Srpen 2015

David

8. srpna 2015 v 21:54 | Grizly |  Kázání
Milí přátelé, bratři a sestry na Ládví,

dnes chceme pokračovat v naší sérii na téma slavní králové. Chci navázat na mého přítele Petra Vlčka z minule. Mluvil o králi Saulovi. Jedna z myšlenek byla, že o Saulovi a Davidovi nemůžeme mluvit izolovaně. Příběhy obou jsou velmi propojené. Další záležitostí je věc literární. Nebavíme se tu o jednoduché postavě, která se dá popsat jedním příběhem nebo některou vlastností. Pokud to platí o Saulovi, mnohem spíše to platí o Davidovi. Pokud byste si chtěli udělat trochu plastičtější obraz, museli byste zmínit vývoj Davida v jeho historickém kontextu. Na to bychom ale potřebovali celou sérii kázání, ale stejně bychom zjistili, že nám to nestačilo. O Davidovi se dovídáme nejen ze Starozákonních knih 1. a 2. Samuelovy, ale velká část Žalmů se Davidovi připisuje, ale také se promítají do jeho života. Davidovo jméno znamená Bohem milovaný. To je jistě pravda, navzdory tomu, že nebyl dokonalým králem a člověkem, jako ostatně nikdo z nás, až na Ježíše. David si v srdci uchoval postoj pokory a blízkého vztahu s Bohem. Historicky vládnul po Saulovi, někdy mezi roky 1013 a 973 př. Kr. Nebyl jeho synem, ale měl mnoho synů a také více manželek. Z těch významnějších zmiňme Batšebu, ze které se narodil syn Šalomoun, o které bude příště mluvit Karel Cihelník. Z Davidova mládí můžeme zmínit tři důležité události. David byl pastýřem. Jako pastýř byl pomazán za krále stejným prorokem, který pomazal Saula za krále, Samuelem. Podle něho se jmenují knihy Samuelovy. Byl skvělým muzikantem, harfistou, měl zvláštní dar léčitelství, když hrál na harfu, uklidňoval nervy svému králi Saulovi. Nakonec ale největší úspěch sklidil, když se vypořádal s pelištejským generálem Goliášem. To je asi nejznámější epizoda v jeho životě, kterou i mnoho českých ateistů dobře zná, alespoň podle jména. O Davidovi zpívá známá píseň lidi na lidi jsou jako saně... David šel do války volky nevolky... až ti bídní filištíni válku vést nebyli líní... která líčí střet pastevce Davida s nesrovnatelně silnějším vojevůdcem Goliášem. To je ostatně zásadní faktor v životě Davida. Davidovo mládí a většina jeho života je o střetu s tímto národem. V jednu chvíli byl dokonce na útěku před vlastními lidmi a musí se schovávat na území Pelištejců, úhlavního nepřítele Izraele. David se stává psancem. David měl takový úspěch, že musí utíkat před Saulem, který ho nenávidí na nepřátelské území.

Vlastně do této etapy jeho života, kdy musí utíkat, nás i zavádí náš dnešní text. Saul usiluje Davidovi o život, protože je David stále populárnější. David získal srdce Saulova syna Jonáthana a ruku Saulovy dcery Míkal. Oba mu ochotně pomáhali a udržovali s Davidem do konce života blízký vztah. Příběh nás zavádí do doby, kdy byl Saul králem, ale již vlastně jen setrvačností. Samuel jej vlastně nahradil duchovně Davidem a čekalo se, až Saul umře v bitvě s Pelištejci.

To, co je zajímavé, je skutečnost, že i když bylo o odvolání Saula již de facto rozhodnuto a David věděl, že se stane dalším králem, zachovával mu věrnost a nepokoušel se ho zabít ani jeho čest jako krále umenšovat. Nesnažil se dostávat na jeho místo ani jej nesnižoval před druhými.

V Bibli čteme tento příběh dokonce dvakrát, tomu se říká odborně dubleta. Co tím ale cítíme je, že je to asi důležité, když je to tam dvakrát. Je to vlastně legrační scénka. Saul jde na záchod do jeskyně. A shodou okolností je tam i David se svými vojáky. Pěkná náhoda. Nebo ne? Patří to k mým rozhodně oblíbeným příběhům z Davidova života.

To, co je důležité je, že David mohl Saula odstranit. Nikdo by mu to nakonec neměl za zlé. Saul ukládal Davidovi o život již pěkně dlouho. Všichni jeho spolubojovníci ho povzbuzovali, aby to udělal a zbavil Izraele Saule. David v první chvíli trochu podléhá pokušení, když si hraje nožem se Saulovým královským pláštěm. Představte si, že močíte a někdo za vámi vám nožem odřezává kousek pláště. Navíc v jeskyni se pěkně všechno rozléhá. Možná byl pěkně nametenej, že to neslyšel.

