i dobrých věcí pro ty nejlepší - jinými slovy, Abraham se vzdal Božího zaslíbení pro Boha samotného. A za třetí, Abrahamovská víra a oběť je předobrazem té Kristovy oběti na kříži.

Pojďme s chutí na to první. 17. verš nám v českém studijním překladu říká toto:
"Vírou Abraham obětoval Izáka., když byl zkoušen;"
Abraham byl zkoušen samotným Bohem. Z Bible ale víme, že Bůh nikoho nepokouší. Pokušitelem je ďábel, ne Bůh. Přesto Bůh někdy zkouší naši víru. Co s tímto zdánlivým protimluvem? Pokouší nebo nepokouší Bůh člověka? Když tento zdánlivý rozpor vyhrotím, položili bychom si otázku: je Bůh zlomyslný a touží po našem selhání? Když člověk prochází krizí víry, může si právě tohle myslet. Když člověk odpadá od víry v Boha, zpochybňuje zpravidla dvě věci: za prvé, Boží existenci. Za druhé, to, že Bůh je dobrý. V různých obměnách to pozoruji v pastoračních rozhovorech, které s lidmi vedu. Co pro nás v tuto chvíli může být povzbudivé, je právě Abraham. Než ale dojdeme k povzbuzení, je třeba si něco nejprve uvědomit. Abraham byl duchovně na výši. Byl zbudovaný ve víře. Tato zkouška nebyla tím prvním, co na něj Bůh poslal. Celý jeho život byla příprava na tento strmý výšlap na strmou horu. Tedy Abraham byl na tento skok víry připraven. Oběť toho nejcennějšího co máme není záležitostí pro zelenáče. Když to řeknu bez obalu: většina lidí na tuto zkoušku není připravená. Pokud znáte film Matrix, parafrázoval bych to takto: většina lidí na odpojení z Matrixu není připravená, a proto to nezvládne. Většina z nás nejsme duchovně Abrahamy, proto nás ani Bůh takto netestuje. Většinou zápasíme s pokušením.
Ať už v primitivní podobě přicházejí svody našich žádostí. A nebo v duchovní rovině přichází pokušení v podobě pýchy. Proč to říkám? Většina z nás neprochází zkouškami od Boha, protože jsme k tomu ještě nedozráli. Je zahanbující, že drtivou většinu času nám vezmou pokušení od ďábla nebo od naší staré přirozenosti, že nemáme vůbec čas se zabývat tím, čím procházel Abraham. Zkrátka celý život se můžeš plácat v pokušení, hříchu a žádostech a nikdy nezažiješ to, co zažil Abraham. Jinými slovy, Bůh nezkouší nezkušené. Tedy pokud pochybuješ o Bohu a o Jeho dobrotě, je to nejspíše tak, že to není od Boha a Bůh tě takto nepokouší, ale jsi to buď ty nebo ten zlý.
Tato Abrahamova zkouška byla jakýmsi duchovním vrcholkem jeho života. Byla dovršením, zkouškou dospělosti Abrahamovy víry. Nebyl by ji zvládl, kdyby předtím neopustil zemi svého otce a svého druhého syna Izmaela. Nebyl by ji zvládl, kdyby ho po mnoho let Bůh nevodil ve víře v zaslíbení. Nyní bylo na čase přezkoumat tuto důvěru ještě jednou. Stojí Abrahamova víra na víře v zaslíbení nebo čistě na víře v Boha?
Když jsme příběh vyložili symbolicky - nejde nám tu o lidskou oběť, ale o poslušnost Bohu v čase zkoušky, uzavřeme to odkazem do Nového zákona. 1. Korintským 10,13 říká jasně:
13Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.
Pán Bůh zná srdce každého člověka a ví, nakolik nás může vyzkoušet. Je možné, že nikdy žádnou zkoušku jako Abraham nezažiješ, protože na ni prostě nejsi připravený. Jsou ale chvíle v životě, kdy si s námi Bůh nalije pohár čistého vína a vyzkouší, co v nás je. Nedělá to proto, aby nás zničil, ale protože ví, že z této zkoušky vyjde něco dobrého. Známý verš z Římanům 8,28 říká následující.
28Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí.
Nemusíme se tedy bát, že by nás Bůh zkoušel v nezvladatelné míře. Bůh z nás chce vytesat to nejlepší a jeho záměry jsou vždy z hlediska cíle a výsledku dobré.

