Září 2014

Ef 5 Buďte děti světla

20. září 2014 v 18:22 | Grizly |  Kázání
Úvod

Milí Kristovi přátelé, dnes budeme pokračovat v naší započaté sérii na téma Nový život. Dovolte mi připomenout, kam jsme doposud dospěli. V prvních dvou kázáních jsme vykládali text 2. kapitoly listu Efezským. Uvědomovali jsme si, že protože nás Bůh obživil v Kristu, můžeme vést úplně nový život. Bůh nám dal obrovské privilegium nazývat se Jeho dětmi, pokud žijeme tento nový život. Bůh nás povolal k dobrým skutkům, které činíme, pokud jsme spojeni s Ním. Mrtvý člověk žije v zajetí smrti a nemá na výběr, žije podle své přirozenosti a ani mu nepřijde, že by to mohlo být jinak. Naopak, křesťan, který přijal Ducha Svatého žije nový život v Kristu. V dalším kázání jsme mluvili o praktických důsledcích pro náš život. Prvním důsledkem je život v jednotě. Už nezáleží na našem jazyku, rase, vzdělání ani profesi, rodinném původu. V Kristu jsme jeden Boží lid. To ale neznamená, že naše individualita nemá žádnou hodnotu. Není to jako v komunismu, kde je jednotlivec jen malá tečka ve velkém prvomájovém průvodu, kolečko v soukolí. Právě naopak. Právě díky Kristu se to, co do nás Bůh vložil může plně projevit. Na naší individualitě záleží.



V Boží rodině je prostor pro naši jinakost, která spolupracuje s druhými lidmi. Naše dary a jinakost je obohacením pro druhé. Ve třetím a čtvrtém kázání jsme vykládali 4. kapitolu Efezským. Mluvili jsme o dalších důsledcích nového života. Jsou to dary, které Bůh dal církvi, dary apoštolů, proroků, evangelistů, učitelů a pastýřů, aby sloužili k budování Kristova těla. Cílem Božích darů je obohacovat ostatní, cílem je duchovní růst jednotlivce i celé církve. Když sloužíme dary, které nám Bůh dal, rosteme ve víře a pomáháme budovat Kristovo tělo, církev. Minulý týden jsme vykládali text ze 4. kapitoly od 17. verše. Apoštol Pavel znovu připomíná, že jsme odložili svého starého člověka a oblékli jsme nového. Je to metafora převlékání se. Dámy to jistě znají. Málo kdo má jen jedny šaty. Pro každou příležitost jiné, že? Ale tady není řeč o vnějším převlečení se. Není to jako u chameleona, kde se mění jeho kůže. Tato změna, o které mluví apoštol Pavel se děje zevnitř ven. Toto svlečení starého člověka a oblečení nového má důsledky pro naše chování. O tom mluvil Mark posledně. Nový člověk už nelže, ale mluví pravdu v lásce. Z úst křesťana nevychází zlá slova, která ubližují druhým.



Naopak, z našich úst vychází slova, která povzbuzují a budují.

Pokud jsme ale realističtí, vidíme, že to tak vždycky není. Proto máme dnes možnost složit naše hříchy u Kristova kříže a začít znovu. Večeře Páně je vlastně takový restart. Můžete dnes nechat svoje hříchy za sebou. Dnes se dostáváme k páté kapitole listu Efezským. Budeme mít dva výklady. Jeden mám dnes já a druhý bude mít příští týden Karlos. První část 5. kapitoly mluví o tom, jak se prakticky projevuje život křesťana. Apoštol Pavel přirovnává víru k chození. Chození v lásce, chození ve světle a chození v moudrosti. To je prvních 20 veršů 5. kapitoly. Následující týden budeme vykládat druhou část, od verše 21 do verše 33. Tam Pavel mluví o důsledcích nového života pro vztahy v rodině a v manželství. Jak vidíme, Bible je velmi praktická kniha, kterou stojí za to číst a studovat pořádně. Nejen povrchně číst její obsah, ale promýšlet do hloubky a aplikovat do našich životů. Pojďme tedy s chutí na to. Dnešní kázání jsem nazval "Žijte jako děti světla", rozdělím ho pro větší přehlednost podle struktury textu do třech částí, první část je chození v lásce, to jsou verše 1-7. Druhá část je chození ve světle, verše 8-14, odtud je název tohoto kázání.

A třetí část, verše 15-20, chození v moudrosti.



Choďte v lásce 1-7 (přečti vv 1-7 podle SNC)

Apoštol Pavel v 1. verši mluví o imitaci, napodobování Boha. V čem máme Boha napodobovat? Máme Boha napodobovat v lásce. Jaké lásce? Bůh poslal svého Syna jako oběť za naše hříchy, to se dovídáme ve verši 2. Kristus se obětoval, abychom nemuseli zemřít. Ale druhý verš se zaměřuje spíše na pozitivní aspekt Kristovy oběti. Tady někteří z vás můžou namítnout, co je na oběti pozitivního? Co je pozitivní na tom, že někdo umře? Někdo dokonce může namítnout, jak můžeš mluvit o lásce, když otec obětuje vlastního syna? A jak to může být příklad pro nás? To jsou vážné otázky, které zaslouží pozornost, pokud to nejsou jen slova cyniků a pokud jsou takové otázky myšleny upřímně. Kristova oběť byla dobrovolná. Boží Syn chtěl prokázat svou lásku k nám a to je důvod, proč umřel na kříži. Ve druhém verši čteme, Kristus miloval nás a vydal sám sebe za nás jako dar... tedy není to tak, že by ho někdo nutil. Někteří teologové jdou tak daleko, že mluví o Božím utrpení z lásky. Pravdou je, že Bůh nechce, aby někdo musel zbytečně umřít.

Na jiném místě čteme, že Bůh nemá zálibu ve smrti svévolníka. Jak by pak mohl mít zálibu ve smrti svého vlastního Syna? Jak to tedy je? Nebylo jiné cesty než cesty kříže. Jen Kristův kříž mohl vykoupit tebe a mě z otroctví hříchu, smrti a temnoty. Kristova láska k nám má dva nesmírně důležité rozměry. O těchto rozměrech mluví verš 2. Za prvé, je to dar. A za druhé je to oběť. Zkusme si to představit na lidském příkladu. Když kamarád dá kamarádce květinu, je to dar. Jistě, může tím něco sledovat. Ale pokud je to dar z lásky, dává ji jen tak, protože chce. Má touhu druhého člověka obdarovat a učinit jej šťastným. Není to tak, že to dělá z nějakého sobeckého důvodu. Podobně, když jsme jako děti dostávaly od našich rodičů dárky, rodiče neměli (většinou) žádný sobecký důvod, prostě samotná radost dětí, když dostanou dárek je odměnou. Jsem teď trochu sentimentální, ale myslím, že většina lidí, když dostane hodnotný a pěkný dárek, má radost z toho dárku. A zároveň vnímá, že dárci na nich záleží. Dárce dává prostě proto, že chce. Nedávno jsem mluvil s jedním kamarádem ze západních Čech. Ten kamarád měl leukémii. Dostal krásný dárek. Dostal kostní dřeň.



