Listopad 2015

Advent Mt 21,1-11

29. listopadu 2015 v 8:43 | Grizly |  Kázání
Milí Kristovi přátelé,

nastala adventní doba, doba očekávání příchodu Pána Ježíše. To si připomínáme jednak symbolicky tím, že zapalujeme svíčky a zpíváme adventní písně. Čteme i texty v Bibli, které nám mají připomenout, že je jiný čas. Čas očekávání. Sekulární kultura kolem nás zná jen tradiční dekorace a komerce spojila tuto dobu již s vánocemi. Někteří lidé jsou už smutní, protože jsou sami a vánoce tradičně symbolizují dobu samoty, smutku a psychiatrické čekárny se plní pacienty. Už aby to bylo za námi. Jiní jsou zase jako posedlí nakupováním dárků. Pro nás křesťany má ale adventní doba připraveno něco jiného. Je to čas, kdy čekáme. Nejen v čekárnách u doktora nebo ve frontách na nákupy. Ale tušíme a vlastně víme, že čekáme důležitého hosta. Někoho, koho jsme již dávno uvítali v našem srdci. Čekáme na Pána. Pán Ježíš přichází. Jsme ve zvláštní době očekávání. Je to jako když děti čekají u vánočního stromečku, možná hledají dárky. Kam je rodiče mohli schovat? Jsou netrpělivé. Svou netrpělivost si zpestřují různými vedlejšími svátky jako je Mikuláš, kdy házejí petardy, aniž by tušily, co je význam tohoto svátku. Zpestřujeme si čekání na vánoce čerty a mikuláši a anděly, zatímco skutečné očekávání nám často bývá skryto. Dovolte mi položit vám otázku: Na co čekáš? Na koho čekáš?

Doba adventu je tradičně spojena s dobou postní. Paradoxně v naší kultuře, je to doba velkého obžerství a shonu. Zatímco nás tradice učí, že máme v tichosti očekávat a přemýšlet nad svým životem, místo toho se honíme za konzumem a dárky. Advent je totiž již od raných století spojený nejen s postem, ale i s pokáním. Máme přemýšlet nad tím, komu jsme ublížili a co v našem životě má být napraveno. Místo toho se honíme a spěcháme.

První zastavení bych chtěl tedy slovy vyjádřit takto: Křesťane v kostele, zastav se a nespěchej. Uvědom si, že Král přichází. Čiň pokání a věř evangeliu. Pokud ještě a nebo již nejste křesťané, co vám brání v tom, abyste na přicházejícího krále čekali?



Když se podíváme na náš dnešní text z Matouše 21. kapitoly, vidíme řadu adventních prvků. Sice tu nejsou žádné stromečky ani svíčky ani adventní věnce. Zato tu vidíme řadu eschatologických prvků.

Tedy prvků, které nás mají již při prvním čtení zasáhnout. Olivová hora. Oslice a oslátko. Betfage. Hosana. Dcera sijónská. Přicházející král.

Náš dnešní adventní příběh ukazuje někam dál. Ale kam? No přece "na horu"/nahoru!

Olivová hora je místem zjevení Hospodinovy slávy. Odtud se Hospodin ujme své vlády. To vidíme již u proroka Zacharjáše (14,4):

1 Hle, přichází den Hospodinův. Budou se mezi vámi o tebe dělit jako o kořist. 2 Shromáždím k Jeruzalému do boje všechny pronárody. Město bude dobyto, domy vypleněny, ženy zhanobeny. Polovina města bude vysídlena, zbytek lidu však nebude z města vyhlazen. 3 Hospodin vytáhne a bude bojovat proti oněm pronárodům, jako bojoval kdysi v den bitvy. 4 V onen den stanou jeho nohy na hoře Olivové, ležící na východ od Jeruzaléma. Olivová hora se rozpoltí vpůli od východu na západ velmi širokým údolím. Polovina hory uhne k severu a polovina k jihu.

Kam dál?

Na první pohled nás udeří do očí citát ve verši 5. Evangelista Matouš nám říká, že je to citát od proroka. Jakého? Jednak text je citací z Izajáše 62. kapitoly a jednak jde o proroctví z malého proroka Zacharjáše 9,9.

Izajáš 62 je nadepsán Spasitel přichází. Jde o zaslíbení Božímu lidu, že záchrana je blízko.

10 Projděte, projděte branami! Připravte lidu cestu! Vyrovnejte, vyrovnejte silnici! Odstraňte kamení! Zvedněte korouhev nad národy! 11 Hle, Hospodin dává slyšet až do dálav země výzvu: "Vyřiďte dceři sijónské: Hle, přichází tvá spása!" Hle, svoji mzdu má s sebou, u sebe svůj výdělek. 12 Nazvou je "Lid svatý", "Hospodinovi vykoupení". A tebe nazvou "Vyhledávaná", "Město neopuštěné".

Tedy Hospodin, Bůh Izraele ustanoví nové město, město neopuštěné, Nový Jeruzalém. V úvodním žalmu 24 si právě připomínáme tento motiv:

7 Brány, zvedněte výše svá nadpraží, výše se zvedněte, vchody věčné, ať může vejít Král slávy. 8 Kdo to je Král slávy? Hospodin, mocný bohatýr, Hospodin, bohatýr v boji. 9 Brány, zvedněte výše svá nadpraží, výše je zvedněte, vchody věčné, ať může vejít Král slávy. 10 Kdo to je Král slávy? Hospodin zástupů, on je Král slávy!

Proč žalmista mluví o vchodech věčných? Proč se mají nadpraží zvednout? Protože vchází Král slávy. A kdo je tím Králem slávy? Hospodin, on je Král slávy!

Podle proroctví ve Starém zákoně přichází Mesijáš, Kristus, On je Králem slávy!

Co máme dělat my?

Máme připravit cestu. Máme napřímit silnici. Slovy evangelisty, máme činit pokání a věřit evangeliu.

V našem dnešním příběhu symbolicky Ježíšovi učedníci odvazují oslátko, na kterém má Král slávy, Ježíš vejít do města Jeruzalém. Už to nemůže být jasnější. Každému, kdo zná trochu Bibli je jasné, že Ježíš je Králem slávy a On přichází.

Tedy Advent a adventní příběhy, svíčky a svícny a to všechno má ukazovat ke Kristu, Králi slávy. Jemu máme připravit srdce. Na Něho máme očekávat.

Tyto čtyři týdny jsou určeny k tomu, abychom činili pokání a obnovili svůj vztah s Bohem.

Druhou adventní neděli, první neděli v měsíci slavíme Večeři Páně, kde si můžeme tuto skutečnost zpřítomnit ve společenství Božího lidu. Proto vás zvu k této slavnosti. Proč slavnosti?