Tedy za prvé, Abrahamovská víra počítá s obětí toho nejcennějšího, aby získala Boha samotného.

Za druhé, Abrahamovská víra je ochotna vzdát se něčeho velmi cenného pro Boha. Abraham se byl ochotný vzdát Izáka pro Boha samotného. Je to neuvěřitelné, protože je to Izák, dlouho očekávaný syn, který reprezentoval Abrahamovu a Sářinu naději. Izák byl nadějí lidstva. Byl požehnáním všech. S ním byla spojena budoucnost rodu.

Tedy taková zkouška neměla v životě Abrahama obdoby. A troufl bych si říct, že jde o příběh, který kromě Kristovy oběti na kříži nemá v Bibli obdoby. Když odmyslím v tuto chvíli rozměr náboženského násilí v Bibli a rozměr Izákovy poslušnosti, Abraham se vzdal něčeho velmi cenného, aby získal něco lepšího. Jak se to říká a myslím, že je to pravda:
Věci dobré jsou překážkou věcí nejlepších. Na tomto místě se musíme každý z nás ptát Božího Ducha, co je ta věc, která překáží mému vztahu s Bohem? Pokud je to na vás moc složité, můžete si položit jinou otázku: jsi věřící proto, že ti Bůh žehná? Byl bys věřící, i kdyby od tebe Bůh odňal své požehnání? Věříš Bohu kvůli požehnání nebo kvůli Bohu samému?

A konečně za třetí Abrahamovská víra je předobrazem té Kristovy oběti na kříži.
Nevidíme tu ve víře v Krista zřejmou paralelu s příběhem Ježíše Nazaretského?
16Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.
Zde bych podtrhl jeden důležitý rozměr. O víře Abrahama jsme už mluvili. Abraham tu jedná jako otec. Abraham je dokonce, a to pro nás věřím může být silné kafe, prototypem Božího jednání. Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna. Také Abraham obstojí ve zkoušce a Bohu nabídne to nejcennější co má.

Na našem dnešním textu, možná ještě lépe a jasněji než na ostatních mini-epizodách z 11. kapitoly, vidíme evangelium - dobrou zprávu o Ježíši Kristu. Na Izákovi vidíme typ Syna, stejně jako na Abrahamovi vidíme typ Otce. Pokud to není jasné: Abraham je obrazem Boha Otce. Izák je tu zase obrazem Krista.

Příště se od tohoto momentu odpíchneme. Podíváme se na postavu Izáka od verše 20 a uvidíme další epizody víry zapsané v 11. kapitole Židům.

Když si to celé shrneme, za prvé, Abrahamovská víra počítá s obětí toho nejcennějšího v našem životě. Není to fanatická víra džihádistů, ale je to mnohem víc osobní důvěra, která se za druhé vzdává požehnání a budoucnosti, aby získala samotného Boha.

Je to tedy Abrahamovská víra, která vymění požehnání, věc jistě dobrou, za Boží náruč samotnou. A nakonec, za třetí, je to Abrahamovská víra, která je obrazem té Kristovy oběti na kříži.
Modleme se:
Milovaný Otče. Nejsme připraveni na zkoušku, která potkala Abrahama. Mnohem spíše se pachtíme ve hříších těla, duše i ducha. Proto Tě prosíme, abys nám pomohl procitnout z našeho duchovního podřimování a připravil nás na zkoušky života, které prověří, co jsi do nás ze své lásky vložil Ty sám. Děkujeme ti především za tvého milovaného Syna Ježíše, který se pro nás obětoval, abychom nemuseli zemřít, ale směli jsme vstát ze smrti hříchu. Děkujeme ti za všechno dobré, co jsi vykonal. Dej, ať je naše víra den ze dne silnější a projevuje se v lásce lidem kolem nás. Dej, až nastane zkouška nejtěžší, ať obstojíme.

