Prosinec 2014

Poklad v hliněných nádobách

27. prosince 2014 v 21:52 | Grizly |  Kázání
Milí Kristovi přátelé,

dnes je poslední bohoslužba v tomto kalendářním roce. Jelikož nemá žádnou podstatnou liturgickou funkci, rozhodl jsem se vybrat slovo, které mě v tomto roce nejvíce oslovilo. Tímto slovem chci zároveň uzavřít starý rok, ale i předznamenat to, co nás čeká v tom příštím roce. Pokud jsem vzbudil vaši zvědavost, jsem rád. Tématem dnešního kázání je Poklad v hliněných nádobách. Předlohou dnešního kázání je text z Božího slova zapsané v 2. Korintským 4, 1-7, který jsme četli.



Jedná se o nesmírně důležité a fascinující slovo. Tento dnešní text mluví o dynamice evangelizace. Už jsme si řekli mnohokrát, že církev, která není věrná velkému poslání není církví vůbec. Jinými slovy. Proč tu ještě dnes církev je? Nemyslím církvi bratrskou nebo církev katolickou nebo církev husitskou, ale obecně církev Kristovu. Má jeden hlavní cíl a úkol: ukazovat na Krista, zjevovat, kdo je Bůh a jakkoliv je to možné, dělat vše pro to, aby lidé, kteří ještě evangelium neslyšeli, měli možnost vidět, cítit, slyšet a dotýkat se dobré zprávy o Ježíši Kristu. Vše ostatní je naprosto podružné a vedlejší. Církev, která rezignovala na svůj základní úkol, misii v tomto světě ignoruje základní Boží příkaz a plán. Bůh chce zkrátka zjevit svoji slávu všemu stvoření.

Otázka po dělání evangelizace tedy nestojí, zda ji dělat a nebo proč, ale jak. Tomuto tématu bych se chtěl ve světle tohoto slova dnes věnovat více podrobně. Když se podíváme na Boží plán spasení a evangelizaci, můžeme rozpoznat tři klíčové role.



Podívejte se spolu se mnou do svých Biblí. Kdo hraje klíčové role v Božím příběhu? Za prvé, je to satan. Co je jeho úkolem? Jeho úkolem je zatemňování. Ve verši 4 čteme, že bůh tohoto světa, totiž Antikrist nebo chcete-li ďábel nebo satan, oslepuje nevěřící mysl, aby nevzešlo světlo slávy Krista. Tedy satan dělá všechno proto, aby nevěřící lidé nepoznali Boží slávu. Satan ví, že křesťané jsou spasení a jdou do nebe. To neznamená, že nás nechává na pokoji. Ale zjednodušeně řečeno, pokud to tak skutečně je, jsme pod Boží vládou a nemůže na nás. To neznamená, že na nás neútočí, nepokouší nás, neobviňuje nás apod. Ale pokud jde o křesťany, satanova moc je velmi omezená. Ale pokud si ve světle dnešního textu představíme, jakou moc má nad životy nespasených lidí, je obrovská. Obraz temnoty je velmi názorný. Ve tmě není nic vidět. Když zhasnu světlo v našem bytě, snadno se mi stane, že spadnu ze schodů, nebo zakopnu, když jdu v noci otupělý po tmě na záchod. Taková je situace nevěřících lidí. Nevidí na krok.



A navíc víme, že nevěřící lidé jdou do pekla. To je hrozné. Ale taková je situace lidí venku. Teď vůbec nehodnotím, kdo je nebo není věřící venku, to nechávám na Bohu a o tom mluví jiné texty jasněji. Ale role satana je jasná. Dělá vše pro to, aby nevěřící lidé neviděli a nikdy Krista nepoznali. Druhou důležitou a já bych řekl mnohem centrálnější a významnější roli má sám Bůh. Ve verši 6 čteme, že Bůh osvěcuje naše srdce. Nejde tu jen o rozumové poznání a pochopení, to také, ale jde o celkové nasměrování našeho života. Bůh nám zkrátka daroval ten vzácný dar víry a díky Němu jsme mohli přejít ze tmy do Božího světla. Pro téma evangelizace je to podstatná věc. Zkrátka bez Boha lidé nemohou uvěřit. Není možné někoho zevangelizovat, pokud mysl nevěřícího člověka neosvítí Bůh. To samozřejmě ukazuje k důležitosti modliteb za spasení druhých lidí. A zároveň to ukazuje k Božímu přání - Bůh chce, aby všichni lidé viděli Boží slávu. To samozřejmě otevírá důležité filosofické i praktické otázky: jak je to se svrchovaností a všemohoucností Boží? Jakou roli v tom má lidská svoboda apod. Tím se teď ale nebudeme zabývat. Raději si zopakujeme, že v příběhu spasení člověka hrají podstatnou roli jak satan, který zatemňuje nevěřící mysl a Bůh, který osvěcuje mysl člověka. Víte, kdo hraje třetí významnou roli?

Podle 5. verše je to Boží církev. Její rolí je zvěstování Krista. Je velmi fascinující, že jsme to my, kdo hraje klíčovou roli v Božím plánu spasení. Bůh se rozhodl použít tebe a mě v předávání evangelia slávy Krista. To je dost hustý. Když se mluví o zvěstování, nemluvíme tu v tuto chvíli o nedělním monologu - kázání. Není tu řeč ani o biblickém vyučování. Kázání je víc než monolog a víc než vyučování. Ať už je to osobní sdílení naděje, o které mluví apoštol Petr v 1. Pt 3,15, tedy jeden člověk mluví s druhý člověkem o Kristu. Nebo je to skupinka a nebo je to jiné shromáždění, na tom nesejde, jde o to si uvědomit, že naše role v tomto procesu je klíčová. Boží role je jasná. Bůh odhaluje mysl člověka. Role satana je také zřejmá - zatemňuje mysl nevěřících lidí. Co s tím? Můžeme se modlit, aby ji odtemnil. Ale kromě toho, hlavní faktor, který můžeme a máme ovlivnit, jsme my sami. Satana nepřesvědčíme, aby přestal se zatemňováním. Boha nemusíme přesvědčovat, aby zachraňoval lidi z pekla. Vždyť poslal Krista. Sám o těchto vánocích sestoupil do tohoto temného světa, aby lidé viděli světlo. Sám se stal člověkem, aby nám ukázal, jak moc mu na tom záleží. Co ale opravdu můžeme ovlivnit jsme my. Co ale dělají lidé v církvi?



Lidé v církvi se hádají. Handrkují se o to, kdo má autoritu. Hádáme se o nepodstatné věci, zatímco miliardy lidí ve světovém měřítku, miliony lidí v českém měřítku a desetitisíce v městském měřítku jsou ztraceni a nevidí světlo Kristovy slávy.



