Říjen 2015

O práci

24. října 2015 v 21:22 | Grizly |  Kázání
Dobré ráno, milí přátelé, hosté, posluchači na internetu. Dovolte mi vám na úvod položit zajímavou otázku: Co je to práce? Prace je obec v okrese Brno-venkov. Nachází se v Dyjsko-svrateckém úvalu, na severním úpatí Prackého kopce s památníkem bitvy u Slavkova zvaným Mohyla míru. Žije zde více než 900 obyvatel. Práce také může být dílo, důsledek účelné činnosti. Podle práva je práce výdělečná činnost vykonávaná v rámci pracovněprávního vztahu. Podle ekonomie je práce cílevědomá činnost člověka, která vytváří nové hodnoty. Podle fyziky je práce fyzikální veličina popisující přeměnu energie působením síly po dráze. Buď jde o mechanickou nebo elektrickou práci. Práce jsou také noviny a také nakladatelství. Když mluvíme o práci, může být řeč o dětské práci, nucené práci, domácí práci, školní práci, vězeňské práci, polní práci, lesní práci, výtvarné práci, literární práci, strojní a vědecké práci a v neposlední řadě také o duševní a duchovní práci. Zkrátka je hodně práce. A kde můžeme najít práci a co můžeme dělat? Aktuálně nabízejí práci jako finanční účetní v Praze, na Sokolovské nabízejí práci jako asistenta týmu, v Praze západ nabízejí práci operátora v tiskárně, na Chodově a Černém mostu nabízejí práci jako vedoucí prodejny. Ve Vodičkově ulici nabízejí práci recepční a v Praze jako pokladní. A za kolik? Pokladní za 75Kč/hod, specialista péče o zákazníka 90Kč/hod, skladník až 120Kč/hod. To jsem jmenoval jen některé aktuální příklady z nabídky práce. Je vidět, že práce je dost, i když nám to tak nemusí připadat. Je vidět, že slovo práce je velmi široké téma. Dnes mám mluvit o tématu práce z biblického pohledu. Dokonce mám mluvit o teologii práce. To zní dost vznešeně. V zásadě nebudeme mluvit o tématu kde a co a jak, ale bude řeč o "proč" práce. Má práce z Boží perspektivy smysl? Není lepší být nezaměstnaný a nebo nic nedělat? Není lepší být bezdomovec a nebo žebrat? Možná si říkáte, proč vůbec máme mluvit o takovém divném tématu. Možná vás to překvapí, ale Pána Boha zajímá práce, protože práci stvořil. A stvořil člověka, aby pracoval k Boží slávě. Takže to je naše téma. Podíváme se letem světem do hlavních pasáží ve Starém a Novém zákoně a pak se budu o trošičku déle věnovat dvěma pasážím, jedné z knihy Kazatel 3,9-14 a druhé z 2. listu Tesalonickým 3,6-13, které jsme četli. Tak o tom bude řeč.



Asi nás nepřekvapí, že podobně jako v naší zkušenosti, i v Bibli je slovo práce víceznačný pojem. Je zajímavé zmínit, že na rozdíl od paralelních kultur vedle židovství, Bible nepovažuje práci primárně za něco negativního. V jiných kulturách jako u Řeků a Římanů byl obrovský rozdíl mezi prací tělesnou a duševní. Tělesná práce byla považována za něco méněcenného, kdežto duševní práce za něco hodnotného. Bylo to samozřejmě i rozdělením do sociálních vrstev. Otroci a poddaní pracovali manuálně, zatímco svobodní občané byli vzdělaní, angažovali se v politice, filosofii. Bohatí považovali tělesnou práci za něco nehodnotného, jediný druh fyzické práce, kterého si cenili, byl sport. Zajímavé je, že když se podíváme do jiných kultur a náboženství, jak stoická filosofie podceňuje fyzickou práci, tak buddhismus shledává jako ideál kontemplativní způsob života a nakonec ani islám si necení práci příliš vysoko. Jak je to ale s židovstvím a křesťanstvím?



Když se podíváme do Bible, tak hned na začátku v Genesis 1,28 si měl člověk podmanit celou zemi. Jak to měl udělat jinak než prací? V úvodu čteném Žalmu 8 vidíme dokonce Boha jak pracuje. A svěřuje práci a péči nad Jeho stvořením člověku. Jistě to není proto, že by se Bohu nechtělo pracovat. V Janovi 5,17 čteme, že Ježíš odpovídá Židům, když ho napomínali, že pracuje v sobotu (uzdravil nemocného 38 let u rybníka Bethesda): "Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji." A nemůžeme tvrdit, že by Boží či Ježíšova práce byla jen cosi duchovního. Líbí se mi obraz v Žalmu 8, kde je řečeno: vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů. Ano, jsou to obrazy, nemá cenu se hádat, zda má Bůh ruce. Je to duchovní bytost a tvoří slovem. Nezbláznil jsem se. Bůh ale stvořil fyzický svět. Děti v besídce se v těchto měsících učí, že svět kolem nás je stvořený Bohem a Bůh ten svět stvořil dobře a člověka dokonce velmi dobře. A stvoření Boží je, dovolím si říct, práce. Nakonec v celé Bibli vidíme, že Bůh neustále něco dělá. Nejen že mluví, ale jeho slovo je zároveň práce, čin. Hebrejské slovo davar znamená slovo a to současně znamená i čin. Na rozdíl od řeckého slova logos, slovo, kterému je protějškem řecké slovo - ergon - skutek. K tomu se ale dostaneme později.

Jak ale víme, podobně jako člověku a stvoření, i práci se přihodilo něco nemilého. S pádem člověka v Genesis 3 vidíme, že i práce přestala přinášet požehnání jako tomu byla na počátku. Bůh říká člověku (adamovi = člověk) v Genesis 3,17-19: "kvůli tobě nechť je zem prokleta, po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat." A pak Bůh za vzpouru a neposlušnost vyhnal lidi z ráje. Možná nám to dnes tak připadá, že práce je něco prokletého. Musíme makat, abychom se uživili. Jestli jste viděli film "in time = včas", tak tam je to pěkně ukázáno. Je to taková alegorie na naší společnost zaměřenou na výkony a peníze. Peníze jsou tam symbolizovány časem. Když nemakáte dost usilovně, dojde vám čas a umřete. Možná nám to tak někdy připadá, že nemáme dost času a peněz, abychom se zajistili. O čase jsme už mluvili dříve. A budeme o něm mluvit znovu, až bude Leendert za dva týdny kázat o čase odpočinku. Dobrá zpráva je, že pádem práce člověka to nekončí.

V Desateru je práce příkazem od Boha: "šest dní budeš pracovat" (Ex 20,9). Je to zdůvodněno tím, že Bůh také šest dní pracoval. O tom bude mluvit podrobněji příští neděli Karlos. Já se proto do Desatera dnes pouštět nebudu. Ano, je tam napsáno i to, že 7. den člověk odpočine, tak jako Bůh odpočinul. O tom bude za 14 dní kázat Leendert.

Pro biblické pisatele je práce tak samozřejmá jako východ či západ slunce nebo třeba to, že lvíčata denně vycházejí na lov (Ž 104,19-23). K tomu Žalmista přirovnává práci: "člověk vyjde za svou prací a koná službu až do večera". A pak Žalmista opět pokračuje v oslavě Boží práce.