Amen.

Abrahamovská víra I

13. srpna 2016 v 21:47 | Grizly |  Kázání
Milí Kristovi přátelé,
dnes pokračujeme v sérii kázání na téma víra… posledně jsme mluvili o tom, že víra nám dává vidění věcí jinak neviditelných.
Použil jsem ilustraci 3D brýlí. Když používáme 3D brýle víry, Pán nám dává vidět věci a lidi způsobem, kterým bychom je za normálních okolností neviděli.
Dovolím si shrnout předchozí text, který navazuje na to, o čem budeme mluvit dnes. Otevřete si se mnou 11. kapitolu Židům.

1Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. 2K takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím.
Zvýraznili jsme si na třech místech 11. kapitoly slovo svědectví. Bůh se přiznává Jeho svědectvím k víře našich předků. I my máme mít tuto víru. Mluvili jsme o 3 příkladech, o Ábelovi, Henochovi a Noemovi.
Dnešní kázání má název "Víra nám dává vidět město, které nám připravil Bůh". Budeme procházet verše 8-16 z 11. kapitoly Židům.
Dnes se podíváme na další příklad, který je velmi známý. Tím je Abraham. K tomu jsme si připomněli SZ kulisu z 12. kapitoly Genesis.
V tomto přemýšlení budeme pokračovat i příště od 17. verše. Obě pasáže jsou spřízněné a začínají stejně… Abraham věřil, a proto… dnes se podíváme na ten první příklad Abrahamovské víry…
8Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde.
9Věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlel ve stanech s Izákem a Jákobem, pro které platilo totéž zaslíbení,
10a upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh.
Co se tedy dovídáme o Abrahamovské víře z veršů 8-10? Tři věci:
1. Abrahamovská víra se projevila poslušností Božího povolání.
Za 2. Abrahamovská víra se projevila způsobem jeho života.
A za 3. Abrahamovská víra se projevila nadějí.
Abraham věřil, a proto uposlechl povolání. K čemu byl povolán? K tomu, aby šel do daleké země. A to ani nevěděl přesně, kam má jít. Většina z nás asi zná ten příběh, kdy Terach, Abrahamův otec a jeho rodina se vydala na cestu z daleké země Kaldejské z Uru do Cháranu. Ur bylo jedno z nejstarších měst, kde vznikla civilizace. Nebylo divu, protože město bylo u velké řeky. A toto místo, kde byla úrodná země a dobré podmínky k životu se rozhodl tatínek Abrahama opustit. Abrahamité byli polonomádi, tak byli zvyklí cestovat v karavanách, a tak nás tato informace tolik nepřekvapí. Můžeme komentovat vzdálenosti, které cestovali. Dohromady Terach a potom Abraham necestovali asi 1500km. Když jsme jeli do Polska k Baltu, bylo to asi 850km, což byla autem docela štreka. Někdo z vás možná jezdíte do Bulharska nebo do Chorvatska, tak je to ještě mnohem dál. Někdo se raději rozhodne letět letadlem. Ale Abrahamovi tuto možnost neměli. Cesta jim jistě nezabrala pár hodin jako nám, ale celé měsíce. A bylo to spojené s velkým nebezpečím. Když tatínek Abrahama zemřel, Abraham se stal patriarchou a bylo na něm, jak povede svůj kmen dál. K Abrahamovi promluvil Bůh a dal mu vidění věcí víry. A to změnilo celý jeho život. Bůh ho povolal k velkému životnímu dílu. Toto dílo nejen změnilo jeho život, ale převrátilo na ruby i život jeho rodiny. Co je na této Abrahamovské víře klíčové? Je to princip, který je důležitý i pro nás. Je to poslušnost Božímu povolání. Abraham možná neměl mnoho informací o tom, kam půjde, ale jedno věděl bezpečně a spolehlivě - že ho vede Bůh a Boha musíme poslechnout, i když se nám to nemusí líbit. Abraham věděl moc dobře, k čemu ho Bůh povolal, a proto Ho poslechl. O Božím povolání Abrahama a jeho poslušnosti čteme ve 12. kapitole v Genesis:
1I řekl Hospodin Abramovi: "Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu.
2Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním!
3Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí.
V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země."
4A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. Šel s ním také Lot. Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu.