Pojďme ale dál. Mluvili jsme o tom, že není otázka, zda máme evangelizovat, ale jak máme evangelizovat. Ještě si dovolím zodpovědět jednu námitku, kterou jsem slyšel v tomto sboru. Někdo mi řekl, že nemá smysl dělat misii, když nejsme nejednotní. Zní to velmi rozumně. Faktem ale je, že jednoty se dosahuje vzájemnou láskou. Tedy je to jen na nás, kdy začneme milovat druhé křesťany. Za druhé, náš dnešní text nám dává zajímavý pohled. To, že jsme rozhádaní a nejednotní je právě dílo satana, který dělá vše pro to, aby zabránil lidem uvidět slávu Krista. Když se budeme donekonečna hádat o to, co máme dělat a nebudeme to dělat, satan bude mít velkou radost. Navíc Bible není vůbec naivní, pokud jde o evangelizaci. V 7. verši čteme, že evangelium máme v hliněných nádobách. Už se vám někdy stalo, že jste rozbili hrnek? Mě několikrát. Čím to je? Keramika není zkrátka moc pevný materiál a navíc je to křehký. Není těžký to rozbít. Železný hrnek se tak snadno nerozbije. To mi trochu připomíná scénu z filmu Pelíšky.

Jeden lampasák dá své manželce plastové skleničky a vytahuje se, že jsou nerozbitné. Nakonec ho jeho syn vyvede z omylu a přivede svého tatínka k lítosti. Bůh není naivní jako tento táta. On ví, že jsme líní a nespolehliví a hříšní. Je proto pro mě velkým tajemstvím, proč roli zvěstovat evangelium dal právě lidem. Ale to nakonec není důležité, protože to podstatné je, že to Bůh udělal. Sám se stal člověkem a ukázal nám, jak na to. Ježíš byl zkrátka blízko lidem. Neustále byl mezi lidmi, povídal si s nimi, jednal v jejich zájmu... Zkrátka když budeme číst evangelia, dobře je to vidět v Markovi, uvidíme, jak Ježíš trávil čas s lidmi.

Podívejme se teď ale na to, jak má vypadat z biblického hlediska vyvážená evangelizace podle našeho dnešního textu z 2. Korintským 4.

Za prvé, biblicky vyvážená evangelizace počítá s Boží svrchovaností. Co nám říká 6. a 7. verš? Je to trochu odpověď na předchozí otázku. Bůh dal evangelium do hliněných nádob, aby bylo zjevné, že to není z naší síly, ale z Boží moci. Jinými slovy, kdybychom byli schopni z vlastních schopností evangelizovat a přivádět lidi do Božího království, Boha bychom nepotřebovali. Z toho je patrná i odpověď na otázky ptající se po zdroji evangelizace a misie. Misie z lidské síly je marný, nesmyslný a absurdní podnik.

Je to jako tlačit autobus do kopce. Evangelizace bez Boží moci je absurdní. Zkrátka je to Bůh, kdo odhaluje svoji slávu nevěřícím lidem.

Za druhé, pokud bereme Boží slovo vážně a chceme dělat evangelizaci správně, důležitou roli kraje integrita evangelia. O tom mluví prvních pět veršů. 2. verš říká, že nic neskrýváme. Někdy se stává, že křesťané schovávají ze strachu či studu některé důležité části Bible, když druhým říkají o Bohu. Je konejšivé a snadné říkat lidem o Boží lásce. Přesto lidé nechtějí o Boží lásce slyšet. Řeknou si, to je vtip, ne? To nemůžeš myslet vážně. Jaký Bůh tě miluje. Vždyť já zažívám peklo na zemi. Vyhodili mě z práce. Moje manželství je v troskách. Jdou po mě exekutoři. Můj syn je feťák. O čem to proboha mluvíš? Pamatuju si, jak jsem jednomu člověku řekl, že ho Bůh miluje, když vystupoval z autobusu. Jen se otočil a šel dál. Ťukal si na čelo. Byl jsem hodně nadšený a mladý. Nadšený jsem stále. Mladý už moc ne.:) Paradoxně náš strach nebo přehnaná a neupřímná citlivost na city nevěřících lidí může dezintegrovat evangelium. Už to prostě není ono. Pamatuji si na jednu slečnu, kterou jsem připravoval na křest. Chodila na kurz Alfa a celou dobu se nedozvěděla o peklu.



Nakonec uvěřila, byla pokřtěná a jednou se mi během přípravy na křest svěřila, že na mě byla naštvaná, protože jsem jí nikdy neřekl o peklu. Dozvěděla se o peklu od někoho jiného. Musel jsem se jí omluvit. Byla zděšena následky rozhodnutí, které by neudělala pro svůj život. Vždyť by skončila v pekle. Díky Bohu je dnes rostoucí křesťankou. Zkrátka neprodáváme kafe, ale sdílíme s lidmi evangelium. Musíme lidem říct o výhodách i nevýhodách následování. Evangelium prosperity je o výhodách. Uzdravíš se. Už nikdy nebudeš sám. Budeš bohatý. Evangelium slávy Kristovo ale přináší také potíže a pronásledování. Nemoc, samotu, obětování a smrt. To se mi líbí na objevování křesťanství, že tyhle aspekty nezamlčuje. Otázka integrity evengelia zkrátka otevírá složité a komplexní otázky Božího charakteru. Jak je ten Bůh láska, když mě chce poslat do ohnivého jezera? Lidé si chtějí povídat o složitých otázkách. A chtějí se často hádat. Lidé ze světa mají někdy otázky ohledně Boha a křesťanství. Někdy hloupé otázky, ale někdy také výborné otázky, které jdou přímo k jádru věci. Křesťané často řeší otázky důsledků evangelia, proč mi Bůh nežehná, když se modlím? Nevěřící lidé ale někdy zvažují nejen zda mi to stojí za to, ale aspoň v mojí zkušenosti hladoví
po morálním standardu, který nemají. Jak to říká Písmo, hladoví po spravedlnosti. My se ale někdy snažíme tyto otázky obcházet a servírovat lidem hotové a jednoduché manuálové odpovědi. Bůh je láska a miluje hříšníky. A nenávidí hřích. Super. A jak to jde dohromady? Mluvíme o tom jako o zelenině nebo o jídle. Je pravda, že někdo nestojí o složité odpovědi na složité otázky. Nechci idealizovat. Většina lidí řeší spíše otázku, zda to funguje. Mnohem dřív se podívá na to, jestli ti funguje manželství a jak vychováváš děti, než si poslechne, jak jsi uvěřil. Ale když odpovíš na složitou otázku o výchově, možná se stane zázrak a budeš mít 17 vteřin na sdílení evangelia. Neboj se a mluv odvážně! 17 vteřin je průměrná doba naslouchání, než vás někdo přeruší. Obdivuji vás, že dokážete poslouchat kázání desítky minut. Já u dlouhých kázání usínám. Učme se mluvit o tom, co lidi zajímá a neříkat oposlouchané klišé... a přitom nelhat. To je výzva! Otázka Boží spravedlnosti a existence pekla je jistě jedna z těchto otázek. Než se ale lidé zeptají na tuto otázku, možná vás nejdřív otestují, zda stojíte za to. Nejdřív si vás třeba kolega proklepne, zda spravujete dobře svoje peníze. Je to morální výzva. Jak osvobodivý je verš 7, který říká, že jsme jako hliněné nádoby. A nutno říct někdy pěkně rozbité nádoby. Na jednu stranu nemůžeme říct, nedívej se na mě, dívej se na Boha. To lidi neberou. A na druhou stranu přesně o tom to je. Nedívej se na mě, ale dívej se na Boha. Kristus ale říká: když se díváš na mě, díváš se na Boha.

