Květen 2015

O cestě ke zralosti (Židům 5-6)

4. května 2015 v 6:43 | Grizly |  Kázání
Kázání CB Skalka a JM 3.5.2015 Židům 5-6 O cestě ke zralosti

  1. Úvod

Milí Kristovi přátelé, posluchači na internetu, bratři a sestry, hosté, dnes pokračujeme v našem seriálu výkladů z listu Židům. Řekli jsme si, že list Židům je vlastně pátým evangeliem, protože vysvětluje do hloubky, v čem je přínos Kristovy oběti na kříži. Ježíš je totiž dokonalým veleknězem, který je skutečným prostředníkem mezi námi a Bohem. Dnes nás čeká výklad z páté a šesté kapitoly listu Židům. Nadpisem dnešního kázání je cesta ke zralosti v Kristu.


V uplynulých týdnech jsme mluvili o tom, že za prvé, Ježíš je nadřazený nad anděly, protože na rozdíl od andělů, kteří jsou stvoření, Kristus je od věků, je nestvořený věčný Bůh. Za druhé, Ježíš je nadřazený nad Mojžíše, protože Mojžíš je pouze služebníkem Božím, ale Kristus je Boží Syn. Dnes začneme tím, že za třetí, Ježíš je větší než Áron. Áron je příkladem starozákonního velekněze, který přináší oběti za hříchy, ale sám je hříšný. Ježíš je ale dokonalým veleknězem, který přinesl oběť, ale sám nezhřešil.


Od 4. kapitoly verše 14, do 5. kapitoly, verše 10 vidíme, že Kristus vyniká nad Árona. Jak to? Za prvé, od 14. verše 4. kapitoly, do 4. verše páté kapitoly vidíme, že Ježíš je mocnější a milosrdnější než Áron.




Přečti podle JK Ž 4,14-16.



  1. 4,14-16 Ježíšovo nadřazené kněžství

Úžasná zpráva dnešního textu je v tom, že Bůh v Ježíši Kristu má s námi soucit. Vidí, že jsme slabí a že podléháme pokušení. Vidí, že jsme hříšní, ale neodsuzuje nás. Místo toho nám nabízí pomocnou ruku. Nepodává nám ale ruku jako ten, který slabostem podlehl. Nepodává nám ruku jako ten, který pokušení nezvládl a hříchu podlehl, ale podává nám ruku jako vítěz. Jako ten, který byl dokonale poslušný Bohu a nad hříchem zvítězil svou smrtí a vzkříšením.



Proto nás v 16. verši autor listu Židům zve, abychom "přistoupili směle ke trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství..." Věřím, že je to klíčový verš a podstatný moment k zastavení pro nás. My jsme slabí, ale Kristus je silný. My jsme hříšní, ale Kristus nesl náš hřích. My potřebujeme odpuštění, ale Bůh nám v Kristu odpouští. Líbí se mi Kurzův překlad, který říká dále: "přistupujme k trůnu milosti, abychom našli pomoc pokaždé, kdykoliv potřebujeme jakoukoliv pomoc."

To je dobrá zpráva pro nás. I kdybychom neslyšeli již nic jiného než to, vězme, že Bůh je tak dobrý, že nám chce v naší slabosti pomoci. Proto poslal svého Syna, který nám ukazuje cestu. On je dokonalý velekněz, který nepřináší jen oběti, ale sám se stal obětí za náš hřích. On se stal místo nás hříchem, aby náš hřích odčinil a my jsme měli volný přístup k Bohu. Proto je psáno: "přistupme směle k trůnu milosti." Není to proto, že Bohu je jedno, že jsme hříšní nebo že by ignoroval svou svatost, to jistě není pravda. Ale je to proto, že pokud se spoléháme na Krista v Jeho dokonalém díle, smíme přistoupit k Bohu.

To je základ, který jsme si pověděli a na kterém máme stavět.

Pojďme ale dál, dnešní slovo má pro nás důležité poselství a aplikaci do života.




Jak to, že Ježíš vyniká nad Árona a ostatní velekněze? Protože za prvé, Ježíš je mocnější a milosrdnější než Áron. Protože za druhé, Ježíš je knězem vyššího řádu než byl řád kněžství Áronova, pátá kapitola, verše 5-10.

Přečti podle JK 5,5-10.