A úžasné bylo, že ta kostní dřeň mu zachránila život. Jak na to reagoval? Byl nesmírně vděčný svému dárci. A po několika letech mu ta organizace umožnila, aby se setkal se svým dárcem a on mu vyjádřil vděčnost za dar života. Zkrátka normální je, že když dostaneme hodnotný dar, tak jsme vděční. On si svůj dar nijak nezasloužil. Ten dárce vnímal potřebu, viděl člověka, který by jinak umřel, a tak mu chtěl zachránit život a udělal to. Bylo mu jedno, jak moc ho to bude bolet. Odebírání kostní dřeně není příjemné. Je to velká jehla a hodně to bolí. Mnoho lidí to proto neudělá. Cílem mého kázání není, abychom se stali dárci krve nebo kostní dřeně, to byste mi špatně rozuměli. Máte svobodu to udělat nebo neudělat. A je to v pořádku. Podobně je to s Bohem a s námi. On dal to nejcennější co měl - sám sebe, jako dar. Dal dar lidem, kteří si to vůbec nezaslouží. Spasení, záchranu před peklem a věčnou smrtí na kosmickém popravišti, to je velký dar. Spasení pro život s úžasným Bohem na věčnosti je ten nejlepší dar, který nám Bůh nabízí a dává. Je jen na nás, zda tento dar přijmeme a nebo ho odmítneme. Za druhé, Boží láska je oběť. Opět použiji nedokonalé přirovnání.





Na své manželce vidím, jak každý den, hodinu co hodinu se stará o našeho syna. Každý den, hodinu co hodinu starání se o dítě je oběť. Když je dítě nemocné, musí rodič často vstávat. Nemluvě o odsávání hlenu z nosu a podobné věci. Můžete namítnout, že to maminky dělají z pudových důvodů. Asi budete mít částečně pravdu. Ale je to náročné a tatínci by měli maminkám pomáhat, aby na to maminky nebyly samy. Musím přiznat, že to ne vždy dělám a selhávám v tom. Proč to ale říkám... Je to obraz nesobecké lásky maminky, která se stará o své dítě. Není v tom zkrátka žádný důvod jiný než láska. A tak je to i s Bohem a námi. Bůh nás chce zachránit, protože je prostě takový. Je to v Jeho nátuře. Nechce sledovat smrt hříšníků, ale chce udělat vše pro to, aby došli spasení. Důležité je si ale uvědomit, kdo je dárcem oběti a kdo je příjemcem oběti. Podle verše 2 je to Kristus, kdo dává oběť a Bůh je příjemcem. Tedy Syn přináší oběť svému Otci. Dělá to z lásky, protože má svého Otce rád, dělá to dobrovolně. Strašně zajímavé je, co je o této oběti řečeno. Co se vám vybaví, když se řekne oběť?



Většinou, když se řekne slovo oběť, není to moc příjemná asociace. Musíme přinášet oběti. Oběti holocaustu. Oběti teroristického činu. Nevinná oběť. Zkrátka slovo oběť je masivně zatíženo různými negativními zkušenostmi, ať už individuálními nebo kolektivními. Ale v tomto případě je to jinak. Co Bible říká o Kristově oběti? Není to oběť z donucení nebo neochotná oběť. Je to "oběť Bohu v příjemnou vůni" (ČSP). Oběť a příjemná vůně? S tím nemáme zkušenost. Hovínka miminka moc nevoní. A maso obětí spalované v pecích smrdí nepopsatelným způsobem... O čem to pro Boha Pavel mluví? Ví něco, co my nevíme? Ve starém zákoně se přinášely zvířecí oběti. Když se peče maso, může to být příjemná vůně. Podobně, když se pálily rostlinné oběti, mohla to být příjemná vůně. Ale my tento obraz před nosem nemáme, tak v našich nosech a očích oběť příjemná není. Tuto metaforu můžeme vnímat prostřednictvím víry, jinak by nám nedávala smysl. Když se podíváme na kontext 5. kapitoly, vidíme to, co předchází - ve 4. kapitole je řeč o odpuštění a laskavosti (v 32). To je obrazně příjemná vůně. Když se dokážeme obětovat pro druhého a zachránit mu život, to nesmrdí, ale naopak - obrazně - to je příjemná vůně.

Když se někdo zachová nesobecky a pomůže druhému, to je vůně. U apoštola Pavla na jiném místě je řeč o církvi jako o Kristově vůni ke spasení. Tedy pokud církev žije podle Kristových slov, je libou vůní lidem, kteří touží po spáse. Naopak těm, kdo žijí v nepravostech je zápachem a církev se jim nelíbí. Žel někdy je to tak, že nežijeme krásné příklady víry, abychom byli libou vůní v tomto světě a naše oběti se Bohu líbili. Jak jsme četli v dnešním textu z Izajáše... Bůh nenáviděl oběti Izraele, hnusily se mu jeho bohoslužby, protože nebyly upřímné, byly pokrytecké. K čemu bohoslužba, když všichni vidí, že lidé popírají pravdu a jednají proti duchu spravedlnosti? Proto Bůh skrze proroka vybízí k pokání. Věřím, že právě dnes, když slavíme SVP je to výzva k pokání a opravdovosti i pro nás.

Líbí se mi, jak toto místo vykládá překlad Slovo na cestu - "z takové lásky se Bůh těší". Kristus dobrovolně ze své lásky k nám dal svůj život, abychom my získali přístup k Bohu. Abychom mohli prožívat radost a přijetí od Boha, od Jeho vlastního Otce. Boží láska má tedy dva důležité rozměry - je to dar a je to oběť.

Pojďme ale dál. Od 3. do 5. verše apoštol Pavel píše, jak se projevuje život bez Boha.