Mimochodem když jsme u toho, co funguje, kurz objevování křesťanství se komplexním otázkám nevyhýbá. I když je velmi jednoduchý, pokládá složité komplexní otázky, které lidé ze světa mají a pokouší se na ně co nejjednodušší formou odpovědět.

Apoštol Pavel nás vybízí, abychom nic z evangelia neschovávali. Když ukrýváme evangelium, snižujeme Boží poklad, evangelium na naší lidskou karikaturu. Nesmíme lidem zamlčovat, co Bible říká, ale zároveň nesmíme měnit to, co říká. Ale také nesmíme přidávat do Bible to, co neříká. Kolikrát slyšíme podivné hybridní věty jako v nebi budeš mít pejska a určitě se uvidíš s babičkou. Možná že ano, ale jakpak to víš?

Když s lidmi mluvíme o Bohu, neznamená to, že to máme dělat nevhodným způsobem. Možná znáte ten vtip o holiči, který čekal na zákazníka. Po krátké modlitbě přispěchal s břitvou a položil s rozhodností klientovi zjišťující otázku. Pane, jste připraven zemřít?

A to je třetí kritická podmínka biblické evangelizace, naše tvořivost.



O té mluví 5. verš. Vždyť nezvěstujeme sami sebe, ale nýbrž Krista Ježíše jako Pána a sebe jen jako vaše služebníky pro Ježíše. Co je rolí služebníka? Služebník dělá vše pro to, aby sloužil Pánu. Pokud nebudeme v evangelizaci tvořiví, sdílení evangelia bude naprosto nesrozumitelné a irelevantní. Do této kategorie patří nesrozumitelnost poselství. Znovu připomínám, že se tu nebavíme jen o nedělních kázáních. Je něco jiného kázat v neděli křesťanům, kteří chodí do kostela 20 let. Nebo biblické vzdělávání pro křesťany, kteří celý život věří je něco jiného než evangelizace. Nepochopte mě špatně. Na druhou stranu je obtížné dlouho věřícím křesťanům říkat o tom, že mají evangelizovat. Většina z nich má ke slovu evangelizace odpor. Snad bych mohl používat jiný pojem... Ale já mám radši biblické pojmy. Kdybych raději říkal zvěstování, pak si každý představí, že by měl stát za kazatelnou a přejde ho chuť. A když říkáme sdílení života, lidé mají pocit, že nemají co sdílet, že jsou špatní křesťané. Někdy je mnohem těžší mluvit s křesťany o Kristu a o evangeliu než s nevěřícími. O čem to tedy je?

Naše tvořivost je o tom, že nezvěstujeme samy sebe, ale Krista. Apoštol Pavel v 1. Korintským (9,19), mluví o tom, že se stal Židům Žid a Řekům Řek.

Někdy se tento verš zneužívá k obhajobě opilství a jiných amorálních praktik. Neobhajuji špatné a hříšné formy. Naopak. Apoštol Pavel dokonce dodržoval celý Židovský zákon, aby nebyl kamenem úrazu pro Židy. Měl na sebe přísnější měřítka, než vyžadoval od druhých. Naopak byl zastáncem jednoduchosti a srozumitelnosti. Když zvěstoval evangelium pohanům, nekladl na ně vysoké požadavky. Nechtěl po nich, aby se nechávali obřezat ani aby dodržovali židovské svátky. Pavel ale nebyl pokrytec. Věděl dobře, v čem spočívá evangelium. Kristus mu byl nade vše, jen aby získal některé. V tomto postoji je dobře vidět Pavlova kreativita. Nezaměňujme ale kreativitu s prostopášností. Být židům žid znamená mít vysoké nároky na sebe. Ale být Řekům Řek znamená být srozumitelný, jasný a praktický.



Jdeme do závěru. Pojďme už konečně na aplikaci. Co s tím? Jak tedy máme evangelizovat z hlediska kreativity? Pokládejme si klíčové otázky. Možná to nebude znít moc duchovně, ale věřím, že tyto otázky si pokládal Pavel, ale pokládal si je i Ježíš... takže to duchovní je.

První otázka je: Kde. Bůh je mistr prostoru. Nevím jak vy, ale já jsem neuvěřil v kostele, ale v čajovně. Bůh má smysl pro humor.



Když mě můj věřící kamarád pozval na svůj křest do kostela, znechuceně jsem odmítl jeho pozvání. Nikdy bych nešel ani do katolického kostela a už vůbec nikdy bych nešel do nějaké sekty jako je církev bratrská... nic ve zlém. Dnes mám k tomu jiný postoj, jak vidíte. Nikdy nepodceňujme místo. Někteří lidé možná překročí práh kostela a přijdou na půlnoční. Ale nebuďme zklamaní, když nepřijdou. Za prvé, možná o našem místu vůbec nevědí. Ale za druhé, možná zkrátka nejsou náboženští. Co je nejlepší místo pro lidi? Nemluvím tu o tom, že máme prodat budovu. Ani nemyslím na kompromisy s evangeliem. Ale skrze pokládání si nepohodlných otázek si uvědomíme klíčové věci. Kam chodil Ježíš? Ježíš chodil na místa, kdy byli lidé. Chodil na svatby, i když se sám neopíjel, chodil na návštěvy k pochybným lidem do míst, kam by se farizejové nikdy nevydali. A naopak, nechal se zvát k farizejům na jídlo. Prosím vás, nevkládejte si do toho, co říkám reálie tohoto sboru. Za prvé, já nejsem Ježíš a nestylizuji se do něho. A za druhé, vás nepovažuji ani za nemorální lidi ani za farizeje. Jen aby nedošlo k nepochopení. Zkrátka když si se slzičkou v oku uvědomíme, že možná nebude skvělý nápad dělat misijní akci v kostele, dojde k revoluční otázce: a kde bychom ji podle tebe, ty chytrej měli dělat?