Protože očekávání Adventu nemá být smutnou záležitostí. Ale naopak. Radostnou. Proč radostnou? Protože příchod Krále slávy je spojený s radostí. Každý, kdo Pána Ježíše poznal, ví, že Jeho příchod je spojený s radostí.

Radostí pro ty, kdo ho čekají. A dodejme, smutkem pro ty, kdo jej nečekají. Jak to? Protože ti budou nemile překvapeni Božím soudem nad hříchem člověka. Advent je totiž zajímavé mezidobí mezi prvním a druhým příchodem. Ježíš přichází - my víme, že již jako člověk přišel skoro před 2 tisíci lety. Ale zároveň čekáme na Kristův druhý příchod. Čekáme, až Ježíš přijde ve slávě a bude soudit tento svět. Bude soudit hřích světa a přinese spravedlnost. To jsme si připomínali v předchozí sérii kázání Spravedlivý Bůh. Kristus bude soudit hřích každého člověka.

Pro ty, kdo mu ale dali svá srdce, kdo mu důvěřují, těm daroval ze své milosti svou spravedlnost. Spravedlnost, která není ze skutků, ale z víry. A ti se mohou na Jeho příchod těšit a dokonce se smějí a mají radovat.

Druhé zastavení pro nás dnes je proto spojeno s radostí.

Třetí proroctví, které se naplňuje, je proroctví ze Zacharjáše 9,9:

9 Rozjásej se, sijónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti.

Tedy Starozákonní prorok Zachrajráš předpověděl před mnoha a mnoha lety, že Král slávy přijede na oslátku. A to se právě v dnešním příběhu z Matouše 21 dovídáme. Ježíš přijíždí do Jeruzaléma na oslátku.

Prorok nás zve k radosti. Zve k radosti ty, kdo na Něho čekají.

Povězme si to ale upřímně. Zástupy čekají vlastně na někoho jiného. Zástupy čekají Mesijáše, ale jiného. Mesijáše, který ukončí jejich trápení s Římany. Čekají politického mesijáše. Mesijáše, který bude bojovat s politickým nepřítelem. A tak je to i nyní, milí Kristovi přátelé. My také čekáme vlastně na něco jiného. Chtěli bychom tu snadnější cestu. Chtěli bychom porazit nepřítele. Třeba Islámský stát. Nebo jiného nepřítele. Co nebo kdo je tvůj nepřítel? Proti komu bojuješ? Chtěli bychom od Boha, aby porazil naše nepřátele. On ale vchází pokorně a tiše. Ježíš není politický mesijáš, ale on je Kristus, Spasitel světa. Proč vjíždí na osličím mláděti? To symbolizuje pokoru a tichost. Boží věci se zde dějí na očích všech, přitom se dějí tak skromně. Podobně jako příběh narození Krista je situován do jeslí. Zdá se, že Bůh má smysl pro humor. Proč Král slávy nevjíždí na koni jako lidský mocný král? Chce ukázat, že skutečná síla nespočívá v moci zbraní a síle člověka, ale Boží moc je jiné povahy. Povahy duchovní. Protože jen Duch dokáže změnit kamenné srdce člověka v srdce masité. Jen Boží láska a moc dokáže pokořit naši pýchu.



V lidských očích je totiž Boží mesijáš zklamáním. On neodstraní politické nepřátele ani neodstraní utrpení a bolest. Alespoň ne hned. Zaslíbení, že již bolest ani smrt ani nářek nebude je určeno až pro Nové nebe a novou zemi. Na konečné řešení si totiž, milí Kristovi přátelé, budeme muset ještě nějaký ten čas počkat. Již nyní ale můžeme prožívat radost z Ježíše, který poněkud jinak, než bychom čekali, vjíždí do Jeruzaléma. On vjíždí jako tichý král do našeho srdce. Boží království nepřichází okázale a pomocí násilí, ale tiše vchází do našeho srdce. Máš připravené srdce na příchod Krále?

To třetí zastavení je nad výrazem Hosanna. Hosanna na výsostech Bohu! To lidé provolávají Ježíši, když vjíždí do Jeruzaléma. Původně výraz Hosanna znamenal "Pomoz již!". Šlo o zvolání žalmisty 118,25, šlo o prosbu Hospodinu:

24 Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho. 25 Prosím, Hospodine, pomoz! Prosím, Hospodine, dopřej zdaru! 26 Požehnaný, jenž přichází v Hospodinově jménu. Žehnáme vám z Hospodinova domu.

Nebo v 2. Samuelově 14,4 Tekójská žena křičí na krále: "Pomoz, králi!" Tím králem je David. Když tedy lid provolává Hosanna a my zpíváme Hosana v písních, prosíme tedy Hospodina o pomoc. Jako ta žena prosila krále Davida o pomoc. Proto lid provolává Hosana, synu Davidovi. Protože Ježíš je Král z linie králů krále Davida. Zástupy vidí v Ježíši skutečného krále. A on je skutečným Králem. Ale je ještě někdo jiný než lidský král. On je Král slávy. Hosanna na tomto místě není jen prosba o pomoc, je to zároveň provolávání slávy Bohu, Králi králů a Pánovi pánů. Říkáme tím, že Bůh je v našich očích veliký! Našemu Bohu netřeba pomáhat. Tak jako to násilní radikálové dělají pomocí bomb. Muslimové křičí: "Alah agbar" = Bůh je veliký. Když mu ale musí pomáhat, asi moc nevěří, že je veliký. Pokud je Bůh tak veliký, není mu třeba pomáhat. On má totiž veškerou moc. Vždyť Ježíš ve Velkém poslání říká: "byla mi dána veškerá moc na nebi i na zemi...". Místo toho, abychom na sebe vzali výbušniny a do rukou zbraně, máme pokleknout před Králem slávy. Místo abychom hlasitě křičeli, někdo ze strachu a jiný z lidského očekávání změny. Nemusíme cinkat klíči na lepší časy ve velkých davech na Václaváku. Místo toho může každý jeden z nás vejít do tiché místnosti a modlit se tam ke Králi králů, Ježíši Kristu. On je náš Spasitel a Pán. Místo toho, abychom ze strachu z událostí kolem nás volali hrůzou, můžeme zpívat ve společenství Hosana Králi králů. Hosana Pánu pánů.

Co s tím? Dovolte mi to shrnout. Za prvé, polož si v srdci otázku: na koho čekáš, duše má, srdce mé? Pokud čekáš na něco nebo někoho jiného. Pokud čekáš na důchod nebo na dárky či jiné tretky, zastav se v adventní době a čiň pokání. Čekej na Krále. Krále králů a Pána pánů, Ježíše Krista. V Něm máš skutečnou jistotu v dobách nejistých a zlých. V Něm najdeš spasení. Všechna starozákonní proroctví se v Kristu naplňují. Jemu máme připravit svá srdce. Jeho království a spravedlnost máme hledat a všechny věci nám budou přidány.

