Září 2015

Evangelium je Boží moc

26. září 2015 v 22:09 | Grizly |  Kázání

Úvod
Učitel seděl celou noc na záchodě a lámal si hlavu s tím, jak by svým studentům předal důležitou přednášku. Láme si hlavu nad tím, jak je možné, aby Bůh byl zároveň spravedlivý a současně miloval člověka. Celý život nenáviděl Boha za to, že trestá člověka kvůli hříchu a posílá ho do pekla za to, jak ho stvořil. Nenáviděl Ho kvůli tomu, že Boha vnímal jako náročného a přísného. Najednou mu svitlo. Aha! Co když je to celé jinak? Bible říká, že Bůh požaduje spravedlnost. Co tím myslí? Možná je to tak, že neříká, že člověk musí být dokonalý a bezchybný. Co když je to tak, že člověku dává Bůh svou spravedlnost vírou jako dar? Víte, kdo je ten člověk? Ještě vám napovím. Byl to učitel ve Wittenberku a přednášel na univerzitě list Římanům. Pořád nic? Augustiniánský mnich, který si vzal jeptišku a navazuje ve svém myšlení na Husa? Autor 95 tezí, kterými rozpoutal evropskou reformaci v 16. století. Správně, Luther.
Milí přátelé, dnes začínáme novou sérii kázání s názvem Spravedlivý Bůh. Je Bůh spravedlivý, když soudí hříšníka za hřích? Je možné, aby Bůh byl současně milující a současně spravedlivý? Je fér, že ti, kdo odmítají věřit v Boha, jsou odsouzeni a ti, kdo skrze víru v Ježíše Krista jsou spaseni pro věčný život? To jsou vážné otázky, které mají hledající lidé a někdy si je pokládáme i jako věřící. Co s tím má společného Luther? Luther ve svém mládí nenáviděl Boha, protože si nedokázal na tento zdánlivý protiklad odpovědět. Bůh musí být zlý, když odsuzuje hříšníka a požaduje absolutní spravedlnost. Jeho myšlení změnil a novou svobodu a úlevu mu přinesl objev v listu Římanům 1,17 "spravedlivý z víry bude živ". Nechci tu vykládat Lutherův životopis, ten stojí za to si přečíst celý, zvláště když letos slavíme 600 let od upálení M. Jana Husa. Pouze chci nastínit základní téma celé série. Boží spravedlnost.
List Římanům je právem považován za klíčový dopis Nového zákona. Důvod je zřejmý. Apoštol Pavel v něm formuluje základy křesťanského přesvědčení. A to je, že spravedlnost člověka před Bohem přichází ne skrze lidskou zásluhu, ale vírou v kříž Ježíše Krista. Než se ale k této základní a zásadní tezi v 16. a 17. verši dostaneme, naslouchejme pozorně dnešnímu slovu z předchozích veršů.
Z těch je jasné, že apoštol Pavel se nestydí za evangelium. Za prvé, v prvních 7 verších je zřejmé, že apoštol Pavel se nestydí za to, kým je. Za druhé, ve verších 8-15 se apoštol Pavel nestydí za své poslání. A za třetí, ve verších 16-17 se apoštol Pavel nestydí za své poselství.

Apoštol Pavel se nestydí za svou identitu 1-7
O člověku se můžeme něco dozvědět tak, že nasloucháme jeho slovům, když se představuje. Když se představujete druhým, jaká slova použijete? Já jsem Pepa a jsem zámečník. Já jsem Fanda a jsem ajťák. Já jsem Petr a jsem kazatel. Já jsem Ondra a jsem doktor. Někdy to může znít jako diagnóza. Profese? Povolání? Jak pokračujete? Tohle je moje žena a máme spolu tři děti… mám rád letadla a nebo vlaky.
Když píšeme někomu dopis, co píšete do hlavičky? Když píšete životopis pro budoucího zaměstnavatele, co napíšete, když se chcete druhým doporučit?
Apoštol Pavel píše Římanům, kam se vlastně zve na návštěvu toto:
Pavel, služebník Krista Ježíše, povolaný za apoštola, vyvolený ke zvěstování Božího evangelia,
Možná nám to může připadat trochu naduté. Apoštol, Boží vyvolený. Není moc ambiciózní? Nemyslí si o sobě příliš hodně?
Faktem je, že apoštolovi Pavlovi nezáleželo v životě na ničem víc než na evangeliu. Dobré zprávě o Ježíši Kristu. Neztrácí čas tím, že by psal o svých kvalifikacích, titulech a schopnostech. Neříká, kolik založil sborů ani jaké má vzdělání. V některých listech se dozvídáme, že uměl šít stany a na jiném místě čteme, že byl žákem slavného rabína. Když ale sdílí své životopisné údaje, mají vždy vztah k evangeliu.
Tím neříkám, že to je přesně to, co máme dělat my, když někoho žádáme o práci. Ale z úvodních veršů se dovídáme o jeho vztahu k evangeliu. Sebe a to, že je apoštol zmiňuje jen proto, aby mluvil v dalších 5 verších o evangeliu. Co říká?

jež Bůh ústy svých proroků předem zaslíbil ve svatých Písmech,
evangelia o jeho Synu, který tělem pocházel z rodu Davidova,
ale Duchem svatým byl ve svém zmrtvýchvstání uveden do moci Božího Syna, evangelia o Ježíši Kristu, našem Pánu.
Skrze něho jsme přijali milost apoštolského poslání, aby ke cti jeho jména uposlechly a uvěřily všecky národy;
k nim patříte i vy, neboť jste byli povoláni Ježíšem Kristem.