Zajímavý postřeh je, že je to právě práce, která odlišuje člověka od ostatních živočichů. Poctivá práce přináší Boží požehnání. Bůh dává moudrost a umění řemeslníkům, aby důvtipně tvořili. Skeptik by dodal: a taky k tomu, aby důvtipně vytvářeli modly. V tom zase vidíme, že člověk je schopen zneužít práci, která měla ukazovat na pracovitého a moudrého Boha, k něčemu zvrácenému, špatnému. Krásu a majestát umění je člověk schopen zneužít k oslavě zla. Nakonec v mudroslovné literatuře a zvláště v knize přísloví je pomocí více negativních obrazů odsuzována zahálka a lenost: Přísloví 10,26: "Jako ocet zubům a kouř očím, tak je lenoch těm, kteří ho posílají." nebo Přísloví 13,4: "Lenoch jen touží a ničeho nedosáhne, kdežto pilní se nasytí tukem." Tedy líní jsou prokletím a pracovití požehnáním. Líní se mají špatně, pracovití dobře. Bible dokáže humorným způsobem vystihnout podstatu lenosti: "Lenoch sáhne rukou do mísy, ale k ústům už ji nevrátí." a nebo "Lenoch říká: "Venku je lev! Na náměstí by mě zadávil." "Dveře se otáčejí ve svém čepu a lenoch na svém loži." A citáty z přísloví, z mudroslovné literatury,nás již přivádějí do dnešní čtené pasáže z Kazatele 3,9-14:



9 Jaký užitek má ten, kdo pracuje, ze všeho svého pachtění? 10 Viděl jsem lopotu, kterou Bůh uložil lidským synům, a tak se lopotí. 11 On všechno učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti, jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná. 12 Poznal jsem, že není pro něho nic lepšího, než se radovat a konat v životě dobro. 13 A tak je tomu s každým člověkem: to, že jí a pije a okusí při veškerém svém pachtění dobrých věcí, je dar Boží.



Autor knihy Kazatel je král Šalomoun. Jako bohatý a slavný král pracovat nemusel. Přesto, jako člověka ho zajímala otázka, co skutečně v životě člověka vede ke štěstí. Měl na seznamu svých experimentů sex, alkohol a protože byl moudrý, tak si na svůj seznam dal také práci. Zjistil, že i když v práci člověk může dočasně najít uspokojení, v posledku pod zorným úhlem věčnosti ani práce nemůže člověka plně uspokojit. Ale na rozdíl od jiných věcí říká, že výsledek práce stojí za to. Ve verši 13: to, že jí a pije a okusí při svém veškerém pachtění dobrých věcí, je dar Boží. Takže práce je dar od Boha, i když je zatížena jako vše v tomto světě prokletím hříchu, i tak má smysl. I kdyby kvůli ničemu jinému, tak kvůli výsledkům práce.

Jakým výsledkům? Odměně za práci a možná snad uspokojení z dobrého díla a poslušnosti Bohu. Jak totiž víme, práce není tak úplně svobodná věc, ale je to příkaz. Je to nutnost.

Práce tedy nevede sama ke štěstí, ale její výsledky jsou darem od Boha. Tedy symbolicky odkazuje k Bohu, Jeho stvoření. Navíc z předchozího víme, že On jako Stvořitel pracoval od stvoření světa a stále pracuje. Tak práce sama o sobě není špatná, i když je spojena s námahou. Pokud vede k výsledkům, tak z ní máme dobrý pocit. Ne nadarmo se říká "bez práce nejsou koláče."



Teď se podíváme do Nového zákona na to, co Pavel a další autoři říkají o práci.

V příběhu Ježíše se dovídáme, že byl tesařem, respektive řecké slovo znamená stavební řemeslník. Ježíš tedy pracoval, nebyl líný ani práci neodsuzoval, právě naopak. Tak vzal na sebe Ježíš podobu služebníka, i když byl ve způsobu Božím. Ježíš ve svých podobenství používá příklady z pracovního života. Typicky jsou to podobenství o dvou synech a o zlých vinařích z Matoušova evangelia 21. kapitoly. V podobenství o hřivnách zdá se odsuzuje lenost. Ježíš též hlásá zásadu, že hoden je dělník své mzdy. Tedy práci neodsuzuje, naopak jde příkladem a považuje ji za normální součást života vč. finanční odměny. Když Ježíš volá lidi k pokání a do království Božího, volá k práci v Božích službách. Tedy práce není negativní pojem, ale pozitivní.



Nejvíce rozpracovanou teologii práce má ale apoštol Pavel. Typický výrok ze Skutků apoštolů (20,35), který se Pavlovi přisuzuje je: "Tím vším jsem vám ukázal, že máme takto pracovat, pomáhat slabým a mít na paměti slova Pána Ježíše, který řekl: 'Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere.'" V pasážích jako je 1. Korintským 9,6-15 Pavel dává pracovní příklady, aby ukázal, že i kazatelé evangelia musí pracovat a mají za to nárok na odměnu. (I když on sám chce nad rámec toho pracovat řemeslně, aby nebyl nikomu kamenem úrazu.) Tedy spojuje práci se spravedlivou odměnou a znovu vyzdvihuje starozákonní zásadu, že služebník evangelia má nárok na odměnu.



13 Což nevíte, že ti, kteří slouží ve svatyni, dostávají ze svatyně jídlo, a ti, kteří přisluhují při oltáři, mají podíl na obětech? 14 Tak i Pán ustanovil, aby ti, kteří zvěstují evangelium, měli z evangelia obživu.



Nyní se již podívejme, co učí apoštol Pavel v dříve čtené pasáži z 2. Tesalonicenským 3,6-13 (přečtu 10-13).



10 Když jsme u vás byli, přikazovali jsme vám: Kdo nechce pracovat, ať nejí! 11 Teď však slyšíme, že někteří mezi vámi vedou zahálčivý život, pořádně nepracují a pletou se do věcí, do kterých jim nic není. 12 Takovým přikazujeme a vybízíme je ve jménu Pána Ježíše Krista, aby žili řádně a živili se vlastní prací. 13 Vy však, bratří, neochabujte v dobrém jednání.



Tedy Pavel jde sám příkladem v práci. A vyzývá křesťany v Soluni, aby se nespolčovali s lenochy, kteří nechtějí pracovat. Šlo o to, aby církev nebyla banda lenochů a darmožroutů a aby ji za to nevěřící lidé mimo církev neodsuzovali. Naopak, církev má jít příkladem v pracovitosti. Pokud jsme někdy slyšeli heslo komunistů - "kdo nepracuje, ať nejí", je to karikatura Pavlových slov z Bible právě z této pasáže. Všimněme si ale rozdílu: "kdo nechce pracovat, ať nejí". Pavel neříká, že máme nechat nemocné lidi umřít nebo aby děti pracovali. Ne! Podobně lidé, kteří nemohou najít práci, nemají být odsuzováni. Staří lidé nejsou nuceni pracovat. Ale jde o ochotu pracovat. Samozřejmě, je to i otázka pokory, umět přijmout práci, která neodpovídá mojí profesi nebo výši vzdělání. Sám jsem hledal práci v technickém oboru a nemohl jsem ji po mnoho zaslaných životopisech najít, tak jsem pracoval po brigádách v obchodě, než jsem se přeorientoval na jinou oblast a začal jsem učit. Na začátku nic moc, ale časem mi v tom Bůh začal žehnat a byl jsem schopen zaplatit nájem i jídlo. Někdy je dobré mít připravený plán B, když selže práce. Žijeme ve velmi nejisté a nestabilní době, proto je třeba být moudrý.



Tedy apoštol Pavel, stejně jako Starý zákon i stejně jako Ježíš, odsuzují lenost a neochotu pracovat. Naopak nám jdou příkladem a vyzývají nás k práci. Ať už fyzické, manuální, tak jistě i duševní i duchovní.



Zajímavé je, že apoštol Pavel spojuje práci s výrazem "dobré skutky". Řecké slovo ergon, které se třeba používá ve výrazech ergoterapie, je použité v Novém zákoně pro dobré skutky křesťanů. Nakonec je to apoštol Pavel, kdo použil slovo synergie pro spolupráci s Bohem. Tedy na dobrých skutcích spolupracujeme s Bohem. Na jiném místě je psáno, že Duch Svatý působí chtění i činění.



Zde udělám jednu poznámku. Nový zákon někdy používá výraz skutky negativně. Je to ve vztahu ke spasení. Protože obecně bývá práce považována za něco pozitivního. Navíc dnešní doba klade velký důraz na výkony a málo v které době je na jednu stranu tolik lenosti, na druhou stranu tolik workoholiků. Tedy lidí, kterým práce sebere celý život. Bible nám proto připomíná, že ve vztahu k našemu věčnému životu nemá význam naše práce, ale dílo, práce Ježíše Krista. My si nemůžeme naší prací zasloužit přijetí od Boha. Je to Kristova zásluha, ne naše. Na základě víry v Něj a ne v naši práci můžeme jít do nebe a mít věčný život. O tom jsme mluvili v předchozí sérii na list Římanům.