Za druhé, když máme strach, máme obrátit svůj zrak na Krále slávy. Tak jako žena tekójská volala k Davidovi, "Králi pomoz", tak my máme volat k Hospodinu, máme se modlit ke Kristu, "Kriste, smiluj se, Pane, pomoz!". Když nám není hej, nemusíme být smutní, protože čekáme na příchod Krista. Nemusíme smutnit, ale můžeme se v hloubi srdce radovat. Proto nám říká apoštol Pavel: "radujte se, znovu vám říkám, radujte se!". Můžeme, smíme a máme se radovat. Ne povrchně a chvatně, tak jako kultura kolem nás. Ale pokojně, tiše a křesťansky očekávat na Mesijáše. A když pak přijdou Vánoce, čas narození Krista, můžeme společně zpívat koledy. Ne ty pohanské. O pacholátku, štěstí a zdraví. Ale křesťanské písně, které nás učí o pokoře. A to je to třetí.

Král nevjíždí na koni, ale na oslátku. Kristus vjíždí jako pokorný král. Jeho napodobujme. Nechvástejme se svými úspěchy, ale pokorně čekejme na spasení. Oslavujme skutky Boží. Vyvyšujme Krále a ne sami sebe. Pyšní lidé mluví o svých úspěších. Pokorný král, králů Král nepotřebuje mluvit o sobě, ale o Něm mluví jiní. Lidé si v závěru našeho příběhu kladou otázku: "Kdo to jen je?" a v zástupu se šušká: "to je ten Prorok, Ježíš z Nazaretu.". Na jaře budeme studovat Markovo evangelium v kurzu Objevování křesťanství. Klíčovou otázkou toho kurzu je: "Kdo to jen je?" Na rozdíl od světa, který zná jako v případě ateismu a buddhismu Ježíše jako morálního učitele. V případě islámu jako Proroka. Evangelia ukazují Ježíše jako Božího Syna. Jako Krále králů a Pána pánů. Chci vás tedy povzbudit, abyste s námi studovali evangelia. A než přijde jarní čas, čtěme a studujme evangelia a pokládejme si v úžasu otázku učedníků: kdo to jen je? Advent přichází. Radujme se a zpívejme Hosana! Král přichází na oslátku. Amen.

O posuzování

15. listopadu 2015 v 7:42 | Grizly |  Kázání
Milí přátelé, hosté, posluchači na internetu. Dnes začínáme nový seriál kázání na téma křesťanský život. Dříve jsme si řekli, že evangelium je Boží moc pro každého kdo věří. Tedy evangelium je moc ke změně života člověka. Jestli je to pravda, když věříme v Ježíše Krista, náš život se mění k lepšímu. Když hledáme cestu k Bohu a nacházíme tuto cestu v Ježíši Kristu, mění to naše myšlení, cítění i jednání. Křesťanská víra není cosi vágního jako pouhý náboženský cit. I když zahrnuje naše nejhlubší pocity. Křesťanská víra není pouhá myšlenka. I když Pán Bůh chce, abychom ho milovali celou myslí. Křesťanská víra není jen etický systém, i když víra bez skutků je mrtvá. A máme milovat Boha více než sebe a bližního, bratra či sestru jako sebe. Dovolte mi připomenout, že křesťanská víra se dotýká celého našeho života. Pokud si říkáme křesťané, nemůžeme si myslet, že naše křesťanská víra se týká jen jednoho aspektu našeho života. Naopak. Týká se celého našeho života. V září jsme měli sérii, která toto téma začala a jmenovala se křesťanský život. V září jsme mluvili o třech aspektech lidského života. O dávání, o vytrvalosti a o čase. V této sérii budeme v tomto přemýšlení pokračovat a pokusíme se o této holistické zkušenosti změny života Bohem mluvit ze třech různých úhlů pohledu. První úhel mám dnes já, budu mluvit o jedné zkušenosti, kterou máme věřím každý z nás. Tou je posuzování lidí. Druhé kázání a druhý úhel pohledu bude mít náš misionář David Sedláček příští neděli. Bude mluvit o následování. A třetí úhel bude mít náš nový kazatel. Asi víte, že zakládá stanici našeho sboru v centru města. Tomáš Grulich bude mluvit o pravé moudrosti na naší společné bohoslužbě v kostelně. Moc se na tento seriál těším. Dovolte mi se na úvod pomodlit.

Už se vám někdy stalo, že jste si o někom mysleli, že je to úplný blbec? Dovolte mi ilustraci. Včera a předevčírem jsem řídil auto do Hradce. Někdo kolem nás udělal myšku na dálnici. Vykřikl jsem: to je ale vůl! Stalo se vám to někdy? Zkusím jinou oblast zkušenosti: přijdete na záchod a v záchodě zbylo něco, co není z vás. Co jste v tuto chvíli cítili? Někteří z nás dostanou "spravedlivý" pocit hněvu a řeknou: "to je ale prase." Nebo ještě jiný příklad: jdete kolem bezdomovce a ucítíte opravdu nepříjemný puch chcanek, potu a dalších komponent, z čehož se vám v tu chvíli chce zvracet. Možná nejsem jediný člověk, který něco cítí. Nebo koho z vás v pátek rozčílil teroristický útok v Paříži? 129 mrtvých, 352 zraněných a 99 lidí je v kritickém stavu. Ti blbí...!

Uvedl jsem tři odlišné lidské zkušenosti, ve kterých možná většina z nás má silné pocity a u kterých máme pocit, že je na místě vyslovit soud na druhými.

Někdy se v kostele říká: nesuď. Nebo v lepším případě nesuď, abys nebyl souzen. Jsme proti tomu obklopeni kulturou, která je naprosto naplněna sudičstvím. V samotném základu naší demokracie je symbol, který ukazuje na naši tendenci soudit. Možná si vzpomínáte na obrázek z jedné předchozí série kázání na téma Spravedlnost. Socha spravedlnosti. Říká se, že spravedlnost je slepá, socha justice. Je to jednak symbol toho, že někde v nás uvnitř je cosi hlubšího, co křičí, když je kolem nás pácháno nějaké bezpráví. Je to ale i tak, že někde hluboko v nás je zakódován pocit křivdy: to není fér. Ten člověk si to nezaslouží. Nebo naopak, ten člověk si zaslouží... Máme či nemáme tedy soudit?

Když se podíváme do Bible, vidíme, že je to trochu složitější...