Na tomto místě si dovolím situaci vztáhnout na náš život. Možná to známe docela dobře. Dostaneme se do výhodné chvíle či situace, kdy se můžeme někomu pomstít. Můžeme někoho, kdo je vůči nám nadřízený nebo v pozici autority, pěkně pošpinit nebo mu ublížit.

Jsou tu navíc lidé, kteří nám tu přijdou na pomoc. David jich měl celou řadu. Byl to předně jako pragmatický, možná pěkně vyčůraný budoucí generál, Joáb. Byl to ten samý člověk, který v budoucnu přispěchá Davidovi na pomoc, aby pomohl zakrýt jeho smilstvo s Batšebou a pomůže mu odstranit jeho problém s Urijášem. Nechá ho padnout v bitvě, udělá z něj posmrtně hrdinu a z jeho manželky vdovu a snadnou kořist pro Davida. Joáb se též proslavil odstraněním Davidova syna Abšalóma, který proti svému otci Davidovi zosnoval povstání. David jej chtěl ušetřit, Joáb měl ale jinou předtavu a tak jej přišpendlil ke stromu. V tuto chvíli to byl loájální spolubojovník, na kterého se mohl David celou svou osobností spolehnout. Máme možná také kamarády, kteří jsou takto loajální. Za jakou cenu? Dalším našeptavačem byl jistě také satan a Davidovy myšlenky, které připomínaly, že Saul ho chce již dlouho zabít a když ho nechá naživu, udělá to největší zlo, které může. Všimněme si argumentace Pánem Bohem ve verši 5. Toto je den, který ti Hospodin dal... naše myšlenky nebo i sám ďábel nebo naši kamarádi nám mohou říkat, že to, co se chystáme udělat je Boží vůle, ale přitom to může být jinak. Jaká výzva pro Davida! To, co se mi líbí na Davidovi je, že i když to byl člověk velmi vřelý a přátelský a rozhodně si pouštěl lidi k tělu, nepřátele ještě blíž... nepodléhal iluzím o lidech a spoléhal se více na Boha než na lidi. Ve chvíli velkého tlaku a pokušení nepodlehl.

V tom je David podobný Pánu Ježíši. Nakonec dnes ráno jsem kázal na Střeláku na text Jan 10, který jsme si před chvílí i přečetli. Ježíš je dobrým pastýřem. David začínal jako dobrý pastýř. Dokázal se starat dobře o své ovce. Věděl co potřebují. Naslouchal jim a znal je jménem. David znal jistě každého svého spolubojovníka. Ježíš zná každého člověka jménem. To je jistě i příklad pro nás, abychom nejen znali své bratry a sestry jménem, ale pro nás Ježíšovy pod-pastýře je to příklad, abychom znali potřeby lidí, které vedeme. U toho to ale nekončí. My všichni máme pastýře Ježíše, který se o nás stará a záleží mu na nás. To ukázal tím, že za nás zemřel na kříži. Nikdo jiný by za nás neumřel, zvláště, když ví, jací jsme. To je zjednodušeně evangelium, dobrá zpráva pro každého z nás.

Na Davidovi vidíme, že je pro své bratry a spolubojovníky dobrým pastýřem. Jde jim dobrým příkladem. Je ale též dobrým pastýřem svému králi Saulovi. Ušetří jeho život, i když ho mohl konečně sprovodit ze světa. Rozhodl se ho ušetřit. Pán Bůh mu totiž byl milejší než jeho postavení a moc.

Jeho gesto bylo tak silné, že nakonec i Saul činí pokání a reaguje na Davidovo jednání pláčem. Z dalšího příběhu vidíme, že pro svou nemoc ale nakonec usiluje dál Davida zabít.

David se nenechá ale odradit a je svému králi věrný, dokonce i když se ho snaží zabít.

Podobný scénář vidíme v celém Davidově životě. Hned v následující kapitole ušetří život Nábalovi, ten měl za ženu Abígail. Ta udělala vše pro to, aby zachránila svého pomateného manžela a David dal na její radu. Když její manžel zemřel, vzal si ji za ženu.

Hned o kapitolu později (k26) vidíme, že David se svým bojovníkem sestupuje do Saulova tábora a ušetří znovu jeho život, i když jej mohl znovu zabít.

Je důležité položit si otázku, proč to David dělá?

Proč chce ušetřit život svých nepřátel? Proč chce ušetřit Saulovi život?

Je jasné, že to není z pocitu strachu. Samuel již zemřel o kapitolu dřív a než prorok Nátan nastoupí na své místo, aby jej konfrontoval, uplyne ještě hezká řádka let. To se později stane, když David ujede z Batšebou a nechá odstranit jejího manžele Urijáše v 2. Samuelově 11-12. Strach to není.

Je to snad pocit viny? Trochu to tak snad vypadá v našem dnešním čteném textu. Lepší by bylo říct bázeň před Hospodinem. Ve verši 7 se dozvídáme: "Chraň mě Hospodin, abych se dopustil něčeho takového na svém pánu... je přece Hospodinův pomazaný..."