Co se ale snažím ukázat je biblická hodnota, že práce je dobrá, protože je to dar od Boha. Nejlépe to vidíme zapsáno u apoštola Pavla v listu Efezským, kde tyto dvě myšlenky spojuje. Spasení a naše dobré skutky.



Efezským 2,8-10: "Milostí jste tedy spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar. Není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit."



Druhým dechem ale pokračuje: "Jsme přece jeho (Boží) dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil".



Tedy apoštol Pavel ukazuje jasnou souslednost - dobré skutky jsou odpovědí na naše povolání v Kristu. Jinými slovy, nejprve víra, pak dobré skutky. Respektive nejprve skutky Ježíše, pak dar víry a pak naše skutky, které nám Bůh připravil.



Nový zákon říká stejně jako Starý zákon, že práce je dobrá, protože je to dar od Boha. Bible nás ale varuje, abychom v práci nehledali jediný nebo hlavní smysl života. Práce je dar, který ukazuje k Bohu. A v posledku ukazuje k tomu, že jsme na Bohu závislí. Nemůžeme si naší prací zasloužit Boží přijetí a lásku, ale můžeme svou poctivou prací a dobrými skutky odpovědět na Boží nezaslouženou lásku a dobrotu.



Poslední rozměr, který jsem zatím do tohoto kázání nezahrnul je spoléhání se na Boha v oblasti práce. Je zřejmé, že práce je prostředek, kterým si vyděláváme na živobytí, na jídlo, pití, denní potřeby, na nájem, na školné našich dětí i na jejich potřeby.



Jak je ale zřejmé z Modlitby Otčenáš, z modlitby kterou se asi často modlíme: "náš denní chléb dej nám dnes...". Touto modlitbou prosíme Boha, aby nás zaopatřil. Jinými slovy, spoléháme na Boha, nemusíme být úzkostliví, že se o nás nepostará. Když jsme ochotní a otevření pracovat a dá-li nám k tomu Bůh zdraví a sílu, když jej prosíme o pomoc, On se skutečně postará. V tom na Boha můžeme v čase politické i ekonomické krize spolehnout.







Dovolte mi skončit citátem z kázání na hoře (Mt 6,25-34):

Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. … 28 A o oděv proč si děláte starosti? … 31 Nemějte starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? 32 Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. 33 Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. 34 Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost na svém trápení.



Amen.

O smíření

24. října 2015 v 21:18 | Grizly |  Kázání
Milí Kristovi přátelé, dnes dokončíme naši sérii kázání s názvem spravedlivý Bůh.

Dnešní téma je důsledky ospravedlnění. Vykládáme text Římanům 5,1-11. Dnešní téma je nesmírně důležité. Proč? Protože nejdůležitějším důsledkem ospravedlnění je smíření. Budeme mluvit o smíření člověka s Bohem. Sekulární myšlení považuje smíření za nesmírně důležité. Ale redukuje smíření na psychologickou dimenzi. Ano, ta je důležitá. Jinými slovy: odpusť sám sobě. Stejně tak zásadní je sociální dimenze smíření. Jinými slovy: odpusť druhým. Pak budeš svobodný. Tyto dimenze jsou zásadní pro správné vztahy - k nám samotným i k druhým. To co ale sekularismus přehlíží, je vertikální vztah - tedy smíření s Bohem. Ve filmech zaznívá fráze: smiř se s Bohem ve smyslu: zabiju tě. Katolická církev redukovala smíření na svátost. Svátost církve. Církev drží v rukou náš vztah s Bohem a pokoj s ním. Co si ale o tom myslí Bible? Proto si spolu se mnou otevřete Bible na straně 1264. Dělám si legraci, v páté kapitole Římanům. Budeme spolu procházet prvních 11 veršů.

  1. Máme pokoj s Bohem, máme naději, že dosáhneme Boží slávy

1-2 Když jsme tedy ospravedlněni z víry,

máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista,

neboť skrze něho jsme vírou získali přístup k této milosti.

V ní stojíme a chlubíme se nadějí, že dosáhneme slávy Boží.



Důležité je propojit slovo "tedy" v prvním verši s tím, co bylo řečeno v Římanům doposud.

Naposledy v neděli Petr Vlček mluvil na téma ospravedlnění z víry. Apoštol Pavel říká, když jsme tedy ospravedlněni z víry. Jak jsme byli ospravedlněni?

Bůh udělal vše pro to, abychom mohli být s Bohem smířeni. Bůh sám sestupuje z nebe na zem, narodí se, žije a zemře jako člověk. Kristus umírá pro nás a místo nás. Pro naše hříchy a místo naší smrti. Tím, že v Krista uvěříme, získáváme Kristovu spravedlnost a jsme ospravedlněni. To musíme vědět, aby dnešní text dával smysl.

Pavel říká v prvních dvou verších, že máme pokoj s Bohem. Jinými slovy, jsme smířeni s Bohem. Co to znamená?

V roce 1970 byla jedna mladá žena členkou radikální skupiny studentů na univerzitě. Když někteří z jejích přátel během přepadení banky zastřelili policistu, řídila auto, kterým prchali z místa činu. Podařilo se jí uniknout a začala nový život stovky mil od zmíněné banky. Provdala se a měla rodinu. Nedokázala se však zbavit pocitu viny, a tak se 23 let po tomto zločinu k němu sama přihlásila. Zjistila, že se člověk své viny nezbaví.

Díky víře v Ježíše jsi vysvobozený z hříchů spáchaných v minulosti. Díky víře v Ježíše nemusíš žít ve strachu z odsouzení, protože máš pokoj s Bohem.

V 1. listu apoštola Jana 1,9 je napsáno: "Jestliže vyznáváme své hříchy, on (Bůh) je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti."

Když jsme smířeni s Bohem, Boží hněv už se na nás nevztahuje. Protože za náš hřích zaplatil Ježíš Kristus. Už nejsme Boží nepřátelé, ale v Kristu jsme Boží adoptované děti.

Jeden muž přišel za kazatelem, protože ho nesmírně trápil jeho duchovní stav. Položil mu otázku: Pane, můžete mi říct, co musím udělat, abych se osvobodil od svých vin? Kazatel mu odpověděl: mladíku, jdete pozdě. "Ach ne!", zvolal mladý muž. "Snad tím nechcete říct, že je příliš pozdě abych mohl být zbaven břemena svých provinění?" "To ne", zněla odpověď, "ale je příliš pozdě, abyste pro to cokoliv udělal. Vše, co bylo zapotřebí, vykonal Ježíš před dvěma tisíci lety."

Pavel to říká krásně poeticky, že díky Ježíši získáváme přístup k Boží milosti. Tento přístup získáváme vírou. Není zde napsáno, že přístup získáváme skrze svátost církve. Tedy vírou stojíme v této Boží milosti. Už nemusíme mít strach, že budeme odsouzeni z našich minulých hříchů.

Samozřejmě to ale neznamená, že když ukradneme peníze, tak si je můžeme nechat. A nebo že můžeme krást dál. Jak vidíme zde, jelikož milost Boží je přijímána vírou a ne skrze aparát církve, nemůžeme si myslet, že můžeme hřešit znovu a znovu, vyzpovídáme se a zase je vše ok. Cílem smíření je obnova vztahu s Bohem, abychom byli obnoveni ve spravedlnosti. Vzpomeňte si na Ježíšovo slovo: "Ženo, nikdo tě neodsoudil? Ani já tě neodsuzuji. Jde a už nehřeš."

V tomto procesu je samozřejmě nesmírně důležité přátelství člověka, respektive bratrství křesťana. Apoštol Jakub říká ve svém listu v 5. kapitole, verš 16:

"Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni."