Třeba v knize Exodu Bůh nad lidem Izraele ustanovil lidi, kteří soudili a rozsuzovali spory. Ex 18,22 říká: "Oni budou soudit lid, kdykoli bude třeba. Každou důležitou záležitost přednesou tobě, každou menší záležitost rozsoudí sami." Nebo v knize Leviticus: "Nedopustíte se bezpráví při soudu. Nebudeš nadržovat nemajetnému ani brát ohled na mocného; budeš soudit svého bližního spravedlivě." Nebo v knize Deuteronomium: "Ve všech svých branách, které ti Hospodin, tvůj Bůh, pro tvoje kmeny dává, si ustanovíš soudce a správce. Budou soudit lid podle spravedlivého práva." To pro nás není překvapivé, protože i v naší společnosti máme vymahatelné právo. Existují soudci, kteří mají soudit spravedlivě podle zákona. To, zda s jejich soudy souhlasíme nebo ne, zda jsou spravedliví či ne, ponecháme v tuto chvíli stranou. Tedy někteří lidé soudí a mají soudit. Když tedy budeme dnes mluvit o souzení druhých, asi to není soud soudců. Na jiných místech v Bibli čteme, že král je ten, kdo soudí: V 1. Samuelově čteme o lidu Izraele: "I my chceme být jako všechny ostatní národy. Náš král nás bude soudit a bude před námi vycházet a povede naše boje."

Nebo král o králi v 1. Královské: "Kéž bys tedy dal svému služebníku srdce vnímavé, aby mohl soudit tvůj lid a dovedl rozlišovat mezi dobrem a zlem. Neboť kdo by dokázal soudit tento tvůj lid, jemuž je tak těžko vládnout?" Nebo o Šalomounovi: "Bůh Šalomounovi řekl: "Protože máš na srdci toto a nežádal jsi bohatství, skvosty ani slávu, ani bezživotí těch, kdo tě nenávidí, ba nežádal jsi ani dlouhý věk, ale požádal jsi pro sebe o moudrost a umění, jak soudit můj lid, nad nímž jsem tě ustanovil za krále..." Tedy král je ten, kdo soudí. Zároveň víme z Bible, že Bůh je králem nad celým vesmírem a celou zemí a že spravedlivě soudí každého člověka... "Bože náš, což je nebudeš soudit? Nemáme sílu proti tomuto velikému množství, které táhne proti nám. Nevíme, co máme dělat, proto vzhlížíme k tobě." Bůh tedy také soudí. Jeho soud je dokonale spravedlivý. Jak je to ale s lidským soudem? Žalmista říká: "Dlouho ještě chcete soudit proti právu, stranit svévolníkům? Dopomozte nuznému a sirotkovi k právu, poníženému a chudému zjednejte spravedlnost, pomozte vyváznout nuznému ubožáku, svévolným ho vytrhněte z rukou!" Bible říká o lidských soudcích, že často soudí nespravedlivě. Žalmista se modlí: "Ať se moře s tím, co je v něm, rozburácí, svět i ti, kdo na něm sídlí, dlaněmi nechť zatleskají řeky, s nimi ať plesají hory vstříc Hospodinu, že přichází, aby soudil zemi. On bude soudit svět spravedlivě a národy podle práva." Bůh je tedy ten, kdo soudí spravedlivě a lidé jsou naopak těmi, kdo soudí nespravedlivě. Kniha Kazatel dává soudu ještě další rozměr: "Řekl jsem si v srdci: Spravedlivého i svévolníka bude soudit Bůh, nastane čas soudu nad vším děním, nad vším, co se koná." Tedy je tu poslední soud. Totéž čteme i v Novém zákoně, že Bůh bude soudit živé i mrtvé v poslední čas a nakonec ti, kdo nevěří budou odsouzeni u Velkého bílého trůnu... Zatímco ti, kdo věří, budou Bohem posuzováni podle svých skutků a budou souzeni před soudnou stolicí Kristovou. Tedy Bůh bude soudit člověka. Jak je to ale s lidským soudem? Máme či nemáme soudit?

Podívejme se na dnešní čtenou pasáž z Matouše 7,1-5. Čtu podle SNC: "Nesuďte druhé, abyste nebyli souzeni... Podle toho jak soudíte, budete souzeni i vy a na váš život budou přiložena stejná měřítka, jaká sami používáte..." (Mt 7,1-2).

Ježíš zde předkládá zajímavé a provokativní podobenství o soudu a dává nám zajímavou výzvu. Nezná snad Ježíš Bibli? Neví snad Mesijáš, králů Král, že lidé soudí a mají soudit a že Bůh je Soudce? Asi stěží. Bible ani Ježíš si neprotiřečí ani neruší to, co bylo dříve Bohem ustanoveno.

Ježíš nám ale dává jiný pohled. Podívejme se proto Jeho očima na souzení druhých:

Podobenství je neuvěřitelně stručné a přesto obsahuje moudrost, kterou i po 2 tisících letech cituje i mnohý ateista: "nesuď!" Nebo církev často opakuje frázi: "nesuď, abys nebyl souzen." Zacházíme s touto frází ale správně? Podívejme se krátce na tento výrok. Neslibuji vám, že ho dnes vyčerpáme. Naopak: zvu vás k dialogu s Božím slovem a k rozhovoru o našem životě a o tom, co jsme běžně zvyklí dělat:

"Jak to, že vidíš pilinu v oku druhého člověka a poleno ve svém oku přehlížíš?"

Tušíme, že to není doslovný obraz. Za prvé, je důležité říct, že text v originále nemluví o třísce. Třísku si těžko zadřeme do oka. Navíc za druhé, trám je cosi příslovečně velkého, co si těžko zaboříme do oka. Těžko chápat podobenství doslova. Asi každý normální člověk bude s textem zacházet moudře a nebude si jej představovat doslova. Jde o podobenství. Podobenství o čem? Podobenství o pokrytectví či sudičství. Proto říká Ježíš v 5. verši "pokrytče!". Ke komu mluví? Koho nazývá pokrytcem či pokrytci? Snad zákoníky či farizeje? Jistě. Ale buďme opatrní, abychom se předčasně nevyloučili z posluchačů a nemávli rukou: "Já přece nikoho nesoudím." Je totiž za prvé možné, že se dokonale kvalifikujeme na farizeje, o kterém také Ježíš mluví. Farizeus zná dokonale Bibli a rozlišuje velmi jemně mezi tím, co je podle Písma a co ne. Snaží se úzkostlivě a pečlivě zachovávat Boží zákon. Ba mu přijde jako povinnost konfrontovat druhé, kdykoliv vidí, že druzí neodpovídají obrazu, který vnímá v Bibli. Farizeus moralizuje a říká: to bys neměl. Nebo to je špatně. Abych byl upřímný, když zpytuju své svědomí, sám se často přistihnu, že se přesně takto chovám. Takže dnes před vámi stojí hříšník, který se cítí obviněný Božím slovem. Ano, Bible, ze které kážeme, je v první řadě určená pro kazatele. Ale tím to jistě nekončí. Dovolím si tvrdit, že každý z nás se může jednoduše dostat do role farizeje, který soudí druhého.

