Listopad 2014

David a Batšeba

22. listopadu 2014 v 21:43 | Grizly |  Kázání
David a Batšeba,
2. Samuelova 11-12, kázání
v Chrudimi, 23.11. 2014
Milí Kristovi přátelé, dnes slavíme poslední neděli v církevním roce, která se nazývá neděle věčnosti. Náš pozemský život ale vůbec věčný není, čas neúprosně letí a brzy budeme mít vánoce. Náš život je někdy až neúprosně krátký. Zároveň dnes slavíme svátost Večeře Páně. Který text se hodí pro tuto zvláštní příležitost? Vybral jsem text, který připomíná nám lidem, že život může být prchavý a zvláště když zhřešíme, náš život může nabrat takový obrat, až se nám z toho může zatočit hlava. Díky Kristu za možnost pokání a odpuštění a smíření s Bohem, které nás uvádějí do věčnosti s Ním. Dnešní příběh jsme četli z 2. Samuelovy 11-12, jde o známý příběh selhání krále Davida s Batšebou.
Pro úplnost, aby příběh nevyzněl jako celková charakteristika krále Davida, si připomeňme, že velmi důležitým rysem Davidova života byla závislost na Hospodinu. David ve všem, co dělal důvěřoval Bohu. Nešlo mu o zalíbení se lidem, ale chtěl se líbit Bohu.
V Bibli David představuje velmi pozitivní příklad pro nás. Do značné míry mluvíme také o tom, že David je prototypem Krista.
Ježíš je spravedlivý král, který vládne ve prospěch druhých a je pokorným a dobrým králem. Vlastně nejlepším králem všech dob. Proto je velmi překvapivý dnešní příběh, který ukazuje na surovou realističnost Božího slova. Boží slovo nemluví o nějakých nevýstižných ideálech hrdinů, ale surově popisuje lidskou bídu a hřích. Boží slovo je pro nás neustálým zrcadlem toho, jací jsme. Bůh nám ve svém slově ukazuje pravdu o člověku a o Něm samotném. Člověk je až překvapivě hříšný a Bůh je až neuvěřitelně svatý, dobrý a laskavý. Pokud Bibli čteme poctivě, neustále si musíme uvědomovat, že jsme naprosto závislí na Bohu a to výhradně skrze Ježíše Krista. Protože je Bible tak sžíravě a brutálně realistická, ukazuje i pravdivě příběh o Davidově selhání. Ukazuje nám příběh o králi, který se stal příliš sebejistý a duchovně líný. Jeho úspěch je dán výhradně a pouze důvěrou v Boží milost, Boží moc a slávu. Bible nám tedy ukazuje na důležitost našeho spoléhání se na Boha a jeho lásku k nám, protože spravedlností v našich očích Boží vůli neprosadíme.
David se ale za ta léta vládnutí stal velmi zkušeným a sebejistým. Už se mu nechtělo riskovat vlastní život v boji. Místo aby duchovně zápasil za svůj lid a bojoval v Božím jménu, nechal za sebe bojovat druhé.
Lidé jako byl generál Jóab a jeho bojovník Urijáš nasadili za Davida život a on zatím duchovně zahálel a to jej vedlo k největší hanbě a pádu jeho života. Tento pád byl pádem pyšného Davida krále, který přestal důvěřovat v Boha a místo toho sázel na svou diplomacii a moc vlastního úřadu.
Příběh nám ukazuje, co se stane s námi, když se staneme duchovně línými a pyšnými a opustíme Boha v našem každodenním zápase a hledání. Davidovo selhání vedlo k vraždě jeho přítele a věrného bojovníka a k sérii tragických událostí v jeho vlastní rodině. Následkem Davidova hříchu, kterým bylo cizoložství, zahynulo i jeho vlastní dítě s Batšebou. Příběh nám ukazuje, že mzdou hříchu je skutečně smrt. Ukazuje nám, že následování vlastních hříšných tužeb nevede k životu, ale ke smrti. Musíme si tváří v tvář našemu příběhu naopak uvědomit, že následování Krista a víra v Něj vede k životu, lásce a pokoji. Jak říká apoštol Pavel, dát se vést sobectvím znamená smrt, ale dát se vést Duchem je život a pokoj. (Řím 8,6).
Naše vyprávění začíná i končí bojem s nepřítelem Izraele. Tím v tomto případě nejsou tradičně Pelištejci, ale Amónci. Izrael se chystá na Boží trestnou výpravu. Bůh již ztratil trpělivost
a chce tento malý národ naučit lekci dobrého chování. Co je pro náš příběh ale důležité, z hlediska Božího zákona, musel být král v čele Boží armády. Je proto velmi překvapivé, že David zůstává doma a místo sebe posílá svého vojevůdce. Zjevně porušuje Boží zákon. David jako král je v této době natolik suverénní, že jeho postavení mu zaručuje nedotknutelnost. Jak říká slavné přísloví, král je zákon. Když se podíváme na postavu Jóaba, je to velmi zajímavá postava. Jóab je Davidovi velice věrný. V našich dvou kapitolách se dozvídáme, že Jóab, který je Davidův velmi důvěrným pomocníkem, by pro Davida udělal první poslední a rozhodně měl zájem na zvýšení prestiže svého krále. Nakonec, když je již jasné, kdo ve válce zvítězí, přenechá slavnostní dobití města Amónců Raby na Davidovi. Udělal by pro něho úplně cokoliv, i kdyby to znamenalo vraždu nepohodlného člověka. K tomu se ale dostaneme.
Jak jsme již řekli, David zůstal doma v královském paláci. Nevím, kdy vstáváte... já jsem poslední čtyři dny vstával dost brzy. Kdo jste včera vstali před 8. hodinou? A kdo po 8. hodině ráno? Kdo jste vstali po 10.h? A kdo později?