Takže vidíme, že Abraham znal své povolání a Boha poslechl. A jak je to s námi? Známe své povolání? Nemyslím občanské povolání, ale povolání od Boha… jako jednotlivci? Jako církev?
Můžeme říct, že Boha v tom, k čemu nás povolal, posloucháme? Zkusme tuto otázku alespoň jednu neděli neproblematizovat a nalejme si čistého vína. Nejsem tu od toho, abych si hrál na Ducha svatého, proto to nechám svobodně na každém z nás. Pokud je to slovo pro tebe, polož si dvě otázky a upřímně si odpověz: Co je tvé povolání od Boha? A pokud víš co, posloucháš v tom Boha? Pokud sis odpověděl na druhou otázku kladně, můžeš brát dnešní slovo jako povzbuzení a poslouchej dál. Pokud si ale nejsi jistý co je tvoje povolání, máš domácí úkol - zjisti, co je tvoje povolání. Třeba o tom mluv se svým mentorem, kamarádem nebo vedoucím. A pokud Boha nechceš poslechnout, tak je také jasné, co musíš udělat. Čiň pokání a poslechni Boha. To je jednoduché poselství pro tebe.
Tedy za prvé, Abrahamovská víra se projevila v poslušnosti Abrahama Božímu povolání. Abychom nemluvili tak abstraktně, pojďme na to druhé, v čem se Abrahamovská víra projevila. Projevila se na způsobu jeho života. V 9. verši čteme:
9Věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlel ve stanech s Izákem a Jákobem, pro které platilo totéž zaslíbení…
Abraham věděl, že v zaslíbené zemi mu to nepatří, ale je tam cizinec. Když to vztáhnu na nás… víš, že ti země, na které žiješ, nepatří? Že vlastníkem všeho je Bůh? Musím říct, že toto slovo mě zvláště oslovuje. Já osobně mám tendenci se zabydlovat a mám tendenci si přivlastňovat prostor. Nevím jak vy, ale mám rád, když je prostor dobře spravovaný a uklizený. Někdy ale zapomínám, že nemůžu mít pod kontrolou obývaný prostor, protože mi nepatří. Je to pro mě lekce, kterou se učím i v tomto sboru. A je to tak dobře. Na této zemi jsme jen poutníci a procházíme tímto místem. Nemáme se tu navěky zabydlet. Jako lidé máme tendenci se fixovat na lidi a na místa. Je to přirozené. Neměli bychom ale zapomínat na místo, které nám připravil Bůh v nebi. O tom budu mluvit za chvíli.
Vraťme se zpět k Abrahamovi, vezměme čtený text z Genesis 12 o Abrahamovi a vztáhněme jej na jeho i naše poslání: Abraham měl žít tak, aby byl požehnáním pro druhé. Jsi požehnáním pro druhé? Možná si položíš otázku, co tím pro Boha myslíš?
Já bych definoval být požehnáním pro druhé jako opak toho, být osinou v zadku. Upřímně, někdy každý z nás jsme druhým osinou a někdy jsme požehnáním. A upřímně, jako lidé neumíme být neustále druhým požehnáním. Ale tady je, o co běží. Jde o gravitaci požehnání. Jak se to říká o gravitaci s padajícími předměty. Nechci být vulgární, proto předmět, který padá nechám k vašemu domýšlení. Třeba na Newtona padlo jablko.
A rozsvítilo se mu. K požehnání jemu i druhých. Kéž padají ze stromů samá jablka a ne to, co nemá. Kéž umíme být druhým ku pomoci a ne ke škodě.
Když byl totiž Abraham požehnáním pro svou rodinu a pro ty, kdo byli kolem něho, naplnil poslání, ke kterému ho Bůh povolal.
Tedy za prvé, Abrahamovská víra se projevila na poslušnosti Božímu povolání. Za druhé, Abrahamovská víra se projevila na jeho životním způsobu cizince v zemi zaslíbené. A za třetí, Abrahamovská víra se opírala o naději ve město, které Abrahamovi připravil Bůh. Tedy naděje.
Pro rozvinutí třetí dimenze Abrahamovské víry čtěme další verše od 11. do 16.:
11Také Sára věřila, a proto přijala od Boha moc, aby se stala matkou, ačkoliv už překročila svůj čas; pevně věřila tomu, kdo jí dal zaslíbení.
12Tak z jednoho muže, a to už starce, vzešlo tolik potomků, 'jako bezpočtu je hvězd na nebi a jako je písku na mořském břehu'.
13Ve víře zemřeli ti všichni, i když se splnění slibů nedožili, nýbrž jen zdálky je zahlédli a pozdravili, vyznávajíce, že jsou na zemi jen cizinci a přistěhovalci. 14Tím dávají najevo, že po pravé vlasti teprve touží. 15Kdyby měli na mysli zemi, z níž vykročili, měli možnost se tam vrátit.
