Srpen 2014

Nové společenství Ef 2,11-22

31. srpna 2014 v 8:14 | Grizly |  Kázání
Úvod
Dobré ráno, milí přátelé. Začali jsme novou sérii s názvem Nový život v Kristu. Společně vykládáme vybrané úseky z epištoly Efezským. Přemýšlíme, jak se projevuje křesťanský život v akci. Minulý týden jsme mluvili o tom, že duchovně mrtvý člověk si sice může myslet, že je živý, může imitovat život, ale skutečnost je jasná. Je mrtvý, nemá osobní vztah s Bohem. Naopak, křesťan byl obživen spolu s Kristem a má v sobě život. Nemusí žít podle schématu tohoto světa, nemusí podléhat vlivu toho Zlého a nemusí následovat svou hříšnou přirozenost. Člověku, který byl s Kristem obživen, byla dáno úžasné právo Božího dítěte sdílet status spolu s Ježíšem. Pokud věříš v Krista a následuješ ho, jsi Božím dítětem. A nakonec jsme zdůraznili 10. verš z 2. kapitoly Efezským, kde apoštol Pavel píše: "Vždyť jsme Jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které nám Bůh připravil". Smysl křesťanského života je život s Bohem a následování příkladu Ježíše Krista. Není to pasivita, není to jen nějaké slovní vyjádření naší víry, ale jsou to nakonec dobré skutky, které identifikují toho, kdo je křesťan. Ježíš v evangeliích říká, že strom se pozná po ovoci. Ale není to tak, že na mrtvý strom pověsíme koupená jablka a pak řekneme, že je ten strom živý.
Naopak, když je strom živý, plodí dobré ovoce. I nevěřící lidé mohou dělat dobré skutky, ale zásluhu za ně přičítají sobě. Naopak, křesťan dělá dobré věci s odkazem na Boha, a tak prokazuje čest Bohu a ne sobě. Bůh připravil dobré skutky, které máme dělat k Jeho oslavení.
Dnes budeme ve výkladu 2. kapitoly listu do Efezu pokračovat. Otevřete si prosím spolu se mnou 2. kapitolu, od 11. do 22. verše. Toto kázání je nadepsáno Nové společenství. Rozdělíme si ho do třech částí. První část, verše 11 a 12 jsem si pracovně nadepsal dřívější vyloučení od Boha a Jeho lidu. Druhou část, verše 13 až 18 jsem označil Nová blízkost Bohu a zahrnutí do Jeho lidu. A třetí část, verše 19 až 22 jsem pojmenoval Charakteristiky nového společenství. Pojďme tedy s chutí do toho.

Dřívější vyloučení od Boha a Jeho lidu (2,11-12)
11 Pamatujte proto vy, kteří jste svým původem pohané a kterým ti, kdo jsou obřezaní na těle a lidskou rukou, říkají neobřezanci, 12 že jste v té době opravdu byli bez Krista, odloučeni od společenství Izraele, bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě.
11. verš začíná spojkou proto. Apoštol navazuje na to, co řekl před chvílí, proto jsme si připomněli, o čem jsme mluvili minulý týden. Když to řeknu jednoduše, část křesťanovy motivace k novému životu a společenství spočívá v uvědomění si kontrastu mezi starým životem a novým životem. Pavel nám připomíná, co to znamená žít na světě bez Boha. Duchovní mrtvola nemá účast na smlouvě s Bohem, je odloučený od Božího společenství a nemá naději na věčný život. Je paradoxní, že někdy slyšíme nekřesťany se ospravedlňovat slovy: "ale já nejsem špatný člověk", "vždyť dělám spoustu dobrých věcí", "nikdy jsem nikomu neublížil". Ale jak jsme si uvědomili již dříve, naše spása nezáleží na našich zásluhách. Naše spasení záleží na osobním vztahu s Bohem. Ten je darem Jeho milosti. Bůh nám daroval vzácný dar víry a chce, abychom ho uskutečňovali. Když si uvědomíme, jak vypadal náš život bez Boha, vidíme obrovský kontrast. Proto je užitečné slyšet svědectví věřícího člověka. Vidíme velký rozdíl mezi dřívějším životem a novým životem v Kristu. U lidí, kteří vyrůstali v křesťanské rodině zase vidíme krásně rozdíl v motivaci. Člověk, který není zahrnut do Božího společenství nemá privilegia Boží rodiny. Můžeme si to uvědomit na lidském příkladu.
Syn a dcera má dědické právo. Když rodiče odejdou z tohoto světa, jejich děti mohou zdědit to, co jim jejich rodiče zanechaly. Může to být dům, auto, peníze, jiné věci. Pravda, můžou to být i dluhy a pohledávky. Je na nás, zda toto právo využijeme, nebo se ho zřekneme. Když mluvíme o duchovním životě, musíme si uvědomit rozdíl. Bůh je dobrý Bůh a když nás adoptuje do své rodiny, nikdy tím nic neztratíme, rozhodně neztratíme nic, co by mělo skutečnou cenu, ale získáme to nejlepší. Možná ztratíme pýchu a sobectví, ale získáváme postupně charakter nového člověka. Navíc, co se dá srovnat s darem věčného života s Bohem? Bůh na rozdíl od našich rodičů je věčný a neumírá. Je úžasné, že na rozdíl od našich rodičů, které jednou na tomto světě ztratíme, Boha nikdy neztratíme. To je skvělá zpráva. Evangelium nám dokonce dává naději, že pokud byly naše rodiče věřící, můžeme se s nimi setkat na věčnosti. Stejně tak pokud jsme rodiče, tak je možné, že své děti uvidíme na věčnosti s Bohem. Takové právo nevěřící člověk nemá. A nakonec, naděje. Jedinou naději, kterou má nevěřící člověk je, že jednou umře a jeho utrpení skončí. To je alespoň klišé, které slýchám od svých nevěřících přátel. Bible nás ale ujišťuje, že je to klamná představa.

