Duben 2016

Zákon schizofrenie mysli

30. dubna 2016 v 12:10 | Grizly |  Kázání
Milí přátelé, bratři a sestry, hosté, posluchači na internetu,
jsem rád, že dnes můžeme pokračovat v naší sérii na list Římanům. Tentokrát nás čeká zajímavá 7.
kapitola, která je jakýmsi středem 3 kapitol - 6.-8. kapitoly, kde apoštol Pavel mluví o důsledcích
Kristova smíření (5. kapitola) na život křesťana. Zároveň jsme věřím společně sledovali dubnového
průvodce Biblí na list Římanům, tak víme, o čem je řeč. Apoštol Pavel mluví o vysvobození z moci
hříchu, moc hříchu je zlomena, jak o tom mluvil minulý týden Petr Vlček, už nemusíme otročit
staré přirozenosti. Být křesťanem znamená být v Boží službě. Nicméně nesloužíme liteře zákona,
ale živému Kristu. Na neštěstí znalost zákona nám nedává schopnost žít bez hříchu. V této sedmé
kapitole se apoštol Pavel jakoby vrací - někteří lidé mají dokonce pocit, že popisuje svůj život před
obrácením - ale není tomu tak. Apoštol Pavel jako rabín, židovský myslitel na jedné straně a
křesťan na straně druhé mluví o dvojí tváři člověka. Pavel jako rabín objasňuje židovské učení o
dvojím sklonu v lidské bytosti. Protože židovství jako takové nezná pojem dědičného hříchu, mluví
o sklonu k dobrému a sklonu člověka ke zlému (jecer ha tov a jecer ha rá). Křesťanská katolická
teologie mluví o dědičném hříchu, je to ale učení, které v Bibli nikde nenajdeme. Je to spíše
vysvětlení toho, proč se děje v našem nitru to co se děje - kdo za to může. Jistě, Bible mluví o pádu
člověka v Genesis 3. A jistě, apoštol Pavel mluví v 5. kapitole Římanů, 12. verši o důsledku pádu
člověka. Pádem jednoho člověka - totiž Adama (hebrejské jméno Adam totiž jak jistě víte znamená
člověk) - všichni zhřešili. Někdo by si ale mohl říct - to není fér. A pak se dlouze diskutuje, zda děti
jsou či nejsou hříšné. A od kdy... z hlediska psychologie a lidského vývoje je to trochu složitější. A
tak je osvobozující, že nemusíme jako postmoderní křesťané sežrat bez výhrad jakékoliv dogma
církve, ale můžeme ve svitu Písma přemýšlet nad tím, co Bible skutečně říká a co je již lidská snaha
o vysvětlení. Pavel v 7. kapitole velmi dobře popisuje pochody lidské psychiky a to stojí za to
prozkoumat. Psychologičtěji řečeno - mluví o jakémsi zákonu vnitřní rozpolcenosti člověka -
schizofrenii, ale ne v psychiatrickém slova smyslu. Na jedné straně chci dělat dobré, ale chtít
nestačí - nedokážu jednat správně, protože mě cosi drží při zemi. Jak to říká básník - jak lvi bijem
o mříže, jak lvi v kleci jatí, my bychom vzhůru k nebesům, ale jsme zde se zemí spjatí. Jistě, Pavel
nemluví o raketách a Neruda také nemluvil o schizofrenii ani o zákonu v lidském srdci, ale je to pro
mě taková ilustrace. Toužíme po něčem lepším, ale chtít nestačí. Chtěli bychom konat dobro, ale jak
to, že se nám tak často podaří něco úplně jiného? Chtěli bychom milovat naše manželky, ale jak to,
že se tak často daří jen se hádat? (a naopak). Zvu vás tedy v následujících minutách k meditaci nad
7. kapitolou Římanům. Budu číst podle srozumitelnějšího překladu Slovo na cestu.
Přečti 1-6 (SNC)
Apoštol Pavel mluví o třech základních potřebách člověka: 1. věřit, 2. patřit někam a za 3. stát se
někým, něčím. Všechna lidská srdce mají potřebu něčemu nebo někomu věřit. Zkrátka bez víry se
žije dost těžko. Ať už jsou to určité mravní principy nebo je to konkrétněji víra v živého a osobního
Boha, každá lidská bytost má tu potřebu věřit něčemu, co člověka přesahuje. Zároveň má člověk
potřebu někam patřit. Jsme tak naprogramováni samotným Stvořitelem, abychom byli součástí
společenství. Jak to řekl Aristoteles, člověk je zoón politikón. Tedy politické zvíře. Ne nutně
politické ve smyslu naší dnešní politiky, ale je součástí polis - tedy obce, společenství. Jsme
stvořeni pro vztahy. Ať už jsme introverti - a máme tedy potřebu se nabíjet o samotě, nebo jsme
extroverti - nabíjíme se s lidmi, samotnému člověku není dobře. Alespoň ne neustále. Proto je
úžasné požehnání, že můžeme být součástí církve, rodiny, kde druzí lidé vědí o nás a my víme o
druhých. A za třetí, naše aspirace stát se něčím či někým, tedy naše touha být významnými. Že náš
život má význam a smysl. Všechna lidská srdce potřebují růst, potřebujeme výzvy a dosáhnout
našeho potenciálu. Kdyby děti byly navždy dětmi, bylo by to smutné.
Pavel používá lidský obraz manželství. Pavel na příkladu manželství vysvětluje lidský vztah k
zákonu. Když jeden z partnerů zemře, manželský závazek se na druhého již nevztahuje. Tedy ano,
musí vyřídit jeho pozůstalost, může se rozhodnout, zda převezme jeho dluhy a pozůstalost a nebo
ne, vyřídí jeho pohřeb atd., ale není vázán závazkem věrnosti k druhému, který je již mimo své tělo.
