Prosinec 2015

Lid, který chodí v temnotách...

24. prosince 2015 v 8:59 | Grizly |  Kázání
Půlnoční kázání CB Skalka 24.12.2015 Lid, který chodí v temnotách, uvidí veliké světlo...



Milí přátelé, jsme rádi, že jsme dnes na tomto místě. Půlnoční bohoslužba je tradicí, která má své kouzlo. Svit svíček, zpěv koled a přátelé kolem nás, svařák, kterým se za chvíli zahřejeme. Dárky jsme rozbalili a teď je čas oslavit vánoce. Pro tento rok jsem vybral jeden prastarý text z proroka Izajáše, 9. kapitoly, který věřím dobře shrne, o co jde v těchto vánocích. Jde o citát z proroctví z 8. století př. Kr. o narození dítěte. Ne ale jen tak ledajakého dítěte. Toto dítě má zvláštní rysy...



1 Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo;
nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo.

5 Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn,
na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno:
"Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje."



Nejprve úvod. Lid, který chodí v temnotách... nejde jen o tmu, ale o duchovní temnotu, dokonce mravní bídu a hlavně, ztrátu naděje v budoucnost. Izrael byl v této době porobeným národem a postupně ztrácel naději na záchranu. To se stalo mnoha dalším státům a národům v historii. Národ, který přestane věřit ve smysl vlastní existence a nebo je na pokraji zničení. To se může stát i nám, že utrpení, bolest a nebo obtížná situace nás přivede do krajní nouze a zoufalství, že přestáváme věřit, že to může někdy skončit a může nastat něco pozitivního. Taková je nakonec situace mnoha našich spoluobčanů a přátel.



Do této beznaděje, úzkosti a zoufalství přichází slovo proroctví. Slovo proroctví o naději. Ne falešné naději na lepší zítřky nebo jakéhosi pozitivního vyznání, že bude líp, že musíme doufat či něco podobného. Ale slovo Boží, které není postavené na klamném doufání lidském, ale na jistotě Božího zaslíbení.



Stovky proroctví se naplňují v narození Božího Syna, Ježíše Krista. Místo narození, čas i okolnosti. V narození Krista sestupuje sám Bůh na tuto zem a říká: já vím, jaké to je. Jsem s vámi. Jsem jedním z vás. A zároveň jde o Boží slib, který se stal skutečností. Národ Izrael byl skutečně osvobozený. Dekretem perského krále Kýra se mohl skutečně vrátit zpět do své země a obnovit to, co bylo zničeno. Hradby, chrám i Jeruzalém.



Proto je toto proroctví skutečně nadějné. Přináší naději doprostřed beznaděje. Přináší jistotu doprostřed nejistoty. A přináší světlo doprostřed temnoty. Ale hlavně, přináší osobu, která sama je nadějí.



Podívejme se teď na tituly osoby, která je touto nadějí.

Za prvé, divuplný Rádce. V našem světě je mnoho lidí, kteří nám radí a jejichž rady se mnohdy zdají divuplné. Ale Ježíš Kristus v Duchu svatém nepřináší jen nějaké rady. Ale přináší skutečnou moudrost Boží. Moudrost, která jde za hranice lidského poznání a vědění. Moudrost, která přináší spasení a záchranu celého lidstva. Z lidského pohledu je to divné. Jak by se malé dítě mohlo stát moudrostí ke spasení? Ale jak víme z celého života Krista, Jeho život byl naplněný divuplnou moudrostí, která překonala věky a zůstane nakonec až na věčnost. O tuto moudrost se můžeme opřít i o těchto vánocích. Moudrost Kristova je skutečně nadějná.



Za druhé, Božský bohatýr. Jinými slovy Mesijáš je mocným Bohem. Narozené dítě není jen obyčejné plačící miminko. Ale v Kristu je dán nový Král, jehož království nebude konečné. Kristus nevládne jen jednomu národu, ale bude vládnout celému světu. On je vtěleným Bohem, skutečným vládcem všech lidí. Na tohoto vládce čekáme při druhém Kristovu příchodu a jeho moci se nic na tomto světě nevyrovná. To je nadějná skutečnost.