Místo, aby utrpení skončilo, nevěřící člověk může v pekle navěky s výčitkami přemýšlet nad tím, co udělal špatně. Kde je naděje? Naděje není.
Když si uvědomíme, že být bez Boha je beznadějné a srovnáme to s tím, co znamená být Božím dítětem, přináší nám to větší radost z nového společenství s Bohem.

Nová blízkost Bohu a zahrnutí do Jeho lidu (2,13-18)
Apoštol Pavel v druhé části, od verše 13 pokračuje spojkou ale.
13 Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev. 14 V něm je náš mír, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár. Svou obětí odstranil 15 zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil mír. 16 Oba dva usmířil s Bohem v jednom těle, na kříži usmrtil jejich nepřátelství. 17 Přišel a zvěstoval mír, mír vám, kteří jste dalecí, i těm, kteří jsou blízcí. 18 A tak v něm smíme obojí, židé i pohané, v jednotě Ducha stanout před Otcem.
Úžasná věc, kterou nové společenství přináší, je jednota v Kristu. Jak zoufale tuto věc potřebujeme. Když přemýšlíme nad válkou mezi Rusy a Ukrajinci. Kdysi jeden stát, dnes dva znesvářené národy. Nebo pomysleme na válku v Sýrii. Země zmítaná občanskou válkou. To je obraz ne-jednoty. Národ či stát rozdělený politickými, ekonomickými a náboženskými zájmy. Dobrá zpráva je, že křesťan, který žije v novém společenství Božího lidu, si v první řadě nezakládá na svém pozemském občanství. Není tak podstatné, zda jsi Čech, nebo Slovák nebo Mongolec nebo Američan nebo zda jsi z Uzbekistánu nebo z Holandska nebo Číny. V Kristu nezáleží na tom, zda jsi původem z Moravy nebo jsi rodilý Pražák nebo jsi ze Slezska. Je pravda, že jsme na takové věci často hrdí. Ale z hlediska věčnosti na tom vůbec nezáleží. Když přijdeš před soudnou stolici Kristovu, nikdo se tě nebude ptát, kde ses narodil, kde jsi vyrůstal, ale budeš skládat účty z toho, jak jsi na tomto světě žil. Zkrátka tam, kde jsi postavený záleží na tom, jak žiješ před Boží tváří. V Kristu můžeme být jako občané různých etnik, národů, států jednotní. Stále nás může rozdělovat kultura nebo jazyk. Ale máme společného Boha, který nás adoptoval do nového společenství, Kristovy církve. A co nás spojuje? Je to Boží smlouva v Kristově krvi. Spojuje nás to, že za každého z nás jednotlivě a za nás za všechny Ježíš zemřel.
Ježíš zemřel za hříchy nás všech. Ty věci, které nás kdysi rozdělovaly, dnes již nejsou překážkou. Myslím, že naše společenství na Skalce je dobrou ukázkou toho, jak nás Kristus jako různé národy sbližuje. Manželství může být smíšené, jeden člověk může být Čech a druhý je z jiné země. Nevím, jestli jste někdy řešili kulturní a jazykové rozdíly. Předpokládám, že ano. Ale úžasné je, že jako věřící křesťané máte společný základ, na kterém stavíte. Opět můžu použít pozemské přirovnání. Vaše děti. Dítě může získat jedno, ale také může získat více občanství. To je krásná ilustrace toho, že nové společenství složené z více odlišných lidí je bohatší. Děti mají něco po mamince a něco po tatínkovi. Stejně tak, nové společenství v Kristu je nesmírně bohaté. Bůh je tak velký, že dokáže přijmout do svého společenství všechny národy. A raduje se z jejich odlišnosti. Ale zároveň nás dokáže spojit jedním jazykem - jazykem víry a lásky a naděje. Kdykoliv slyšíme o lidské snaze něco spojovat nebo sjednocovat, zavání to totalitou. Zvláště pokud pocházíte z Evropy, jsme na to citliví. Vždyť to byl Hitler, kdo chtěl budovat jednu říši. Bylo to národní obrození, které chtělo spojovat všechny Slovany a vytvářet panslovanskou říši.
A bylo to Rakousko, které spojovalo v sobě různé národy pod jedním panovníkem. O takové jednotě tu není v duchovním smyslu řeč. Tato duchovní jednota v Kristu není vnější, násilná ani nemůže být udržována pomocí povrchních a fyzických svorníků. Ale to, co nás spojuje je vnitřní a dobrovolné povahy. Víra je něco, co má člověk v sobě. Člověk se musí rozhodnout, že bude žít v harmonii s bratry a sestrami, kteří jsou jiní. Apoštol Pavel ve 14. verši říká, že Kristus zbořil zeď, která rozděluje a působí svár. Když si vzpomeneme na železnou oponu, která rozdělovala západ a východ, dojde nám, jak to Pavel myslí. Na obou stranách této opony žili lidé. Tato hranice dokonce vedla mezi pokrevními příbuznými v jednom městě. Ale díky Bohu tato opona byla zbourána. Do teď můžeme vidět ekonomické následky takového rozdělení. V bývalém východním Německu je větší nezaměstnanost než v západním. Ale tento rozdíl postupně také smývá čas. V křesťanském společenství není prostor pro rozdělení. Je pravda, že každý z nás máme jiné koníčky, jiné zaměstnání, pocházíme z různých rodin a dokonce můžeme mluvit různými jazyky, ale je úžasné, že nás spojil Kristův kříž v jedno společenství lásky. Važme si proto takového pouta a hledejme k sobě navzájem cestu.
Není to povrchní spojení. Naopak, jednou spolu budeme trávit věčnost, buďme jednotní a hledejme k sobě mosty už teď. Žijeme ve světě, kde lidé jsou neuvěřitelně rozděleni a nejednotní. Kéž je církev příkladem toho, že je možné žít v míru a lásce. Nemluvím tu o nějaké abstraktní ideji, ale o reálných možnostech, jak se vzájemně obohatit a pomoci si prakticky. Uvedu nějaké příklady. Když vidíme, že jsou křesťané pronásledováni ve světe pro svou víru, modleme se za ně. Žijeme v relativně bohaté společnosti a my jako křesťané v Česku jsme dnes bohatší než mnoho našich bratrů a sester z jiných zemí. Buďme proto solidární a pokud vidíme, že někdo z rodiny víry trpí, pomozme. Nemusíme chodit daleko. Uvnitř našeho sboru je mongolské společenství, které jsme tak říkajíc vzali pod naše křídla. Naši mongolští přátelé se postupně stávají našimi členy. Občas je mezi námi potkáte. Na staršovstvu se pravidelně setkáváme s naším bratrem Danielem. Jeho skutečné jméno je "Munguš". To nejmenší, co můžeme udělat je podpořit toto společenství modlitebně a prakticky. Můžeme společně slavit společná shromáždění a vnímat tyto lidičky, kteří jsou odlišní a jiní než my a není to jen jazykem. Můžeme demonstrovat lásku a zájem.
Vraťme se ale zpět do Božího slova.
Apoštol Pavel v druhé části našeho textu mluví o nové blízkosti, když jsme jako křesťané zahrnuti do Božího lidu. Kristus usmrtil naše nepřátelství a sjednotil nás v Kristu. Apoštol Pavel mluví o jednotě mezi duchovním starozákonním Izraelem a křesťany, kteří se obrátili ke Kristu z pohanů. Myslím, že to ale smíme vztáhnout přeneseně na rozdíly mezi národy. Na tom je to krásně vidět. Všechny národy kromě Izraelského jsou vnímány jako jeden dříve pohanský, dnes křesťanský lid.
2. část Pavel zakončuje 18. veršem: "A tak v něm smíme obojí, židé i pohané, v jednotě Ducha stanout před Otcem." Pokud jsme prožili znovuzrození, už nepřemýšlíme jako dřív nad tím, co nás rozděluje, ale uvědomujeme si více v Kristu to, co nás spojuje a hledáme k sobě mosty. Je to jeden Bůh, náš společný nebeský Otec a my jako křesťané jsme jeho adoptované děti spojeni Jeho jediným Synem, který ukázal svou lásku k nám na Kříži. Bez toho by byla jednota jen nějakou iluzí a abstraktní ideou. Ale v Kristu je tato jednota nejen nadějí, ale stává se zcela konkrétní a tělesnou, tak jako se Slovo stalo tělem.