Jak to říká Pavel na jiném místě, může si najít jiného partnera ale v Kristu.
V tuto chvíli běží na Skalce kurz Manželské večery a s Mirkou nás pobavila hláška z jednoho
rozhovoru s jedním z manželů, který je v manželství již přes 50 let. Uvažoval jste někdy o nevěře?
Ne, nikdy. Ale mnohokrát jsem uvažoval o vraždě. Někdy náš partner může být na zabití. Tím nás
ale jistě Pavel nenabádá k úkladné vraždě, nepochopte mě špatně. V 6. verši Pavel vysvětluje, co
tím myslí. Stejně jako kdyby náš partner zemřel a my jsme tedy již nebyli vázáni, ani když jsme
zemřeli spolu s Kristem, nejsme již pod mocí litery zákona. Byli jsme zproštěni zákona smrti, takže
sloužíme Bohu v novém životě Ducha. To je velmi významné. Tady na tomto místě je možné ale
velké nepochopení. Svoboda v Kristu neznamená svévoli, takříkajíc cochcárnu - to co chci já. Žít
pod vládou Ducha znamená poslušnost Bohu. Jak jistě víte, Pavel byl farizeus, tak dobře věděl, co
to znamená plnit zákon. Tedy zákon ve smyslu náboženských a kultických předpisů. Musíš a
nesmíš. V sobotu nesmíš pracovat a nesmíš ujít víc než tisíc kroků. Kdybychom použili náš dnešní
jazyk - musíš si číst Bibli a musíš chodit do kostela a nesmíš kouřit a musíš platit desátky... atd...
když tyto formulace slyšíme, v někom z nás možná narůstá pocit nesvobody a toužíme vzdorovat.
Možná máme tento pocit když čteme Desatero. Nesmíš cizoložit. Nesmíš pracovat. Nesmíš krást.
Nesmíš vraždit... Je tedy vůbec něco co můžeme? Jak to bylo v komunismu a nebo také ve škole...,
dělat se smí jen to, co je povolené. Ale jak by to mělo být v demokracii - dělat smíš vše, co není
zakázané. Ale... Jak se to po lidsku říká: zakázané ovoce nejvíc chutná. Když Pepíčkovi zakážeme
jít na nějaké místo, schválně a just tam půjde. Jen ze zásady. Nesmíš jet víc než 50. A když víme, že
již radar neměří a poldové nikde, schválně šlápneme na plyn a jedeme 70. Nebo aspoň 55, jen z
principu, že můžu. Je v nás jakási touha přestupovat zákon. O důvodu, proč to tak je budeme mluvit
za chvíli. Dobrá zpráva ale je, že nejsme již vázáni náboženským zákonem, máme svobodu v
Kristu, žijeme pod vládou Ducha. Jak jsem to již před delší dobou říkal v kázání na Desatero, další
možností jak jako křesťané můžeme chápat Desatero je určitá směrovka ke svobodě. Je to mantinel,
který nám dává svobodu užít si hru. Kdyby fotbalisté neměli ohraničené hřiště, nebylo by jasné kde
ještě můžou hrát a kde ne. Kdyby sudí nikdy nepískal, fotbalisté by do sebe kopali hlava nehlava a
hra by se změnila v bojový zápas. Kdyby na silnici neplatila žádná pravidla, dokážete si představit,
jak by za chvíli asi vypadala silnice? Kdyby v supermarketu jídlo nikdo nehlídal, začalo by
rabování. Stačí si vzpomenout, jak se lidé začnou chovat v případě živelných katastrof. Ano, na
jedné straně vidíme velkou solidaritu některých, ale na druhou stranu vidíme zneužívání,
lhostejnost, sobectví a zvrácené chování druhých. Navíc Desatero můžeme chápat jako budoucí čas.
Zaslíbení. Ne nesmíš krást nebo musíš chodit do kostela. Nebo nesmíš závidět. Ale člověk zasažený
evangeliem Kristovým, jinými slovy, člověk, který má v srdci Krista, Kristův zákon - nemá potřebu
krást. Nemá potřebu krást, protože nemusí mít to, co má druhý. Nemusí krást, stahovat filmy a
porušovat daňové zákony, protože ví, že v Kristu je bohatý a má všechno. Platí desátky ne proto, že
musí, ale dává ochotně a rád, protože ví, že nic vlastně není jeho, ale vše je darem Božím, a proto
vrací jen část toho, co mu na dobu určitou půjčil Kristus. Když tohle ale říkám, asi více z nás cítí, že
lidé takto proměněným způsobem nepřemýšlejí. Upřímně, ani křesťané v církvi. Proto je
osvobozující mít v Bibli kapitoly jako je Římanům 7, kde Pavel velmi upřímně mluví o lidském
zápasu v srdci. Jak jsme o tom mluvili již minulý týden, křesťan má svobodu se rozhodnout. Má v
srdci Božího Ducha, takže ví, co je správné a je osvobozený k tomu konat dobro. Alespoň
teoreticky:)? Pojďme dál od 7. verše.
