Březen 2016

Velikonoční beránek Ex 12

27. března 2016 v 6:48 | Grizly |  Kázání
CB Ládví, neděle vzkříšení, 27.3.2016 Exodus 12



Milí Kristovi přátelé na Ládví,

V pátek jsme slavili velký Pátek, který nám připomíná Ježíšovu smrt. Chci moc poděkovat všem dobrovolníkům, hlavně Oldovi, Mirkovi a Petrovi Vlčkovi za kvalitní spolupráci na Skalce. Překvapilo nás, že i když mnoho lidí odjelo na státní svátek pryč z města, i tak jsme měli vícero příležitostí k rozhovorům a příležitostí rozdávat Bible a velikonoční noviny. Pokud chcete, ještě nám zbyly, tak si vemte u vchodu. Jak jste prožili velký Pátek? Státní svátek? A co posun času? Jak jste to rozdýchali? Já jsem vstal netradičně už ve 3 ráno a musím říct, že se mi nechtělo vůbec spát.

Dnes je velikonoční neděle a slavíme neděli vzkříšení. Kristus byl vzkříšen, opravdu byl vzkříšen.

Dnes na Ládví dokončujeme sérii kázání, kterou navrhnul Mark, Putování pouští a mám mluvit na téma Velikonoční beránek. Jako podklad k tomuto tématu jsem si vybral text z Exodu 12, 1-17, který jsme četli. K tomu se za chvíli vrátím. Dovolte mi ale nejdříve spolu s vámi prozkoumat téma velikonoce a co víte o jejich slavení. Tohle kázání jsem nazval - Pomlázka, vajíčko, jidáš, kočičky a nebo Beránek?

Žijeme v postmoderním světě a lidé mají tendenci si vybírat. Navíc nikdy jsme neviděli tak pestrou plejádu symbolů a tradic, které se míchají vedle sebe. A to je vidět právě v hlavních svátcích. Vánocích a zvlášť o velikonocích. Zítra nás čeká druhý státní svátek a v Tescu a různých obchodech vidíme pomlázky a další velikonoční artefakty.

Uděláme anketu mezi dětmi a našimi bratřími z Ameriky. K čemu je pomlázka? A jaký je význam tohoto symbolu? Jistě všichni víte, že je jaro (už od 21.3.) a v pohanských rituálech slavíme příchod jara. A jak se provádí ten rituál? A co znamená? Ano, je to vlastně oslava kultu plodnosti. A mlátíme naše ženy, aby byly plodné. Smrdí vám to pohanstvím? Není divu. Nic křesťanského na tom není. Leda že byste si představovali římské bičovatele Krista. To by bylo aspoň biblické. Ale bičování žen biblické zase není. Tak toho nechte.

A co vajíčko? S vajíčkem je to zajímavější. To se dá jednak pozitivně chápat jako symbol nového života. Proto ho také používáme u nás na Skalce o Letnicích jako symbol Vaječiny, naší oslavy. K tomu vás ještě pozveme. A budeme spolu zase o Letnicích vařit míchaná vajíčka apod. V mnoha kulturách je ale tento symbol také spojován s plodností, životem a vzkříšením. Zde vidíme už určitá vodítka ke křesťanským velikonocům. Ale také k pohanství. A jak je to se zdobením kraslic? Zdobení skořápek prý sahá až do pravěku. Jinak slovo kraslice je kromě vesnice v okrese Sokolov v Západních Čechách odvozeno od slova krásný. V symbolice je hlavně důležitá červená barva, která se používala už od starověkého Egypta a Persie. Mimochodem slovo krásný v ruštině znamená červený, rudý. Což ukazuje etymologickou propojenost. Kraslice se pomalovávaly červeně a tato vajíčka se vkládala do hrobů zesnulých. Zlatá barva se objevila v Sumeru opět v hrobu zemřelého krále. A blíže k nám se kraslice v hrobech nalezly v Polsku v archeologických výzkumech z 10. století. Červená je přejatá do křesťanství samozřejmě jako symbol krve. V naší pohanské české kultuře se věřilo v moc magických symbolů a tak se na kraslice kreslily různé magické ornamenty. Později magie pod vlivem křesťanství vymizela, ale ornamenty nám zůstaly. Mimochodem, když byla dívka vymrskaná, darovala plná vajíčka, která byla malovaná červeně. To červené a plné bylo jen jedno a darovalo se z lásky hochovi, na kterého si dívka tajně myslela. Naopak, prázdná vajíčka, zvláště s ulitami šneků jsou symbolem smrti a sloužili ke zdobení Morany. To se slavilo na smrtnou neděli. Odtud tedy smrtka. Duté malované kraslice ale se smrtí už nic společného nemají, jsou spíše symbolem prázdné moderní komerční doby. A tak se duchovní smysl kraslic a jejich tradice postupně vyprázdnily a zbylo z toho jen lidové řemeslo. Asi je to dobře. Nicméně si můžeme připomínat ten symbol života. A červená barva - Kristovy prolité krve.

A co kočičky? Nemyslím ta zvířata. Ale ty vrbové větvičky. Jsou jednak symbolem jara. Ale jelikož velikonoce začínají na jaře, tak jsou právem spojovány právě s velikonocemi. S květnou nedělí - tu jsme slavili minulý týden, kdy jsme si připomínali vjezd Ježíše do Jeruzaléma na oslici. Kočičky jsou v naší kultuře ekvivalentem palmové ratolesti. Palmy tu žel nerostou, tak jsme je potřebovali něčím nahradit. Co je na tom důležité?



Připomínáme si tím Krále, voláme Hosanna králi, což znamená buď "Pane zachraň" podle 118. žalmu a nebo "hosana synu Davidovu", tedy sláva králi, provolání oslavující krále na oslátku, Ježíše vjíždějícího pokorně a tiše do Jeruzaléma.

Tím se už dostáváme více do Bible a máme tu předposlední symbol. A to jsou jidášci. Opět si vás vyzkouším, děti a misionáři. Víte, co to znamená? A co si tím připomínáme? Je zajímavé, že se o tom i baví v rádiu. Slyšel jsem zajímavý rozhovor na českém rozhlase o jidášcích a připomínali právě tu biblickou tradici Jidáše Iškariotského, který zradil Ježíše za 30 stříbrných. Je na co navázat. Nejen že si to můžeme koupit v supermarketu, ale můžeme o tom i mluvit s lidmi. A proč to má ten tvar? Kvůli tomu, že se na tom oběsil Jidáš. Vlastně to má tvar provazu na oběšení.

O Jidášovi by se dalo mluvit hodně, ale kvůli tomu jsem nepřišel, ale chtěl bych mluvit o posledním symbolu, a to o velikonočním beránkovi. K tomu už budeme společně procházet náš text z Exodu 12.



1 Hospodin řekl Mojžíšovi a Áronovi v egyptské zemi: 2 "Tento měsíc bude pro vás začátkem měsíců. Bude pro vás prvním měsícem v roce. 3 Vyhlaste celé izraelské pospolitosti: Desátého dne tohoto měsíce si každý vezmete beránka podle svých rodů, beránka na rodinu. 4 Kdyby byla rodina malá a na beránka by nestačila, přibere si každý souseda, který bydlí nejblíže jeho rodiny, aby doplnil počet osob. Podle toho, kolik kdo sní, stanovíte počet na beránka. 5 Budete mít beránka bez vady, ročního samce. Vezmete jej z ovcí nebo z koz. 6 Budete jej opatrovat až do čtrnáctého dne tohoto měsíce. Navečer bude celé shromáždění izraelské pospolitosti beránky zabíjet.