  1. 5,1-6 Ježíšova nadřazená ordinace

Jinými slovy, Ježíšova ordinace je nadřazená té Áronovské. Ježíš je jiný typ kněze než Áron. Nikdo se nemůže ustanovit za kněze. Byla to pocta, Bůh sám si vyvolil kněze, kteří měli přinášet oběti za Izrael. Podobně je velká pocta, když si nás Bůh povolá ke službě. Kněz si ale nepřivlastňoval moc a slávu, ale Bůh mu ji dal sám. Podobně ani Kristus si sám nic nepřivlastňoval, ale Bůh sám mu tuto slávu dal. Nebylo to ale stejné. Bůh Otec dal svou slávu Kristu, protože Kristus je Boží Syn. Bible tento rozdíl nazývá kněžstvím podle řádu Melchisedekova. Tím se chce říct, že Ježíšovo kněžství není stejné jako kněžství lidí. Jak to? Ježíš neslouží jen jako velekněz lidský, ale také jako velekněz Božský. Jak to? Vždyť Ježíš není jen Syn lidský, ale také Syn Boží. Ježíš neslouží jen bohoslužbu na zemi, ale také v nebi. O tom mluví čtené verše.




  1. 5,7-10 Christovo podřízení a naše spasení

Nakonec na rozdíl od pozemských velekněží a služebníků, kteří jsou nedokonalí a hříšní, Ježíš nikdy neselhal. Jeho pozemská služba byla charakterizována dokonalou poslušností. Jeho poslušnost ale nebyla automatická, Ježíš musel trpět a byl pokoušen ke zlému, dokonce pokoušen k tomu, aby si život usnadnil. Ale On v tomto utrpení obstál, tomuto pokušení nepodlehl, ale zvítězil.

Tato poslušnost Krista kvalifikuje k tomu, že je zdrojem našeho spasení. Pro ty, kdo jej poslouchají a následují, pro ty se stává zdrojem spasení a vykoupení. A to je dobrá zpráva.




  1. 5,11-6,20 Varování před nezralostí

Teď se dostaneme k velmi praktické části, budeme mluvit o křesťanské nezralosti a cestě ke zralosti. Od 5. kapitoly 11. verše do konce 6. kapitoly autor popisuje 4 znaky nezralosti. Za prvé, apatie, za druhé neschopnost předávat Boží slovo, za třetí dávání přednosti mléku a za čtvrté, nedostatek vnímavosti a rozlišení.




  1. Nezralost a zralost

  1. 5,11-14 Znaky nezralosti

Na jednu stranu je pravda, že spasení je pouze Boží milost a že si nemůžeme nic z Božích věcí zasloužit naší lidskou aktivitou. Na druhou stranu je pravda, že posvěcení a následování jsou jedním dílem Boží a druhým dílem lidské. Autor nás varuje před leností a odpadnutím od Boha, pokud nebudeme Krista následovat. Autor mluví v této části především k lidem věřícím, kteří jsou již na cestě po řadu let. Jde o varování a zároveň o výzvu pro dlouho věřící, kteří neprojevují zralost, kterou by měli projevovat.




Přečti JK 5,11-14




  1. Apatie k Božímu slovu

Prvním znakem křesťanské nezralosti je apatie k Božímu slovu. V jedenáctém verši autor říká, že zájem některých o hlubší poučení otupěl. Může se stát, že když člověk slyší stejné věci stále dokola, zvykne si na ně a začíná je brát jako samozřejmost.

Rodiče nám mohou říkat, že máme něco dělat a nebo nedělat a mohou se rozkrájet, ale dětem to jde jedním uchem dovnitř a druhým uchem ven.


Nemylme se, ve vztahu k Bohu jsme my všichni dětmi. Bůh k nám mluví, ale stává se, že i když slyšíme, vlastně neposloucháme. Podobně Ježíš mluví k zástupům, říká, že i když mají uši, tak neslyší, protože jejich srdce je zatvrzelé. Autor nás varuje, abychom se nedostali do stavu, kdy sice máme návyk chodit do kostela nebo si číst Bibli či chodit na skupinku, ale vlastně nevnímáme to, co nám Bůh říká. Jakub, bratr Páně by k tomuto principu řekl, že je možné být posluchačem Božího slova, ale neplatí, že jsme automaticky činiteli Božího slova. Jinými slovy, když jen nasloucháme, ale nechceme aplikovat nebo z nějakého důvodu nežijeme Boží slovo, stáváme se k němu hluší. Bůh sice svoje výzvy opakuje, ale my Ducha Božího zarmucujeme a uhášíme, až jsme k Bohu hluší. Nerad bych se někoho dotkl po lidsku, ale realita je taková, že v kostele jsou věřící, kteří zbožně naslouchají, ale jejich zájem žít Boží slovo není vidět. Autor nás varuje, abychom nebyli těmi, kdo jsou k Božímu slovu apatičtí. Jak se to projevuje? Někteří například říkají, že čekají na Boha, až k nim promluví přímo skrze Ducha Svatého. Nemluví ale o tom, že se jich Boží Duch dotýká skrze Boží slovo, ale raději spoléhají na své zkušenosti a nadpřirozené zjevení. Samozřejmě Bůh mluví různými způsoby, ale křesťanská zralost se projevuje mj. tím, že nečekáme až na nadpřirozená zjevení, ale uvědomujeme si, že Bůh k nám mluví aktuálně skrze čtení a slyšení Božího slova zapsaného v Bibli.




