Duben 2015

Cesta do odpočinutí Židům 3

19. dubna 2015 v 8:16 | Grizly |  Kázání
Milí Kristovi přátelé, hosté, posluchači na internetu, bratři a sestry,



je 2. neděle po velikonocích a příroda konečně propukla v jaro. Dnes je mým milým úkolem nás vrá !@#$%^&* k naší sérii kázání na list Židům. Dalo by se říct, že tato série dobře navazuje na předchozí téma následování Ježíše. List Židům někdy bývá právem označován za páté evangelium. Jak to? 4 evangelia popisují a vykládají Ježíšův život, smrt a vzkříšení. List Židům doplňuje do mozaiky důležitou část křesťanské víry - smysl Ježíšovy oběti. S trochou nadsázky bychom mohli říct, že kdo nečetl a nepochopil list Židům, nemůže docenit Ježíšovu oběť na kříži a nepochopil smysl křesťanské víry. Proto právem vykladači považují tento krásný a hluboký list za 5. evangelium. Pusťme se proto do toho.



Dnes máme na řadě 3. kapitolu. Jak zapadá do kontextu celého dopisu? O čem mluví? Celý list Židům je jedno velké kázání na 12. kapitolách, proto není možné izolovat jednu část od ostatních. V první kapitole jsme mluvili o konečném zjevení Božího Syna. Bůh mluví mnoha způsoby v našem životě, ale nejúplněji promluvil v Ježíši Kristu. Posluchači kazatele tohoto kázání věřili v anděle a byli to jistě také Židé, proto považovali nejen anděle, ale také Mojžíše za klíčové postavy v dějinách Božího mluvení. Proto autor tohoto kázání Židům ukazuje a srovnává Ježíše s anděly a v dnešní 3. kapitole i s Mojžíšem. Ježíš je vyvýšený nad anděly. Ale jelikož posluchači považovali Mojžíše za ještě důležitějšího než anděly, bylo potřeba zvlášť říct, že Ježíš je také více než Mojžíš.



Dnešní 3. kapitola se skládá ze dvou menších podčástí, na ty rozdělím i dnešní kázání: První část, od verše 1 do verše 6 je srovnání Ježíše s Mojžíšem. A verše 7 až 19 jsou varováním před odpadnutím. Je ale zřejmé, že text nekončí veršem 19 a navazuje na ně bezprostředně 4. kapitola až do verše 13. To už ale bude Karlosova práce příští týden.



Jak je navázána první část na předchozí text v 2. kapitole? Mark v předchozí kapitole vykládal smysl Kristova ponížení. Kristus dokázal svou poslušností až na kříž Boží lásku k celému stvoření. Od 14. verše ukazuje kazatel Židům jak Ježíš svou smrtí porazil ďábla na kříži. Ježíš poráží smrt svou smrtí. Smrt a hřích již nad křesťany nepanuje, protože nás Kristus smířil s Bohem. I když na nás někdy přicházejí zkoušky a život se nám může zdát těžký, víme, že na to nejsme sami, protože máme velekněze, který nás neustále spojuje s Bohem. Na toto téma bezprostředně navazuje náš dnešní text. A jsme doma.



1 Proto, bratří, vy, kteří jste svatí a máte účast na nebeském povolání, hleďte na apoštola a velekněze našeho vyznání, Ježíše: 2 byl věrný tomu, kdo jej ustanovil, jako i 'Mojžíš byl věrný v celém Božím domě'. 3 Ježíš je však hoden větší slávy než Mojžíš, tak jako stavitel domu je víc nežli dům sám. 4 Každý dům někdo staví; ten, kdo postavil vše, je Bůh. 5 Mojžíš byl věrný v celém Božím domě, ale jen jako služebník, který měl dosvědčit to, co teprve bude vysloveno. 6 Kristus však jako Syn je nad celým Božím domem. A tímto Božím domem jsme my, pokud si až do konce zachováme smělou jistotu a radostnou naději.



Proto v 1. verši začíná kazatel slovem proto. Autor listu Židům zajímavě nazývá Krista apoštolem. Ježíš je totiž vyslanec od Boha, je veleknězem, který podobně jako pro Židy Mojžíš, spojuje Boží lid s Bohem. Kázání je proto dobrou zprávou pro všechny z nás, kteří se někdy cítíme sami. Milí přátelé, nevím, zda je to i vaše situace, ale někdy se nám opravdu může zdát, že jsme v našem boji osamoceni. Psychologové dnešní doby říkají, že největším současným problémem člověka je právě samota. Dobrou zprávou dnešního kázání je, že nejsme sami. Je tu někdo, kdo nás má rád a komu na nás skutečně záleží. Někdo, kdo si prochází stejnými boji a rozumí nám. To je velmi důležité.



Jak srovnává 3. kapitola Ježíše s Mojžíšem? Ježíš je výše než Mojžíš. Pro Židy je Mojžíš klíčovou postavou Bible. Není jiného lidského služebníka, který by byl víc. Vždyť čteme v Bibli, že s Mojžíšem mluvil Bůh přímo.