Z Pavlových slov chápeme, že evangelium se týká vztahu k osobě. Osobě Ježíše. Pavel nepoznal Ježíše tváří v tvář, Ježíš byl ukřižovaný dřív, než ho stačil vidět a slyšet osobně. Přesto díky Pavlově dramatické duchovní zkušenosti na cestě do Damašku byl přesvědčen o slovech, učení a hodnotách, které Kristus předával svým učedníkům.
Ježíš je tím, skrze koho definuje to, kdo je. Je apoštolem Ježíše. Vyslanec evangelia. Název dnešního kázání je "evangelium je Boží mocí…" Apoštol Pavel tomu věřil, protože se o tom sám přesvědčil. Evangelium o Božím Synu radikálně změnilo směr Pavlova života.
A jak je to s námi?
Co bychom napsali, kdybychom měli sdělit druhým, kdo jsme? Co dělá tebe tím, kdo jsi?
Říká se, že člověk je tím, co jí. To je materiální způsob myšlení. V duchovním slova smyslu jistě platí, že člověk je ovlivňovaný tím co čte nebo tím, čemu naslouchá nebo koho poslouchá. A to neplatí jen pro děti, ale stejně tak pro nás dospělé. Sociálně je člověk určený skupinou, ve které se nachází, rodinou, odkud pochází a národem, se kterým sdílí svůj osud a dějiny. Pojďme ale od filosofie k praxi.
Dovolte mi vám položit otázku: můžeš stejně jako Pavel říct, že se nestydíš za evangelium? Možná v takto abstraktní podobě se s tím můžeme ztotožnit. Možná i tobě změnil Ježíš a Jeho evangelium život. Třeba je to dávno, třeba je to nedávno. Třeba na to ještě čekáš.
Co to ale znamená prakticky? Kdy jsi naposledy někomu řekl o Kristu?
Známý americký evangelista Moody se lidí vždy ptal na jejich spasení. Jednou se šel večer projít a potkal pod lampou chlapa a zeptal se ho: "jste spasen?". Ten muž přijal ten večer Krista. Dneska se díváme na takové metody jako na obskurní a kdyby někdo něco takového udělal, byl by považován za fanatika a nebo blázna. Byl by netolerantní a byl by okamžitě onálepkován.
V tom lepším případě si při čtení životopisů a poslouchání svědectví říkáme: já nejsem apoštol Pavel, já nejsem Moody a my nejsme v Americe a není 19. století. Naopak, my jsme v Čechách a pokud to nevíte, nejsou devadesátá léta a dnes zrovna neprobíhá probuzení. Někteří se za probuzení modlí. Jiní jsou frustrovaní, že evangelizace dnes nejde po stovkách a po tisících.
Vezměme si to ale prakticky. Když Bůh povolává církev k Velkému poslání, neříká to takhle: "až bude probuzení, říkejte lidem na potkání: Bůh Tě miluje a chceš být spasen? Ale říká: běžte ke všem národům a získávejte mi učedníky. Učte je, aby zachovávali všechno, co jsem vám přikázal. Kažte evangelium všemu stvoření. Jde o univerzální příkaz pro církev pro všechny časy.
Stydíme se dnes za evangelium? Říkáš druhým o tom, kdo tě zachránil? Skrze koho definuješ to, kdo jsi? Definuješ to, kdo jsi skrze to, co děláš a čeho jsi dosáhl? Luther to také dělal. Dokud to ale dělal, byl na Boha naštvaný a byl v životě ztracený. Když poznal, že svoji identitu nemusí odvozovat od svého snažení, ale od Toho, kdo jej nekonečně miluje, že za něho zemřel, změnilo to jeho život. Stejné platilo pro Pavla.
Odvažuji se tvrdit, že to platí i pro nás dnes tady v Praze v 21. století v neděli na Skalce.
Pokud se nestydíme za evangelium, nebudeme mít strach druhým říkat o Bohu. Možná nás budou mít za blázny. Nemusíme nutně večer pod lampou klást lidem obskurní důvěrné otázky.
Můžeme lidi naštvat. To ale můžeme udělat různě. Včera jsem odpověděl jedné věřící paní na email. Ptala se mě, jestli v našich jazykových kurzech vyučujeme Bibli a jak moc. Napsala mi, že je věřící a že chodí do renomované církve. Pochválil jsem jí za to a napsal jsem jí zdvořile, že Bible a Boží poselství je integrální součástí našeho poslání, protože angličtina je prostředek, jak komunikujeme s hledajícími lidmi evangelium. Z mailu byla zdá se velmi zklamaná, hledala prý místo, kde by se mohla v příjemném prostředí učit angličtinu. Byl jsem z její odpovědi trochu smutný. Jasný, že když se křesťani spolu schází, tak je jim spolu dobře, proto většinou rádi chodí na bohoslužby a skupinky. Ten, kdo má Ducha Kristova, hledá potravu Kristova slova pro svou duši. To je přirozené a správné. O tom žádná. Nesmíme ale zapomínat, že venku ve světě jsou lidé, kteří potřebuji slyšet dobrou zprávu. Nesmíme zapomínat přes nasycování všech našich duchovních potřeb na to, že církev je tady z jediného prostého důvodu. Aby byla svědectvím o Boží spravedlnosti a lásce. Žel jsme v tom velmi nedokonalí.
Nejde o to, abychom mlátili lidi do hlavy Biblí. A nejde o to, že musíme každému na potkání říkat svědectví. Může se ale stát smutnou skutečností, že jsme se už dávno přestali modlit za toho aspoň jednoho člověka za týden, kterému bychom mohli dosvědčit, že jsme věřící a že opravdu věříme tomu, že evangelium mění lidské životy.
Před dvěma týdny jsme na Skalce měli školení Objevování křesťanství. Týmy z pěti měst v Čechách přijeli z menší či větší dálky, aby se naučili novou metodu zvěstování evangelia. Včera jsem byl na školení v Českém Těšíně. Sdíleli jsme s dalšími týmy z Moravy a ze Slezska, jak sdílet evangelium se svými bližními. Povzbudilo mě, že tam nebyly jen týmy z CB, ten byl jen jeden, ale že tam byli baptisti, evangelíci a křesťanské sbory. Tolik nadšených a otevřených lidí. A překvapivé je, že to nebyli jen mladí lidé, od kterých bych to očekával, ale že to byli lidé všech generací.
S velkým nadšením jsem svědčil o tom, co Bůh dělal tady na Skalce a na Ládví. Připomněl jsem si, že Bůh má moc změnit lidské životy. A tou mocí, skrze kterou to dělá je evangelium. Tou osobou, skrze kterou to dělá je Ježíš. Na Ládví minulou středu začal Alfa kurz. Je v něm 7 nových hledajících lidí, kteří touží slyšet o Kristu. Na Proseku začínáme novou misijní práci. Projekt My life workshop dává lidem možnost hledat smysl jejich života a skrze sdílení v menších skupinách umožňuje lidem nejen sebepoznání, ale i poznání Pána Boha. Na Skalce začne, dá-li Pán, 12.10. kurz Objevování křesťanství. Máme víru se modlit společně za nové lidi, se kterými bychom sdíleli evangelium? Nemusíš být zdatný řečník ani zkušený a obdarovaný evangelista. Máš odvahu odhalit svou identitu a sdílet s kolegy v práci, se spolužáky ve škole a nebo s kamarádem či kamarádkou svou víru? Možná to nedopadne tak, že bude chtít přijít. O to ale totiž v první řadě nejde. Apoštol Pavel se nestyděl za svou identitu. Dobrá zpráva je, že ani my nemusíme.