Přečti 7-13 (SNC)
Jak jsme to již říkali, něco v nás se snaží vzbudit pocit, že musíme hřešit. Máme to vepsáno v naší
přirozenosti, že se stavíme proti zákonům a to nejen této země, ale proti Zákonu Božímu. Víme, že
bychom měli odpouštět, ale raději budeme nenávidět a mstít se. Víme, že bychom měli být štědří,
ale raději budeme závidět a trápit se nad tím, že druhý má vyšší plat a postavení a nebo má rodinu,
zatímco já nemám. On má hezčí manželku a nebo má lepší auto... Pavel tu říká, že zákon v tomto
našem procesu slouží jako zrcadlo. Bez tohoto zrcadla bychom si totiž neviděli na špičku nosu. Bez
zákona bychom byli odkázáni jen na naše svědomí. A jak víme, okecat se dá všechno. Čím vyšší
inteligence a vzdělání, tím je to snazší. Zákon proto existuje proto jako jednoznačná (alespoň
někdy) norma pro to, co je správné a co již není. Zákon jak říká Pavel ukazuje celou hloubku naší
hříšnosti. Jak čteme již dříve, mzdou hříchu je smrt.
Kdyby nebylo zákona, nevěděli bychom do všech důsledků, že vlastně hřešíme a rozhodně bychom
neřešili, že hříchem bojujeme proti Bohu a urážíme jeho svatost.
Pojďme ale ještě dál od verše 14. (Přečti SNC 14-25).
To už se dostáváme do jádra naší pasáže. Já tomu říkám zákon lidské schizofrenie. Jsme v sobě
rozdělení. Na jednu stranu - a to pozor - křesťan ví, co je správné a dokonce touží svou myslí po
tom žít v souladu s Božím zákonem a Božím slovem. Zároveň ale ne každý křesťan je skutečně
učedníkem. Žije a dělá to, co je správné. Když jsme upřímní, nikdo z nás po celý čas nežije v
souladu s Božím slovem - ať už vědomě a nebo nevědomě. Když si tedy něco namlouváme, že
jsme spravedliví a přitom jsme hříšníci - žijeme v iluzi a máme falešný pocit spravedlnosti, ale
jsme pokrytci. Zároveň ale po tom z celého srdce toužíme, jak jsme to minulou neděli při Večeři
Páně vyznávali. Toužíme žít z moci Ducha. Toužíme nehřešit. Ale hřešíme. Jak je to jasné - znalost
zákona a toho, co je správné nám ještě nedává moc nehřešit. Jde ale nehřešit? V jednom slova
smyslu to možné není. Každý člověk je hříšník. Má tedy smysl se tím vůbec zabývat? Jistě že má,
to je jako rezignovat na spravedlnost úplně. Nebo říct, že stejně budu smrdět, tak se nebudu mýt a
měnit si oblečení. Skutečností je, že někteří lidé takto žijí. Na ulici jsou už tak dlouho, že
rezignovali na základní návyky. A to se nám může stát i duchovně. Říkáme si, stejně nějak zhřeším,
má to tedy smysl? Pavel řekne, jednoznačně to má smysl. Vede nás to ale k pokoře, protože víme,
že nemá smysl se srovnávat a myslet si, že jsme něco víc než druzí. Co s tím?
Pavel končí zdánlivě beznadějí - zvoláním, jak ubozí jsme lidé. Klade si řečnickou otázku - copak
neexistuje vysvobození z tohoto nešťastného otroctví?
Pavel si na tuto řečnickou otázku odpovídá: Víte jak? Bohu buď dík! Díky Bohu, existuje
vysvobození (v. 25). Je tu cesta, kterou nám otevřel Ježíš Kristus. Co to konkrétně znamená?
Odpověď jsme již zaslechli minule v 6. kapitole: jsme osvobozeni skrze smrt Ježíše k novému
životu. Pavel tuto naději znovu opakuje i v 7. kapitole verši 4: vy teď náležíte jinému Pánu, totiž
vzkříšenému Kristu. Tedy nepatříme jen sami sobě. Nejsme odkázáni na vlastní rozum nebo pocity
nebo snahu či vůli konat dobro. To bychom se daleko nedostali. Ale víra v Krista znamená být
každý den na kolenou v modlitbách a vyprošovat si nové a nové naplnění Duchem Božím. Znamená
to každodenní důvěru v Boží dobrotu a vedení. O tom Pavel bude mluvit podrobněji v 8. kapitole.
Proto vás chci povzbudit, abyste četli Bibli dál. Kdybychom to nedělali, je to jako skončit o velkém
pátku smrtí a nepochopit, že je vzkříšení. Takže co říct na závěr? Ano, jsme zoufalci. Jsme v sobě
rozdělení. Na jednu stranu toužíme po dobru, ale často činíme zlo. Je v nás zákon vnitřní
rozpolcenosti, zákon naší staré přirozenosti, který se ozývá, kdykoliv toužíme po dobru, máme v
dosahu zlo. Ale zároveň, jsme Boží děti, přijati a vysvobozeni k novému životu Ducha. To je třeba
vyhlížet. Proto církev 50 dní po velikonocích slaví svátek vylití Ducha. Duch Boží působí v nás. Na
to se zaměříme v následující sérii kázání. Na to se moc těším. Jste připraveni každý den žít z moci
Ducha? Amen.

Duch svatý přebývající

30. dubna 2016 v 12:09 | Grizly |  Kázání
Milí přátelé, bratři a sestry, čtenáři na internetu, dnes budeme pokračovat v tématu Duch svatý a jeho působení. Navážu volně na Karlosovo úvodní kázání z minulé neděle.