Tady vidíme beránka jako obětní zvíře u Židů, kteří byli zajatci v Egyptě. Vidíme, jaký musel být beránek. Musel být bez vady a co všechno musela rodina udělat. Beránek bez vady je symbol Ježíše Krista, který nezhřešil, svatý, který nám nesvatým hříšným přinesl život skrze svou smrt na kříži.

O tom je hlavně Velký pátek. A ve čtvrtek jsme slavili mnozí z nás pesachový seder. Tedy židovský svátek, kdy se připomíná Pesach. Tedy svátek, kdy Bůh 10 ranami bil Egypt, aby faraon propustil zajatý Izraelský lid na svobodu. A podařilo se. Z textu i vidíme, kdy svátek slavili, bylo to podle Židovského kalendáře 14. Nisanu. Jinak česky přesnice, pascha a odtud je název pašije - tedy příběh ukřižování, utrpení Krista. Řecky paschein - trpět. Zde vidíme, že nemůžeme křesťanské velikonoce oddělovat od židovské tradice. Původně slovo Pesach znamená přechod nebo přejití. A to už se dostáváme k beránkovi a jeho krvi. Pokračujme v textu trochu dál.



7 Pak vezmou trochu krve a potřou jí obě veřeje i nadpraží u domů, v nichž jej budou jíst. 8 Tu noc budou jíst maso upečené na ohni a k němu budou jíst nekvašené chleby s hořkými bylinami. 9 Nebudete z něho jíst nic syrového ani vařeného ve vodě, nýbrž jen upečené na ohni s hlavou i s nohama a vnitřnostmi. 10 Nic z něho nenecháte do rána. Co z něho zůstane do rána, spálíte ohněm. 11 Budete jej jíst takto: Budete mít přepásaná bedra, opánky na nohou a hůl v ruce. Sníte jej ve chvatu. To bude Hospodinův hod beránka.



Zde vidíme ty židovské biblické tradice, které se ve čtvrtek na pasachovém sederu připomínají. Připomínají se mj. hořké byliny, které jsou symbolem hořkého pobytu otroků v Egyptě. A hlavně ten beránek, jehož kost se vyskytuje symbolicky na stole. A pak už je tu krev, kterou měli potřít veřeje dveří, aby až anděl smrti projde zemí a bude bít Egypťany, aby přeskočil, v angličtině pass over, vynechal ty Izraelské domácnosti, které jsou přikryty krví beránka. To se už nedělá. Protože Židé už nejsou v zajetí.

A to je už symbolika, kterou známe z křesťanských velikonoc. Ježíš nás přikrývá svou krví. To znamená, že zemřel za naše hříchy, místo nás a v Jeho smrti máme odpuštění našich vin, ospravedlnění a věčný život.









Když jsme u Velikonoc, víte, kdy přesně Kristus zemřel? Ano, já to nevím. Ale máme tři možnosti: Podle Isaaca Newtona to bylo 7. dubna roku 30, 3. dubna 33 nebo 23. dubna 34. Vyberte si. Je ale zajímavé astronomicky, což nás může částečně uspokojit, ale není to jisté, že v podvečer 3. dubna 33 v Jeruzalémě vyšel Měsíc v úplňku zčásti ztemnělý a toto zatmění skončilo 51 minut po východu slunce. A tento údaj se shoduje s evangelijními zprávami (Mt 27,45; Mk 15,33; L 15,33), takže toto datum 3. dubna 33 se nejen dobře pamatuje, ale je pravděpodobně datem Kristovy smrti. A vzkříšení by pak připadalo na 5. dubna 33. Proč tedy slavíme Velký pátek 25.3. a neděli vzkříšení 27.3.? Protože to tak bylo zavedeno prvním nikajským koncilem roku 325. Velikonoční svátky se od té doby slaví v neděli následující po prvním jarním úplňku.
A když to nejde provést, je to tu další. Já se raději koukám do liturgického kalendáře než na Měsíc. To je snazší. Takže Velikonoce jsou putujícím svátkem, stejně jako židovský Pesach. Velikonoce se mohou slavit mezi 23. březnem a 26. dubnem.



Pojďme ale raději zpět k velikonočnímu beránkovi. Čtěme dál od verše 12:



12 Tu noc projdu egyptskou zemí a všecko prvorozené v egyptské zemi pobiji, od lidí až po dobytek. Všechna egyptská božstva postihnu svými soudy. Já jsem Hospodin. 13 Na domech, v nichž budete, budete mít na znamení krev. Když tu krev uvidím, pominu vás a nedolehne na vás zhoubný úder, až budu bít egyptskou zemi. 14 Ten den vám bude dnem pamětním, budete jej slavit jako slavnost Hospodinovu. Budete jej slavit po všechna svá pokolení. To je provždy platné nařízení. 15 Po sedm dní budete jíst nekvašené chleby. Hned prvního dne odstraníte ze svých domů kvas. Každý, kdo by od prvního do sedmého dne jedl něco kvašeného, bude z Izraele vyobcován. 16 Prvního dne budete mít bohoslužebné shromáždění. I sedmého dne budete mít bohoslužebné shromáždění. V těch dnech se nebude konat žádné dílo. Smíte si připravit jen to, co každý potřebuje k jídlu. 17 Budete dbát na ustanovení o nekvašených chlebech, neboť právě toho dne jsem vyvedl vaše oddíly z egyptské země. Na tento den budete bedlivě dbát. To je provždy platné nařízení pro všechna vaše pokolení.



Proto si tento den připomínáme, protože to Bůh sám ustanovil Izraeli. A my v tom novozákonně vidíme Krista. Kristus je tím Beránkem zabitým pro nás a v Něm máme odpuštění hříchů a nový život.



Ale dnes je neděle, ne? Ne pátek. Dnes slavíme vzkříšení... Tak co s tím?

Proto jsme si přibrali jako druhý text Marka 16,1-8.

Ten jsem podrobněji vykládal ráno na Skalce. Tak aspoň stručně. Je to opravdu pozoruhodný text, kde tři Marie přicházejí k hrobu s vonnými mastmi, aby pomazaly Krista, ale Ježíš nikde.



Opět si dovolím přečíst:



1 Když uplynula sobota, Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova, a Salome nakoupily vonné masti, aby ho šly pomazat. 2 Brzy ráno prvního dne po sobotě, sotva vyšlo slunce, šly k hrobu. 3 Říkaly si mezi sebou: "Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobu?" 4 Ale když vzhlédly, viděly, že kámen je odvalen; a byl velmi veliký. 5 Vstoupily do hrobu a uviděly mládence, který seděl po pravé straně a měl na sobě bílé roucho; i zděsily se. 6 Řekl jim: "Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. Hle, místo, kam ho položily.

Nebudu se zde zabývat detaily, odkážu vás k mému dopolednímu kázání. Zdůrazním jen hlavní skutečnost, že hrob byl prázdný. Jaký to musel být pro ně šok. Představte si, že jste na pohřbu a jdete se ujistit, že neboštík je opravdu mrtvý... a on tam není. Kde je? Kam se poděl? V paralelních textech vidíme naštvanou Marii, která pláče: "vzali mého Pána a nevím, kam ho uložili". To čteme u Jana. Ale učedníci to opravdu nebyli, ti byli podle Marka ustrašení a zalezlí. Naopak hrdinné Marie šly jako první k hrobu. A byly to ženy, kterým se Kristus první ukázal. A byly to opět ženy, ke kterým první mluvil anděl:

"Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. Hle, místo, kam ho položily."