Navíc, na rozdíl od biblických farizejů, my neznáme Písmo tak dobře jako oni. Ale stejně jako oni, překrucujeme smysl Božího slova. Zákon má sloužit především jako zrcadlo pro nás. Farizeus má zvláštní zápal v tom, že soudí. On to dělá z morální povinnosti, kterou cítí. Často říká věci jako: poznáte pravdu a pravda vás osvobodí. Zapomíná ale někdy na jiné slovo: říkat pravdu v lásce. Nadřazuje pravdu nad milosrdenství. A soud a spravedlnost nad odpuštění a evangelium. Je k tomu potřeba říct, že Bůh miluje hříšníka, ale nenávidí hřích. Bůh nás zve do své blízkosti, říká nám ze soucitu a milosrdenství: "Mám tě rád, nemusíš žít takhle!" Farizeus říká místo nemusíš, nesmíš. Musíš. Ježíš nás osvobozuje svým slovem a říká: "nemusíš již krást". "Nemusíš již cizoložit". "Nemusíš již pomlouvat". "Nemusíš již nenávidět či závidět". A naopak "můžeš odpustit, můžeš milovat, můžeš přijímat, můžeš dávat...". V Ježíšových slovech je cosi osvobodivého. Zákon je zrcadlo, které nás usvědčuje, farizeus rád nastavuje zrcadlo, ale někdy zapomíná na to, že se má do zrcadla podívat především on sám. Ježíš nám ale dává evangelium. Ve skutečnosti Ježíš je Evangeliem. On sám je dobrou zprávou pro nás. Jeho slova, život, smrt i vzkříšení. Evangelium zjevuje spravedlnost pro každého kdo věří. Evangelium je dobrá zpráva. Dobrá zpráva, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. My totiž víme, že na to nemáme. Ale Ježíš nás stejně miluje a chce, abychom to uznali a žili ve světle Evangelia milosti.

Za druhé, nejde jen o farizeje, ale o sudičství obecně. Jak jsme již řekli, problém souzení je složitější. Nejde tu o to, že nesmíme mít kritické myšlení a nikdy nesmíme vyslovit kritiku o věcech či lidech. Páteční teroristický útok byl hnusný. Krutý. Takový jistě spravedlivě odsoudíme. A to není hřích. Ježíš nám dává ale varování. Doporučení:

Buď si vědom skutečnosti, že když soudíš, budeš také ty souzen. Ne snad za to, že soudíš. Na to již poukázal Karlos v předchozí sérii na list Římanům. Ale tím, že soudíš, ukazuješ, že uznáváš, že existuje spravedlnost. A když ve stejné věci hřešíš, nemáš výmluvu. Nemůžeš pak říct: já jsem to nevěděl. Ukazuješ, že máš zákon ve svém srdci a dobře víš, co je správné a co je špatné. A když se pak dostaneš před spravedlivý trůn Boha živého, který bude soudit živé a mrtvé... nemůžeš říct, "to není fér, jak jsem to měl vědět". V takové chvíli budou svědkem na lavici žalobce tvé vlastní výroky, když jsi soudil druhé. Pokud tomu nevěříte, připomeň si výroky z listu Římanům a odkazuji tě na předchozí kázání na 2. kapitolu listu Římanům: "proto nemáš nic na svou omluvu, když vynášíš soud, ať jsi kdokoliv... tím, že soudíš druhého, odsuzuješ sám sebe..." Tedy shrnuto: ne kvůli tomu, ale skrze to.

Když jsme to již rozebrali dříve, proč znovu čteme toto slovo evangelia?

Protože nám říká ještě víc...

Když kritizujeme, můžeme si uvědomit, že často máme ve svém životě jiné a nebo dokonce stejné problémy jako ten, koho kritizujeme. Když říkáš: "podívej se na sebe. Máš problém. Podívej se na své manželství. Podívej se na svůj život." Ježíš nás varuje, že i v našem životě máme problém. Nejde ale jen o to, že děláme to samé co ten, koho kritizujeme. Problém souzení totiž sahá do nitra naší bytosti. Do oblasti nejen našeho svědomí, ale na rozhraní naší duše a ducha. Do nejintimnějších partií, kam nevidí ani náš sexuální partner. A často ani my sami, jsme-li upřímní. Někdy jsme příliš mělcí, abychom tam dohlédli a sebe nahlédli.

Pýcha je náš kardinální problém. Zasahuje naše srdce. "Já si totiž myslím, že jsem lepší než druhý." A proto můžu vynášet nad druhým soud. Nejde o to, že odsuzuju teroristy nebo špinavé záchody či pozdní příchody. Jde tu o moji motivaci. Když druhé kritizuji, mám v srdci dobro bližního? Říkám to tomu člověku proto, že ho mám rád a toužím po jeho dobru? Nebo to říkám proto, abych si ulevil a cítil se lépe? Často také kritizujeme druhé ze strachu. Je lepší ukazovat na druhé, aby náhodou někdo neukázal prstem na mě. A často: když někdo ukáže prstem na mě, raději převedu pozornost na chybu druhého. V jádru problému, o kterém zde mluvíme není, zda máme, či nemáme soudit, ale jde tu o něco hlubšího a důležitějšího. Pýcha vynáší na světlo náš strach. Jakto strach? Vždyť člověk, který někomu něco řekne na férovku je odvážný, ne? Možná. Možná ne. Navíc často druhé pomlouváme v jejich nepřítomnosti. O tom ale budeme mluvit jindy.



Jak můžeš říkat druhému, říká sám Ježíš, "dovol, abych ti vyndal třísku a poleno ti ve vlastním oku překáží?". Problém našich soudů je totiž jejich částečná či naprostá slepota. Chybí nám sebenáhled. Jinými slovy máme nasazeny brýle, které nám ukazují bližního či bratra a sestru v jiném světle. Nevidíme věc ze správného úhlu. Vidíme jednu věc, ale nevidíme celek. Vidíme jen relativní výřez ze života druhého. Například vidíme, že se někdo rozvedl. Ale neřešíme a ani nemůžeme řešit, proč se rozvedl. Řešíme, čí to byla vina, ale kdo to posoudí? Hrajeme si na soudce a přitom víme tak málo. Nevíme, kolik bolesti žena prožila a nebo kolikrát byl člověk týrán či zneužit, než udělal zoufalou životní volbu, kterou tak sebejistě odsoudíme. Nejen že nevíme, zda se dotyčný dobře vyspal, kolikrát se snažil o změnu a jak moc zápasí. Vidíme pouze jeho jednání či hodnotíme něčí výroky, ale nevidíme, co je za nimi. Jak Písmo říká: "člověk se dívá očima, na srdce však hledí Hospodin." Ježíš nám tedy ukazuje relativitu lidského soudu. Ano, my soudíme. Vidíme třísky či piliny. Nevidíme ale něco příslovečně většího na nás, co jde a prochází námi, nejen naší hlavou a myslí, ale naším srdcem a nitrem. A to je hřích člověka, který zasahuje každý atom, každou myšlenku a každý motiv. Pýcha prochází skrze naskrz každým člověkem. Nejsi teď moc přísný? Nejsi snad moc pesimistický? Nesoudíš nás teď?:) Dobrá zpráva je, že spravedlivý Soudce je Bůh. On se nedívá na nás jednostranně a neposuzuje jen jeden aspekt našeho života, ale vidí celek. Když tedy vynášíme soud nad někým, zkusme se nejprve podívat do zrcadla na sebe a položme si při tom otázku: "Opravdu vidím druhého člověka objektivně? Neposuzuju jen jeden aspekt, který vidím?" Jinými slovy, nevidím příliš málo, abych mohl soudit?