Dává jasné negativní příznaky toho, jak se chová člověk, který si volí místo Boha sám sebe. Nebudu tu obšírně rozmazávat, jaké všechny hříchy můžeme dělat. Nechme na sebe v upřímnosti působit Boží slovo. Přečtěme si to ještě jednou. Můžeme tento "seznam" použít jako zrcadlo našeho svědomí, které je často otupělé a potřebuje posílit, abychom věděli co je správné a co je špatné. Použijme to jako pomůcku k přípravě ke slavení Večeře Páně. Od 3. verše: Chamtivost. Jakékoliv výstřednosti a pohlavní zvlášť. Oplzlé vtipy, vulgární řeči a sprosté historky. Smilstvo a nečistota. Hanebnost, hloupé řeči, laškování. Když to zobecníme, apoštol Pavel mluví o hříších našeho jazyka a našeho srdce. Naše srdce je zdrojem hříchu. V nás samotných je něco, co způsobuje, že děláme to, co je špatné a proti Bohu. Pokud čteme toto slovo pozorně, uvědomíme si, že takto křesťan jednat nemá a pokud udržuje vztah s Bohem čistý, ani tak nejedná. To neříkám proto, abych někomu z vás řekl, že není dobrý křesťan. Apoštol Pavel mluví o tom, jak se projevuje nový život v Kristu. Tímto seznamem ukazuje kontrast se starým životem bez Boha. K čemu jsou určena naše ústa?



Aby vzdávala chválu Bohu. Ve čtvrtém verši čteme doslova, že máme vzdávat díky Bohu. Díkuvzdání, tedy vděčnost Bohu je projevem našeho spasení. Člověk, který pořád kritizuje, vidí na všem a na všech chyby a svými slovy ubližuje druhým jen dokazuje, že neprožil dostatečně Boží lásku a potřebuje činit pokání a obrátit se k Bohu. Abychom byli realističtí - to potřebujeme všichni! Pokud v tuto chvíli prožíváš obvinění, ne ode mě, ale od Boha, nezoufej. Proto dnes slavíme Večeři Páně, svátost, kterou ustanovil sám Ježíš, kde můžeš znovu prožít odpuštění. Máš šanci začít znovu. Prožij povzbuzení, že pokud jsi uvěřil(a) Kristu a Jeho slovu, jsi Božím dítětem a Bůh tě má rád. A z tohoto základu vycházej k novému životu v Něm. Apoštol Pavel dává nekajícímu hříšníkovu facku, když řekne, že žádný člověk, kdo takto jedná nevejde do Božího království. To je opravdu síla. Zvláště když si uvědomíme, že se to týká každého z nás. Když na to vztáhnu paralelu z evangelií, kde se Ježíšovi učedníci ohrazují proti Ježíšovým slovům: "to je hrozná řeč". "Kdo tedy může vejít do Božího království?" Víte, co Ježíš odpovídá? "Co je u člověka nemožné, u Boha je možné." Bůh zkrátka straní hříšníkovi, který činí pokání.

Bůh je na straně lidí, co si uvědomují, že na to nemají a má je rád. Bůh miluje hříšníky, ale nenávidí hřích. Pavel chce říct, že když žijeme nový život v Kristus v pokání a radosti z Boha, náš život se projevuje vděčností a ne hříchem.



Choďte ve světle 8-14 (přečti vv 8-14 podle SNC)

Druhá část, od 8. do 14. verše se nazývá chození ve světle. Je zajímavé, že Pavel používá obraz chození. Alespoň v původním jazyce je použito slovo pro chození, tak je to i v některých anglických překladech. V kralickém překladu je také použité slovo chodit.

Zkusím to ilustrovat na lidské zkušenosti. Včera ráno jsem si hrál se svým synem. Hrál jsem na kytaru a Vojtíšek ke mně přilezl a chtěl si hrát s kytarou. Začal lézt po mých nohou a postupně se vyškrábal na můj klín a chytil se kytary. Ale byl stále hodně daleko, tak udělal první pokusy o krůčky. Držel jsem ho za ruce a on udělal první dva krůčky ke mně. Byl jsem na něj moc pyšný. Tím neříkám, že umí chodit. Ale umí se opřít a stát. Je úžasné sledovat, jak děti dělají první pokusy o chození. Každý z nás to zažil, že jsme se v určité chvíli odvážili udělat první krok. Jak se chodí? To jsem si uvědomil, když jsem se učil tancovat.

Tam jsme neustále mluvili o přenášení váhy a rozebírali jsme neustále kroky. Abychom chodili, musíme přenést váhu z jedné nohu na druhou. Krásně jsem to mohl sledovat na Vojtíškovi. Když jsem ho držel a on měl pocit stability, podíval se na svou levou nohu, opřel se o ní a zvednul pravou nohu a přenesl ji víc dopředu. A pak na ni došlápl. A znovu. Má ještě kulatá bříška na nohou, tak stojí spíše na prstech, než na chodidlech. Je to roztomilé. Kdybych ho nedržel, tak by spadnul. Ale je to ilustrace. Abychom udělali krok, je nutné přenést váhu. Je nutné něco pustit, abych udělal krok. Tak je to věřím také s námi a s Bohem. Tak je to v duchovním životě s Kristem. Pokud jsi křesťan, projevuje se to tak, že děláš nové kroky víry. Nelezeš už jen po zemi, ale odvážíš se vstát na nohy. Je tam tatínek, který tě drží za ruku. A ty máš důvěru udělat první krok. Můžeme na chvíli přemýšlet, jaký další krok víry máš udělat. Dělání krůčků víry tu není myšleno v první řadě na službu, ale na náš duchovní růst v etické oblasti. Podle 9. verše je ovocem světla dobrota, spravedlnost a pravda. Jak můžeš růst v těchto oblastech? Je třeba být upřímný, vyznávat Bohu svá selhání a prosit Ho o vedení a o to, aby mi ukázal konkrétně, kde a jak potřebuji růst.