Charakteristiky nového společenství (2,19-22)
Apoštol Pavel v třetí a dnešní poslední části pokračuje ve verši 19 slovem tedy...
19 Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině. 20 Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. 21 V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu; 22 v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží.
Jak se projevuje nové společenství v Kristu?
Jak jsme již řekli jsme jedna rodina spojená Kristem a Jeho krví. Pavel používá ještě další obraz. Jsme stavbou. Nemluví tu o kostele a fyzické stavbě, ale o duchovní stavbě. Na jiném místě apoštol na tento obraz navazuje a říká, že jsme živými kameny v chrámě Božím. Na tomto místě Pavel říká, že základem této Boží stavby, církve jako duchovního organismu, je úhelný kámen. Ať už si představíte základní kámen stavby nebo klenák, bez kterého by klenba nemohla vydržet, podstata je podobná. Stavíme na společném základě, kterým je Kristus, jeho učení, které předal svým apoštolům.
Ve 20. verši čteme, že Boží slovo je naprosto klíčové v utváření jednoty naší duchovní stavby. Apoštolové a proroci reprezentují Boží slovo, které se z generace na generaci předává. Nemůžeme měnit obsah předávaného poselství. Když se o to církev v dějinách pokusila, dopadlo to špatně. Musíme pevně stát na Božím slovu a základním kamenem je sám Ježíš. Co to znamená? Ve 21. a 22. verši čteme, že v Kristu je duchovní stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu. V Kristu jsme společně budováni v duchovní příbytek Boží. Tedy když stavíme místo na Kristově slově a na Něm samotném na našich chytrých nápadech a nebo třeba na trendech dnešní doby musíme si uvědomit, že to není něco, co by mohlo pomoct v našem růstu. Všechno, co děláme a co přijímáme z dnešní doby musíme kriticky posuzovat Kristovými slovy a jeho učením. Mnoho církví v dnešní době se odchyluje od zdravého učení Bible. Například dnes je politicky nekorektní vyučovat o rodině a manželství, ale nezdravé důsledky a chaos vidíme kolem nás. Dalším omylem dnešní doby je pluralita v pojetí spasení. Je nekorektní mluvit o tom, že jen Ježíš je cestou ke spasení. Ale co učí Bible? Alespoň v mojí Bibli se to píše jasně. A mluví Bible o mnohosti pravd, které skládáme vedle sebe jako mozaiku?
To v Bibli opravdu nečtu. Zkrátka pokud chce Kristova církev v dnešním světě obstát (ne se přizpůsobit), ale stát pevně a růst zdravě, je nutné, aby stavěla na Kristově učení. Proto jako křesťané musíme Bibli číst a dobře ji znát. Musíme každý den hledat Pána Ježíše v modlitbě a hledat Jeho vůli. A pak musíme naše každodenní rozhodování řídit Boží vůlí a nejen naším rozumem nebo chtěním.