Nechci tu vyslovovat nějaké moralistní soudy či něco přikazovat nebo zakazovat ve stylu musíš či nesmíš.

V čem je Kristus, v čem je evangelium? Já osobně se z tohoto slova učím, že už nemusím soudit druhé. Můžu svůj soud přenechat lepšímu soudci. A když soudím, můžu si připomenout, že vidím jen částečně, ale Bůh vidí plně. Už nemusím druhé odsuzovat, protože ani mě Kristus neodsuzuje. Podobně ženě cizoložné Ježíš říká potom, co ji chtějí kamenovat za hřích, kterým trpí všichni kamenní sudiči: "Nikdo tě neodsuzuje? Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš". To je přátelé, dobrá zpráva. V Kristu vírou a čistě z Boží milosti získáváme Boží spravedlnost. Proto jsme spravedliví před Bohem. Bůh nás za naše hříchy neodsuzuje, ale když mu je vyznáme, tak nám naše hříchy odpouští. Vyzývá nás ke změně a dává nám k tomu sílu Jeho Ducha. A co nám říká z moci evangelia: když jsme přijali tu milost odpuštění, odpusťme též druhým a nesuďme je tak přísně, protože nikdy nevíme, jak moc nevíme. Vždyť hříšník stojící před námi je tvůj bratr! Nebo sestra! On nebo ona je také Božím dítětem, milovaným a přijatým ne pro jeho svatost, ale skrze Krista, tvého i jeho, našeho Spasitele a Pána. Amen.

O misii

12. listopadu 2015 v 16:48 | Grizly |  Kázání
Kázání CB Trutnov 8.11.2015 Římanům 15