Zajímavé je, že je v 9. verši (8.) použitý přítomný čas. Přeložili bychom tu větu: "proto žijeme jako děti světla". Není to rozkazovací způsob, jak to některé překlady špatné překládají. Tyto překlady říkají: žijte proto jako děti světla. Tak jsem i nazval dnešní kázání. Ale je to možné někomu přikázat, aby byl jako Kristus? Buď jako Ježíš! Proč je v originále uvedený přítomný čas? Proč bychom měli číst spíše "žijeme jako děti světla"? Co to znamená? Moc se mi líbí, jak překládá SNC: "vaše vystupování to musí dokazovat". Věřím, že básník tím chtěl říct, že člověk, křesťan, který je spojený s Kristem, chodí ve světle. Není to příkaz, je to skutečnost. Důsledkem duchovního života s Bohem je láska. Tedy křesťanský životní styl se nedá vynucovat nebo nařizovat, ale když zakoušíme Krista a vztah s ním v našem životě, proměňuje to naše chování. Je to na nás prostě vidět. Neodpustím si jedno srovnání. Je to jako když je člověk zamilovaný. Jeden můj dobrý kamarád začal chodit s kamarádkou. Je to na něm vidět, když jsou spolu. Udělá i věci, které by normálně neudělal. Myslí na její potřeby, dává ji přednost... Zkrátka je jiným člověkem. Člověk, který je zamilovaný do Ježíše, je nakažený láskou a nemůže prostě jinak. Je to na něm poznat.

Ještě jeden příměr z Matrixu. Když Neo přijde k vědmě a ptá se jí, zda je vyvolený, ona mu odpovídá příměrem. "Dám ti radu, být vyvolený je jako být zamilovaný." Tedy když je někdo zamilovaný, je prostoupena láskou celá jeho bytost.

Pavel na tomto místě používá metaforu světla. Světlo je symbolem pravdy, spravedlnosti, dobroty a čistoty. Na druhou stranu píše v 11. verši, že jako křesťané, děti světla nemáme mít účast na neplodných skutcích tmy. Tedy máme žít jako děti ve světle. Když jsme spojeni s Ježíšem, žijeme ve světle.



Choďte v moudrosti 15-20 (přečti vv 15-20)

Třetí část našeho dnešního slova jsem nazval chození v moudrosti. Jsou to verše 15 až 20.

V 15. verši se mi líbí překlad "choďte obezřetně". Je to blízké originálnímu textu. Doslova "přesně, opatrně". Abychom pochopili, co tím Pavel myslí, podívejme se na kontext 15. verše. Nežijte jako nemoudří, ale jako moudří. Co tím Pavel myslí? Když čteme dál od 16. verše vidíme, že to Pavel konkretizuje. Na co tedy máme dávat pozor, když chodíme s Pánem? Co to znamená konkrétně? V 16. verši čteme, že máme "vykupovat čas".

Líbí se mi ekumenický překlad, který prostě říká: "nepromarněte tento čas". Proč? Věta pokračuje, "protože dny jsou zlé". Když to pochopíme negativně, je to varování, že nezbývá mnoho času, než se Kristus vrátí. Máme proto být ve střehu, připravení na Jeho návrat. A když to uchopíme pozitivně? Co máme dělat? Máme vykupovat čas. Máme hledět využívat každý okamžik našeho života. Nemáme promarnit náš život a drahocenné chvíle zahálkou a hříchem, ale naopak být aktivní a milovat Boha a druhé. Pavel nás dál povzbuzuje, abychom hledali Boží vůli pro náš život. Ptáš se, co Bůh chce ve tvém životě udělat? Zkrátka se 16. verš dá pochopit jako dobrý time-management, jako správné hospodaření s časem, to tak asi je... ale myslím, že smysl je ještě hlubší. Je to výzva k pozornému zkoumání, introspekci našeho jednání. Pavel ve známém 18. verši používá obraz nadměrného pití. Nemáme se opíjet vínem, což je prostopášnost, ale raději máme být naplňováni Božím Duchem. Pavel nezakazuje pití vína, ale ukazuje, k čemu nadměrečné pití vede - k hříchu a odcizení od Boha. Co je důležitější, nedává nám jen nějaký povrchní zákaz, ale dává nám povzbuzení. Na tomto místě nutno říct, že žádný překlad není přesný.

Některé překlady v 19. verši říkají, naplňujte se Duchem, ČEP říká plni Ducha zpívejte... KP říká plněni buďte... což je poměrně blízko originálnímu textu. Lepší by bylo naplňováni buďte nebo raději "nechte se naplňovat" Duchem Svatým. Co touto tajemnou větou chce Pavel říct? Není to jednorázová věc, ale je to opakovaný proces. Nemluví o tom, že přijmeme Ducha Svatého při křtu. Ale mluví o každodenním chození Duchem. To uvádí i na jiném místě: "Choďte Duchem a žádosti těla nedokonáte." Mluví tu o závislosti na Bohu. Máme být otevření Božímu vedení. Bůh nás chce vést Jeho Duchem. Jde tu o to, kdo má v našem životě kontrolu. Jsem to já? Je to víno? Nebo je to Bůh? Položme si upřímně otázku, kdo je šéfem mého života?

Jak se to pozná? Pavel je velmi konkrétní. Projevuje se to zpěvem a to velmi rozmanitým zpěvem. Zpěvem duchovních písní, chval, žalozpěvů. Nejde tu ale jen o vnější zpívání. I pokrytec může zpívat krásné písně a v srdci může být daleko od Boha. Máme svým srdcem i ústy zpívat Pánu Bohu. To jistě děláme v bohoslužbách. A nezáleží tolik na tom, zda máš hudební sluch. To, že nejsi muzikální tě neomlouvá.



Zde je ale důležité upozornit na to, že to není příkaz: zpívejte... opět mluvíme o důsledku nového života v Kristu. Zkrátka jednoduše řečeno, křesťanovi je do zpěvu. Někdy se to v češtině používá jako fráze: není mi do zpěvu. Když je mi blbě, není mi do zpěvu. Ale právě tehdy se máme modlit a prosit o naplnění Božím Duchem. Člověk, který je plný Božího Ducha zpívá svým srdcem Pánu Bohu a za všechno dobré děkuje Bohu, jak čteme v posledním dnešním verši. A to vždycky a za všechno. To není nějaké zvláštní přikázání, které bychom museli plnit, ale je to nevyhnutelný důsledek křesťanova každodenního života s Bohem. Je to o tom, zda se necháme zahltit svými povinnostmi, nebo si najdeme čas na uctívání, chválení Boha a zaměřujeme se na Boha? Je to to tom, kdo bude na prvním místě, zda naše práce, manželka (manžel), rodina a nebo to bude Pán Bůh.



Závěr

Když mám celé kázání shrnout do jedné věty, je to asi tak. Když žijeme nový život s Kristem, jsme naplňováni Jeho Duchem, chodíme v lásce, ve světle a v moudrosti. Amen.