David se probudil až večer. Možná, že to znáte z vlastní zkušenosti, ale když se já probudím pozdě, mám pocit, že jsem promarnil den. Mám dojem, že ten den již nic nestíhám. Než pořádně začnu, je již poledne a polovina dne je již skoro pryč. Zároveň také platí, že pokušení na člověka přicházejí intenzivně, když zůstává příliš dlouho v posteli. Kniha přísloví je k pozdnímu vstávání a k lenosti velmi kritická. Přesto zde ale čteme, že David vstal pozdě. To nám již dává negativní předznamenání, že to, co bude následovat, rozhodně nebude pozitivní příklad, právě naopak. David šel na procházku po střeše královského paláce. Střechy byly ploché, tak se po nich dalo dobře chodit. Palác byl nejspíše na dobře viditelném místě a z jeho střechy bylo také vidět do všech stran. David se nejspíše kochal svým královstvím a možná v tuto chvíli vůbec nemyslel na toho, kdo mu umožnil být králem, totiž Hospodina. Najednou zahlédl krásnou ženu. Ta mu učarovala svou krásou, a tak si o ní nechal zjistit základní informace. Protože byla manželkou Urijáše, králova věrného bojovníka, měla s manželem tu čest bydlet nejspíše v blízkosti královského paláce. Urijáš patřil nejspíše k původním obyvatelům Jeruzaléma. Jeruzalém byl dobyt Davidem a jeho armádou. Urijáš může být dobrým příkladem Davidovy obratné politiky.
David měl ve zvyku poražené nepřátele začleňovat do své armády, místo aby je zabil. Tím si získal jejich naprostou důvěru a oddanost. To bylo mnohem lepší řešení než si najímat žoldáky. Jedním z těchto věrných byl i Urijáš, který byl původem Chetejec.
Nyní se ale zaměříme na důležitou postavu a tou je Batšeba. Urijášova manželka Batšeba se očišťovala z rituální nečistoty. Měla měsíčky a to ji podle izraelského zákona diskvalifikovalo z obřadů a kultu. Na konci těchto dnů měla povinnost se očistit vodou. Otázkou bylo, proč se koupala a očišťovala tak viditelně, že ji David mohl vidět. Batšebina role v našem příběhu je ryze instrumentální. Je předmětem Davidovy touhy a pokušení, kterému neodolal.
Shrňme, že David musel překročit několik pomyslných hranic, aby se spáchal cizoložství. Musel zůstat v Jeruzalémě a porušit zákon, musel pozdě vstát, aby pak zahlédl Batšebu. Nakonec zjišťuje, o koho se jedná. Pokud by byl David sám sebou, jistě by se zarazil. Vždyť to byla manželka jeho bojovníka. Mělo ho přece trknout, že on by měl být v boji se svými vojáky.
Ale je vidět, že jeho mysl uchvátilo něco úplně jiného. Je zcela pohlcen svou touhou. Dokonce tak, že spáchá očividný hřích.
David se s Batšebou prostě vyspal. Nedozvídáme se o nějakém odporu. Batšeba byla podle všeho věrná Urijášovi a neměla žádný důvod hledat mimomanželský sex. Navíc v této době bylo cizoložství trestáno smrtí. A to by muselo potkat i krále. A to i takového, jakým byl David. Šlo tedy o velmi nebezpečnou záležitost. Nastalo něco, na co oba milenci zapomněli. Prostředky antikoncepce se v té době nepoužívaly, a tak Batšeba otěhotněla. Průšvih. A to pořádný.
Je až šokující, s jakou samozřejmostí a arogancí se snažil David svůj hřích zakrýt. Snaží se přimět svého přítele a věrného bojovníka, aby spal se svou ženou Batšebou. Pak by bylo zřejmé, že je otcem dítěte Urijáš a David i Batšeba by byli z obliga. David ale nepočítal se zbožností a věrností Urijáše. Je to neuvěřitelný paradox. David, spravedlivý král zde naprosto selhává a Urijáš, původně pohan, je Božím spravedlivým.
Podívejme se více na tohoto zvláštního "pohana".
Podle izraelského i Božího zákona nesměli vojáci během války spát se ženou, ani se svou manželkou. Rituálně by se tím znečistili. Urijáš jednal podle nejlepšího příkladu a šel i příkladem svým druhům. Nechtěl porušit Boží příkaz. Je to další příklad spravedlivého jednání pohana. Vždyť to nebyl původně Izraelec. David byl spravedlivý král a chtěl po Urijášovi, aby porušil Boží zákon a ještě k tomu, aby zakryl jeho hřích s Batšebou. Urijáš byl každopádně vystaven riziku. Když uposlechne krále, hrozí mu trest smrti, že neuposlechl Boží zákon. Když krále neuposlechne, dopustí se neposlušnosti krále a v době války i v době míru by mu mohl také hrozit vysoký či hrdelní trest. Na Urijášovi tedy vidíme velkou odvahu i jeho cit pro spravedlnost. Byl ochoten riskovat vlastní život, aby byl poslušný Bohu. To se ale o Davidovi v tuto chvíli říci nedá.
Davidovi se doneslo, že nespal se svou ženou a Urijáše vyslýchá. Apeluje na jeho únavu a dobrý manželský vztah. Copak nemáš rád svou ženu? Copak ti nechybí a ty nechybíš jí? To je až šokující ukázka pokrytectví a lstivosti Davida.
Jako by si tady Urijáš vyměnil místo s Davidem. Urijáš tu jedná jako spravedlivý. Pečlivě králi vysvětluje, že je vázán Božím nařízením v době války.
Dokonce přísahá na Davidův život, že neporuší Boží nařízení. Tento slib skutečně dodržel.
Situace se opakovala. Říká se, že ve víně je pravda. In vinum veritas. Myslím si spíše, že opilost někdy na nás prozradí naše slabosti a ukáže, co je v našem nitru, protože se nedokážeme kontrolovat. V tomto případě odhalila Urijášovu upřímnou víru a bezelstnost. A to k údivu Davida a jeho rozhořčení. Když to nešlo po dobrém, musí jednat po zlém.
Vidíme, že cizoložství plodí lež a pak vraždu. Mzdou hříchu je skutečně smrt.
Vraťme se ale zpět do našeho příběhu. Situace by byla pro Davida velmi pozitivní. Urijáš zmizel ze scény, ohrožení skončilo. Z Urijáše se stal dokonce válečný hrdina post mortem. Nepřátelské město bylo obleženo a dobyto a z Davida i Joába se stali také hrdinové. Zdá se nám, že plán Davidovi vyšel a jeho lstivost opět zvítězila. Po cizoložství následovala lež, po lži lstivá vražda a po vraždě ještě nelegitimní manželství. Davidovi se ale podařilo vytvořit pomocí svého charisma zdání, že je spravedlivým a milosrdným králem. Vždyť se zastal vdovy a po svém příteli a bratru Urijášovi si bere jeho manželku Batšebu.