A anděl jim dává instrukce, co mají dělat a to je věřím i důležité pro nás:

"jděte, řekněte učedníkům, zvláště Petrovi: 'Jde před vámi do Galileje;
tam ho spatříte, jak vám řekl.'"

Tedy anděl jim neříká, musíte mi věřit, ale říká, ověřte si to. Jděte za ním do Galileje. Řekněte to učedníkům. Co ale Marie udělaly? Poslechly anděla?

8 "Ženy šly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas.
A nikomu nic neřekly, neboť se bály."

Kdyby to takhle skončilo, bylo by to dost tragické a smutné. Co by to bylo za dobrou zprávu? Kristus byl vzkříšen, ale nikdo se to nedozvěděl. Zmatek, smutek, nepochopení.

Naštěstí ale víme, že příběh pokračuje:

9 "Když Ježíš ráno prvního dne po sobotě vstal, zjevil se nejprve Marii z Magdaly, z níž kdysi vyhnal sedm démonů. 10 Ona to šla oznámit těm, kteří bývali s ním a nyní truchlili a plakali.
11 Ti, když uslyšeli, že žije a že se jí ukázal, nevěřili. 12 Potom se zjevil v jiné podobě dvěma
z nich cestou, když šli na venkov. 13 Ti to šli oznámit ostatním; ale ani těm nevěřili. 14 Konečně se zjevil samým jedenácti, když byli u stolu; káral jejich nevěru a tvrdost srdce, poněvadž nevěřili těm, kteří ho viděli vzkříšeného."

Marie ze strachu utekly, ale Ježíš sám vyhledal Marii Magdalskou a znovu jí řekl, ať to řekne učedníkům. Ona už to udělala a ti jí neuvěřili. Pak se musel dokonce ukázat jim. Na jiném místě čteme, že se šli přesvědčit sami. Zdá se, že učedníci Krista mají dlouhé vedení. Velmi dlouhé. Ale tady je důležité zdůraznit, že to nejsou jen "ti natvrdlí učedníci z Bible". Ale těmi natvrdlými učedníky z Bible jsme vlastně my. Jsme to často my, kterým to nedochází. Tento týden jsem měl kuriózní rozhovor s jednou ženou, která nevěří ve vzkříšení mrtvých. Byl to jeden pro mě z nejvíce překvapivých rozhovorů velikonoc. To, že lidé nevěří v posmrtný život a ve vzkříšení mě nepřekvapuje. Ale to, že věřící lidé ve vzkříšení nevěří. To je kuriózní. Trochu mi to právě připomnělo reakci Ježíšových učedníků. Nechci se rozhodně nikomu vysmívat nebo někým pohrdat. Jak jsem řekl, jsme to často my, kteří se díváme a nevěříme svým očím. A musíme si i šáhnout tak jako Tomáš, abychom uvěřili.

Nezapomeňme ale ne poslání, které nám Kristus dává:

15 "A řekl jim: "Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. 16 Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen."

Ve všech 4 evangeliích čteme o Velkém poslání církvi, abychom šli ke všem národům a získávali Kristu učedníky. Ne naše učedníky, ale Ježíšovy učedníky. Máme kázat evangelium všemu stvoření. Tedy každému. Ať už uvěří a nebo ne. Uvěření lidí není na nás. Kázání ano. Bůh připravuje ty, kdo uvěří a ty, kdo ne. My máme jít a kázat radostnou zvěst, protože Kristus je dnes vzkříšen, je živý i dnes. Radujme se! Až budeme zítra slavit státní svátek, nezapomeňme. Ať už budete někoho mlátit nebo ne, vzpomeňte si na rány na zádech našeho Pána. Až uvidíte kraslice, nepohoršujte se, ale ale vzpomeňte na vajíčko - symbol nového života a červenou - krev našeho Pána. Až uvidíte beránka, vzpomeňte na velikonočního Beránka, Ježíše - našeho Pána. Kristus byl vzkříšen, opravdu byl vzkříšen. Haleluja! Amen.




Velikonoční kázání 2016 Mk 16

26. března 2016 v 19:51 | Grizly |  Kázání
Kázání CB Skalka, neděle vzkříšení 27.3.2016, Marek 16,1-8



Milí Kristovi přátelé,

vítám také mezi námi hosty, posluchače na internetu. Je jaro. Už technicky vzato od 21.3.
(od pondělí). A také nám přibyl státní svátek. Doufám, že jste ho využili dobře. My jsme v pátek důstojně oslavili státní svátek celonárodním čtení Bible. Byli jsme rádi, že se k nám i připojili naši korejští přátelé ze spřáteleného baptistického sboru v Malešicích. Bylo docela přijatelné počasí a vydali jsme všech 75 porcí gulášové polévky a také skoro všechny velikonoční noviny. Lidé se zastavovali a ptali se, co jsme zač a proč to děláme. Věřím, že tak by to mělo být, že se lidé v našem okolí dozví, že tu jsme a proč tu jsme a co děláme... Věřím, že události kolem Kristova kříže a zvláště Ježíšovo zmrtvýchvstání vyvolalo pěkný poprask. Ono to není jen tak, mrtví neožívají a zázraky tohoto typu byly vnímány jako znamení Mesijášova příchodu. Kristovo vzkříšení, které si dnes připomínáme je základní zvěstí evangelia. Ježíš zemřel za naše hříchy a třetího dne vstal z mrtvých. Proto nakonec jako křesťané slavíme v neděli bohoslužby.



Dnes máme před sebou tři texty. Dva jsou od apoštola Pavla a jeden evangelijní. Ten evangelijní je z Markových pašijí, je to vlastně zážitek 3 Marií u prázdného hrobu. Na to jsme viděli moc povedenou scénku od Mirky, Elizabeth a Ester. Za to moc děkujeme. Na ten evangelijní text se zaměřím v poslední části nejvíc. A ty zbylé dva čtené jsou pavlovské z 1. listu do Korintu a do Kolos. V 15. kapitole Korinťanům Pavel připomíná veliké vítězství. Zatímco v pátek jsme byli smutní, atmosféra naší bohoslužby měla být a byla smuteční, truchlivá, pohřební, vždyť šlo o pohřeb. Ta dnešní atmosféra by měla být radostná, vítězná, triumfální, chcete-li: vždyť Kristus slavně z hrobu vstal. Kristus pokořil smrt. Smrt prohrála. Život zvítězil. Pavel říká, že kdyby Kristus nevstal z mrtvých, byla by naše víra marná. Měl jsem tento týden zajímavý rozhovor s jednou věřící ženou, která pochybovala o tom, že až umře, že život bude pokračovat i po smrti. Ironií bylo, že dodávala, že je hluboce věřící. Přitom v jádru evangelia je tato radostná zvěst, tak jak ji výstižně zachycuje Pavel: "Hle, Kristus zemřel za naše hříchy, jak o tom svědčí prorocké Písmo. A jeho tělo bylo pohřbeno. Vstal potom z mrtvých v třetí den ráno, jak o tom svědčí prorocké Písmo." (1K 15,3-4).