Apoštol Pavel se nestydí za své poslání 8-15
Za druhé, verše 8-15 ukazují, že apoštol Pavel se nestyděl za své poslání. Vztah Pavla k Římanům byl velmi osobní. Dokonce znal některé lidi ve sboru v Římě, to se dovídáme ze závěru tohoto dopisu a z první kapitoly se dovídáme, že Pavel sledoval situaci a víru v tomto sboru.
Pamatuju si na dobu, kdy jsem ještě nebyl křesťan. A pamatuju si velmi dobře a živě, díky komu jsem uvěřil. Na spolužáka, který se mnou sdílel svůj život. A na misionáře, který mi řekl evangelium a věnoval se mi od začátku. Díky němu jsem mohl růst ve víře.
Apoštol Pavel se nestyděl za své poslání šířit evangelium. Byl zavázán i těm, kteří mu v prvních chvílích pomohli. Čteme o tom ve Skutcích apoštolů. Byl slepý a někdo ho musel vyvést z pustiny. Někdo na něho vložil ruce a pak viděl. Někdo ho spustil z hradeb města, aby ho nezabili.
Pamatuješ si na lidi, díky kterým jsi uvěřil? Pamatuješ si na lidi, kteří byli důležití v tvém procesu růstu? Jistě, nejde tu v první řadě o lidi. Ale jde tu o Boží milost, která nám ty lidi poslala do cesty, abychom uvěřili. Někdy bereme tyto věci i lidi jako samozřejmost. Je to jejich práce. Ale nebýt povolání Pavla, evangelium by se do Evropy nikdy nedostalo. Nebýt amerických misionářů, nikdy bychom nezaložili sbory CB v Praze. A nebýt kanadských a amerických misionářů, nikdy bychom tady na Skalce nebyli. Ani na Ládví. Ani na Jižním Městě. Nejde tu jen o to, že máme být vděční Markovi a Gretchen a posílat jim děkovné emaily a dávat jim dárky. To by byla hodně plochá aplikace. Oni by řekli přesně to, co Pavel, že jsou "jen" povolaní od Boha.
To, co nás ale překvapí a byl bych rád, abychom se nad tím zamysleli je, že to nejsou jen oni, kdo jsou povolaní Bohem. Ale každý z nás jsme povolaní Bohem. Ne nutně, abychom založili sbor, někteří z nás třeba ano. Ale každý z nás má důležité místo v Božím plánu a má své poslaní. A nejen to přirozené ve světě, doktor, právník, dělník, učitel, uklízečka, účetní, ajťák, kazatel… ale i duchovní. Každý z nás má duchovní dary, které mají být použity v Božím díle záchrany druhých od pekla k věčnému životu. Využíváš těchto darů k Božímu účelu? Víš, jaké to jsou? Hledáš to? Modlíš se za to? Očekáváš, že si Tě Bůh použije?
Jak je to prakticky? Dělali jsme kurz Objevování křesťanství v Chrudimi. Měl jsem depku, že jsem bezzubý vedoucí. Chtěl jsem jít příkladem a pozvat nějakého hledače. Ale nikoho jsem neznal. Tak jsem se modlil, aby mi Bůh poslal do cesty někoho, koho můžu pozvat. Modlil jsem se za svého učitele v autoškole. Nakonec se mi ho nepodařilo pozvat, ale měli jsme spolu pěkný vztah a svědčil jsem mu o své víře. Byl jsem hodně zklamaný. Nakonec Bůh ze své milosti mi dal, abych mohl chodit do hospody s kamarádem Jardou. Ten měl problém přesvědčit svého kamaráda Honzu, aby přišel na kurz. Vnímal jsem své povolání svědčit Honzovi. A Bůh k tomu dal ve svůj čas i prostor. Nejenom že jsem mu svědčil o Ježíši, studovali jsme spolu Markovo evangelium, ale také přišel na kurz. Nezúčastnil se sice celého, ale jsem rád, že přišel a má zájem chodit na další běh. To mě hodně povzbudilo. Pochopil jsem, že to není o mě a o mých představách, jak si mě Bůh má použít. Ale je to o tom přijmout Boží cestu.
Pro každého z nás má Bůh svůj plán, jak si nás chce použít, je na nás, abychom byli otevření Bohu, naslouchali a pak poslechli.
Apoštol Pavel se nestyděl za své poslání. Stydíš se za své poslání? Nestyď se. Nemusíš.