Zdálo se, že zase jednou zvítězilo zlo a svévole mocných nad spravedlností, zbožností a láskou. To by ale nesměl být Bůh spravedlivý a nesměl by zasáhnout na scénu. Nikdo jiný by totiž nemohl a nebo neměl důvod. V textu čteme jedinou větičku, která mění lidskou lstivost v katastrofu: "Ale v očích Hospodinových bylo zlé, co David spáchal".
Příběh má i pro nás velké poučení. Kolikrát se jako křesťané snažíme zakrývat naše hříšné motivy nějakou duchovní peřinou? Nejednou jsem slyšel duchovně znějící citáty z Bible či lahodně znějící slovíčka, za kterými se ale skrývala přetvářka a hřích. Buďme velmi opatrní jak žijeme a neužívejme duchovní řeči k maskování vlastního selhání a krytí hříchu. Tomu se říká náboženské pokrytectví. Přetvářka se Bohu hnusí a mzdou hříchu je smrt. David předstíral, že se zastal vdovy a přijal ji (což byl v té době zákon), aby zakryl cizoložství a vraždu. Proto buďme velmi obezřetní, abychom si neospravedlňovali duchovním jazykem náš hřích či špatné motivy. Kolikrát slyšíme, že je něco Boží vůle nebo dokonce lidé prohlásí, že mi to Pán Bůh říká. Když se ale podíváme do Božího slova, kolikrát zjistíme, že naše představy jsou často proti Božímu slovu.
Bůh zasáhl do života Davida a to velmi přímo. Bůh posílá proroka Nátana. Může nám opět napovědět význam jména. Nátan znamená dal. Hospodin tedy dal proroctví Davidovi skrze proroka Nátana. Uvažme, že pro nás jsou prorocká slova Boží na stránkách Bible.
Prorok Nátan dobře zaháčkoval Davida na dojemný příběh. Nátan správně odhadl Davida, že jej chytí na jeho dobře známý smysl pro spravedlnost. Je až s podivem, že náboženský pokrytec David se nechá chytit. Ještě byla šance k záchraně. Neuvědomil si, že jeho hřích vlastně nebyl dokonale utajen a že Bůh všechno ví. David úplně vytěsnil ze svého života Boha. David je v tuto chvíli praktickým ateistou.
To se může stát i nám. Zdánlivě je vše v pořádku. Vedeme počestný život, děláme vše jak máme, ale v našem srdci je tajemství. Bůh je ale vševědoucí a ví o všem, co děláme, ať už to děláme v soukromí, ať už zakryjeme naše zlé skutky do lži či přetvářky nebo zničíme všechny důkazy. Příběh nás učí, že se před Bohem nikde neschováme a že jediná cesta je svůj hřích před Bohem přiznat a nechat si jej odpustit skrze kříž Pána Ježíše.
Musela to být pro Davida tvrdá rána. Dostal pěknou čočku, jak se říká moderním jazykem. Soudní podobenství se obrátilo proti Davidovi a ze spravedlivého krále se stává ten, kdo nemá soucit. Stačila jediná věta, která mění všechno. "Ten muž jsi ty". Ty jsi ten bohatý, který ukradl ovečku. Myslím, že David byl v šoku. Najednou se z něho stává lhář, vrah a cizoložník. Šok spočívá v tom, že si myslel, že vše mu prošlo. Je zajímavé, že celou odpovědnost nese David. O Batšebě se tu nic nedozvídáme. Ta je v tuto chvíli z obliga. Vždyť v našem příběhu jde především o Davidův život a pád.
Bůh skrze proroka Nátana dává na srozuměnou Davidovi, kdo je Bůh a kdo je David. Připomíná Davidovi, díky komu je David králem. Díky Bohu. Připomíná mu, jaká byla léta Davidova utíkání před Saulem a jak byl v té době Bůh věrný Davidovi. Připomíná mu, že měl dost žen, nemusel si vzít další. Kdyby ale chtěl, mohl mít víc. Proč to tedy udělal?
V Nátanových slovech vidíme jasně, co se stalo. Není tu prostor pro diskusi či nějaké vyjednávání. Když mluví Bůh, nemluví zmateně či nejasně. Mluví naprosto jasně a nikdo nepochybuje o tom, že mluví Bůh. Není to sporné. Je to čistě jasné.
Pokud nás obviňuje Duch Svatý ze hříchu, budeme vědět, co jsme udělali a že je to špatné.
Naopak, pokud máme jen nějaký vágní pocit viny a nevíme co konkrétně je zlé, může to svědčit o obviňování od zlého. Příběh nám pravdivě vysvětluje důležitý princip. Kdykoliv hřešíme, hřešíme proti Bohu. Pokud hřešíme proti bližnímu, hřešíme zároveň proti Bohu. David pohrdl Božím slovem, a tím znevážil Boží majestát a Boží slávu.
Další věc, kterou si můžeme uvědomit na příběhu o Davidově rodině je, co to znamená dědičné prokletí hříchu. Nejen že se rodíme do dědičného hříchu Adama a Evy. To je z Bible zřejmé. Písmo říká, že skrze jedno člověka - totiž Adama - vstoupil do světa hřích. Ale je zřejmé, že naše hříchy se přenáší do 3. až čtvrté generace našich následovníků. Podívejte se do desatera. Trestám vinu otců na synech až do 3. pokolení. Je to dobře vidět na případu Davida. Když zhřešil a narodilo se dítě, zemřelo. Bůh nežehná hříchu a nemůže hřích tolerovat. Příběh mluví pro nás až neskutečně tvrdě. Dítě narozené ze hříchu muselo zemřít.
Zároveň Amnón podvedl a znásilnil Támar, svou sestru, Davidovu dceru. Tedy lež a lstivost Davida ovlivnila jeho děti.
Vražda se rozšířila hned několikrát. Abšalóm, syn Davida zabil svého bratra, myslel si, že pomstil svou sestru Támar. Stejně jako David, i Abšalóm vzali právo a moc do svých rukou. To se projevilo na jeho vzpouře proti vlastnímu otci. Nebýt Boží ochrany, David by nepřežil. Kdo mečem zabíjí, sám je nakonec zabit. Abšalóm zemřel mečem Davidova vojevůdce Joába. Joáb nakonec také zemřel násilnou smrtí. Jak řekl Nátan, co jsi dělal tajně, to bude Bůh dělat veřejně před tvými zraky…