  1. Neschopnost předávat Boží slovo

Druhým znakem křesťanské nezralosti je neschopnost předávat Boží slovo. Autor neříká, že se všichni máme stát kazateli nebo učiteli Božího slova. Ale zřejmou skutečností je, že člověk, který žije s Pánem, získává skrze naslouchání a čtení Božího slova schopnost předávat biblické principy druhým. Má schopnost vést praktickým příkladem a poučovat mladší ve víře. Realita je ale taková, že zatímco někteří takoví staří věřící mají mnoho zkušeností, jejich znalosti Božího slova jsou minimální. Nemluvím tu o teologii nebo o teorii, ale o žité realitě Božího slova. Samozřejmě, abych nebyl černobílý, musím dodat, že jsou lidé, kteří mají obrovské znalosti Písma, ale jejich život s Bohem tomu absolutně neodpovídá. A nebo jsou prostě také duchovně mladí křesťané, kteří mají malou znalost Písma i nedostatek zkušeností. A také jsou jistě mnozí staří křesťané, kteří jsou prosáklí Božím slovem a z této hloubky vynášejí poklady. To je úžasné, ale o těch náš text nemluví. Takovými bychom se měli stávat. Autor nám ale ukazuje, co se stane, když takovými nebudeme. Odpadneme od Boha.


  1. Přednost dietě

Třetím znakem nezralosti je dávání přednosti mléčnému pokrmu před masitým. Autor používá lidskou ilustraci kojení. Novorozenec a kojenec je plně závislý na mateřském mléku. Faktem je, že mnoho matek kojí i několik let. To není špatně, ale bylo by hrozné, kdyby se současně s mateřským mlékem batole neučilo jíst i pokrmy, které jedí dospělí. Jde o postupné odpoutávání od mateřského mléka směrem k jedení dospělé stravy. A pokud toto platí ve fyzickém slova smyslu, platí to i v duchovním slova smyslu.

Zpočátku jsme jako mladí křesťané hodně závislí na různých znameních, na různých zážitcích a na svědectvích druhých, na tom jistě není nic špatného a je to přirozenou součástí duchovního zrání a pro tyto věci má být místo. Na druhou stranu duchovně zrající člověk je více a více přitahován Bohem k Božímu slovu zapsanému v Bibli. Stále více mu rozumí a čerpá z něj.


Jeho modlitby a zkušenosti jsou hlubší a již přechází na masitou stravu. Touží po hlubinách Božího slova a nezůstává jen u počátečního křesťanského učení. Tyto věci samozřejmě neopouští, ale staví na nich.




  1. Nedostatek duchovní vnímavosti a rozlišení

čtvrtým znakem křesťanské nezralosti je nedostatek duchovní vnímavosti a rozlišení. Autor říká, že "zralí křesťané si navykli na vydatnou duchovní stravu, takže si vycvičili vnitřní smysly k tomu, aby dovedli rozeznávat dobro a zlo."

I nevěřící člověk je vybaven svědomím a dokáže omezeně rozpoznávat dobro a zlo. Ví, že krást a lhát je špatné. Ale člověk pod vlivem Božího slova má mnohem větší rozlišení a schopnost poznat dobré od zlého. A to nejen zákon, ale to, co je etické a neetické. A nejen etiku, ale preferuje to, co je prospěšné před tím, co neprospívá. Ale nejen to, ale preferuje to, co prospívá druhým před tím, co prospívá jen jemu. Zrání je charakterizováno láskou k Bohu a k bližním. Zralý křesťan volí to, co je dobré a zlo vytrvale odmítá.




