Únor 2016

List do Efezu

7. února 2016 v 7:18 | Grizly |  Kázání
Milí přátelé, hosté, posluchači na internetu,



je mi velkou ctí a výsadou být dnes s vámi a mám radost, že můžeme společně zakoušet společenství při svátostech a společně dnes sdílet dnešní slovo. Dnes pokračujeme ve výkladu apokalypsy, knihy Zjevení. Zjevení je dopis od Ježíše. A naše první část, 7 listů 7 církvím je vlastně dopis uvnitř dopisu. Hned v prvním verši je napsáno: "andělu církve v Efezu napiš...". A ve verši 2 je citát, to, co Ježíš říká tomuto sboru... Posledně jsme si řekli, že slovo zjevení, apokalypsa nesouvisí ani tolik s tragickými událostmi na konci světa a nějakými hrůzami, ale spíše s odkrytím určitých duchovních souvislostí, které nám mohou unikat. Touto duchovní souvislostí, která nám může jako církvi unikat v našem poslání je první láska. Jaký je důvod toho, co jako církev děláme? Jaká je naše motivace? Je motivace naší služby to, abychom naplnili tento sál lidmi? Nebo je naší motivací to, abychom se měli dobře? Nebo je motivací pro to, co děláme, abychom se zajistili? Dnešní slovo je výzvou k sebenáhledu. Říká se, že nejtěžší na sebenáhledu je právě to, že je těžké se podívat na sebe. Někdo se třeba rád pozoruje v zrcadle. Říká si, to jsem ale fešák. Dobře vypadám. Ale už si třeba nevšimneme, že máme špatně zastřižené vlasy nebo vousy. Nebo máme na puse kus jídla. Je fajn, když nám o tom někdo řekne. Proto je dobře, že Ježíš Janovi dal slova, kterými nahlíží na církev a ukazuje nám něco o nás. Zjevení je právě ten sebe-náhled, který potřebujeme, abychom si něco důležitého uvědomili. Je to jako kdyby nám někdo dal nahlédnout do karet a řekl nám, co o nás ví. Když hrajete karty, třeba Bang, máte nějaké trumfy a ty můžete použít. Ježíš říká ve verši 4: "to mám proti tobě..., že už nemáš takovou lásku jako na počátku".


Zkusme si vzpomenout, jaké to bylo být poprvé zamilovaný. Věřím, že většina z nás to zažila. Jaký to byl pocit? Krásný? A jaké to bylo s Bohem? Někteří z nás si třeba ještě vzpomenou, jaké to bylo být zamilovaný do Ježíše, když jsme se obrátili. Já si na ten pocit ještě pamatuji. Podobně jako v chození, člověk je ochotný dělat věci, které by později považoval za hloupé. Třeba když se křesťan obrátí, je ochotný zlikvidovat svou sbírku nelegálně stažené hudby nebo filmů. Křesťané vyhazují bedny s alkoholem a nebo přestanou kouřit. Pro první lásku člověk udělá první a poslední. Je to určitá radikalita, zápal, možná negativně řečeno i určitý fanatismus, který nás pohání. Nechci teď hájit naivitu ani černobílé postoje konvertitů, ale jde mi o popis motivace. Jednání třeba může být hloupé a po několika letech bychom si řekli, jak jsem takové věci mohl dělat? Ale motivace je líbit se Bohu a uvnitř nás je touha být jiný, začít nově.



Ježíš nás dnes, zvláště když slavíme Večeři Páně, konfrontuje s naší motivací. Co tě pohání ve tvém křesťanském životě? Miluješ Ježíše? První přikázání je: "miluj Boha celým svým srdcem, celou duší i silou"... Je láska k Bohu hnací silou tvého duchovního života? Nebo jen tak plachtíš ze setrvačnosti? Větroň a nebo kluzák, jak se říká, má skvělou vlastnost, že je poháněný silami větru. Nevím, zda jste někdy seděli v takovém letadle. Já ano. Táta mě brával, když jsem byl malý, na krátké lety. Když jsem odešel ze školky, byly mi asi 4 nebo 5, šli jsme s tátou na letiště do Letňan do aeroklubu a já si sedl spolu s instruktorem do letadla. Sedl jsem si na padák, protože jsem byl příliš malý, abych jinak viděl z kabiny letadla. Jednou mi dokonce instruktor dal do ruky páku a nechal několik minut pilotoval. Proč s vámi sdílím tento příběh? Protože vlastností kluzáku je to to, že nemá motor a přesto plachtí sám vzduchem. Využívá aerodynamiky. Na rozdíl od motorového letadla, které je poháněné motorem na letecký benzín, kluzák je poháněný vztlakovou silou větru. Je to tak i s námi. Jsi jako křesťan v setrvačném režimu, kdy těžíš z toho, co jsi se kdysi naučil? Kdysi v besídce. A nebo v jiném sboru? Jaké je tvé očekávání?