Milí Kristovi přátelé, jsme s mojí manželkou Mirkou a naším synem Vojtíškem moc rádi, že můžeme být mezi vámi. Děkujeme za pozvání br. kazateli Jakubovi. Je nejen velkou milostí, ale i výsadou, že můžeme navštěvovat i jiné sbory a mluvit o tom, co Bůh dělá v oblasti misie a evangelizace. Chtěl bych vám představit více projekt Objevování křesťanství a jaké jsou s ním zkušenosti v ČR. To nás ale čeká odpoledne.
Dnes tu ale nejsem jen jako potulný misionář, ale také jsem pozvaný jako kazatel. Když jsem přemýšlel, jakým slovem bych vás tuto neděli povzbudil, Pán mi připomněl slovo z listu Římanům 15. Chtěl bych dnes mluvit o třech motivacích k misii. Budeme spolu procházet 15. kapitolu listu Římanům, od 15. verše. Dovolím si z této pasáže vytáhnout tři zdroje naší motivace ke sdílení naděje, kterou máme v Kristu s druhými lidmi. Za prvé, sdílení evangelia s nevěřícími konáme jako posvátnou službu Bohu s nadějí přinést nevěřící jako dar Bohu. Za druhé, motivuje nás radost v Bohu. Pavel říká, že se chlubíme tím, co s námi, v nás a skrze nás Bůh dělá. A za třetí, zdrojem naší motivace je uspokojení, že ti, kdo ještě o Kristu neslyšeli, o něm uslyší. Že ti, kdo neviděli, uvidí a kdo neslyšeli, uslyší. O těchto třech věcech bych chtěl v následujících asi 20 minutách mluvit.
1. Motivace 1: konáme posvátnou službu Bohu přinést nevěřící jako dar Bohu
Jsem přesvědčen také já o vás, bratří moji, že i vy jste plni dobroty, naplněni veškerým poznáním, takže sami můžete ukazovat cestu jeden druhému. V tomto dopise jsem se místy odvážil připomenout vám leccos ve jménu milosti, která mi byla dána od Boha, abych byl služebníkem Krista Ježíše mezi pohanskými národy. Konám tuto posvátnou službu kázáním Božího evangelia, abych pohany přinesl jako obětní dar milý Bohu, posvěcený Duchem svatým.
Náš problém není v tom, že bychom nevěděli. Je pravda, že někdy zapomínáme, jaký je úkol církve i každého křesťana. Pavel je ale na tomto místě laskavý a mírný. Chce nás povzbudit. Dokonce říká, že jsme plni dobroty a naplněni poznáním. Ne že bychom nebyli hříšní a nebyli ignorantní vůči duchovním pravdám. To říká Pavel jinde. Ale na tomto místě nám připomíná, že víme o Kristu dost. Pamatuju si, že než jsem se obrátil k Bohu, nevěděl jsem o něm ani i křesťanství vlastně vůbec nic. Když můj spolužák ve škole uvěřil, považoval jsem ho za blázna, který má vymytý mozek. Ale měl něco, co mě přitahovalo. Měl naději, měl lásku a věděl něco, co já nevěděl. Co to bylo? Věřím upřímně tomu, že když žijeme v práci i s přáteli a sdílíme s nimi upřímně svůj život, jak praktický, rodinný i hodnoty, tak lidé vidí něco zvláštního na nás. Lidé vidí, že křesťan žije jinak a má něco, co ostatní nemají. Ne že bychom jako lidé byli tak svatí a bezchybní. To asi ne. Ale máme ve svém životě někoho, kdo nám dává něco navíc. Nechci být povrchní. Pavel byl v první části Římanům velmi ostře kritický ohledně hříchu. Zároveň ale vidíme, že říká, že každý člověk má svědomí a schopnost nahlédnout, že Bůh vlastně je. Nedokáže skrze vlastní snahu dosáhnout spasení, ale má možnost nahlédnout, že Bůh je a že ho potřebuje. Na tomto místě nám připomíná, že sdílení evangelia je posvátná služba Bohu. Máme přinášet pohany jako dar Bohu. Co to znamená? Islám vede, aspoň v radikální podobě k oslavě Boha skrze zabíjení nepřátel. Křesťanská víra nás vede k lásce, ke sdílení darů, které máme. K naslouchání a k pomoci bližním. To je něco, na co věřím lidé dnes slyší. Lidé nestojí o to, abychom jim vnucovali naše názory nebo náboženství. Když ale uvidí naši kolegové, spolužáci, přátelé, že nám na nich záleží a že nám není lhostejné utrpení a bolest a beznaděj, kterou lidé vnímají zvláště v dnešní době a že nasloucháme tomu, co nám říkají, může se stát, že budou i naslouchat našemu svědectví o Kristu. Pavel o sobě mluví jako o knězi evangelia. A v tomto smyslu, tak jak tomu jako protestanté věříme, že každý z nás je knězem evangelia. A jako kněz přináší oběti na oltáři, tak na tomto místě přinášíme naše přátele jako oběť Bohu. Nezabíjíme je jako zvířata, to by bylo zvrácené. Ale když se modlíme za naše přátele, vstupujeme do zápasu o jejich spasení, milujeme lidi kolem nás, stáváme se knězi evangelia. Přinášíš své přátele, kolegy, spolužáky, rodiče, děti, nepřátele, lidi kolem vás, Bohu jako oběť? Modlíš se za ně? O co tu jde? Pohané jsou před Bohem nečistí. Je to hřích, který nás znečišťuje a odděluje od Boží slávy. Ale je to oběť Ježíše Krista, která nás znovu spojuje s Bohem. On nás usmířil s Bohem a jen díky Kristu je cesta k Bohu opět volná. Přimlouváš se za své přátele? Abraham věřil Bohu, přinášel oběti za svou rodinu a příbuzné. Doslova ukecával Boha, aby zachránil co nejvíc lidí ve zvráceném městě. A zajímavé je, že Bůh na Abrahamovu víru a odvahu slyšel. Přátelé, my nemůžeme lidi umluvit, aby se stali křesťané. Pokud Bůh svrchovaně nezasáhne do života člověka, pokud nevěřícímu člověku neukáže hřích a člověk nečiní pokání, poznání o křesťanství mu k ničemu není. Proto Pavel v tomto textu mluví o daru Bohu posvěceným Duchem Svatým. Je to totiž Duch svatý, který lidi obrací k Bohu. Nemůžeme nikoho obrátit na víru, jak se říká. Můžeme se ale za lidi přimlouvat a můžeme se stát odvážnými svědky evangelia.
Pamatuju si, že jsem si jednou chtěl dát skleničku vína ve vinném sklípku pod naším sborem na Skalce. Dlouho jsem se k tomu odhodlával, protože jsem měl obavy, aby mě křesťané neodsoudili. Nebylo to tak, že bych strašně toužil mluvit s lidmi o Bohu. Jednou jsem se tam stavil a dal si sklínku. Uvědomil jsem si, že do sklípku chodí stejní lidé každý týden. Přiťukli jsme si a představili se a začali si povídat. Ptal jsem se na rodinu, práci, koníčky. A pak se stalo něco zvláštního. Lidé se ptali i mě. Nebylo těžké přejít k tomu, co dělám a proč. Stali jsme se přáteli. Poznal jsem Tomáše a Janu a další. Povídáme si o dětech a o zkušenostech v životě. Dostávám zajímavé otázky o životě, o církvi, o Bibli, o Bohu… Možná mi nebudete věřit, ale jsem introvert. Není pro mě přirozené si povídat s neznámými lidmi o Bohu, ale když vám Pán dá milost seznámit se s lidmi a povídat si s nimi, může i otevřít dveře ke sdílení evangelia. Jednou měla jít jedna maminka na operaci a její dcera mě požádala o modlitbu. Říkal jsem si, co teď? Budu riskovat že umře a není lepší nic neříkat? Díky Bohu jsem sebral odvahu a víru a modlil jsem se za její uzdravení a úspěch v operaci. Bůh se k tomu přiznal a příští týden jsem viděl maminku ve sklípku se svojí dcerou. Doteď tam chodí a vypadá spokojeně. Jindy mě poprosila nevěřící Jana o modlitbu za práci. Zase jsem měl strach, co kdyby jí nedostala a já budu za vola a hlavně udělám křesťanství medvědí službu. Ale co, uvědomil jsem si, že Bůh může ukázat svojí milost. Modlil jsem se a za týden jsem viděl spokojenou Janu v nové práci. Doteď jí má a když se potkáme, povídáme si a smějeme se. První motivace k misii a evangelizaci je přinášet Bohu jako oběť, jako dar lidi, které potkáváme. Může to být modlitba, může to být svědectví, dobrý skutek. To je jedno. Nebojme se otevřít a buďme kněžími evangelia v našem okolí.
2. Motivace 2: Chlubíme se tím, co Kristus udělal skrze nás, aby nevěřící přijali evangelium
To je má chlouba, kterou mám v Kristu Ježíši před Bohem. Neodvážil bych se totiž mluvit o něčem,
