Únor 2015

Když jsem sláb, tak jsem silný 2K 12,7-10

8. února 2015 v 20:34 | Grizly |  Kázání

Asi každý z nás zná situaci, když jsme byli nemocní, nebo když nám nebylo dobře. V době chřipkové epidemie se tato věta stává o to reálnější, oč více lidí je na neschopence a čím víc dětí je doma s rodiči. Co když to ale není chřipka nebo rýma, ale je to něco dlouhodobějšího? Dokážeme takovou nemoc snést? Co když se za to léta modlíme a nic se neděje? Znamená to, že Bůh není nebo že mě nemá rád? A co když to není nemoc, ale jiná slabost či omezení? Jak se s tím mám vyrovnat? Na tyto i další otázky věřím mj. odpovídá i dnešní čtené slovo. Pusťme se proto s chutí do dnešní pasáže v 2. Korintským 12,7-10. Zaměřím se dnes na jednu hlavní myšlenku ve verši 9, "Stačí, když máš mou milost, vždyť ve slabosti se projeví má síla".
Začnu tím, co člověka upoutá na první čtení nejvíc a o čem se nejvíce spekuluje. Tím je tzv. Pavlův osten. Apoštol Pavel tu nemluví v první řadě o rýmě či chřipce. Alespoň ne přímo. Na druhou stranu, když jste zavření ve vězení a trpíte zimou, asi nějakou tu nemoc chytíte. Když vám vyhrožují smrtí a nebo vás kamenují, to není jistě žádná legrace a nechá to na vás nějaký ten otisk. O tom by mohli vyprávět generace našich otců, maminek, dědečků a babiček. Abychom to mohli tvrdit, nemusíme si ani vyměnit s Pavlem místo. Ať už byla Pavlovým ostnem oční porucha, epilepsie a nebo malárie, bylo to něco, co ho pěkně štvalo. Dlouho se modlil, aby to od něho Bůh vzal, ale uzdraven nebyl. Co ho tolik štvalo a bránilo mu ve službě? Na jiných místech Pavel nepřímo odkazuje ke svému trápení. "Podívejte se, jak velkými písmeny vám píšu." Je dost možné, že používal písaře pro psaní svých dopisů i z toho důvodu, že špatně viděl. Vzhledem k tomu, že apoštolova služba byla založena na cestování, a psaní dopisů byl jeden z hlavních způsobů, jak komunikoval se sbory, muselo by to být velmi nepříjemné. V tomto kontextu používání lidských písařů byla jistě forma, kterou musel být Pavel závislý na Bohu. Mimochodem, všimli jste si, že se apoštol Pavel někdy představuje na začátku dopisu nejen sám, ale spolu s někým dalším? V našem dopisu např. spolu s Timotejem. Tajemství Pavlova ostnu už asi definitivně nevyřešíme, ale je to pro nás zajímavá okolnost, kterou můžeme vztáhnout na sebe.
Máš nějaké omezení, které tě činí závislým na Bohu nebo na druhých lidech? Možná je to hloupá otázka, protože většina z nás má takové omezení. Já tedy ano. Dobrá zpráva je to, co říká apoštol Pavel ve verši 9. Apoštol Pavel se modlil k Bohu za uzdravení, odejmutí jeho ostnu a Bůh mu odpověděl. A my máme zapsaná slova Boží odpovědi: "Stačí, když máš mou milost; vždyť ve slabosti se projeví má síla." Dobrá zpráva je, že Pavlovi a věřím i nám, milí bratři a sestry, přátelé, stačí Boží milost. Jiné překlady říkají "jsem s tebou". Znamená to snad, že se nemáme modlit za uzdravení? Myslím, že neznamená. Ale jsou věci, které Bůh dopouští a nebo přímo působí v našich životech, které nás omezují z jistého důvodu. Jistě znáte verš z Římanům 8,28 "všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha" a nebo Filipským 4,13 "všecko mohu v tom, který mi dává sílu". Ano, Bůh si může pro svůj plán použít i věci z našeho pohledu zlé. V jednom místě v Izajáši je dokonce napsáno, že "Bůh působí zlo." Znamená to, že Bůh je zlý? Jistě že ne. Ale Bůh může dopouštět věci, které jsou nám nepříjemné a nebo nás omezují, z jistého důvodu, kterému v tu chvíli nerozumíme. To je realita, které musí čelit většina z nás, pokud nemáme neustále růžové brýle na očích. Dovolte mi téma zúžit, nemluvím tu o utrpení ve světě obecně a není tu řeč o tom, co si způsobujeme sami, takových věcí je dost. Mluvíme tu o něčem, s čím se rodíme a nebo o něčem, co si musíme dlouhodobě nést jako břemeno v životě. Možná je to omezení ve službě Bohu. Jak se s tímto omezením vyrovnáváš? Dokážeš to unést? Přirozené je, že pod tíhou takového omezení padáme a nebo nás to frustruje.