Nakonec i další syn Davida Adonijáš zemřel rukou svého bratra Šalomouna. Tedy Davidův hřích přešel hned na několik jeho potomků. Neměli bychom brát tento princip na lehkou váhu a měli bychom své hříchy Bohu vyznat a přijmout Boží odpuštění v Kristově kříži, jinak se tohoto prokletí nezbavíme. Bude stále přítomné v našich životech i v životech našich potomků. Musíme si uvědomovat, jak nás věci z životů našich rodičů ovlivnili a pokud hříchy naši rodiče nevyznávají, musíme je vyznávat zástupně a zlomit pouto hříchu mezi generacemi. To platí i na velmi bazálních věcech jako je závislost na alkoholu, různé sexuální deviace apod.
Je tu jedna dobrá a jedna špatná zpráva. Jak říká Písmo, pokud své hříchy vyznáme, Bůh je tak věrný a spravedlivý a naše hříchy nám odpouští. Na druhou stranu hřích plodí hřích a společenské následky se zpět vzít nedají.
Když někomu ublížíte fyzicky, můžou vás zavřít. Když někoho zabijete, je to natolik vážné, že spravedlnosti musí být učiněno zadost. Pokud někomu ukradnete peníze, peníze musíte vrátit, i když je vám odpuštěno od Boha.
Zde se dostáváme k velmi náročnému místu ohledně smrti dítěte. Vím, že je to velmi náročné, zvláště pokud jste maminky či tatínkové, bude to na vás nejspíše působit velmi emotivně. Mám ale naději, že se toto místo Písma dá vidět ve světle Boží milosti: Uvědomíme si, že Bůh posílá svého vlastního syna na smrt místo nás. Příběh totiž dopředu ukazuje k Ježíšově oběti na kříži. Je pro nás úžasným zaslíbením. Jak to? Slibem, že naše hříchy nám jsou odpuštěny. Toto dítě je smírčí obětí za Davidův hřích. Ježíš je smírčí obětí za naše hříchy. Dal sám sebe, spravedlivého za nespravedlivé (1 Pt 3,18), aby nás přivedl k Bohu. Jednoho za mnohé, aby nás vykoupil (Mk 10,45). Nakonec tato oběť, jakkoliv se nám to bude zdát těžké přijmout či tomu věřit, je vyjádřením dokonalé Boží lásky,
která sama sebe dala, abychom my mohli žít. Je pravda, že Ježíš zemřel dobrovolně. Batšebino a Davidovo dítě volbu nemělo, v tom je obraz nedokonalý a ukazuje na důsledek lidského hříchu a Boží soud. Ale jak se dovídáme v Bibli častěji, Bůh dokonce ve svém soudu nad hříchem zjevuje kromě své spravedlnosti i své milosrdenství a lásku. Ta spočívá v tom, že David může dál žít a nemusí zemřít, jak by sám sobě podle své odpovědi přál. Tedy Boží soud je milosrdnější a spravedlivější než ty naše soudy. Nestavme se proto rychle na místo soudců a místo toho nechme soudit Boha a raději přijměme odpuštění našich hříchů.
David se snažil svým postem a lítostí změnit Boží názor, ale je zřejmé, že se mu to nepodařilo. Bůh s námi nebude smlouvat o následcích našeho hříchu. Ty jsou dané a jsou rozsáhlé. V tom spočívá velké nebezpečí hříchu. Často z hlouposti a lehkomyslnosti uděláme to, co je zlé a to se potom otočí proti nám. Musíme se proto učit být dospělí a chápat následky našich rozhodnutí. Nejlépe je se hříchu vyhnout a nehřešit. Povzbudivé je, protože jsme slabí, Bůh nám pro Krista naše hříchy odpustil a když zhřešíme, vydáme hřích Bohu a toužíme upřímně po změně,
Bůh nám dá nový začátek a také sílu znovu vstát a pokračovat v cestě za ním.
Služebníci vůbec nepochopili Davidovo jednání. David ale jednal v tuto chvíli již spravedlivě. Jeho oči již nejsou zalepené šupinami a prozřel. Věděl dobře, že jeho hřích je usmířen a že pro Boží milosrdenství, Boží lásku a jeho víru v něj může zase být s Bohem. To je významné, přátelé, pro nás. Neupadejme do letargie a mučivých pocitů sebelítosti.
Pojmenujme skutečnost, litujme svých hříchů před Bohem, vydejme hříchy Kristu a to nejdůležitější - přijměme odpuštění. Pak již nezáleží na nás, proto neváhejme a přistupme do Boží blízkosti a nechme se obejmout a pohladit Boží láskou v Ježíši a potěšit jeho blízkostí, naplnit jeho Duchem a radostí z odpuštění.
I když nám to může připadat divné, pozitivní na příběhu je naděje do budoucnosti. I když první dítě zemřelo, narodilo se druhé. První dítě symbolizuje smrt našeho hříchu a naší staré přirozenosti. Druhé dítě naopak symbolizuje naše narození a povstání k novému začátku do nového života. Druhé dítě symbolizuje naději do budoucna, že hřích a smrt nemá konečného vítězství, ale láska nakonec zvítězí.
Jak jsme již řekli, dát se vést sobectvím a hříšnými sklony znamená smrt, ale dát se vést Duchem Božím znamená život a pokoj.
Příběh tedy končí velmi pozitivně. Joáb umožní Davidovi dobít Rabu, město Amónců. David se konečně ujme svého úkolu krále, který pro svou duchovní lenost prve odmítl. Tato duchovní lenost Davida uvedla do hříchu. Ten způsobí v jeho životě, v životě jeho rodiny i životě jeho království obrovské problémy. Na první pohled se může zdát, že na tom David jen vydělal, je bohatší než předtím, má novou ženu a nástupce trůnu, lid se nic nedozvěděl... z lidského hlediska je vše v pořádku... Výsledek jeho počínání je ale dvojznačný: Bůh je svým slibům věrný a spravedlivý - v pravý čas odplatí, to je jisté. Davidův osobní vztah s Bohem je zachráněn a to je nejdůležitější. Ale hřích má následky… Nemůžeme jednoduše smít následky našich hříchů, ale překážku ve vztahu s Bohem můžeme odstranit. Vydejme náš hřích Bohu. On za něj již zaplatil. K tomu budeme mít za chvíli prostor ve svátosti Večeře Páně.