Apoštol Pavel se nestydí za své poselství 16-17
Katolický kněz a evangelický farář stojí na silnici a drží v ruce ceduli s nápisem: obraťte se, nebo budete ztraceni v propasti. Kolem jede jeden řidič a cedule si ani nevšimne. Ozve se hlasitá rána. Jede druhý řidič, zpomalí, přečte si ceduli, klepe si na čelo a jede dál. Ozve se kvílení gum a pak opět šílený zvuk a exploze. Jede třetí řidič, zastaví, vyleze z auta a začne nadávat. Vy fanatici, nemůžete jít jinam? Pak naštvaně sedne do auta a jede dál. Ozve se hrozivý zvuk a pak ticho. Farář se podívá na kněze a řekne: "možná bychom měli na tu ceduli napsat pozor, zbořený most".
Třetí část dnešního textu tvoří verše 16 a 17. Apoštol Pavel se nestydí za své poselství.
Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka.
Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: 'Spravedlivý z víry bude živ.'

Luther by k tomu řekl amen. Musel příliš bolestivě projít vlastní zkušeností, že Boží spravedlnost se nezískává zásluhami, ale vírou z Boží milosti.
Pamatuji si na jednoho človíčka, který prošel Alfou na Skalce. Byl to sekulární humanista. Věřil, že je dobrý člověk. Dělal dobré skutky. Pomáhal lidem. Takoví lidé to mají nejhorší. Jelikož je křesťanské evangelium postavené na milosti, je velmi těžké je přijmout pro člověka, který v jádru věří, že je dobrý. Trochu podobně na tom byl Luther. Jako augustiniánský mnich věřil, tak jako mnoho lidí ve středověku, že za odpustky si lze koupit spasení od papeže. Později prošel změnou srdce a uvědomil si, jak daleko byl od Boha, když věřil lži o tom, že spasení si lze zasloužit. Proto začal bojovat proti praktikování odpustků. Nešlo mu primárně o účel odpustků, že se vybírali na katedrálu, ale šlo mu o princip a o formu, jak se vybírají. Odpustek z nahromaděné zásoby zásluh světců a milostí Kristových církev přerozděluje, prodává hříšníkům, kteří si je kupují za peníze. Nechci se teď navážet do katolické církve, ale jde o to, že my jako křesťané máme tendenci věřit, že spasení si lze zasloužit či koupit. A to nejde. Karlos bude příští týden mluvit o samospravedlnosti a Boží spravedlnosti a soudu podle 2. kapitoly Římanů, tak to věřím blíže vysvětlí.
Pavel měl podobný problém, jako farizeus se snažil zasloužit si přijetí od Boha svými skutky. A můj kamarád také. Základem Kristova evangelia je ale právě skutečnost, že hříšníci jsou spasení vírou v Boží milost, Bůh nám ten dar nabízí sám od sebe a jde o náš postoj, zda tomu řekneme ano nebo se urazíme a dar odmítneme.
Dnes jsme četli podobenství o marnotratném synu. Marnotratný syn to pochopil. Byl to zoufalec, který spasení opravdu potřeboval. Ale starší syn zapomněl, že jde o vztah s Otcem. Začal myslet farizejsky, záslužnicky. To není fér! Tolik let tady sloužím a kvůli mně jsi nikdy oslavu neudělal. Ten tvůj syn promarnil peníze. Jak ho můžeš přijímat?
Tedy v 17. verši nám Pavel zjevuje veliké tajemství Boží. Spravedlnost se přijímá vírou a vede k víře. Evangelium je Boží moc pro každého, kdo věří. Je jedno, jak si myslíš, že jsi spravedlivý, stejně musíš projít k Bohu přes Ježíše. Jak to řekl na pastorálce můj kolega ze Slezska. K Bohu je mnoho cest. Ke spasení ale jen jedna. Přes Ježíše. K Božímu soudu se nakonec dostaneš. Toho se bát nemusíš. Nemusíš dělat nic a nebo můžeš dělat všechno na světě. Božímu soudu u Bílého trůnu ale můžeš uniknout jen vírou v Krista. Ospravedlněn Bohem od svých hříchů můžeš být jen vírou v Krista.
Evangelium je Boží moc ke spasení. Není možné být spasen a nevěřit evangeliu. Na tom se urazí sekulární humanista a není mu pomoci.
Dobrá zpráva je, že můj kamarád několik měsíců na to uvěřil, byl pokřtěn a dnes je v církvi. Chvála Pánu, jak je veliká Jeho milost.
V tom vtipu o dvou farářích jde o to, že poselství můžeme zatemnit tím, že ho nebudeme komunikovat jasně. Apoštol Pavel komunikoval jasně. Luther komunikoval jasně. Proto je chtěli zabít. Hus komunikoval jasně. Ježíš komunikoval jasně, proto je zabili.
Když jsme pochopili, že poselství evangelia není obtížné, ale musíme ho přijmout, uvěřit v ně a žít ho, nemějme strach, nestyďme se jej sdílet s druhými. Apoštol Pavel se nestyděl za své poselství. Věděl, že to není o něm, ale o Kristu. Proto se nemusíme stydět ani my.
Co s tím? Pokud jsi věřící, děkuj Bohu každý den, že ti dal uvěřit a že ti dal tak vzácný dar spasení. Nic lepšího není. Pokud tomu nevěříš, odříkej třikrát Otčenáš. Ne, dělám si srandu. Čiň pokání a znovu studuj Boží slovo a evangelium. Máš k tomu mnoho příležitostí na biblických skupinkách, na kurzu Objevování křesťanství. Pokud věřící nejsi, přijmi pozvání od Ježíše a věř evangeliu. Pokud nejsi pokřtěný, nech se pokřtít. Umři vlastnímu životu v sobě a odevzdej se Kristu.
Chvalme Boha za jeho evangelium. Amen.