co by nevykonal Kristus skrze mne, slovem i skutkem, v moci znamení a divů, v moci Ducha, aby pohané přijali evangelium. Tak jsem celý okruh od Jeruzaléma až po Illyrii naplnil Kristovým evangeliem.
Druhá motivace je chlouba. Pokud jsme ze slušného prostředí, tak jsme byli vychováni, abychom se nechlubili. Děti se chlubí a považujeme to za projev pýchy a arogance člověka. Jistě oprávněně. O čem to tedy Pavel mluví? Co tím myslí, když se chlubí v Ježíši Kristu? Je zajímavé, že druhým dechem dodává, že by se neodvážil mluvit o něčem, co nevykonal Kristus skrze něj… K tomu dvě poznámky. Jednu negativní a jednu pozitivní. Za prvé, negativně - on se nechlubí sám sebou. Někdy potkáváme lidi, kteří se neustále chlubí svými úspěchy. Nelíbí se nám to. Mnohem lépe vyznívá svědectví někoho o někom jiném než o sobě. Je na tom jistě kus pravdy. Nechlub se. Ano. Na druhou stranu Pavel se chlubí tím, co skrze něj udělal Kristus. Za druhé, pozitivní poznámka. Může se nám stát, že nás přemůže strach a nemluvíme o tom, co Kristus dělá v nás. Tedy Pavel nás nabádá, abychom se chlubili tím, co Kristus dělá. Tedy negativně, nemáme se chlubit sebou a vlastními úspěchy, ale pozitivně, máme mluvit o tom, co dělá Bůh v našem životě.
Jak se máme chlubit? Je zajímavé, že Pavel říká slovem i skutkem. Chlubení nemá jen verbální podobu, ale i neverbální. Tedy nebojme se svědčit dobrými skutky i o dobrých skutcích, které Bůh dělal. Dám příklad. Rozbilo se mi auto. Byl jsem v háji uprostřed nějaké vesničky. Jel jsem moc rychle a vykuchal jsem si olejovou vanu. Byl jsem v háji. Bůh připravil věřícího člověka, aby mi pomohl. Budu se chlubit tím, co Bůh udělal. Já jsem udělal chybu. Ale Bůh svojí milostí mě zachránil. Ten muž mě odtáhl do servisu. Ale nejen to. Řekl svému známému, aby mě vzal brzy na řadu. Já ale neměl s sebou peníze. Odvezl mě k bankomatu. Servisákovi chyběla část, který se porouchala. Ten muž jel na vrakoviště a sehnal mi ji. Byli jsme zaseklí a moje žena a dítě potřebovali domů. On je odvezl na vlak. Než jsme vyřešili co dál, pozvali nás k sobě domů, i když jsme byli úplně cizí. Vnucovali nám svou víru? Ne. Věděli jsme, že jsou věřící? Ano. Zmínil se o tom, ale jeho hlavním záměrem bylo nám pomoci. Dobré skutky, které oslaví Boha a jsou velkým svědectvím. To je příklad, kterým se chlubím. Nechlubím se svými zkušenostmi, ale chlubím se v Kristu Boží milostí. Nevěřící člověk řekne, to je přece normální, lidé si mají pomáhat. Nebo to je náhoda. Měl jsi štěstí. Nebo něco jako ty jsi ale nezodpovědný, doufám, že si příště dáš pozor, aby ses nedostal do podobné situace. Ano, jistě jsem se poučil a nejezdím už tak rychle. Zvláště, když jedu na neznámý železniční přejezd. Až se dostanete do vesnice Lochy, bacha, je tam dost nešikovný přejezd. Ale to není pointa pro mě. Věřím, že se o nás Bůh postará, když se dostaneme do průseru. Chvála Pánu. Chlubím se Kristem. A to je maličkost. Pavel se chlubí i mocnými divy a zázraky. V jádru naší křesťanské víry je zázrak, že Kristus vstal z mrtvých. Když čteme o svědectví Pavla pohanům, on se nestyděl za to, co prožil. Ale každému to říkal. Ve skutcích apoštolů u soudu před oficiálním představiteli mluví o svých zážitcích a svou víru a přesvědčení dává všanc. Není to srab. Nic nezamlčuje, ale otevřeně mluví o tom, co s Bohem prožil. Chci nás tedy také povzbudit, abychom se nebáli chlubit se v Kristu. To je druhá motivace k misii.
Proč to Pavel dělá? Odpovídá na tuto otázku. Aby pohané přijali evangelium. Evangelium není nějaká teorie odtržená od života. Dobrá zpráva o Ježíši Kristu má moc změnit lidské životy. Evangelium je Boží moc ke spasení pro každého kdo věří. Evangelium není jen nějaká nauka církve, dogma, ale je to živé svědectví o důvěře v živého Boha, Krista, který je každý den přítomný v našich životech. To nás motivuje mluvit s druhými o Bohu. Alespoň mě ano.
3. Motivace 3: Máme milost zvěstovat tam, kde lidé ještě o Kristu neslyšeli…
Zakládám si na tom, že kážu evangelium tam, kde o Kristu ještě neslyšeli; nechci stavět na cizím základu, ale jak je psáno: 'Ti, jimž nebylo o něm zvěstováno, uvidí a ti, kteří neslyšeli, pochopí.'
To je něco, co miluju na své práci. Jako kazatel mám možnost být při tom, když vznikají nové sbory a stanice. Pracuji na stanicích, kde skoro každou neděli přicházejí noví lidé a kde na každém misijním setkání mám možnost mluvit s lidmi o Bohu. Navíc ke svému překvapení znovu a znovu objevuji, jak mají jak nevěřící, tak často zjišťuji i věřící lidé, povrchní znalosti o Bibli, Bohu, Kristu, základních otázkách křesťanství. Jak jsem si vyzkoušel, je těžší pracovat tam, kde již bylo zaseto a lidé mají již hotové představy o tom, co je a jak má vypadat církev. Na jednu stranu je to veliká milost navázat na něco, co někdo jiný dobře postavil a pomáhat lidem růst tam, kde již znají základy, to dělám moc rád. Ale často zjišťujeme, že základy, které jsou vystavěny, jsou vystavěny křivě nebo špatně. Věřící lidé si snaží zasloužit své spasení a spoléhají často mnohem více na náboženství a své představy než na Krista a na Bibli. Proto je na druhou stranu velká milost, že můžu pracovat s lidmi, kteří o křesťanství nic nevědí a můžeme být první, kdo jim o Kristu poví a základy jim předají. Je to samozřejmě velká zodpovědnost a je otázka, zda to děláme správně. Ale v tom spoléháme na Boha a na Bibli a Ducha svatého, aby nás v tom vedl. V tom je pro mě apoštol Pavel krásný příklad. Nemám přitom ambiciózní představy, nejsem nějaký samozvaný prorok nebo apoštol. Cítím v tom bázeň před Bohem a je úžasná milost, že smíme být při tom, když Bůh buduje svou církev. Je to Jeho církev. Je to jeho stavba. My jsme jen pomocníci na té stavbě. Je obrovský dar, že můžeme vidět, co Bůh dělá a být toho součástí. Pokud budete chtít, zvu vás odpoledne na setkání o Objevování křesťanství, kde o tom budeme více mluvit.
Třetí motivací pro misii jsou tedy lidé, kteří najdou smysl života, jejich život je změněný k lepšímu. A je to úžasná a bázeň vzbuzující věc, zjistit, že jsme někdy první, kdo lidem řekne o Bohu. Kdyby v mém životě nebyl spolužák Jirka, který mi o své víře pověděl první… kdybych nevěděl, co evangelium udělalo v jeho životě, asi bych nikdy neuvěřil.
Mluvil jsem dnes o třech motivacích, které čerpám z Římanům 15. Za prvé, misie nebo evangelizace není náš nápad, je to Boží plán a my máme tu milost a čest být služebníky evangelia. Jsme vyzváni k tomu přinášet nevěřící přátele jako oběť Bohu. Modlíš se za své přátele, leží ti na srdci nespasení lidé? Pokud ne, čiň pokání ze svého sobectví a uvěř Kristu, že si tě chce ve svém plánu spasení světa použít. Za druhé, chlubíme se v Kristu. Ne svými úžasnými zkušenostmi či zážitky. Ale jsou to slova a skutky, které Bůh vypůsobil. Když odevzdáme do Božích rukou náš strach a uvědomíme si, že to není o nás, ale o Bohu, evangelium se mocně šíří do okolí a do celého světa. A za třetí, jsou kolem nás lidi, kteří o Kristu ještě neslyšeli. Jaká je to milost objevit čas od času, že jsi snad skutečně tím prvním, skrze koho někdo uslyší o Kristu. Právě děláme na Proseku kurz My Life workshop, misijní kurz a byl jsem v šoku, když mě můj kamarád, nás starší ve sboru použil jako příklad, díky komu se obrátil ke Kristu. Cítil jsem se nejdřív trapně a divně a chtěl jsem to rychle přejít, ale pak jsem si uvědomil, že Bůh si může použít dokonce i mě. Je to obrovská četl a milost. Důvod, proč to říkám je, že jsem přesvědčen, že si může použít i tebe.

Amen.