Za třetí, Otec věčnosti. Na tom je vidět, že Mesijáš není z lidského světa, ale jde o samotného Boha. Boží Syn není obyčejný král, ale skutečně Boží Král. Každý člověk má jen omezený počet dní a pak zemře. Boží Syn Ježíš byl od počátku s Bohem a na pravici Boží přebývá. Proto má smysl se k Němu modlit a Jeho očekávat. Očekávat o vánocích Otce věčnosti je velmi nadějné.



A konečně, za čtvrté, Vládce pokoje. V tomto světě není moc pokoje. Lidé spěchají a zvláště ve městě můžeme cítit atmosféru zmatku a chaosu. Lidé kolem nás to vnímají, a proto raději utíkají k alkoholu a snaží se před vánocemi utéct. Kristus je ale vládcem pokoje. Pokud tento pokoj nepociťuješ, Kristus, Vládce pokoje tě tímto pokojem může naplnit. Pros Boha o pokoj Boží. Jednak ve smíření s Bohem je pokoj. A jednak můžeš i o těchto svátcích být naplněný pokojem, který není z tohoto světa. Tento pokoj, který Kristus přináší, je skutečně něčím velmi nadějným.



O těchto vánocích si připomínáme, že s narozením Krista přichází do temnoty světlo. Do beznaděje naděje. A do našich srdcí pokoj Boží. Přeji nám všem, abychom prožili požehnané a nadějné vánoce a také všem přejeme šťastný začátek do nového roku 2016!



Pane Bože, děkujeme Ti, že jsi přišel do tohoto světa jako člověk. Děkujeme, že jsi Divuplný rádce, Mocný Bůh, Otec věčnosti a Vládce pokoje. Děkujeme, že už nemusíme chodit v temnotách, ale můžeme v Kristu vidět velké světlo. Prosíme Tě za všechny, kdo jsou dnes sami a kdo naději nemají, aby mohli prožít Tvoji blízkost a naději. Děkujeme, že naděje, kterou nám dáváš Ty sám, neklame. Amen.