Závěr
Dovolte mi celé slovo shrnout. Dnes jsme mluvili o novém společenství v Kristu. Mluvili jsme o tom, jak je člověk bez Boha v beznadějné situaci. Naopak, uvědomili jsme si, jaké požehnání je být v Kristu. Máme naději na věčný život. Máme podíl na Božích smlouvách a na novém společenství. A jak se to projevuje? Nové společenství se projevuje jednotou a růstem na základě Kristova slova. Nežijme proto jako nevěřící lidé bez Boha, ale žijme jako křesťané. Nedívejme se na to, co nás jako lidi rozděluje, ale usilujme o to, co nás spojuje - Kristus a Jeho slovo. Ať už je to v manželství, v rodině, v církvi, ve světě. Kdekoliv jsme, stůjme pevně na pevném základě, kterým je Kristus a buďme součástí rostoucí duchovní stavby, která je budována Božím slovem. Amen.

Nový život v Kristu Ef 2,1-10

23. srpna 2014 v 23:34 | Grizly |  Kázání
Milí přátelé, bratři a sestry v Kristu, dnes začínáme novou sérii kázání s názvem Nový život v Kristu. Půjde o výklad vybraných kapitol novozákonního dopisu apoštola Pavla do Efezu. Někdy je to tak, že i lidé, kteří jsou delší dobu křesťané začínají zapomínat na úžasnou milosti, kterou nám Bůh dal a začínají více spoléhat na vlastní zkušenosti nebo schopnosti. Proto nesmíme zapomenout, kdo je dárcem našeho spasení. Pro jiné z nás, kteří jsme s Kristem teprve krátce je absolutně nezbytné znovu a znovu slyšet slovo ujištění o naší záchraně. A pro ty z nás, kdo jsme teprve na cestě ke spasení je naprosto klíčové evangelium slyšet, abychom mohli spasení přijmout do svého srdce. Vždyť evangelium je Boží mocí ke spasení pro každého kdo věří. A víra v Krista roste slyšením Božího slova, mj. slyšením výkladu Božího slova. Tak ať už jste kdekoliv na cestě víry, věřím, že vás dnešní slovo povzbudí a posilní ve víře.
Dnes začneme tématem Nový život, budeme přemýšlet nad textem Božího slova z 2. kapitoly Efezským, prvních 10 veršů. Budu rád, když si Bibli otevřete se mnou a budeme sledovat apoštolovy myšlenky společně. Dnešní kázání pro lepší orientaci rozdělí do 3 částí, za prvé, první tři verše mluví o zajetí starého života. Je opravdu vhodné si čas od času připomínat, z čeho nás Bůh osvobodil a z čeho nás vytáhl a a před čím nás zachránil. Druhá část, verše 4-7 mluví o novém životu, což je centrální část našeho dnešního slova. Nejen že nás Bůh zachránil od hříchu a smrti, ale povolal nás k novému životu s ním. Do života radosti a lásky. A za třetí, poslední 3 verše 2. kapitoly Efezským, 8-10, mluví o přirozenosti spasení milostí skrze víru. Tedy mluví o tom jak se to stalo a co z toho vyplývá. Tak pojďme na to, čeká nás úžasné dobrodružství evangelia.

Zajetí starého života 2,1-3

Někdy je problém, že jako křesťané mluvíme hned o tom, co máme dělat a jak žít. Ale zapomínáme na situaci, ve které jsme. Je sice hezké dát někomu návod na život nebo rady, co má dělat, ale když je člověk až po krk v blátě, je zbytečné mu říkat, jak se má očistit a osušit a postavit si dům, až se dostane z močálu. On je prostě uvězněný a čím víc se snaží, tím více zabředává do bezedných hlubin hříchu a nemůže se nijak vyprostit. Jinými slovy, jaká je situace nevěřícího člověka? Možná vám to bude připadat tvrdé, ale Boží slovo to tak nazývá. Nevěřící člověk je mrtvý. Je to mrtvola. Co dělá mrtvola? Mrtvola nic nedělá. Leží a rozkládá se. Je to odpudivý obraz rozkládajícího se masa a těla bez života. O čem to proboha mluvíš, Petře? Aby nedošlo k neporozumění. Nemluvím tu o dobrých nebo špatných skutcích. Neříkám, že nevěřící lidé jsou nutně vždycky zlí a špatní. Někdy může mít nevěřící člověk mnohem více pochopení, lásky a moudrosti. Mnoho lidí kolem nás je schopných se obětovat a vychovávat své rodiny, vést slušný občanský život. O tom nemluvím. Mluvím o duchovním základu života s Bohem. Zkrátka nevěřící člověk staví svůj život na sobě. Na svých schopnostech rozhodovat se, na svém morálním úsudku. Zkrátka když říkám, že nevěřící člověk je mrtvola, chci tím říct, že co se týče duchovního života s Bohem, jeho eeg je na bodu nula. Týýýýýýý. Mrtvý. Nejhorší je, že mnoho lidí se snaží žít "duchovním životem", alespoň to tak nazývají a pak by řekli, ty jsi blázen, já mám mnohem intenzivnější duchovní život, než si dokážeš představit. Nemluvím tu o intenzitě ani o praktikování nějakých náboženských praktik nebo o spirituální aktivitě. Mluvím tu o přátelství, osobním vztahu s Ježíšem Kristem.