Připomeňme si na závěr Boží slovo: Dát se vést hříšnými touhami a sobectvím znamená smrt, ale dát se vést Duchem Božím znamená život a pokoj. Amen.

Příběh Božího zaslíbení

16. listopadu 2014 v 23:45 | Grizly |  Kázání
1. Úvod - Lid, který zná Boha
Milí přátelé na Skalce, dnes budeme pokračovat v našem miniseriálu s názvem Velký příběh Bible. V minulých dvou setkáních jsme si připomněli, že Bible jako celek, Starý a Nový zákon je Boží slovo. To neznamená, že spadla z nebe, ale že Bůh inspiroval lidi, kteří ji psali, inspiroval její obsah a nejen to, ale i její struktura je pro nás důležitá. Je to příběh o Bohu a lidech. Ukazujeme si, že jeden z nejdůležitějších způsobů, jak ji můžeme číst je jako příběh zaslíbení. Bůh je věrný svým slibům. Když něco ve Starém zákoně slíbí, později to skutečně splní. Nejdůležitějším klíčem k pochopení biblické zvěsti je, jak Bůh splnil svoje sliby v Ježíši Kristu, našem Spasiteli. Věříme, že poselství Bible je aktuální pro dnešek, jako byla Bible aktuální v době, kdy byla napsaná. Proč? Protože Bůh je živý a mluví k nám i dnes a v postavách biblických příběhů můžeme nalézt sami sebe. Proto má smysl Bibli nejen číst, ale naslouchat důkladně jejímu poselství. Tato série má pomoci dát si dohromady Biblické poselství jako celek. Někdy se nám může stát, že nerozumíme detailům příběhu. Pro pochopení je ale důležité vnímat celek a skrze celek pak vnímat detaily. Když si prohlížíme součástku auta, může se stát, že nevíme k čemu je, ale když víme, že nějaký díl je součástí motoru, který pohybuje autem, víme, že je důležitý. Bez tohoto dílu by motor nefungoval a bez motoru by nefungovalo ani auto. A to už je důležité.

2. Velký příběh
Věřím, že každý z nás má svůj příběh. Naše životní příběhy se skládají z menších epizod, minipříběhů, které tvoří jako mozaika jeden velký příběh. To samozřejmě vyžaduje určitý nadhled, nebo, chcete-li, víru. Bez tohoto nadhledu by tyto minipříběhy byly oddělené a netvořily by celek. Co má koneckonců společného příběh s první lásce ze základní školy s minipříběhem o neštovicích a co to má společného s minipříběhem o narození prvního dítěte? Zdánlivě nic. Ale viděno z určité perspektivy jsou to příběhy, které tvoří jeden velký příběh. A co je na tom zvláštního? Pokud věříme Bohu, můžeme tvrdit, že jsou to příběhy, které mají něco společného. Je to Bůh, kdo je autorem těchto příběhů, je to Bůh, kdo nás vede a kdo spojuje tyto příběhy v jeden celek.

A je krásné, že tyto příběhy se navzájem spojují, a to nejen jako životy jednotlivců, ale jako příběhy Božího lidu. Uvažme například život našeho společenství na Skalce. Před osmi lety bychom se možná vůbec mezi sebou navzájem neznali. Ale po 8 letech existence Skalky jsme spolu prožili mnoho zajímavých příběhů, které také zdánlivě nemají nic společného. Ale viděno určitou optikou či z určité perspektivy, tvoří jeden celek. A ta perspektiva je právě to, že jsou to příběhy Božího lidu. Proč to říkám? Snažím se ilustrovat, že i Bible je jeden velký příběh s mnoha dílčími minipříběhy, které zdánlivě nemají nic společného. Ale jako celek dávají smysl a dobře do sebe zapadají.

Tato série nám má pomoct dát si dohromady velký příběh zaslíbení Bible. V následujících kázáních půjdeme tématicky napříč celou Biblí a uvidíme, jak Bible mluví o Zaslíbeních pro Boží lid, to nás čeká dnes, příště bude Petr Vopařil mluvit o zaslíbení místa a pak budeme mluvit o zaslíbení království. Každé zamyšlení nám dává určitý úhel pohledu na Bibli a její velký příběh.

Mojí nadějí a modlitbou je, že pochopíme Bibli jako celek a když pak budeme později naslouchat jednomu příběhu nebo třeba jednotlivé pasáži, pochopíme, kam patří a budeme schopni lépe rozumět jejímu poselství. Pusťme se do toho. Dnes náš čeká Velký příběh zaslíbení Božího lidu. To je nadpis dnešního kázání. Bible od začátku do konce mluví o lidech. Pokusíme se v 9 jednoduchých krocích projít celou Bibli napříč a ukázat si na jednotlivých hlavních úsecích lidských dějin toto téma, které se jako červená niť táhne napříč lidskými dějinami a biblickým příběhem.

2.1 Stvoření: lidstvo s Bohem
Prvním příběhem z devíti je příběh stvoření. Tento příběh je zapsán v první knize Bible, Genesis. 26 I řekl Bůh: "Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi." 27 Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.

Bůh není samotář, ale Bohem společenství. Bůh jako Trojice je společenství, Otec, Syn a Duch Svatý. Není to ale z pocitu samoty, nebo proto, že by nás Bůh potřeboval. Bůh sám v sobě je naplněný a dokonale šťastný. Právě proto, že je sám v sobě dokonale krásný, chtěl svoji krásu a majestát ukázat všemu stvoření. Boží stvoření je akt Jeho milosti. Z Jeho čisté milosti vznikl svět, rostliny, zvířata i my lidé. Bůh s námi chtěl sdílet společenství a chtěl, abychom byli svědky jeho majestátu. Díky Jeho milosti můžeme zakoušet vztah s ním a Jeho Lásku. Bůh nás už od počátku stvořil jako společenství, abychom se radovali ze vztahu s Ním i spolu navzájem.

2.2 Pád: lidé se odcizili Bohu a sobě navzájem
Druhý příběh, který tvoří zásadní zlom v lidských dějinách je Pád člověka. Lidé se odcizili Bohu i sobě navzájem. Tento příběh je zapsaný ve 3. kapitole Genesis. 6 Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl. 7 Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi.

8 Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě. 9 Hospodin Bůh zavolal na člověka: "Kde jsi?" 10 On odpověděl: "Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se."

Co nás tento příběh učí o zaslíbení Božího lidu?
Intimní společenství, které jsme sdíleli s Bohem od stvoření a blízkost, kterou měli lidé spolu navzájem, byly nabourány naším hříchem. Naše sobectví a touha po Boho-rovnosti způsobily, že už nezakoušíme to, co jsme měli od stvoření. Toto narušení můžeme zakoušet každé ráno, když se probudíme. Je to pocit studu, nahoty, odcizení. Je to něco, co zakoušíme v rodině, na ulici, ve škole či v práci a dokonce i v církvi. Vztahy jsou narušené sobectvím, touhou dominovat a ovládat druhé. Nemyslíme na druhé a na Boha. Místo toho přemýšlíme nad tím, jak naplnit prázdnotu v našich srdcích. Ale nejde nám to. Toužíme po nebi, ale místo toho jsme na zemi. Co se stalo? Mezi námi a Bohem je nepřátelství. Bůh byl od stvoření naším přítelem.