A tady dojde na lámání chleba. A o to jde. Ježíš chodil za lidmi. Pamatujete si na ta mnohá podobenství o tom, jak Ježíš zval lidi na svá kázání do synagogy? Jak jednou pozval Zachea do synagogy v Kafarnaum? Zacheus se rozhodl jeho pozvání přijmout, když věděl, že tam bude mít večeři. Pokud trochu znáte Bibli, víte, že si vymýšlím. Takový příběh v evangeliích není. Nebo pamatujete si na ten příběh, jak pozval invalidu do svého obýváku? Pokud občas otevřete evangelia, víte, že to bylo trochu jinak. On si ho tam nepozval, on mu skoro zboural střechu a vlámal se mu tam a ještě k tomu mu přerušil kázání. Jak hrozné a pohoršující. Běda, kdybyste to udělali mě. Hnal bych vás. Tato otázka směřuje ke strategickému přehodnocení strategie v evangelizaci. My často lidi zveme na akce. Nemyslím si, že je to špatně. Já to dělám a funguje to. Většina mého (promiňte, Ježíšova) sboru na Skalce uvěřila na pozvání do kanceláře. Chvála Pánu. Ale možná že je čas vyjít ven. Nebo ještě lépe, podívat se kolem sebe, když jsme v práci nebo ve škole. Zatím jsem se dneska dával jako negativní příklad. Dovolím si dát i jeden pozitivní příklad. A je to něco, za co se usilovně modlím. Jak jsem vám některým asi řekl, dělám si řidičák.



Proč to říkám? Můj instruktor je nevěřící. Rád bych vám řekl, že už uvěřil, ale tak snadné to není. Vlastně jsem si tak ambiciózní cíl nestanovil, ale modlím se za něj. A skoro pokaždé, když řídím, mluvíme o různých tématech, o církvi, o náboženství, o politice, o rodině, o vztazích. Už jsem mu ukázal i kde se naše sekta, promiňte, církev schází, řekl jsem mu i o manželských večerech... sice pozvání zatím nepřijal... ale pointa je v tom, že ať jsme, kde jsme, všude jsou lidi. Tento člověk je mimořádně otevřený. Ale Boží slovo nám říká, že je to Bůh, kdo otvírá oči druhým. Ale jsme to my, kdo jim říkáme o Bohu. A tak prostě nesu evangelium tam, kde jsem. Před vánoci jsme měli poslední lekci autoškoly v tomto roce. A já blázen s velkým strachem jsem se modlil. Co můžu udělat, aby tě poznali, Bože? A vzal jsem si gedeonky a dal jsem to v autoškole nejen svému instruktorovi, ale i svým spolužákům. A co mě šokovalo, když jsem jim to dal jako dárek, nejen že to přijali, ale ještě poděkovali. Přiznám se, že jsem to slovně ošetřil... když budete na cestě a stane se vám nehoda a nebudete vědět, co dělat, použijte to. Dějte si to do lékárničky. Všichni se zasmáli. No, asi nejsem dobrý příklad tvořivosti, možná je to spíše příklad vlezlosti a otravnosti... ale já si nemůžu pomoct. Prostě to tak cítím.

Druhá kreativní otázka je kdy? Ježíš je Pánem času. Kdy je nejlepší čas pro nevěřící lidi? Bůh dokonce ví, kdy uvěříme. To my nevíme. Ale můžeme si aspoň položit otázky typu: kdy můj nevěřící soused má čas? A kdy ho naopak nemá? Když víme, že v neděli jezdí na chatu, je zbytečné ho zvát do kostela. Ale možná když se budeme o něj zajímat víc a nejen proto, abychom ho někam vytáhli, ale autenticky... a to lidi poznají rychle, věřte mi, mluvím ze zkušenosti... zjistíme, kdy mají čas. A to je klíčové pro pozvání. Ale nejen pro pozvání, ale také k tomu nechat se pozvat. A to je věřím ještě klíčovější. Například můj klient na angličtinu a jeho budoucí manželka po mě chtějí, abych je v červnu oddal. Asi se to nestane každému z vás... ale je to zkrátka můj příklad. Jistě si najdete lepší.

Třetí a velmi klíčová otázka je JAK? Jak konkrétní má být evangelium? A tato otázka je velmi kontroverzní. Někteří z vás řeknou, že můžeme dělat medvědí službu. A jiní řeknou, to není evangelium, když to není výklad Bible. Ale nezapomínejme na vánoce. Vánoce jsou o tom, že se slovo stalo tělem. Logos sarx egeneto. Není to slovo se stalo hříchem nebo starou přirozeností. Ale je to slovo se stalo tělem. Zkrátka být Židům Žid a Řekům Řek pro mě znamená CO? Jak se můžu přiblížit druhým?



Ať už je to jít s kamarádkou na muzikál nebo jít s kamarádem do čajovny, nebo je to uspořádat oslavu pro nevěřící přátele, bude to znamenat, že snížíme naší vysokou laťku. Nevěřící lidé mají jiné zájmy než my a pokud k nim chceme vybudovat mosty, bude to z naší strany vyžadovat kreativitu. To nebude snadné. Většina z vás neuspěje. O tom si nedělám iluze. Ale někteří z vás možná ano, a za to se modlím. Někdo z vás mě odsoudíte a upřímně, je mi to jedno. Hlavně ať někdo další slyší o Kristu.



Když se vrátím k úvodní otázce: Jak dělat evangelizaci? Za prvé, Boží svrchovanost. Evangelizaci neděláme my, ale Bůh. Bůh odtemňuje, satan zatemňuje. Za druhé, integrita evangelia. Nesmíme zapomínat, že naším poselstvím není šunkový chlebíček nebo airsoft nebo pivo. Naším poselstvím je evangelium slávy Kristovy.



























Je to dobrá zpráva o tom, že Bůh má rád hříšníky. Lidé ví, že jsou v pekle. Nemusíme jim zdlouhavě vysvětlovat, jak jsou hříšní a v čem s nimi nesouhlasíme. Oni to vědí a možná lépe než si to uvědomujeme. Lidé ze světa potřebují Krista, naději, evangelium, jinak v tom pekle zůstanou. Chápeš to? Asi ano. Věříš tomu? Věříš tomu dost? Možná ne. Tak s tím něco dělej. Modli se. Mluv s lidmi. Naslouchej. Je jedno co, prostě začni. Prožij zklamání, ale hlavně to nevzdávej, za to tě moc prosím. Amen.

4. Advent Jan Křtitel J 1,19-28

20. prosince 2014 v 20:33 | Grizly |  Kázání
Milí přátelé, dnes slavíme 4. adventní neděli. Tato neděle bezprostředně předchází vánoční svátky. O vánocích si připomínáme narození Krista. Čteme evangelia, očekáváme příchod Mesijáše. Četli jsme krásný text o narození Ježíše. Tento text symbolizuje Boží sestoupení k nám. Bůh nezůstal sedět v nebi, ale sám sestoupil mezi nás. Bůh ví, jaké je to být člověkem. Protože nás stvořil, protože Boží Syn se narodil jako člověk a protože Kristus žil jako člověk a zemřel jako člověk. I naše sekulární kultura slaví svátky vánoční. Svátek vánoční je očekáváním dárků pro děti a lidé očekávají klid, pohodu, odpočinek. Zároveň jsou vánoční svátky spojeny s depresí pro lidi, kteří jsou sami, kteří nemohou trávit svátky se svými rodinami. Nebudeme se dnes ale zaměřovat na to, jak vnímá vánoční svátek naše kultura, ale podíváme se do Bible. Na dnešní neděli připadá zajímavý oddíl z evangelia Jana, z 1. kapitoly, od verše 19, který jsme četli.