Jako církev a jako věřící lidé máme tendenci upadat do určitých schemat či automatismů. Možná jste si toho všimli při řízení auta. Nebo při nakupování. Nebo při práci. Nebo při jídle. Možná většina dne je souborem automatických mechanismů, které jsme se naučili a o kterých nepochybujeme. Jeď 177čkou a pak přestup na 195ku... a pak na metro... Ráno vstát a vyčistit si zuby a pak jít do práce. Dát si kafe a pak domů. Podobně křesťanský život může být naplněný duchovními rutinami. Čtení Bible, modlitba, kostel... to není samo o sobě špatné. Naopak, některé rutiny, tradice, zaběhlé způsoby potřebujeme. Bylo by hloupé analyzovat, jak si správně řčistit zuby a nebo přemýšlet ráno nad tím, jak se mám najíst nebo jak dělat svou práci, když se ode mě očekávají výkony. V duchovním životě nás ale stereotypy mohou otupovat a utlumovat naši motivaci. Když se život s Bohem stává stereotypem a nebo dokonce nudou, je třeba si říct, že je něco špatně. A nemusí to být jen prostředím. Někdo to řeší tak, že změní lokál, odejde z církve a najde si jinou. Lepší. Ale po čase zjistí, že upadne do stejného automatického režimu a nudy, a tak znovu a znovu mění církve. Problém je přátelé v nás. To my si vytváříme automatismy, které nás činí necitlivé na Boží slovo a oslovení.



Křesťané v Efezu měli tento problém, o kterém jsme právě mluvili. Na jednu stranu je Ježíš chválí a není toho málo. Ve verších 2-3 chválí jejich vytrvalou práci a statečné úsilí. Chválí jejich snášení utrpení a pronásledování. Chválí jejich schopnost rozpoznat falešné učení a zápal pro pravdu.

Na druhou stranu ale křesťany v Efezu kritizuje za to, že ztratili svou první lásku. A není to takové smítko, které kazí jinak dokonalý sbor. Říká drsně, že pokud s tím nic nebudou dělat, hrozí tomuto sboru zánik. Říká to zajímavě: když s tím nebudeš nic dělat, pohnu tvým svícnem. Jinými slovy, někdo jiný vás vystřídá a převezme váš duchovní úkol.



Je to i naše situace, milí přátelé, bratři a sestry, že jsme rezignovali na náš duchovní úkol a jsme spíše v režimu plachtění než v režimu očekávání na Boží promluvení?

Jestli nevíte, zkuste si položit otázku, kdy ke mně naposledy promluvil Bůh? Někdy je legrační slyšet svědectví křesťanů. Abyste se neurazili, řadím se k této skupině jako první. Mluvíme o svých duchovních zážitcích, ale jsou to nepřekvapivě zážitky z první fáze našeho života. Říkáme: řekni nám své svědectví. Jak ses obrátil. No, obrátil jsem se před 15 lety... a pak spustíme, jak jsme žili buď ve věřícím nebo nevěřícím prostředí. A popíšeme náš duchovní stav. A pak popíšeme, jak k nám Bůh promluvil a pak už následuje chvála na to, jak to bylo super. Někdy ještě přidáme kompenzační větu: no, ale život je duchovní zápas. A tím často skončíme... Proč to tak je, že nepopisujeme častěji současné duchovní zážitky s Bohem? Není to někdy tak, že v poslední době jsme s Bohem nic nezažili? Věříš tomu, že Bůh je živý i dnes a mluví k tobě?

Jak jsem řekl, nepovažuji se za výjimku...



Včera jsem si uvědomil, jak je to důležité. Jel jsem z fakulty domů. Nasedl jsem poněkud pohroužen do sebe na metro a ponořil hlavu do komentáře ke Zjevení. Doufal jsem, že nebudu rušen a že si dočtu komentář ke Zjevení, abych se dopřipravil na dnešní kázání. V tom na mě někdo promluvil. Říkal jsem si, "co to?" A koukám, že naproti mně sedí spolužák ze střední. Tomáš na mě začal mluvit a říkal jsem si, to je zajímavá náhoda. Modlil jsem se za něj už dlouho. Napsal jsem mu sms a nic. A teď sedí naproti mně... kdybych na fakultě zůstal o trochu dýl, asi bych ho nepotkal... tak jsme se dali do řeči.



