Duben 2014

Láska je silnější než smrt

28. dubna 2014 v 22:23 | Grizly |  Kázání


Milí Kristovi přátelé, dnes dokončíme naši sérii o Lásce. Dnešním tématem je "Láska je silnější než smrt". Je velmi zvláštní mluvit o lásce ve spojení se smrtí. Jaký to má smysl? Myslím, že jak budeme dále uvažovat, bude zřejmé, proč jsem tuto celou sérii i dnešní kázání takto nazval. Za dva týdny budeme slavit Velikonoce, křesťanský svátek, který připomíná a symbolizuje Kristovu smrt a vzkříšení. Důvodem Ježíšovy smrti na kříži je Boží láska k nám. Vždyť Ježíš bere na sebe tvoje a moje hříchy, abychom my nemuseli umřít, ale měli život věčný a měli již nyní život v plnosti. Věřím, že život v plnosti může být vyjádřený metaforou pozemského manželství. Jako lidé sice nejsme dokonalí a manželská láska není vždy jen romantika a něco pěkného, ale dlouhotrvající vztah, který překračuje hranice osobních zájmů a sobectví je jistě symbolem lásky, která je silná jako smrt.
Pojďme tedy již do našeho dnešního textu Písně písní 8 a tématu.
Kontext
Jelikož je 8. kapitola velmi členitá a její výklad by vydal na několik kázání, zaměřím se dnes jen na verše 6-7.
(podle SNC): Polož si mne na srdce jako pečeť, jako pečeť na své rameno. Vždyť láska je silnější než smrt a jako hrob je nezlomná její žárlivost. Žár ohně lásky je plamen Hospodinův.
Plamen lásky neuhasí potopa, proudy řek ji nezatopí.
Kdyby za lásku někdo nabízel celé své jmění, sklidil by jen pohrdání.
Píseň 6-7
Kázání rozdělím do třech částí, které jsou důvody, proč je láska silnější než smrt… Za prvé, Láska je silnější než smrt, protože Bůh je láska. Za druhé, Láska je silnější než smrt, protože to říká Bůh.
A za třetí, Láska je silnější než smrt, protože Kristus vstal z mrtvých a Boží láska smrt přemohla. Podíváme se na tři přirovnání, které autor Písně používá. Za prvé, láska je jako oheň. Za druhé, láska je jako voda. A za třetí, láska není jako peníze.
Odrazíme se od 6. verše. Polož si mne na srdce jako pečeť. Pečeť znamená vlastnictví, aby každý viděl, že daná věc je naše. Je zřejmé, že člověka nemůžeme vlastnit, i když v některých společnostech žena byla vlastnictvím muže. Spíše než majetek ale pečeť označuje jedinečný, výlučný vztah člověka k milované osobě. Když Šulamítka říká Šalomounovi, polož si mne na srdce jako pečeť, určitě tím neříká, aby byla skříní v jeho obýváku nebo aby se stala jednou z jeho mnoha klisen. Je zajímavé, že to neříká Šalomoun, ale že to říká Šulamítka. Na tomto vztahu mezi králem a jeho milovanou vidíme svobodu a závazek. Pečeť vyjadřuje obojí.
Svobodné rozhodnutí muže a ženy se milovat. A závazek, dokud nás smrt nerozdělí, to si jako manželé slibujeme.
Na blízkém východě byla pečetidla vyrobena z dřeva, hlíny nebo z kamene. Pečetidla se používala k zapečetění majetku, králové používali pečetidla k podpisu důležitých dokumentů a vyhlášek. Podobná pečetidla nacházíme i v Bibli, například u Judy a Támar. Judovo pečetidlo se stalo nástrojem obchodu a záchrany Támar.
Duchovně pečeť označuje, že něco nebo někdo náleží Bohu. Izrael byl svatým lidem, náležící Hospodinu. Církev je společenstvím náležícím Kristu. Na našich srdcích je pečeť Ducha Svatého, která je závdavkem vykoupení. Podle pečeti Ducha Svatého je zřejmé, kdo patří Kristu a kdo ne.
V našem kontextu jde o manželskou pečeť. Tato pečeť říká, že muž má jednu ženu a ta náleží výlučně svému muži. A naopak.
Od 12. století si manželé vyměňují snubní prstýnky. Tato středověká tradice a praxe vyjadřuje slib lásky, věrnosti a spojení.
Prstýnky mají často i zajímavý příběh. Věřím, že mnoho z vás by mohlo vyprávět. Na mém prstýnku a též mojí ženy je nejenom vyryto datum naší svatby a iniciály našich jmen, ale máme tam zapsáno i poselství. Láska je silnější než smrt. Manželská láska a pečeť je symbolem výlučného spojení mezi mužem a ženou, které končí až smrtí. Ale manželská láska je metaforou té Boží lásky k člověku. A ta smrtí nekončí. Proč?