Tedy to je to první, co si z neděle vzkříšení máme vzít. Bez vzkříšení jsme jen zombie. Jsme zoufalci. Jsme chodící mrtvoly. Jsme lidem náboženským, ale chladně smutní. Celý náš život by byl podobný atmosféře velkého pátku. Jedna velká deprese. Ale - Kristus skutečně vstal z mrtvých, a tak naše víra není marná. Naše víra je naopak smysluplná. Máme naději na věčný život. Jistě, náš život nezačíná až po smrti. Začal ve víře už tady. Ale očekáváme v plnosti život s Kristem i po smrti. Jak to shrnuje Pavel na jiném místě: život je pro mne Kristus, smrt je zisk. Jak to? Protože když zemřeme, setkáme se a budeme navěky s Pánem Ježíšem. Je to místo, nebe - kde nebude ani smrti, ani bolesti, ani nemoci ani trápení. Znamená to snad, že máme spáchat sebevraždu, abychom tam už byli? Jistě ne. Pavel sám říká, že je pro ostatní užitečnější, aby žil než aby umřel. Vždyť náš život je smysluplný. Ježíš zemřel, abychom my mohli žít. Tedy zaprvé, naše víra není marná, má smysl, protože smrtí život nekončí.



A to nás dostává k druhému dnešnímu textu z Kolosenským 3. Na tomto místě nám Pavel říká, že nemusíme čekat, až zemřeme, abychom mohli začít žít. Ale ve světle události vzkříšení máme žít už teď! Křesťan žije ve dvou horizontech - mezi nebem a zemí. Na jiném místě čteme, že je občanem dvou království. Pozemského a nebeského. Z toho vyplývá, že máme být nohama pevně na zemi. Nemáme se distancovat od světa, ve kterém žijeme a být mimo. Ale zároveň nemáme na občanství pozemském příliš mnoho stavět. Slovy Pavla z 3. kapitoly Kolosenským: "usilujte o to, co je nahoře... myslete na věci nebeské... nelpěte na pozemských..." Zároveň říká, že "sláva tohoto života je skryta s Kristem v Bohu." Neříká tím, že náš pozemský život nemá smysl. Na jiném místě říká, že máme myslet na věci přízemní, pozemské. Nakonec výrazem této zemitosti je láska k bližnímu. Člověk mystický, který jen uniká z reality a jeho realita je více éterická než zakotvená v realitě všedního života, není de facto schopen lásky. Jak nám to připomněl před časem náš nový kazatel Tomáš, není možné milovat všechny lidi, protože pak nemilujeme de facto nikoho. Realita je, že žijeme v čase a nemůžeme se rozdělit mezi příliš mnoho podnětů a lidí současně. Tedy to druhé, co si z toho můžeme vzít je žít život pozemský pod zorným úhlem nebeského. Tedy křesťane, žij v realitě a v přítomnosti. Nepřipoutávej se příliš hodně k tomuto pozemského světu. Neobklopuj se příliš mnoho věcmi a nevaž se příliš na lidi země. Ale na druhou stranu, neutíkej před realitou a stůj pevnýma nohama na zemi. Věřím, že právě pak bude církev skutečně křesťanskou. Nebudeme jen náboženskou organizací, ale budeme Kristem vonící nevěstou. Tou, která lidem kolem nás připomíná, že křesťané jsou praktičtí, každodenní lidé, kteří ale mají naději a život. Když se nás lidé zeptají, kolik je hodin, budeme vědět, že se posunul čas a že je jaro. Budeme schopni lidem ukázat cestu, poradit s problémem atd. Ale zároveň budeme ukazovat na přesah do věčnosti. Ty jednotlivé starosti dneška nás nezahltí. Nebudeme jen utrápení a utahaní z práce. Nebudeme chtít, aby nám dali lidé pokoj. Ale budeme zářit Kristem právě v těch každodenních situacích v práci, škole, na ulici, v dopravních prostředcích. Budeme skutečně solí a světlem.



Tedy za prvé, vzkříšení nám připomíná, že máme naději po smrti. Za druhé nám říká vzkříšení, že máme žít každodenní život v realitě v těle a v přítomnosti, nicméně nezapomínat na život nebeský. Tedy žít pevně nohama na zemi, ale nezapomínat na to, že jsme i občany nebe.



A za třetí a to už se dostáváme k vlastnímu evangelijnímu textu z Markových pašijí, 16. kapitoly, 1-8: nemáme se děsit, ale máme jít k druhým a být svědky velikonoční zvěsti. Protože Kristus je vzkříšen, opravdu byl vzkříšen.



Přečtěme si dnešní hlavní slovo ještě jednou:

1 Když uplynula sobota, Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova, a Salome nakoupily vonné masti, aby ho šly pomazat. 2 Brzy ráno prvního dne po sobotě, sotva vyšlo slunce, šly k hrobu. 3 Říkaly si mezi sebou: "Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobu?" 4 Ale když vzhlédly, viděly, že kámen je odvalen; a byl velmi veliký. 5 Vstoupily do hrobu a uviděly mládence, který seděl po pravé straně a měl na sobě bílé roucho; i zděsily se. 6 Řekl jim: "Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. Hle, místo, kam ho položily. 7 Ale jděte, řekněte učedníkům, zvláště Petrovi: 'Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.'" 8 Ženy šly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas. A nikomu nic neřekly, neboť se bály.



Důležitý detail se odehrál mezi pátkem a nedělí. A to je věřím klíčové, to je v orientálních podmínkách až příliš důležité. Kdyby Ježíšovo tělo bylo mrtvé, nebylo by dobré čekat. Zbičovaná a krvavá mrtvola v teplotách 40-50 stupňů, možná minus 15 stupňů v jeskyni se rychle rozloží a červy ji začnou žrát. Nikdo by nechtěl čekat do neděle. To nedává smysl. Přesto 3 Marie šly Ježíše pomazat drahými mastmi. Jak jsme viděli ve scénce. A pokud tohle věděly, proč kupovaly ty masti? Je to snad obraz uctívání, jako když Marie vylila drahý nardový olej na nohy Ježíše? V tomto textu je zajímavé tajemství, paradox, rozpor či jak chcete... v čem? Kdyby věděly, že je vzkříšen, nekupovaly by masti. Kdyby však tomu nevěřily, masti by také nekupovaly, protože by tělo bylo už dávno zetlelé. Pokud mi nevěříte, podívejte se do Janova evangelia na vzkříšení Lazara. Ježíš tehdy řekl: "odvalte ten kámen!" řekli mu: "ale Pane, bratr zde leží už čtyři dny a jeho tělo je v rozkladu", namítla Marta. Přitom Marta stejně jako Marie věřily ve vzkříšení při všeobecném zmrtvýchvstání na konci časů.... ale nevěřili v to časné... brácha už moc smrděl a bylo moc horko... proč ta změna? Že by se Marie poučily od Marty s Marií a Lazara? Čekali nějaký zázrak? Podobně jako v naší každodenní zkušenosti, lidé se chovají někdy divně. Dělají věci, které nedávají smysl. Někdy jednáme iracionálně. Je těžké si některé jednání vysvětlit. Možná pro ten smutek a trauma ze smrti milované osoby. Možná je to snad tím, že v nich byla jiskřička naděje, že by to bylo jinak. A nebo třeba byly na Aljašce či jak Mormoni věří, že Ježíš byl v Americe, tam by třeba tělo tak rychle neuhnilo, protože tam není tak horko.