Odpoledne jsem šel do Tesca s Vojtíškem. Byl jsem ve svém automatickém režimu a najednou vidím u pokladny Milana, kamaráda z vinotéky dole na Skalce. Říkal jsem si, jaká náhoda. Zamávám na něj, stejně mě neuvidí a půjdu dál. Viděl mě... Tak jsme se začali domlouvat neverbálními gesty, protože byl trochu daleko. Pak jsme se přiblížili a začali spolu mluvit. A pak když jsme se rozloučili, potkal jsem ještě jednu studentku angličtiny. Kdybych se s Milanem nezapovídal a nezdržel se, asi bych ji na ulici minul. Dokonalé načasování. Chválil jsem Boha, že připravuje situace. Je jen na nás, jestli se necháme z našeho stereotypu vyrušit a necháme se vést... a nebo se raději ponoříme do knihy trochu hlouběji, raději popojdeme do jiného vagonu, raději svěsíme hlavu a přehlédneme člověka... to se dělá vždy snáz... co kdyby nám chtěl Bůh něco říct. Raději vypnu v neděli mozek a pohroužím se do sebe trochu hloubš, tak aby mě kázání neoslovilo...



Křesťané v Efezu měli krásný sbor. Četl jsem asi 10 stran o historickém pozadí. Bylo to strhující čtení. Efez zápasil se Smyrnou o duchovní a administrativní vliv v oblasti. Poslíček, který měl objet 7 sborů a doručit poselství jel jako první do Efezu. Nebylo to jen proto, že bylo nejblíž. To jistě bylo. Ale bylo to asi nejdůležitější město v Malé Asii. Z našeho pohledu malé město, asi 40,000 lidí. Ale v tehdejší době to nebylo malé město. Byla to obchodní křižovatka, kde se křížili mořské a suchozemské obchodní trasy v Sýrii. Bůh měl proto strategický záměr s tímto městem a sborem. Ten sbor v Efezu byl moc důležitý jako svědectví. Město bylo protkané pohanskými kulty. Nejdůležitějším kultem byl kult Artemidy. Artemidin chrám v Efezu se řadí do tzv. Starověkých divů. Nebylo to jen nějaké vůdů nebo nějaké čáry. Náboženství a byznys se tu potkávali. Prodej sošek této bohyně byl důležitým obchodním artiklem. Apoštol Pavel strávil v tomto městě 3 roky a dokonce sem napsal jednu ze svých nejlepších epištol Efezským. Proč to říkám? Efez bylo důležité město a Bůh s ním měl svůj záměr. Pánu Bohu záleželo na sboru v Efezu.

My si můžeme říkat, že na nás Bůh kašle. Nejsme pro Něho důležití. Ale náš sbor je pro Pána Boha důležitý. Jsme důležitým svědectvím ve městě. Někdy si můžeme říkat, že Skalka je jen malý sbor. V Praze je spoustu skvělých a velkých sborů. To možná jo. Ale na Skalce jsme jediní. Na 22,000 lidí jsme jediným křesťanským společenstvím. Skeptici říkají, popojeď metrem a ve Vršovicích a Strašnicích najdeš další. Jistě. Ale tady na Skalce mezi těmi paneláky jsme tu sami. Pán Bůh má pro nás důležitý úkol - být svědectvím tomuto místu.



Kristus nás dnes vyzývá: Vzpomeňte si, jak to s vámi bylo, jděte do sebe a navraťte se k činorodé lásce. Jaké by to bylo, kdybychom jen nevzpomínali, jaké to bylo při našem založení. Ale kdybychom byli nadšení pro Ježíše dnes? Tento rok? Jaká je Tvá vůle, Pane, pro naše společenství a pro můj život? Co chceš, abych udělal, Bože?



Miluj Boha svého, celou svou duší, celým svým srdcem a celou svou silou.



V 7. verši je krásné zaslíbení: Slyšte, co vám Bůh říká: "Kdo zvítězí, okusí ovoce stromu věčného života, který je v Božím ráji."

Je to zaslíbení i pro nás. Když zvítězíme sami nad sebou a nad světem, dostane se nám výsady být v Boží blízkosti navěky. Co to znamená prakticky?



Přestat se sebelítostí. Přestat utíkat z přítomnosti. Přestat dělat kompromisy víry. Přestat splývat s pohanským okolím v jeho hříchu. Buď svědectvím lidem v práci. Své rodině. Svým spolužákům. Buď jiný. A pokud jde o naše srdce. Jdi do sebe. Přemýšlej proč děláš co děláš? Co tě pohání? Je to to, co si o tobě budou myslet druzí? A nebo to, co o tobě říká Bůh?



Chci nás všechny povzbudit k hledání Boží vůle. Možná je důležitý první krok. Vezmi průvodce čtením a čti. Co ti Bůh říká dnes? Co ti říká zítra? Možná je to přijít na kurz My Life. Možná je to přijít na skupinku. Možná je to začít pracovat na tvém manželství a nebo na způsobu, jak vychováváš své děti. Možná je to udělat další krok. Nechat se pokřtít. Domluvit si schůzku a vyznat své hříchy. Připojit se k trijádě. To už budeš muset zjistit sám. Ale jedno je jisté. Když vypneš autopilota, můžeš být překvapen, že Bůh je živý a mluví k tobě i dnes. A zítra. Amen.