Poklad v hliněných nádobách

27. prosince 2014 v 21:52 | Grizly |  Kázání
Milí Kristovi přátelé,

dnes je poslední bohoslužba v tomto kalendářním roce. Jelikož nemá žádnou podstatnou liturgickou funkci, rozhodl jsem se vybrat slovo, které mě v tomto roce nejvíce oslovilo. Tímto slovem chci zároveň uzavřít starý rok, ale i předznamenat to, co nás čeká v tom příštím roce. Pokud jsem vzbudil vaši zvědavost, jsem rád. Tématem dnešního kázání je Poklad v hliněných nádobách. Předlohou dnešního kázání je text z Božího slova zapsané v 2. Korintským 4, 1-7, který jsme četli.



Jedná se o nesmírně důležité a fascinující slovo. Tento dnešní text mluví o dynamice evangelizace. Už jsme si řekli mnohokrát, že církev, která není věrná velkému poslání není církví vůbec. Jinými slovy. Proč tu ještě dnes církev je? Nemyslím církvi bratrskou nebo církev katolickou nebo církev husitskou, ale obecně církev Kristovu. Má jeden hlavní cíl a úkol: ukazovat na Krista, zjevovat, kdo je Bůh a jakkoliv je to možné, dělat vše pro to, aby lidé, kteří ještě evangelium neslyšeli, měli možnost vidět, cítit, slyšet a dotýkat se dobré zprávy o Ježíši Kristu. Vše ostatní je naprosto podružné a vedlejší. Církev, která rezignovala na svůj základní úkol, misii v tomto světě ignoruje základní Boží příkaz a plán. Bůh chce zkrátka zjevit svoji slávu všemu stvoření.

Otázka po dělání evangelizace tedy nestojí, zda ji dělat a nebo proč, ale jak. Tomuto tématu bych se chtěl ve světle tohoto slova dnes věnovat více podrobně. Když se podíváme na Boží plán spasení a evangelizaci, můžeme rozpoznat tři klíčové role.



Podívejte se spolu se mnou do svých Biblí. Kdo hraje klíčové role v Božím příběhu? Za prvé, je to satan. Co je jeho úkolem? Jeho úkolem je zatemňování. Ve verši 4 čteme, že bůh tohoto světa, totiž Antikrist nebo chcete-li ďábel nebo satan, oslepuje nevěřící mysl, aby nevzešlo světlo slávy Krista. Tedy satan dělá všechno proto, aby nevěřící lidé nepoznali Boží slávu. Satan ví, že křesťané jsou spasení a jdou do nebe. To neznamená, že nás nechává na pokoji. Ale zjednodušeně řečeno, pokud to tak skutečně je, jsme pod Boží vládou a nemůže na nás. To neznamená, že na nás neútočí, nepokouší nás, neobviňuje nás apod. Ale pokud jde o křesťany, satanova moc je velmi omezená. Ale pokud si ve světle dnešního textu představíme, jakou moc má nad životy nespasených lidí, je obrovská. Obraz temnoty je velmi názorný. Ve tmě není nic vidět. Když zhasnu světlo v našem bytě, snadno se mi stane, že spadnu ze schodů, nebo zakopnu, když jdu v noci otupělý po tmě na záchod. Taková je situace nevěřících lidí. Nevidí na krok.



A navíc víme, že nevěřící lidé jdou do pekla. To je hrozné. Ale taková je situace lidí venku. Teď vůbec nehodnotím, kdo je nebo není věřící venku, to nechávám na Bohu a o tom mluví jiné texty jasněji. Ale role satana je jasná. Dělá vše pro to, aby nevěřící lidé neviděli a nikdy Krista nepoznali. Druhou důležitou a já bych řekl mnohem centrálnější a významnější roli má sám Bůh. Ve verši 6 čteme, že Bůh osvěcuje naše srdce. Nejde tu jen o rozumové poznání a pochopení, to také, ale jde o celkové nasměrování našeho života. Bůh nám zkrátka daroval ten vzácný dar víry a díky Němu jsme mohli přejít ze tmy do Božího světla. Pro téma evangelizace je to podstatná věc. Zkrátka bez Boha lidé nemohou uvěřit. Není možné někoho zevangelizovat, pokud mysl nevěřícího člověka neosvítí Bůh. To samozřejmě ukazuje k důležitosti modliteb za spasení druhých lidí. A zároveň to ukazuje k Božímu přání - Bůh chce, aby všichni lidé viděli Boží slávu. To samozřejmě otevírá důležité filosofické i praktické otázky: jak je to se svrchovaností a všemohoucností Boží? Jakou roli v tom má lidská svoboda apod. Tím se teď ale nebudeme zabývat. Raději si zopakujeme, že v příběhu spasení člověka hrají podstatnou roli jak satan, který zatemňuje nevěřící mysl a Bůh, který osvěcuje mysl člověka. Víte, kdo hraje třetí významnou roli?