Ten přicházející

21. prosince 2015 v 11:49 | Grizly |  Kázání
Milí Kristovi přátelé, hosté, jsme rádi, že můžeme dnes slavit vánoční bohoslužbu. Děti se již jistě těší na dárky, stejně tak věřím i my dospělí. Na tom jistě není nic špatného. Naopak, právě dárky jsou symbolem, který ukazuje někam dále a někam výše. Dárky ukazují k nejcennějšímu Daru, který Bůh daroval lidem, Ježíši Kristu. Jsem moc rád, že můžeme tuto tradici mít i tady na Skalce a vzájemně se obdarovávat dárky. Přitom myslet na ty, kdo jsou potřební a kdo by za normálních okolností dárky nedostali. Bylo pro mě povzbuzující vidět, s jakou radostí a obětavostí jste se do této akce zapojili a s jakou radostí jste upřednostňovali právě ty lidi, kteří jsou tak trochu na okraji. Měl jsem z toho velkou radost. Věřím, že je to dobrým rysem našeho společenství a snad i atmosféry, která tu na Skalce je. Je tu ale ještě další rozměr vánoc, který by neměl být zastíněn dárky a tradicemi. A na ten právě ukazuje náš dnešní text 4. adventní neděle.
Tím je aspekt svědectví. Jsem rád, že jsme mohli slyšet svědectví od Milana. Podobně Jan Křtitel byl svědek, který ukazoval na Ježíše. Podle slova Ježíše byl Jan nejvýznamnější starozákonní prorok. "Amen pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší než Jan Křtitel…" (Mt 11,11). Dokonce významnější než prorok Izajáš nebo dokonce prorok Mojžíš. Je to k nevíře. Dokonce dnes jsou s Janem Křtitelem spojována některá společenství, která ho mají jako vzor nebo dokonce v názvu. Koinónie Jana Křtitele. A nebo baptisté mají Jana ve velké úctě kvůli křtu. Proč je ale Jan tak významný?
Přichází za ním novozákonní inkvizice, kněží a levité. Tedy ti, kdo byli experty na rituály. Ptají se ho, proč křtíš? Je zajímavé, že dnešní perikopa staví do středu vánoc křest. Od 4. století si církev připomíná 4. adventní neděli právě tento zvláštní text a bylo to právě v době vánoc, kdy se hodně křtilo. Kněží a levité se ho ptají, kdo jsi? Co si myslíš o sobě, že jsi? Jsi Mesijáš? Jsi Elijáš? Jsi ten Prorok? To co je významné na Janovi, že Jan třikrát zapřel sebe. Na rozdíl od Petra, který také třikrát zapřel Ježíše, Jan Ježíše nezapřel. Jan třikrát zapřel sebe. 20. verš dokonce říká, nic nepopřel, ale otevřeně vyznal. Tedy vyznal Krista, ale zapřel sám sebe. Já nejsem Mesijáš. Já nejsem Elijáš. Já nejsem Ten prorok. Jan třikrát zapírá sám sebe.
A jak je to s námi, milí Kristovi přátelé? Jak často jako lidé zapíráme Ježíše, když mlčíme o své víře. Není to nakonec nic zvláštního. I nejvýznamnější apoštol - Petr - zapřel Krista. Když měl strach, že by byl s Kristem spojován, raději řekl, že s ním nemá nic společného. Ježíš to ostatně předpověděl - dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš. A tak se i Kristova prorocká slova naplnila. O tom svědčí i Jan v 18. kapitole: "Nepatříš i ty k učedníkům toho člověka? Nepatřím". Šimon stál u ohně a ohříval se. Řekli mu: "Nejsi i ty z jeho učedníků?" On to zapřel a řekl: "nejsem". Jeden z veleknězových sluhů, příbuzný toho, jemuž Petr uťal ucho, řekl: "Což jsem tě s ním neviděl v zahradě?" Petr opět zapřel a v tom zakokrhal kohout. Prorocká slova se naplňují. Později ve 21. kapitole se Ježíš po svém vzkříšení s Petrem setkává a pokládá mu třikrát otázku: miluješ mě? Třikrát musí Petr potvrdit svou víru v Ježíše. Jak je to podobné nám, že když je naše víra v úzkých, možná když máme strach, možná když máme pochyby, tak máme tendenci dělat mrtvého brouka. Zapíráme Krista. Tak jako Petr. Na rozdíl od Petra, Jan Ježíše nezapírá. Jan byl odvážný svědek Krista. On zapřel sám sebe, ale Krista nezapřel. Podobně i pro nás je to výzva. O těchto vánočních svátcích můžeme být světlem a solí v našem okolí. Slyšel jsem moc pěkný pořad v rádiu o vánocích. Byl tam jeden zpěvák, který otevřeně vyznal, že je křesťan. Bylo to hezké svědectví.