Dovolte mi začít důležitou otázkou: Považuješ se za křesťana? Jak to poznáš? Jak to poznají lidé kolem tebe? A jak to pozná Pán Bůh, že jsi křesťan? Dnes slavíme Večeři Páně, tak si dovolím vám položit základní otázku. Jsi znovuzrozený(á)? Možná si položíš otázku, co to vůbec znamená, že je člověk znovuzrozený. Pamatuju si na rozhovor s jedním člověkem, který byl mým přítelem a finančním poradcem. Učil jsem ho anglicky a studovali jsme spolu Bibli. Jednou mi řekl, že prožil znovuzrození. Popisoval mi svůj zajímavý zážitek, kdy se rozhodl, že nebude kouřit marihuanu a změní svůj život. Řekl jsem mu: to je skvělé, že ses takhle rozhodl. Ale měl jsem vnitřní pochybnosti, zda jeho zážitek nebyl spíše popisem jeho touhy po změně. Co k tomu říká Bible? Je dobře, že Leendert zvolil v úvodním čtení proroka Ezechiele, kde je psáno: "dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich". Z tohoto textu zdůrazním dva momenty: za prvé - nové srdce, nového ducha a za druhé poslušnost Bohu. Někdy můžeme mít pochybnosti, zda jsme křesťané a zda jsme skutečně znovuzrození, když selháváme a děláme chyby. Co je ale důležité - Duch svatý nám dává nový život, nové srdce, nového ducha. A co s poslušností? Duch svatý, jak je psáno na jiném místě nám dává chtění a činění. Není to jen nějaký vágní pocit, ale víme, že Bůh nás vede k určitým rozhodnutím. A proto chceme Boha těchto věcech poslouchat tak jako posloucháme moudré a milujícího rodiče. Ale je to působeno Bohem - Duchem svatým v nás. Není to tak, že se pouze rozhodnu něco udělat. Rozhodnutí je jistě toho součástí. Ale kdybychom se nechali vést pouze vůlí člověka, byli bychom pouze lidmi náboženskými, ale ne duchovními. To co ale působí Boží Duch je víc.
Tento text cituje apoštol Jan: "amen, amen pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch". Tedy nemůžu se pouze rozhodnout, že budu křesťanem. Křesťan je znovuzrozený shůry. Jde o pohyb seshora dolů. Bůh sestoupí a daruje nám Jeho Ducha. Znovuzrození působí Bůh tak, že ve víře odpovídáme na Boží slovo. Nové narození odlišuje křesťany, kteří si tak pouze říkají od těch, kdo skutečně křesťany jsou. Je to sám Bůh, kdo nám dává nový život a působí úžasné věci v našem životě.
Můžeš si to představit jako životní příběh: Od okamžiku znovuzrození Duch svatý přebývá a zůstává. V různých chvílích našeho života prožíváme Boží naplnění dotyky. Dnešní téma je Duch svatý přebývající. To zásadní a klíčové je, že pokud se za křesťana jen nevydáváš, ale skutečně jsi přijal Krista jako svého Pána a Spasitele, přijal jsi i Božího Ducha a ten v tobě přebývá. Ano, jsi hříšník, jsou chvíle, kdy Božího Ducha zarmucuješ nebo uhášíš, jak to nazývá Bible, ale Duch svatý v tobě je a mluví k tobě. Pokud nebudeš svévolně dál a dál pokračovat v rozhodování proti Bohu, ale naopak budeš činit pokání a odvrátíš se od svého hříchu, vyznáš ho a přijmeš odpuštění, Duch tě dál povede a vrátíš se na cestu následování. Dnes je ten den pro každého z nás, kdy se ve svém srdci můžeme rozhodnout, zda chceme Ježíše jen nazývat Božím Synem a nebo Jej budeme chtít skutečně následovat. Proto dnes slavíme večeři Páně. Je to příležitost k prozkoumání našeho srdce, je to příležitost obnovit naši víru a vrátit se k Ježíšovi.
Pokud byste měli pochybnosti, zda je to skutečně tak, že ve vás je Duch Boží, slyšte to, co Boží slovo říká: "vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není Jeho". Tedy jsi-li křesťan, přebývá v tobě Boží Duch. Nepochybuj o tom, ale věř!
Podívejme se teď na 7 obrazů, které máme v Novém zákoně o Duchu svatém. Ať je to pro nás připomenutí nebo jsou to pro nás nové věci, je důležité, abychom nad tím přemýšleli.
Za prvé, voda. "Kdo věří ve mně, proud živé vody poplyne z jeho nitra, jak praví Písmo. To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili."
Duch svatý je jako životodárný proud a obnovující síla, která osvěžuje a uspokojuje. V důsledcích jeho díla je vždy něco čerstvého, nového, příjemného. Není to stojatý rybník, ale proud vody. V jeho díle pulzuje plný, hojný, přetékající život. Není v něm skleslost, ale naděje. Jedním ze znaků života z Ducha je nadšený život víry - nadšení a radost ze společenství s Bohem, láska k Bohu z celého srdce, duchovní vitalita, horlivost, zapálenost. Tak popisuje Daniel Heczko život z Ducha.
Je to pravda o nás? Prožíváme to? Pokud ano, chvalme Pána. Ale pokud ne, v čem je problém? Máš hřích, který máš dnes složit u oltáře? Obnovuješ svoji mysl Božím slovem? Nenecháváš se příliš přemáhat starostmi a stresem každodenního života? Nech se obnovit Božím Duchem. Pros Boha, aby tě naplnil Jeho Duchem.