O radostném dávání

6. září 2015 v 15:47 | Grizly |  Kázání
O radostném dávání 2K 9,6-15

Jedna maminka dala dceři 100 Kč a 10 Kč, a řekla, že může dát do sbírky buď 100 Kč a nechat si 10Kč pro sebe, anebo dát tam 10 Kč a nechat 100 Kč pro sebe. Po shromáždění se maminka zeptala, "a co jsi tam dala?" Řekla, "dala jsem 10 Kč a 100 Kč jsem nechala pro sebe" "Ale proč?" Zeptala se maminka. "No, pan kazatel nám přece řekl, že Bůh miluje radostného dárce. Tak jsem věděla, že když si nechám 100 Kč pro sebe, budu radostnější!

Milí Kristovi přátelé, dnes začínáme novou sérii kázání na téma křesťanský život. Během třech týdnů si projdeme tři důležitá témata: o radostném dávání, o vytrvalosti a o vykupování času.

Tato témata jsou poněkud spřízněná a mají souvislost. Žijeme ve světě, který na nás klade velké nároky, jak v práci, tak ve škole, tak v rodinném a osobním životě. Proto je důležité, abys se křesťan naučil správně spravovat svůj čas i své peníze. Možná nás to překvapí, ale Ježíš v evangeliích mluvil docela často o penězích a ani Starý zákon není co se týče tématu financí nevšímavý. Je trochu paradox, že se říká, že církev neustále mluví o penězích, když to vlastně není skoro vůbec pravda. Často jsou peníze v církvi tabu a málokdo se odváží do ožehavých otázek vstupovat. Já osobně na toto téma vůbec poprvé.

Není divu, že často jako věřící máme zkreslené a padlou kulturou podmíněné představy, co se týče vlastnictví i peněz. Za prvé, svět nás učí, že my jsme pány vlastního života a všechno je moje, jak se říká: "Co je tvoje, to je moje. Co je moje, na to mi nešahej." Reklamy nás bombardují egoistickou a narcisistní propagandou žádosti po věcech a propagují povrchní choutky. Dnešní člověk nejen nerozumí slovům jako je odříkání a skromnost, ale navíc když se řekne slovo dávání, naskočí mu pupínky. Když se někdo odváží mluvit o dávání, je moralista. A když někdo káže o hříchu, je kazatel, což je dneska v kultuře urážka: "Nekaž mi tu." Kázání je v psychologii jedna z forem agresivní komunikace. Proto je těžké o tématu peníze v církvi nasáklé padlou kulturou byť jen mluvit. Tak či tak jdeme a musíme jít proti proudu a ať už člověk řekne cokoliv, neubrání se pocitu, že je nenasytný a hamižný černoprdelník, co chce od oveček víc a víc prachů. S tímto pocitem jsem sám hodně bojoval a vyrovnával se několik let. Ale musím říct, že pohled do Božího slova a modlitba mě z tohoto strachu postupně vysvobozují.

Základní falešná představa spočívá v myšlence, že když mám málo, nemůžu přece dát. Co je ale skutečně málo a co je hodně? Když sledujeme desítky tisíc migrantů proudící do E.U., sledujeme utrpení ve válkami zmítaném světě... když vidíme chudobu na jedné straně a nezměrné bohatství a slávu nespravedlivě nabyté na straně druhé, dává nám to velmi bolestivý a snad i trochu střízlivý pohled na realitu kolem nás. Realitu ovlivněnou bídou a utrpením, o kterém více slyšíme a mluvíme, než na západě skutečně zakoušíme. Je nepřekvapivé, že ve stejném světě se pohybuje Bible, která není odtržená od reality. Vždyť je to Boží slovo, které nás učí principy jako je: kdo má víc, dej tomu, kdo má méně. Ve skutečnosti, stejně jako tomu bylo v době prvního století za Římských císařů, tak je tomu i dnes ...můžeme říct, sleduj peníze a zjistíš motivy. Stejně jako v našem úvodním příběhu o holčičce, která měla falešnou představu o dávání, často my máme falešnou představu. Myslíme si, že když si necháme vše pro sebe, budeme mít víc a budeme více šťastní. Ale psychologie křesťanské víry je postavena opačně. Není založena primárně na ideálu chudoby, ale zásadním paradoxu: kdo dává, získává radost jako meziprodukt poslušnosti Bohu. Jak říká Pán Ježíš ve slavném výroku z evangelia: blaženější je dávat než brát. A konečně: kam dáváš peníze, tam budeš mít i srdce.