Tedy jeho zdrženlivost a poslušnost neplynula z jeho naivity nebo strachu, ale z jeho důvěry v Boha. Kéž je to i naší motivací, když se rozhodujeme v eticky těžkých chvílích.

Kéž motivem našeho jednání není to, co si o nás budou myslet v první řadě druzí, ale sám Bůh. Vždyť Jeho jednou potkáme tváří v tvář a budeme čelit jeho soudu. Jemu se budeme zpovídat za své jednání a ne našim přátelům ani samy svým pocitům.



Je toho hodně, co se dá říct o Davidovi jako královi. Byl geniálním stratégem, skvělým vojevůdcem, miláčkem žen a pijákem vína, hříšným a selhávajícím otcem a smilníkem, byl obdivuhodným člověkem s charismatem, který okouzlil davy. Získal si lidi svou výřečností i hudebním darem, svými odvážnými skutky i moudrostí. To vše by ale nebylo nic bez jeho bázně z Hospodina, který jej pomazal skrze Samuele, když byl ještě kluk.



V Davidovi srdci Hospodin našel srdce kajícníka a člověka skromného a pokorného. Vidíme to nejen v Žalmu 51. Kéž je to i náš postoj, když žijeme své životy před Boží tváří.

Dnes jsme se dívali na postavu krále Davida pod zorným úhlem pastýře. Zdá se mi, že i když David již nebyl dávno pasáčkem, svou pastýřskou osobnost neztratil.



Co to znamená dnes pro nás?

Dovolte mi trojí aplikaci, i na základě dnešního čteného slova z Jana 10 o dobrém pastýři Ježíšovi.

Za prvé, David je typem dobrého pastýře, protože dobře zná své nepřátele, ale i své přátele. Ví, co od svých nepřátel může čekat. Ví, že ho Saul chce zabít. Ví ale i co od svých duchovně slabších přátel, jako je Joáb, může čekat. Je vystaven zkoušce, ve které může prohrát s pokušením. Ale v této chvíli si vzpomene na Hospodina a Bůh je mu dražší než názor jeho bratrů. Kéž je nám ten příběh mementem. A zároveň víme, že Ježíš je dokonalejším pastýřem než David. Ježíš zná naše srdce a ví, jací jsme. Ví, jací jsme, když vstaneme ráno a ví, jací jsme, když usínáme večer. Jemu se budeme jednou klanět a jím budeme jednou souzeni pro své skutky i svou víru-nevíru.



Za druhé, dobrý pastýř položí svůj život za své ovce. David by položil svůj život za krále Saule. Ne, že by se nechal sprovodit ze světa tak, že by se nechal zatknout. Ale místo aby bojoval přímo, utíkal. Ježíš je proto lepším pastýřem, že dává svůj život za náš, aby nás zachránil před smrtí v důsledku našich hříchů. Lepšího pastýře neznám. Ježíš je pastýř, kterému na nás záleží. Podle našeho dnešního textu z Jana je mnoho falešných pastýřů. Poznáme je podle toho, že když přijde nebezpečí, najatí pastýři utečou. Jejich motivace jsou finance nebo něco jiného než lidi. Ať už je tvoje motivace jakákoliv, Ježíšova motivace je láska. Ježíš pokládá svůj život za nás, aby nám získal věčný život a aby nás zachránil. Kéž jednáme také tak vůči druhým. Co to znamená? Možná to bude znamenat, že se budeme muset naučit více naslouchat. Možná budeme muset začít ustupovat z naší pýchy a sobectví a nebo se naučit vyjít s nepohodlným či nepříjemným bratrem či sestrou. Ježíš je naše motivace a jako dobrý pastýř nás učí správné motivaci.



Za třetí, David sjednotil svůj národ. Nebojoval proti svému nepříteli, počkal, až jej Hospodin sám a jeho nepřátelé odstraní. David nastoupil na trůn ne ze své iniciativy, ale počkal, až se za ním vypraví sami Izraelci. Dobrý pastýř svou moc neusurpuje násilím. Autorita dobrého pastýře je delegovaná. Samuel pomazal Davida. Možná to bude znít zvláštně, ale totéž uvidíme i na dobrém pastýři Ježíši. Jeho pravomoc je nebeská, jeho pozemská autorita je daná jeho Otcem. Jeho nebeský Otec jej pomazal do služby. Ježíš se neprosazuje násilím, ale pokládá svůj život jako dobrý pastýř pro své ovce. Tím sjednotí všechny ovce ze všech ovčinců pod své vedení. Každý člověk nakonec uzná, že Ježíš Kristus je Pán. Dobrý pastýř David sjednocuje svůj národ. Dobrý pastýř Ježíš sjednotí nás jako církev a jednou se s ním sejdeme jako všichni křesťané (a Židé) v nebi.