Podle 5. verše je to Boží církev. Její rolí je zvěstování Krista. Je velmi fascinující, že jsme to my, kdo hraje klíčovou roli v Božím plánu spasení. Bůh se rozhodl použít tebe a mě v předávání evangelia slávy Krista. To je dost hustý. Když se mluví o zvěstování, nemluvíme tu v tuto chvíli o nedělním monologu - kázání. Není tu řeč ani o biblickém vyučování. Kázání je víc než monolog a víc než vyučování. Ať už je to osobní sdílení naděje, o které mluví apoštol Petr v 1. Pt 3,15, tedy jeden člověk mluví s druhý člověkem o Kristu. Nebo je to skupinka a nebo je to jiné shromáždění, na tom nesejde, jde o to si uvědomit, že naše role v tomto procesu je klíčová. Boží role je jasná. Bůh odhaluje mysl člověka. Role satana je také zřejmá - zatemňuje mysl nevěřících lidí. Co s tím? Můžeme se modlit, aby ji odtemnil. Ale kromě toho, hlavní faktor, který můžeme a máme ovlivnit, jsme my sami. Satana nepřesvědčíme, aby přestal se zatemňováním. Boha nemusíme přesvědčovat, aby zachraňoval lidi z pekla. Vždyť poslal Krista. Sám o těchto vánocích sestoupil do tohoto temného světa, aby lidé viděli světlo. Sám se stal člověkem, aby nám ukázal, jak moc mu na tom záleží. Co ale opravdu můžeme ovlivnit jsme my. Co ale dělají lidé v církvi?



Lidé v církvi se hádají. Handrkují se o to, kdo má autoritu. Hádáme se o nepodstatné věci, zatímco miliardy lidí ve světovém měřítku, miliony lidí v českém měřítku a desetitisíce v městském měřítku jsou ztraceni a nevidí světlo Kristovy slávy.



Pojďme ale dál. Mluvili jsme o tom, že není otázka, zda máme evangelizovat, ale jak máme evangelizovat. Ještě si dovolím zodpovědět jednu námitku, kterou jsem slyšel v tomto sboru. Někdo mi řekl, že nemá smysl dělat misii, když nejsme nejednotní. Zní to velmi rozumně. Faktem ale je, že jednoty se dosahuje vzájemnou láskou. Tedy je to jen na nás, kdy začneme milovat druhé křesťany. Za druhé, náš dnešní text nám dává zajímavý pohled. To, že jsme rozhádaní a nejednotní je právě dílo satana, který dělá vše pro to, aby zabránil lidem uvidět slávu Krista. Když se budeme donekonečna hádat o to, co máme dělat a nebudeme to dělat, satan bude mít velkou radost. Navíc Bible není vůbec naivní, pokud jde o evangelizaci. V 7. verši čteme, že evangelium máme v hliněných nádobách. Už se vám někdy stalo, že jste rozbili hrnek? Mě několikrát. Čím to je? Keramika není zkrátka moc pevný materiál a navíc je to křehký. Není těžký to rozbít. Železný hrnek se tak snadno nerozbije. To mi trochu připomíná scénu z filmu Pelíšky.

Jeden lampasák dá své manželce plastové skleničky a vytahuje se, že jsou nerozbitné. Nakonec ho jeho syn vyvede z omylu a přivede svého tatínka k lítosti. Bůh není naivní jako tento táta. On ví, že jsme líní a nespolehliví a hříšní. Je proto pro mě velkým tajemstvím, proč roli zvěstovat evangelium dal právě lidem. Ale to nakonec není důležité, protože to podstatné je, že to Bůh udělal. Sám se stal člověkem a ukázal nám, jak na to. Ježíš byl zkrátka blízko lidem. Neustále byl mezi lidmi, povídal si s nimi, jednal v jejich zájmu... Zkrátka když budeme číst evangelia, dobře je to vidět v Markovi, uvidíme, jak Ježíš trávil čas s lidmi.

Podívejme se teď ale na to, jak má vypadat z biblického hlediska vyvážená evangelizace podle našeho dnešního textu z 2. Korintským 4.