Teď, díky naší hrozivé volbě, jsme se stali Božími nepřáteli. Důsledek vidíme např. V konfliktu mezi lidmi. V Genesis 4 Kain zabíjí svého bratra Abela. Dobrá zpráva ale je, že již uprostřed Božího soudu, v 3. kapitole čteme, že Bůh zaslibuje potomka Adama a Evy, který toto vše změní.
Tedy uprostřed odcizení a nepřátelství je naděje, kterou přináší sám Bůh. Nepřátelství jednou skončí. Ukončí jej někdo z Božího lidu, kdo přijde mnohem později.

2.3 Abraham: zaslíbený lid
Dalším významným mezníkem v dějinách zaslíbení Božího lidu je příběh o Abrahamovi. Je to vlastně celý seriál příběhů. Jméno Abraham znamená Otec lidu. Abraham je zástupcem Božího vyvoleného lidu. Abraham nebyl Žid, nenarodil se jako Izraelec, ale je považovaný za otce Židovského národa. V Genesis 15 čteme...
1 Po těchto událostech se stalo k Abramovi ve vidění slovo Hospodinovo: "Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna." 2 Abram však řekl: "Panovníku Hospodine, co mi chceš dát? Jsem stále bezdětný. Nárok na můj dům bude mít damašský Elíezer."


3 Abram dále řekl: "Ach, nedopřáls mi potomka. To má být mým dědicem správce mého domu?" 4 Hospodin však prohlásil: "Ten tvým dědicem nebude. Tvým dědicem bude ten, který vzejde z tvého lůna." 5 Vyvedl ho ven a pravil: "Pohleď na nebe a sečti hvězdy, dokážeš-li je spočítat." A dodal: "Tak tomu bude s tvým potomstvem." 6 Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost.

Bůh se rozhodl, že to nenechá jen tak. Nenechá svůj lid, který stvořil a který se mu odcizil, bez pomoci. Proto se rozhodl vyvolit si národ, na kterém ukáže lidstvu novou cestu k Němu. Jak ale víme, nebude to snadná cesta, ale cesta s mnoha peripetiemi a zákruty. Bůh se rozhodl, že se Izrael skrze Abrahama stane požehnáním pro mnoho národů. Ironií ale je, že si vybere manželský pár, který je starý a již neplodný. Proč? Aby ukázal, že cesta za Bohem je věcí Jeho milosti. Nedá se zrealizovat lidskými prostředky, ale je to především Boží milostivé sestoupení k lidem. Boží zaslíbení, že z Abrahama bude mnoho potomků vyžaduje víru. V 6. verši 15. kapitoly čteme, že uvěřil Abraham Bohu a On mu to připočetl jako spravedlnost.

Již ve Starém zákoně tedy vidíme, že Abraham dostal dar víry a tato víra mu bude počítaná jako spravedlnost. Na toto téma narazíme o mnoho příběhů dál v Novém zákoně, kde čteme, že Boží lid chodí vírou. A je to právě milostivým sestoupením Božím, spravedlností skrze víru v Ježíše Krista, že jsme přijati Bohem. Abraham měl dva syny, Izáka a Izmaela. Izmael je dítětem lidské touhy. Je to snaha naplnit Boží zaslíbení vlastní nápaditostí a v tehdejší kultuře šlo o běžnou věc. Sára, manželka Abrahama dala svému manželovi svou mnohem mladší služku Hagaru. Skrze tu se narodil Izmael. Ale to nebylo Boží přání. Abraham a Sára nevěřili Bohu, že je schopen naplnit svoje zaslíbení. Na tom ale vidíme Boží dobrotu, protože Bůh znovu a znovu opakuje svoje zaslíbení a v pravý čas Sára i přes její nevíru otěhotněla a Izák se narodil.

Ve 21. kapitole Genesis čteme:
1 Hospodin navštívil Sáru, jak řekl, a splnil jí, co slíbil. 2 Sára otěhotněla a Abrahamovi, ačkoli byl stár, porodila syna v čase, který mu Bůh předpověděl. 3 Abraham dal svému narozenému synu, kterého mu Sára porodila, jméno Izák.
4 Když mu bylo osm dní, Abraham svého syna Izáka obřezal, jak mu Bůh přikázal. 5 Abrahamovi bylo sto let, když se mu syn Izák narodil.

Tedy Bůh plní svůj slib skrze akt Jeho milosti. Je to skrze zázrak, že Bůh plní svoje sliby.
Jaké poučení z tohoto příběhu máme vzít? Podívejme se na novozákonní komentář z listu Židům 11,8-12:
8 Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde. 9 Věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlil ve stanech s Izákem a Jákobem, pro které platilo totéž zaslíbení, 10 a upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh. 11 Také Sára věřila, a proto přijala od Boha moc, aby se stala matkou, ačkoliv už překročila svůj čas; pevně věřila tomu, kdo jí dal zaslíbení. 12 Tak z jednoho muže, a to už starce, vzešlo tolik potomků, 'jako bezpočtu je hvězd na nebi a jako je písku na mořském břehu'.

Jak máme reagovat na milostivý Boží slib? Vírou. To, co je v lidských očích nemožné, je v Božích očích možné.
Pokud Bůh něco slíbí, to se i naplní, ať už nám to přijde podivné a pochybujeme nebo věříme. Je ale lepší věřit.

2.4 Izrael: osvobozený lid
4. příběhem zaslíbení Božího lidu je příběh o Izraeli jako takový.
Z malé rodiny Abrahama se stal celý národ. O tom čteme v druhé knize Mojžíšově, Exodu... 7 Ale Izraelci se rozplodili, až se to jimi hemžilo, převelice se rozmnožili a byli velice zdatní; byla jich plná země.
Izrael byl velkým národem, ale mělo to jeden velký háček. Izrael byl uvězněn a zotročen v Egyptě.
Co nás ale příběh zaslíbení učí? Učí nás, že Bůh je nejen Bohem slibů, ale především Bohem, který svoje sliby splní.
Bůh zaslíbil, že svůj zotročený lid zachrání. Z lidské strany to vypadá divně. Co je to za Boží lid, když místo aby byl v zaslíbené zemi, je v otroctví v zemi dvojího sevření? Jádrem Božích záměrů vyvedení z Egypta je zaslíbení (Ex 6,7n):
7 Vezmu si vás za lid a budu vám Bohem. Poznáte, že já jsem Hospodin, váš Bůh, který vás vyvede z egyptské roboty. 8 Dovedu vás do země, kterou jsem přísežně slíbil dát Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. Vám ji dám do vlastnictví. Já jsem Hospodin."
Bůh je se svým lidem a tvoří si svůj nový lid, Izrael. Na Izraeli můžeme vidět dvě věci: Za prvé, lidskou nevěru. Izrael pochyboval, že je Bůh s nimi. Když Bůh skrze Mojžíše vyvedl svůj lid z Egypta do pouště, Izrael pochyboval, že je Bůh s nimi. Raději se chtěli vrátit do jistoty otroctví. To je příběh, který je velmi podobný tomu našemu. I my někdy pochybujeme, že jako věřící lid patříme Bohu a že je Bůh s námi i v těch nejhorších zkušenostech v našem životě. I my padáme na hubu a klesáme na kolena. Ale i přes naše pochybnosti, se učíme tak jako Izrael, že... Za druhé, Bůh navzdory naší nevěře, věrný. I když se Boží zaslíbení v poušti ještě nenaplnilo, 40 let musel Boží lid chodit po poušti, dokud celá jedna generace nezemřela, druhá generace již vešla do zaslíbené země a Boží slib se naplnil.
V tomto velkém příběhu čteme o Desateru. Bůh dal Izraeli deset slov, deset směrnic pro život. První směrnicí je zaslíbení... ujištění... prvním přikázáním desatera není přikázání, ale slib...
(Ex 20,2) "Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.

Bůh ujišťuje Izrael, že bude s nimi. Říká, vzpomeňte si, byl jsem s vámi v Egyptě, budu s vámi i dál. Všechny přikázání desatera jsou uvedeny v budoucím čase. Nebudeš mít jiné bohy. Budeš zachovávat sedmý den. Nebudeš lhát a vraždit. Budeš ctít své rodiče. Každé přikázání jak z první, tak z druhé desky Mojžíšovy je formulováno jako zaslíbení. Bůh zaslibuje kvality, které bude mít Jeho lid. Proč je to pro nás důležité? Vírou již vidíme, že v Kristu jsme Boží lid, že tyto sliby se vztahují i na nás.
Co se ale stalo? Uprostřed tohoto zjevení vidíme, že Izrael opět pochyboval. Začal uctívat zlaté tele a nečekal na Boha a Mojžíše. To čteme v Exodu 32. Bůh to ale s Izraelem nevzdal. Bůh má totiž plán, chce zjevit svoji slávu všem národům. Lidská neposlušnost ani hřích Boha neodradí od Jeho věrnosti a od Jeho záměru zformovat svůj lid. Konečným cílem je, aby Boha uctívali všechny národy.

Jak je to možné? Jak může někdo tak nesvatý jako je člověk a my jako lidé, uctívat někoho tak svatého, jako je Bůh ve své kráse a majestátu? Jak může přebývat svatý Bůh mezi nesvatými lidmi? Na to nám odpovídá kniha Leviticus.
Bez knihy Leviticus nemůžeme pochopit smysl našeho života. A nemůžeme ani rozumět, jak můžeme jako Boží lid uctívat Boha. Kniha Leviticus je obtížná, protože je to kniha rituálních předpisů a dnešnímu člověku je vzdálená. Navíc to není kniha, která je napsaná formou příběhu. Když ale vidíme souvislost s Božím lidem, Izraelem, můžeme i my pochopit její význam v celku Velkého příběhu.

Kniha Leviticus, 3. Mojžíšova nám říká dvě věci:
Za prvé, svatý Bůh přebývá mezi svým nesvatým lidem skrze smírčí oběť, ta je zprostředkovaná knězem. A za druhé, kapitoly 11-25 mluví o rituální a morální svatosti.
Cože? Není to v protikladu s tím, co bylo doposud řečeno? Je to snad lidská aktivita, která nás přibližuje k Bohu.

Přečtěme si to, co říká náš Novozákonní komentář, list Židům 10:
10 Tou vůlí jsme posvěceni, neboť Ježíš Kristus jednou provždy obětoval své tělo. 11 Každý kněz stojí a koná denně bohoslužbu, znovu a znovu přináší tytéž oběti, ale ty nikdy nemohou navždy zahladit hříchy.
12 Kristus však přinesl za hříchy jedinou oběť, navěky usedl po pravici Boží 13 a hledí vstříc tomu, 'až mu budou nepřátelé dáni za podnož jeho trůnu'. 14 Tak jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje.

Kniha Levitus nás tedy učí, že sami to nezvládneme. Potřebujeme oběť, která nás očišťuje od našich hříchů. V kontextu dnešní svátosti, Večeře Páně, si můžeme připomenout, že je to Kristus, kdo přinesl nejvyšší oběť, která nás spojuje s Bohem. Není to tedy naše zásluha, o nic víc než to byla zásluha Izraele. Izrael obětoval zvířata, aby se očistil od svých hříchů a aby se posvětil, když byl znesvěcen. Oběť činila lid svatý a přijatelný pro Boha.
Na to nesmíme jako Boží lid zapomínat, není to našimi zásluhami, ale je to Boží zásluhou, že jsme přijatelní pro Boha.
Proto platí, že Bibli neporozumíme, pokud neporozumíme Kristu. A naopak, Kristu neporozumíme, pokud neporozumíme Bibli. Bez knihy Leviticus nepochopíme celý příběh a bez Krista nepochopíme knihu Leviticus.
Pojďme ale dál. Zrychlíme to.

2.5 Úpadek a exil: lid v zajetí
Pátým příběhem je úpadek a exil. Izrael se ocitá v zajetí. Lidé, kteří byli stvořeni Bohem proto, aby Ho uctívali se stali rozděleným národem. O tom čteme v 1. Královské 12. Šalomoun přivedl Boží národ k bankrotu a nastupující králové to nedokážou napravit.
Oba národy, severních 10 kmenů ani 2 jižní kmeny nakonec nepřežijí.
Boží soud nad modlářstvím Izraele se definitivně završí v 8. století pro severní Izrael a v 6. století pro Judsko. Asyrští králové a Babylónský král Nabukadnesar odvede Boží lid do zajetí.
To vypadá jako veta pro Izrael a konec naděje.

2.6 Proroctví: pozůstatek lidu
To nás ale přivádí k šestému příběhu zaslíbení Božího lidu.
Bůh si povolá proroky, aby Božímu lidu ukazovali na naději, kterou mají v Hospodinu. Důležité je, že Bůh si povolá Věrný pozůstatek.
V proroku Jeremjášovi čteme:
31 "Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novu smlouvu. 32 Ne takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země.