Máme tendenci být nespokojení a říkáme si, jaké by to bylo, kdyby… kdybych byl jako tamten bratr nebo sestra. Problém s takovým přemýšlením je, že nás uzavírá do nemožností. Srovnávání s druhými nás může vést k nespokojenosti a cobykdybysmus vede k fustracím a nebo k pasivitě.
Co s tím můžu dělat? První věc je, že se můžu modlit. To ovšem neznamená, že odpověď na modlitbu se mi bude vždycky líbit. Apoštol Pavel se usilovně modlil. Bůh mu odpověděl. Odpověděl mu ale jinak, než bychom očekávali. Jak jsme již řekli, Bůh z Pavla nesejmul jeho omezení. Místo toho mu připomněl, že v tom omezení bude s ním. To ale není vše, řekl mu také, že právě v jeho slabosti se projeví Boží síla. Jiné překlady říkají: "moje moc vynikne tím víc, čím ty sám budeš slabší." Z lidského hlediska to nezní logicky a možná to zní v kontextu nemoci dost absurdně. Co by mohlo být pro nemocného lepší než uzdravení? A máme vůbec právo o tom mluvit, když jsme zdraví? Dovolím si na tyto otázky neodpovědět a raději přemýšlejme nad smyslem toho výroku.
Když jsem sláb, tak tehdy jsem silný. V naší zkušenosti je to většinou jinak. Obvykle platí, že když jsem silný, tehdy jsem silný. Když má spolužák větší sílu, může nás šikanovat. Když mám schopnosti, tak je používám. Jsem silný v nějakém oboru. Tomášovi jde matematika. A Zuzka umí krásně hrát na klavír. A když jsem slabý, tak jsem slabý. Když mám chřipku, ležím jako lazar s horečkami v posteli a nic nemůžu. Když mám horší nemoc, ležím a nejsem schopný nic dělat a omezuje mě to. Když mám bolesti zad nebo kloubů, nemůžu ani do kostela. Jsem slabý. O čem tedy Pavel mluví?
Jistě ale také máte zkušenost, že období, když jsme nemocní se někdy stává časem velké Boží milosti. A nemluvím tu jen o tom, že máme čas na to dělat věci, na které si nenajdeme čas jindy. Ano, znamená to někdy, že si můžeme číst knížku, více se modlit a meditovat nad Písmem. Ale také k nám někdy Bůh mluví intenzivněji, protože naše vnímání je omezeno nemocí. To asi známe. Ale věřím, že výrok "když jsem sláb, tak jsem silný", jde ještě mnohem dál. Apoštol Pavel výrok vysvětluje ještě dále. Ve verši 9 říká: "Tak se budu raději chlubit svými slabostmi, aby na mě spočinula moc Kristova." Co tím chce říct? V kontextu Pavla jde o znak apoštolství. Pavlovo povolání se mj. projevuje vytrvalostí v utrpení. Kdo jiný tak moc zakoušel pronásledování pro svou víru v Krista jako on? Kdo jiný tolik vytrpěl ve vězení a v nejrůznějších život ohrožujících situacích? Většina z nás to v takové intenzitě a míře nezažijeme. Co tím ale myslí a co to znamená pro nás?
Druhá věc, co s tím můžu dělat a v čem si můžu vzít příklad od apoštola je schopnost vytrvale snášet svá omezení a nepříjemné věci v životě. Nejde tu jen o nějaké mučednictví. Ale o schopnost vidět negativní věci z jiné perspektivy. Již prve jsem zmínil jiné místo z Pavla, "vše napomáhá těm, kdo milují Boha". Jak se říká v lidském přísloví: "všecko zlé je pro něco dobré". Myslím, že všechno zlé není pro něco dobré. Spíše bych se držel prvního výroku z Římanům, že vše napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha. Když jsem nucen snášet utrpení nebo své omezení a dokážu v tom vnímat Boží blízkost, umožňuje to charakterový růst. Růst v trpělivosti a ve víře. Tedy můžeme nést omezení jako formu kříže. V evangeliích se přece píše, "nes každého dne svůj kříž." Ať už je to v malých věcech nebo velkých, pavlovský osten pro nás může být cestou kříže a cestou k Bohu.