Přeji nám požehnaný večer a kéž dokážeme v tomto horkém počasí najít odvahu jednat jako král a pastýř David a Ježíš. Amen.

Dobrý pastýř Jan 10,11-16

8. srpna 2015 v 21:53 | Grizly |  Kázání
Milí ostrovní přátelé, hosté, bratři, sestry, posluchači na internetu,

Jsme moc rádi, že jste si udělali čas na dnešní nedělní letní a opravdu horkou dopolední open air bohoslužbu na Střeláku. Jmenuju se Petr Šedý a jsem pastorem společenství Cesta blíž Skalka, kazatelem Církve bratrské z Prahy. Jinak jsem docela normální, mám jednu manželku Mirku, která je tu s námi i s naším skoro dvouletým synem Vojtou. Jsme jako sbor moc rádi, že můžeme aspoň na jednu neděli přijet sem do centra a být součástí této velké letní série. Je mi velkou poctou spolupracovat s mým dobrým přítelem Sašou a se skvělými lidmi, kteří tu dnes s námi jsou. Mám radost, že můžu jednu neděli kázat v sérii na téma "Já jsem". Celé léto mluvíme o výrocích, které Ježíš prohlásil z Janova evangelia.

Prvních dvanáct kapitol můžeme rozdělit do třech částí. V prvních 7 kapitolách se Bůh v Kristu zjevuje jako život. V 8. a 9. kapitole se Bůh v Kristu zjevuje jako světlo a od 10. kapitoly se Bůh v Kristu zjevuje jako Láska. 10. kapitola je v kontextu židovského svátku očištění, tzv. Chanuky (od v. 22), ve které si pastýři Izraele měli sáhnout do svědomí a podívat se kriticky na to, jak vedou své ovečky. Dnes na mě připadá známé téma "já jsem dobrý pastýř", budeme vykládat 10. kapitolu Jana, od 11. verše.

Na tohle téma toho bylo řečeno již dost, tak je těžké se vyvarovat klišé. Pro orientaci je dobré zmínit, že ovce je metafora pro nás lidi. Lidi mají neustálou tendenci někoho následovat. Není to ani tím, že jsme jako lidé hloupí. Ale tak jako ovce jsou stádní zvířata, lidé se nechají ovlivnit druhými. Příklady vidíme všude kolem nás. Třeba českou mentalitu stěžování si. Když jedna ovce řekne, že někdo je vůl a další to řeknou také, je snadné se přidat a nejít s davem. Na ovcích je ale dobré také to, že rozpozná hlas svého pastýře. Možná je to jediná dobrá věc. Křesťan se pozná stejně. Ten, kdo poznal Ježíše, je schopen rozpoznat Jeho hlas (v4) mezi mnoha jinými hlasy, které mluví. Je na nás, zda budeme poslouchat ten pastýřův hlas nebo ho budeme ignorovat.

Když se řekne slovo pastýř, nevím, kolik z vás je tu z Prahy a z města, většinou nás napadne zemědělství. To není moc blízké naší městské kultuře. Od mojí ženy vím, že pastýř je také elektrický ohradník pro krávy a ovce. Ten má bránit hloupým zvířatům, aby šla moc daleko. Ani jedno ani druhé mi moc blízké není. Pastýřů moc neznám a ránu od elektrického ohradníku jsem již dostal, ale moc příjemná vzpomínka to nebyla. Je ale jasné, že v době prvního století byl pastýř synonymem pro člověka, který měl velmi zodpovědnou roli. Z první části 10. kapitoly se dovídáme, že pastýř je člověk, který ukazuje, kde je potrava pro ovce a vede je na pastviny. Oni ale nepochopili, co jim tím přirovnáním chtěl říct. Ježíš se jim snaží vysvětlit důležitý princip a přirovnává se ke dveřím. Jeho posluchači věděli, co tím myslí. Když dneska někdo o sobě řekne, že je dveřmi, máme pocit, že se zbláznil nebo že se mu z toho sluníčka zavařil mozek. Tím chce říct, že jako v pastýři mají ovce bezpečí, tak my lidé můžeme nacházet v Kristu bezpečí. On stojí mezi námi a falešnými pastýři. Skrze něho můžeme vycházet k Bohu a On nám zprostředkovává duchovní pokrm. A když se nasytíme Božím slovem, můžeme se zase skrze něho v bezpečí vrá !@#$%^&* zpět. On nás ochrání před zloději, lupiči a dravými šelmami. Zkrátka když to shrnu do jednoho slova, pastýř je metaforou pro bezpečí. Když tedy mluvíme o pastýři a ovcích, nemluvíme vůbec o zemědělství, jak pěstovat ovce a co všechno se může stát, ale mluvíme tu v biblických metaforách o našem vztahu s Bohem. To je to, co si představujeme.

O tom všem by se dalo dlouze mluvit, my ale máme před sebou oddíl od 11. do 16. verše.