Na co církev ale ukazuje? Dokáže církev a my jako křesťané dnes ukazovat na Krista, který přichází? Nebo spíše ukazujeme na něco jiného? Je snazší ukazovat na tradice a rituály než na živého Krista. Je snazší se stáhnout do ústraní rodiny a přátel. Nebo utéct před světem. Je to snazší než být světlem světu. Jan byl na poušti a přicházeli za ním lidé, aby se od něho nechali pokřtít. A to vzbuzovalo otázky. Vzbuzujeme i my dnes v lidech otázky? "Co je to za lidi?" Nemyslím ve smyslu "ty jsou ale divní". Nebo to je ale banda. Ale otázky typu, "proč se chovají ke mně tak dobře?".
Když jsme odlišní od světa, kde žijeme, ukazuje na Krista. Je ale otázka, jak na Krista ukazujeme. Nemá to být zastaralým a divným jazykem. Nemáme být druhým lidem pohoršením v našem padlém jednání. Ale tak jako Jan být správně a originálně jiní.
Podívejme se v čem Jan zapírá sám sebe. Nejsem Mesijáš. Jako lidé, alespoň někteří z nás, máme tendenci se stylizovat do role Mesijáše. Chceme zachraňovat svět i lidi kolem nás. Máme tendenci podléhat pokušení, že bez nás se svět zhroutí. V tomto vánočním čase můžeme zaslechnout tichý hlas, že bez nás se svět nezhroutí. Není to o nás. Není to o našem aktivismu. Není to o našem spásání lidí, ale je to o Krostovu spasení. Přestaň spásat lidi, ale ukazuj na Krista Spasitele. Jenom On je skutečným Mesijášem, Králem, Kristem. My jako mesijášové jsme neschopní. On je schopný. My nedokážeme zachránit ani jednoho člověka. Kristus ale dokáže zachránit na kříži celý svět. Vánoce jsou svátkem narození Ježíše. Jeho narození ukazuje, že Spasitel přichází. Bůh se snižuje na naši úroveň lidství. A svým životem, smrtí a vzkříšením ukazuje to, co my nedokážeme. My si na Mesijáše můžeme hrát, ale nikdy jím nemůžeme být. Odložme mesijášský komplex a věřme Kristu.
Za druhé, Jan zapírá, že by byl prorok. Ani my nejsme proroci. Ten prorok je Kristus. Tím Prorokem je samozřejmě myšlený Prorok s velkým P. Tedy nejen ten, co káže Boží slovo, ale ten, kdo je tím Slovem. Někdy jako lidé máme tendenci lidem mluvit do života. To samozřejmě nemusí být nutně špatně. Ale kolikrát jsou naše rady nevyžádané. O těchto vánocích můžeme odložit naši snahu promlouvat naše pravdy do života druhých. Místo toho můžeme uznat a přijmout, že Ježíš je ta Cesta, Pravda a Život. On je tou Pravdou. On je tím Prorokem s velkým P. My nejsme proroky ani s malým p. Jan byl tím největším prorokem a přesto zapírá sám sebe. Zapírá, že by byl tím Prorokem. Protože ví, že přichází Kristus, který je tím Prorokem. Proroctví totiž neukazují na Jana, ale na Krista. On je jen hlasem volajícím v pustině. Tak i my ustupme Kristu, když přichází.
Jan tedy zapírá, že byl byl Mesijášem a že by byl Prorokem. Jestliže to udělal Jan, dělejme totéž. Ustupme Ježíši stranou.
Kdo tedy jsi? Za koho se pokládáš? Novozákonní inkvizice - kněží a levité nepřestávají s výslechem. Kdo tedy jsi? A zdálo by se nám, že Jan podléhá výslechu, ale jen na první pohled. Začíná mluvit o sobě, i když to neměl v plánu. Co říká? Vydává svědectví -
Ve 23. verši říká: "Jsem hlas volajícího na poušti: Urovnejte cestu Páně - jak řekl prorok Izaiáš."
V úvodu dnešní bohoslužby jsme četli tento text z Izajáše, 40. kapitoly. Prorok Izajáš předpovídá dávno před Janovým narozením, že bude na poušti znít hlas volající k pokání. Tento hlas svým svědectvím připravuje cestu Bohu.