V dnešní monetární kultuře tyto principy nabývají akutní důležitosti. Kultura a svět nás učí, že jsme chudí a nemůžeme si dovolit dávat druhým. A zároveň toužíme po více penězích, abychom mohli získat větší luxus a blahobyt pro nás.

Do tohoto temného, falešného a satanem ovládaného světa přichází zcela pronikavé světlo radikální výzvy evangelia. To nás osvobozuje od strachu z pojišťování naší existence na jedné straně a sobectví a lhostejnosti na straně druhé. Je to apoštol Pavel, který radikálně analyzuje naší situaci a konfrontuje náš hřích: láska k penězům je kořenem všeho zlého.



Nejsou to však peníze, které jsou problém. Ale je to náš hřích a špatný vztah k penězům, které jsou problémem. Pokud to ještě nevíme a jsme otevření, máme šanci zjistit a pro sebe objevit pravdu, že je to vlastně úplně jinak než nás učili: Poslušnost Bohu v základních věcech jako je dávání přináší do srdce radost.
Vstupme proto již do dnešního Božího slova z 2. Korintským 9. Nadpisem dnešního kázání je:
O radostném dávání. Aneb "Radostného dárce miluje Bůh." (2. Kor 9,7)

Bible říká: "Kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet. Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí, ani z donucení; vždyť radostného dárce miluje Bůh. Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete; a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo… Vším způsobem budete obohacováni, abyste mohli být velkoryse štědří" (2. Kor 9,6-11).

Kontextem našeho dnešního textu je finanční sbírka pro jeruzalémské. Je historickou skutečností, že apoštol Pavel vybízí bohatší korintský sbor, aby pomohl chudšímu sboru v Jeruzalémě. Z tohoto příkladu pramení princip kdo má víc, dej tomu, kdo má méně. Z tohoto historického kontextu pro nás vystupují známá slova o zákonu žně, setby a sklizně. "Kdo skoupě zasévá, skoupě sklízí a kdo štědře zasévá, i štědře bude sklízet". Tento duchovní zákon platí i v obecnější rovině, zde ho vidíme aplikován na peníze a Boží požehnání.

Jste radostným či bojácným dárcem? Ne, že bychom byli lakomí či nechtěli podporovat Boží dílo, jen se obáváme toho, že když se nepostaráme o vlastní zájmy sami, nepostará se o ně nikdo. Ale takový strach je iracionální!

Jako kdyby farmář ze strachu, že přijde o svou setbu, raději vůbec neosel svá pole. Nehromaďte si semena, které Bůh zamýšlí zasít pro sklizeň, kterou má pro vás připravenu. Boží zaslíbení pro vás je: "Kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet." Když se pro vás stane dávání Bohu hlavní prioritou, nemusíte se bát. Ježíš řekl: "Hledejte především Jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno" (Mt 6,33). Když se snažíte být věrným pro Jeho království, Bůh slibuje, že "dá vzrůst vaší setbě". A ještě lépe: "Vším způsobem budete obohacováni." Když je Bůh vaším partnerem, odměňuje vás hojně za každý dobrý skutek. Když se podíváte na své peníze z Boží perspektivy, zjistíte, že se nemusíte bát toho, že dáte příliš mnoho, ale spíše toho, že zasejete příliš málo!

Nehlásáme tu evangelium prosperity. To říká, že finanční požehnání musí přijít jako následek našeho jednání. Bůh je kasička na peníze. Když dáváš, dostáváš mnohem víc. Tak jednoduché to ale není. Platí tu, že když se učím dávat, zpočátku to bolí, protože musím překonat své špatně nastavené hodnoty a pocity mě zpočátku zrazují. Pokud ale vytrvám a rozhodnu se být Bohu poslušný, objevím v dávání velkou svobodu a radost. Také poněkud tajemně platí, že štědří lidé (alespoň z mojí zkušenosti) obvykle nejsou chudí. Naopak, spíše jsem viděl křesťany, kteří dávali a Bůh jim skutečně žehnal. Sami to s Mirkou zažíváme, když se učíme štědrosti a dávání, Bůh nám žehná a naše finanční situace je lepší než když jsme byli skoupí. To ale souvisí s následováním pravdivých principů v Božím slově a změnou postoje k chudobě: my nejsme chudí. Chudoba je v naší mysli. Nemluvím tu o finanční chudobě, ale o skouposti a chamtivosti. Nemluvím tu o okolnostech, které dokáží člověka dostat na dno, ale o postoji vděčnosti a radosti, navzdory někdy těžkým okolnostem života. Nechci tu kreslit kauzální vztah. Dávej víc a budeš bohatší. Tak jednoduché to žel není. Zároveň znám i finančně chudé lidi, kteří dávají a jsou zvyklí na chudobu a rozhodně o nich nemůžu říct, že by byli smutní. Právě naopak. Tak ať už nás okolnosti přivedou k bohatství, či chudobě... křesťan, který je v této oblasti Bohu poslušný, se nemusí bát, že 1. Bůh ho opustí a skončí špatně a za 2. že by byl smutný, když bude dávat, právě naopak. Dávání na správnou věc rozhodně z dlouhodobého hlediska jako funkce poslušnosti Bohu plodí radost.