Za prvé, biblicky vyvážená evangelizace počítá s Boží svrchovaností. Co nám říká 6. a 7. verš? Je to trochu odpověď na předchozí otázku. Bůh dal evangelium do hliněných nádob, aby bylo zjevné, že to není z naší síly, ale z Boží moci. Jinými slovy, kdybychom byli schopni z vlastních schopností evangelizovat a přivádět lidi do Božího království, Boha bychom nepotřebovali. Z toho je patrná i odpověď na otázky ptající se po zdroji evangelizace a misie. Misie z lidské síly je marný, nesmyslný a absurdní podnik.

Je to jako tlačit autobus do kopce. Evangelizace bez Boží moci je absurdní. Zkrátka je to Bůh, kdo odhaluje svoji slávu nevěřícím lidem.

Za druhé, pokud bereme Boží slovo vážně a chceme dělat evangelizaci správně, důležitou roli kraje integrita evangelia. O tom mluví prvních pět veršů. 2. verš říká, že nic neskrýváme. Někdy se stává, že křesťané schovávají ze strachu či studu některé důležité části Bible, když druhým říkají o Bohu. Je konejšivé a snadné říkat lidem o Boží lásce. Přesto lidé nechtějí o Boží lásce slyšet. Řeknou si, to je vtip, ne? To nemůžeš myslet vážně. Jaký Bůh tě miluje. Vždyť já zažívám peklo na zemi. Vyhodili mě z práce. Moje manželství je v troskách. Jdou po mě exekutoři. Můj syn je feťák. O čem to proboha mluvíš? Pamatuju si, jak jsem jednomu člověku řekl, že ho Bůh miluje, když vystupoval z autobusu. Jen se otočil a šel dál. Ťukal si na čelo. Byl jsem hodně nadšený a mladý. Nadšený jsem stále. Mladý už moc ne.:) Paradoxně náš strach nebo přehnaná a neupřímná citlivost na city nevěřících lidí může dezintegrovat evangelium. Už to prostě není ono. Pamatuji si na jednu slečnu, kterou jsem připravoval na křest. Chodila na kurz Alfa a celou dobu se nedozvěděla o peklu.



Nakonec uvěřila, byla pokřtěná a jednou se mi během přípravy na křest svěřila, že na mě byla naštvaná, protože jsem jí nikdy neřekl o peklu. Dozvěděla se o peklu od někoho jiného. Musel jsem se jí omluvit. Byla zděšena následky rozhodnutí, které by neudělala pro svůj život. Vždyť by skončila v pekle. Díky Bohu je dnes rostoucí křesťankou. Zkrátka neprodáváme kafe, ale sdílíme s lidmi evangelium. Musíme lidem říct o výhodách i nevýhodách následování. Evangelium prosperity je o výhodách. Uzdravíš se. Už nikdy nebudeš sám. Budeš bohatý. Evangelium slávy Kristovo ale přináší také potíže a pronásledování. Nemoc, samotu, obětování a smrt. To se mi líbí na objevování křesťanství, že tyhle aspekty nezamlčuje. Otázka integrity evengelia zkrátka otevírá složité a komplexní otázky Božího charakteru. Jak je ten Bůh láska, když mě chce poslat do ohnivého jezera? Lidé si chtějí povídat o složitých otázkách. A chtějí se často hádat. Lidé ze světa mají někdy otázky ohledně Boha a křesťanství. Někdy hloupé otázky, ale někdy také výborné otázky, které jdou přímo k jádru věci. Křesťané často řeší otázky důsledků evangelia, proč mi Bůh nežehná, když se modlím? Nevěřící lidé ale někdy zvažují nejen zda mi to stojí za to, ale aspoň v mojí zkušenosti hladoví
po morálním standardu, který nemají. Jak to říká Písmo, hladoví po spravedlnosti. My se ale někdy snažíme tyto otázky obcházet a servírovat lidem hotové a jednoduché manuálové odpovědi. Bůh je láska a miluje hříšníky. A nenávidí hřích. Super. A jak to jde dohromady? Mluvíme o tom jako o zelenině nebo o jídle. Je pravda, že někdo nestojí o složité odpovědi na složité otázky. Nechci idealizovat. Většina lidí řeší spíše otázku, zda to funguje. Mnohem dřív se podívá na to, jestli ti funguje manželství a jak vychováváš děti, než si poslechne, jak jsi uvěřil. Ale když odpovíš na složitou otázku o výchově, možná se stane zázrak a budeš mít 17 vteřin na sdílení evangelia. Neboj se a mluv odvážně! 17 vteřin je průměrná doba naslouchání, než vás někdo přeruší. Obdivuji vás, že dokážete poslouchat kázání desítky minut. Já u dlouhých kázání usínám. Učme se mluvit o tom, co lidi zajímá a neříkat oposlouchané klišé... a přitom nelhat. To je výzva! Otázka Boží spravedlnosti a existence pekla je jistě jedna z těchto otázek. Než se ale lidé zeptají na tuto otázku, možná vás nejdřív otestují, zda stojíte za to. Nejdřív si vás třeba kolega proklepne, zda spravujete dobře svoje peníze. Je to morální výzva. Jak osvobodivý je verš 7, který říká, že jsme jako hliněné nádoby. A nutno říct někdy pěkně rozbité nádoby. Na jednu stranu nemůžeme říct, nedívej se na mě, dívej se na Boha. To lidi neberou. A na druhou stranu přesně o tom to je. Nedívej se na mě, ale dívej se na Boha. Kristus ale říká: když se díváš na mě, díváš se na Boha.