Za prvé, Láska je silnější než smrt, protože Bůh je láska. Bible říká jasně, že Bůh je láska. A protože ta Boží láska je věčná, na rozdíl od té lidské, můžeme s vírou říct, že Láska je silnější než smrt.
Lidská láska má hranice a umírá. Je zřejmé, že žijeme v padlém světě. Lidé umírají a odcházejí.
Možná je to i smutná zkušenost někoho z vás. Lidé jsou nevěrní a nestálí a pro nejrůznější důvody nechtějí dodržet svůj slib věrnosti. Navíc na manželství lidé někdy nejsou připraveni. Sobectví a neochota změnit se brání mužům i ženám v překonání sebe sama a místo, aby se manželé milovali, prožívají frustraci, bolest, ponižování a nakonec jejich láska uhasíná a umírá. V dnešním konzumním světě, kde jsme zvyklí věci rychle vyhazovat, není nic snazšího než odejít a najít si někoho jiného. Někdy za to ani nemohou lidé, ale hranice lidské lásky uzavře smrt. Hranice poslední vstoupí do hry a milovaná osoba odchází. Byli jsme zvyklí spolu pít kávu či čaj a najednou už není s kým. Navíc někdy smrt přichází rychle a nečekaně a milovaná osoba odchází a nechává po sobě potomky. A teď co má manželka či manžel dělat? Je zřejmé, že v lidském světě láska člověka má hranice a lidé odcházejí a umírají.
Dobrá zpráva je, že Bůh není jako člověk. Bůh neumírá ani neodchází. Bůh slibuje věrnost a On jediný má schopnost za všech okolností svému slibu dostát. Na rozdíl od té lidské lásky, ta Boží láska nemá hranice ani neumírá. A nejlepší je, že Bible jasně říká, že Bůh je láska. Je to Bůh, kdo nás miloval první. Je to Bůh, kdo nás stvořil a dal do nás svůj jedinečný odkaz. Je to Bůh, kdo do srdce věřícího člověka dává pečeť svého Ducha a lásky. Bůh se nás na rozdíl od druhých lidí nikdy nezřekne a nic mu nemůže zabránit, aby nás miloval takové, jací jsme.
Za prvé, Boží láska je silnější než smrt, protože Boží láska na rozdíl od té lidské, neumírá a protože Bůh je láska.
Za druhé, láska je silnější než smrt, protože Bůh to říká. To zní banálně a samozřejmě nebo to zní naopak jako fráze… Ale uvažujme. Bůh ve svém slově zjevuje pravdu. Málo která kniha překonala milénia a nic se nezměnilo z jejího poselství.
V Bibli od začátku do konce čteme, že Bůh nás miluje a touží po vztahu s námi. Když se jednoho z nejvýznamnějších myslitelů 20. století Karla Bartha zeptali, co byla ta největší myšlenka, která kdy přišla na jeho mysl, dlouze se zamyslel a pokorně odpověděl: Pán Ježíš ten má mě rád, neb dí to Písmo na stokrát. Bůh nám opravdu v Božím slově říká, že nás má rád. Lidské slovo je zatíženo lží, slabostí a změnou a často selhává. Ale Boží slovo nikdy neselhává. Boží slovo je pravdivé. Navíc Ježíš sám o sobě říká, že je Pravda. Ježíš nikdy nelhal a vždy říkal pravdu. Za pravdu, kterou říkal, nakonec zemřel. Na rozdíl od mistra Jana, který se stal obětí politického procesu, a který věřil, že svou pravdu obhájí, Kristus věděl, co se stane, že zemře. Kristus je pravdivý a Kristus je Pravda. A Bohu můžeme věřit, že láska je silnější než smrt, protože Bůh sám je důvěryhodný. Je to věřím zkušenost miliard lidí na této planetě a věřím, že většiny z vás, že když Bůh něco řekne, můžeme na to vzít jed, jak se říkáJ raději bych měl říct, můžeme na to dát život… že se to stane a že je to pravda.
Tedy Boží láska je silnější než smrt, protože Bůh je láska, protože to Bůh říká ve svém slově a za třetí, a to je tématem těchto velikonoc, Boží láska je silnější než smrt, protože Kristus nezůstal ležet v hrobě, ale slavně vstal z mrtvých. K tomu řeknu tři věci. Za prvé, Ježíš zemřel za naše sobectví. Lidská láska, i když je to dar Boží, je často zatížena hříchem padlého lidství. V manželství a vztazích často myslíme na sebe a vlastní zájmy a nedáváme přednost tomu druhému. Kristus dokonale vyjádřil lásku k nám pokorou a sebeobětováním. Když čteme v 1. Korintským 13 o lásce a přemýšlíme nad sebou… Láska nehledá svůj prospěch… kdo z nás může skutečně říct, že nehledá svůj prospěch? Na rozdíl od člověka, Kristus nehledá svůj prospěch, ale hledá slávu svého Otce a na kříži dokázal své nesobectví k nám. Kristus zemřel za naše sobectví. Za druhé, Kristus nám ukázal cestu k věčné Lásce.
Jen skrze Ježíše můžeme skutečně pochopit, co znamená, že Láska smrtí nekončí. V 8. verši 1. Korintským 13 čteme, že láska nemá konce. Všechno nakonec skončí a zanikne, ale Láska nikdy nezanikne. Ve 13. verši navíc čteme, že tři věci jsou silnější než smrt: víra, naděje a láska. Největší z nich je láska. Věřím, že na pozadí Pavlova prvního listu do Korintu můžeme číst náš dnešní text Píseň písní 8,6-7. Láska je silnější než smrt, protože láska nemá konce. To byly tři důvody, proč to tak je… Za prvé, Boží láska, na rozdíl od té lidské, nemá konce, protože Bůh je láska. Za druhé, protože Bůh to říká a můžeme mu věřit a za třetí, Kristus vstal z mrtvých.
Podívejme se teď na tři vlastnosti lásky podle našeho dnešního textu.
Za prvé, láska je neúprosná. Za druhé, láska je žárlivá a za třetí, láska je pálivá. Podíváme se zároveň i na tři obrazy lásky. Láska je jako oheň, láska je jako voda a láska není jako peníze. Nedá se za peníze koupit.
Za prvé, láska je neúprosná jako hrob. Láska je neúprosná jako voda. Když přiteče povodeň a nejsme připraveni, odnese nám voda vše, co máme. Vytopí sklepy, utopí zvířata, zaplaví pole a lesy… S tím máme zkušenost. Není divu, že nás Šulamítka před láskou varuje ve 4. verši: nebuďte lásku, dokud tomu nebude chtít sama. Toto poselství se line jako červená niť celou Písní, ve 2. kapitole, ve 3. kapitole a v 8. kapitole, nebuď lásku, dokud sama nebude chtít, jinak toho budeš litovat. Co to znamená? Láska se nedá vynutit a láska se nedá uspěchat. Nemáme podceňovat sílu lásky. Dva mladí lidé, kteří se do sebe zamilují, nevidí a neslyší, celý svět pro ně přestává existovat, nemůžou myslet na nic jiného než na objekt své lásky. Muži, nevyslovujte slova lásky předčasně, neříkejte "miluji Tě", dokud nebudete vědět, že je to ta pravá. Slova miluji Tě, pokud jsou podložena realitou lásky, otevírají stavidla vod, které všechno zaplaví.
Na druhou stranu můžete říkat tisíckrát miluji Tě a pokud to nemyslíte vážně nebo pokud vaše skutky říkají silněji něco jiného, vaše slova působí prázdně. V našem textu ale chápeme vodu ještě jinak. Láska je silnější než smrt, dokonce ani voda ji nemůže zaplavit. Jak dát tyto dvě věci dohromady? Jak propojit, že láska je jako voda a že ani voda lásku nezaplaví? Myslím, že ten první obraz vypovídá o živelnosti lásky a ten druhý obraz mluví o nezničitelnosti a vytrvalosti té Boží lásky. Boží lásku neodnese povodeň. Důkaz můžeme najít v evangeliích, kde muž staví svůj dům na skále. Pokud stavíme své životy na skále - na Bohu, na Ježíši Kristu a důvěřujeme mu, nemusíme se bát ani povodní života. Takže láska je za prvé neúprosná jako voda, ale Boží láska vytrvá i ty nejmohutnější vody a překoná živelné pohromy, které se vlamují do našeho života. Za druhé, láska je žárlivá. Cože? Opět můžeme mluvit o dvou dimenzích. Té lidské a té Boží.
Lidská žárlivost může být nedostatkem důvěry a může hodně věcí zničit. Na druhou stranu ta Boží láska důvěřuje. Žárlivost není nedostatek důvěry, ale touha po jedinečném a výlučném vztahu. Není možné dávat Bohu jinou prioritu než číslo jedna. Pokud to uděláme, dopouštíme se modloslužby. Pokud je pro nás v životě manželském jiný člověk důležitější než naše drahá polovička, dopouštíme se nevěry. Nový zákon je radikální a Pán Ježíš nás učí, že kdo hledí chtivě na cizí ženu, už ve svém srdci cizoloží. Láska jde tedy až do našeho nitra a Bůh hledí na naše srdce, totiž na naše motivy. V Desateru čteme, že Bůh je žárlivě milující. Co to znamená? Znamená to, že nás má rád a nedá nás nikomu jinému. Znamená to, že touží, abychom žili s ním a měli život v plnosti. Ale místo toho, aby si lidé zvolili věčný život a plnou radost, volí si raději pomíjivé štěstí a smrt. Když dáš Boha na druhé místo, volíš si smrt. Když dáš Boha na první místo, volíš si život.