Duchovní zralost Ef 4,7-16

8. září 2014 v 14:42 | Grizly |  Kázání
Úvod

Dobré ráno, milí Kristovi přátelé, ať už jste zde na Skalce nebo nás posloucháte online z internetu nebo ze záznamu. Dnes pokračujeme ve výkladu listu Efezským, jedné z nejzralejších epištol apoštola Pavla. Máme dnes v plánu ambiciózní projekt, probrat prostřední část 4. kapitoly, verše 7 až 16. Přešli jsme od teoretické části listu k praktické. Proč ambiciózní? Apoštol Pavel zde probírá hned několik velmi podstatných témat pro církev a křesťany. První téma je Vítězný Kristus vede svou církev. Jde o vojenskou metaforu, která ukazuje Krista jako vítěze nad nepřítelem a ukazuje církev jako armádu svatých, která spolu s Kristem bojuje a vítězí nad nepřítelem, satanem a jeho armádou démonů. Druhým tématem je učení o všeobecném kněžství svatých. Budeme sledovat, jak apoštol Pavel vysvětluje, že křesťané nejsou konzumenti a církev není duchovní supermarket. Ale Bůh si povolal vedoucí, aby vyzbrojovali křesťany ke službě v církvi i ve světě. Třetím tématem, které je obsaženo v našem dnešním poselství je role duchovních darů v církvi a ve vedení.

Apoštol Pavel mluví o nezastupitelné roli apoštolů, proroků, evangelistů, učitelů a pastorů. Jsou dary apoštolství a proroctví věcí minulosti? O tom budeme dnes také mluvit. Čtvrtým tématem je to, co ohrožuje růst a duchovní růst. Pán Bůh po nás nechce, abychom byli duchovní mimina, ale abychom rostli do dospělosti ve víře. A pátým a posledním tématem, které obsahuje náš dnešní text je cíl, stát se podobný Kristu. Co od nás Pán žádá a jak se stát podobný Kristu? Věřím, že je to velká výzva, že dnešní výklad nebude ani nudný ani okrajový, ale velmi podstatný pro náš duchovní růst jak jednotlivců, tak naší církve i sboru. Dnešní kázání jsem nazval prostě, duchovní růst. Jak mám ve zvyku, rozdělím dnešní kázání do částí. Tentokrát nezvykle do dvou částí. Celý text, 4. kapitolu od verše 7 do 16 jsem si nadepsal "křesťanské společenství jako kontext pro růst do zralosti". První část, verše 7 až 10 můžeme nadepsat "Kristus dává milost každému členovi". Druhou část, verše 11 až 16 můžeme nadepsat "Obdarovaní vedoucí vyzbrojují celé tělo pro vzájemnou službu".

Otevřete si prosím se mnou 4. kapitolu ve vašich Biblích nebo pokud Bibli nemáte, sledujte prosím se mnou verše na slidu.

První část, verše 7-10, Kristus dává milost každému členu církve, můžeme rozdělit do dvou podsekcí. Za prvé, biblický precedent vítězného Krále, který dává dary, verše 7-8. A za druhé, Kristus jako vítězný Král, verše 9-10.

(Přečti verše 7-10.)

Kristus dává milost každému členovi Církve (vv 7-10)
Minulý týden jsme vykládali, jak Kristus spojil církev, jak ze dvou učinil jedno. V Kristu už nezáleží na etniku, národu, jazyku ani kultuře. Kristus svým evangeliem jde napříč všemi lidmi. Pavel teď přechází od jednoty k různorodosti, individualitě lidí. Zatímco jsme jedním Božím lidem spojeným jedním králem a hlavou, Kristem, zároveň každý z nás jsme odlišný. A to hned na několika úrovních. Je jasné, že každý z nás vypadáme jinak, oblékáme se jinak a mluvíme jinak atd., o tom ale Pavel nemluví. Za druhé, každý z nás máme jinou osobnost, která nás odlišuje od druhých. O tom Pavel také nemluví. Třetí rovina je oblast duchovních darů. O té je řeč.

Na tomto místě je nezbytně nutné zdůraznit, že je to Bůh, kdo dává duchovní dary. Stává se totiž, že někdy se z duchovních darů stává jakýsi závod nebo dokonce oblast, kde se křesťané mezi sebou poměřují. To je velmi smutné a hlavně nebiblické. Je to Bůh, kdo předem určil, kdo dostane jaký dar a je to pouze Bůh kdo dává tyto dary. Nemůžu si tedy dary nějak zasluhovat ani přivlastňovat. Jak jistě víte, Nový zákon mluví o určitých seznamech duchovních darů. Jeden je uvedený v 1. Korintským 12. Druhý je v Římanům 12. To se dobře pamatuje. A třetí je na tomto místě. Na všech třech místech je zřejmé, že dary slouží vyššímu účelu a že dárcem je Bůh. V Římanům 12 je kontextem služba lásky. Není tu řeč o hromadění něčeho, co by sloužilo pouze mě. V 1. Korintským Pavel kritizuje sobectví a nezralost křesťanů a 12. kapitola mluví o vzájemné službě duchovními dary a na ní navazuje 13. kapitola o lásce. A na tomto místě, ve 4. kapitole Efezským je kontextem duchovní zralost v Kristu, Pavel mluví o skutečnosti nového života.

V 8. verši začíná velmi zajímavý a tajemný text, který je vlastně citátem starozákonního žalmu.
Pavel zde cituje Žalm 68, který je vlastně modlitbou za vítězství Boha nad nepřáteli. Je to fascinující čtení. Na pozadí tohoto žalmu můžeme vykládat verše 8-10. O čem je ten žalm a proč Pavel cituje tento žalm? Bůh v tomto žalmu povstává a rozptyluje nepřátele Izraele a ti se zmateně dávají na útěk. Nebeský válečník způsobí, že králové a jejich armády chaoticky prchají před Boží armádou. V duchovním smyslu tušíme, že jde o Boží spravedlivý soud nad lidským hříchem. Tímto žalmem Pavel ukazuje, že oblast duchovních darů je spojena s tématem duchovního boje. Bůh nedává duchovní dary jen tak pro nic za nic, ale dává je církvi z konkrétního důvodu. Až se dostaneme v říjnu k 6. kapitole, která je o duchovní zbroji, bude zřejmá souvislost duchovních darů a duchovního boje. Každopádně Pavel cituje Žalm 68, aby zdůvodnil křesťanům v první církvi, že je to Bůh, kdo bojuje a je to Bůh kdo dává duchovní dary. Není to lidská zásluha. Ale jsou to lidé, které si Bůh používá. Občas se stává, že jako křesťané zapomínáme, že to nejsou naše dary, ale Boží dary jeho lidu, proto bychom neměli obdivovat lidi, za to, jak je Bůh obdaroval, ale měli bychom být Bohu vděční za to, že tyto lidi obdaroval, aby sloužili.