Některé hříchy mají dokonce fyzické nebo samozřejmě mentální důsledky. Člověk, který je zasažen hříchem je nemocný. A potřebuje uzdravit. Je jasné ve světle Písma, že toto uzdravení dělá Bůh, ne církev nebo druhý člověk. Apoštol Jakub nám ale říká, že tu může stát bratr nebo sestra v křesťanském slova smyslu, který nám zvěstuje Boží slovo odpuštění. Není to tak, že by nám kněz odpustil hříchy, ale bratr nebo sestra nám může ústy sdělit to, co je zřejmé z Písma: tedy to, že když své hříchy vyznáme, Bůh nám hříchy odpouští.

Abych to vyvážil, lidsky je jistě výhoda, že jsou ordinovaní kazatelé a kněží zavázáni zpovědním tajemstvím, tedy nesmí vyzradit svěřené hříchy. Nejsou ale v roli prostředníků mezi člověkem a Bohem. Tímto prostředníkem je vždy jen Kristus. Ale služebník Boží tu stojí fyzicky, reprezentuje Krista v tom, že sděluje slovo odpuštění hříšníkovi.

Rozhodně jsem nechtěl umenšit rozměr svátostí - tedy biblických svátostí. Křtu a Večeře Páně. Křest znamená, že jsme zemřeli našemu starému životu a povstali jsme k novému životu s Kristem. O tom nakonec mluví Pavel v navazující pasáži v 6. kapitole Římanům: "Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom - jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých… - i my vstoupili na cestu nového života." A samozřejmě Večeře Páně je symbolickou připomínkou této události křtu. První neděli v měsíci můžete přijít na Skalku a prožít tuto svátost Večeře Páně s námi. Můžete se při této příležitosti znovu smířit s Bohem i s druhými, připomenout si dílo kříže, když budeme jíst chléb a pít víno. To jsou symboly Kristova těla a krve. Tedy je to symbol toho, že jsme s Bohem smířeni a máme s ním pokoj. Člověk zkrátka potřebuje slyšet a vidět, co to znamená.

Pamatuju si na jednu sestru, která uvěřila v Ježíše při Večeři Páně, protože jí opticky došlo, o co jde v této svátosti. Že ji Bůh miluje a odpouští jí její hříchy. Byla pak pokřtěna a dnes je křesťanka.

2. Z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost
a z osvědčenosti naděje

Pojďme ale dál do 3. verše:

3-5 A nejen to: chlubíme se i utrpením, vždyť víme, že z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje. A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.

Proč Pavel říká, že se chlubíme utrpením? Není sadista nebo spíše masochista? Z čteného textu vyplývá, že není. Pavel nám ukazuje důležitou sekvenci: z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje.

Na Jiném místě píše Pavel, že všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha. Jak se sekulárně říká: všechno zlé je pro něco dobré. To ale není to, co Bible říká… některé zlé věci nejsou k ničemu dobré. Třeba hřích nám neprospívá. Na druhou stranu utrpení může mít svůj smysl. Je to samozřejmě těžké téma. Máme kamaráda, který trpěl rok rakovinou. Díky Bohu byl uzdraven, ale musel projít utrpením léčby chemoterapií. Léčba nebyla bez následků. Přišel o část sluchu. Slyší pískání v uších. Ale díky Bohu může dál žít a může vychovávat svou dceru a maminka nepřišla o manžela. Chvála Pánu!

Teď si možná řeknete, ale znám někoho, kdo takové "štěstí" neměl. Co s tím? I v Bibli najdeme příklady, kde to nedopadlo dobře. Job přišel o celou svou rodinu. Jeremjáš v utrpení zemřel. Kristus zemřel. Na Kristu ale vidíme, že to smrtí neskončilo. Kristus vstal z mrtvých. A v tom vidíme základní vztah: utrpení může mít vztah k naději do budoucnosti.

Samo utrpení není dobré, bolest není něco pozitivního. Ale pokud vnímáme Boží plán a přijímáme to, čím procházíme jako Boží cestu pro nás, můžeme spolu s Pavlem vyznat, že utrpení vede k vytrvalosti. Vytrvalost k osvědčenosti. A osvědčenost vede k naději. Tedy když se podíváme na konec této sekvence, dává to smysl. Musíme vidět, co je cílem tohoto Božího plánu.

Podobně jako sportovci když trénují a posilují, je to bolestivý proces. Svaly, když mají růst, musí se u nich šlachy nejprve narušit, přetrhnout, samozřejmě posilováním. A místo nich rostou nové a silnější. Když posilujeme, bolí to, ale ve výsledku jsme silnější. Pokud máme před sebou cíl, dává utrpení dokonce smysl. Utrpení bez naděje a bez vnímání smyslu, je příšerné a vede k zoufalství.

Tedy ne každé utrpení vede k naději, je i utrpení, které vede k opaku - k zoufalství. Jako křesťané ale víme, že jednou s Kristem vstaneme z mrtvých a čeká nás nebe. Tam nebude žádné utrpení, žádná bolest, žádná nemoc a žádná smrt (Zjevení 21).

Když tedy vytrváme, roste naše osvědčenost. Jinými slovy, budeme mít více zkušeností. Víme z minulosti, že Bůh nás vedl v konkrétních situacích. Pamatuju si, že jsem procházel těžkou situací, kdy jsem neměl práci. Dlužil jsem za nájem. Neměl jsem na jídlo. To samo o sobě není dobré. Nebylo to příjemné. Ale když jsem měl naději, že najdu práci a že se Bůh o mě postará, dokázal jsem vydržet a bojovat dál.

Dělal se jeden laboratorní experiment s myší. Ta byla hozena do nádrže s vodou. A byla zavřená a neměla světlo. Utopila se asi za 2 minuty. Neměla světlo a ani naději. Ale když vzali jinou myš, hodili jí také do nádrže s vodou, ale nechali jí průzor světla, vydržela plavat několik hodin. Měla světlo a také naději. Mimochodem v severských zemích lidé páchají mnohem častěji sebevraždy, protože je tam méně světla než u nás. Člověk je stvořen pro život ve světle a ne ve tmě. Když člověk nemá naději, utrpení ho vede k zoufalství a to vede ke smrti.

A naopak, naděje vede k životu. A to dokonce životu věčnému. To ale není vše, Pavel pokračuje v 5. verši: "A naděje neklame, neboť Boží láska je vlita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán."

Tedy naděje je spojena se samotným Bohem, který v Duchu svatém přebývá v našem srdci. Naděje Boží nemůže zklamat člověka, protože jejím garantem je samotný Bůh. Bůh není lhář a je spolehlivý. Bůh nás skrze Ducha svatého, kterého mají křesťané v srdci, ujišťuje, že nás miluje. Tedy pokud jsi uvěřil v Ježíše, pros Boha o Ducha svatého, který tě ujišťuje o Boží lásce. To je nakonec jedno z ovoce Ducha. Ovocem Božího Ducha je láska, radost, pokoj, trpělivost… tedy lásku v nás působí sám Bůh. A naděje je funkcí lásky. To zní trochu abstraktně, ale dokážeme to z naší zkušenosti pochopit.

Když nás rodiče v dětství milovali, věřili jsme, že to bude dobré. Když táta šel do práce, měl jsem naději, že se vrátí. Protože jsem měl dřívější zkušenost, že se vrátí a budeme zase spolu, tak jsem i věřil, že se zase vrátí z práce. Měl jsem naději. Určitě si to dokážete promyslet podle svých zkušeností sami také. Tedy to, o čem píše Pavel, neodporuje naší zkušenosti. A je to tak i s Bohem. Naděje je funkcí lásky. Láska působí naději.

Pojďme teď k druhé části, kterou vezmu stručněji. Je ale naprosto zásadní pro pochopení dnešního tématu důsledky ospravedlnění. Zatím jsme řekli, že hlavním důsledkem ospravedlnění je smíření. Kristus za nás zemřel a když v Krista věříme, jsme ospravedlněni a tedy s Bohem smířeni. A tak s Bohem máme pokoj. Pavel tuto myšlenku rozvíjí více do hloubky ve verších 6-11.