Proč jsem to to teď tak pitval? Protože je to divný. Evangelium nám dává zajímavý pohled do psychiky Marií a zároveň do rozporu naší lidské duše. Oni tak nějak věřily ve vzkříšení, ale nečekaly, že by se to snad stalo. Byly zvědavé. Co tam asi chtěly vidět? Vždyť ho už viděly na popravišti na Golgotě umřít. Je to asi jako se naposledy podívat do rakve na pohřbu. Ujistit se, že je vše tak jak má být. Neboštík je skutečně mrtvý. Já se osobně nerad dívám na mrtvoly. A není to ze strachu, že by snad otevřely oči a že by ožily. Tato zkušenost byla jiná. Vyrazila jim tak říkajíc dech.



Druhý detail dnešního textu. Nevím, zda jste si toho v pátečních pašijích podle Marka všimli, ale je tam psáno: "A Josef koupil plátno, sundal Ježíšovo tělo z kříže, zavinul je do toho plátna a položil do hrobu vytesaného ve skále. Potom přivalil ke dveřím hrobky veliký kámen a odešel." Ještě jednou: "potom přivalil ke dveřím hrobky veliký kámen"... 3. osoba jednotného čísla. On. A tady dnes čteme ve 3. verši 16. kapitoly: "Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobu?" Kdo nám odvalí... Jeden muž by to dokázal a tři ženy ne? A nebyly to jen stařenky... Cosi na té smrti bylo paralyzujícího. Možná se jim ani moc nechtělo vidět, co je uvnitř. Nejen že si koupily drahé masti na rozkládající se tělo. Šli ze podívat ze zvědavosti, ale přitom si vzdychaly, kdo jim že otevře ten hrob... Nedávno jsem se dozvěděl, že to nemuselo být tak, že je to několikatunový kámen, ale že je to poměrně malý kruhový kamenný poklop, který se poměrně lehce odvalí od hrobu. Proto stačí jeden člověk. Ano, mnoho lidí se snažilo evangelijní konce harmonizovat a detaily vyretušovat, ale je dobré si připustit, že v Bibli máme 4 různé verze Ježíšovy smrti a vzkříšení. Nějaké odlišnosti tam skutečně jsou. A jsou tam i podivuhodné věci jako jsme na to narazili dnes.



Nepochopte mě špatně, nesnažím se vyvracet pravdivost Bible. Nesnažím se ani popírat vzkříšení. Nesnažím se ani zpochybňovat vaši víru. Naše víra je ale opřena o zázrak. Ne o fyzikálně dokazatelné tvrzení a vědecky neprůstřelný popis, jak to všechno detail po detailu bylo. Ale máme před sebou pravdivé historické svědectví. Bible není ani románová fikce. Ani to není vyretušovaný a vyprecizovaný dokument církve, tak jako třeba katechismus, který v sobě neobsahuje žádné tajemné zákruty a nenechává prostor k otázkám. Ale právě naopak. Právě proto mám rád Bibli a zvláště evangelia, že tajemně voní otázkami. Na které neexistuje jiná odpověď než že se stal zázrak. Nemáme dost důkazů pro to, abychom každého přesvědčili, že musí věřit. Máme ale dost dobrý základ pro to, aby náš rozum nemusel trpět a mohli jsme věřit.



To třetí, co jsem chtěl dnes sdělit právě z tohoto příběhu je to, co následuje:

5 Vstoupily do hrobu a uviděly mládence, který seděl po pravé straně a měl na sobě bílé roucho; i zděsily se. 6 Řekl jim: "Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. Hle, místo, kam ho položily. 7 Ale jděte, řekněte učedníkům, zvláště Petrovi: 'Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.'



Ženy šly dál do otevřeného hrobu. Kdo nám odvalí ten kámen? Už byl odvalen. Nebude nám smrdět jeho mrtvola? Nebude, protože hle - není tu.

Místo toho tam byl mládenec. Snad anděl, mužská postava. V bílém rouchu. Bílé roucho značí, že poselství pochází z nebe (jako ve Zj 1,14...). Ženy měly strach. Klepala se jim kolena strachem. Možná křičely strachy. Přízrak? Ne. Ale ta situace byla velmi sugestivní. Představte si, že jste na jejich místě. Představte si, že jste na pohřbu, jdete k rakvi a čekáte, že tam uvidíte mrtvolu vašeho příbuzného. A von tam není. Co? Co? Kde je? A místo toho uvidíte chlapa, který nevypadá jako z tohoto světa co vám říká: "neděste se!" No, nepodělal by se z toho jeden? Možná to muselo být o moc sugestivnější než dnešní scénka. Možná to bylo právě tak. Já nevím, nebyl jsem tam. Ale strach bylo to dominantní, co si z toho odnesly. Dostaly jasné vysvětlení a instrukce. Nebojte se. Není tu. Byl vzkříšen. Podívejte se, tady měl být a není. Jděte! Jděte k učedníkům. Řekněte. Řekněte: jde do Galileje. Tam ho uvidíte, jak vám to řekl... A co udělaly Marie? Nic. Bez nadsázky. Marie v šoku a klepající se strachem neudělaly nic. Kdo ví, jak bychom jednali na jejich místě. Představte si ten šok, co musely prožít! Umřel jejich milovaný mistr. Jeho tělo neměly čas nabalzamovat. Měly depresi. Šli přesto k hrobu. Ale vojáci nikde. Hrob odvalený. Tělo nikde. Místo toho anděl.

Kdo by se z toho nepokakal strachy? Koho by to neparalizovalo?

Náš dnešní text končí divně 8. veršem: "Ženy šly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas. A nikomu nic neřekly, neboť se bály."

Co je to za evangelium? A ony zdrhly, protože se rozklepaly strachy a radši nic nikomu neřekly. Amen. Je dobře, že pozdější redakce toto evangelium prodloužila a doplnila pokračování. Představte si, že by to evengelium skončilo takhle.

Náš příběh ale depresivně nekončí. Kristus to tak nenechal. Je tam dopsaná ještě další verze. Jako kdyby tam byl příběh ještě jednou a trochu jinak. Takhle se to moc nepovedlo. Pokud je vám to divné, představte si to chronologicky po sobě. Tak ten příběh asi pokračoval: "Ježíš Kristus vstal z mrtvých časně ráno v neděli. Nejprve se ukázal Marii Magdaleně, ženě, ze které kdysi vyhnal sedm démonů. Ta šla a oznámila to Ježíšovým učedníkům, které nalezla plačící a zoufalé...."

Z paralelního textu víme, že učedníci ženám nevěřili a šli si to ověřit sami. A zažili šok jako Marie.

Z Marka ale vidíme, a to je hlavní podle mě na tom textu dnes ráno v neděli vzkříšení - ten rozdíl.