Druhý obraz je dech nebo vítr. "Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli…". Apoštolové byli skleslí a zdeptaní, protože Ježíš zemřel a měli strach. Důvěřovali ale slovům zmrtvýchvstalého Ježíše, že pošle Ducha Božího. Duch svatý je jako vítr. "vítr vane kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha". Duch svatý je jako vítr. Vítr nemůžeme zachytit. Nemůžeme ho vidět ani spoutat. Vidíme ale vliv, působení větru. Tak je to i v životě křesťana. Nevidíme jeho znovuzrození, tedy možná vidíme jeho křest. Ale nevidíme, co v našem nitru dělá Boží Duch. Vidíme ale důsledky. Ovoce Ducha svatého. Proměněný život a charakter. Ten se přece projeví na dobrých skutcích. K tomu se ještě vrátím na závěr.
Třetím obrazem Ducha v Novém zákoně je holubice. Je o symbol nebo obraz, který nám mluví o upřímnosti a jemnosti. Takový je charakter Ducha svatého. Holubice není dravec, není agresivní ani útočný opeřenec. Tak je to s každým, kdo žije podle Ducha. Holubice vypuštěná z Noemovy archy byla poslem naděje. Holubice byla také obětním zvířetem chudých, a tudíž obrazem skromnosti.
V Novém zákoně čteme o sestoupení holubice na Ježíše při jeho křtu. V Lukášově evangeliu je to spojeno s ujištěním a veřejným potvrzením identity Ježíše: "Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil".
Čtvrtým obrazem Ducha je svědek. Svědek o synovství. Apoštol Pavel v listu Římanům říká toto: "Duch Boží dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti".
Podobně jako svědek na svatbě dosvědčuje událost sňatku. Je důležitý, bez něj by sňatek nemohl proběhnout. Podobně je důležité, že Duch svatý dosvědčuje našemu duchu, našemu nitru, že jsme Božími dětmi.
Duch svatý není pochybovač ani skeptik, ale ten, kdo nám jemně a jasně říká: "jsi Boží dítě". Satan přichází s pochybnostmi: "to jsi jako křesťan?" Ano, pochybnosti jsou někdy důležité stejně jako zdravý rozum. Ty ale nemají být spojeny s pochybováním o naší identitě. Naše jistota nemá být nějakým intelektuální přesvědčením, ale skutečná jistota vychází z přítomnosti Ducha svatého v našem životě. Bůh nás přijal do své rodiny.
Na jiném místě čteme úžasná zaslíbení, která můžeme ve víře vztáhnout na sebe v Kristu: "nepřijali jste přece ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme, Abba otče". Duch svatý je tedy svědkem, který nám dosvědčuje, že jsme Božími dětmi.
Je to úžasné si uvědomit, že navzdory tomu, že hřeším a dělám někdy hloupé, jindy nebezpečné chyby a selhávám a dělám to, co je zlé, mě Bůh svojí milosti přitahuje k sobě a připomíná, že jsem jeho milovaným dítětem. Na toto slovo se dnes stavím a rozhoduji se Boha také milovat a Krista následovat. Připojíš se k tomu také?
Pátým obrazem je pečeť. "V něm byla i vám, když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium o svém spasení, a uvěřili mu, vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého". Pečeť je symbolem vlastnictví, označením pravosti, certifikátem, potvrzením původu. Duch svatý přebývající v nás je pečetí, která nás zřetelně označuje za Boží vlastnictví. Když tedy máš pochybnosti, zda patříš Bohu, obrať se v modlitbě na Boha a připomínej si, že jsi Božím vlastnictvím. Duch svatý je vnitřním potvrzením toho, že jsme křesťané. Pečeť zapečeťuje, podobně Duch svatý nás zapečeťuje na věčnost. Až se Kristus vrátí, nebude muset každého prověřovat. Podívá se na naše nitro. To bude či nebude obsahovat Božího Ducha. Kdybych to měl přirovnat, je to jako když jdu do sámošky a koupím si něco. Je na tom EAN, čárový kód. Ten říká, můžu si to koupit a odnést. Když EAN není platný, musím zboží vrátit zpět, nemůžu si ho odnést. Tak je to i s námi. My i Bůh jasně víme, zda mu patříme a když se Ježíš vrátí, nebude pochybnost, kdo mu patří a kdo ne. Pokud máš pochybnosti, modli se, čiň pokání a věř evangeliu. Přijmi Ježíše jako Pána a Spasitele a získáš i jistotu - pečeť Ducha Božího.
Šestým a předposledním obrazem je prvotina, neboli příslib. "My, kteří máme prvotiny Ducha…" nebo v ekumenickém překladu "máme Ducha jako příslib darů Božích". Prvotiny jsou obrazem z farmářského života. Jestliže jsou prvotiny z úrody, první zralé klasy atp, zralé, je to známka toho, že bude zralá i celá sklizeň. Dozrávající klasy jsou příslibem plné úrody, která přijde. Duch svatý je příslibem, prvotinou toho, co přijde v nebi. V novém zákoně vidíme různé příklady: např. zmrtvýchvstání Ježíše je prvotinou našeho vzkříšení. Epainet byl prvotinou v Asii, stal se prvním křesťanem v provincii, který se odevzdal Kristu. Křesťané první generace jsou prvotinou těch, kteří v Krista uvěřili v dalších generacích. Duch svatý nám je dán jako prvotina bohaté sklizně, kterou Bůh připravil. Je to příslib jeho budoucích darů. Duch je předchuť mnohem slavnější sklizně, která teprve má přijít na konci časů.