Je tu ale ještě třetí rozměr, a ten je ještě mnohem důležitější. Nesení kříže oslavuje Boha. Pán Bůh přece řekl Pavlovi, že když je slabý, tehdy se zjevuje Boží moc. Tehdy, když je sláb, se projevuje moc Kristova. Není to moc slabého, to je bezmoc. Apoštol Pavel nebyl slaboch. Pavel byl silnou osobností. Podobně křesťanská víra není berlička nebo vírou slabých. To nám vyčítal již Nietzsche. A věřím, že nepochopil Kristova slova a neporozuměl správně evangeliu. Mnoho lidí proto dnes víru v Boha i křesťanství odmítá ze stejného důvodu. To je jen pro slabochy. Umět dlouhodobě snášet vlastní slabost, se kterou nemůžu nic udělat, ale není slabost, ale naopak to může být projev duchovní síly. Bůh není oslavený nemocí jako takovou, ale tím, že je všemohoucí a může navzdory a právě v nemoci projevit svou slávu a moc.
Možná znáte křesťana Vujicice. Pro Boží slávu káže evangelium a svědčí o faktu, že Bůh je nejvíce oslaven, když my jsme na Něm nejvíce závislí. Kdo by řekl, že beznohý a bezruký člověk bude tak mocně kázat evangelium? Vujicic přímo dosvědčuje fakt, že Bůh může být oslaven v našem oslabení. Nedávno se dokonce oženil. Znovu zdůrazňuji, že mi nejde o oslavu slabosti či omezení a nechci být necitlivý vůči lidem, kteří jsou nemocní, a ani nezlehčuji ničí utrpení. Faktem ale zůstává, že pro Boha jsi použitelný v jakémkoliv stavu, pokud aspoň udržíš tužku v puse nebo dokážeš udělat sebemenší pohyb. To nás "zdravé a silné" vede k další úvaze, že pokud takto omezený člověk dokáže takové věci a Bůh je tím oslaven, oč víc bychom jako zdraví a silní, měli usilovat o to, aby na našem životě byl Bůh oslaven. Jistě, namítnete, že to tak nefunguje. Na normálních lidech není nic abnormálního a na tom, že dělám svou práci a vychovávám děti nic Božího není. Pokud tak neuvažujete, jsem rád. Pokud máte tendenci takto uvažovat, dovolím si s tím polemizovat. Nejen že platí, že Bůh je oslavený v naší nemoci a slabostech, ale Bůh je oslavený i v naší síle a zdraví. Pokud jsi silný a zdravý, buď Bohu vděčný a žij naplno život pro Krista. Na tvé práci, pokud nejsi prostitut nebo mafián není nic nebožího, právě naopak. Bůh si tě může použít právě tam, kde jsi. Tvoje práce je důležitá. Stejně tak to, že vychováváš děti, je důležitý Boží úkol. Když uvažování otočíme, maminky a tatínkové s malými dětmi (i většími) potvrdí, co je to slabost rodiče ve výchově dětí. Když jsme slabí a jsme závislí na Bohu ve výchově a jsme otevření pro Boží moc a jeho působení, tehdy může Bůh udělat průlom v našem životě a životě našich dětí.
Náš text a téma je mnohem hlubší a širší než jedno malé kázání, jistě jsem tím jen jemně poškrabal povrch. Nicméně mi dovolte shrnout, co s tím.
Za prvé, modleme se v naší slabosti. Stejně jako Pavel, i my můžeme prožít, co to znamená, že když jsem sláb, tak jsem silný. Když jsme nemocní, můžeme, smíme a máme věřit, že Bůh je s námi. Máš-li omezení, nezoufej a nesrovnávej se s druhými, ale pros Boha, aby ti dal jeho brýle k vidění.
Za druhé, nevzdávej to. Tvůj život má smysl, i když máš svoje omezení. Ať už jsi silný nebo jsi sláb, Bůh tě má rád a je s tebou. Snášej vší svojí silou svůj osten. Nes každý den svůj kříž. Pokud je těžko představitelné, že svoje břemeno uneseš dlouhodobě, polož si otázku. Dokážu dnes nést svůj kříž? Jak je psáno, každý den má dost svého trápení. Proto nes statečně své břemeno. Nes i svá omezení. Bůh je v tom s tebou. A navíc jako křesťan máš naději nebe. V nebi nebudeš omezený žádným ostnem ani nemocí. To je něco, z čeho můžeme čerpat sílu pro každý den.
A za třetí, Bůh je oslaven, když mu dovolíme, aby se projevila Jeho síla v naší slabosti. Dovol Bohu, aby zjevil svojí slávu uprostřed tvého utrpení. Ale nezapomínej, že Bůh je oslavený i v tvé síle a zdraví. Ať jsem sytý či hladový, ať zdravý či nemocen, ať silný nebo slabý, když jsem závislý na Bohu, Bůh je oslaven v mém životě.
Dovolte mi skončit výrokem od Johna Pipera: " Bůh je nejvíce oslaven v našem životě, když my jsme nejvíce uspokojeni v Něm". Amen.