Vzpomeňme na darování Desatera. Komu je Bůh dal? Dal je Mojžíšovi pro Boží lid. Mojžíš proto bývá právem nazýván zákonodárcem. Nový zákon nám ale ukazuje, že Ježíš je více než Mojžíš. Jak to? Zatímco Mojžíš je služebníkem Božím, Ježíš je Synem Božím. Mojžíš je služebníkem v Božím domě, je tím, který ukazuje na Boha. Ježíš je majitelem domu, tomu dům patří. Tím domem je samozřejmě církev, Boží lid. My jsme Boží lid, Ježíš je hlavou církve, Božího lidu. První část dnešního textu ve verši 6 končí podmínkou. "pokud si až do konce zachováme smělou jistotu a radostnou naději." Člověk se nestává součástí Boží církve automaticky, třeba nějakým rituálem. Ale aby byl člověk součástí Božího těla, musí si až do konce života uchovávat smělou jistotu a radostnou naději.



Mnoho lidí dnes nějak spoléhá ve víře raději na rituály církve a na druhé, jako kdyby je mohly tyto věci nějak udržet u Boha. Náš text a dnešní kázání před nás staví důležitou otázku: Jak člověk vydrží s křesťanskou vírou až do konce? Mohli bychom postavit tuto otázku i méně šikovně a více provokativně: je možné ztratit spasení a odpadnout od Boha? Nechám na vás, jak bude dnešní slovo na vás působit a jak si tuto otázku sami pod vahou dnešního slova zodpovíte. Křesťanská víra totiž není v první řadě něco náboženského, ale jde o živý a osobní vztah k Bohu skrze Ježíše. Naslouchejme proto slovům kázání od 7. verše.



7 Proto, jak říká Duch svatý: 'Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, 8 nezatvrzujte svá srdce ve vzdoru jako v den pokušení na poušti, 9 kde si vaši otcové žádali důkazy a tak mě pokoušeli, ač viděli mé skutky 10 po čtyřicet let. Proto jsem se na to pokolení rozhněval a řekl jsem: Jejich srdce stále bloudí, dodnes mé cesty nepoznali. 11 Ve svém hněvu jsem přísahal: Nevejdou do mého odpočinutí!' 12 Dejte si pozor, bratří, aby někdo z vás neměl srdce zlé a nevěrné, takže by odpadl od živého Boha. 13 Naopak, povzbuzujte se navzájem den co den, dokud ještě trvá ono 'dnes', aby se nikdo z vás, oklamán hříchem, nezatvrdil. 14 Vždyť máme účast na Kristu, jen když své počáteční předsevzetí zachováme pevné až do konce. 15 Je řečeno: 'Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce ve vzdoru!' 16 Kdo slyšel a zatvrdil se? Což to nebyli všichni, kdo vyšli z Egypta pod Mojžíšovým vedením? 17 A na koho se Bůh hněval po čtyřicet let? Zdali ne na ty, kdo zhřešili a jejichž těla padla na poušti? 18 A komu přísahal, že nevejdou do jeho odpočinutí, ne-li těm, kdo se vzepřeli? 19 Tak vidíme, že nemohli vejít pro svou nevěru.



Mým úkolem je dát text do souvislosti s Písmem. Na začátku dnešní bohoslužby jsme četli Žalm 95. Ten připomíná Božímu lidu jeho příběh. Jaký příběh? Příběh z Numeri 13-14. Na tom vidíme, že nemůžeme pochopit křesťanskou víru bez souvislosti se Starým zákonem. Bez kontextu je dnešní text nesrozumitelný a mohli bychom dojít k mylnému závěru, že smyslem víry je neustálý strach, abychom neskončili v pekle, protože nebudeme dělat náboženské věci pro Boha. Děláš dost? To není smysl dnešního slova. Naslouchejme proto kontextu toho, v jakém je uveden dnešní text.



Možná, že každý z nás neví, co je to za příběh, který je zapsán v Numeri 13-14. Jde o vyslání špiónů do zaslíbené země před tím, než Izraelci měli vejít a nevešli do zaslíbené země. Jinými slovy jde o události po Exodu Izraele z Egypta. Bůh pro ně připravil úžasné místo, kterého se měli zmocnit. Ale co se stalo? Izraelci neposlechli Mojžíše a místo toho se ze strachu a z neposlušnosti vzbouřili proti Bohu. Jozue a Káleb byli 2 z 12 špiónů, kteří přinesli jinou zprávu o zaslíbené zemi. Je to země, která je mlékem a medem oplývající. Dokážeme nepřátele porazit. Ale 10 zvědů mělo strach a přesvědčili Boží lid, že to nejde.



Hospodin se rozzlobil a vynesl trest nad Izraelem. Celá jedna generace musela 40 let žít v poušti a zemřít, než mohli jejich synové a dcery vejít do odpočinutí, do zaslíbené země. Za každý den jeden rok. Za každý den neposlušnosti jeden rok v poušti. Proto v dnešním textu naráží autor na slovo odpočinutí. První generace Izraelců nevešla do zaslíbené země, protože neposlechla Boha. Když čelili trestu, dostali znovu strach, že zemřou v poušti a chtěli změnit svůj úděl a najednou byli připravení dobýt zemi, ale už bylo pozdě.

Mojžíš je varoval, že s nimi Bůh nebude a že sami nemají šanci. Neposlechli. Znovu. Místo aby přijali svůj trest, snažili se po lidsku dobýt zemi vlastními silami. Neuspěli. Nepřátelé je rozmetali. Nezbylo jim tedy nic jiného než se vrá !@#$%^&* k Mojžíšovi a přijmout svůj úděl.



Znamená to, že Bůh na Izrael zanevřel a že ho neměl rád? Ne. Bůh je jako otec, který vychovává své syny. Věděl, že kdyby je nechal vejít hned do zaslíbené země, nic by se nenaučili. Místo toho dal zemi těm, kdo mu věřili. Jozue a Káleb směli vejít, museli ale dál věřit Božím zaslíbením. A dočkali se. Ale dokonce ani Mojžíš pro nevěru v poušti nesměl vejít. Ani jeho generace nevešla.