A konečně poslední, tedy 7. obraz je závdavek. "On nám také vtiskl svou pečeť a do srdce nám dal svého Ducha jako závdavek toho, co nám připravil". Závdavek je slovo, které Řekové používali v souvislosti ze zásnubním prstenem, který symbolizoval budoucí sňatek. Závdavek v Duchu svatém je ujištění, je to Boží příslib, že s Ním budeme navěky v nebi a při svatbě Beránkově máme své místo u Jeho stolu. Je to ujištění o tom, že Bůh s námi počítá. Když procházíme zkouškami, zmatkem a chaosem v našem životě, závdavek je něco, co nám připomíná Boží věrnost a Jeho lásku. On se nás nikdy nezřekne, nikdy nás neopustí. Chvalme Jej za to!
Na závěr, jak jsem slíbil, bych chtěl mluvit o aplikaci. O tom, co s tím máme dělat…
Za prvé, jak se to pozná, že máme Ducha Božího? Jak se pozná, že máme Božího Ducha? Mluvil jsem dnes na téma, Duch svatý přebývající. Jak se to tedy pozná, že ve mně Boží duch přebývá?
Nový zákon a apoštol Pavel v listu Galatským 5,22-23 mluví o ovoci Ducha. Tedy o výsledcích Božího působení v našem charakteru a životě.
Když v našem životě zakoušíme lásku, radost, pokoj, když rosteme v trpělivosti, laskavosti, dobrotě, věrnosti, tichosti a sebeovládání, tak si můžeme být jisti, že jsme Božími dětmi, že v nás Duch Boží přebývá. Ano, jistě, ovoce se dají napodobovat a můžeme disciplínou a dobrou výchovou některé věci trénovat. Ale o tom tu Pavel nemluví. Nejde o trénink charakteru. Ale o nadpřirozené působení Ducha Božího, který působí zevnitř ven. Z našeho nového nitra, srdce ven na naše jednání, charakter. Jistě, můžeme chybovat, můžeme ujet nebo se jednorázově se zachovat špatně.
Z toho ale činíme pokání a prosíme o nové Boží naplnění. Jde o celkový směr našeho života. O celkovou tendenci. Jde o těžiště našeho života. Jinými slovy, když se podíváš na svůj život před rokem a dnes, před 5 lety a dnes… 10 lety a dnes, je jiný?
A na závěr: co mám dělat? V Efezským 5,18 v originálním textu je důležité povzbuzení: "buďte naplňováni Duchem Svatým". Místo toho, abychom se nechali ovládat alkoholem, žádostmi či jinými špatnými věcmi, naší starou přirozeností a světem kolem nás, dovolme Božímu Duchu, aby nás vedl On sám. Prosme na kolenou, v modlitbě, o to, aby nás Bůh naplňoval znovu a znovu Duchem svatým. Protože On s námi ještě není hotov. Pokud má být Duch svatý v našem životě přebývajícím, chceme mu přece dovolit, aby v nás přebýval tak, že nás naplní. Pak v nás bude v hojnosti přebývat. Modleme se. Amen.

Putování pouští

11. dubna 2016 v 7:44 | Grizly |  Kázání
Putování pouští, CB Ládví 10.4.2016

Milí Kristovi přátelé,
zkuste si na chvíli představit poušť. Už jste někdo byli na poušti? Co je to poušť? Poušť je neúrodná oblast, která trpí nedostatkem vody. Víte, která poušť je největší? Sahara? Ta má asi 9E6 km2, je velká asi jako Čína nebo Kanada nebo USA. Ale není největší. Jsou polární mrazivé pouště. Největší je v Antarktidě - má 14E6 km2 a Artická má jen o málo méně. Je mnoho typů pouště, od písečných pouští, ta je třeba na Sahaře nebo štěrkovitá poušť, ta je mimochodem nejvíce zastoupená na Sahaře, nebo kamenitá poušť nebo hlinitá poušť. Proč to vlastně říkám? Nechci vám tu dělat přednášku o pouštích, i když musím přiznat, že když jsem téma poušť studoval, velmi mě to zaujalo. Chci mluvit o poušti duchovní a vlastně o putování pouští. Izrael jako lid Boží putoval pouští. Izrael se ocitl na poušti od 12. kapitoly Exodu verše 37. Čteme tam, že asi půl milionu Židů, mužů, žen a dětí putovalo z Egypta ze země otroctví do Zaslíbené země. Víte, jak dlouho putovali? Ano, do 18. kapitoly, verše 27. Pak se Mojžíš loučí se svým tchánem Jetrem a Mojžíš vystupuje na Sínaj. Sínaj jako hora je v poušti. Tam jak víte dostává Mojžíš a Izrael Desatero přikázání. A pak se to začne všechno komplikovat... Už je tam moc dlouho a Izrael se rozhodne udělat si telátko a začne modlařit. Ono tak je to i s námi lidmi. Když Bůh dlouho nemluví, začneme mít pocit, že není a nebo nás nemá rád... je daleko a tak můžeme žít, jako kdyby Boha nebylo. Jsme v poušti. V duchovní poušti. Moc mě zaujalo kázání papeže: "V mnoha společnostech se kromě materiální prosperity šíří také duchovní poušť - vnitřní prázdnota, neurčitý strach, skryté zoufalství. Kolik našich současníků je jako rozpukané a prázdné cisterny (srov. Jer 2,13), kolik jich zoufale hledá poslední smysl, který může poskytnout jenom láska? Evangelium s sebou přináší veliký a osvobozující dar: zjevuje naši důstojnost, důstojnost lidí stvořených k obrazu a podobě Boží; zjevuje vznešené povolání lidstva, které může najít své naplnění v lásce. Jen láska otevírá pravdu o člověku a lidském životě."