3. Bůh prokazuje lásku k nám tím, že za nás zemřel, když jsme byli hříšní

6-9 Když jsme ještě byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné.

Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spravedlivého člověka, i když za takového by se snad někdo odvážil nasadit život. Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Tím spíše nyní, když jsme byli ospravedlněni prolitím jeho krve, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu.

Pavel říká, že nikdo se neobětuje za hříšníka. Někdo by se mohl obětovat za dobrého člověka. Ale pointa je v tom, že jsme všichni hříšní a z hlediska Boží spravedlnosti jsme naprosto nespravedliví. A za hříšníka jako jsi ty a já se nikdo jiný neobětuje. 8. verš shrnuje celou naší kapitolu a podstatu smíření: "Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní!"

Ve stavu, ve kterém jsme byli, tedy hříšní, za nás Ježíš zemřel na kříži, abychom nemuseli čelit následkům našeho zvráceného rozhodnutí, hříchu.

Bůh udělal vše pro to, abychom nemuseli čelit následkům svatého Božího hněvu, tedy zemřít věčnou smrtí a jít navěky do pekla.

Dovolte mi uvést další příklad. Během 2. světové války přikryl desátník Lewis Kenneth Bausel svým tělem odjištěný ruční granát, který hodil nepřítel, aby ztlumil prudký nápor exploze. Obětoval svůj život, aby zachránil své mužstvo.

Tedy podobně jako Ježíš zemřel za mnohé, aby mohli mít život.

Dokončíme a shrneme s Pavlem verši 10-11:

10-11 Jestliže jsme my, Boží nepřátelé, byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, tím spíše nás smířené zachrání jeho život. A nejen to: chlubíme se dokonce Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, který nás s ním smířil.

Jinými slovy, byli jsme Boží nepřátelé. A díky smíření s Kristem jsme teď s Bohem přátelé.

Uvedu na závěr příběh, který to ilustruje:

Před mnoha lety se jedni manželé navzájem odcizili a nakonec rozvedli. Měli spolu syna, který zemřel. Oba se z města, kde předtím bydleli, odstěhovali a žili v jiných částech země. Jednou se manžel náhodně do města vrátil v rámci služební cesty. Navštívil při této příležitosti hřbitov, kde byl pochován jejich jediný syn. Když stál u hrobu ponořený ve vzpomínkách, najednou za sebou uslyšel kroky. Obrátil se a uviděl svou bývalou ženu. To první, co oba napadlo, bylo odejít. Spojoval je však hrob jejich syna, a tak se místo odchodu vzali za ruce a smířili se. A to, co je smířilo, nebylo nic menšího než smrt.

Ježíšova smrt nás smířila s Bohem. Teď potřebujeme tuto pravdu přijmout a věřit jí. Uvěříš tomu, že tě Ježíšova smrt smířila s Otcem?

Přeji nám všem, abychom byli neustále nastaveni na smíření s Bohem i s druhými. Vše k tomu, aby se to mohlo stát skutečnosti, již bylo vykonáno. Je to jen na nás, jestli dobrou zprávu přijmeme a budeme jednat ve víře podle toho. Amen.




Ospravedlnění z víry

16. října 2015 v 12:02 | Grizly |  Kázání
Milí přátelé, hosté, posluchači na internetu, dnes pokračujeme předposledním kázáním z naší série Spravedlivý Bůh na téma spravedlnost skrze víru. Předlohou dnešního kázání je čtený text z Římanům 3,21-31. Zaměřím se dnes na verše 21-26. Budu rád, když si se mnou otevřete Bible a budete sledovat tok Pavlova argumentu. K tomu je zajímavě připojen text z Izajáše 45,14-25. Minulý týden Karlos vyložil, co to znamená samospravedlnost a Boží soud. Dnes si pojem samospravedlnost rozšíříme a budeme pokračovat pasáží, která odpovídá na otázku: co s tím mám pro Boha dělat?

Někdy se mi stane, že když někomu něco udělám, mám tendenci přidávat ke své omluvě i vysvětlení. Přijdu třeba pozdě na schůzku a řeknu: promiň, ale... ale ujel mi vlak. Auto se zaseklo v zácpě... Jak na to minulý týden upozornil Karlos, do hry vstupují dva japonci "Ono" a "Seto". Nechce se nám uznat plnou zodpovědnost a je pro nás psychologicky snazší ukázat prstem na něco nebo v horším případě na někoho jiného. Může za to moje auto. Přitom by stačilo vyrazit o 15 minut dřív, když vím, že bude zácpa. Nebo můžu jet autobusem dřív. Podobné hry hraju i s druhými, když přijdou pozdě na schůzku. Málo kdo je schopen říct promiň a nedodat slůvko ale. Je to jen příklad. Takových příkladů najdeme mnohem více. Dítě rozbije hrneček a pokud ho neschová rozbitý do skříňky pod dřezem, aby se na to nepřišlo, řekne: ono se to rozbilo. Je to lidský způsob, jak se vyhýbáme zodpovědnosti a přitom zápasíme vnitřně se svou pýchou a studem, jinými slovy nedokážeme se vyrovnat s pocitem viny zralým způsobem. Vstupuje do hry naše samo-spravedlnost. Zatímco z lidské zkušenosti asi víme, protože to sami děláme, že je asi moudřejší takovou podivnou omluvu raději uznat, protože je jednodušší se v tom nerýpat. Nikdo by asi neřekl: ha, ty samospravedlníku! Styď se! To není omluva, co mi to tu říkáš! To by bylo podle etikety určitě neslušné, a tak se raději potichu posuneme v rozhovoru dál a změníme téma.
Zajímavé ale je, že tato lidská zkušenost se netýká jen mezilidských vztahů, ale překvapivě či nepřekvapivě i našeho vztahu s Bohem. Stejně jako máme tendenci obviňovat druhé, okolnosti či smůlu, máme tendenci se ospravedlňovat před Bohem. Já za to přece nemůžu!
Stojí za to se nad tím zamyslet víc. Ve slovenštině, když se omlouváme, říkáme dokonce "ospravedlňujem sa!". Samozřejmě to znamená omlouvám se. Ale i to na jazykové úrovni symbolicky ukazuje na náš hlubší lidský problém. Máme problém se samo-spravedlností a se sebeospravedlňováním. Svůj jazykový diskurz zakončím konstatováním, že ve slovníku pro výraz ospravedlnit se najdeme tři synonyma: 1. očistit, 2. obhájit, 3. zdůvodnit. Není to zajímavé?

Abychom se neponořili do abstraktních úvah a nezapomněli na to podstatné, řeknu to raději hned v úvodu: v Izajáši 45, ve verši 19 nám Leendert připomněl, že je to Bůh, kdo vyhlašuje spravedlnost. Subjektem deklarace spravedlnosti je tu soudce a ne ten, kdo se hájí. To je důležité si pro naši meditaci dnes uvědomit. My se sice můžeme obhajovat, ale není nám to nic platné. Je tu Soudce, který je vševědoucí a všudypřítomný. Je to Spravedlivý Bůh, který zná naše motivy dokonce lépe než my sami. Je to Spravedlivý Bůh, kdo nám nejen rozumí, ale i ví moc dobře, co uděláme, než to uděláme. Je tu Spravedlivý Bůh, který vidí vše v našem životě. Pokud by Bůh byl jen soudce, je to docela děsivá myšlenka. A nemůžeme se divit Lutherovi, že Boha nenáviděl, protože měl strach, že až se jednoho dne před něho postaví, neobstojí. Neobstojí totiž na základě svých skutků před Boží spravedlností nikdo z nás.

Než se dostaneme k evangeliu a k dnešní pasáži od verše 21, která začíná slovy nyní však... Je dobré si uvědomit, jak už správně řekl minulý týden Karlos, že biblické pasáže z epištol nemůžeme vytrhovat z kontextu. Pasáž 3,21-31 navazuje na předchozí oddíl 3,1-20. Tu jsme studovali podrobněji na biblické v pondělí. Proto si dovolím připomenout aspoň hlavní teze. Jinak by dnešní slovo bylo vytržené z kontextu a nepochopili bychom správně jeho poselství.