16Ale oni toužili po lepší vlasti, po vlasti nebeské. Proto sám Bůh se nestydí nazývat se jejich Bohem. Vždyť jim připravil své město.
K tomu se dá říct opět několik poznámek:
Za prvé, naděje Abrahama se netýkala jen jeho, ale naděje celého světa. Za druhé, naděje se týkala nového místa, které Bůh připravil. A za třetí, předmět či určení naděje, kterou měl Abraham se týká i nás, kteří tuto naději sdílíme v Kristu.
Za prvé, A. naděje je nadějí celého světa. V Kristu se totiž příběh Abrahama týká každého z nás. Abrahamovská naděje se ale v první řadě týkala jeho ženy Sáry. To čteme velmi zřetelně jak ve starozákonním příběhu, ale také v 11. verši. Může nám to připadat trochu paradoxní a nebo až úsměvné, když srovnáme hodnocení autora listu Židům a samotný příběh o Abrahamovi a Sáře. Vždyť je to právě Sára, která pochybovala. A Izák je smíškem podle jména a je to trochu Boží humor, který se usmívá a zároveň trochu směje Sáře. A to i navzdory jejímu lidskému snažení zaslíbení o potomkovi naplnit. Pro ty z vás, kteří SZ příběh tak dobře neznáte připomenu, že Sára dala svému milému svou služebnici, aby si pojistila, že bude mít toho syna požehnání. A byl z toho Izmael. Je to tak i s námi. My máme tendence si věci po lidsku všelijak pojišťovat a naše víra všelijak vrávorá, když dojde na naději v Boží zaslíbení. Bůh ale měl jiný plán. Bůh skrze potomka Izáka chtěl vzbudit Krista, který je nadějí nás všech.
A je to právě Boží zaslíbení, které je spojené s naším povoláním. Proto jestli neznáš odpověď na otázku, k čemu tě Bůh povolal, podívej se nejdřív na úžasné zaslíbení, které se s tím spojuje.
Proto za prvé, naděje Abrahama je nadějí celého světa. Ať už zkoumáme jakýkoliv biblický příklad, tento vzorec musí platit. Podíváme se na jeden velmi známý novozákonní příklad, který se často uvádí, ale někdy si s ním nevíme rady. Je to příklad velkého poslání. Známý text v závěru Matoušova evangelia:
18Ježíš přistoupil a řekl jim: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.
19Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého
20a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku. "
Co bych chtěl zdůraznit teď je právě toto úžasné zaslíbení. Jaké je to zaslíbení? (otázka).
Ano, že Ježíš bude s námi až do konce. Není to povzbudivé, když čelíme velké výzvě církvi, abychom získávali Kristu učedníky? A nebo když čelíme výzvě našeho osobního povolání?
Může nám to přijít jako nadlidský výkon. A také že je. Je to nad-lidský výkon. Právě v tom, že poslání a naděje přesahuje náš jednotlivý život je ta naděje. A právě proto potřebujeme Boží moc a Boží zaslíbení.
Abrahamovská naděje je tedy v Kristu nadějí celému světu. Vždyť je to Kristus, který zemřel za hříchy celého světa a přitom za každého z nás. Je to Kristus, který umřel pro to, abych mohl i já zemřít své nedověře i dnes a najít v Něm Abrahámovskou víru. Víru poslechnout Boží povolání. Víru žít jako cizinec. A víru spojenou s nadějí, která přesahuje můj jednotlivý úděl.
To druhé, k čemu se tato naděje upíná a o co se opírá je místo, přesněji řečeno město:
Verše pisatele Židům 13-16 nám rezonují s dobře známými verši od apoštola Pavla:
My však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista. (Fp 3,20)
A nebo se slovy evangelisty Jana (Zj 21,1-2)
1A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo.
2A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha.
Tedy zaslíbení nového města Jeruzalém. Tedy Abrahamovská víra se nespokojí se zaslíbenou zemí tady na zemi, ale ukazuje na nebeský přesah. Je to konkrétní zaslíbení. Není to nějaký vzdušný zámek, ke kterému se trpící obrací jako k Marxovu opiátu lidstva. To by už nebyla víra, ale narkotikum. Ale Abrahamovská víra nemá naději v zaslíbení utopická, ale má naději v zaslíbeních reálných.