Co by se stalo, kdyby jen viděly anděla a neviděly tělo. A když k nim osobně promluvil Kristus. Kdyby nám jen někdo něco řekl, tak bychom si poťukali na čelo a šli dál. Ježíš Tě miluje. Super, dobrý. Jsi blázen. Dobrý pro Tebe. Když se ale s Ježíšem setkáme osobně, dělá to zásadní rozdíl. To je jiná. Každý z nás zažíváme setkání s Kristem jinak. Jedno máme ale jako znovuzrození křesťané společné - každý z nás jsme Krista potkali osobitým, jedinečným, ale hlavně osobním způsobem osobně. Asi ne tak jako Marie. To by bylo divné. Možná trochu jako Pavel. Oslepil ho a pak prohlédl. Slyšel Jeho hlas, i když ho nikdy neviděl. Možná ve snu. Někdo třeba úplně jinak. Ale je dobře, že k nám Ježíš mluví. Ježíš byl vzkříšen a je živý i dnes. Otázka je, zda se s ním chceme setkat. Je dobře, že si to nakonec Marie nenechaly pro sebe. Ale Kristus musel udělat další krok. Ze strachy podělaných Marií se staly odvážné svědkyně evangelia. A pak i z truchlivých a ustrašených učedníků. Jakými učedníky budeme my? A pokud ještě učedníkem nejsi: chceš se s Kristem setkat dnes? Amen.

Kdo zvítězí a setrvá... (list do Thyatir)

21. března 2016 v 11:06 | Grizly |  Kázání
Milí Kristovi přátelé, Dovolte mi na úvod hádanku. Schválně, jestli uhodnete, o koho se jedná.

Narodil se 3. března 1974 v Děčíně. Je to bývalý český akrobatický (reprezentant ve skikrosu) a alpský lyžař. Je čtyřnásobným vítězem Světového poháru ve skikrosu, dvojnásobným skikrosovým mistrem světa (z let 2005 a 2007), pětinásobným mistrem České republiky v alpském lyžování, kterému se věnoval do roku 2004. Je členem sportovního oddílu USK Praha. Startoval na Zimních olympijských hrách 2010 ve Vancouveru, kde se umístil na 11. místě, a na ZOH 2014 v Soči, kde skončil po pádu na 18. místě. Při závodu Světového poháru v Arose utrpěl v únoru 2015 zlomeninu stehenní kosti. Po uzdravení měl v plánu startovat ještě v následující sezóně SP, kterou chtěl pojmout jako rozlučkovou, ale kvůli dlouhému léčení a nedostatečné fyzické kondici oznámil v listopadu 2015 ukončení sportovní kariéry.

Víte, kdo to je? Správně, je to Tomáš Kraus.

Milí Kristovi přátelé, důvod, proč jsem si Tomáše vzal dnes jako příklad je, že bych chtěl mluvit o vytrvalosti v křesťanské víře. Dovolím si dnes použít jako předlohu text 4. listu ze Zjevení Jana. Je to nejdelší a podle mě i nejzajímavější dopis. Je zapsaný ve Zj 2,18-29. (přečti) Ve 26. a 28. verši máme dvě úžasná zaslíbení. K tomu, abychom jich dosáhli, musíme splnit dvě podmínky. Ty jsou uvedeny ve verši 26: kdo zvítězí a kdo vytrvá v mých skutcích až do konce… To mě dnes opravňuje mluvit o tématu vytrvalosti. Než se ale k tomu dostaneme, dovolte mi náš dnešní text zasadit do souvislostí a alespoň zběžně jej ohledat. Někdy si jako kazatel připadám jako detektiv a při čtení Bible mám pocit vzrušení. Je to jako když čtu napínavou detektivku. Zvláště je to tak při čtení Zjevení a 7 listů. 7 listů jsou navíc velmi aktuální, protože mluví nejen o historické církvi, ale typologicky mluví o nás a duchovním stavu našich společenství. Právem vyvolávají tyto texty očekávání. Někdy nás motivují a pobídnou, jindy velmi usvědčí a napomenou. Je třeba také dodat, že je jich 7, protože církve nejsou všechny stejné. V Efezu vidíme církev, která ztratila svou prvotní vášeň, první lásku. V druhé církvi do Smyrny vidíme věrnou a duchovně bohatou církev, která je vytrvalá v pronásledování. V církvi do Pergamu vidíme církev kompromisů, která se sice drží Krista, ale podléhá falešnému učení. V dnešní církvi, v Thyatirách vidíme porušenou církev, které chybí rozlišení a toleruje herezi a hřích. Na tu se dnes zaměříme. V Sardech vidíme typ mrtvé církve. V šesté církvi ve Filadelfii vidíme příklad trpělivého a vytrvalého společenství, která nezapírá Krista. Vidíme tedy, že ne všechny církve jsou napomínány, 2 ze 7 jsou chváleny a nejsou napomínány. To není příklad církve v Laodikeji, která je typem vlažné církve, tedy duchovně slepé, nahé a porušené církve. 5 ze 7 církví v Malé Asii je napomínáno. Je povzbuzující, že 6 ze 7 církví je chváleno. Tedy Ježíš je pozitivní. Více chválí než kritizuje. Když ale kritizuje, jde ke kořeni problému, jde k jádru věci.

Povězme si něco o Thyatirech, než se dostaneme k samotnému textu. Thyatiry bylo město, které leží asi 100 km od pobřeží Egejského moře a bylo 4. v pořadí. Tím, že je dopisů 7, je tento dopis přesně v prostředku. Ti z vás, kdo jste narozením prostřední o tom něco víte. A nebo pokud jste jedináčci, prvorození či naposledy rození si to můžete představit tak, že stojíte ve frontě na jídlo. Nejste ani na začátku ani na konci. Tedy máte k cíli ještě cestu, ale nejste poslední. Thyatiry není ani nejhorší sbor ani nejlepší z hlediska hodnocení. Pokud jde o město, můžeme si to představit tak, že šlo o dělnické, převážně ateistické město s obchodními i řemeslnými cechy. Když v 18. verši čteme o zářivém kovu, vyleštěném bronzu, muselo to rezonovat místním řemeslníkům s bronzem. Nábožensky byly dominantní dva kulty - Apolův a Artemidin. Vidíme narážku také v 18. verši na planoucí oheň, Apollos byl bůh slunce. Kromě tohoto modlářství měl každý cech své božstvo, slavily se tu zemědělské svátky a festivaly často spojené i se sexuálními orgiemi. Za to také Ježíš kritizuje ty, kdo se nechali svést k nemravnostem (ve verši 20). Thyatiry bylo vnitrozemské město, politicky poměrně bezvýznamné, ale dosti živé duchovně. Podívejme se tedy postupně na to, co se píše v tomto dopise. Nebudu všem detailům věnovat stejný prostor, upozorním vás na nejdůležitější věci.

Tou první věcí, která by nám neměla ujít je to, co se dovídáme o Ježíši. Každé malé dítě a dokonce i ateisté ví, že se o Kristu říká, že je Syn Boží. Tohle označení ale v našem listě bylo velmi provokativní, protože tak se označoval římský císař. Tedy je to konstatování, že Kristus nemá být jeden z dalších bohů, které v životě uctíváme vedle peněz, zdraví a rodiny, ale má být pro nás jednička. A to první a jediný. Mimochodem někdy nám může připadat, že dnes už je zbytečné mluvit o modlářství, protože přece žádné sošky neuctíváme a dřevu ani zlatu se neklaníme. Což je za prvé nepravda, protože lidé (alespoň) ve velkých městech pod vlivem různých náboženství a okultních new age praktik tohle znovu začínají dělat. A za druhé, modly si vytváříme nejrůznější. Už jste někdy slyšeli: Musím to zaklepat. Hlavně to zdraví… Tak vás můžu i snadno naštvat. Jak řekl Luther: když nemůžeš lidi motivovat k nenávisti ke hříchu, ať aspoň nenávidí tebe. Mimochodem Ježíš se pouze na tomto místě ze 7 listů představuje jako Boží Syn, což asi o něčem vypovídá. Mimochodem v každém ze 7 listů se Ježíš představuje jinak a zdá se, že to zapadá perfektně do situace místní církve a typu sboru, o který jde. Církev v Thyatirech je porušená církev, proto se Ježíš připomíná jako Boží Syn, jako ten, kdo má nárok být uctíván jako jediný Bůh.