Důležitý aspekt dávání je rozhodnutí ve svém srdci. Každý ať dává, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne z nechuti ani z donucení.


Na dávání je důležitá svoboda. To samozřejmě i rezonuje s dnešním způsobem myšlení. Není to ale svoboda ve smyslu svévole. Ale jde o duchovní svobodu ve smyslu poslušnosti. Nejde tu o manipulaci. Zaujalo mě slovo "předem rozhodl". Dávání není aktem působení na city. Nejde o to, že kazatel způsobí štědrost skrz kázání. Vždyť je psáno, "předem rozhodl". Svoboda vylučuje nátlak či manipulaci. Jako křesťan vidím potřebu, tak se modlím, jak mě Duch svatý vede a pak se na základě svých možností rozhoduji, kolik dám. Rozum má v tomto smyslu určitě své místo. Duchovní člověk dá na svůj rozum, myšlení. Původní slovo v řečtině pro srdce, kardia, znamená kromě našeho srdce také myšlení, rozum. Tedy nemáme být hloupí či nerozumní. Nemůžu se zavázat, že budu dávat 10,000Kč měsíčně, když mám příjem 5,000Kč. Písmo nás nevede k tomu, abychom se zadlužovali. Stejně tak od nás nežádá vynucenou chudobu. Když mám děti a musím jim zaplatit školu a jídlo, nemůžu dávat tak, abych nechával své děti v bídě. Na druhou stranu nás rozum někdy vede do pasti a to, co se nám zdá rozumné, je vlastně nerozum. Myslíme, že když si věci držíme, že budeme na tom lépe. Ale je to jinak. Zároveň je to otázka našeho rozhodnutí, jakou úroveň skromnosti si nastavíme. Je důležité vědět, že jsme v tom svobodní a nikdo nám do toho nemluví, jen naše svědomí a Bůh. Naše rozhodnutí pro dávající a žehnající způsob života vede nakonec k radosti.

"Bůh miluje radostného dárce." Jestliže se křesťan rozhodne něco dát, měl by to udělat s radostí, říká Pavel. Štěstí vlastně přichází jako vedlejší produkt toho, když člověk dává ze správné pohnutky. Radostný dárce svou radost těžko skrývá. Výraz "radostný" proto velmi dobře popisuje jak jeho vnitřní pocit, tak to, jak se projevuje navenek. Vidět radostného dárce nás zahřeje u srdce. A zahřeje to u srdce i Boha. Jiný překlad Bible říká: "Bůh . . . miluje toho, kdo dává rád." (SNC)

Když bych měl do pár tezí shrnout biblické důvody k dávání, bylo by to velmi jednoduché. 1. Od jednoduché poslušnosti Božímu desateru: nepokradeš. Opakem krádeže je práce a dávání. Biblicky uvažujícímu člověku je jasné, že štědrost a dávání je správné. Na to ani nepotřebuji dlouho meditovat. 2. Praktickým důsledkem křesťanské víry je právě biblické dávání. Víra bez skutků je mrtvá, proto nemůžu tvrdit, že jsem křesťan a současně být skrblík. Tyto věci nejdou dohromady. Podobně jako nemůžu tvrdit, že jsem křesťan a odmítat poslouchat Boha a Bibli. 3. Paradoxně, a na to jsem se snažil poukázat před chvílí, dávání nezpůsobuje v duchovně žijícím člověku bolest, ale naopak, radost. Radost je vedlejší funkcí dávání a poslušnosti. 4. Dávání může být forma investice. I finančně gramotní lidé ze zcela pragmatických důvodů věří, že dávat na dobré věci má smysl. Tím spíše, pokud věříme, že existují hodnoty Božího království, které přesahují tento svět, je nám jasné, že investování do věcí Božího království jako je pomoc bližním, misie, diakonie atd atd má věčný smysl. 5. Jde o rozhodnutí a je jasné, že jde o duchovní boj. Tomu zlému se nebude líbit náš biblický postoj a bude se snažit nás zpochybnit. Používá k tomu naše nevěřící kamarády, kteří se nám budou smát. Použije si k tomu naše nevěřící rodiče, kteří na nás budou útočit a tlačit... proč dáváš peníze církvi? Nejsi blázen? Bude to naše padlé srdce, které bude vytvářet stále nové i stejné argumenty typu... ty peníze budou zneužity. Neměl jsi dát peníze raději jinam? Neměl jsi dát méně? A jsou to nakonec pochybnosti, které vedou k dezintegraci víry křesťana.

Tedy rozhodnutí dávat vede k radosti. To se milá holčička musí ještě naučit. Stejně tak my.
Když to tedy shrnu, dávání nezpůsobuje bolest, ale radost. Je to paradox víry. Když se učím poslouchat Boha, vede mě to k prožívání radosti v životě (o tom jsem nedávno kázal podle Jana 15,11). Učedník, ve kterém zůstává Boží slovo, který je poslušný, prožívá radost: "kdo štědře zasévá, štědře sklízí" (rozuměj: nejen peníze, ale obecně věci Božího království!) a blahoslavené je dávat", ten, kdo to žije, prožívá jako vedlejší produkt radost. A to stojí za to.