Křestní kázání Matouš 28

1. února 2015 v 8:19 | Grizly |  Kázání
Milí hosté, přátelé, bratři a sestry, milá sestro Nomin, milý bratře Jiří,

jsme rádi, že jsme dnes na tomto místě, protože společně slavíme narozeniny. Jaké narozeniny? Kdo slaví narozeniny? No přece Nomin a Jiří. Společně oslavujeme jejich nové narození. Narození z vody a z Ducha. A protože slavíme narozeniny, buďme veselí a radujme se. Buďme vděční Bohu za Nomin a Jiřího. Oba prožili dotyk Boží a zastavení na jejich cestě životem. Prožili, že život má kromě fyzického a duševního i třetí rozměr, a to duchovní. Nežijí jen, aby jedli a pili, aby přemýšleli a rozhodovali. Ale také prožili, že je tu dobrý Bůh, kdo má co říct do jejich životů a oni se chtějí řídit Jeho moudrou radou. Protože je tomu tak, podívejme se na pár okamžiků do Bible, která mluví o důvodu, proč se někdo chce nechat pokřtít a také o důvodu, proč církev již 2000 let křtí lidi, kteří prožili znovuzrození a chtějí následovat Ježíše Krista.


Čtenému textu z Nového zákona (Mt 28,16-20) říkáme Velké poslání. Nazývá se tak z toho důvodu, že Ježíš Kristus dává církvi důležitou instrukci ohledně jejího úkolu na této zemi. Než se ale podíváme na tuto instrukci, sledujme okolnosti Velkého poslání. Apoštolové se sejdou s Ježíšem na určeném místě, na hoře. Stejně tak jako my dnes, i oni se sešli a uctívali Ježíše. Spatřili, že je Ježíš s nimi a uctívali ho. Uctívat znamená rozpoznávat, že Ježíš je Král. Rozpoznávat, že je tu někdo, kdo není jen člověk, ale je Boží Syn. Uctívat znamená uznávat autoritu Ježíše a ctít Boha. Uctívat svým srdcem, myšlením i postojem; vyznávat, že Ježíš je Králem v celém našem životě. To je důvod, proč jsme dnes tu a proč se Nomin a Jiří rozhodli nechat se pokřtít.

Někteří uctívali. Neplatilo to ale o všech. Někteří, kdo byli s nimi pochybovali. Přišlo jim to neskutečné. Nebylo tomu dávno a Ježíš zemřel na kříži a byl pochován do hrobu. Jak můžu uctívat někoho, kdo je mrtvý? Nedokázali se vyrovnat s rozporem mezi svojí zkušeností teď a mezi tím, co viděli a slyšeli, když Ježíš zemřel. Podobně i lidé v dnešní době pochybují. O Češích se říká, že jsme národem ateistů. Někteří jsou na to i hrdí. Nevím, co se říká o Mongolcích... Spíše je to ale tak, že mnoho lidí má pochybnosti, zda křesťanství je cesta pro jejich život. Může to být zklamání, kterým prošli. Jindy je to skutečnost, že v jejich okolí není nikdo, kdo osobním příkladem ukazuje na Krista. A nebo to může být strach, že kdybych odevzdal svůj život Bohu, musel bych některé věci změnit. A to se mi nechce. Někteří uctívali, klaněli se a jiní pochybovali. Dobré na tom ale je, že Ježíš přistupuje a říká... Bůh není mrtvý a němý, ale je živý i dnes a mluví k nám. Podobně jako před 2 tis. lety Ježíš zastavil učedníky a nedávno zastavil Nomin a Jiřího v jejich životě, i dnes zastavuje nás, přistupuje k nám a říká nám:

"Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. 19 Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého 20 a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku."

Co to znamená? Za prvé, Ježíš není postava z komixu nebo sci-fi, ani pouhá náboženská autorita či morální učitel. Ježíšovi je dána veškerá moc na nebi i na zemi. Ježíš je Král. Ježíš je Bůh, 2. osoba Trojice, Boží Syn. A protože je toho hoden, dává církvi instrukci. Zastavuje nás v uctívání a pochybování a říká nám, co máme dělat. Tato instrukce má tři části. Za prvé, jděte. Za druhé, křtěte. A za třetí učte. Jedno bez druhého nemůže být. Podobně jako nemá smysl mluvit o sexu bez manželství a nebo mluvit o autu bez motoru a nebo o svatbě bez ženicha a nevěsty, nemá smysl mluvit o křtu bez učednictví. Nebo o vyučování bez následování. Kdyby nebylo chození, nebylo by křtění a bez toho by nebylo učení. Podívejme se podrobněji na tato tři slova. Kam mají jít Ježíšovi učedníci, církev? Mají jít ke všem národům. Podobně i my máme jít ke všem národům. Na této oslavě se mi líbí, že dnes nekřtíme jen Čechy, ale máme tu i představitele dalších národů. Jiří je Čech a Nomin je z Mongolska. Máme jít zkrátka ke všem národům na této planetě. I v naší zemi je mnoho různých kultur, jazyků a etnik. Náš úkol nekončí českými občany, ale pokračuje ke každému našemu sousedovi. Jděte a získávejte mi učedníky. Nomin i Jiří mají krásné příběhy o tom, jak je Bůh našel a kde se setkali prostřednictvím křesťanů s Ježíšem. Jiří se setkal s Ježíšem poprvé prostřednictví křesťanů z baptistické rusky mluvící skupiny, za což jsme jim vděční. Pastor z této skupiny byl věrný tomuto poslání a povzbudil Jiřího, aby přišel mezi nás na Skalku. Díky tomu může být dnes Jiří mezi námi a můžeme oslavit jeho duchovní narození. A Nomin zase pochopila evangelium a Boží lásku v kontextu mongolského společenství. Jsme velmi vděční Danielovi a naší mongolské části, že jsou Bohu věrní ve velkém poslání.