Co se ještě o Kristu dovídáme? Boží Syn má ohnivé oči. To není jako říct, "máš oči modré jako pomněnky nebo máš krásné oči jako studánky". Estéti a romantici uroní slzičku a prominou. Co tím chce básník říct? Prostě to, že Kristus má probodávající zrak. Ne tak jako lidé. Včera jsem šel do Tesca s Vojtíškem na oběd. Předběhla mě skupina maďarských dělníků. Byl jsem hodně naštvaný. Jeden z nic se na mě otočil a já jsem se mu zpříma podíval do očí. Neřekl jsem ani slovo a viděl jsem, jak se celá skupina vrátila do řady za mě. Docela jsem byl překvapený mocí neverbální komunikace. Mimochodem, tohle se mi normálně nestává. Takhle probodávající pohled tu nemyslím. Chce se tím říct, že Syn Boží nám vidí až do žaludku. To pochopíme i z 19. verše - vím o tvých skutcích. Nebo z verše 23: "vidím do nitra i srdce člověka." Nemusíme nic říkat a On ví vše. Kristus vidí srdce člověka lépe než člověk sám. My si často něco namlouváme a můžeme leccos okecat, ale před tím, kdo má planoucí oči jako oheň nic neutajíme ani nic neukecáme. Proto si také Ježíš dovoluje rozsuzovat prorokyni Jezábel.

To je další důležité téma tohoto dopisu. Pochvale věnuje 1 verš, ale kritice 3 verše a to značně delší. "to mám proti tobě, že trpíš ženu Jezábel". Každý, kdo trochu zná Starý zákon pochopí, že jde nejspíš o symbolické označení. Falešná prorokyně sváděla církevní lidi k bludům, když omlouvala hřích. Konkrétně dvojí: Za prvé, smilstvo a cizoložství a za druhé, jezení masa obětovaného modlám - účast na obětních pohanských hodech. Kdybychom měli více času, třeba na biblické, mohli bychom si připomenout příběhy z 1. a 2. Královské (1Kr 19.21. 2 Kr 9.10), kde je řeč o manželce nevěrného izraelského krále Achaba za proroka Elijáše. Jezábel opravdu neměla nejlepší pověst. Horší ženskou už si snad nejde představit. Nikomu bych takovou manželku nepřál. Co ještě stojí za komentář jsou kovové nohy v poslední části 18. verše. To značí, že na rozdíl od danielovské vize (Da 2,31-35), kde má socha mocnáře zlatou hlavu, ale hliněné nohy, Ježíš nemá nohy hliněné, ale silné kovové, bronzové. To mohlo dobře mluvit k kovotepcům a řemeslníkům, ti dobře pochopili, jak to apoštol Jan myslí. Pochopili, že Ježíš na rozdíl od lidí v moci postavených stojí pevně. A nejen že stojí pevně, ale Jeho slovo je na rozdíl od toho lidského pravdivé, Ježíš svým slovům dostojí. A krom toho si došlápne na ty, kdo svými lstivými slovy svádí lidi k bludu a na nevěrné křesťany. Proto zde čteme silné varování ve verši 22 a 23. Velmi silné slovo, které se ale naplní. "Sešlu na Jezábel nemoc a do velikého soužení uvrhnu ty, kdo s ní cizoloží." Zde asi nejde o doslovné sexuální orgie s Jezábel, i když i tak by se to asi mohlo chápat, ale jde o participaci, podíl na hříchu. Když někdo hřeší a druhý mu to omlouvá a nebo to dělá taky, tak hřeší spolu s ní(m). A to má velmi vážné následky. Zde vidíme, že Bůh trestá hřích a v některém případě dokonce používá nemoc jako nástroj. Nemoc nemusíme vždy vidět jen negativně, ale může to být i Boží trest. A když se hříšníci nenapraví, hrozí jim i smrt. Ve verši 23 čteme toto hrozné varování, které nás má probudit. Proč tak tvrdě? Z textu ve verši 23 čteme, že je to svědectví celé církvi. Podobný příklad najdeme i ve skutcích apoštolů u Ananiáše a Safiry. Nebo ve Starém zákoně v případě neposlušnosti Izraelců. Pán zkrátka někdy odvolá z tohoto světa neposlušného věřícího. Ne snad proto, aby hořel v pekle. Ale proto, aby neškodil církvi a Boží věci. Zkrátka Pán církve nechce, aby zlo a nepravosti bujely v církvi. Je zajímavé, že list do Thyatir není vůbec černobílý. Stejně jako ani naše realita není vždy černobílá. Někteří lidé sice hřešili v tomto sboru, jiní ne. Pán netrestá věrné spolu se svévolníky. Bůh je přece spravedlivý.

Kromě trestů a napomenutí najdeme v listu do Thyatir i pochvalu a zaslíbení. Nejprve pochvalu. Pán chválí 4 věci: lásku, víru, službu a vytrvalost. Zdá se, že to co chybělo církvi v Efezu, té první církvi chyběla první láska, církvi v Thyatirách láska nechybí. Co se tu myslí láskou? Láska se projevuje ve službě bližním. Je tu použito slovo diakonia, které známe ze slova diakonie. Služba jako znak pravého křesťanského života. Navíc je tu vidět progrese. Vývoj k lepšímu. Ježíš Thyatirské chválí, že nejen že mají lásku a víru a službu a vytrvalost. Ale že dobrých skutků je čím dál více. Jinými slovy, křesťané v této církvi se rozhojňují v lásce. Tak to má být. Aby toho nebylo málo, křesťané v Thyatirách jsou vytrvalí. Nedají se odradit.

Dovolte mi vrátit se k úvodní ilustraci nebo příkladu sportovce Tomáše Krause. Ne že bych nemohl najít lepší příklad nebo že bych nemohl použít nějaký křesťanský příklad. Jsi jako věřící vytrvalý? Necháš se snadno odradit od dobrého nebo třeba od služby? Ježíš dává církvi v Thyatirech úžasné zaslíbení. Je zapsáno ve verši 26 a 28. Tím se budeme po zbytek mého času zabývat. Ve všech sedmi listech máme podmínku a zaslíbení. V tomto listu máme podmínky dvě. Začnu tou společnou.

Kdo zvítězí. Na obrázku máme Špotákovou nebo si představte jiné sportovce. Myslím, že sport je dobrý příklad. Ale i tento zdánlivě biblický obraz trpí jednou chybkou. Nejde tu o to někoho porazit. Nebo ještě lépe, nejde o to porazit druhé lidi. Jak říká apoštol Pavel, nebojujeme proti lidem, ale proti mocnostem. Jsme ve válce na straně vítěze, ale nejde o to zmasakrovat lidské nepřátele. Vždyť naše zbraně jsou duchovní. Boží slovo a modlitba. Nebojujeme noži, pěstmi a střelnými zbraněmi proti lidskému nepříteli. Ale bojujeme na kolenou, na modlitbách za lidi, kteří ještě spasení nejsou. Bojujeme za naše posvěcení.