Člověk má tendenci věřit třem mýtům. Mýtus je zde nepravdivé zdání, je to polopravda, která vypadá pravdivě, ale je to hluboká a nebezpečná lež.

Za prvé, člověk má tendenci se ospravedlňovat, jinými slovy, člověk má tendenci spoléhat ve svém spasení na náboženskou příbuznost (2,1-24). Apoštol Pavel v kontextu mluví o Židech, kteří mají tendenci spoléhat na příslušnost k vyvolenému národu.
Když se nad tím zamyslíme, není to v lidských očích nepochopitelné ani nelogické. Židé byli a jsou vyvoleným národem. Již od Abrahama a Mojžíše. Proč ne? Jelikož ale na základě principu samo-spravedlnosti, který jsme již popsali, máme tendenci ukazovat prstem a rozlišovat mezi my a oni, zamysleme se nad tím, že se může klidně stát, že těmi "Židy" můžeme být v principu klidně my křesťané. Nemusíme mluvit o katolické církvi, abychom si uvědomili, že lidé spoléhají naprosto běžně na příslušnost v organizaci. Člověk může mít klidně pocit, že stačí být členem církve, aby byl křesťan. Nakonec podle naší zkušenosti, když je člověk synem otce, zdědí jeho jmění podle závěti. Tedy podle naší zkušenosti záleží na příbuznosti. A tím, že ukazuje prstem na druhé může být oklamán pocitem, že jeho se to netýká. Apoštol Pavel a Boží slovo nás usvědčuje a pokud je to náš problém, vytrhuje nás z našeho podřimování provokativní myšlenkou, že nikdo není spravedlivý, není ani jeden. Tak je to zapsáno v naší předchozí pasáži, která předchází našemu dnešnímu čtení.
Druhým mýtem, kterému podléháme je představa, že člověk může být ospravedlněn na základě vykonávání náboženských obřadů (2,35-3,8). Na chození do kostela není nic špatného a cílem mého slova není vás odrazovat. Stejně tak vás nechci odrazovat od dávání darů ani zapojování se do služby. Bavíme se tu o spasení a spoléhání na naši spravedlnost před Bohem, což je klam. Člověk raději bude důvěřovat představě, že si může svou spravedlnost zajistit, než ji zdarma přijmout vírou od Ježíše Krista. To je v jádru lidské přirozenosti a to je pýcha, se kterou se odjakživa potýkáme.
Za třetí, člověk má tendenci uvěřit mýtu, že je ospravedlněn na základě dodržování zákona. Mojžíšova Zákona. Desatera. Karlos minulý týden rozvíjel úvahu, že pokud by existoval člověk, který by skutečně v ničem neselhal a byl schopen dodržovat celý zákon po celý svůj život bez výjimky, tak by to i bylo možné. Jak ale přesvědčivě ukázal, takový člověk z principu neexistuje. Jde o prázdnou množinu. Každý z nás selháváme. Ne snad proto, že bychom nedělali dobré skutky a v jádru nedodržovali zákon. Většina z nás dodržuje nezabiješ a nepokradeš, pokud si ovšem nestahujeme filmy a platíme všechny daně... už když tohle řeknu, možná by se tu našel člověk, co by velmi působivě a přesvědčivě povstal a vysvětlil, že stahování filmů není hřích a používal by k tomu křesťanské pojmy jako je zákonictví a svoboda... o daních ani nemluvě. Proto než se takový člověk ozve, chci vás ujistit, že s tímto příkladem pracuji jen v hypotetické rovině a neobviňuji vás ani na vás neútočím. Co nezabiješ? Co k tomu říká Ježíš? Kdo by ve svém srdci nenáviděl bratra, je to jako by ho zabil. Co k tomu říct? Ježíši, kecáš? To asi ne. A tak bychom mohli velmi jednoduše ukázat, že vlastně není těžké pochopit, že každý z nás v principu alespoň někdy porušil Desatero či Boží zákon. A to úplně stačí. Ale je svůdné si myslet na základě principu samo-spravedlnosti, že jsme ospravedlněni na základě těchto tří podmínek. Jsi ve správné církvi. Nejsme sekta, věříme v Ježíše, máme to tu napsáno, čteme Bibli, řádně kážeme Boží slovo a svátosti. Splněno. Za druhé, chodím v neděli řádně do kostela. Sloužím Bohu. A to jsou všechno dobré věci, které Bůh chválí. A za třetí, jsem věrný manželce. Sice občas myslím na jinou ženskou, ale kdo ostatně ne, že? Nikoho nezabíjím, ani se moc nemstím a hněv? Ten mám pod kontrolou. Nenávist? Hmmm, to je moje soukromá věc. Nesuď! Takže jsem docela spravedlivý člověk a to Bohu musí stačit, že? Ale je to jinak. Co si o tom myslí Bůh? Můžeme číst jeho myšlenky ve verších 9-18. Nikdo není spravedlivý, není ani jeden. Všichni se odchýlili, není ani jeden spravedlivý.
Možná jste slyšeli tu ilustraci či fiktivní příběh. Umře spravedlivý člověk, jde k nebeské bráně a stojí před svatým Petrem a ospravedlňuje se. Petr se ho ptá: proč bych tě měl pustit dál? Za každý důvod ti dám body, ale musíš dosáhnout sto bodů, abys mohl dál. No, byl jsem celý život věrný své manželce. Petr řekne, dobře, tři body. Cože? Chodil jsem 30 let do kostela a platil jsem desátky. Petr řekne, dobře, dva body. Cože? To myslíš vážně. Ok, ok, dával jsem na charitu a pomáhal jsem celý život druhým, krmil jsem bezdomovce a hladové. Petr řekne, chvála Pánu, tři body. Člověk se vyděsí a řekne: to přece nemyslíš vážně? Takhle se tam nikdy nedostanu! Petr řekne, přihořívá, 10 bodů. Už nejsi tak daleko.

Deprese? Co s tím? Vrátíme se teď k odpovědi na otázku, co s tím problémem máme dělat? Je nejvyšší čas. Věřím a doufám, že jsme připraveni.


A do toho přichází evangelium, dobrá zpráva. Jak jsme již řekli v prvním kázání v této sérii. V evangeliu se zjevuje Boží spravedlnost pro každého kdo věří.
Následující část rozdělím do třech menších částí. Za prvé, verše 21-22a Boží spravedlnost je dána vírou bez zákona. Za druhé, Boží spravedlnosti je dostupná všem, verše 22-24. A za třetí, Boží spravedlnost ve spasení skrze Ježíšovu smrt, verše 24-26.
Za prvé, verše 21-22a:

21 Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez zákona, dosvědčovaná zákonem i proroky, 22 Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista

Nejprve je potřeba si uvědomit, co znamená na tomto místě Boží spravedlnost. Ano, obecně znamená i lidskou spravedlnost, mluví se o charakteru člověka. To je spravedlivý člověk. Ne však na tomto místě. Jinak nám to nebude dávat smysl. Jak totiž může být zjevena Boží spravedlnost bez zákona, když spravedlivý člověk je právě ten, kdo dodržuje či naplňuje zákon? Zákonem tu myslíme situaci, kdy spoléháme na vlastní spravedlnost a snažíme se lidskými prostředky dodržet zákon. Už jsme si řekli, že je to prakticky nemožné. Řeknu jeden příklad. Včera jsem jel autem. A nedával jsem pozor. A porušil jsem dopravní předpis. Spravedlivě očekávám trest. Jakmile jsem si to uvědomil, sypal jsem si popel na hlavu a hned mě zachvátila panika a strach, co když mě viděla policie? Pak jsem vzal rozum do hrsti a uvědomil jsem si, že to v tu chvíli neovlivním, tak jsem zastavil auto a sledoval situaci, nikoho jsem neohrozil ani neomezil, přejel jsem pár metrů a nic se nebezpečného se nestalo, nebyl jsem v křižovatce. To říkám jako příklad, jak se někdy jako lidé ospravedlňujeme. Řekl jsem si, nic jsem nezpůsobil, policajti mě neviděli, tak co. Ale ve svém nitru vím, že jsem přestoupil zákon. Na tomto místě se nebavíme o tomto zákonu. Možná mě natočila kamera a přijde mi pokuta, přijdu o body a budu muset zaplatit. Nevím. Zde je řeč o Boží spravedlnosti bez zákona. Řešení problému naší nespravedlnosti nemůže přijít z naší strany.
Můžeme si to představit jako soud. Je tu soudce. Je tu viník. Je tu obžaloba a je tu verdikt. Vinen či nevinen. Ve chvíli, kdy jsme u soudu, nezáleží na tom, co uděláme. Máme tu žalobce, obhájce a soudce. Ano, můžeme situaci ovlivnit tím, že řekneme, že se cítíme vinni či nevinni. Když uznáme vinu, je to polehčující okolnost a můžeme dostat menší trest.
Ale u tohoto soudu jsou všichni vinni. Boží soud není zkorumpovaný a nespravedlivý. Žalobcem i obhájcem je sám Bůh. Naším žalobcem jsou de facto naše skutky, kterými jsme přestoupili Boží zákon. Z Bible jistě víme, že naším žalobcem je satan. A naším obhájcem je Duch Boží. Z toho vyplývá, že Bůh nechce, abychom byli ve výsledku odsouzeni. Na tomto soudu je pouze jeden trest. Trest smrti. Je to válečný soud. Jistě že je různá míra viny a různé stupně trestu. Ale výsledek je nakonec jen jeden. Vinen či nevinen. A soud ani výsledek není v naší režii. Děsivé? Ale je to tak.
V takové situaci jsme. Pokud se budeme ospravedlňovat, je to jen pohoršující okolnost. Jak řekl minulý týden Karlos, Písmo říká, že pokud ukazujeme prstem, jen ukazujeme na nás samotné. Protože tím říkáme, že víme, co říká zákon. A protože je to spravedlivý soud, který nás soudí na základě našeho morálního vědomí a svědomí, tím, že ukazujeme na něčí nespravedlnost, usvědčujeme sami sebe z téhož hříchu. Děsivé, děsivé. Co s tím?
Jak to bylo v té ilustraci. Jakmile si spravedlivý člověk uvědomil, že se do nebe vlastními zásluhami nedostane, přiblížil se nebi nejvíc. Spravedlnost Boží totiž není v našem jednání, ale je v evangeliu.
Bůh je ten, kdo deklaruje, že je někdo spravedlivý. A co je kritériem jeho soudu?
Zákon i proroci, jinými slovy, Starý zákon - ukazuje k Ježísi Kristu. Ve verši 22 čteme, že je to Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista.

Čtená pasáž z Izajáše 45 je výbornou ilustrací této myšlenky. Kontextem 45. kapitoly je Hospodinův Pomazaný. Tedy Mesijáš. Kristus. Pán Bůh, Hospodin slibuje Izraeli, že je zachrání. V širším kontextu, kapitole 43 slibuje, že stvoří vše nové, že na staré hříchy již nevzpomene, v kapitole 44 slibuje, že vyleje vody živé a že bude Pastýřem Izraele. A v kapitole 45 mluví v zaslíbení o Kristu. Proto verš 21 z naší pasáže z Římanům říká, že je spravedlnost Boží dosvědčována proroky. Prorok Izajáš ukazuje dopředu ve svém proroctví, že Bůh zjeví svou spravedlnost v Ježíši Kristu. Ve verši 19 v Izajáši čteme: Já, Hospodin, vyhlašuji spravedlnost, prohlašuji právo. A dále ve verši 21: Kromě mne jiného Boha není! Bůh spravedlivý a Spasitel není mimo mne.
Co máme tedy dělat? Na to odpovídá prorok ve verši 22: Obraťte se ke mne a dojdete spásy.
Abychom získali Boží spravedlnost, musíme uvěřit, že Ježíš Kristus je jediná cesta k Bohu. Jak to řekl pregnantně jeden kolega kazatel. K Bohu vedou všechny cesty. Nezáleží na tom, čemu věříme. Všichni se jednou postavíme před Boží soud. Je jedno, zda jsi buddhista nebo hinduista nebo ateista z hlediska spasení. Jsi na tom stejně. Budeš spravedlivě souzen spravedlivým Bohem. Je jedno, zda v něho věříš či nikoliv. Pokud je to, co je v Bibli pravda, tak na tvé víře nezáleží. Pokud ale kromě spravedlivého Božího soudu chceš získat spravedlnost a od soudu odejít ospravedlněn, omilostněn a dojít tedy spasení, nemůžeš se vyhnout osobě Ježíše Krista. Musíš uvěřit, že On je naší spravedlností ke spasení. Není spravedlivý, není ani jeden, kromě Ježíše. On řekl: "já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mě." Tedy je mnoho cest, ale jen jedna vede ke spasení. A to je Ježíš, skrze kterého získáme Boží spravedlnost bez zákona, protože On už zákon naplnil
Vraťme se zpět k Římanům. Pověděli jsme si, že evangelium je v tom, že za 1. spravedlnost je dosvědčena vírou v Ježíše Krista bez zákona.
Evangelium je v tom, že za 2. Boží spravedlnost je dostupná všem. Verše 22-24:

22 Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista pro všecky, kdo věří. Není totiž rozdílu: 23 všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; 24 jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši.

Před Bohem a z hlediska záchrany před Jeho spravedlivým hněvem jsme si všichni rovni. Bůh nikomu nestraní. Bůh je dokonale spravedlivý. Na rozdíl od našeho pokřiveného světa, v Kristu již nezáleží na tom, co si o sobě myslíš. Nezáleží na tvém vzdělání, původu, rase, jazyku. Nezáleží na tom, zda jsi imigrant či domorodec. Je jedno, zda jsi černej či bílej. Je jedno, zda mluvíš česky nebo arabsky či anglicky. Je jedno, zda jsi bohatej a nebo chudej. Je jedno, zda bydlíš na venkově nebo ve městě. Je jedno, zda jsi svobodnej či ženatej, svobodná či vdaná. Je jedno, zda máš děti nebo ne. Je jedno, zda jsi rozvedenej. Je jedno, zda máš dluhy, exekuce. Nezáleží na tom, zda jsi uklízečka, projekt manager nebo učitel. Z hlediska Boží spravedlnosti jsme na tom všichni stejně. Povězme si, všichni stejně špatně, když ukazujeme prstem a stejně dobře, když spoléháme na Ježíše.
Možná vás už teď napadá, co z toho vyplývá, o tom bude mluvit příští týden Petr Vopařil. Budeme procházet pátou kapitolu, která mluví o smíření a důsledcích ospravedlnění. A nebojte, budeme později ve výkladu této úžasné epištoly pokračovat. Pokud chcete vědět víc, přijďte na biblickou v pondělí na Skalku a nebo ve středu na Ládví.

Kdybych to měl ilustrovat písničkou, evangelium je tak jednoduché, že to pochopí i malé dítě, ale tak velké a krásné, že zachrání každého hříšníka, dokonce i tebe a dokonce i mě. Chvála Pánu.

Ta dětská píseň to říká jasně: Ať jsi velký nebo malý, nebo akorát, Bůh tě má rád. Ať jsi tlustý nebo hubený, nebo akorát, Bůh tě má rád. Když jsi veselý nebo brečíš, když si hraješ i když spíš... Bůh tě má rád, tak vzdej mu chválu. Pokud jste usnuli nebo se zasnili, tak říkám, že je to jednoduché: O tom to všechno je. Bůh tě má rád, protože dal svého jediného Syna Ježíše. Pavel to shrnuje v 5. kapitole, verš 8 (tím dávám ochutnávku, co náš příště čeká:)): Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. To je evangelium.