Mimochodem když jsme u toho, co funguje, kurz objevování křesťanství se komplexním otázkám nevyhýbá. I když je velmi jednoduchý, pokládá složité komplexní otázky, které lidé ze světa mají a pokouší se na ně co nejjednodušší formou odpovědět.

Apoštol Pavel nás vybízí, abychom nic z evangelia neschovávali. Když ukrýváme evangelium, snižujeme Boží poklad, evangelium na naší lidskou karikaturu. Nesmíme lidem zamlčovat, co Bible říká, ale zároveň nesmíme měnit to, co říká. Ale také nesmíme přidávat do Bible to, co neříká. Kolikrát slyšíme podivné hybridní věty jako v nebi budeš mít pejska a určitě se uvidíš s babičkou. Možná že ano, ale jakpak to víš?

Když s lidmi mluvíme o Bohu, neznamená to, že to máme dělat nevhodným způsobem. Možná znáte ten vtip o holiči, který čekal na zákazníka. Po krátké modlitbě přispěchal s břitvou a položil s rozhodností klientovi zjišťující otázku. Pane, jste připraven zemřít?

A to je třetí kritická podmínka biblické evangelizace, naše tvořivost.



O té mluví 5. verš. Vždyť nezvěstujeme sami sebe, ale nýbrž Krista Ježíše jako Pána a sebe jen jako vaše služebníky pro Ježíše. Co je rolí služebníka? Služebník dělá vše pro to, aby sloužil Pánu. Pokud nebudeme v evangelizaci tvořiví, sdílení evangelia bude naprosto nesrozumitelné a irelevantní. Do této kategorie patří nesrozumitelnost poselství. Znovu připomínám, že se tu nebavíme jen o nedělních kázáních. Je něco jiného kázat v neděli křesťanům, kteří chodí do kostela 20 let. Nebo biblické vzdělávání pro křesťany, kteří celý život věří je něco jiného než evangelizace. Nepochopte mě špatně. Na druhou stranu je obtížné dlouho věřícím křesťanům říkat o tom, že mají evangelizovat. Většina z nich má ke slovu evangelizace odpor. Snad bych mohl používat jiný pojem... Ale já mám radši biblické pojmy. Kdybych raději říkal zvěstování, pak si každý představí, že by měl stát za kazatelnou a přejde ho chuť. A když říkáme sdílení života, lidé mají pocit, že nemají co sdílet, že jsou špatní křesťané. Někdy je mnohem těžší mluvit s křesťany o Kristu a o evangeliu než s nevěřícími. O čem to tedy je?

Naše tvořivost je o tom, že nezvěstujeme samy sebe, ale Krista. Apoštol Pavel v 1. Korintským (9,19), mluví o tom, že se stal Židům Žid a Řekům Řek.

Někdy se tento verš zneužívá k obhajobě opilství a jiných amorálních praktik. Neobhajuji špatné a hříšné formy. Naopak. Apoštol Pavel dokonce dodržoval celý Židovský zákon, aby nebyl kamenem úrazu pro Židy. Měl na sebe přísnější měřítka, než vyžadoval od druhých. Naopak byl zastáncem jednoduchosti a srozumitelnosti. Když zvěstoval evangelium pohanům, nekladl na ně vysoké požadavky. Nechtěl po nich, aby se nechávali obřezat ani aby dodržovali židovské svátky. Pavel ale nebyl pokrytec. Věděl dobře, v čem spočívá evangelium. Kristus mu byl nade vše, jen aby získal některé. V tomto postoji je dobře vidět Pavlova kreativita. Nezaměňujme ale kreativitu s prostopášností. Být židům žid znamená mít vysoké nároky na sebe. Ale být Řekům Řek znamená být srozumitelný, jasný a praktický.