Dobrý pastýř dělá tři důležité věci. Za prvé, dobrý pastýř zná dobře své ovečky a ony znají jeho. O tom mluví verš 14. A za druhé, dobrý pastýř pokládá svůj život za ovce. O tom mluví verše 11 a 14. A za třetí, dobrý pastýř sjednocuje stádo z různých ovčinců. O tom mluví verš 16.

Podívejme se na tyto tři pastýřovy úkoly podrobněji.

Za prvé, pastýř má k ovečkám velmi osobní vztah. Nejde tu ale jenom o znalost jmen. Myslím, že jde o intimní vztah mezi ovečkou a pastýřem. Je pro mě Ježíš spíše literární postavou a nebo je pro mě skutečně blízkou bytostí? Jak dobře Ježíše znám? Nemluvím tu o informacích v hlavě. Co pro tebe znamená, že tě Ježíš zná osobně a ty znáš Jeho? Ježíš je dobrým pastýřem, protože zná dobře nás všechny. Ví jací jsme, nemůžeme mu nic navykládat. Nikdo nás nezná lépe. Ani naše rodiče ani naše manželky či manželé. Nemusíme před ním hrát divadlo a smíme a máme k němu přistupovat s důvěrou a upřímně. On ale také touží po tom, abychom my dobře a osobně znali Jeho.



Za druhé, Ježíš je dobrým pastýřem, protože za mě a za tebe pokládá svůj život. Na rozdíl od najatých pastýřů, kteří utíkají při prvním náznaku nebezpečí. Dobrý pastýř Ježíš zůstává s námi i v tom největším průseru a nikdy nás neopouští. S ním se cítíme v bezpečí. Jemu jedinému stojíme za to, aby za nás bojoval před nepřáteli a dokonce za nás položil život. Z toho je jasné, že text nemluví v první řadě o lidských vedoucích v církvi, ale o osobní angažovanosti Boha v naší záchraně. Bohu není jedno, co s námi bude.

A za třetí, dobrý pastýř Ježíš spojuje ovce z různých ovčinců. V kontextu je zřejmé, že jde o Izrael a křesťany z pohanů. On nás sjednocuje jako církev. Ať už mluvíme jakýmkoliv jazykem, ať už jsme z jakékoliv země nebo z jakéhokoliv společenství, Ježíš je naším dobrým pastýřem. Dnes budeme slavit společně křest a Večeři Páně. To jsou symboly, které nás mají jako křesťany sjednocovat s naším dobrým pastýřem.

Zdůraznili jsme z Bible tři důvody, proč se dnes radujeme, že Ježíš je naším dobrým pastýřem a k této radosti bych vás chtěl dnes všechny pozvat. Amen.

Cesta do Egypta (Gen 42-44)

2. srpna 2015 v 8:42 | Grizly |  Kázání
Milí přátelé, hosté, posluchači na internetu, už se vám někdy stalo, že jste čekali něco hrozného a pak to dobře dopadlo? Dnes budeme pokračovat v naší sérii kázání s názvem Příběh Josefa. Procházíme napínavým příběhem jedné z hlavních postav Starého zákona, syna Jákoba, Josefa Egyptského a jeho rodiny. Dnes spolu s jeho bratřími sestoupíme do Egypta. Tato nelehká cesta s sebou nese mnohá rizika. Člověk, který nemá čisté svědomí, protože udělal něco opravdu zlého, se musí na této cestě zamyslet a vnější okolnosti ho donutí jít do sebe. To je totiž to, co se stalo Josefovým bratřím. Uvidíme velký obrat Judy, který byl ještě v 38. kapitole připraven obžalovat a nechat upálit svou příbuznou Támar. Tento muž ještě o několik kapitol zpět byl schopen prodat svého bratra do otroctví. Lidé se ale pod Božím vedením a výchovou mění. Uvidíme, že stejný Juda je nyní schopen oběti. Záleží mu na citech svého táty a je ochoten se obětovat za svého nejmladšího bratra Benjamina. Dnes máme před sebou větší celek, 3 kapitoly, Genesis 42 až 44. Vlastně by bylo správné pokračovat až do kapitoly 45, kde naše epizoda končí, ale to nechám na Petrovi Vopařilovi. Jste připraveni na dobrodružství? Starý zákon je plný dobrodružných příběhů. Náš příběh si pro přehlednost rozdělíme do třech částí. Z formálního hlediska by možná bylo přirozené příběh rozdělit na tři kapitoly, to se nabízí. Z literárního hlediska ale příběh nebyl psaný po kapitolách, proto jej rozčleníme jinak. Představme si to jako film. Scénář jde takto. První scéna, kapitola 42,1-38 Josef se setkává se svými bratry. Druhá scéna, kapitola 43,1-15, Josefovi bratři se znovu vrací do Egypta. A třetí scéna, kapitola 43, od 16. verše až do konce, Josef odhaluje svou pravou totožnost. Příběh je plný napětí a zvratů a uvidíme, že je plný zajímavých myšlenek pro náš život, proto si jej stojí za to přečíst, k tomu vás chci povzbudit během tohoto týdne.