Takže, za prvé: bez zákona. Za druhé, pro všecky. Za třetí, verše 24 - 26:
24 jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši. 25 Jeho ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří. Tak prokázal, že byl spravedlivý, když již dříve trpělivě promíjel hříchy. 26 Svou spravedlnost prokázal i v nynějším čase, aby bylo zjevné, že je spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo žije z víry v Ježíše.


Tedy za třetí, skrze Ježíšovu smrt.

K Ježíšově smrti se dají na základě čtených veršů povědět tři věci:
Za prvé, vykoupení přichází skrze Ježíše Krista. Za druhé Bůh dává Ježíše jako smírčí oběť. A za třetí, Bůh ukazuje, že za a. On je spravedlivý, když nás ospravedlňuje z našich hříchů a za b. On je spravedlivý, když ospravedlňuje člověka.

Za prvé, Ježíšova smrt ukazuje vykoupení člověka. Jinými slovy, vykoupení přichází skrze Ježíše Krista. Verš 25.
První část verše 25 mluví o usmíření od Božího hněvu. Jelikož o tom bude mluvit podrobně Petr příští neděli, jen načrtnu, o co jde. Je to starozákonní princip. Bible je Boží slovo, jak Starý tak Nový zákon a nikdy nepřestalo ani nepřestane platit. Proto to, co zjevuje Boží slovo ve Starém zákoně platí pro nás jako paradigma nebo princip. Ex 25,8 mluví o svatyni, kde přebývá Bůh. Boží lid ale povstal proti Bohu a Bůh se hněvá na svůj národ. (Ex 33,3-5). Jelikož je Bůh svatý a nemůže tolerovat hřích, ustanovil ve Starém zákoně systém obětí a dokonce ustanovil zvláštní den, Den Smíření (Lev 16). Bez tohoto Starozákonního principu nemůžeme pochopit správně co znamená, že se Bůh hněvá, proč musel Ježíš zemřít za nás a proč nás tedy vykupuje. Jelikož je to ale obsáhlé téma, které stojí za to studovat do hloubky, odkazuji vás teď na dané texty. Podle Levitiku 16 musel být obětován beran, jehož krev musela být prolita. Je tu několik detailů, které by stálo za to vysvětlit, ale na to nemáme v tuto chvíli čas. Jde o to, že Ježíš je touto smírčí obětí. Není lidskou obětí, protože ty jsou zakázány. Ale jde o symbol. Ježíšova krev je symbolem krve beránka, který byl obětovaný za naše hříchy. Ve známé pasáži v Izajáši 53,4-6 je řeč o trpícím služebníku, který přináší pokoj, rozuměj smíření mezi námi a Bohem. John Stott o tomto tématu napsal celou monografii, kterou vám doporučuji ke studiu.

Klíčová otázka, na kterou se často ptají hledající lidé i ateisté a na kterou každý věřící člověk dokáže odpovědět je, proč Bůh obětoval svého syna? Samozřejmě že si teď můžete vzpomenout na starozákonní pasáž o Abrahamovi a Izákovi. Proč musel Abraham obětovat svého jediného syna? Každé malé věřící dítě nebo besídkové dítě by odpovědělo, že to bylo za 1. z poslušnosti a za 2. z Boží lásky a za 3. jako oběď Bohu. A je to pravda. To, na čem se ale zarazíme, když nad tím přemýšlíme logicky je právě odpověď: z lásky? Cože? V čem je láska, když Otec obětuje vlastního Syna? Co je to za lásku? Ve víře věříme a v srdci vyznáváme, že jsou to naše hříchy, které Bůh ze své lásky sám na svém Synu odčiňuje a za něž trestá vlastního syna. Ale to je tajemství, které pouhým rozumem jen těžko chápeme a které nás dostává do jádra celé série: je Bůh spravedlivý, když Kristus umírá na kříži jako oběť Bohu?
Písmo, tradice i víra odpovídá jednoznačně. Ano. Je. Jak to ale máme chápat my?
Obraz soudu je opět určitou odpovědí. Bůh sám sestupuje z křesla soudce a sedá si do lavice obžalovaného místo nás. V čem je ta spravedlnost? Jak může být potrestán někdo jiný místo nás? To je důležitá otázka. Pokud by Ježíš byl jen člověk a nebyl by Bohem, bylo by to kruté a nesmyslné gesto. Odpovídáme, že pouze spravedlivý a my víme, že Kristus je jediný člověk, který byl spravedlivý, může usednout na lavici viníka. Proč ale spravedlivý usedá na lavici viníka, když je nevinný? To přece nedává smysl, že? To je opět rozpor, kterému pouhá racionalita těžko rozumí. Opět odpovídáme, že není souzen za své hříchy, ale za hříchy celého světa. Ale to opět otvírá otázku, jak je tedy Bůh spravedlivý, když soudí někoho jiného místo nás?
V 1. Petrově 3,18 čteme: Vždyť i Kristus dal svůj život jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu.


K tomu je třeba říct několik věcí. Za prvé, Kristus jde na smrt dobrovolně. Kdyby byla oběť vynucená a byl by jen oběť (tak jako zvíře bylo zabito na oltáři), bylo by to nesmyslné, kruté a šílené. Když se ale přítel dobrovolně obětuje za druhého přítele, považujeme to za nejvyšší akt přátelství a lásky. Vždyť sám Ježíš říká v evangeliu: Nikdo nemá větší lásku než ten kdo položí život za své přátele. A za druhé, Bůh není šílenec nebo zlý, ale je spravedlivý a spravedlnosti musí býti učiněno zadost. Proto se tomu říká zadostiučinění. Smírčí oběť Ježíše je aktem Boží spravedlnosti, ale zároveň aktem dokonale svobodné Boží i lidské - Kristovy vůle. A to je láska.
Ve světle tohoto vysvětlení dává oběť Ježíše smysl a není nesmyslná či šílená nebo krutá, ale je rozumná, svobodná a ukazuje na Boží lásku k nám.

Takže za prvé, vykoupení přichází skrze Ježíše Krista. Nikdo jiný nemůže odčinit to, co my děláme. Ani my sami. Ale Ježíš může. A to je dobrá zpráva. Když v Něho uvěříme, získáme Boží spravedlnost. Za druhé, vykoupení přichází skrze Ježíšovu smírčí oběť. Bůh je svatý a nemůže tolerovat hřích. Jedině skrze oběť spravedlivého Ježíše za nespravedlivého hříšníka - tebe a mě, může být nám spravedlnost Boží připočtena vírou. A za třetí, tím Bůh ukazuje, že je spravedlivý.
Čím?
A. Bůh nás ospravedlňuje z našich hříchů. Když se my ospravedlňujeme, je to trapné. Když vysvětlujeme, proč jsme udělali to, co jsme udělali, druzí lidé nám možná uvěří a nebo to z pocitu studu nechají být. Ale před Bohem se nemůžeme ospravedlnit. Pouze Bůh nás může činem Ježíše Krista ospravedlnit z našich hříchů. Tím Bůh dokazuje, že je spravedlivý.
B. Bůh ukazuje, že je spravedlivý, když ospravedlňuje člověka. On ví, jací jsme. On nás stvořil a spasení není pouze reakce na chybu v systému. Spasení a dílo kříže je úzce spjato se stvořením. Jsme stvořeni jako omezené bytosti. Bůh nám daroval svobodu a my jsme tu svobodu zneužili ke zlu. Bylo to determinováno? Věříme, že nebylo. Člověk se rozhodl pro zlo. A Bůh ve své prozřetelnosti již připravil svůj plán spasení pro člověka. Pokud by to Bůh neudělal, byl by krutý a zlý. Ale protože s tím Bůh počítal a věděl, že se člověk nemůže sám zachránit, připravil plán spasení v Ježíši Kristu.
Tím Bůh ukazuje, že je spravedlivý. A to je hlavní pointa celé série i dnešního kázání.
My se snažíme ospravedlnit, což je marné, ale Bůh nás ospravedlňuje skrze víru v Ježíšovo dílo na kříži.
Pokud chceme být spravedlivý před Bohem, musíme Bohu důvěřovat a v Krista uvěřit. Není jiné cesty ke spasení. Amen.