Proč zrovna tento oddíl o Janovi křtitelovi? Proč raději nevykládat klasický text o narození Krista? Důvodů, proč si raná církev zvolila tuto perikopu je více. Jan Křtitel ukazuje na Krista, podobně jako vánoce mají ukazovat na narození Ježíše.
Když se podíváte na kontext Jana 1,19-28, vidíte, že celá kapitola je vánoční. Začátek 1. kapitoly Jana je o vtělení Krista. "Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi...". A po skončení textu ve 29. verši čteme, jak Ježíš přichází za Janem, aby se nechal pokřtít. Jan křtitel je směrovka ke Kristu stejně jako adventní svícen a jeho svíčky ukazují k příchodu Krista, jak to v tomto adventním období očekáváme.

O čem tedy bude řeč a v čem se to týká nás? Proč bychom se tím měli zabývat? Tématem dnešního kázání je Janovo Svědectví. Svědectví je příběh, který má ukazovat na něco důležitějšího než je autor příběhu. Autor příběhu svým svědectvím přesahuje sám sebe. Podobně jako vánoce svým významem přesahují samy sebe. Důvod, proč už dnes tolik lidí neslaví vánoce a nebo se na ně netěší je, že nechápou pravý smysl vánoc. A nebo pro ně tento význam už dávno smysl nedává. Náš dnešní příběh nám připomíná, že my jako lidé můžeme ukazovat k něčemu významnějšímu, než jsme my sami. A to k Bohu. V Bohu totiž můžeme smysl života najít a o Něm má smysl mluvit. Realita je ale taková, že svými tradicemi často skutečný význam zahalujeme, než abychom ho jasněji zjevovali.

Kolik z nás se soustředí více na dárky, cukroví, kapry a stromečky než na evangelium?

Právě proto máme před sebou příběh Jana Křtitele, abychom se od něho naučili, co to znamená slavit vánoce. O to důležitější je to dnes, když slavíme Večeři Páně s vánočním významem. Večeře Páně totiž ukazuje k hlavnímu smyslu vánoc - k osobě a dílu Ježíše Krista. Pokud chceš skutečně slavit vánoce, musíš nejprve věřit na Ježíška. Možná vám teď připadá, že jsem se zbláznil. Kolik rodičů každý rok svým malým dětem řekne hrozný nesmysl. Maminka řekne svému synovi, když viděl, že tatínek dává dárky pod stromeček, víš, Honzíku, Ježíšek neexistuje. Honzík se rozplakal a utíkal do svého pokojíčku. Celá jeho vánoční radost vzala za své. Problém spočívá v tom, že zaměňujeme dárky za dárko-noše a původce dárků za dárek. Ježíš nenosí dárky, ale Ježíš je ten dárek. Dar s velkým D. Podobně se nám jako křesťanům někdy stává, že zaměňujeme Boha za Jeho požehnání. Věříme jen tehdy, když se nám daří, když nám Bůh žehná. Když je v práci pohoda, když se na nás manželka usmívá a když děti nezlobí. Pak jdeme do kostela a upustíme nějakou tu zlatku.
Co se ale děje s naší vírou, když nevnímáme Boží požehnání? Vánoce jsou o tom, že Bůh sám je ten Dárek. Boží milost je ten Dar. Bůh poslal svého Jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh ale není žádný Santa Claus. Bůh není ani děda mráz z pohádky. Bůh je věčný Stvořitel vesmíru, který vládne času a prostoru. A vládne celému vesmíru a také našemu světu. Má nárok být námi uctíván, ale my se místo na Něj soustřeďujeme na věci, které nejsou tak důležité.

Vezměme si příklad od Jana Křtitele, podívejme se na to, jak Jan slavil Vánoce.
Když za Janem poslali inkvizici, aby ho vyslýchala, kdo že to vlastně je, co jim Jan odpověděl? Jsi Ježíšek? Víte, co jim Jan odpověděl? Nejsem ani Mesijáš, ani Eliláš, ani Prorok. Jan třikrát zapřel, že je Ježíš. Všimněme si podobnosti tohoto příběhu s Petrem na konci evangelií. Petr také třikrát zapřel. Ale Petr nezapírá, že je Kristus. Ale Petr zapírá Krista. Podobná záměna se stává nám v životě. Kolikrát jsi zapřel Ježíše? Důležité je naučit se od Jana zapírat sám sebe. Vždyť je psáno: zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. Přemýšlej nad tím, je to důležité.

Nestává se ti, že místo, abys zapřel sám sebe, zapíráš Krista?

Abychom nebyli poněkud vágní, dám několik příkladů, jak zapíráme Krista v dnešní době, pro ilustraci. Významným způsobem, jakým zapíráme Krista je, když více spoléháme na sebe než na Boha. Jak zpívá významný zpěvák, já to chci dělat po svém. Kdykoliv říkáme ve svém srdci, buď vůle má, místo buď vůle Tvá, Bože, nezapíráme sebe, ale zapíráme Krista. V práci jen řeknu, buď vyšší plat, co naplat, že kompromituju Boží hodnoty. Sklopím zrak a opráším frak, jednou zalžu, podruhé vlezu někomu do prodloužené páteře. Tak se to dělá. Jak se zapírá Kristus ve škole? O tom by milí školáci mohli vyprávět. Potřebuju ten zápočet nebo dobrou známku. Musím se hodně učit, ale kdyby náhodou, tak si to pojistím. Taháky odhalují strach v srdci študáka. Můžete si říct, nejsi tak trochu zákoník? A já ti řeknu, nejsi tak trochu liberál? Tohle je velmi povrchní, pojďme k jádru naší kultury, která zapírá Krista. Jaká je hodnota číslo jedna naší západní kultury dnes? Je to zdraví. Kolikrát bezmyšlenkovitě utrousíme nejen během vánoc: hlavně to zdraví. Jedna koleda se dokonce jmenuje štěstí, zdraví, pokoj svatý...

Nepochopte mě špatně. Já jsem Bohu vděčný za moje i vaše zdraví, modlím se za uzdravení druhých lidí i své rodiny. Ale zdraví není opravdu hodnota číslo jedna v Božím království. Někteří namítnou. To říkáš jen proto, že jsi zdravý. Vždyť sytý hladovému nevěří. Mě ale daleko více přesvědčují svědectví lidí, kteří umírají a mají své hodnoty srovnané podle jiného měřítka. Takovým svědkem víry je pro mě Daniel Heczko. Daniel ví, že umírá na rakovinu. Ví, že se neuzdraví. Místo toho ale žije život pro Boží slávu a snaží se využít každého dechu, který mu Pán Bůh dá, aby ho co nejvíce oslavil. Mimochodem, vyšla mu nová knížka, která je svědectvím o tom, jak prožívá svou nemoc a jak prožívá život s Bohem.

Vraťme se ale k jádru věci. Až pod stromečkem budeš rozbalovat dárky, nezapomeň, že tím největším Darem je Kristus. Tím největším Dárcem je Bůh Otec. A tím, kdo ten dar přijímá nebo odmítá jsi ty.