První scéna. Hlad dolehl na celou oblast a jak jsme viděli v předchozím kázání od Karlose, Josefovi se podařilo díky snům od Boha nashromáždit velké zásoby obilí. Celý Egypt chodí za Josefem s prosíkem o jídlo. A na tom Josef bohatne. Je tak bohatý a známý a je asi jediným v celé oblasti, kdo má jídlo, že se o něm doslechne i jeho otec Jákob a posílá své syny do Egypta, aby nakoupili obilí. Je důležité vnímat souvislosti. Nikdo z jeho rodiny netuší, že je Josef naživu a že je teď mužem číslo 2 v Egyptě hned za faraonem. Jákob si myslí, že jeho syna zabila před mnoha lety dravá šelma. A jeho bráškové, kteří Josefa nenáviděli pro jeho sny, si myslí, že už je dávno mrtvý, vždyť ho prodali do otroctví. Koho by napadlo, že se ještě shledají? Otec Jákob měl dvě ženy, Ráchel a Leu. Už je starý a obě jeho ženy jsou již u Pána. Ráchel miloval a v "důchodovém" věku hodně vzpomíná na mládí. Jeho zážitky mu připomíná jeho syn Benjamin. Benjamin a Josef byli totiž jediní vlastní synové z Ráchel, jeho milované ženy. Zbylých 10 synů bylo z Ley a z konkubín. Možná nám to dneska přijde divné, ale když se podíváme kolem, zjistíme, že lidé dnes nežijí jen s jedním partnerem. Naopak, většina lidí nevydrží v jednom manželství celý život a během života, jak se věci komplikují a lidské vztahy se dokážou pěkně zamotat, otcové nashromáždí více dětí z prvního, druhého, případně i třetího manželství. To jen abychom si nemysleli, že je nám příběh z Bible až zas tolik kulturně vzdálený, protože není. Čekali bychom, že i Josef zapomenul, vždyť měl ženu Egypťanku, která mu porodila dva syny, jméno jednoho znamená Bůh dal zapomenutí (Manases). Tedy bychom čekali, že po tolika letech zapomene. Ale je vidět, že setkání s jeho bratry přivolá zpět i zlé vzpomínky na mládí. Aby ne. Josef je říšským správcem a když chtěli Izraelci obilí, museli za ním. A Josef jim to dal pěkně sežrat. "Jste zvědové." Zavřu vás. A nechám vás popravit. Co mi na to povíte? Když na ně mluvil Josef egyptsky z trůnu a oni před ním leželi na zemi a naslouchali překladu tlumočníka, říkali si, že byla pěkná chyba, že sem přišli. Z bláta do louže. Umřít hladem a nebo umřít ve vězení?

Zde uděláme první zastavení, přijde mi to snad nejdůležitějším místem v celém textu z hlediska křesťanské víry. Říšský správce měl kompetenci nejen prodávat obilí, ale také byl soudcem. Mohl lidi zavírat do vězení, nechat popravit a také propouštět na svobodu. Jak jsme si již řekli několikrát dříve, v této sérii nečteme jen příběh ze Starého zákona, ale díváme se na něj očima Nového zákona, hledáme v příběhu kristologické motivy. Tak četl Písmo Luther a naše reformační tradice. Jak již mnohokrát zaznělo a dovolte mi to připomenout, Josef je typem Krista. Josef má v našem příběhu funkci vykupitele a zachránce. Josef vykoupil obilí, aby když byl v zemi hlad, zachránil Egypťany, ale také svou rodinu. Jeho jméno má v hebrejštině stejný kořen jako Ježíš, Kristus, tedy zachránce. A tady vidíme další podobnost. Josef nevynáší jen soud lidský, ale zároveň vynáší i soud Boží nad svými bratry. A oni si to uvědomují. Ve verši 21 a 22 se píše: 21 A řekli si navzájem: "Jistě jsme se provinili proti svému bratru; viděli jsme jeho tíseň, když nás prosil o smilování, ale nevyslyšeli jsme ho. Proto jsme přišli do tísně teď my." 22 Rúben jim odpověděl: "Cožpak jsem vám neříkal, abyste se na tom hochovi neprohřešovali? Neposlechli jste, a teď jsme voláni za jeho krev k odpovědnosti." Jinými slovy, já jsem vám to říkal... Je nutné říct, že Josef si je pěkně vychutnal. Nechal je na tři dny zavřít do vězení, aby měli čas přemýšlet nad svým osudem. Někdy zkrátka jako lidé potřebujeme tlak vnějších okolností, aby nás donutily přehodnotit naše jednání a reflektovat naše bytí. Vězení je místo nebezpečí, kde hrozí i smrt. A blízkost smrti a strach člověka přiměje k reflexi. Všimněme si, že v textu máme opět tři dny. V předchozí epizodě jsme měli pekaře a číšníka zavřené v lochu také na tři dny. Ukazovali jsme si na tom podobnost s Kristem. On zemřel a po třech dnech vstal z mrtvých. Zde vidíme Josefa v roli soudce. V Novém zákoně vidíme Ježíše nejen v roli Spasitele, ale také v roli Soudce nad živými i mrtvými. Ježíš poprvé přišel, aby svět zachránil. Nový zákon je ale jasný v tom, že čekáme jeho druhý příchod, když bude svět soudit. Náš příběh o Josefovi nám to připomíná. Příběh Josefa je tedy příběhem viny a trestu. Soudu a milosti. Svědomí a pokání. Hříchu a odpuštění. Jak příběh běží dál, tento motiv se postupně rozbaluje. Zároveň si ale všimněme, že Josef nejedná nerozumně nebo svévolně. Nepřekračuje svou pravomoc. Tohle může udělat. A nemusíme pochybovat ani o jeho motivech. Vězení a těžkosti v životě již pročistili jeho srdce. Když slyší reakci svých bratří, kteří se před ním kroutí, zapláče. Oni nevědí, že je to Josef, kterého prodali do Egypta. Komunikuje s nimi v egyptštině prostřednictvím tlumočníka. Musí se odvrá !@#$%^&*, aby nebylo vidět, že pláče.