Jdeme do závěru. Pojďme už konečně na aplikaci. Co s tím? Jak tedy máme evangelizovat z hlediska kreativity? Pokládejme si klíčové otázky. Možná to nebude znít moc duchovně, ale věřím, že tyto otázky si pokládal Pavel, ale pokládal si je i Ježíš... takže to duchovní je.

První otázka je: Kde. Bůh je mistr prostoru. Nevím jak vy, ale já jsem neuvěřil v kostele, ale v čajovně. Bůh má smysl pro humor.



Když mě můj věřící kamarád pozval na svůj křest do kostela, znechuceně jsem odmítl jeho pozvání. Nikdy bych nešel ani do katolického kostela a už vůbec nikdy bych nešel do nějaké sekty jako je církev bratrská... nic ve zlém. Dnes mám k tomu jiný postoj, jak vidíte. Nikdy nepodceňujme místo. Někteří lidé možná překročí práh kostela a přijdou na půlnoční. Ale nebuďme zklamaní, když nepřijdou. Za prvé, možná o našem místu vůbec nevědí. Ale za druhé, možná zkrátka nejsou náboženští. Co je nejlepší místo pro lidi? Nemluvím tu o tom, že máme prodat budovu. Ani nemyslím na kompromisy s evangeliem. Ale skrze pokládání si nepohodlných otázek si uvědomíme klíčové věci. Kam chodil Ježíš? Ježíš chodil na místa, kdy byli lidé. Chodil na svatby, i když se sám neopíjel, chodil na návštěvy k pochybným lidem do míst, kam by se farizejové nikdy nevydali. A naopak, nechal se zvát k farizejům na jídlo. Prosím vás, nevkládejte si do toho, co říkám reálie tohoto sboru. Za prvé, já nejsem Ježíš a nestylizuji se do něho. A za druhé, vás nepovažuji ani za nemorální lidi ani za farizeje. Jen aby nedošlo k nepochopení. Zkrátka když si se slzičkou v oku uvědomíme, že možná nebude skvělý nápad dělat misijní akci v kostele, dojde k revoluční otázce: a kde bychom ji podle tebe, ty chytrej měli dělat?

A tady dojde na lámání chleba. A o to jde. Ježíš chodil za lidmi. Pamatujete si na ta mnohá podobenství o tom, jak Ježíš zval lidi na svá kázání do synagogy? Jak jednou pozval Zachea do synagogy v Kafarnaum? Zacheus se rozhodl jeho pozvání přijmout, když věděl, že tam bude mít večeři. Pokud trochu znáte Bibli, víte, že si vymýšlím. Takový příběh v evangeliích není. Nebo pamatujete si na ten příběh, jak pozval invalidu do svého obýváku? Pokud občas otevřete evangelia, víte, že to bylo trochu jinak. On si ho tam nepozval, on mu skoro zboural střechu a vlámal se mu tam a ještě k tomu mu přerušil kázání. Jak hrozné a pohoršující. Běda, kdybyste to udělali mě. Hnal bych vás. Tato otázka směřuje ke strategickému přehodnocení strategie v evangelizaci. My často lidi zveme na akce. Nemyslím si, že je to špatně. Já to dělám a funguje to. Většina mého (promiňte, Ježíšova) sboru na Skalce uvěřila na pozvání do kanceláře. Chvála Pánu. Ale možná že je čas vyjít ven. Nebo ještě lépe, podívat se kolem sebe, když jsme v práci nebo ve škole. Zatím jsem se dneska dával jako negativní příklad. Dovolím si dát i jeden pozitivní příklad. A je to něco, za co se usilovně modlím. Jak jsem vám některým asi řekl, dělám si řidičák.