Posuňme se ve výkladu trochu dál. Když inkvizice vyslýchala Jana Křtitele a on třikrát zapřel sám sebe a třikrát popřel, že je Mesijáš, inkvizice začala dotírat a ptala se ho, kdo si tedy myslíš že jsi?

Křtitel důsledně zapírá sebe a cituje největšího z Izraelských proroků Izajáše. "Já jsem hlas volající z pustiny: Urovnejte cestu Páně".
40. kapitola Izajáše se nazývá starozákonním evangeliem. Nazývá se potěšení lidu. Bůh sám říká svému národu Izrael, že už si dost vytrpěl. Už přijal trest za své hříchy. Prorok Izajáš používá barvitý obraz silnice nebo cesty. Křivá cesta symbolizuje cestu hříchu. Rovná silnice symbolizuje cestu s Bohem. Kdo z vás jezdíte autem, víte jaké je to jet po serpentinách a křivolakých cestičkách. Zvláště když se na uzoučké cestičce v zatáčce objeví auto a skoro to do vás napere. Cesta s Bohem je přímá. K pokání nás vyzývá slovy 40. kapitoly prorok Izajáš. A toho se dovolává i Jan Křtitel, když volá lid k pokání. Jan křtí u Jordánu davy lidí, kteří mají pošramocené svědomí. Ví, že dělají to, co je Bohu proti srsti. Celníci obírají lidi a ještě inkasují něco navíc. Jsou to zloději. A vojáci znásilňují a vraždí. Jsou to vrazi. Touží změnit svůj život a svoji křivou cestu opustit a na Boží silnici se touží navrátit.

Když dnes slavíme večeři Páně, urovnej také ty svojí křivolakou cestu víry.

Možná, že moc do kostela nechodíš, protože jsi příliš zaneprázdněn svými záležitostmi. Možná že si říkáš, já na Boha a na Bibli nemám čas, protože musím vydělávat peníze na přežití. Uvaž ale v této adventní době, že se i ty budeš muset postavit v soudný den před Pána Boha. Co mu řekneš. Promiň Ježíši, neměl jsem čas, musel jsem platit složenky a vydělávat na dovolenou. Já ti to vynahradím. Asi sotva takový argument bude fungovat. Jiní z vás chodíte do kostela pravidelně. Neřešíte stejný problém. Tvým problémem není to, že bys nechtěl obětovat Bohu svůj čas nebo peníze. Uvědom si ale, že Bůh je víc než Jeho požehnání. Cesta za Bohem může být lemována problémy, pronásledováním, nemocí a neštěstím. Jsi ochoten zapřít sám sebe? Jsi ochoten jako Jan křtitel třikrát zapřít sebe? Nebo jako Petr spíše zapíráš Krista? Já ti do duše nevidím. Ale Duch svatý ano. Možná že nemáš problém nést břemeno víry každý den a nebolí tě obětovat čas a peníze. To je dobře. Boží slovo tě ale dnes vyzývá, abys byl odvážným svědkem víry, jakým byl Jan křtitel. Kdy jsi naposledy mluvil o své víře s rodinou, přáteli a známými? Pokud to děláš, je to dobře. Pokud ne, neboj se s tím začít.

A možná že nepatříš ani k jedné z těchto skupin. Možná že tu jsi, protože očekáváš, že se něco zvláštního stane. Podobně jako Ježíš sestoupil do vody v Jordánu a nebesa se otevřela a zazněla známá slova: "Ty jsi můj milovaný Syn". Jan Křtitel tento hlas uslyšel a dosvědčuje nám i tobě, že Ježíš je Spasitel, Ježíše máš ve svém životě poslouchat. Pokud jsi hledající, přijmi ještě dnes Ježíše do svého srdce. Neboj se, jen věř. Pokud jsi věřící a ještě nejsi pokřtěný, udělej další krok víry a následuj Krista v křtu. Dej se na cestu víry a následuj Krista do vody. A pokud jsi pokřtěný a nepřevzal jsi ještě zodpovědnost ve službě, co ti v tom brání? Žeň je veliká, dělníků je málo. Vezmi za práci a přidej se k dílu pro Boží království.

Dovolte mi dnes skončit zdůrazněním verše 27. Ve verši 27 je evangelistou Janem zapsaný postoj Jana Křtitele. Za mnou přichází někdo větší než jsem já. Tomu nejsem hoden ani rozvázat řemínek sandálů. Rozvazovat sandály, to byla práce otroků. Jan říká, že je méně než otrok, když toho není hoden.

Co tím chce říct? Jeho cíl je jediný, on chce být ukazatelem ke Kristu. On je tím hlasem z pustiny, který nabádá lidi, aby se připravili na Krista. Je to výzva i pro mě a pro tebe: Kdo si myslíš, že jsi? Jsi bohem? Nebo jsi ukazatelem k Bohu? Jsi ochoten být odvážným svědkem pro Ježíše? A na závěr: Až budeme rozbalovat vánoční dárky, nezaměňujme dárky za Dárce. Buďme vděční a když si budeme užívat Božích požehnání, vzdejme čest Kristu a Bohu. Amen.

3. Advent L 21 O druhém příchodu

15. prosince 2014 v 12:59 | Grizly |  Kázání

Advent
Milí Kristovi přátelé, dnes začíná 3. adventní týden. Zapálili jsme 3. svíčku. Mnozí z vás asi vědí, že svíce se zapalují na znamení pokání, ztišení a čekání. Tato tradice je odvozena z židovského svátku Chanuka, kde se zapaluje 8 svící. My zapalujeme 4 svíce podle 4 adventních týdnů. První svíčka se jmenuje svíce proroků a symbolizuje naplněná proroctví o narození Krista. Druhá svíce je svící betlémskou. Ta reprezentuje lásku a Kristovy jesličky. Třetí svíce se nazývá pastýřská. Ta vyjadřuje radost z toho, že postní období je téměř u konce a adventní období získává slavnostnější ráz. Na čtvrtou adventní neděli zapalujeme poslední svíčku, tzv. andělskou, která představuje mír a pokoj. Slovo advent pochází z latiny a znamená příchod. Kdo nebo co přichází? Možná si povzdechnete a řeknete, že přichází shon a stres z nakupování dárků. Možná máte ale už dárky nakoupené a vánoční cukroví napečené. Přiznám se, že já ještě vánoční dárky nakoupené nemám a u nás v rodině vánoční cukroví nepečeme. Útěchu hledám v tom, že pečení cukroví je pohanská tradice, ale nerad bych někoho naštval. Je to pěkná tradice a cukroví jím rád, i když pak pěkně ztloustnu a bolí mě zuby. Je zajímavé, že v rané křesťanské tradici adventní období bylo dobou postní, které nás připravovalo duchovně na příchod Spasitele. Byly zakázány veškeré zábavy, tanec a zpěv.