Buď jsi Ježíše pozval do svého srdce a víš to moc dobře, nebo jsi to ještě neudělal. Ano, toto poznání je čistě subjektivní, nikdo jiný do Tvého srdce nevidí, jen Bůh a Ty víš, jak to je. Ale toto subjektivní poznání, kterému jako křesťané říkáme svědectví Ducha Svatého je velmi spolehlivé. Zkušenost znovuzrození je to, co jako křesťané pokládáme za základ naší křesťanské víry. Bez znovuzrození není křesťan křesťanem. Může být náboženským člověkem, někdo dokonce může být členem církve, ale ve vztahu ke spasení, věčnému životu a naději na tomto světě to nic neznamená. Zkrátka je mrtvý. Není to ale tak jednoduše subjektivní. V tomto duchovním životě a světě kolem nás působí důležité faktory, o tom mluví apoštol Pavel od druhého do třetího verše.
Prvním faktorem je svět, druhým faktorem je ďábel, dočasný vládce tohoto světa a třetím faktorem je naše hříšná přirozenost.
Co tím apoštol myslí, když říká, že jsme žili podle věku tohoto světa? Myslí tím fyzický svět? Říká, že je špatný? Věřím tomu, že to je pravý opak toho, co apoštol myslí. Tento svět je stvořený Bohem a i když je realita kolem nás skutečností světa po Pádu člověka a je těžce poznamenána hříchem,


je to stále dobrý svět stvořený dobrým Bohem. O této ambivalentní zkušenosti se můžeme přesvědčit na každém kroku. Na jednu stranu jsme obklopeni krásnou přírodou. Poslední dva dny jsme strávili s přátelé u řeky Sázavy, když jsme sjížděli řeku, obdivoval jsem Boží stvoření a jeho krásu. Děkoval jsem Bohu za nádheru, kterou stvořil. Na druhou stranu člověk je schopen tuhle nádheru tolik ničit svým konzumním a průmyslovým jednáním. A zároveň víme, že lidé kolem nás jsou nemocní, můj dobrý kamarád dostal před několika dny rakovinu. Moje maminka je těžce duševně nemocná. Neříkám to proto, abych se litoval nebo abych vzbudil váš soucit, ale proto, že každý z nás ví, co je to realita kolem nás. Jistě, když je člověk zamilovaný, má růžové brýle a tuto realitu jakoby tolik nevnímal. Nebo když se podíváme na krásné děti, které rostou k Boží slávě, máme z toho takovou radost, že na realitu až na chvíli zapomeneme, ale věřím, že každý z nás vnímá velmi barevné spektrum reality světa, ve kterém žijeme. Apoštol Pavel ale mluví ještě o něčem jiném. Nemluví tolik o tom fyzickém světě jako o tom duchovním. Před chvílí jsme řekli, že nevěřící člověk je mrtvý.

Jinak by se to dalo říct, že podléhá vlivu tohoto světa. To znamená, že jeho vůle je v praxi podřízená vyšší vůli duchovní reality. Pavel na jiném místě v epištole Římanům říká, nepřizpůsobujte se schématům tohoto světa. Tedy tento svět se duchovně řídí určitými principy, podle kterých jsme navyklí jednat. Dovolte mi to ilustrovat. Jedním významným principem je zákon padajícího exkrementu. Když jsi pod ním, je to fakt blbý. Jinak se tomu říká kauzalita. Tady akce a reakce. Jsme naučeni uhnout a nenechat si exkrement dopadnout na hlavu. Kdo má pak tuto věc na hlavě, říkáme, že je loser. Takovým lidem se smějeme, ale občas se stane, že jsme to my, komu se druzí smějí nebo kterého litují. Jiný zákon tohoto světa je hlava-nehlava. Jinými slovy je to bezohlednost nebo sobectví. Zkrátka když něco chceš, udělaj pro to vše, co musíš, abys toho dosáhl. Neřeš druhé lidi, hlavně jdi za svým snem za každou cenu. Jiným paradigmatem tohoto světa je konzum. Kolikrát za den slyšíme v reklamách kolem nás, že si něco máme koupit, protože to přece potřebujeme? Potřebujeme nové auto, potřebujeme nový tablet nebo počítač či mobil. Proč? Copak si to nezasloužíš? Jistě že ano. Máš na to? Nemáš?


Nevadí, vem si půjčku, protože svět nečeká, image je nanic, následuj instinkt:) Takovými nesmysly jsme krmeni od rána do večera. Nevěřící člověk je mrtvý, jinými slovy, je totálně pohlcen myšlením tohoto světa. Je natolik in, že není schopen vzdorovat tomuto vlivu, vlastně mu přijde krajně nesmyslné o tom vůbec přemýšlet. Nazval by způsob svého života za normální a když někdo normální způsob života kritizuje, je divný nebo fanatik. Křesťan je ale živý a uvědomuje si smutnou realitu duchovního světa, ve kterém žije a má svobodu buď žít podle vůle tohoto světa nebo podle vůle jeho prvního architekta. Protože má v sobě život, může se rozhodovat, co si zvolí. O tom budeme mluvit za chvíli.
Druhým faktorem je ďábel, satan nebo někdy také antikrist. V našem dnešním slovem čteme, že ďábel je vládce tohoto světa a těch, kdo v něm žijí. Jinými slovy buď žijeme podle vůle vládce tohoto světa nebo žijeme podle vůle Boží. Znamená to, že ďábel má nějakou reálnou moc? Nestvořil snad Bůh tento svět? Jak to, že je tady někdo jiný, kdo určuje pravidla hry? Ďábel je padlý archanděl, který šel ještě před stvořením světa proti Bohu. Má velkou moc a může nám pěkně zatopit, když chce.