Člověk se tedy může ocitnout na duchovní poušti. Když mluvíme o poušti a samotě, poušť se také dá chápat jako místo, kde se chceme setkat s Bohem. Víme, že Ježíš byl vypuzen Duchem na poušť na 40 dní a postil se tam. Ve 4. kapitole Matouše čteme, že tam prožil pokušení od Satana. Tedy Ježíš se chtěl setkat s Bohem, chtěl být sám, hledal sílu pro svou službu, ale přichází Pokušitel. I my, když chceme být sami a jsme v poušti, můžeme se setkat s pokušením. Poušť je tedy místo, kde nic není, je tam nedostatek vody. Je to místo, kde skoro nic nepřežije. A my, jak dlouho vydržíme v poušti? Jak dlouho vydržíme v přechodném stavu na poušti? Na doslovné poušti bychom snad přežili 40 minut, kdo z nás by přežil 40 hodin a kdo z nás by přežil 40 dní? Izraelci museli bloudit pouští 40 let. Celá jedna generace pro nevíru zahynula v poušti. Kromě Jozueho a Káleba, kteří směli vstoupit do zaslíbené země, všichni a to včetně Mojžíše zahynuli v poušti.
V poušti, pozitivně řečeno, zažili mnohá dobrodružství - prožili Boží blízkost, zažili, jak je Bůh vedl v oblakovém a ohnivém sloupu, prožili rozdělení moře. Ale také si stěžovali a reptali na poušti. Prožili velké dary many, nevěděli co to je, ale měli co jíst. Tedy prožili si, že Bůh se stará a i když jsou na poušti, Bůh je neopustil. Pak ale byli znovu nespokojení a dostali křepelky do úst a skoro se přežrali k smrti. Pak zase měli žízeň a tak dostali vodu ze skály. A to dvakrát. Podruhé byl zase nevěrný i Mojžíš a místo, aby ke skále promluvil, bouchnul do ní holí. To je naše lidská snaha vymlátit si požehnání a jako děti netrpělivě dupou nožičkama, chtějí si vyvzdorovat na rodičích zmrzlinu. Pán ale potřeboval trpělivého vůdce a tak nechal Mojžíše nakonec v poušti a povolal si Jozueho. Mojžíš dostal klíčovou moudrost od Jetra, že nemůže vše řídit sám, ale potřebuje své staršovstvo. Tým lidí, kteří mu budou pomáhat a vést spolu s ním. To vše Izraelci zažili v poušti.
A co naše pouště, milí Kristovi přátelé? Jak jsem již řekl, za poušť považuji místo nebo čas v našem životě, kdy se ptáme po Boží vůli... nevíme, ale hledáme. Možná záměrně se vydáme na místo, kde
jsme sami a modlíme se. Čteme si Bibli a ptáme se, co je Tvá vůle, Pane. Moje poušť v tomto smyslu je v Betanii v Benátkách. Byl jsem tam i letos a ještě se tam chystám. Pravidelně se tak modlím za moudrost a vedení v tématech kázání a vyučování. Co je pro Tebe tímto místem? Místem, kam odcházíš? Poušť může být i čas, který nám dává Pán, aby nás vyzkoušel, je to místo zkoušky před důležitým úkolem. Jak jsme to viděli v evangeliích. Mimochodem víte, která část Bible nejvíce mluví o poušti? Je to samozřejmě Tóra, 18x. Typicky ve zmíněném velkém vyprávění o vyvedení Izraele z Egypta do Zaslíbené země. Ale jsou to jistě i evangelia, 15x, dohromady se v evangeliích používá slovo erémos, tedy jde o naši poušť celkem 41x. Typicky Ježíš, který je na poušti nebo Jan Křtitel. Ale je to i v Žalmech, 11x. Žalmista si připomíná veliké skutky Boží, jak Izrael vodil po poušti. Ale jsou to i proroci Izajáš a Jeremjáš - 22x - velmi zajímavé místo je v Izajáši 35,1 - "poušť i suchopár se rozveselí, rozjásá se pustina. Bujně rozkvete, radostně bude jásat a plesat... ty uzří slávu Hospodinovu, nádheru našeho Boha". Tedy je to zaslíbení zjevení Boží slávy v poušti. Tedy na poušti nevidíme jen fatamorgánu, ale můžeme spatřit Boží slávu.

Proč to říkám? Co s tím? Jinými slovy, a co má být? Když někdy dopustí Pán zkoušku a nebo když jsme vyvedeni do pustiny nebo do pouště, může to být těžké. Ale má to smysl. Má to důvod. Záleží na nás, jak se k tomu postavíme. Můžeme totiž v poušti skončit na dobro - můžeme se utrápit jak se říká ke smrti, můžeme duchovně uvadnout. Ale může to být příležitost, možná ne nutně jednoduchá či příjemná - k duchovnímu růstu. Pamatuji si na jednu větu z celého vyučování od jedné naší biblické učitelky na biblické škole v Anglii. Je moje smůla, že si toho od ní nepamatuju víc, ale tuhle jednu věc jsem si přece zapamatoval. "Víra roste v temnotě." Když procházíme pouští a nastavíme se k naslouchání Pánu Bohu, může se pro nás stát toto zaslíbení z Izajáše skutečností. V poušti se zjeví Boží sláva. Můžeme pak z tohoto místa, z této zkušenosti někdy těžit i dlouhou dobu. To jistě není výzva jen k hledání nějakých duchovních prožitků. Ale když se tato pouštní epizoda v našem životě stane, nebojme se, protože to může být definující chvíle v našem životě. Je jen na nás, jak se k tomu postavíme.