Souviselo to se způsobem života našich předků, kteří od jara do podzimu tvrdě pracovali na polích a v zimě odpočívali. S příchodem industrializace a přechodem většiny lidí do měst a sekularizace je ale advent naopak nejintenzivnějším obdobím. Kdo z vás, pokud pracujete v ekonomice či bankovnictví nebo firemním prostředí honíte uzávěrky, musíte pracovat přesčas, abyste dokončili projekty a jste pod tlakem, aby se vše stihlo do konce roku? Zároveň je dnes advent spojený právě s kulturou, adventními koncerty, ruchem, nakupováním a vánočními koledami. Doba se zjevně mění. Symbol adventu ale zůstává. Již od 5. století slavíme Advent jako přípravu na slavení Narození Ježíše. Zároveň tato doba znamená přípravu na druhý příchod Krista. Oba tyto důrazy se spojily ve zvláštní době, které dodnes říkáme Adventní. Druhý příchod Krista je důraz, na který se dnes chceme společně zaměřit. Známý něměcký teolog a kazatel Bonhoeffer zdůrazňuje 3 rozměry adventu. Za prvé, příchod Krista je spojený s očekáváním. Za druhé, příchod Krista je spojený s nadějí. A za třetí, příchod Krista je spojený s radostí.

O těchto 3 aspektech chci dnes ve zbývajících 15 minutách mluvit.
Než ale přejdeme k dnešnímu biblickému textu, dovolte mi vás maličko probudit vtipem.

Vtipy
Přijdou do nebe řidič autobusu a farář. Svatý Petr pozve dovnitř řidiče a farářovi řekne, aby počkal. Farář se samozřejmě naštve a povídá: "Proč mám já, zbožný člověk, který celý život věrně slouží bohu, čekat na vstup do nebe kvůli nějakému řidiči?" Svatý Petr na to: "Tak podívej, když ty jsi v kostele kázal, tak všichni spali, zato když on řídil, všichni se modlili!"

Baví se dvě duše v ráji: "Jaká byla poslední věta, kterou jsi slyšel na zemi?" "Byl to hlas mé ženy." "A co říkala?" "Když mě na chvíli pustíš k volantu, budeš úplný anděl."

Tyto vtipy a mnoho podobných nemají jinou funkci, než ilustrovat, že je nebezpečné spát v kostele a být na příchod Krista nepřipraven. Pamatuji si na to, jak jsem usínal v jednom krásném gotickém kostele v centru Prahy. Kolem bylo plno lidí a byla děsná zima, od pusy mi stoupala pára a já si sednul hned u kamínek, aby mi bylo teplo.

Zaposlouchal jsem se do slov faráře a se zaujetím poslouchal výklad, až jsem unavený po celodenní službě usnul. Když jsem se probudil a viděl, že moje manželka také spí, šťouchnul jsem do ní, aby se probudila a viděl, že se mi připálil kabát o kamna. U nás vám připálení kabátu nehrozí, ani se nemusíte bát, že na vás přistane adventní pavouk ani že na vás dopadne vánoční omítka. Nebezpečí spočívá v tom, že přeslechneme v atmosféře tradic a ospalosti známého poselství jeho obsah a podceníme jeho význam. Naslouchejme tedy pozorně ještě jednou slovům evangelia z jiného překladu.

Přečti SNC L 21,25-33.

Za prvé, advent je spojený s očekáváním. Co očekáváš? Děti očekávají dárky. Přiznám se, že jako dítě jsem se na vánoce moc těšil a to hlavně kvůli dárkům. Někteří lidé očekávají, že uvidí prasátko, když se budou postit. Jiní lidé očekávají exekutory, když nezaplatí včas své dluhy. Co očekáváš ty? Boží slovo nás vede k jinému očekávání. Když vyslovíme magické spojení slov konec světa, jde na většinu z nás mrazení a vyjeví se nám katastrofické scénáře v podobě vzedmutých oceánů, tsunami nebo nové doby ledové. Představíme si dopadající asteroid, který způsobí smrt většiny lidí na zemi. K jakému očekávání nás ale vede Boží slovo? Není to očekávání se strachem, ale očekávání s nadějí. Jak to? 28. verš říká, že když se začnou tyto věci dít, naše vykoupení je blízko.

31. verš říká, že naše vykoupení je blízko, protože je blízko Boží království. Král Ježíš přichází, aby soudil hřích a nespravedlnost a nastolil spravedlnost Boží.
Abychom byli poctiví, musíme dodat, že ne každý se na příchod Božího soudu těší. Kdo hřeší, ten se netěší. Kdo sleduje především své pozemské cíle a zajišťuje především svoje království, ten nečeká Kristův příchod s radostí. Možná v tom lepším případě čeká Klause, tedy Santu a nebo dědu Mráze... Duchovním jazykem bychom mohli říct, že takový člověk spí. Zbudí ho až válečná polnice a když procitne, bude pozdě. Takový člověk si říká, vždyť konec je daleko a nic mi nehrozí. Hlavně prožít tento život co nejpohodlněji a proč bych myslel na budoucnost? 33. verš nás ujišťuje, že Boží slovo nikdy nepomine, na rozdíl od našeho světa. Jsme tu jen dočasně, každý z nás dříve či později umřeme a je jen otázka času, než se budeme muset postavit před Boha a skládat účty ze způsobu spravování našeho života. Jsi připraven? Nás dnešní text, milí Kristovi přátelé, nás má probudit. Probudit k očekávání.

Naopak ti z nás, kdo jsme náš život podřídili Kristovu kralování a každý den usilovně hledáme především Boží království a Jeho spravedlnost, nemusíme očekávat Boží království se strachem.
Pro Kristovy učedníky je očekávání příchodu Krista spojeno s nadějí. 28. verš nám říká, pozvedněte své hlavy. Když se na něco netěšíme, hlavu sklopíme. Když ale něco kýženě očekáváme, hlavu zvedneme. Boží soud je totiž spojený s odstraněním utrpení a koncem pronásledování. Včera jsem četl velmi krásný příběh o překladateli Bible Miloši Pavlíkovi. Tento přírodovědec prožil většinu svého života v komunistickém státě. Pro svou živou víru byl považován za nebezpečného fanatika a byl pod neustálým dozorem StB. Musel se stěhovat z místa na místo a on i jeho rodina trpěli. To ale neochromilo jeho víru. I když jeho kariéra vědce šla k šípku a nemohl vycestovat, napřímil svůj život k monumentálnímu dílu. Chtěl co nejvíce přiblížit Boží slovo v jeho originálních jazycích běžnému čtenáři. Tento skvělý lingvista, který nedisponoval jen biblickými jazyky, ale také jazyky světovými, 26 let svého života zasvětil překladu Bible. Miloš Pavlík nadějně očekával, až komunistický režim skončí a jeho dílo, které musel před agenty StB schovávat, bude jednou vydáno. A dočkal se.

Dva měsíce po dokončení svého překladu odešel k Pánu a jeho odkaz žije dál. Jeho syn překlad svého tatínka vydal knižně a letos byla tato zajímavá Bible vydána.