Konkrétně v Pavlově argumentu je řeč o vystoupení vzhůru a sestoupení dolů. To může odkazovat jednak ke Kristově vtělení, to znamená, že neomezený Bůh Syn se stává jedním z lidí. Také to jistě ukazuje ke Kristově smrti a vzkříšení. Zajímavá možnost je, že Kristus sestoupil do šeolu, jak vyznáváme v apoštolském vyznání a zvěstoval evangelium mrtvým, jak to čteme u apoštola Petra a pak vystupuje zpět do země živých. Než abychom museli toto tajemství zbavit jeho krásy, uvažujme raději dále nad tím, co to znamená na tomto místě a o je výsledkem tohoto vystupování a sestupování. Kristus jako vítězný Král zajal nepřátele (v 8) a ve verši 10, aby naplnil vše, co jest. A pak následuje zmíněný "seznam" duchovních darů. Tedy Kristovo dílo má nějaký cíl a důvod. Za prvé, porazí nepřítele, Satana a jeho armádu. A za druhé, dá dary lidem. Pavel používá zajímavý obraz, který byl srozumitelný v tehdejším světě. Používá ho vícekrát, i v 1. Korintským. Je to vítězný průvod. Když Římané porazili nepřátele, vedli je vítězným průvodem spoutány do Říma a vojáci je veřejně ukazovali občanům jako válečnou trofej.

Smutné je, že pak je zavedli do Kolosea a nechali je zmasakrovat zvířaty nebo legiemi v potupné a zvrácené hře na život a na smrt, která byla předem rozhodnutá. Takto zahynulo i mnoho křesťanů, kteří byli zmasakrováni při pronásledováních. Nakonec, ani nám tento obraz není cizí, když sledujeme události okolo Islámského státu. Ten zmasakroval skoro 800 vojáků před kamerami a jejich těla naházel do řeky a nebo do masových hrobů. Samozřejmě tragické na tom je, že to nebyli jen zajatí vojáci, to by bylo hrozné, protože je to porušení mezinárodních válečných konvencí a to by bylo trestuhodné. Ale byly to civilní oběti, mj. křesťané i muslimové, jinak věřící, kteří odmítli sklonit hlavu před tímto radikálním islámským hnutím, ženy a děti. Tato ukázka krutosti, bezohlednosti a zvrácenosti věřím nebude zapomenuta a bude věřím spravedlivě potrestána. Ale pojďme zpět k našemu dnešnímu slovu.

Nezapomeňme, že Bůh není krutý tyran, ale spravedlivý Soudce, který trestá hřích. On má právo potrestat hřích a kdyby to neudělal, byl by to výsměch spravedlnosti. Vraždy, násilí, krutost a bezohlednost je správné potrestat, na tom se doufám, shodneme.

Ale Boží měřítka jsou ještě trochu jinačí než ta naše. Proto je dobré vědět, jaký je Boží standard toho, co je to spravedlnost. Předně, spravedlnost je vnitřní, tedy je to věc duchovní a věc víry. Bůh nás činí spravedlivé skrze víru v Krista. A za druhé je to poslušnost Božím principům a pravidlům, není to vymýšlení našich lidských norem a principů.

Když to shrneme, Pavel ukazuje na starozákonním příkladu ze Žalmu 68, že je to Boží milost, která dává dary, není to člověk, který dává. Je to Boží vítězství nad nepřáteli, není to lidská válka. A je to Kristus, kdo je vítězný Král a dává dary věřícím. A dary nejsou dány jen tak, pro nic za nic, ale za konkrétním účelem, to rozvineme za chvíli.

Pojďme již ale na druhou část, kde Pavel pokračuje od 11. verše.

(Přečti verše 11-12)

Obdarovaní vedoucí vyzbrojují celé tělo ke vzájemné službě (v 11-16)
Tuto část rozdělím do třech dalších podčástí. Za prvé, verš 11, je to Kristova svrchovaná milost, která dává dary církvi. Za druhé, verš 12, rolí vedoucích je vystrojovat svaté k dílu služby. A konečně za třetí, verše 13-16, křesťanská služba má konkrétní cíle.

11. verš zmiňuje 5 konkrétních darů, nebo se dá také říct rolí vedoucích. Někdy se diskutuje, zda některé duchovní dary byly dány jen první církvi a dnes se již nevyskytují. I když respektuji tento výklad, nejsem stejného názoru. Věřím, že dnešní církev disponuje z Boží milosti stejnými duchovními dary jako první církev. K tomu ale povím více za chvíli. První darem je dar apoštolství. Nebo lépe řečeno v kontextu, Kristus povolal některé za apoštoly, aby své vyvolené (totiž křesťany) dokonale připravil k dílu služby. Dovolte mi to blíže upřesnit. Za prvé, je třeba říct, že apoštolové typu Petr nebo Pavel dnes již nejsou. Stejně jako Ježíš je dnes přítomný skrze Ducha svatého a nechodí fyzicky mezi námi. Za druhé, apoštolským svědectvím je Písmo svaté. V 1. Janově 1 čteme, že je to svědectví z generace na generaci, které je slovně předávané. V 2. Timoteovi čteme, že celé Písmo je inspirovaným Božím slovem.

A v našem listu Efezským 2,20 se dovídáme, že církev stojí na apoštolech a prorocích a úhelným kamenem je Kristus. Znamená to, že je to jen první generace, na které stojí církev? Já věřím, že ano.

Nemůžeme začít vpisovat do Bible nové věci stejně jako nemůžeme začít vydávat naše nové vlastní učení. Naopak, je úkolem církve věrně a správně vykládat, interpretovat Písmo. Některé církve věří v tzv. Apoštolskou sukcesi, tedy že Petr byl prvním biskupem, de facto papežem a že doslova předával svůj primát dalším lidem po něm. I když můžeme takové učení v rámci ekumenismu respektovat, jen těžko bychom to vyvozovali z listu Efezským. Naopak, když vidíme, že to nejsou jen apoštolové, ale také proroci a evangelisté a učitelé a pastýři, a text uvádí vždy množné číslo, je jasné, že to není jedna osoba, ale že jich je více. Tedy já osobně v apoštolskou sukcesi nevěřím a naopak věřím, je vedoucích v církvi je více, je jeden Pastor s velkým P - pastýř Ježíš. Zatímco je více "podpastýřů". Tedy zatímco apoštolové Petr a Pavel jsou u Pána a teď tu žádní takoví stejného druhu nejsou, na druhou stranu, když se podíváme na funkci apoštola jako někoho kdo nese zvěst na nová místa, doslova z originálního jazyka je vyslaný, aby nesl zvěst za hranice svého domova, tak je zřejmé že v tomto smyslu je dnes apoštolů dost.