Abychom to dali do rovnováhy, náš celý život nemá být a věřím, že ani není poušť. Pouště tvoří 1/3 pevninského povrchu, což je dost. Ale jsou tu vody, oceány, moře, jiné pevniny, takže se nemusíme bát, že bychom prožili celý život v poušti. I Izraelci, druhá generace když dospěla, vešla do zaslíbené země. Nemusíme tedy prodlévat v poušti příliš dlouho.

Když se vrátíme k Ježíšově pokušení v poušti, vidíme, že tu strávil dost času, 40 dní, ale ne 40 let.
Když si položíme otázku, co se dá s pouští udělat v našem životě... Možná že pro některé z nás je čas odejít na poušť. V tom smyslu - vyjít ze zaběhané všednosti, zvolit cestu někam, kde ke mně Pán mluví. Nezapomeňme ale na dvojznačnost pouště: Poušť může být místem ticha, klidu, sebenalezení, zamyšlení a zrání. Ale zároveň místem prázdnoty, ohrožení mnohým nebezpečím (vedro, sucho, hadi, bloudění jednotvárou krajinou), místem bezmocností a vydaností, protivenství a pokušení. Proto jděte do pouště jen na vlastní nebezpečí a po důkladné přípravě. Poušť totiž není místem pro dobrodruhy, těm se může poušť stát osudnou. Je to ale velká výzva, když dlouho stagnujeme, nerosteme, nevíme, co je Boží vůle, možná je čas vyjít na poušť.
Pro některé z vás toto slovo může být prázdné. Možná právě jste v poušti a přemýšlíte, jak se z ní vrátit. Pak je čas poušť opustit. Prošli jste si pouští. Pak buď trpělivý a věř, že tě z pouště zase čeká návrat. Možná že jsi se ještě nenaučil důležitou lekci. Pak se modli ve smyslu Jakuba: "má-li kdo z vás nedostatek moudrosti, ať prosí Boha... a bude mu dána... nechť však prosí s důvěrou a nic nepochybuje..." Možná je pro tebe poušť nemocí a nebo procházíš dlouhým obdobím vyprahlosti. Pak je naopak čas se modlit s druhými. A nebo přijmout svá omezení a jít dál. Možná jsi už prodléval v poušti moc dlouho a už ses naučil svou lekci. Pak je čas z pouště odejít a zase začít normálně žít. Putování pouští není na celý život.
Abych jen systematicky nestavěl na různých vybraných textech z Bible, chtěl bych se ve zbylém čase zaměřit na jeden text, který podle mě velmi dobře shrnuje putování Izraele pouští a můžeme ho jako církev vztáhnout na nás, ať už jsme v jakékoliv situaci. Je zapsáno v Židům 3,8. Dovolím si přečíst i kontext.
(Přečti Žd 3,7-11 (SNC).)
Nyní je tedy čas naslouchat Bohu. Je to Duch svatý, který nás napomíná: "když dnes zaslechnete jeho hlas, nezatvrzujte se ve vzdoru proti Němu... jako Izraelci při zkoušce na poušti."
Můžeme si tedy vybrat, zda budeme v tom špatném následovat příkladu Izraelců, tedy té první generace, která zahynula v neposlušnosti na poušti. A nebo uposlechneme dnes Boží hlas.

Co to znamená prakticky a konkrétně? To autor listu Židům vysvětluje v 3,12-15.
(Přečti SNC 3,12-15)
Máme si tedy dát pozor. Na co? Aby se v nás neuhnízdilo zlo a nevěra. Jak se to může stát? To není Mariina otázka na řeč Ducha, není to údiv nad Božím zaslíbením. Zlo a nevěra nás totiž odvádí od Boha. V Novém zákoně je řeč o uhášení Božího Ducha tím, že neposloucháme Pána. To pro každého z nás může být něco jiného. Někdo může krást. Jiný může lhát a podvádět. Jiný trpí pokrytectvím, hraje si na něco, co vlastně není. Jiný třeba čerpá z jiného zdroje než by měl. Je ženatý a touží po jiné ženě. Nehrajme si na Ducha svatého, to je právě Jeho role, že usvědčuje. Ne naše, abychom ad hoc moralizovali a usvědčovali z něčeho, co vlastně nevidíme a do čeho nám nic není. Autor listu Židům nám ale dává konkrétní pokyn, který se týká každého z nás:
"Zkoumejte se každý den, dokud je k tomu příhodná chvíle, aby se někdo nezatvrdil zaslepující a mámivou svůdností hříchu". Na hříchu je nebezpečné právě to, že není vždy poznat a vidět. Jsou to naše motivy srdce, ve kterých někdy podléháme klamu. Proto se Žalmista modlí: "zkoumej mé srdce, ty znáš můj neklid." Nepochopte mě špatně. Nemáme podléhat úzkostem, abychom měli strach. Nezhřešil jsem náhodou? Ale máme se modlit, aby nám Duch Svatý ukazoval co je špatně. Satanova našeptávání známe. Jsou to útoky na naší identitu. Nejsi Boží dítě. Jsi opravdu spasený? Jsi hrozný. Jsi ošklivá. Nikdo tě nemá rád. Takové věci nejsou od Boha. Ale pokud je to konkrétní obvinění, které se zakládá na pravdě, je třeba vyznávat hřích. Je třeba jít na kolena a dát tyto věci Bohu. V období, kdy Církev očekává na vylití Ducha 50 dní po Velikonocích je věřím důležité si toto slovo připomenout. "Když dnes zaslechnete Boží hlas, nezatvrzujte se vzpurně proti Němu...".
Přeji nám všem, abychom pobyt na poušti nepromarnili, ale se nám naplnilo Izajášovo zaslíbení, že na poušti uvidíme Boží slávu. Amen.