Příběh ale pokračuje. Josefovi bratři smí odejít i s obilím. Dostali svou lekci. Aby ale nezapomněli, Josef nechá zavřít do vězení Šimeóna. Šimeón byl jedním z 8, kteří chtěli jeho smrt. Nechal Judu a Rúbena, kteří se snažili Josefa ušetřit, aby odešli zpět za otcem. A to není vše, nechal jim tajně vložit stříbro, za které měli koupit obilí, do jejich žoků. Když to zjistili, dostali strach. Teď nebyli už jen špioni a vyzvědači, ale také zloději. A nutno říct, že podle Chamurappiho zákoníku se krádež trestala smrtí. Bratři měli hodně o čem přemýšlet. Říkají si, co nám to Bůh udělal? Soudí nás za to, co jsme Josefovi udělali? Text nám říká, že zůstali jako bez sebe a roztřásli se (42,28). Když se vrátili za otcem, všechno mu vyprávěli. On nechtěl věřit svým uším. Po tom všem trápení, kterým prošel má procházet znovu tím vším ještě jednou? Josef totiž chtěl, aby za ním přišel Benjamín. V žádném případě, byla Jákobova odpověď. Kdybych ztratil i jeho, umřel bych smutkem. Co by mi zbylo. Tím už se přesouváme do druhé scény. Byl to zase hlad, který donutil Jákoba a tentokrát i Judu, aby jednali. Juda, který by nechal upálit svou příbuznou za smilstvo (když on sám s ní spal!) a prodal svého bratra do otroctví, se sám nabízí jako zástava. Jaká změna! Jákobovi se nechtělo, ale neměl na výběr. Posílá tedy dary z Izraele za Josefem a dvojnásobné množství stříbra, aby nejen zaplatil za obilí, ale i zaplatil za to obilí, které nezaplatili poprvé. Je také zajímavé, co posílá za dary. Balzám a vonnou pryskyřici, které se používaly na balzamování mrtvol, tolik populární v Egyptě. Kromě dalšího také pistácie, druh Izraelských oříšků. Tyto věci se používali buď v pohanské bohoslužbě Egypťanů, ale byly to věci, které měly velkou hodnotu a mohly se předložit faraonovi i říšskému správci, aniž by ho tím urazili. Jákob měl už v obchodování a usmiřování zkušenost. Když podvedl svého bratra Ezaua, také ho dokázal usmířit dary. A nemluvě o tom, jak získal jeho otec Izák svou manželku Rebeku za drahé kovy.