Někteří křesťanští vedoucí jsou skutečně povoláni Bohem k tomu, aby zakládali nové církve, sbory a stanice pro Boží slávu, proto, aby noví lidé uvěřili a sloužili Pánu Bohu. Když si uvědomíme, že náš sbor JM a stanice Skalka a Ládví je tohoto krásným příkladem, myslím, že nás to povzbudí. Druhý důležitý dar, který souvisí se službou zakládání sborů a nesením poselství, je dar proroctví. Platí zde stejné omezení, proroci ve starozákonním slova smyslu již nejsou. Posledním takovým prorokem byl Jan křtitel. A je psáno, že Jan byl největším prorokem Starého zákona, ale je psáno, že po něm přijde někdo větší. A tím nejsou lidé, ale je to Ježíš. Na druhou stranu v Novém zákoně čteme o prorocích typu Agabus, kteří správně předávali konkrétní proroctví novozákonní církvi. Např. varovali před neúrodou, tedy v jakémsi smyslu jim Bůh dal vidění budoucích věcí. Stejně tak předpověděl tento prorok utrpení a smrt Pavla, jak se to pak skutečně stalo.

Když ale porovnáme rozsah a závažnost starozákonních proroctví typu Izajáš a Daniel a porovnáme-li jejich proroctví s novozákonními (např. Agabus), uvědomíme si, že proroctví v Novém zákoně není totéž jako ve Starém zákoně. Novozákonní proroci jsou jaksi omezení, dávají konkrétní pokyny místní církvi, jejich proroctví je omezené tím, co říká Písmo. V tomto smyslu věřím, že i dnes Bůh dává proroctví skrze proroky. Dám jeden osobní příklad. Sám jsem byl členem letniční církve, kde byl prorok, který měl sny a pak nám je říkal. A dávalo to smysl a bylo to v souladu s Písmy a obohacovalo to církev. On nebyl středem pozornosti, nechtěl být, ale bylo to o Bohu, růstu církve a o Kristu. Takové proroctví je žádoucí a velmi potřebné pro dnešní dobu. Nakonec apoštol Pavel v 1. Tesalonickým říká, že nemáme pohrdat duchovními dary a v 1. Korintským říká, že máme prosit Pána Církve o vyšší dary, zejména o dar proroctví. Takže apoštolové a proroci dnes jistě jsou, ale nemají stejnou funkci jako v době Pána Ježíše a ve Starém zákoně.

Třetím Kristovým darem místní církvi jsou evangelisté.

Když mluvíme o zakládání sborů a stanic a oslovování nových lidí evangeliem, uvědomíme si, jak absurdní by bylo, kdybychom mezi námi neměli evangelisty. Ano, evangelizace a sdílení dobré naděje s druhými je úkol každého věřícího, ať už má dar evangelizace nebo ne.

Na druhou stranu je zřejmé, že někteří vedoucí tento dar mají v hojnosti od Pána a Bůh si je používá k vedení nevěřících lidí ke Kristu. Nechci raději jmenovat, ale i v našem sboru máme lidi, kteří tento dar mají a tento úkol zodpovědně dělají a máme užitek z jejich služby. Nezapomeňme ale na účel, který jejich služba má. Pán dal apoštoly a proroky a evangelisty, aby připravil svaté k dílu služby. Tedy evangelisté mají připravovat a vést další křesťany k evangelizaci. Křesťané nejsou konzumenti evangelia, ale jsou to služebníci dobré naděje. Jinak by to ani nemohlo fungovat. Žeň je veliká, ale dělníků málo, jak říká Pán Ježíš v evangeliích.

Čtvrtým duchovním darem je pastýřství. Tedy skupina lidí, kteří se nazývají pastýři či pastoři. Teď nemluvíme o titulu vedoucího sboru nebo sborové části, ale mluvíme o duchovním daru pastýře. Je zřejmé, že Pavel používá množné číslo. Jak tomu máme rozumět? V jistém smyslu je to tak, že starší/presbyteři mají mít dar pastýřského vedení.

Pastýř Ježíš je pastýřem, který se stará o ovce, ale povolává své "podpastýře", aby chránili Boží lid před vlky. A zároveň je vyváděli na pastvu Božího slova. Pastýř má berlu a ta má dvojí funkci.

Mlátí a odhání vlky - zlé lidi, kteří chtějí závadným učením zničit církev. A za druhé berla je symbol vedení, tedy ovce následují pastýře tam, kam jde, protože ví, že je vede na dobré místo, na dobrou pastvu.
O každém z těchto darů by se dalo udělat celé setkání nebo dokonce série kázání či vyučování, na to teď ale nemáme prostor. Posledním darem, o kterém se zmiňuje apoštol Pavel v našem dnešním textu je učitel. Tedy církev má své učitele. Není to tak, že by se někdo rozhodl, že se stane učitelem. Nemluvíme tu o civilním povolání. Může to být i tak, že někdo, kdo je povoláním učitel, je i povoláním učitel:) Tedy jak ve škole, tak v církvi. Ale nemusí to tak být, spíše častěji to tak není. To, že někdo má vystudovanou pedagogiku, nemusí ještě být učitelem Božího slova. Učitel Božího slova má na starosti vyučování v menších skupinkách nebo z kazatelny káže Boží slovo. Nezapomeňme na kontext. Ježíš povolává některé za apoštoly, jiné za proroky, jiné za evangelisty a jiné za pastýře a učitele.

Je pravda, že někdo může mít více duchovních darů, zvláště starší a pastoři/kazatelé častěji mívají více darů.

Nedívejme se ale tolik na lidi a na to, jak jsou úžasní, že mají dary, ale dívejme se na to, k čemu to je.

Ježíš povolal těchto pět darů - těchto pět skupin lidí, aby připravil svaté, každého křesťana v místní církvi ke službě. Aby se to stalo, musí být splněny dvě podmínky. Za prvé, tyto dary a lidé musí sloužit.
A za druhé, lidé, kteří mají být vedeni ke službě, se musí nechat vést a musí se zapojit do služby. To je praktická otázka, která se nedá vyřešit z kazatelny, ale musí se realizovat v osobnějším kontextu. Proto máme na Skalce starší a diakony, kteří slouží v církvi a vyhledávají lidi a uschopňují je ke službě. Naopak, pokud nejsi starší a nebo diakon, je potřeba, aby ses zapojil(a) do služby.