Problém je, že si ďábla často představujeme jako čerta s vidlemi z pohádek, a tak máme pocit, že jsou to jen pohádkové představy. Filmoví režiséři (nejen) pohádek se předhánějí v tom, jak zesměšnit představu zlého, dělají z ďábla vlastně trochu pomateného chudáka nebo vlastně dobráka, který chce vlastně správnou věc, ale nedaří se mu to. Ale to má od skutečnosti hodně daleko. Ďábel je skutečný duchovní nepřítel. Jeho jediným cílem je způsobit naše utrpení, bolest, smutek a nakonec věčné odloučení od Boha a duchovní smrt. Pravdou je, že lidé jsou natolik zvyklí na jeho našeptávání a jeho vedení, že si ho ani neuvědomují a pokládají jeho myšlenky za své vlastní. Ďábel se snaží být neviditelný. V dnešní postmoderní materialistické společnosti se mu to dobře daří. Když se ale podíváte na internet kolikrát se stane, že už duchovní realita není ani tolik zastřená. Ďábel už se díky našemu otupělému svědomí a usínajícím vědomí nemusí schovávat. Kolikrát se v reklamách objevuje přímo jeho jméno nebo postavička s rohy nám nabízí nějaký produkt. Děláme si z toho legraci a nebereme vážně nebezpečí, které se v jeho působení skrývá. Dokonce liberální křesťané jeho existenci popírají. Považují zlo za nějaký duchovní princip.

Jistě je zlo duchovní princip, ale Bible je velmi jasná co se týče popisu reality. Zlo je aktivně způsobováno lidmi, ale ti jsou pod vlivem vládce tohoto světa, ďábla. Takže jeden extrém je ignorace ďábla, k tomu dochází velmi často. Na druhou stranu se často setkáváme s přístupem, který zveličuje moc satana. Satan není protiklad Boha. Když ďábla nazýváme antikristem - tedy proti nebo vedle Mesijášem, nemyslíme tím, že je stejně mocný jako Kristus, Bůh. Ale říkáme tím, že je to Boží nepřítel. Ve skutečnosti má moc jen nad tím, kdo nepatří Bohu, kdo nevěří a nenásleduje Krista. Když si uvědomíme, kdo je skutečně v pozadí válek a hříchu, je to kromě lidí právě ďábel. Bible nás ujišťuje, že zlo a stejně tak ďábel bude zničen a že spolu s ním budou zničeni ti, kdo jsou v jeho moci. Pokud se chceš od ďábla ochránit nebo máš duchovní potíže, začni věřit a následovat Krista. Když se utíkáme ke Kristu, jsme v bezpečí a nemusíme se ďábla a jeho duchovního vlivu bát. A to je dobrá zpráva. Pokud chcete vědět víc, čtěte Bibli, tam to všechno je, jak říká Werich, např. v Efezským 6. kapitole. K výkladu této kapitoly se dostaneme v říjnu, na konci této série kázání.

Třetím faktorem v naší duchovní rovnici duchovní reality, ve které se jako lidé nacházíme, je naše hříšná přirozenost. Někdy se stává, že všechno shazujeme na satana nebo si stěžujeme na okolnosti, ale ve skutečnosti situaci můžeme ovlivnit my. Ale jak píše apoštol Pavel, něco v nás nás svádí, chce se nám konat dobro, ale nedokážeme to. Nebo naopak víme, co je správné, ale vlastně se raději rozhodneme pro sobectví. Dovolte mi citovat známý verš od apoštola Pavla z listu do Říma, 7. kapitoly, 22-25. "Podle vnitřního člověka radostně souhlasím se zákonem Božím. Vidím však jiný zákon ve svých údech, který bojuje proti zákonu mé mysli a činí mě zajatcem zákona hříchu, jenž je v mých údech. Já nešťastný člověk! Kdo mě vysvobodí z těla této smrti?" Pokud jste netrpěliví a chcete odpověď na tuto otázku hned, stačí si přečíst 25. verš ze 7. kapitoly. Ti vnímavější z vás tuší, jaká je odpověď:) Ale apoštol Pavel velmi pravdivě popsat naše každodenní trápení s hříchem a svody ďábla a tohoto světa a naší slabostí, které tak často podléháme. Proto jsem tolik rád, že jsme dnes mohli čerpat povzbuzení ze svátosti Večeře Páně, která je posilou na cestě víry a zápasu, kterým procházíme každý den.


Nevěřící člověk je plně zajatcem tohoto světa, ďábla a vlastní přirozenosti a tak nemusí řešit tento zápas. Je to mrtvola. Duchovně mrtvý člověk si jen poklepe na čelo a řekne, vy jste blázni, co to tady řešíte? Jaký hřích? Jaký duchovní zákony. Prostě jdi za svým snem a dělej co chceš a neřeš nesmysly. Vždyť nikomu neubližuju, dělám, co je mi příjemné. Ale Bible nás ujišťuje o důsledku takového života. Je to cesta smrti. Je to krajní hloupost a důsledky jsou hrozné. Ve verši 3, třetí části čteme, že ti, kdo jsou pod vlivem tohoto duchovního světa, pod vlivem ďábla a nevzdorují své hříšné přirozenosti jsou "dětmi hněvu". Jinými slovy na nich ulpívá Boží hněv. Bůh není tolerantní dědeček na obláčku, který se shovívavě dívá dolů a je mu jedno, co děláme. Bible mluví o hrozivé realitě pekla a odsouzení hříchu. Není třeba čštít dým a posílat hromy a blesky, stačí si uvědomit, že buď jsem spojený s Bohem a nebo ne. Bůh je soudce, který soudí každý skutek a pokud nejsem přikrytý Boží milostí, nedopadne to dobře. Pozitivně řečeno, každý z nás potřebuje zachránit. Bůh nám podává pomocnou ruku, aby nás vytáhl z hrozného močálu a je na nás, jestli podanou ruku chytíme a necháme se vytáhnout a nebo se raději utopíme. Boží rozhodnutí je vždy ano - On nás chce zachránit. Důležité ale je, zda chceme zachránit. Naopak, z druhé strany, Písmo nás ujišťuje, že je možné vést vítězný boj a žít život poslušnosti Bohu a žít ho radostně a k Boží slávě. Co to umožňuje? Jak je možné zvítězit nad těmito třemi faktory? To čteme od verše 4.
V první části jsme se zabývali duchovní realitou našeho života. Je to vlastní předpoklad pro následující dobrou zprávu. Pro znovuzrozeného křesťana je duchovní smrt minulostí, ke které se neobrací a nevrací se k ní, ale je si ji vědom na pozadí vlastních vzpomínek. Já na svou hříšnou minulost nevzpomínám rád, ale je to něco, s čím jsem se musel vypořádat. To neznamená, že vše v mé minulosti je jen hřích a vše je špatně. Ale jsou bolestné věci, na které si občas vzpomenu a raději bych byl, aby se nikdy nestaly. Zkrátka jsou to věci minulosti, které Bůh přikryl svou milostí a odpustil mi je. Ale pro nevěřícího člověka je hřích současnou realitou. Nutno říct, skrytou, neviditelnou realitou. Nevěřící člověk takto ani neuvažuje. Buď je indiferentní, je mu to jedno, neřeší to co křesťan. A nebo si to bolestivě uvědomuje a snaží se zakrývat si oči.