Proto věřím apoštol Jan doplňuje i druhý obraz - setrvá… kdo setrvá v mých skutcích. "Kdo setrvá v mých skutcích až do konce." Na obrázku máme horolezce, který se snaží vydrápat na horu. Včera jsem šel s Vojtíškem na kopec. Začali jsme naší obvyklou vyhlídkovou trasou. Potud se Vojtíškovi chtělo. Ale najednou jsem ukázal na kopec a řekl, že půjdeme tam. Vojtíšek řekl suše: "ne". A chtěl pokračovat dál. Myslím, že je to dobrý obraz toho, co se často v církvi děje. Vedoucí řekne: co kdybychom udělali to a to? A církev řekne: to jsme nikdy nedělali. A myslí se tu: a nikdy dělat nebudeme. Ono "ne". Samozřejmě jsou nápady, které by si někdy vedoucí mohl nechat od cesty a jsou hodny odmítnutí a zapomenutí. Jsou to však někdy naše pohodlnost, stereotypy či strach, které někdy zadusí skvělé nápady a Boží vizi. Dávejme si proto pozor, abychom s odmítáním nového nepohřbili i Boží věc. Nakonec Bůh se nenechá naším ne odradit. Teď mě nepochopte špatně. Vrátil jsem se pro Vojtíška, nechal ho sesednout z motorky a šli jsme pěšky. Nesl jsem jeho motorku a Vojtíšek pěkně šlapal do kopce. Pak jsem ho nechal chvíli jet na motorce, to už se mu chtělo. A když jsme vyšlapali kopec, měli jsme pěkný výhled. Stálo to za to. A pak ta nejlepší část - Vojta mohl jet na motorce z kopečku dolů. Měl radost a vůbec mu už nevadilo, že jsme překonali jeho prvotní odpor. Jak jsem řekl, nepochopte mě špatně. To já jsem někdy jako křesťan tím klukem, kterému se nechce šlapat do kopce. Přitom si nechávám ujít krásný výhled. Tím výhledem je myšleno zaslíbení, které tu máme.

Tím se dostáváme k třetímu obrazu. Zní na první pohled děsně nebo ještě lépe děsivě. Můžeme si říct, já žádnou moc nad národy mít nechci. Nenechme se ale mýlit. Tady nejde o nás. Kdybychom si chtěli myslet, že bychom měli chtít moc nad druhými, byli bychom podobni tyranům a diktátorům. Těch bylo v minulém století mnoho. A za příklady není třeba chodit daleko. Nakonec Ježíšovi učedníci byli také takoví. Chtěli mít moc a autoritu. A Ježíš jim říká: "kdo chce být první, ať je služebníkem všech." Když tohle místo ale pochopíme kristologicky - zjistíme, že jde o citaci Žalmu 2. Je to masijánský žalm. Ve verši 6 je řečeno: "já jsem ustanovil svého krále na Sijónu, na své svaté hoře". Hora není naše, je Boží a nejsme to my, kdo je korunován, ale Mesijáš, Kristus. Tedy jinými slovy - tato moc nad národy není určená primárně nám, ale Kristu. Toto zaslíbení oslaví Krista. Toto zaslíbení je dále rozvinuto dvěma dalšími obrazy: železná berla a hliněné nádobí. Citovaný žalm 2, verš 9 říká: "rozdrtíš je železnou holí, rozbiješ je jako nádobu z hlíny." O co tu jde? Jde tu o soud. O Boží soud nad neposlušností, hříchem. Pokud byste mi nevěřili, přečtěte si verš 28: "tak jako já jsem tu moc přijal od svého Otce". Bůh Otec daruje svou moc nad národy Ježíšovi, Božímu Synu. Teď si ale možná někdo z vás položíte otázku: "proč se tedy namáhat, když z toho nebudu nic mít?" Jak víme, věci Božího království nejsou o oslavě našeho jména a nás samotných, ale o oslavě Boha. Když budeme Kristu věrní, Bůh bude oslaven na nás. Co z toho zbude nám? No přece radost v Kristu. O tom můžeme číst na jiném místě u Jana (Jan 15,11): "to jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná". Jinými slovy, jak říká kazatel John Piper: "Bůh je nejvíce oslaven v nás, když my jsme uspokojeni v Něm".

Předposlední obraz ukazuje druhé úžasné zaslíbení: hvězda jitřní. Jitřenka nebo také ranní hvězda je velmi jasná. Když je noc nejtemnější, tu začne zářit velmi jasná hvězda na obloze. Co nebo kdo je tou hvězdou jitřní? Je tu zřejmá odpověď, že tou hvězdou jitřní je Ježíš. (Zj 22,16). Když bude nejhůř, když celý svět půjde do háje, tehdy se zjeví Ježíš a přinese konec. O tom je nakonec kniha Zjevení. Že trvá naděje uprostřed beznaděje. Že zlo nakonec nezvítězí. Vypráví se jeden příběh: profesor theologie jel na přednášku o knize Zjevení, ale šel pozdě. Musel projít přes vrátnici. Když přišel k vrátnému, všiml si, že si studuje Bibli. Podíval se mu přes rameno a viděl, že si čte knihu Zjevení. Řekl si arogantně, co ten může o tom vědět? A tak se ho zeptal: "rozumíte tomu, co čtete?" A vrátný mu odpověděl: "no jasně!". A profesor ohrnul nos a řekl: " a o čem to tedy je?". A vrátný odpoví: "no přece o tom, že zvítězíme". Někdy jednoduchá odpověď je nejlepší. Kristus je tou jitřenkou, nadějí uprostřed noci, že noc, temnota, hřích a smrt nemají poslední slovo. Právě naopak: Kristus zvítězí a my spolu s Ním. Kristus přemohl na kříži smrt. Smrt byla poražena a život zvítězí. O tom jsou nakonec velikonoce. To budeme slavit příští týden v neděli. Jinými slovy jde o zaslíbení Kristova příchodu a vzkříšení.

A to už se dostáváme k poslednímu obrazu: co pro to musím udělat? Pevně se držte. Verš 25 odpovídá: "jenom se prvně držte toho, co máte, dokud nepřijdu". Není to výzva k těm, kdo jsou nevěrní. Ale je to výzva k těm, kdo jsou Kristu věrní. Je to výzva k vytrvalosti. Vytrvalost znamená pevně se držet toho, co jsme přijali. Ne nutně tradic a kultury a zvyků našich předků. Máme se držet Krista, evangelia. To je to, co máme pevně držet. Abychom ale mohli něco pevně držet, nesmíme držet jiné věci. Nebo se nechat rozptylovat věcmi jinými. Když mám celé kázání shrnout do jedné věty: "když se budeme pevně držet Krista, zvítězíme a setrváme až do konce." Pak uvidíme naplnění daných zaslíbení. Pak budeme mít Krista jako naši hvězdu jitřní. Dovolte mi skončit citátem z knihy Zjevení 21,23, kde můžeme vidět naplnění tohoto zaslíbení: "To město nepotřebuje ani slunce ani měsíc, aby mělo světlo: září nad ním sláva Boží a jeho světlem je Beránek. Národy budou žít v Jeho světle; králové světa mu odevzdají svou slávu…" Amen.