Pamatuju si, že než jsem uvěřil v Krista, setkal jsem se několikrát s křesťany. Z počátku mi byli divní. Co mě ale upoutalo bylo, že mají zájem o druhé. Nebyl to morální způsob života. To bych snad očekával, že křesťané nekouří nebo že se moc neopíjí. Mnoho lidí dnes žije morálním a posvěceným životem. To je dobré. Co mě ale upoutalo bylo, že můj spolužák projevoval o druhé lidi zájem. Předtím to totiž nedělal. Byl to do sebe uzavřený člověk, který si svým škodolibým způsobem ze mě střílel. Zraňovalo mě to. Ale když uvěřil a stal se křesťanem, nejen že s tím přestal, ale projevil autentický zájem. To je jeden z aspektů lásky, že láska upřednostňuje druhé před sebou. A to se pozná i na tom, že máme zájem o druhé. Pozval mě na svůj křest a já se mu vysmál. Co blbneš, máš snad vymytý mozek? Pozval mě a i když jsem ho zpočátku odmítl, nevzdal to se mnou. I když jsem zpočátku moc duchovní zájem neměl, možná právě naopak, nezabalil to se mnou, ale zval mě dál a vedl se mnou různé rozhovory, které mě neodradily. A udělal to nejlepší co mohl, seznámil mě s dalšími křesťany. Skrze některé z nich jsem poprvé slyšel dobrou zprávu - o Ježíši Kristu.
Milí přátelé, Jan nezamlčel, nezapřel Krista. Když se ho ptali… a povězme si to… nebylo to tázání příjemné… byl před inkvizicí kněží a levitů: "Když tedy nic nejsi, proč tedy křtíš? Co si o sobě myslíš? Kdo tě k tomu oprávnil?"
Jan odpovídá ve 26. verši: "Já křtím vodou. Uprostřed vás stojí, koho vy neznáte - 27 ten, který přichází za mnou; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u jeho obuvi."
Bylo rolí chrámového otroka knězi nejprve rozvázat obuv. Bylo to proto, aby když vstupoval na půdu oltáře, kde obětoval, byl bosý. Vstupoval na svatou půdu. Byl to projev úcty Bohu i místu, kde Bůh přebýval. Podobně jako když hlas z keře v Exodu 3 na Mojžíše volá: "zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá." Role služebníka byla podřadná, služebná. Role kněze byla zásadní. A zde Jan stojí na místě služebníka. A Ježíš na místě kněze. Služebník rozvazuje opánky knězi. A Jan dokonce říká: nejsem ani hoden rozvázat ty boty. Je to snad komplex Jana, který si v sobě řeší? Ne, ale dobře ví, že jeho role je ukazovat na Ježíše. Podobně rolí církve není ukazovat sama na sebe. Nemá to být pocit výjimečnosti a důležitosti:"extra ekklesiam nulla sallus", "mimo církev není spásy"… ale ukazovat na Krista Postoj pokory: "Extra Kristum nulla sallus", mimo Krista není spásy. Církev a tradice musí ustoupit Kristu. Tedy ne že by role církve nebyla důležitá. Stejně tak role Jana Křtitele je důležitá - ale jeho role není být Prorokem nebo Mesijášem, ale je to hlas volající v pustině. Stejně tak i my máme být služebníky, nemáme si o sobě hodně myslet, ale máme být tím hlasem volajícím v pustině. Hlasem, který volá na poušti: "vyrovnejte cestu", přichází ten Přicházející. Máme být připraveni na příchod Krista. A být světu o Kristu svědectvím. Tak jako Jan. Máme zapírat sebe, abychom mohli vyznávat Krista.
Nejde o zapírání jídla a pití, abychom viděli zlaté prasátko. Ale máme zapírat svou pýchu a umírat svému hříchu, abychom rozpoznali Krista, toho Přicházejícího.
O tom jsou vánoce. Nejen o dárcích, ale o Daru, který byl dán. Ne o církvi a tradicích, ty mají jen ukazovat ke Kristu. Svíčky a svícny, půlnoční a dárky, stromečky a koledy, ty svědčí o Kristu tom Přicházejícím. Stejně tak i my buďme tímto svědectvím. My nejsme mesijáši ani proroci. Ale Kristus je tím Přicházejícím Mesijášem a Prorokem. Amen.