Jeden známý, kterého potkávám na Skalce mi říká, člověk musí pořád něco dělat. Po mnoha rozhovorech vím, co tím chce říct: moje svědomí mě dohání, pocit selhání a vědomí ztracenosti před Bohem je silné, nesmím na to myslet, proto dělám co můžu, abych zaměstnával svou mysl, abych na to nemyslel. Jistě, do jeho srdce nevidím, kéž bych se mýlil. Ale používám to jako obraz: nevěřící člověk nebo člověk, který na duchovní boj rezignoval, člověk, který žije v zapření Boha je na útěku před vlastním svědomím a vědomím Boží přítomnosti. Proč ale utíkat?

Nový život 2,4-7
Pojďme tedy na druhou část, od verše 4 do 7. verše. (přečti 4-7 podle ČSP) "Ale Bůh bohatý v milosrdenství, pro svou velikou lásku, kterou nás miloval, i když jsme byli mrtvi pro svá provinění, obživil nás spolu s Kristem..."
Za prvé, Pavel ve 4. verši popisuje Boha milosrdenství a lásky... Za druhé, Pavel nám ve verších 5-6 říká, že Boží záchrana nás obživuje. Připomínám nám neutěšenou situaci a deklaruje Boží záchranu ve verši 5 a ve verši 6 mluví o spolu-vzkříšení a spolu-vyvýšení. A za třetí, ve verši 7, nám Pavel ukazuje Boží záměr, ukázat Boží milost.

Bůh není tyran a zlý škodolibý soudce, který se těší z naší smrti. Naopak, je milosrdný a laskavý. Chce nás zachránit. Někdo by mohl škodolibě říct, a proč to tedy neudělá? Odpovědí je prostě konstatování: On už udělal vše pro to, aby mnozí zachráněni byli. A skutečně, Kristus zemřel pro naše hříchy na kříži a každý, kdo v něho věří, přešel ze smrti do věčného života. To je dobrá zpráva. Nikdo nemusí zemřít, nikdo se nemusí utopit, nikdo nemusí žít v hrozné realitě vyhnanství, ale právě naopak, každý, kdo je ochoten si připustit smutnou realitu svého osobního selhání a své vzpoury proti Bohu a chytí podanou ruku Boží, je zachráněn. Úžasné je, že Bůh nečeká, až se napravíme. Bůh nečeká, až to s námi bude lepší, protože by se nedočkal a nikdy by se to nezlepšilo. Místo toho jak čteme, "i když jsme byli mrtvi pro svá provinění, obživil nás spolu s Kristem". Bůh udělal první krok. Co udělal? Dvě věci, za prvé, spolu s Kristem nás probudil k životu. A za druhé, spolu s Kristem nás posadil na nebeských místech. To je síla, zní to až nemožně, když to řekneme nahlas. Můžeme si to představit na lidském vztahu. Tatínek má rád svého syna. A když syn udělá něco zlého, má strach, že ho táta potrestá.

Možná že i potrestá, ale první věc, co udělá je, že svého syna najde, obejme a řekne mu, mám tě rád. Vím, co jsi udělal, vidím, že je ti to líto, odpouštím ti to. Nemusíš se bát. Zkrátka v Božích očích nejsme nějací chudáci, příživníci nebo někdo, koho On musí trpět. Ale Bible nás opakovaně ujišťuje, že pokud jsme přijali Boží milost v Kristu, Bůh nás nazývá svými dětmi. Ježíš je vlastní Boží syn a my jsme jeho adoptovanými bratry a sestrami. Proto si říkáme bratři a sestry, protože jsme přijati z Boží milosti do Boží rodiny. Není to úžasné? Nevím, jak to připadá vám, ale pro mě je to nejlepší věc, kterou jsem kdy slyšel. Nejen, že neumřu za to, co si zasloužím, budu žít, protože Bůh je milosrdný, ale dokonce mi dává statut jeho dítěte, hodně vysoký status, když to dává samotný Bůh, stvořitel celého vesmíru, možná všech vesmírů... Král králů a Pán pánů o mě říká, že jsem jeho dítětem. Už nejsem dítětem Božího hněvu, ale jsem milovaným dítětem Božím. Spolu s ním mě posadil na nebeských místech v Kristu. To je síla, co? Z toho je jasné, že si to nemůžu zasloužit. Nikdo není tak dobrý, aby si něco takového mohl zasloužit. A nikdo nemá právo něco takového udělat, pokud to nechce udělat sám Bůh.
Co to znamená a co z toho pro mě vyplývá? Jak říká apoštol Pavel na jiném místě, máme občanství v nebesích. To znamená, že v okamžiku, když přijmeš Krista do svého srdce, jsi duchovně ožil a jsi součástí Božího království. Je těžké pojmenovat přesně to, co se s tebou stalo. Ale je jisté, že ať se stane co se stane, Bůh se tě zastane a jsi jeho syn/dcera a On je tvůj Otec. To znamená, že tě povede a bude tě vychovávat. Neznamená to, že si teď už můžeš dělat co chceš. Není to cochcárna. Naopak, když jsi teď Boží díte, máš se chovat podle toho, o tom mluví verš 10. Vždyť jsme jeho dílo, stvořeni k dobrým skutkům. O tom za chvíli budu mluvit víc. Důležitější v tuto chvíli je, proč to vlastně Bůh dělá? Verš 7: "aby ukázal v budoucích dobách oplývající bohatství své milosti v dobrotě k nám v Kristu Ježíši". Jinými slovy, Bůh to dělá pro svou slávu. Ještě jinak řečeno, Bůh chce, aby bylo zjevné, že to udělal On sám a nikdo jiný na tom nemá ani trochu své zásluhy. Někdy si křesťané špatně myslí, že víra je nějaký akt vůle nebo myšlení nebo cítění. Je opravdu důležité si uvědomit, že víra v Boha je dar shůry. Víra není skutek. Víra je něco, co jsme přijali z Boží milosti od Boha.


Stejně tak si uvědomíme, že dobré skutky, které následně děláme jsou darem Jeho milosti, protože je pro nás připravil, jak čteme ve verši 10. Slovy apoštola Pavla na jiném místě, je to Bůh, který působí chtění i činění. Bez něho ani ránu. Bez něho není ani víra, ani spasení, ani dobré skutky. Všechno je to o Bohu a o jeho milosti. To na nás může působit pokořujícím dojmem, asi nám to podlomí kolena a pokud v sobě máme aspoň trochu pýchy, zraní nám to srdce. Ale je to dobře, protože před Bohem nemůžu stát sebevědomě jako nějaký mohykán, nějaký týpek, co si to vlastně vybojoval nebo zasloužil. Jak jsme ale už dříve řekli, není to tak, že bych se musel cítit podřadně před Ním, protože On sám mi dává status svého dítěte a to je mnohem lepší a důležitější, než cokoliv, co bych si mohl sám zasloužit. Být Božím adoptovaným synem je neskutečně lepší než si myslet, že jsem dobrý člověk hodný spasení.

Když mám to, co jsme spolu prozatím promysleli shrnout několika slovy. Za prvé, byli jsme v pěkným průseru zasekaný ve s... strašně hlubokém bahně hříchu, pod mocí schémat tohoto věku, ďábla a vlastní hříšné přirozenosti.


Ale za druhé, Bůh je milosrdný a laskavý a nabídl nám ruku a spasení a my jsme ho přijali. A když jsme ho přijali, jsme spolu s Kristem vzkříšeni. To znamená, že jsme Boží děti a jsme přijati do nebe. A proč to Bůh vlastně dělá? Protože chce ukázat, kdo je, že je dobrý. Že to dělá ne skrze naše zásluhy, ale pro svoji milost. Nemusel by, ale protože je dobrý, tak to dělá.

Třetí a poslední část tohoto kázání jsou verše 8-10. Apoštol Pavel mluví o přirozenosti spasení milostí skrze víru. Za prvé, verše 8-9 mluví jasně o tom, že spasení je dar. Za druhé, ty samé verše vyvracejí jakoukoliv snahu a možnost byť si jen i myslet, že by naše dobré skutky mohly být základem pro naší spásu. V žádném případě. A za třetí a to nás dostává do závěru naší pasáže z druhé kapitoly: je to druhou odpovědí na otázku proč to vlastně Bůh dělá? Dělá to proto, abychom žili hodni Jeho povolání. Ve verši 10 čteme, že jsme stvořeni k dobrým skutkům, které pro nás připravil. "Vždyť jsme jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh připravil, abychom v nich žili". Není to tak překvapivé, protože to v Efezským čteme vícekrát, v první kapitole ve verši 4 říká Pavel totéž:


"On si nás v Něm vybral, abychom byli svatí a bez poskvrny před Jeho tváří v lásce..." Takže cílem spasení není to, abychom si hodili nohy na kavalec, ale abychom neustále ukazovali na Boží slávu. Máme jednat podle toho, že jsme Božími dcerami a syny. Boží syn odráží charakter svého Otce. Proto čteme v Bibli: Buďte svatí jako já jsem svatý. Je jasné, že nemáme napodobovat Boha v jeho nekomunikovatelných atributech. Kdo z nás dokáže otočit sluncem? Kdo dokáže stvořit nebo zrušit zákon gravitace? Kdo dokáže vzkřísit mrtvého? Atd. Nikdo, jen Bůh. Ale máme odrážet Boží charakter zjevený v Jeho Synu Ježíši. Máme jednat jako Ježíš. Proč a jak? Protože už nejsme mrtvoly, nejsme už pod vládou schémat tohoto světa, nejsme již jako křesťané pod vládou ďábla, ale jsme pod vládou Krista a nepodléháme své staré přirozenosti, ale jsme naplňováni Božím Duchem a máme svobodu v Kristu. Naše přirozenost je nová a jsme uschopněni dělat dobré skutky Boží. Dovolím si zakončit citátem z listu Římanů, dokončím dříve citovaný verš ze 7. kapitoly, kde Pavel položil otázku: Kdo mě vysvobodí z těla této smrti? A 25. verš odpovídá: "Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, našeho Pána." A pokračuje...
Nyní tedy není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši. Vždyť zákon Ducha života v Kristu Ježíši mě osvobodil od zákona hříchu a smrti."

Buďme tedy posilněni a povzbuzeni tímto slovem. Amen.