Bratři šli s velkou úzkostí, protože nevěděli, co je čeká. A tu se dostáváme zpět k mé úvodní otázce. Už se vám někdy stalo, že jste čekali něco fakt špatného a dopadlo to dobře? Třeba jste šli na zkoušku, třeba k maturitě nebo ke státnici. Čekali jste, že vás vyhodí a ono to dopadlo jinak? Nebo třeba jste měli stání u soudu a netušili jste, jak to dopadne? Nebo třeba vás čekal nějaký nepříjemný rozhovor? Asi každý z nás zná tuto situaci a dokáže se vcí !@#$%^&* do cítění Judy. Juda byl ale dvojnásob napnutý, protože se zaručil svým životem svému otci, že mu Benjamína přivede zpět. Josef je opět překvapil. Nechal je bohatě pohostit a opili se. Hodovali spolu. Je zajímavé, že stále neprozradil svou totožnost. Když jedli v Josefově domě, je zajímavé si všimnout, jak jedli. Josef jedl u samostatného stolu. Jeho postavení bylo tak vysoké, že nejedl s jeho egyptskými služebníky. Ti ale byli tak vysoko, že nesměli jíst s Izraelci. Zkrátka tu máme tři kasty. Vládnoucí třída, pak služebníci Egypťani a úředníci a pak cizojazyční otroci. Proč to říkám? Josef nechával přinášet speciální porce jídla před své bratry a zvláště Benjaminovi dával 5x více než ostatním. V Egyptě byla pětka velmi významná. Bylo to posvátné číslo. Farao požadoval pětinový podíl úrody. Benjamín dostal od Josefa patery šaty. V Izajáši 19,18 připomíná prorok pět egyptských měst. Pět mužů vybere Josef k audienci u faraona. Egypťané uctívali pět planet (Merkur, Venuši, Mars, Jupiter a Saturn). Pět planet tvořilo pěticípou hvězdu, která znamenala požehnání. Příběh nám tím naznačuje, že Josef prokazuje tímto jednáním bratrskou lásku a náklonnost. Josefovo srdce ale není ještě odhaleno.

Když se opět podíváme na paralelu s Novým zákonem a Ježíšem. I Ježíš nám ukazuje svou náklonnost v Janovi 15, kde nás již nenazývá svými služebníky, ale učedníky nazývá přátely. V Kristu jsme adoptovanými bratry. Bůh se k nám sklání podobně jako Josef ke svým bratrům. Oni však na to ještě nebyli připravení. Proto vidíme jednu zkoušku za druhou, které připravují srdce bratrů k pokání a ke smíření. Josef na druhý den bratry propouští. Mohlo by se nám zdát, že tu příběh může skončit. Dost se již natrápil Jákob. Jeho nejmladší syn se vrací zpět, Judovi se ulevilo.

Naše třetí scéna však přináší další zápletku. Náš příběh vrcholí dalším překvapením. Josef opět nechává do žoku umístit cennou věc. Tentokrát si stříbro nechává a pro změnu umístí vzácný kalich do žoku Benjamina. Je překvapivé, co text uvádí. Je to kalich, ze kterého Josef věští. Je překvapivé, že text jeho jednání na tomto místě nehodnotí. Jistě, věštění z vody, tzv. hydromantie, bylo Izraelcům zakázané. Ale to se dostáváme až do času Mojžíše. Zde jsme před Egyptem a vyvedením. Josef tím dává najevo, že je tajemný a mocný čaroděj a s ním si nemůžou zahrávat. Musí teď dosvědčit svou víru, zda skutečně jejich srdce je plné milosti a pokání. 44. kapitola končí řečí Judy, který se opět dává všanc Josefovi a snaží se seč může, aby svého bratra zachránil. Už to není sobec, lhář a ziskuchtivý pragmatik. Jeho srdce vidí trápení svého otce a má zodpovědnost za svého bratra. Raději by obětoval svůj život, než aby způsobil trápení svému otci a nechal bratra v Egyptě.

V tomto bodě příběh přerušíme, kapitolu 45 necháme na Petrovi Vopařilovi. Neprozradím vám pointu, ale pokud jste zvědaví, čtěte Bibli, tam to všechno je.



Co si z toho můžeme odnést? Shrnu kázání do třech pozorování.

Za prvé, tvrdé okolnosti nás někdy přivedou k reflexi našeho jednání. Josefovi bratři museli projít vězením a úzkostí, aby se naučili životní lekci. Odpuštění předchází bolest a pokání. Tak je to i s námi. Když přicházíme za živým Bohem, je třeba si být vědomi, že On je svatý a my jsme nesvatí. On je plný milosti a my jsme plní hříchu. S takovou bázní se můžeme obrá !@#$%^&* a prosit za odpuštění našich hříchů. A k našemu překvapení, Bůh nám opravdu odpouští a přijímá v lásce.

Za druhé, příběh Božího lidu Izrael nám připomíná, že Bůh je věrný a v žádném případě neopouští ty, kdo ho milují. To neznamená, že se příběh nemůže pěkně zkomplikovat. Nakonec to ale dobře dopadne. To uvidíme příště v kapitole 45.

A za třetí, příběh Josefa ukazuje na Krista. Josef, který byl prodaný do otroctví, je nakonec soudcem, který na Božím místě soudí své bratry. Kristus je soudce, který bude podle našich skutků a toho, co máme v srdci, soudit celý svět. Ten ukřižovaný a vzkříšený je i ten soudce, který podrobí naše srdce zkoušce. Pokud v něm najde víru, lásku a naději, přijme nás k sobě. Vydejme se proto ve víře za Ním. Vždyť Bůh prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v Něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

Důvěřujme Bohu, že to co začal i dokončí. Amen.