Proč to říkám? Můj instruktor je nevěřící. Rád bych vám řekl, že už uvěřil, ale tak snadné to není. Vlastně jsem si tak ambiciózní cíl nestanovil, ale modlím se za něj. A skoro pokaždé, když řídím, mluvíme o různých tématech, o církvi, o náboženství, o politice, o rodině, o vztazích. Už jsem mu ukázal i kde se naše sekta, promiňte, církev schází, řekl jsem mu i o manželských večerech... sice pozvání zatím nepřijal... ale pointa je v tom, že ať jsme, kde jsme, všude jsou lidi. Tento člověk je mimořádně otevřený. Ale Boží slovo nám říká, že je to Bůh, kdo otvírá oči druhým. Ale jsme to my, kdo jim říkáme o Bohu. A tak prostě nesu evangelium tam, kde jsem. Před vánoci jsme měli poslední lekci autoškoly v tomto roce. A já blázen s velkým strachem jsem se modlil. Co můžu udělat, aby tě poznali, Bože? A vzal jsem si gedeonky a dal jsem to v autoškole nejen svému instruktorovi, ale i svým spolužákům. A co mě šokovalo, když jsem jim to dal jako dárek, nejen že to přijali, ale ještě poděkovali. Přiznám se, že jsem to slovně ošetřil... když budete na cestě a stane se vám nehoda a nebudete vědět, co dělat, použijte to. Dějte si to do lékárničky. Všichni se zasmáli. No, asi nejsem dobrý příklad tvořivosti, možná je to spíše příklad vlezlosti a otravnosti... ale já si nemůžu pomoct. Prostě to tak cítím.

Druhá kreativní otázka je kdy? Ježíš je Pánem času. Kdy je nejlepší čas pro nevěřící lidi? Bůh dokonce ví, kdy uvěříme. To my nevíme. Ale můžeme si aspoň položit otázky typu: kdy můj nevěřící soused má čas? A kdy ho naopak nemá? Když víme, že v neděli jezdí na chatu, je zbytečné ho zvát do kostela. Ale možná když se budeme o něj zajímat víc a nejen proto, abychom ho někam vytáhli, ale autenticky... a to lidi poznají rychle, věřte mi, mluvím ze zkušenosti... zjistíme, kdy mají čas. A to je klíčové pro pozvání. Ale nejen pro pozvání, ale také k tomu nechat se pozvat. A to je věřím ještě klíčovější. Například můj klient na angličtinu a jeho budoucí manželka po mě chtějí, abych je v červnu oddal. Asi se to nestane každému z vás... ale je to zkrátka můj příklad. Jistě si najdete lepší.

Třetí a velmi klíčová otázka je JAK? Jak konkrétní má být evangelium? A tato otázka je velmi kontroverzní. Někteří z vás řeknou, že můžeme dělat medvědí službu. A jiní řeknou, to není evangelium, když to není výklad Bible. Ale nezapomínejme na vánoce. Vánoce jsou o tom, že se slovo stalo tělem. Logos sarx egeneto. Není to slovo se stalo hříchem nebo starou přirozeností. Ale je to slovo se stalo tělem. Zkrátka být Židům Žid a Řekům Řek pro mě znamená CO? Jak se můžu přiblížit druhým?



Ať už je to jít s kamarádkou na muzikál nebo jít s kamarádem do čajovny, nebo je to uspořádat oslavu pro nevěřící přátele, bude to znamenat, že snížíme naší vysokou laťku. Nevěřící lidé mají jiné zájmy než my a pokud k nim chceme vybudovat mosty, bude to z naší strany vyžadovat kreativitu. To nebude snadné. Většina z vás neuspěje. O tom si nedělám iluze. Ale někteří z vás možná ano, a za to se modlím. Někdo z vás mě odsoudíte a upřímně, je mi to jedno. Hlavně ať někdo další slyší o Kristu.



Když se vrátím k úvodní otázce: Jak dělat evangelizaci? Za prvé, Boží svrchovanost. Evangelizaci neděláme my, ale Bůh. Bůh odtemňuje, satan zatemňuje. Za druhé, integrita evangelia. Nesmíme zapomínat, že naším poselstvím není šunkový chlebíček nebo airsoft nebo pivo. Naším poselstvím je evangelium slávy Kristovy.



























Je to dobrá zpráva o tom, že Bůh má rád hříšníky. Lidé ví, že jsou v pekle. Nemusíme jim zdlouhavě vysvětlovat, jak jsou hříšní a v čem s nimi nesouhlasíme. Oni to vědí a možná lépe než si to uvědomujeme. Lidé ze světa potřebují Krista, naději, evangelium, jinak v tom pekle zůstanou. Chápeš to? Asi ano. Věříš tomu? Věříš tomu dost? Možná ne. Tak s tím něco dělej. Modli se. Mluv s lidmi. Naslouchej. Je jedno co, prostě začni. Prožij zklamání, ale hlavně to nevzdávej, za to tě moc prosím. Amen.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama