Červen 2014

O svobodě pro evangelium (1K9)

29. června 2014 v 8:46 | Grizly |  Kázání

Kontext 9. kapitoly
Milí Kristovi přátelé, dnes pokračujeme v našem seriálu "Lekce z Korintu". Vykládáme společně některé kapitoly z Božího slova, prvního listu apoštola Pavla do Korintu. Dnes budeme mluvit o otázce křesťanské svobody, tak jak ji líčí 9. kapitola. Než se do toho pustíme, ukážeme si, jak 9. kapitola zapadá do celku celého listu. 1. Korintským se dá rozdělit zjednodušeně do dvou částí: Za prvé, prvních 6 kapitol Pavel ukazuje problémy církve. Za druhé, kapitoly 7 až 15 přinášejí řešení těchto problémů. Jsme v druhé části Pavlova listu. Druhá část se dá podrobněji rozdělit do 4 částí. První část, kapitola 7 mluví o manželství, o tom mluvil minule Mark. Druhá část, kapitoly 8 až 10 mluví o otázkách křesťanské svobody. Tím se budeme zabývat dnes. Třetí část, kapitoly 11-14 se zabývají bohoslužbou, určitě si vzpomenete na slavnou 13. kapitolu o lásce. A 4. část, kapitoly 15 a 16 se zabývají vzkříšením. Jak jsem již řekl, dnes jsme v druhé části, budeme mluvit o svobodě pro evangelium, otevřete si prosím se mnou kapitolu 9, 1. listu do Korintu. Pavel dává sám sebe jako příklad této svobody.


Svoboda
Dovolte mi položit úvodem dvě otázky, na které se pokusím odpovědět.
O jaké svobodě to Pavel mluví? A proč se tím dnes zabývat?
K první otázce svobody. V novém zákoně můžeme mluvit alespoň o třech druzích svobody. Za prvé, svoboda ve smyslu spasení. Za druhé, svoboda ve smyslu osvobození od hříchu. A konečně, svoboda ve smyslu dobrovolného sebezapření pro bližní a pro našeho sourozence v Kristu. Je dobré si uvědomit, jak spolu tyto vrstvy svobody souvisí. Jedna bez druhé totiž nedává smysl. Jak bychom totiž mohli mluvit o spasení, kdybychom zároveň nebyli osvobozeni z otroctví hříchu? A jak nám někteří lidé mimo církev předhazují - tak ty si dojdeš ke zpovědi a zase můžeš hřešit dál. Jak říká Luther, směle věř, směle hřeš. Ne, vážně. Jak to, že někteří lidé o sobě mluví jako o křesťanech, ale není na nich vidět, že by skutečně milovali druhé. Spíše se zdá, že je jejich svoboda v Kristu kamenem úrazu druhým. A k tomu apoštol Pavel říká, tak to být nemá. Někteří bratři a sestry v Korintu jedli maso obětované modlám a nevadilo jim, že je to pohoršení pro druhé.
Abychom to aktualizovali. Je dobře, že smíme pít víno, ale když tím uvádím do pokušení druhého bratra, který byl alkoholik, dobrovolně se rozhoduji omezit svou svobodu, abych svého bratra nesvedl ke hříchu. Jinými slovy, opravdová svoboda, která je definována jako láska k Bohu a k druhému, mě nevede k sobectví. Právě naopak - vede mě k zapření sebe sama a uvědomění, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. Ale je to něco, k čemu docházím zevnitř, skrze víru. Není to vynuceno zákonem, ale je to dobrovolné přikázání lásky. Proto mluvíme o svobodě. O této svobodě tedy Pavel mluví. Jelikož je svoboda věc svobodná, Pavel nám nedává příkaz, ale raději nám dává příklad. Jak víme, slova vedou, ale příklady táhnou. Na to se dnes podíváme podrobněji. Zároveň jsme odpověděli, že svoboda k lásce, svoboda pro evangelium je věc krajně nadčasová, aktuální i pro dnešní dobu. Uvažme, že právě toto církev tak žalostně potřebuje. Položme si otázku: kdy já jako křesťan omezuji svou svobodou kvůli svědomí a svobodě druhého? (Pauza) To není filosofická otázka. Buďme praktičtí: co z toho, co dělám, ubližuje druhým? Něco z toho je jistě hřích - o tom teď nemluvím.
Ale něco z toho, co dělám není nutně špatně - ale ve vztahu k druhému to není láska.
A křesťanská víra není o ničem jiném než o lásce a o vztazích. Nelze tedy uvažovat o svobodě jinak než o svobodě ve vztahu k druhému. Moje já musí vždy brát v potaz druhé Ty.

Obrazy svobody
Pojďme se již ponořit do Božího slova, sledujme společně Pavlovy myšlenky v 9. kapitole, věřím, že nás osloví i dnes.
Naši procházku po Božím slově rozdělíme do 5 částí.
Za prvé, v prvních 12 verších Pavel mluví o svobodě. Tu ilustruje sám na sobě. Apoštol je člověk naprosto svobodný. Ve verších 3-4 ukazuje, že má právo jíst a pít. Ve verších 5-6 ukazuje Pavel, že apoštol (služebník) má právo mít manželku. Ve verši 7 dává tři ilustrace této svobody. Služebník má právo na odměnu. Za a. Jako voják neslouží zadarmo, ale za žold. Za b. Jako hospodář, vinař, se živí z úrody. A za c. Jako pastevec pije mléko ze stáda, o které se stará. Ve verších 8-10 Pavel ukazuje, že to nejsou jen lidské ilustrace, ale je to Boží ustanovení. A ve verších 11-12 nás apoštol učí, že se to netýká jen věcí pozemských, ale duchovních.
Jinými slovy, věci pozemské jsou věci duchovní. Jinými slovy, apoštol Pavel si tu bere na paškál domnělou svobodu Korintských, kde jeden ubližuje svým jednáním druhému.
A říká, ale pozor, to není svoboda, ale svévole. Tak to být nemá. V druhé části, ve verších 13 a 14 dává starozákonní příklad a ilustraci. Kněz z chrámu se živí z obětin, jinak by nepřežil. A stejně tak je to i s kazateli evangelia. Jsou odděleni pro službu Bohu a mají tedy právo na odměnu z duchovní práce, kterou dělají pro Boha a pro církev. Občas můžeme od některých křesťanů slyšet, že služebník slova by měl mít občanské zaměstnání a neměl by být zaměstnancem církve. A takoví lidé se dovolávají apoštola Pavla jako příkladu. Je to ironie, že právě apoštol Pavel se tohoto práva pastýřů zastává. Je ale pravdou, že on sám dává sebe za příklad, když sám se živí výrobou stanů. Jak tedy vidíme, novozákonní principy umožňují obojí.
Za třetí, můžeme mluvit o Pavlově svobodě. Pavel nevyužívá svého práva, aby byl živen Korintskou církví. Mohl by říct, přátelé, já jsem vás založil, měli byste mě podporovat. A měl by na to právo. Bůh je v tomto případě na jeho straně. Ale právě toho se apoštol vzdal.
A naopak se chlubí svou svobodou, že je zaopatřen odjinud, v době svého putování svou prací a v době uvěznění od jiných sborů než z Korintu. Zdá se, že nechce brát peníze z nezralého sboru, který nechápe, co to znamená někoho podporovat. Nechá se živit např. ze sboru ve Filipis, kde jsou křesťané zralejší a chápou, co je to křesťanská svoboda. Pavel v 16. verši říká "běda mi, kdybych nekázal". Tedy to že poznal Ježíše a že se může o naději a víru a lásku dělit s druhými, mu není zaměstnání, ale životem. Nemůže jednat jinak. Jeho služba je jeho život. Jak sám říká na jiném místě. Život, to je pro mě Kristus. Běda mi, kdybych nekázal. Kéž bychom i my mohli tohle vyznat. Pavlovi je tedy svobodou to, že káže zadarmo a svobodně. To, že káže druhým Krista je pro něho odměnou.
Za čtvrté, ve verších 19 až 23 mluví Pavel o svobodě, která získává druhé pro Krista. Pavel říká, že se stal otrokem všech, aby získal co nejvíce lidí. Rozvádí to více. Stal jsem se Židům Žid a Řekům Řek. Těm bez zákona jsem se stal bez zákona. A těm pod zákonem jsem pod zákonem. Tedy jinými slovy, jednám tak, abych nikoho neurazil svým životním stylem. Jednám a mluvím tak, abych získal druhé ne pro sebe, ale pro Krista.
Dodržuji zákon, abych získal ty, kdo žijí pod zákonem. Nejde tu o občanský zákon. Ale o rituální, náboženský zákon. Někdy v církvi jsme s věcmi příliš rychle hotoví. Říkáme, církev by nás neměla zotročovat svými představami a pravidly.
Ano, neměli bychom druhé svazovat pravidly, které Bůh nestanovil. Na druhou stranu, apoštol Pavel říká: na tom vůbec nezáleží. Abych získal pro život druhé, budu dodržovat pravidla, dokonce ta náboženská, abych pro vyšší cíl - pro Krista získal některé. A naopak, pro ty, kdo tento zákon neznají budu naopak jednat svobodně. Proto říká jiným, klidně jezte maso obětované modlám, protože modly nejsou bohové, ale jsou ničím. Ale když uvidíte, že to někomu ubližuje, nedělejte to. Vidíme tu snad Pavla jako zakladatele situační etiky? Možná. Ale museli bychom si ujasnit, co je situační etika. Jinými slovy, když dva dělají totéž, není to totéž. Jeden hřeší a druhý ne. Ne snad pro věc samotnou, ale pro motivy za jednáním. Jeden jedná svobodně a jeho domnělá svoboda ke příčinou pádu druhého. Naopak druhý jedná z lásky a je skutečně svobodný ve vztahu k druhému.
Ve verši 22 Pavel říká: slabým jsem se stal slabým a silným silným. Tedy ty, koho považujeme za slabé máme respektovat, a ne uvádět v pohoršení A ty, kdo si myslí, že jsou silní máme respektovat a vést ke skutečnému významu svobody. Co je důvodem takového jednání? Je to evangelium. Všechno činím kvůli evangeliu (v 23).
To je zdrojem motivace pro Pavla a je to zdrojem motivace i pro nás.
Nakonec, za páté, ve verších 24 až 27 Pavel kreslí dva obrazy, které jsou zdrojem naší motivace, svobody pro evangelium. Za a. cena. A za b. věnec. Cože? O čem to mluví? Mluví o cenovkách v supermarketu? Mluví snad o pokládání věnců na hřbitově? Jistě že ne. Za a. Cena je symbolem odměny. Máme běžet jako o závod. Odměnou závodníkovi je trofej. Ale často má trofej spíše symbolickou hodnotu. Můj kamarád, Karlos boxuje. Už má několik trofejí. Ale skutečná cena těch trofejí není velká. Co má skutečnou cenu je úsilí a příprava na zápas. Je to cena sebeobětování. Druhý obraz - věnec - je obraz isthmických her. Jak jsem již uvedl v prvním kázání, v Korintu se běhalo. Kromě více známých olympijských her, zde frčely tzv. Isthmické hry.
Běžec, který zvítězil, dostal odměnu. Vavřín vítězství nemá vůbec žádnou cenu. Nedá se prodat, nedá se sníst, je k ničemu. Ale jeho skutečná cena je symbolická. Je to symbol dosažení vrcholu. Předevčírem a včera jsme s mládeží vystupovali na vrchol skály. Některé skály jsou spíše skalkami a vylézt na ně nedá člověku žádnou práci. Jiné skály jsou ale pro některé spíše horami, na které vylézt dá pěknou práci. Když vylezete na vrchol takové hory nebo skály, máte odměnu v podobě dobrého pocitu, výhledu a když se pak podíváte na své propocené tričko a odřené ruce, zeptáte se, stálo to za to? Když jsem se mládežníků ptal, stálo to za to? Snad pravdivě odpověděli, ano, stálo. Je to tady krásné. Tedy výsledek neměříme už efektivitou nebo vynaloženým úsilím, ale výsledek měříme koncem. Tedy dosažení cíle má smysl. A tak je to někdy i v našem křesťanském běhu. Možná když běžíme, nevidíme to, co je na konci, ale když tam jednou doběhneme, řekneme si, ano, mělo to smysl. Ano, budovat manželství a vztahy má smysl. Stojí to za to.
Možná vám přijde, že trochu spěchám. Dovolím si teď zpomalit a zaměřím se pouze na to, co s tím máme dělat.
Viděli jsme, že smysl křesťanské svobody není osvobození od druhých lidí a zbavení se toho, co nás omezuje. Jistě, jsme osvobozeni od otroctví hříchu. Ten nás omezuje a v tomto smyslu to tak je. Jistě, jsme osvobozováni od našich tělesných sklonů, o tom mluvil Petr Vopařil, to je svoboda od sobectví ke Kristu. Dnes ale mluvíme o svobodě pro evangelium. Mluvíme o tom, že když omezíme svou "svobodu" pro evangelium, dosáhneme něčeho lepšího, vyššího, Božího. Evangelium říká, Kristus říká, kdo by svůj život ztratil pro mě, ve skutečnosti ten pravý život získá. A apoštol Pavel říká na jiném místě (ve Filipenským), že odepisujeme všechno jako ztrátu pro to, abychom získali Krista. Život je Kristus.

Aplikace
Co tedy máme dělat?
Tři věci:
Za prvé, verše 13-14 nás učí, že máme omezit svá práva, abychom se těšili z Božího požehnání.
Za druhé, verš 24 nás učí, že máme běžet, abychom získali cenu.
A za třetí, verše 25-27 nás učí, abychom získali věnec.
Zpomalme trochu...
Ve verších 13 a 14 mluví Pavel o obraze chrámu a kněží. Ti nemají právo sloužit kde chtějí. Bůh jim vyčlenil místo. Ve Starém zákoně levijci byli jediným kmenem, který neměl vlastní území, ale bydlel roztroušen mezi ostatními kmeny. Proč? Protože měl zvláštní úkol. Měli sloužit Bohu a lidem v chrámu. Z hlediska novozákonního, tedy toho, co to znamená dnes. Bible o nás říká, že jsme královským kněžstvem, křesťané jsou lidem vyvoleným, zvláštním. Co to pro nás znamená? Máme být mezi lidmi, ne se separovat a utíkat někam do azylu kostelního či hřbitovního. Ale máme být s druhými a sdílet s nimi naději, kterou v Kristu máme. To znamená, že někdy máme omezit svou tzv. svobodu, abychom získali druhé. Pokud to znamená mluvit jazykem, kterému lidi rozumí, tak je to cena, kterou máme zaplatit. Pokud to znamená vyjít ze sebe k druhým, je to cena, kterou máme zaplatit. Možná nechceš mluvit s kolegou v práci, který kouří. Považuješ kouření za odporné. A je to odporné a hnusné. Správný křesťan přece nekouří. Jistě máš pravdu. Ale jde nám spíše o to, co "správný křesťan dělá či nedělá" nebo o evangelium?
Pokud usiluji o dobro druhého více než o svá dobra, pak raději nechám svůj kabát zasmrádnout odporným hnusným pachem kouře a budu si ničit plíce s kolegou, který řekne - já myslel, že kouření nenávidíš. A ty řekneš, kouření rád nemám, ale přál bych si, abychom byli přátelé a jde mi víc o tebe než o to, co děláš. A to je evangelium. To je inkarnace. Slovo se stalo tělem. Kristus nemusel být na svatbě a pít víno. Kristus nepotřeboval ke svému dobru být s celníky a nepotřeboval na sebe brát náš hřích. Ale chtěl. Chtěl to, protože miloval Otce a Boží království více než nás. Kdyby se podíval jen na náš hřích, asi by řekl. To mi za to nestojí. Ale protože se podíval na Boží slávu a evangelium království, protože se podíval sám na sebe, proto šel a zmařil svůj život pro nás. Podobně my se nemáme dívat sami na sebe, protože tam najdeme jen své sobectví a hřích. Ale máme se podívat na Krista, kde sobectví a hřích nenajdeme a pak máme říct: Ano, má to cenu. Být zvláštním lidem Božím znamená mít podíl na Božím požehnání. To stojí za to. Znamená to prožívat radost, když se nám zrovna nechce nebo když se na to necítíme.
Za druhé, verš 24 mluví o získání ceny. Když sportovci chápou smysl odříkání a zápasu o cenu, tím spíše my, kdo jsme v Kristu a myslíme na duchovní věci, bychom měli být schopni pochopit smysl ceny. O jaké ceně tu mluvíme? O ceně spasení. O cíli spasení. Pavel nás vybízí, běžte tak, abyste tu cenu získali. Běžet závod znamená se namáhat. Musíš do toho dát všechno. Pamatuju se, jak jsme na střední škole museli běhat sprintem na čas. Někdo byl horší a někdo lepší. Nikdy jsem nezaběhl takový čas jako můj spolužák Petr. Ale snažil jsem se. A doběhl jsem průměrný čas. To, co jiní zaběhli bez snažení jsem já musel ze sebe silou vůle vylámat. Pokud jde o naší víru, je závod pouze metafora. Metafora znamená, že nese něco za obraz. Co tento obraz přináší nám z duchovních principů? Myslím, že je to obraz posvěcení. Je to obraz spolupráce s Bohem. Obraz synergie. Nemluvím tu o nějakém new age. Ale mluvím o biblickém principu - já udělám krok, Bůh udělá dva. Když sedím na zadku a neběžím, nezakusím moc Božího Ducha. Můžu o něm mluvit, pravda. Ale to není to samé. Pokud chci získat cenu, odměnu, musím zvednou svůj zadek a začít běhat.
Všichni nedostanou stejnou odměnu. Někdo dostane zlatou, jiný stříbrnou a jiný bramborovou. Ale důležité je běžet, jako bych běžel o zlato. Na jiném místě, které jsme rozebírali (ve 3. kapitole 1. Korintským) jsme mluvili o různých materiálech, které používáme, abychom stavěli na základu, kterým je Kristus. Ten, co staví ze slámy je ten, co sedí na zadku. Ten, co staví ze dřeva je na procházce. Ale ten, co staví z kamene a z kovu, ten se namáhá a běží, usiluje o nebeskou cenu. A to stojí za to. Polož si nepohodlnou otázku: co musím dnes udělat, aby to za týden, měsíc, rok, deset let přineslo užitek? Co když začnu dělat dnes, přinese užitek v budoucnu? Život křesťana je běh na dlouhou trať. Není to vždy snadné. Ale cena za to stojí. Cena Božích slov: "dobře, služebníku věrný, málem jsi mi sloužil, pojď a raduj se v přítomnosti svého Pána" je dostatečná. Radost v Boží blízkosti za to stojí.
A za třetí, trénuj, abys získal věnec, vavřín vítězství. Jak jsem již o tom mluvil. Obraz hory, na kterou musím vylézt. Nebo oběti, kterou musím přinést, abych se radoval z výsledku. Je to trénink. Vstát dřív, abych mohl ještě než děti vstanou a manželka/manžel otevře oči.
Je to cena spánku, která je vyvážená radostí a požehnáním v Boží přítomnosti. Cena tisíců hodin probděných na modlitbách a tisíců a tisíců přečtených stránek Písma svatého. To je oběť, která stojí za to. Modlitba a čtení nemá smysl samo o sobě, ale je to trénink v Boží škole. Trénink ke skutečné svobodě v Kristu. Trénink k běhu o nebeskou cenu. Trénink k tomu, abych byl připravený milovat a jít ze sebe k druhým.

Závěr
Mluvili jsme dnes o smyslu křesťanské svobody. Svoboda přináší spasení, osvobození od hříchu a konečně je to svoboda pro evangelium. Svoboda znamená omezit svá práva z lásky pro druhého. To přináší požehnání a radost z Boha. Svoboda znamená běžet závod o cenu. Svoboda znamená trénovat, abychom získali věnec/vavřín vítězství.
Přeji nám všem, abychom příští týden a měsíc běželi lépe než ten předcházející týden a měsíc. Ať vám Bůh žehná a je s vámi. Amen.

Máš spojení ? (křest 8.6.)

8. června 2014 v 8:32 | Grizly |  Kázání
Úvod
Sportovní tým bez hlavního trenéra uvázne na mrtvém bodě. Auto s prasklým palivovým potrubím nepojede. Elektrické zařízení bez zapojení do sítě nemůže fungovat. Tělo bez hlavy zemře. Spojení je životně důležité jak pro vedení, tak pro přenos síly či energie. Spojení je nezbytné i pro život.
Milí Kristovi přátelé, dnes jsme přišli, abychom byli svědky právě tohoto klíčového spojení. Jakého spojení? Duchovního spojení. Spojení koho a s čím? Benjamina, Sebastiana a Míši s Pánem Ježíšem. Co to znamená? O tom chci dalších několik minut povědět víc.
Za pár minut budou tři naši přátelé vyznávat zvláštní věc. Uslyšíme, za prvé, zda všichni tři věří, že každého jednoho z nich Ježíš Kristus obmyl svou krví z jeho hříchů. A za druhé, zda všichni tři vyznávají Ježíše jako Božího Syna a jako svého Pána a Spasitele. A konečně za třetí, zda chtějí s Boží pomocí žít novým životem jako učedníci Ježíše k Boží cti a chvále.
Všichni tři prožili ve svém životě dotyk Boží milosti a vnímají, že jsou spojeni s Bohem skrze Ježíše. Všichni tři si ale zároveň uvědomují, že toto spojení není možné mimo Krista.
Uvědomují si, že člověk je oddělený od Boha a sám z vlastních zásluh si nemůže zasloužit Boží přijetí. A proto vyznávají, že potřebují Ježíše Krista, aby je očistil z jejich nepravostí a spojil je s Bohem. Věřím, že to potřebujeme všichni.
Někdy mají lidé velmi zvláštní představy o křtu. Dovolte mi zmínit 3 věci, co křest opravdu není a co nepůsobí. Za prvé, křest nepůsobí víru. Sebastian, Benjamin i Míša osobně uvěřili, že to, co je napsané v Bibli je pravda, ještě než budou ponořeni pod vodu. Je absurdní si myslet, že víra je nám nějak zázračně, magicky, způsobena rituálem, i když tak krásným jako je křest. Za druhé, křest není magický rituál a nic nepůsobí. Člověk se nestává křesťanem, když je pokřtěn. Teď jsem doufám někoho nazlobil nebo dokonce naštval. Počkej, vždyť křesťan je od slova křest, ne? Není. Křesťané jsou lidé, kteří svým životem následují Ježíše Krista. Od první církve byli lidé nazýváni Christianoi, tedy Kristovci, protože se rozhodli ztotožnit se s tím, co Ježíš Nazaretský řekl a dělal. Zkráceně křesťané se ztotožňují s Ježíšovými slovy, životem, smrtí a vzkříšením. Tedy křest nic nepůsobí.
Za třetí, křest nic nezmění. Protože křest není magický rituál a je podmíněn vírou člověka, sám o sobě nemá žádnou moc. Někdy máme jako věřící tendenci spoléhat na vnější věci. Takovou vnější věcí může být i křest. Je to ale Duch Svatý a víra v Ježíše, které změní hříšného člověka směřujícího do věčného odsouzení v hříšného člověka omilostněného Bohem.
Dobře, když tedy křest nic nepůsobí a člověk se jím nestává křesťanem, ale vírou, tak proč se z toho dělá takové haló a proč tu dnes vůbec jsme?
Jsme tu dnes proto, protože tři hříšní lidé, Benjamin, Sebastian a Míša již dříve uvěřili v Ježíše Krista a začali ho svým životem následovat. Každý z nich má svůj jedinečný život a příběh. Je dobré ho slyšet. Proto se jich zeptejte na jejich příběh.
Na začátku jsem mluvil o spojení. Jsme tu proto, že chceme být svědky toho, že tito tři mladí lidé svými slovy potvrdí svou víru. Veřejně slovy a pak i ponořením potvrdí to, co v nich Bůh již započal dřív. Co tedy křest je?
Za prvé, křest je znamení Boží milosti. Co tahle tajemná fráze znamená?
Znamená, že Bůh se dnes přiznává svou přítomností a svou mocí k těm, kdo budou ponořeni pod vodu. Znamená, že Bůh je věrný svým slibům a v tento den skrze Biblí ustanovenou svátost křtu potvrzuje třem lidem, že se jich nikdy nezřekne a že jsou jeho adoptivními syny a dcerou. A nakonec znamená, že víra nebude pro tyto tři mladé lidi jen subjektivní zkušeností, ale objektivním faktem. Všichni tři vyznají, že to s Bohem myslí vážně a všichni, kdo to viděli, budou vědět, že je to tak. Takže křest je velmi důležitý, proto jsme dnes tady.
Četli jsme dnes zvláštní text z 1. století našeho letopočtu od apoštola Pavla z Nového zákona, z Bible. Ještě jednou ho zkráceně připomenu:
1 Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. 2 K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem. 3 Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu. 4 Ale až se ukáže Kristus, váš život, tehdy i vy se s ním ukážete v slávě.
5 Proto umrtvujte své pozemské sklony: smilstvo, necudnost, vášeň, zlou touhu a hrabivost, která je modloslužbou.
Princip záměny
Dovolte mi tento text ilustrovat na známém příběhu.
V Plavbě Jitřního poutníka, 3. díle Letopisů Narnie, vypráví C.S. Lewis příběh o proměně malého protivy Eustáce. Eustác je pasažérem na Jitřním poutníkovi, plujícím pod velením prince Kaspiana. Nikdo z pasažérů lodi nemá Eustáce rád, protože je podlý, ufňukaný a nesnesitelný. Když loď přistane u jednoho ostrova, vydají se pasažéři na výzvědy. Eustác se záměrně oddělí od ostatních, protože tuší, že druzí o něj nestojí. Brzy narazí na hrozného draka dštícího oheň. K Eustácově velké úlevě drak před jeho očima pojde. Po noci plné snů ale Eustác zjistí, že se sám stal zeleným šupinatým drakem. Takto Lewis vyjádřil, že Eustác se i navenek stal tím, čím byl uvnitř.
Když si Eustác uvědomí význam tohoto symbolu, rozpláče se. Jak se teď zbaví šupinaté kůže? Jak by ho mohli začít přijímat ti, od nichž se tolik odcizil? Mine další noc plná snů - alespoň jemu to tak připadá. Ve snu se setká s Aslanem - lvem, který v příběhu představuje Krista. Aslan Eustáce přivede ke studni, která vypadá jako kulatý bazének, do něhož vstupují mramorové schody. Voda je velice lákavá, ale Aslan řekne, že než do ní Eustác vstoupí, musí se svléci.

Eustác pochopí, že to znamená odložit šupinatou kůži podobně jako se z kůže svlékají hadi. Začne kůži sundávat, jako se loupe banán. Vyleze ze své kůže a přistoupí k okraji bazénku. V odrazu ale vidí, že má na sobě stále drsnou a vrásčitou kůži. Ještě dvakrát se pokusí zbavit vnějšího obalu, ovšem se stejným výsledkem. Ať už loupe jak loupe, nijak se nemění.
Pak Aslan prohlásí: "Budeš mě muset nechat, abych tě svlékl já". Eustác se sice bojí Aslanových drápů, nicméně už je natolik zoufalý, že si lehne na záda a vydá se Aslanovi.
Když do mě poprvé zaťal drápy, myslel jsem si, že mi je rovnou vrazil do srdce. A jak začal trhat kůži dolů, bolelo to víc než všechno, co jsem kdy v životě zažil. Vydržel jsem to jen kvůli té radosti, jakou člověk měl, když cítil, že to jde dolů. A tak tu hnusnou kůži oloupal... A já jsem stál nad ní celý jemný a hladký. Pak mě chytil - to se mi moc nelíbilo - a hodil mě do vody. Pálilo to, ale jenom chviličku. Pak to začala být nádhera. Zase jsem se proměnil v kluka. Za chvilku mě lev vyndal a oblíkl mě. Oblíkl mě do nových šatů...
Známý křesťanský autor Lewis popisuje zážitek znovuzrození a proměny. Tato proměna nastala pro Míšu, Sebastiana a Benjamina mnohem dříve než dnes. Všichni tři si nechali sundat svou šupinatou kůži hříchu Aslanem, totiž Kristem. Každý z nás máme na sobě tuto šupinatou a vrásčitou kůži a jsme zakletí do zelených draků. Každý z nás má v sobě nezkrocené zlo, které jen Kristus může zkrotit. Každý člověk má uvnitř svého srdce tendenci ke zlému, zlou žádost. Pro někoho je to pýcha, pro druhého sobectví.
Mnoho lidí tuto realitu nevidí a nebo ze strachu ji raději popírají a dělají všechno proto, aby vypadali navenek dobře a nemuseli si to připustit. Sami si škrábou svou kůži a vysvlékají ji jako hadi. Ale ona se vždy znovu projeví a má tolik vrstev jako je vrstev našeho těla. To krásně ilustruje, že si nemůžeme pomoct sami. Potřebujeme Aslana, aby nás ztáhl z kůže.
Sebastian, Benjamin a Míša si tuhle realitu uvědomují, a proto tu dnes jsou. Vyznávají, že Aslan, promiňte, Kristus je jejich Spasitelem. To Ježíš je svlékl z jejich hnusné kůže hříchu. Ne že by byli fyzicky oškliví.
Mluvíme tu o duchovním spojení, ne o fyzické ošklivosti či kráse. Ale na druhou stranu, člověk, který má v sobě Krista a Jeho Ducha je krásný. Odráží totiž něco krásného z Boha. A to křest v tento den připomíná.
To ovšem neznamená, že by jejich předchozí život nic pro Boha neznamenal. Celý předchozí život byl přípravou na toto setkání. Být proměněn Bohem, jinými slovy, umřít sobě a narodit se znovu, neznamená, že přestanu existovat a že zapomenu na vše, co se dřív stalo. Znamená to naopak, že se více stávám člověkem. Dorůstám do zralosti a v charakteru jsem více lidský, totiž více jako člověk Ježíš.
Pojďme ale od pohádek do Božího slova, které jsme četli.
Chtěl bych na závěr, než Sebastian, Benjamin a Míša vyznají a slíbí a budou pokřtěni, vyzdvihnout tři myšlenky z tohoto slova.
Za prvé, člověk, který je obmytý Kristovým křtem se soustředí na věci nad námi, ne v první řadě na věci dole. Jinými slovy, vidí věci duchovní jako důležité a ne jen ty věci fyzické. Křesťan vnímá duchovní realitu kolem něj. Ví, že je její součástí. To Pavel více rozvádí od verše 5. Proto umrtvujte své pozemské sklony.
Tedy z moci Božího Ducha už neposlouchá svou vášeň a není otrokem svého sobectví, pýchy a hříchů, ale má hodnoty a směr svého života nastaveny v souladu s Božím slovem a vůlí.
Za druhé, člověk, který je obmytý vodou křtu, je skryt spolu s Kristem v Bohu. Jak jsme již řekli, křest to nepůsobí, pouze symbolizuje nebo viditelně ukazuje lidem. Člověk, co má živé spojení s Kristem není závislý na hodnocení druhých lidí. Když ho snižují, ba někdy ponižují, nemusí si z toho nic dělat. Je pro něho více důležité, co říká Bůh v Božím slově než to, co si myslí lidé. Člověk, který je skrytý s Kristem v Bohu, je také chráněn před útoky toho zlého. Když se vírou upínáme na Krista, nemusíme se bát zla. Ani zlých lidí, ani zlých myšlenek ani zlé duchovní reality. Proč? Protože nás Kristus vykoupil z moci zla. Protože patříme někomu jinému. Protože patříme jinam. Zlo už nad námi nemá moc. Naopak, Bůh má moc nad zlem.
A za třetí, Kristus je náš život a až Ježíš přijde podruhé, ukážeme se s ním ve slávě. Když se v Bibli, v Novém zákoně zeptal svých učedníků Ježíš, když viděl, že ho lidé začínají opouštět, protože jim přišlo příliš těžké, co řekl: Vy mě chcete také opustit? Petr, jeden z 12 učedníků vyznává, Pane, ke komu bychom šli, ty máš slova věčného života. Můžeme také spolu s Míšou, Benjaminem a Sebastianem i my dnes vyznat: Ke komu bychom šli, Ježíši, ty máš slova věčného života? Křesťan právě tohle vyznává. Pro křesťana je Ježíš jeho životem a jeho slovo pokrmem nyní i na věčnosti. To vyznáváme dnes, když budeme křtít tyto tři krásné mladé lidi. Amen.

Duchovní růst

3. června 2014 v 14:54 | Grizly |  Kázání
Úvod
Milí Kristovi přátelé na Skalce, kteří tu dnes jste, ale také vy, kdo nás posloucháte na internetových vlnách nebo kdo nás posloucháte ze záznamu, srdečně vás zdravím a mám radost, že můžu s vámi sdílet dnes Boží slovo.
Na trávníku se kůže chameleóna zbarví do zelena. Na hlíně se zbarví do hněda. Chameleón se těmito změnami přizpůsobuje prostředí. Mnozí živočichové splývají s přírodou díky maskovacímu zbarvení, které jim Bůh dal, aby jim usnadnil přežití. Je přirozené začlenit se do prostředí a přizpůsobit se mu. Avšak Kristovi následovníci jsou nová stvoření, jsou zrozeni shůry, proměňováni z nitra; jejich hodnoty a životní styl stojí proti světu a jsou v rozporu se světem přijímanou morálkou. Praví věřící se světem moc dobře nesplývají.
Začínáme novou sérii kázání na téma "Lekce z Korintu." V této sérii narazíme na různá témata z křesťanského života, která budou věřím zajímavá a aktuální. Dovolte mi ukázat, v čem byla situace korintských jedinečná a proč se vůbec máme tímto listem do Korintu zabývat? Korint bylo velké řecké město se dvěma přístavy. Přicházeli a připlouvali sem mnozí lidé z celého tehdejšího středomoří.
Z námořního obchodu město bohatlo. Bylo také významným náboženským místem. Námořníci si zašli zasmilnit do chrámu Afrodity a když byl někdo nemocný, zašel za kněžími z Asklépiova kultu. Velmi významný byl Apollův kult. Město žilo kulturně, v Korintu probíhaly isthmické hry (obdoba olympijských) a vzpomeňme si ze školy na bohatý korintský řecký sloup, který právě symbolizuje bohatost Korintu. Korint bylo město ve spojení se Spartou a tvořilo významnou opozici Athénskému městskému svazu. Zkrátka bez nadsázky Korint byla metropole. Pro nás, kdo žijeme v hlavním městě, to je zajímavá informace, protože výzvy, kterým čelil Korint, můžeme nalézt i v Praze, např. multi-etnicitu nebo sekularismus a náboženský pluralismus, obrovské sociální rozdíly mezi lidmi. Pokud máte pocit, že je Bible neaktuální a kladete si otázku, co nám může po 2 tis. let říct, principy odvozené z listu do Korintu jsou dnes stále pravdivé a použitelné. Ale to snad uvidíme, až budeme studovat jednotlivá témata.
Dnes je na pořadu dne téma "Boží služebníci" nebo chcete-li spíše, "duchovní růst a duchovní zralost." Budeme společně přemýšlet nad významem textu z 1. listu do Korintu, 3. kapitoly. Budu rád, když ho spolu otevřeme. Doufám, že jste plni očekávání jako já a že se těšíte, až budeme číst slova apoštola Pavla. Pojďme tedy na věc.
V době, kdy Pavel psal tento dopis církvi v Korintu, byl právě v Efezu a zhruba v polovině své třetí misijní cesty (Sk 19-20). Korint a Efez ležely naproti sobě před Egejské moře. Pavel znal církev Korintu velmi dobře, protože tu strávil 18 měsíců během své druhé misijní cesty (Sk 18,1-18).
Když pobýval v Efezu, dostaly se k němu zprávy o potížích v Korintu. Zhruba ve stejné době k němu dorazila delegace z Korintu, která ho přišla požádat o pomoc při řešením rozkolu v jejich církvi. Pavel napsal tento dopis, aby pomohl napravit a vyřešit vzniklé problémy, a také proto, aby zodpověděl otázky, které mu členové církve položili v předchozím dopise.
Pavel, zakladatel a vedoucí Korintského sboru byl zklamaný. Členové tohoto sboru se chovali jako duchovní mimina, ne jako duchovně dospělí (vv1-3).
Musel si připomínat, že rozvoj vedení je dlouhodobý proces a ne jednorázová událost.
Pavel zoufale toužil po tom, aby ve sboru vyrostli zralí vedoucí. Jak aktuální pro každou církev, jistě i pro nás na Skalce. Chtěl, aby byli zdraví, silní, rozhodní, aby byli schopni dělat správná rozhodnutí samostatně. Proto jim dal tři obrazy toho, jak Bůh chce, aby křesťané rostli...
Za prvé, církev je rodina, jejím cílem je zralost (verše 1-4). Za druhé církev je pole, jeho cílem je úroda (verše 5-9). A za třetí, církev je stavba, jejím cílem je kvalita, stabilita (verše 9-23).

1. Církev je rodina - cílem je zralost (vv1-4)
(nech přečíst 1. Kor 3,1-4)
Pavel a věřím, že i dnes Pán Bůh, nám staví před oči první obraz. Církev je rodina. Touží po tom, abychom byli zralí. Co to ale znamená?
Mnoho křesťanů se tak jako tehdy v 1. století, tak i dnes hlásí ke Kristu, ale když dojde na činy, je to na levačku... Možná si klademe jako církev s Pavlem otázku: "Jak být ve světě ale nebýt ze světa?" Pravda je, že s církví je to někdy obráceně... je ze světa, ale zároveň mimo tento svět.
Je nám to často vyčítáno v souvislosti s pedofílií kněží a restitucemi, aférami i každodenní realitou věřících v zaměstnání. Křesťanská víra je pro nevěřící svět čím dál tím více vnímaná jako irelevantní. Církev je oddělená od světa, ale je ze světa. Žije stejně jako svět, ale izoluje se. Svým jazykem, kulturou a chováním je nesrozumitelná a divná, ale svými skutky nikoho neinspiruje. Daleko jsou časy matky Terezy, Husa a Komenského.
Žel vnímání, že víra je oddělená od našeho každodenního života je čím dál tím reálnější i pro současného věřícího.
Pokud jsme nedospělí v Kristu, nemáme možnost lidi ze světa ničím oslovit. A sami také zažíváme zklamání... říkáme si, má to vůbec cenu?
Apoštol Pavel nás může inspirovat k hledání ztracené cesty. Cesta pro nás je mít nevěřící přátele a usilovat o to, abychom si je uchovali, ale žít jinak než žije svět...
Jak?
Napadly mě tři oblasti, ve kterých můžeme být inspirací pro naše okolí... a ve kterých můžeme jako Boží rodina a jako křesťané růst...
Za prvé, když je křesťan blízko Kristu prožívá radost v okolnostech, které přináší život. V okolnostech dobrých i zlých. V dobrých vděčnost a pokoru. V nedobrých postoj vytrvalosti a závislosti na Bohu. Nestěžuje si, ale pokorně snáší nepřízeň osudu a pracuje kontinuálně na zlepšení... zkrátka projevuje radost.
Za druhé, když je křesťan plný Božího slova, má co říct druhým... - člověk, který skutečně je křesťan, je plný Božího slova. Bible pro něho není náboženskou příručkou, ale knihou života. Bible pro něho není teorie, ale je jejím slovem prodchnutý. Je to pro něho tak důležité jako je pro něho jídlo nebo pití nebo vzduch, který dýchá. Je neúnavným studentem Božího slova. Klade si otázky, co to znamená pro můj život? Když čtu Bibli, nejsem pasivní, ale ptám se na 3 otázky... co slovo říká o Bohu, co slovo říká o lidech a jak toto slovo můžu aplikovat do svého života. Boží slovo má před očima a neustále si ho připomíná a hledá jeho význam ve všech oblastech svého života.
A za třetí, když křesťan žije křesťanskou etiku - žije v souladu se svým vyznáním, je pro druhé inspirací, pro bratry a sestry, ale i pro něvěřící kolem něho.
Zápasím o to, aby moje víra nebyla mrtvá a beze skutků? Toužím naopak, aby se moje víra projevila na dobrých skutcích? Uvedu několik jednoduchých příkladů... Jsem v práci jsem pilný a odpovědný pracovník a jdu příkladem druhým? Jsem v rodině milujícím manželem a odpovědným otcem, který má starost, zájem a modlí se za svou manželku a děti? Jsem v rodině laskavým a odpovědným dítětem a bratrem/sestrou? Jsem v církvi opravdovým, vřelým, laskavým, mám zájem o druhé a modlím se za druhé? Jsem plný Božího slova a projevuji to povzbuzením i napomenutím? Žít v souladu s Božím slovem je těžké a selháváme v tom. Ale jsme-li znovu naplňováni Božím Duchem, máme-li Boží slovo, Krista neustále před očima a jsme-li v Boží blízkosti, můžeme pokračovat dál a růst v integritě našeho charakteru a lásce. Není to snadné, ale je to v Kristu možné. Proto jsme i dnes slavili společně večeři Páně, která nás má posílit na cestě křesťanským životem...
Tedy první obraz, máme růst jako Boží rodina. Slovy úvodního žalmu 133, jak je to krásné a milé, když mezi bratry a sestrami je shoda a svornost.
Máme společně růst ve vztazích, v lásce, v Boží blízkosti jak jednotlivě, tak společně jako Boží církev. Když vidíme, že jeden zápasí, máme mu pomoct. A když sami zápasíme, obraťme se na druhé, kteří nám rádi pomohou v růstu.

2. Církev je pole - cílem je úroda (vv 5-9)
(nech přečíst 1. Kor 3,5-9)
Druhý obraz je pole. Smysl pole je, aby neslo úrodu.
Tento obraz má pro nás tři důležitá povzbuzení.
Za prvé, každý z nás má jinou službu. Někdo má za úkol sázet. Takovou službu měl Pavel. Evangelista a zakladatel sborů. Pracoval tam, kde nikdo před ním nesázel. Máš dar k začínání nových věcí? Někdo prostě miluje začínat... Jiný zase nedokáže dobře začít, ale má dar pokračovat v započatém díle... Apollos zaléval... Tedy pokračoval ve vyučování křesťanů v Korintu. Někdo třeba založí skupinku, jiný v ní pokračuje. Někdo je moc rád, když může jít dál a dělat další věci. Ale je unaven, když musí po léta vykonávat stejnou službu. Jiný ale velmi rád a vděčně bude pokračovat. Každý z nás je jiný.
Druhé povzbuzení je, že je to Bůh, kdo dává růst. Nejsme to my. Jak Pavlové, tak Apollové jsou důležití, mají ale jiný úkol. Někdo z nás má za úkol začít, někdo jiný má za úkol pokračovat. Je to ale stejný Bůh, kdo požehná oběma, když spolupracují. Bez Boha by práce neměla smysl, nerostla by. Jak je psáno, když dům nestaví Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé.
Tedy je to Kristova církev, ne moje nebo Markova nebo Petrova. Naše místo je určitý úkol, ale růst je na Bohu. Už vás někdy napadlo, že nemůžete donutit druhé, aby rostli ve víře? Mnohdy bychom si to přáli a můžeme se rozkrájet na malé kousíčky snahou druhé motivovat.
Přitom je psáno, že je to Duch Boží, který působí chtění a činění. Když dotyčný člověk nebude chtít růst a neotevře se Božímu působení, nic s tím nenaděláme. Bůh dává růst do hloubky, totiž v charakteru a poznání Boha. Ale i do šířky, do počtu členů.
Dnes máme tu milost vidět Boží milost, dva naši přátelé se k nám připojují i se svými dětmi. Není to ničí zásluha. Je to Boží milost. Oni oba chtějí. Cítí se tu dobře, slouží Pánu a chtějí se připojit k místní církvi. V takových chvílích mám velkou radost, protože vím, že je to Bůh, který dává růst...
3. Církev je stavba - cílem je kvalita (vv 9-23)
A konečně třetí obraz, který nám Pavel a Pán Bůh staví před oči je stavba. Jsme jako budova, měřítkem dobré struktury budovy je kvalita. Když budova není pevná, spadne nám na hlavu. Budova prostě musí stát správně.
Aby Pavel vysvětlil, co tím myslí, když jde o církev, používá další tři obrazy. Správná základ, správné materiály a správné motivy.

A. správný základ (vv 9-11)
(nech přečíst 9-11)
Prvním podobrazem, který Pavel používá je správný základ. Pokud jde o budovu, obraz je jasný. Bez správných základů budova spadne. Nebo jinými slovy, když je základ položen nesprávně, nemůžeme postavit vysokou budovu. Základy musí být postaveny správně, rovně. Co tím Pavel myslí, když jde o církev? Tímto základem je Ježíš Kristus. Když církev staví na jiném základě, nemá se o co opřít. Ironicky je to právě to, co se někdy stává, že se církve odklánějí od Pravdy svého základu. Více spoléhají na filosofii nebo na nějaké recepty, místo na Krista. Podobně se to stává i křesťanům v praktickém života.
Když jdou v neděli do kostela, nasadí si náboženskou tvář, ale když přijde pondělí, žijí, jako kdyby Boha nebylo. Začínáme se někdy vracet ke starému životu bez Boha a bez Krista? Pavel nám důrazně připomíná, že naším základem je Boží milost, víra v Ježíše Krista. Spoléháš pokud jde o manželství, výchovu dětí, práci, školu, peníze a rozhodování na Ježíše? Je On tím první, za kým jdeš nebo máš jiný zdroj, na který se obracíš?
Jak jsme četli v podobenství, když stavíme náš dům na skále, na Kristu, když přijde voda, náš dům obstojí. Když ale stavíme náš dům na písku, na jiném základu než na Kristu, náš dům se zbortí.
Velmi povzbudivá je pro mě myšlenka v 9. verši. Jsme Boží spolupracovníci. Ano, je oprávněné říkat, že je to vše z Boží milosti, že se něco děje. Ale prakticky vzato, jsme to my, kdo se v životě rozhodujeme. Bůh nám dal (alespoň se to tak jeví) svobodu k rozhodování. A je na nás, jak budovu stavíme. Spasení nezáleží na nás. Ale cesta posvěcení je spolupráce s Bohem. Jak připomínala Radka ve středu na Alfě, jsme výsledkem našich rozhodnutí. Dělám rozhodnutí s Bohem nebo je dělám sám a pak doufám, že jsou v souladu s Boží vůlí? Co to znamená prakticky?
Modlíš se před tím, než se rozhoduješ nebo prostě uděláš rozhodnutí a pak prosíš Boha, aby to, co jsi rozhodl byla Boží vůle?

B. správné materiály (vv12-17)
(nech přečíst verše 12-17)
Druhým podobrazem, který Pavel používá jsou materiály. Jelikož nemáme jasný výklad k tomu, co který konkrétní materiál přesně znamená, můžeme jen spekulovat o významu Pavlových slov. Každopádně ale materiály jako je sláma a dřevo mají jednu důležitou vlastnost. Jsou hořlavé. V tom nám Bůh dává varování, že rozhodnutí, která uděláš bez Pána jsou náchylné k hoření. Jak se říká, shoří jako papír. Když Pán Ježíš přijde, bude nás soudit podle našich skutků. Nevěřící budou stát před velkým bílým trůnem a za své zlé skutky budou hořet na věky v pekle. Ale věřící budou stát před jiným soudem, kde budou souzeni podle svých skutků a budou či nebudou odměněni. Ano, spasení nezáleží na naší snaze si něco zasloužit. Ale to neznamená, že je jedno, co v životě dělám. Není jedno, zda dům svého života stavím ze dřeva nebo z kamene. Když stojí dům na správných základech, voda mu neublíží.
To si můžeme ověřit v záplavách. Je-li dům postavený ze správných materiálů, požár ani voda mu neublíží. Je to samozřejmě duchovní obraz našeho života. Z čeho stavíš svůj život?

C. správné motivy (vv18-23)
(nech přečíst 1. Kor 3,18-23)
A konečně třetí podobraz jsou správné motivy. Pavel mluví o moudrosti. Kdo spoléhá na sebe, myslí, že už má dost životních zkušeností a znalostí, aby se mohl rozhodovat bez Boha, nakonec bude nešťastný. Naopak, kdo ví, že moudrý není, a proto spoléhá na Boha, je na něm ve svých rozhodnutích závislý, staví svůj dům správně. Pavel uzavírá 3. kapitolu slovy: "21 A tak ať se nikdo nechlubí lidmi. Všechno je vaše, 22 ať Pavel nebo Apollos nebo Petr, ať svět nebo život nebo smrt, přítomnost nebo budoucnost, všechno je vaše, 23 vy však jste Kristovi a Kristus je Boží."
Náš život, přítomnost i budoucnost patří Kristu. Nemusíme si proto dělat starosti, jak to s námi dopadne.
Mnoho lidí dnes prožívá existenční úzkosti. Co budu jíst? Co budu pít? Co si mám koupit na sebe? Kde budu studovat? Jakou práci mám dělat? Ano, to jsou praktické a důležité otázky. Křesťan ale ví, že jeho budoucnost má v rukou Pán Bůh, a proto dělá rozhodnutí v těchto otázkách s vědomím, že je Bůh s ním, a proto nemusí mít úzkost, jak to dopadne. To je velmi povzbudivé.

Závěr
Mluvili jsme dnes o duchovním růstu. Duchovní růst stojí na správných rozhodnutích, které děláme s Pánem Bohem. Použili jsme 3 obrazy v němž máme jako křesťané růst. Za prvé, obraz rodiny, cílem duchovního růstu je růst ve vtazích, v lásce, ve zralosti. Za druhé, obraz pole, jehož cílem je úroda. A nakonec obraz budovy, jejímž cílem je kvalita.
Boží slovo nám říká, že jsme Boží spolupracovníci, pokud jde o stavění stavby. Základem stavby je Ježíš Kristus. Pokud máme správný základ a stavíme stavbu s Bohem z dobrého materiálu, stavba obstojí, až se Ježíš vrátí. Amen.