Oni mou smlouvu porušili, ale já jsem zůstal jejich manželem, je výrok Hospodinův. 33 Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. 34 Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: »Poznávejte Hospodina!« Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat."

Na jiném místě u proroka Zacharjáše čteme:
7 "Probuď se, meči, proti mému pastýři, proti reku, mému společníku, je výrok Hospodina zástupů. Bij pastýře a ovce se rozprchnou! K maličkým však obrátím svou ruku. 8 Z celé země, je výrok Hospodinův, budou dvě třetiny vyhlazeny, zajdou, jen třetina v ní zbude. 9 Tu třetinu však provedu ohněm. Přetavím je, jako se taví stříbro, přezkouším je, jako se zkouší zlato. Ti budou vzývat mé jméno a já jim odpovím. Řeknu: »Toto je můj lid.« A oni řeknou: »Hospodin je můj Bůh.«"

Tedy Bůh si buduje svůj lid skrze pozůstatek. Vlastně je to tak, že 2/3 lidu musí zahynout, aby 1/3 mohla být Božím lidem. To zní tvrdě.
Nejprve je to tak, že Bůh rozšířil v Abrahamovi svou náruč na všechny národy, to je jeho zaslíbení. V exilu je to ale tak, že Bůh naopak zúžil Izrael na svůj svatý pozůstatek. Je ale Bůh nevěrný svým zaslíbením? Rozhodně ne. Je věrný, to vidíme v dalším příběhu.

2.7 Ježíš: Bůh s námi a Boží věrný lid
Sedmým a nejdůležitějším příběhem Božího lidu a Božích zaslíbení je Ježíš. Zatímco Izrael ukazuje k naplnění Božích zaslíbení do budoucna, v Ježíši Kristu se Boží zaslíbení zpřítomňuje. Není to jen odkaz do budoucna, ale stává se to realitou. Ježíšovo jméno je Immanuel, to je Bůh je s námi (Mt 1,23). V Ježíši se všechna starozákonní proroctví o Mesijáši naplňují a všechny předešlé příběhu spojují v jeden celek.
Bůh, který chodil s Adamem a Evou v ráji, chodí teď mezi lidmi na zemi.
To, co bylo ztracené pádem člověka, bylo obnovené obětí Ježíše Krista. To co bylo nehmatatelné a pouze neviditelně přítomné v Božích zaslíbeních se v Kristu stává realitou.

Izrael byl Bohu nevěrný, Ježíš je Bohu věrný. Bůh musel vyvolit svůj pozůstatek, aby očistil Izrael, Kristus ale nikdy nezhřešil a je Bohu čistý.
Když to zobecníme, Boží zužování pokračuje. V Abrahamovi zúžil výběr na jednoho člověka a na jednu rodinu, v Izraeli zúžil vyvolení lidstva na jeden národ, pak dokonce jen na jednu třetinu a v Kristu zúžil vyvolení na jediného člověka - Ježíše.
Realitou je, že všichni jsme nevěrní a hříšní a mzdou hříchu je smrt. Nikdo si nezaslouží spasení a přístup k Bohu.
Je to ale Ježíšovou věrností až do hořkého konce, že chce Bůh ukázat své milosrdenství a všechny lidi zachránit.
V tomto kontextu pak můžeme číst známý verš z Jana 3,16. Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v Něho věří nezahynul, ale měl věčný život.
Povězme si to, bez znalosti Starého zákona toto zaslíbení zní jako pohádka nebo to nedává moc smysl. Když ale víme, jaký je Boží záměr už od stvoření, přes Abrahama, k Izraeli, vše do sebe najednou zapadá a dává to smysl.

2.8 Církev: nový lid
Vypadá to, že by to zde mohlo skončit, ale to není vše. Příběh pokračuje. Jak? Osmým příběhem, církví.
V 2. Korintským 6 čteme:
My jsme přece chrám Boha živého. Jak řekl Bůh: 'Budu přebývat a procházet se mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.'
Zaslíbení lidu, které Bůh dává, se naplňuje v církvi. Kristus je hlavou své církve, církev je Božím lidem, Jeho tělem. Církev je nový Izrael. V Církvi přebývá Bůh uprostřed svého lidu. V důsledku toho máme žít jako svatý Boží lid, jako Boží společníci.
O lidech, kteří jsou v Kristu, Bůh říká: "Já budu jejich Bohem a oni mým lidem.
Vidíme, že 8. příběhem se vše mění. Už není jeden národ, ale mnoho národů. Už není jeden člověk, Abraham, ale skrze jednoho člověka - Ježíše - mnoho lidí. Na druhou stranu víme, že v Kristu se naplňuje celá Bible, celý příběh dochází svého naplnění.


2.9 Nové stvoření: nové lidstvo
Skončíme 9. příběhem, Božím zaslíbením nového lidstva.
Ve Zjevení 21 čteme:
1 A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo. 2 A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. 3 A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: "Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, 4 a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo."
Bůh zaslibuje, že se vrátí a přetvoří to, co ještě není s ním. Hřích bude odstraněn a lidstvo spojeno s Bohem.

Všichni zakoušíme, že ještě nejsme v nebi. Ale ti, kdo vírou následují Ježíše jednou budou. Stejně jako Izrael, i my, Ježíšova Církev smíme doufat a mít naději, že smrtí život nekončí, ale po smrti následuje věčný život. Jsme na tento život připraveni?


3. Závěr
Dnes jsme vyprávěli velký příběh Božího lidu. Uvědomili jsme si, že navzdory lidské nevěře, Bůh je neustále věrný svým slibům a naplňuje je. Viděli jsme panoráma Biblického příběhu. Uvědomili jsme si, že jsme jako lidé součástí toho velkého příběhu. Bez znalosti velkého příběhu neporozumíme detailům a naopak, se znalostí velkého příběhu můžeme rozumět i detailům, které jsou někdy nejasné. Viděli jsme, jak Bůh buduje svůj lid z jednoho člověka, z jedné rodiny, přes svůj národ, až své ohnisko
opět zúží na jednoho člověka - Ježíše a z Něho opět rozšíří svá zaslíbení na církev a na celý svět. Přeji nám všem, abychom si neustála uvědomovali, jak je Bůh dobrý, že s námi počítá a že jsme pro Něho významní. Dovolte mi skončit otázkou, jsi součástí Božího příběhu? Pokud ne, co ti brání, abys byl? Amen.