V druhé části kázání bych se chtěl zaměřit na praktický dopad. Jak můžu dávat?
Dovolím si tu půjčit několik myšlenek od našeho kazatele Marka Potmy, který měl výborné kázání na toto téma v roce 2009. Na webu Skalky najdete i pozdější kázání od Marka na téma dávání, které je výstižnější než to moje dnes. Doporučuji k poslechu a ke stažení.



Co máme tedy dělat?
1. Dávej Pánu Bohu své první plody (prvotiny) (Přísloví 3,9-10)

9 Uctívej Hospodina vším, co ti patří, tím nejlepším ze vší své úrody. 10 Tvé stodoly pak budou plné zrní, tvé sudy budou vínem přetékat.

Nedávej Pánu Bohu zbytky. Když něco dostáváš od Pána Boha, například měsíční mzdu, děkuj Pánu Bohu za ten dar. Apoštol Pavel napsal Korinťanům, "Prvního dne v týdnu, ať každý z vás dá stranou, kolik si může dovolit, aby se sbírky nekonaly teprve, když přijdu." (1. Kor 16,2)

2. Dávej mu určité procento

Abraham, po vítězství dal deset procent. Jákob dal Pánu Bohu desetinu svého plodu. Až přišel zákon pro Izraelský národ, Bůh nařídil, že by měli dávat deset procent zpátky Pánu Bohu. Pak v době Nehemiáše čteme, že lidé dali desátky pro Boží dílo. A pak prorok Malachiáš dává varování izraelskému národu, který přestal dávat Pánu Bohu to, co mu patří: "Smí snad člověk okrádat Boha? Vždyť vy mě okrádáte! "Jak tě okrádáme?" ptáte se. Na desátcích a obětech!"

Pokud nevíš, kolik bys měl dávat Pánu Bohu, tak zkus těch 10%. Ne na konci měsíce ale na začátku. Zkus to na několik měsíců. Možná potom zjistíte, že je to málo a budete chtít dát Pánu Bohu ještě víc. Ale je to tvoje dobrovolné rozhodnutí. Není to jen určitá povinnost - je to příležitost získat větší radost z dávání. Pán Ježíš řekl, je lepší dávat než dostávat, a je to skutečně tak!

3. Dávej mu ochotně

2 Kor 8,12 říká, "vždyť to, co se počítá, je ochota. Dar je vzácný podle toho, co člověk má, ne podle toho, co nemá." Bůh miluje radostného darce (2 Kor 9,7).

Jak se díváte na dávání? Jaký je tvůj pohled? Je to pohled, který se má měnit?

Je dávání pro tebe trest, nebo čest? Je to překážka, nebo příležitost? Je to břímě, nebo požehnání?



Jelikož je téma dávání praktické, rozhodl jsem se dát osobní příklad, protože v oblasti financí ještě lépe než jinde platí, že slova vedou, příklady táhnou.

S manželkou jsme se rozhodli již před delší dobou, že budeme dávat biblických 10% z čisté mzdy. To je normální, to není důvod, proč to říkám. Někdy zápasíme s příjmy. To také není důvod proč to říkám. To, co považuji za důležité je nastavit si desátek jako první odchozí platbu v měsíci. To je způsob, jak se můžu "rozhodnout předem" dát prvotinu a ne zbytek. Když budu čekat na to, co zbude, málo kdy se mi stane, že dám opravdu 10%. Věřte mi, zkoušel jsem to. Kromě toho je dobré samozřejmě dávat i na další projekty nad 10%. A nevadí mi dávat i do sbírky během shromáždění, to dělám z nadbytku, ne z nedostatku. Ale prvotinu dávám převodem jako první věc, jako první odchozí platbu. To považuji za jedno z důležitých rozhodnutí mého života.

Neberte to tak, že se chlubím. Pokud mě znáte víc, víte, že jsem v tom velmi nedokonalý. Moje manželka může dosvědčit. Znám lidi, kteří dávají mnohem víc než já a moje manželka. Nakonec, hodně o dávání se učím od mé milované ženy, která je mnohem skromnější a mnohem poslušnější v této oblasti než já. Nejde tu o soutěž a nemá smysl se porovnávat. Nakonec pouze následuji dobrý příklad Marka i dalších dobrých lidí, které jsem měl tu milost ve svém životě poznat. Je to zápas s vlastní chamtivostí, skromností a důsledek je větší radost v životě. To chci právě dosvědčit z vlastní zkušenosti, že to co jsem dnes kázal, je pravda. Dávání Bohu dává radost. Poslušnost Bohu způsobuje také mj. radost. To je důvod, proč jsem ten příklad řekl.

Na závěr mi dovolte poukázat na podle mě nejsilnější důvod, proč je dávání dobré. Bůh dává. Opět si dovolím použít nejznámější verš z Bible, z Nového zákona, který skoro každý zná. Jak poznáme Boží lásku? Jan 3,16: "Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého milovaného Syna, aby žádný, kdo v Něho věří, nezahynul, ale měl život věčný." Bůh tak miloval, že dal. Bůh dal to nejcenější, co mě, sám sebe.



Nedáváme totiž jen peníze, ale dáváme sami sebe. Nedáváme jen peníze, ale svůj čas, svoje nadšení, svoje duchovní dary, svoje schopnosti, svoje ruce, nohy, ústa a vše, co máme, abychom sloužili Bohu. Když to děláme svobodně a radostně, Bůh z nás má radost. Neděláme to proto, aby nás Bůh přijal a miloval, ale protože nás Bůh již v Kristu přijal a miloval první. To je evangelium. Amen.