Pojďme teď již k cíli tohoto povolání...

(přečti verše 13-16)

Co je tedy cílem? Cílem je za prvé, dokonalá připravenost k k dílu služby bodování Kristova těla (v 12). Za druhé, cílem těchto darů je služba k dosažení jednoty ve víře a poznání Božího Syna (v 13).

A za třetí, cílem této služby je duchovní zralost. Proto jsem nazval toto kázání duchovní růst. Cílem služby duchovních darů je duchovní zralost.

Tedy o tom prvním jsme již mluvili. Apoštolové a proroci a evangelisté a učitelé a pastýři nemají dary jen tak pro sebe nebo ke službě druhým, ale mají vytvářet a vést nové vedoucí ke službě. Mají vést křesťany k tomu, aby sloužili. Co to konkrétně znamená? Dám jeden malý příklad. 13.10. začíná kurz objevování křesťanství. Mým úkolem je připravit některé z vás k tomu, abyste sloužili hledajícím lidem ke spasení. To znamená, že pojedeme na školení do Olomouce v říjnu, abychom lépe pochopili, co tato služba znamená a o čem je kurz Objevování křesťanství. Znamená to, že před tím, než začne tento kurz, musíme se na to připravit. Jsou potřeba vedoucí i křesťanští účastníci, kteří pozvou své přátelé a budou pro ně připravovat večeři, kávu, čaj a pak si s nimi budou povídat o víře. To je jen jeden izolovaný příklad. Takových příkladů můžu uvést více. Dalším je služba angličtiny na Skalce. Je to misijní služba, kde učitel nejen učí angličtinu, ale také vede lidi ke Kristu. Je třeba spousta pomocníků, kteří budou například registrovat, uklízet, připravovat učebny, vyprazdňovat myčku... a samozřejmě potřebujeme učitele a také křesťanské účastníky, kteří pozvou své známé. Bez vás nemůže tato služba být účinná. Dalším příkladem je besídka. Potřebujeme pomocníky i vedoucí pro nedělní službu dětem. Stejně tak mládež.

Duchovní dary nejsou samoúčelné, musí sloužit a vedoucí vedou další křesťany, aby se zapojili svými dary. Dalším příkladem může být bohoslužba v neděli. Dnes večer začínáme večerní setkání a jak v dopoledním, tak večerním setkání je potřeba zapojení křesťanů, nemluvím tu jen o čtení Bible, ale o vyučování, kázání, sdílení svědectví, modlitbách, přípravě jídla a úklidu. Je mnoho možností, kde se můžeš jako křesťan zapojit a je naší odpovědností vás k tomu vyzvat, proto to teď dělám a budu dělat i dál.

Cílem toho všeho v první řadě ale není služba sama, ale služba slouží k tomu, aby byl Bůh oslaven a my jsme dosáhli zralosti. Služba je prostředek, ne cíl. Služba je prostředek našeho růstu.

Kdybych to měl shrnout jedním veršem z dnešního textu, klíčový je podle mě verš 13, který říká, že máme dosáhnout duchovní zralosti měřeno mírou Kristovy plnosti. To znamená, že nemáme být jako děti, jinými slovy konzumenti v duchovním supermarketu, ale máme růst v charakteru i ve službě.

Dovolte mi použít obraz z jednoho románu, který teď čtu. Tento román byl i zfilmován, jmenuje se česky Divergence. Viděli jste někdo ten film? Četli jste někdo knihu? Já ji právě čtu. Jde o sci-fi román zasazený do nedaleké budoucnosti. Společnost je po válce a má strach, aby úplně nezanikla, proto je rozdělena do 5 frakcí. Nebudu se zaměřovat na detaily, jen povím hlavní myšlenku. Hlavní hrdinka vyrůstá ve frakci "sebezapření", ale nedaří se jí žít v souladu s pravidly její frakce. Je jiná než ostatní, je divergentní. Autorka je věřící a mluví o pěti lidských ctnostech.

Za prvé, o pravdomluvnosti, za druhé, o sebezapření, za třetí o odvaze, za čtvrté o schopnosti udržovat jednotu a mír a za páté o touze po poznání. Každá ctnost má za cíl rozvoj určitých kvalit. Hlavní hrdinka Beatrice se narodila do frakce, která má za životní motto sebezapření. Od malička se učí sloužit druhým, přenechávat místo v autobusu, sytit hladové, pomáhat s úklidem a sloužit. Má se ale rozhodnout, zda bude takto sloužit celý život. Má možnost volby, kde chce být, v jaké frakci. Nakonec se rozhodne pro odvahu. Musí opustit svou rodinu, musí se učit střílet ze zbraně, překonávat svůj strach, rychle utíkat a bojovat s nepřítelem i sama se sebou.

Myslím, že je to dobrý obraz duchovního růstu i cíle duchovních darů. Nikdo z nás nejsme dokonalí. Nejen že hřešíme a jsme slabí, ale ani ve službě nejsme dokonale připravení. Náš charakter se potřebuje měnit, potřebujeme zrát. Potřebujeme trénink a vedení, aby z nás mohlo vyjít to nejlepší k Boží slávě. Moje výzva je prostá: Jsi připraven(a) duchovně růst a učit se nové věci? Věřím, že Bůh chce, abychom duchovně rostli a rozvíjeli se v obdarování, které nám dal. Jsi připraven(a) vstoupit do nové služby? Možná to bude pro Tebe maličkost, ale pro druhé to bude znamenat hodně. Dary nám Bůh nedal jen tak pro nic za nic, ale abychom jimi druhým sloužili.

Sloužili k čemu? K poznání Božího Syna, k jednotě a ke zralosti v lidství měřeno mírou Kristovy plnosti. Přijměme proto výzvu k boji. Ne fyzickému boji, ale k duchovnímu. Buď budeš dál duchovním konzumentem evangelia a budeš nedospělý ve víře, nebo se rozhodneš růst (mj. skrze službu) a budeš hledat příležitosti ke službě. Nemusí to být obrovské úkoly, začíná to od malých rozhodnutí a úkolů. Přeji nám všem, abychom dorůstali zralého lidství měřeno mírou Kristovy plnosti. Mark bude příště pokračovat od verše 17. Pán buď s námi všemi. Amen.