Startovací čarou těchto zaslíbení je pokání - tedy obrácení se ke Kristu Spasiteli naší nevíry a úběžníkem je nebe, kam nakonec všichni poutníci Kristovi směřují a kam doufám i my směřujeme.
A to už jsem předběhl i k tomu třetímu, naděje, kterou má Abraham může, smí a má být i naší nadějí v Kristu. Vždyť On je tou cenou, kterou dostaneme odměnou za závod. On Je tou nadějí, kterou máme v utrpeních, zápasech a zklamání.
Ať už procházíš zkouškou, nebo zakoušíš hořkost, připomeň si, poutníku, jaký cíl máš před sebou. A uvidíš zřetelně ve třech rozměrech víry, že utrpení země není nic ve srovnání s rozkoší nebe.
Dnes jsme si tedy probrali svižně verše 8-16 z 11. kapitoly listu Židům. Dnes jsme mluvili o Abrahamovské víře, která je poslušná Božímu povolání. Víš, co je tvé povolání? Jsi poslušný Božímu povolání? Abrahamovská poslušná víra se projevuje na způsobu života poutníka či cizince. A je to poslušná a praktická víra Abrahámovského poutníka, která má naději. Naději v cíli, který přesahuje tento svět. V Kristu ubíhá naplnění Božího poslání až do nebeské vlasti, kterou očekáváme, až ten náš pozemský běh úspěšně skončí. Modleme se:

Otče nebeský, my jsme tady na zemi. Dej ať vidíme trochu té nebeské vlasti, kterou jsi pro nás v Kristu připravil. Dej ať se příliš nezabydlíme v té pozemské pustině, ze které nás jen Ty můžeš vyvést. Dej ať dnes i celý příští týden smíme věřit tou Abrahámovskou vírou, která se v konkrétních životních rozhodnutích projeví požehnáním druhým. Amen.