Bez toho bychom tu dnes nebyli a nemohli slavit narozeniny Jiřího a Nomin. Je to výzva pro každého nás, abychom šli ke všem národům a získávali Ježíšovi učedníky. Pak přichází druhé slovo, křtěte. Máme křtít ve jméno Otce, Syna i Ducha Svatého. Tedy na novém narození se podílí Bůh jako Trojice. Ano, i jiná náboženství věří v Boha. Ale křesťanský Bůh je jiný. Křesťanský Bůh je Trojice. Otec, Syn i Duch Svatý. Jeden Bůh, tři osoby. Jedna podstata, Bůh, tři osoby, které sdílejí stejnou Boží podstatu. Křesťanskému Bohu velmi záleží na vzájemných vztazích. Křesťanský Bůh je Bohem Lásky. Lásky mezi Otcem a Synem. Tímto poutem mezi Otcem a Synem je Duch Svatý. Podobně jako v manželství mezi otcem a matkou vzniká dítě, které je poutem mezi dvěma, tak podobně je to i v Trojici. Duch Svatý je osoba, která pojí Otce a Syna. Bůh nám ukázal svoji lásku na vztahu mezi Otcem a Synem. Ježíš je Boží Syn, který přišel mezi nás a ukázal Lásku, kterou má k Němu Jeho Otec. Každý, kdo po tom touží, může toto pouto vzájemné lásky prožít osobně díky vztahu s Ježíšem a Duchem Svatým. Duch Svatý přebývá v srdci každého, kdo věří v Ježíše a nechá se Duchem naplnit. Díky této lásce jsme tu i my dnes a křtíme Jiřího a Nomin. Tedy kromě poslušnosti Velkému poslání, Boží Láska je další významný důvod, proč se nechávají křesťané pokřtít a vstupují do vody křtu. Křesťan není od slova křest, ale od slova Kristus. Kristova Láska je důvodem křtu. Boží Láska. Je smutné, že slovo láska je dnes tak vágní slovo a navíc málo srozumitelné. Často se zaměňuje za slovo sex nebo tolerance. Ale jeho skutečný význam souvisí s blízkostí, důvěrou a prokazováním vzájemného respektu a úcty. Nomin a Jiří prožívají blízký vztah s Bohem, jsou Bohu milí, poznali díky vztahu s Ježíšem a Duchem Svatým Boží lásku a dnes chtějí i nám názorně vyjádřit, že chtějí v důvěrném vztahu s Bohem žít.

Třetí slovo je učit. Nemluvíme tu o škole. Ale o následování osobního příkladu. Nejde tu jen o předávání informací, ale o transformaci lidského života do podoby Krista. Ježíšovi učedníci, církev, mají učit zachovávat všechno, co Ježíš učil a přikázal. Úkolem církve je předávat v pokud možno nezkreslené podobě to, co přijala od Krista. Žel, někdy v tomto úkolu selhává. Ale pro nás je to i dnes výzva, abychom četli Bibli a naslouchali Božímu slovu a toto slovo věrně předávali dalším. Není to teorie, ale je je to praktický život. Nejsou to jen informace, ale křesťanské učení má být vždy zaměřeno na lidské srdce. Na celého člověka. A to nejen na jednotlivce, ale na skupinu, společenství a společnost. Když budeme v tomto úkolu věrní, evangelium bude proměňovat nás i naše okolí a uvidíme pozitivní dopad na lidské životy. A to stojí za to. Tedy máme jít ke všem národům, máme získávat učedníky, máme je křtít a máme je učit zachovávat Ježíšovo slovo.

Ježíš začal Velké poslání připomenutím, že Jemu je dána veškerá moc. Někteří pochybovali, a proto jim Ježíš říká, že není jen tak někdo, ale je Boží Syn. Nemusí mít strach a pochybovat, protože to dělají v Jeho jménu a On je s nimi. V Ježíšově jménu jdou a činí učedníky, ve jméno Otce, Syna i Ducha svatého křtí a v Božím jménu učí druhé zachovávat Ježíšova slova.

Je tato instrukce nějak omezena? Skončí někdy Velké poslání? Ano, máme pokračovat až do doby, kdy se Ježíš vrátí podruhé. Až do doby Božího soudu. Tehdy to vše skončí, až budeme v nebi a budeme uctívat společně Boha. Ježíš končí své slovo ujištěním, že po celou dobu, kdy je církev věrná svému úkolu, Ježíš je s ní až do doby, kdy se osobně vrátí znovu na tuto zem. Tedy křest je oslava, která nám připomíná, že Ježíš je s námi. A proto nemusíme pochybovat a můžeme Ježíše uctívat.

Na závěr chci Jiřímu i Nomin popřát všechno nejlepší k narozeninám a vám všem popřát Boží požehnání a radost z toho, že můžeme být i my součástí Božího Velkého poslání. Amen.