  1. 6,1-2 Povolání ke zralosti

Charakterizovali jsme 4 znaky nezralosti, ale autor mluví v 6. kapitole i o 4 znacích zralosti.




Přečti JK 6,1-2




  1. Posunout se dál (myslet jako dospělí)

Za prvé, duchovně zrající člověk nezůstává dítětem, ale učí se myslet jako dospělý. To zahrnuje osvojení si základů. Křesťan se musí nejprve naučit odpouštět, činit pokání, prožít křest vodou a duchem, pochopit a prožít význam duchovních darů, pochopit učení o vzkříšení mrtvých a posledním soudu. To jsou základy. Duchovně zralý člověk ale nezůstává u základů, ale neustále poznává Pána a Jeho slovo. Zkrátka cílem není si neustále jen připomínat stará známá dogmata, ale prohlubovat své poznání a myšlení v Kristu. To má pochopitelně vliv na naše jednání, cítění a prožívání víry a má to jistě vliv na naše postoje.


  1. Není nevyhnutelné (odpadnutí)

Druhým znakem duchovní zralosti je, že není nevyhnutelné. Tedy je možné odpadnout od Boha, pokud o duchovní zralost neusilujeme. Před tím nás varuje náš dnešní text.



Přečti JK 6,4-6



  1. Duchovní ovoce (požehnání)

Třetím znakem duchovní zralosti je Boží požehnání nebo jinými slovy duchovní ovoce.



Přečti JK 6,7



Kdybychom se podívali na jiná známá místa, například do listu Galatským 5 na ovoce ducha, rychle pochopíme, o čem autor mluví. Ovocem Božího Ducha je láska, radost, pokoj, trpělivost, dobrotivost, mírnost, sebeovládání... (Gal 5,22n).


Tedy není možné být zralý a nezralý současně. Buď se to projevuje navenek a nebo nejsme zralí. Buď se stále více projevuje náš duchovní život duchovním ovocem, které je vidět a nebo stagnujeme a nakonec odpadáme od Boha.




Přečti JK 6,8




  1. Vyžaduje pilnost

Posledním znakem duchovní zralosti je píle.




Přečti JK 6,11




Znakem duchovní zralosti je horlivost pro Pána. Ano, horlivost se projevuje u mladých čerstvě obrácených křesťanů. Tato horlivost se spíše projevuje zákonictvím a neschopností přijímat druhé, vysokými nároky a je spíše projevem nezralosti. Je ale i horlivost, která je zralá a duchovní. Tu máme pěstovat. Jde o rozněcování lásky ke Kristu a zápas o evangelium a duchovní růst.




Ano, spasení je dílem Boží milosti skrze víru, posvěcení je spolupráce s Božím Duchem. Bůh pro nás připravil dobré skutky, ve kterých máme chodit. Duch působí chtění a činění. Uvádíme ve skutek své spasení. To jsou verše, které dokazují, že posvěcení a pasivita v křesťanském životě se vylučují.



  1. Závěr: Kotva duše

Autor zakončuje povzbuzením ve verších 13-20.




  1. Boží zaslíbení je nezměnitelné (13-15)

Za prvé, Boží zaslíbení je nezměnitelné. Bůh se nemění a to, co slíbí i splní. Je psáno, že Bůh dokončí to, co v našem srdci započal. Autor uvádí na příkladu Abrahama, že jemu Bůh slíbil potomstvo. A Bůh svůj slib splnil. Podobně i nám, když nás Bůh povolal, neopustí nás a vytrvá s námi až dokonce. Podmínkou je ale touha na naší straně poslouchat to, co nám Bůh říká, až do konce.




  1. Bůh přísahá sám při sobě (Bůh nelže) (16-17)

Za druhé, Bůh není lhář, ale říká vždy pravdu. Jedině Bůh si může dovolit přísahat sám při sobě. My se zaštiťujeme tím, co nás přesahuje. Jako křesťané se odvoláváme na autoritu Božího slova. Bůh se ale nemůže odvolat na vyšší autoritu, protože On je nejvyšší autorita. Proto když Bůh něco říká, má to automatickou platnost.


  1. Kristova kotva duše (18-20)

Autor končí ujištěním. A tím skončím i já. Ježíš je kotvou naší duše. K němu má vše v našem životě směřovat. Od toho a k tomu vede cesta k opravdové zralosti.



Přečti JK 6,18-20.



Amen.