Proč to říkám? Tento zbožný muž očekával Krista. Celý svůj život zasvětil Jemu a navzdory těžkostem vytrval v práci pro Boží království.
Prvním rozměrem adventu je očekávání, druhým rozměrem adventu je naděje. A třetím rozměrem adventu je radost. Podívejme se v našem slovu dál...
Přečti SNC L 21,34-38

34. verš nás, milí Kristovi přátelé, vede k bdělosti. Bdělost je opakem spánku. Spánek je v Bibli symbolem hříchu. Hřích je nejen to, co odporuje našemu svědomí, ale odporuje Boží vůli pro náš život. Dělat věci, které nás oddělují od Boha nás uspává. Naopak dělat věci, které nás přibližují k Bohu nás probouzí k životu věčnému. Spíš či bdíš?
34. verš nás upozorňuje na 3 rizika spojená s adventem. Nemusíš se bát, že se popálíš o svíčky nebo že na tebe spadne adventní svícen či cukroví. Na co si máme dávat pozor? Naše srdce mohou být zatížena nestřídmostí, opilstvím a starostmi. Pavlík, překladatel, kterého jsem před chvílí zmínil, překládá slovo nestřídmost jako přejídání.
Jistě, dávejme si pozor na nadměrné jedení cukroví. Nejen ale proto, že to jde na tloušťku. Člověk, který žere jako prase, není jen nechutně tlustý a chrochtá, ale zaměřuje svoji pozornost místo na Krista přehnaně na tento svět.
Ano, tento svět je stvořený dobrým Bohem, ale právě adventní doba nás vede k tomu, abychom pozvedli své zraky k Bohu. Nemáme příliš rychle sklonit hlavu k jídlu, ale pozvednout svoje oči k nebi, odkud přichází naše spasení. 34. verš mluví o pasti, do které můžeme spadnout. Je pravda, že obžerství je v době konzumerismu a blahobytu standardem, v postmoderní době paradoxů však vážným problémem. Na jednu stranu většina lidí na světě trpí hladem a žízní, na druhé straně část světa, jejíž jsme součástí má nadbytek a propadá duchovní lenosti a obžerství. Nemluvím tu o tom, že si nesmíte dát vánoční cukroví. Nemluvím tu o masovém zabíjení kaprů. Osobně se mi z toho zvedá žaludek. Když vidím na každém rohu kádě s kapry, snažím se utéct domů, protože smrt nemám rád. O tom ale biblický text nemluví. Kapra si klidně dej, ale když budeš jíst své jídlo, vzdej Bohu díky a na Kristův příchod pomysli a od hříchů se odvrať k Bohu. Advent nás vede k radosti. A to nejen radosti za pozemské dary, které z Boží štědrosti můžeme přijmout.

Ale je to i radost ze společenství rodiny. Jak té fyzické, se kterou trávíme advent a vánoce, ale i rodiny duchovní, se kterou slavíme tuto adventní dobu. Ale je to především radost, že Kristus se vrátí a spatříme Ho tváří v tvář. Nevíme kdy, ale máme být připravení.
Druhým nebezpečím, které nám o adventu hrozí není uklouznutí na ledu. Jistě, můžeme si zlomit nohu nebo si narazit záda. Ale text nás varuje před opilstvím. Opilství stejně jako obžerství je syndromem nemoci naší doby. Zvláště naše česká nátura alkohol blahosklonně a ráda schvaluje a často opěvuje. Nejen ve vtipech opilství hájí a chválí.

Znáte ten vtip, jak se hádá americký, ruský a český velvyslanec, kdo je v čem nejlepší? Americký říká, když my stavíme raketoplán, je postavený za 3 měsíce. Ruský říká, to nic není, když my stavíme vodní elektrárnu, je hotová za 2 měsíce. A český velvyslanec se usměje a řekne, pánové, to jste nebyli v Čechách. Když my stavíme hospodu, už v 9 ráno jsou všichni vožralí. Často advent, vánoce i silvestr jsou časem nejen radosti, ale také smutku a letargie a deprese, na kterou lidé odpovídají pivem, vínem a kořalkou. Ne, že by Bible přímo alkohol zakazovala, ale opíjení se je hřích. Opilství je nemoc a problém našeho hříchu kořalkou nevyřešíme. Spasení nepřichází s džinem v lahvi, ale přichází v pokání a skrze Kristův kříž. Pozvedněme proto hlavu vzhůru a nesklánějme ji příliš často dolů ke stolu s kořalkou.

Třetím nebezpečím, do kterého můžeme o adventu upadnout spíše než do vánočních nákupů a slevové hysterie je naše starost o živobytí. Je všeobecným faktem, že žijeme v době ekonomické a morální krize. Na tom se většina lidí shoduje. Nezaměstnanost dosahuje rekordních čísel. Mnoho lidí proto má strach, jak bude dál žít. To jsou starosti běžných lidí z ulice. Starosti o zajištění vlastní existence a rodiny vedou lidi k malomyslnosti. V době, kdy Lukáš psal náš dnešní text, byla chudoba, bída a starosti o přežití alfou a omegou každodenní reality. První křesťané nebyli většinou bohatí mecenáši a majitelé továren. Byli to otroci, těžce pracující lidé, sirotci a vdovy... tím nechci nic naznačovat, ale zkrátka pokud propadáš starostem o své živobytí, můžeš v tom najít potěšení. Bůh ví o našem každodenním zápasu. Bible nás velmi jasně povzbuzuje, že nemáme mít starosti o to, co budeme jíst a pít, ale máme především hledat Boží království a jeho spravedlnost a vše ostatní nám bude přidáno. To nás nevede k lenosti, zahálce, obžerství, opilství a rezignaci na život.

Ale naopak, když víme, že jsme v Božích rukou v bezpečí, můžeme po celodenní dřině v práci spočinout a po modlitbě ulehnout s vědomím Boží blízkosti a v radosti očekávat nový den jako dar od Boha.

36. verš nás vyzývá k bdělosti. Bdělost je opakem spánku. Spánek je symbolem hříchu. Nejde o to, že nesmíme doslova spát a odpočívat. Ale jde o to, že přehnané soustředění na věci vezdejší odvádějí člověka od Boha. Pokud máš v srdci prázdno a toužíš po Boží blízkosti, odvrať svoje zraky v první řadě od věcí pozemských a pozvedni své oči k Bohu v očekávání. Pak když až se Kristus vrátí, nebudeš se muset stydět před Synem člověka, před Kristem, který bude soudit tento svět. Ale naopak, advent je pro tebe spojen s očekáváním v naději a radosti. Dovolte mi skončit básní:

Pro světlo Adventu

Tvou tichou výzvu, Kriste
kdo z nás je připraven,
kdo z nás má srdce čisté?

Ty přesto znáš se k nám
a přítomný chceš býti,
kde odlesk výzvy té
v radosti z dárků svítí.

Proč plni rozpaků
o Adventu jen sníme,
proč z toho zázraku
tak málo pochopíme?

Až tam jsme dospěli,
že pýcha zle nám brání
jít k Tobě bez zásluh
a přijmout požehnání.

Amen.