To je tedy kontext dnešního textu od verše 7. Když tedy známe souvislosti, sledujme znovu slova kazatele Židům. Začíná znovu slovem "proto". Verš 6 končil podmínkou zůstávání v Bohu "pokud si až do konce zachováme smělou jistotu a radostnou naději."



Verš 7 navazuje slovem "proto" a autor se odvažuje vložit citát ze Žalmu 95 do úst Duchu Božímu, samotnému Bohu... říká: Bůh říká... tedy nám chce říct, že Bůh mluví i k nám dnes, živě: "jestliže dnes uslyšíte Boží hlas, nezatvrzujte svá srdce ve vzdoru".



To je klíčové na celém dnešním kázání: když vnímáme, že k nám Bůh mluví, nezatvrzujme svá srdce a poslechněme ho. Když neposlechneme, možná skončíme stejně jako ta první generace v poušti.



Jak je to tedy s tím odpadnutím? Je možné odpadnout od Boha?

Všimněme si, že takto autor otázku nestaví. Tato otázka je formulována strachem. Strach nám říká, na co si mám dávat pozor? Kde policajti měří rychlost? Kde musím jet pomaleji, abych nedostal pokutu? Na co si v křesťanství musím dávat pozor?



Autora tato perspektiva nezajímá. Místo toho nás vyzývá k poslušnosti. Když slyšíme Boha mluvit, nemáme být neposlušní jako Izraelci, ale máme být poslušní jako Ježíš svému Otci.



Proč? Protože nejde o náboženství, ale o živý vztah s Otcem v nebi. Důvodem poslušnosti nemá být strach, ale víra, že Bůh je s námi. Bůh nás neopustil a mluví k nám. Mluví k nám a zve nás na cestu do odpočinutí. Proto je nadpisem dnešního kázání "výzva k cestě do odpočinutí".



Jak na tuto výzvu zareagujeme? Přijmeme ve víře pozvání? Nebo budeme zatvrzelí jako ti Izraelci a pomřeme před zaslíbenou zemí? Necháme se pozvat k Bohu a nebo si dál budeme dělat věci po svém?



Možná jsi před důležitým rozhodnutím. Co budu dělat? Jak se budu rozhodovat? Možná máš strach ze situace nebo z lidí. Izraelci měli strach z nepřátel a proto utekli před bojem. A když viděli, jaké následky má útěk, znovu se ze strachu obrátili a chtěli bojovat. Ale už bylo pozdě.



Bůh nás zve i dnes k důvěře a k následování. Jsme ale lidé, kteří mají zatvrzelé srdce a nebo jsme lidem, který slyší a poslouchá Boha?



Abych uspokojil i hnidopichy, kteří budou i nadále klást otázku: a je tedy možné odpadnout od Boha? Dogmaticky odpovím, že není. Kdo skutečně věří v Ježíše a následuje ho, ten přešel ze smrti do života, ten jen napojen na kmen živý a chodí v Kristových přikázáních. Kdo ale poslouchat odmítá, ten dokazuje, že věřící není a ten nikdy s Bohem spojený nebyl. Na tuto otázku může odpovědět verš 6 a 14. Tedy jestliže si až do konce zachováme víru v Boha, jestliže až do konce zachováme pevné přesvědčení, naději, důvěru, že Bůh je sředobodem vesmíru a ne já, pak se nemusím bát odpadnutí. Pokud ale ze strachu pošilhávám po jiných bozích a jiných cestách, dokazuji tím, že mi cesta Ježíše není dost dobrá.



Autor nás vyzývá, milí přátelé, abychom dnes nezatvrzovali svá srdce, ale slovy verše 13 abychom se navzájem "povzbuzovali den co den, aby nikdo z nás nebyl oklamán hříchem a nezatvrdil se." Hřích je totiž to, co může způsobit odpadnutí. Jak na svůj hřích zareaguješ? Pokud jsi s Kristem, odpověď je jasná. Chci svůj hřích přinést na kříž, chci jej doznat a odevzdat Bohu. Chci přijmout odpuštění a vrá !@#$%^&* se na cestu za Pánem.

Pokud ale nechci, tak jako Izraelci skončím na poušti. Za chvíli budeme slavit Večeři Páně, to je právě příležitost dosvědčit své vyznání a rozhodnutí hřích opustit a Krista následovat. K tomu nás zve dnešní Boží slovo.



Amen.

Kdo chce jít za mnou Velikonoce 2015

5. dubna 2015 v 8:41 | Grizly |  Kázání
Milí Kristovi přátelé, bratři a sestry, hosté, posluchači na internetu. Kristus byl vzkříšen, opravdu byl vzkříšen. To je motiv, který uvozuje velikonoční neděli vzkříšení. Jak jsme četli v úvodním slovu, víra ve vzkříšeného Krista je základem křesťanské víry. Jak vyznáváme v apoštolském vyznání, Ježíš třetího dne vstal z mrtvých. Nejde o halucinace smutných učedníků, kteří tolik chtěli věřit, že jejich milovaný Pán nezemřel. Nejde o kolektivní vědomí pozůstalých. Nejde o zbožné přání. Z hlediska křesťana jde o historický fakt. Jak to? Můžeme podat o vzkříšení důkaz? Důkazem pro nás je prázdný hrob a skutečnost, že Ježíšovo tělo se nikdy nenašlo. A zároveň svědectví stovek lidí, kteří se s Ježíšem po jeho smrti a vzkříšení osobně setkali. Pamatuji si na dobu, kdy jsem ve vzkříšení sám nevěřil, vlastně jsem ani nevěřil v Boha a nic, co by souviselo s křesťanstvím. Přemýšlel jsem nad tím, jak můžu vysvětlit prázdný hrob bez vzkříšení. Asi rok a půl jsem se dohadoval se svými křesťanskými přáteli. Tvrdil jsem, že Ježíš nebyl skutečně mrtvý. Ale když někomu probodnete bok a nastane zástava srdce, uložíte jeho tělo do hrobky a zavalíte ji těžkým kamenem, sám od sebe neobživne. Když hrob střeží vojáci, je těžké tělo ukrást. Navíc když jste roztřesení strachy a vaše víra v Ježíše je v troskách jak to bylo u Ježíšových učedníků, těžko byste byli schopni něčeho takového. Skupinové halucinace jako psychologická teorie jsou také jen naivním a hloupým vysvětlením. Nakonec jsem uznal, že je daleko jednodušší a logičtější přijmout vysvětlení, které ovšem znamenalo změnit paradigma mého myšlení. V pozitivistickém způsobu myšlení není prostor pro zázraky. Pokud předem odmítáte zázraky, Ježíš nemohl vstát z mrtvých. Pokud ale věříte v Boha, který je všemohoucí, přijetí zmrtvýchvstání nezní šíleně, ale logicky. To ale vyžaduje víru. Proto říkáme, že "věříme", že Kristus třetího dne vstal z mrtvých, i když jde o nejpravděpodobnější hypotézu, kterou nikdo nebyl schopný vyvrá !@#$%^&* již 2000 let. V jádru této hypotézy je premisa, že zázraky jsou možné, protože existuje Bůh, který je schopný takové zázraky dělat.
V dnešním textu z Marka 16, který jsme četli, jsme viděli, že ženy šly k hrobu se podívat a Ježíšovo tělo pomazat vonnými mastmi. Jde o paradoxní výpověď, protože nebyl způsob, jak by se k Ježíšovi mohly dostat. Samy říkají: "kdo nám odvalí kámen od vchodu?". Navíc v Palestině 3 dny staré tělo bude pěkně páchnout a již bude rozložené. Balzamovat tělo má smysl po jeho smrti a ne po třech dnech. Proto Matouš komentuje tuto událost jinak, "šly se podívat" a vidí anděla, který odvalil kámen. Je snazší si představit zázrak, než všechny historické údaje dát dohromady. Jaký musel být šok Ježíšových učednic, zvláště Marie, která viděla jak Jeho smrt, tak byla první, ke komu Ježíš promluvil. Náš dnešní text navíc končí zajímavě výrokem ve verši 8, že ženy hrůzou utekly, protože se bály. Nikdo skutečně nečekal, že by Ježíš vstal z mrtvých, i když o tom Ježíš několikrát mluvil. Markův dodatek od 9. verše konečně vysvětluje, že Ježíš se jako první ukázal Marii Magdalské a ona se stala první kazatelkou evangelia - šla to oznámit Ježíšovým učedníkům, ti jí ovšem neuvěřili. Je vidět, že rybáře nebylo jednoduché přesvědčit. Kdyby se jim Ježíš neukázal osobně, to poslední, co by dělali by bylo, že by šli kázat o Jeho vzkříšení do Jeruzaléma. Místo toho by byli schovaní a snažili by se počkat, až se všechno kolem Ježíše uklidní. Tak se také stalo. Ježíš musel přijít mezi ně, dokonce je pokáral pro jejich nevěru a musel jim nařídit, aby šly do celého světa a kázali evangelium. Janovo svědectví uvádí, že po Ježíšově smrti si šli učedníci po svých a vrátili se opět ke své původní práci. Ježíš je musel vyhledat, ukázat se jim, dokonce ani pak ho nepoznali. Teprve, když s nimi začal znovu rybařit, poznali, že je to on. Petr, který prožil zázrak vylovení mnoha ryb ho poznal jako první. Opět při rybolovu. Je vidět, že jak v 1. století, tak ve 21. století jsou lidé natvrdlí. Není to nedostatkem lidské inteligence, ale je to naše hříšné srdce a nevíra, která nám zabraňuje vidět jasné věci jasně. Proto si to povězme, Ježíš je vzkříšen, opravdu byl vzkříšen. To je důvod, proč se křesťané schází v neděli, první den po sobotě. Ten den, kdy byl Ježíš vzkříšen. To je historický a faktický důvod, proč jsme dnes tu a proč se každou neděli konají bohoslužby.

Jelikož máme sérii "následování" a dnes se chceme posunout dál k textu z 9. kapitoly Lukáše, připomenu klíčový výrok: "kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne." Na tento výrok z 9. kapitoly, verš 23 se dnes zaměříme. Tento verše je zároveň i nadpisem dnešního kázání.


Kontextem dnešního výroku a textu je 9. kapitola. Je zvláštní a poetické, že dvakrát v 9. kapitole Ježíš předpovídá svou smrt a vzkříšení. Poprvé ve verši 22, o jeden verš před naším dnešním výrokem. Podruhé ve verši 44. Je tam opět komentář: "oni tomu slovu však nerozuměli a jeho smysl jim zůstal skryt". Nic na tom nezměnilo ani proměnění na hoře (verše 28-36) , kde se jim Ježíš ukázal ve slávě. Nic na tom nezměnily zázraky - nasycení pěti tisíc (verše 10-17) ani uzdravení posedlého chlapce (verše 37-43). Věděli, že Ježíš je zvláštní, že dělá zázraky, ale stále jim nedocházelo, že Ježíš může vstát z mrtvých. Místo toho se hádali o to, kdo je mezi nimi největší (verše 46-48). 9. kapitola začíná vysláním učedníků ke kázání evangelia a končí výzvou k rozhodnutí o následování. Náš dnešní text o následování je uprostřed 9. kapitoly. To je kontext našeho dnešního verše, "kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne."

Podívejme se ve zbytku času na tento zajímavý výrok. Komu to říká? Ve verši 23 čteme, že to říká všem. Všechny vyzývá, aby se stali jeho následovníky. Jde o univerzální výzvu všem lidem. Jaký je smysl toho verše? Ve verši 24 čteme, že jde o smysl života. Jde o záchranu života. Jestli hledáš smysl života, Ježíš k tomu má co říct. Dnešní člověk hledá záchranu a smysl v hromadění majetku. Kdo má lepší auto, kdo má lepší kariéru a kdo jezdí dál na dovolenou. Dnešní člověk hledá smysl v tom, že si kupuje lepší a lepší počítač a auto. Je smutné, že takový materialismus, i když je skrytější najdeme i v církvi. Dokonce i někteří křesťané příliš ulpívají na materiálních věcech a nezáleží jim tolik na Božím království. Když uzavřeli svoji nebeskou pojistku, už to dál neřeší. Co by také měli řešit? Chodím do kostela? Chodím. Modlím se? Modlím. Čtu Bibli? Na to není čas. Ti duchovnější hledači tento materialismus odmítají. Místo toho sedí buď u piva a filosofují. Nebo jezdí do Tibetu a na dovolenou do exotických zemí v naději, že najdou něco, co doma nemají. Pak o tom s velkým věhlasem po návratu svědčí a snaží se ukazovat, že jsou duchovně dále. Jiní lidé se na hledání smyslu vykašlali a místo toho se zaměřují na praktické aspekty života. Výchova dětí, manželství a rodina. To jsou jistě důležité a koneckonců křesťanské hodnoty. Jaký je ale rámec těchto hodnot? Boží království. Ježíš před nás staví výzvu, "kdo by chtěl svůj život zachránit, ten o něj přijde." Vlastně nám říká, že je náš pozemský život pomíjivý a nejde jej zachránit nebo vykoupit tím, co budeme dělat či nedělat. Místo toho nám říká: "kdo by svůj život ztratil pro mě, ten jej nalezne."
To dává smysl našemu 23. verši o následování. V obětavé službě a lásce není prostor pro egoismus. Opravdová láska sama sebe zmaří, aby druhého zachránila. Teprve, když tohle ne-sobectví pochopíme a to nepochopíme dříve, než to učiníme, teprve tehdy budeme svobodni pro to být učedníky Ježíše. Smyslem je tedy hledání skutečného smyslu lidského života. Ježíš nám říká, že smysl najdeme v Něm samotném. Důkaz provedeme jednoduše: na jiném místě Ježíš říká: "já jsem ta cesta, ta pravda a život...".
Podívejme se tedy již na samotný výrok. "Kdo chce jít za mnou..." Ježíš nikomu svou cestu ani smysl nevnucuje. Dává podmínku... "kdo chce jít za mnou." Je to na nás. Připomenu ještě jednou tezi z minulého týdne, která je zásadní. Můžeš být spasený křesťan, ale to ještě neznamená, že jsi automaticky učedníkem. Jinými slovy, můžeš se asi dostat do nebe, ale můžeš přesto svůj život tady na zemi totálně promarnit. Na jiném místě apoštol Pavel říká, že "stavíme na stejném základě, Ježíši Kristu, ale někdo staví ze slámy a jiný ze zlata." Tedy mohou být dva křesťané, ale jeden svůj život promrhává a ztrácí, zatímco druhý získává a bude odměněn. Pokud mi nevěříte, vzpomeňte si na podobenství o třech služebnících. Dva nesli svou kůži na trh, svými hřivnami získali a byli odměněni. Zatímco ten třetí svou hřivnu zakopal. Ten byl potrestán.
Tedy z hlediska následování nestačí přijmout do srdce Boží milost. Ale jak píše apoštol Pavel na jiném místě, jde o synergii - spolupráci mezi Bohem a člověkem. Ve spasení jde pouze o Boží vyvolení a Boží milost. V posvěcení a následování tato milost je provázená naší poslušností a spoluprací s Bohem. O tom mluví náš dnešní verš. "Kdo chce jít za mnou..." Je to na tobě, zda budeš béčko a dostaneš se do nebe s holým zadkem, nebo budeš mít zásluhy a dobré skutky na svém účtě. Schválně to říkám provokativně a věřím, že snad některé z vás vyprovokuji. Řeknete mi, to není biblické, Bůh nás neodměňuje za dobré skutky, ale jsme spasení jen vírou a skrze Boží milost. Ti moudřejší a vnímavější ale vědí, že o tom řeč není. Nemluvím tu o spasení, to je bez
zásluh, vírou z Boží milosti. Mluvím tu o smyslu života a o následování Ježíše. To se bez poslušnosti a lidského úsilí neobejde.
Tedy je to na nás, co s tím uděláme. Chceš být "jen spasený" nebo se chceš stát Ježíšovým následovníkem? Já jsem si vybral to druhé. Ty věci nejdou proti sobě. Vlastně nedává smysl být jen spasený, aniž bychom byli i Ježíšovými následovníky. Když se povídáme do Nového zákona, ukažte mi jediného křesťana, který by byl "jen spasený" a nebyl i Ježíšovým následovníkem. Apoštolové, i když byli trochu pasivní a pomalí k chápání, se stali Ježíšovými následovníky dokonce ještě před tím, než se stali křesťany. Ježíš je totiž jako magnet, kdo se s ním setká, nemůže než ho následovat. Proto je smutné chtít být jen nedělní křesťan a nebýt následovníkem. Možná je na místě vysvětlit, co tím vlastně myslím, "nebýt jen křesťan a být následovníkem." Ježíš také pokračuje ve svém výroku...
Kdo chce jít za mnou... Říká "jít za mnou". Následovník jde za Ježíšem. Co to znamená? Dělá krok za krokem směrem ke Kristu a za Kristem. Vysvětluje to dál. "Zapři sám sebe". Následovník prožívá protivenství. Ve vztahu ke své vůli, ve vztahu k druhým a ve vztahu ke světu. Když se budeme snažit být učedníky, brzy pochopíme, že je to těžké. Proto Ježíš přirovnává následování k nesení kříže. "Nes každého dne svůj kříž". Zapření sama sebe a nesení kříže jde ruku v ruce. Aby nedošlo k nepochopení, vysvětlím, co zapírání není. Zapírání není popření svých emocí. Jsme lidské bytosti, hněv, frustrace, bolest, radost, smutek atd patří k životu. Ježíš se také hněval, radoval, prožíval bolest a prožíval smutek. Je to normální. Proto Bible říká: "když se hněváš, nehřeš". Neříká, že hněvat se je hřích. Také to neznamená předstírat, že je všechno super, když není. Zapírání sebe není popírání reality, ve které žijeme. Sebe zapírání není nějaká askeze nebo vstoupení do mnišského způsobu života. Aspoň to rozhodně není Boží vůle pro většinu z nás. Stejně tak to neznamená, že se všichni máme stát kazateli nebo kněžími. Co to tedy znamená? Nesení kříže, sebezapírání znamená poslušnost Božímu slovu v každodenních situacích. Znamená to poslechnout i tehdy, když se mi nechce. Znamená to udělat o krok víc, než bych normálně udělal. Vyžaduje to natáhnout vůli o kousek dál. Znamená to přijímat výzvy, které před nás staví Bůh každý den. Znamená to pokládat si nepohodlné etické otázky. Je to, co dělám správné? Co mám dělat a proč? Jak můžu více milovat svou manželku? Jak můžu více milovat svého syna? Jak můžu svědčit svému nadřízenému v práci? Svým kolegům a svým podřízeným? Jak poznají Boha, kterého já uctívám?
Je vidět, že na tuto otázku není snadná odpověď. Křesťanství totiž není lidský systém a jen dogma, ale jde o živou víru v živého Boha. Hledání odpovědí na otázku po smyslu života a po následování není lehké. Ale stojí to za to a je to cesta, která znamená, že svůj život nepromarníme, ale že Bůh bude v našem hledání a zápase oslaven. Dovolte mi shrnout celé kázání do jedné věty: "Bůh je oslaven nejvíce tehdy, když se z křesťanů stávají Kristovi učedníci". Amen.


Velký pátek 2015

5. dubna 2015 v 8:40 | Grizly |  Kázání
Milí přátelé, bratři, sestry, hosté a posluchači na internetu,
dnes jsou velikonoce a slavíme Velký pátek. Velký pátek je spojený jednak s židovským svátkem Pesach, který si Židé od tohoto pátku připomínají. Tento svátek připomíná vyvedení Židů z Egypta. To je jeden rozměr. Zároveň pro křesťany je Velký pátek spojený se smrtí Ježíše Nazaretského. Smrt člověka je traumatická událost. Jistě si můžeme vzpomenout na smrt někoho blízkého. Dnes v Praze dokonce běžel Ježíšův pohřeb. Ze Staroměstského náměstí až na Jungmannovo náměstí šlo procesí s rakví. Na parte bylo oznámeno "jménem 7 miliard pozůstalých". V Ježíšově smrti i český ateista tuší něco výjimečného. Jinými slovy, něco na té Ježíšově smrti je. Není to smrt jen tak ledajaká.
Někdy je ale neprávem křesťanům připisovaný jistý patologický motiv, totiž, že se máme radost ze smrti a že celé křesťanství je oslava smrti. To je jistě zásadní nepochopení, proto chci i v tento smuteční páteční moment zároveň předeslat, že Velikonoce nejsou jen svátkem smutným, který končí beznadějí a nekonečným odloučením od milované bytosti, ale jde o nadějnou smrt, protože již 3. dne očekáváme vzkříšení. Tu budeme slavit již tuto neděli. Proto neoddalujme výklad a pusťme se do toho.
Pro dnešní kázání jsem si zvolil text z Janova evangelia z 19. kapitoly od verše 16 do verše 30, který jsme četli. Jan více než synoptici zdůrazňuje význam Ježíšovy smrti. Nejde tedy jen o zkoumání historického faktu. Jistě, najdou se i vykukové, kteří zpochybňují samotnou Ježíšovu existenci. Takové názory jsou ale překonané a málokterý ateista by dnes vážně tvrdil, že novozákonní zpráva o existenci a smrti Ježíše Nazaretského je smyšlený příběh. Pak máme vedle nás náboženství - Islám, který tvrdí, že vzhledem k tomu, že Ježíš je Aláhův prorok Isa, tak nemohl zemřít tak potupnou smrtí, a to na kříži. Pak je tu Židovství, které shodně s křesťanstvím a ateismem tvrdí, že Ježíš jako člověk skutečně zemřel. A mezi tím vším stojí křesťané, kteří již po 2000 let tvrdí, že Ježíš nejen zemřel, ale i slavně z hrobu vstal.

Jak je na tom Janovo svědectví? Jan dosvědčuje, že Ježíšova smrt nebyla náhoda. Na Ježíšově smrti se naplňují Starozákonní svědectví. Ve Starém zákoně najdeme desítky proroctví, které do detailů vykreslují okolnosti Ježíšovy smrti. Podívejme se tedy na ty detaily, které zmiňuje Jan. Za prvé, ve verši 23 si vojáci rozdělují Ježíšovy šaty a pak o zbytek losují. Za druhé, je předpovězený výrok ve verši 28: "Žízním", za třetí, jeho kosti nejsou ve verši 33 lámány, jak to bylo obvyklé u odsouzenců na smrt, aby se jejich smrt zbytečně neprodlužovala. Za čtvrté jako pojistka, aby si byli všichni jistí Ježíšovou smrtí, je mu probodnutý bok ve verši 34. Janovo svědectví je pozoruhodné a jedinečné. Jan je Ježíšův nejbližší učedník a zároveň je klíčovým svědkem posledních událostí před a během Ježíšovy smrti. Jan jednoznačně dosvědčuje, že Ježíšova smrt není náhodná, ale dějinná událost spásy. Jan nám jasně ukazuje naplnění Starého zákona na Ježíšově životě i smrti.

Co s tím? Ani my nemusíme tápat a můžeme věřit, že Ježíšova smrt nedosvědčuje beznaděj a chaos, který kolem nás zakoušíme, ale je Boží vůlí. Když jsem řekl tohle, je ale třeba vysvětlil, jak může něco tak krutého a významného být Boží vůlí? Jaký je smysl Ježíšovy smrti?

Zaměřím se na tři aspekty, tři významy Ježíšovy smrti. Za prvé, historicko-dějinný. Ježíšova smrt má zásadní význam pro dějiny člověka. Za druhé, teologický. Ježíšova smrt ukazuje Boží lásku k nám. A za třetí, osobní, existenciální. A ten je pro nás asi nejdůležitější. Ježíšova smrt se vztahuje na mě a na tebe. Ježíšova smrt mi dává sílu nést těžkosti v životě a dává smysl mému utrpení a zápasům.

Za prvé, Ježíšova smrt není náhodná. Je historickou událostí. Dosvědčují ji mimobiblické prameny. Jak Římští, tak Židovští historikové dosvědčují, že nejde o blouznění, ale objektivní fakt. Proč dějinná? Žádná jiná smrt neměla tak dalekosáhlý dopad do lidských dějin. Po celém světě se už po 2000 let neustále o Velikonocích a nejen o nich připomíná.

Kdo si vzpomene na Spartaka? Možná někteří z vás víte, že jde o auto. Jiní, ti poučenější z vás víte, že šlo o vzbouřeného otroka, který po určitou dobu celkem úspěšně vedl povstání proti Římanům. Všichni víme, že dopadl špatně. Byl chycen, popraven na kříži. A později se dá říct s nadsázkou, že po něm ani pes neštěkl. Lidí, co byli ukřižovány byli desítky tisíc, ale jen jeden z nich je připomínaný tak často a tak významně jako Ježíš. Ježíšova smrt zasáhla do dějin člověka. Dokonce i v českých učebnicích dějepisu se o Ježíši Nazaretském učí vedle dalších významných historických událostí. A nemluvě o kultuře, ikonografii, filmech, hudbě, kresbách a malbách. V dějinách se snad žádná jiná událost nestala tak častým námětem. A to nejen kostelního umění. Proč je ta smrt tak důležitá? Ježíšova smrt má zásadní význam pro dějiny člověka.
Druhý význam je teologický. A to je zásadní. Žádná jiná smrt neukazuje Boží lásku k člověku. Smrt Sókrata ukazuje oběť Athénského učence a filosofa. V Bibli ale čteme snad nejznámější verš na světě: "Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný". Ježíšova smrt poráží smrt smrtí. Ježíšova potupná smrt ukazuje obrovskou oběť Boží. Zásadní roli tu hraje Ježíšova identita. Kdo byl ten Ježíš Nazaretský. Kdyby byl pouze člověk, Jeho smrt by byla tragická, ale nebyla by Boží obětí, ale obětí člověka. Tím, že víme a věříme, že Ježíš byl zároveň člověk a zároveň Bůh, tím se mění zásadně obsah a smysl Ježíšovy smrti. Na kříži totiž neumírá jen člověk, ale umírá tam sám Bůh. Někteří teologové jdou tak daleko, že říkají, že na kříži trpí Bůh. To je jistě historická hereze, které se říká patripasionismus, tedy že trpí Otec. Je zřejmé, že tím, kdo fakticky trpí je Syn. Ale protože je Ježíš Syn Boží, můžeme správně říct, že Bůh skutečně trpí a umírá na kříži. Tím ale vzniká další zásadní problém: Jak může Bůh umřít na kříži? Bůh je přece nekonečný, neomezený a hlavně nesmrtelný. To nás vede k zásadní úvaze, co Ježíš udělal.
Dovolte mi aktualizovat dva důležité texty. Jeden ze Starého a druhý z Nového zákona.
Snad nejznámější je text z Izajáše 53. kapitoly. Přečti Iz 53, 4-9. Jde o proroctví o smrti Ježíše. Hlavním významem tohoto proroctví je, že Bůh sám trpěl pro nás a místo nás. Proč trpěl? Je to kvůli našemu hříchu. Každý z nás jsme se provinili. A to nejen tím, že porušujeme dopravní předpisy a že lžeme a podvádíme, krademe software, koukáme se tam, kam nemáme a nedíváme se tam, kam máme. Každý z nás jsme v důsledku viní Ježíšovou smrtí. To ale není vše. Ježíš umřel, aby nás uzdravil. Jak ale může něčí smrt přinést naše uzdravení? Na tomto místě je nutné připomenout moment zástupné oběti a spravedlnosti. Ježíš umírá proto, abychom my umřít nemuseli. Nejde o smrt časnou, ale smrt věčnou. Všichni jednou umřeme. Pokud by ale nezemřel Ježíš za nás, neumřeli bychom jen jednou, ale dvakrát. Jednou přirozenou smrtí. A podruhé bychom na věky hořeli v pekle. Pykali bychom navěky za naši vzpouru proti Bohu. A protože Bůh miloval a miluje každého z nás, není pomstichtivým Bohem, ale je dobrým Otcem, chce, aby lidé byli zachráněni. Proto posílá svého vlastního Syna na smrt místo nás, aby nás zachránil. Tak je Bůh zároveň spravedlivý, protože za zlo musí být někdo potrestán. A zároveň milující a milosrdný, protože vírou v Ježíše nemusíš být potrestán ty. Když budeme za chvíli slavit Večeři Páně, právě tento moment si připomeňme. Že nemusíš zemřít, ale buď vděčný, že můžeš navěky žít s Bohem. Proč? Protože ti Bůh odpustil tvoje viny tak, že zemřel spravedlivý Ježíš místo nespravedlivého člověka, tebe.
Druhým textem, který je zásadní pro pochopení Kristovy smrti je epištola Římanům. V 5. kapitole apoštol Pavel vysvětluje, co Ježíšova smrt znamená. Přečti Římanům 5,6-10. Smysl Ježíšovy smrti je tedy Boží láska k nám. Jenom díky Boží lásce k nám umírá Kristus na kříži v čase, kdy my hřešíme. Tento aspekt je třeba náležitě pochopit a prožít. Jsou to tvoje hnusné modly a hříchy, které Kristus odčiňuje. Je to kvůli tobě a mě, že Ježíš musel zemřít. A je to jen kvůli Boží nekonečné lásce, že Ježíš šel poslušně a dobrovolně na kříž. Zažil peklo, abys ty nemusel. Prožil oddělení od Boha a hnusnou smrt, abys ty mohl žít. A tím se již dostáváme k třetí rovině smyslu a třetí části kázání, tedy osobní - Ježíši zemřel pro mě a pro Tebe.

Dovolte mi shrnout, o čem jsme doposud mluvili. Za prvé, připomněli jsme si, že dnes slavíme Velký pátek, který symbolicky vyjadřuje Ježíšovu smrt. Ježíšova smrt má spásně-dejinný význam. Ježíš zemřel za celý svět. Žádná jiná smrt nebyla tak detailně popsána a naplánovaná. Žádná jiná smrt nepřinesla vykoupení tolika lidem. Za druhé, Ježíšova smrt má teologický význam: ukazuje nám Boží lásku. Jen díky Boží lásce bylo možné prožít neskutečné utrpení a smrt pro každého z nás.
Za třetí, Ježíšova smrt má význam pro každého z nás. Jak a co s tím můžu udělat?
Pokud jsi křesťan, když budeme za chvíli slavit Večeři Páně, zvěstujeme tím Ježíšovu smrt. Ježíšova smrt znamená, že ti Bůh odpouští tvoje hříchy. Ježíšova krev byla prolita kvůli tvým vinám a očišťuje tě ze zakletí hříchu. A zároveň jeho probodené tělo a ruce vykupují tvoje tělo a duši z věčného zatracení, smrti a dávají ti vítězství. Co s tím máš dělat? Přijmout. Přijmi Kristovu krev a Kristovo tělo. Přijmi chléb a víno. Znovu uvěř, že je to pro tebe. Znovu vydej svůj život Pánu. Když si připomínáme v této sérii kázání, co to znamená následovat, nezůstávej jen u počátečního učení, ale přijmi výzvu k obětavé službě Bohu a lidem. Přijmi pozvání k následování. Pokud ještě nejsi následovník Krista, co ti brání se jím stát? Co to znamená? Začni svůj život žít v transparentnosti a vykazatelnosti druhým. To vyžaduje důvěru Bohu, který tě povede. Míček je na tvojí straně sítě. Bůh ti lásku prokázal. Teď je řada na tobě. Tedy pokud jsi křesťan, nezůstávej u toho, ale staň se Ježíšovým následovníkem, učedníkem.
Pokud křesťan ještě nejsi, co ti brání se jím stát? Je tvoje nevíra tak veliká jako Boží láska k tobě? O tom velmi pochybuji. Pokud jsi ještě neodevzdal svůj život Bohu, udělej to teď. V následující 20. kapitole Jana uvěří skeptický Tomáš. Nepochybuj a věř. Modleme se.

Amen.