Je to naše svoboda, svoboda ale není svévole, ale odpovědnost. A my máme odpovědnost a svobodu si zvolit a nést následky našeho rozhodnutí. Koho si zvolíš v týdnu, který je před tebou? S žárlivostí lásky se pojí obraz ohně. Láska je jako oheň. Šulamítka nás varuje, že pokud vzbudíme lásku předčasně, můžeme se popálit. Mnoho mladých lidí se popálí žádostivostí. Mnoho mladých lidí dnes žije na hromádce mimo manželství, a když se vezmou, jsou překvapeni, že jim manželství nic "nedává". Co by jim mělo dát, když si vybrali všechno předem? Sex patří do manželství. Když spolu lidé žijí na hromádce a mají spolu i děti a společnou domácnost, pro takové lidi se skutečně manželství stává cárem papíru.
Ale pojďme zpět k obrazu ohně. Láska je pálivá jako oheň. Ve čtvrtém verši čteme, že když ji vzbudíme příliš brzy, popálíme se. Je zřejmé, že tuto aplikaci můžeme udělat, protože celá Píseň písní je v kontextu sexu.
Předčasné probuzení můžeme také chápat jako předmanželský sex. Můžeme to ale také pochopit tak, že někdy lidé nejsou ještě připravení na manželství. Někteří mladí lidé věří tomu, že kdyby se vzali, že by to změnilo jejich život. Manželství samo o sobě ale nic nemění. Je to smlouva. Manželství jen zjeví to, co je v nás. Pokud nejsme připravení, zjeví manželství naše sobectví a neochotu milovat.
V šestém verši čteme další dvě věci. Láska je jako oheň, protože když lásku zaměňujeme za jinou, popálíme se. Když vyměníme partnerku za jinou, nedostaneme nic lepšího, ale bude zklamáni. Mnoho manželů si myslí, dokonce to můžeme slyšet od sexuologů a manželských poradců, že první manželství je jen zkouška. Teprve s druhým a dalším manželstvím se to naučíme. To je ale hrozná a lživá představa. Důsledky této představy trpí naše děti, trpí naši partneři a trpíme tím sami.
Láska je tedy jako voda, je neúprosná. Láska je tedy jako oheň, je pálivá.
Ale to nejdůležitější je, že je to sám Bůh, kdo vznítí plamen lásky. Oheň je tedy obraz vztahu s Bohem. Bůh garantuje vztah a manželství. Je to Bůh, kdo zapálil věčný plamen lásky k nám. Je to Bůh, kdo udržuje manželský oheň. Manželství, jehož základem je sám Bůh a jeho láska, je silné a má šanci. Pravda, manželé mohou zemřít, ale věrnost a vytrvalost není otřesena lidským hříchem, protože oba spoléhali na někoho silnějšího, většího, spolehlivějšího a věrnějšího než oni sami.
Posledním obrazem, o kterém čteme v našem textu, jsou peníze. Je to negativní obraz. Lásku nemůžeme uplatit či koupit. Je pravda, že hodně mužů si lásku kupuje. Alespoň svou sexuální žádostivost považují za lásku a myslí si, že si ji mohou koupit.
Ať už je to bordel, nebo je to předplatné pornografických časopisů nebo je to internetová pornografie, je to iluze. Jde o závislost postavenou na chtíči a lidské žádostivosti. Skutečnou lásku si ale za peníze nekoupíš. Boží lásku si nemůžeš koupit. Bůh nám v Izajáši říká, pojďte k vodám, kdo máte žízeň, bez peněz, bez placení… Boží láska je zdarma, je darem Boží milosti, který se nedá koupit. Ani ta naše lidská láska, pokud je opravdová, se nedá uplatit či koupit.
Co s tím?
Kdykoliv pochybujeme o sobě a o druhých, podívejme se na Boha a na jeho dokonalou a nesmrtelnou lásku k nám. Sílu můžeme čerpat z Boží lásky v Duchu Svatém. Oheň a voda jsou symboly Ducha Svatého. Pokud jsi křesťan, máš v sobě pečeť Boží lásky, Jeho Ducha. Nečerpej proto jen ze své síly, ale čerpej z nevyčerpatelných zdrojů Boží lásky. Pokud ještě tuto pečeť nemáš, co ti brání v tom ještě dnes Krista do svého srdce přijmout?
Pokud ještě nemáš pečeť v podobě křtu, co ti brání být pokřtěn/a? Čerpejme z té Boží nevyčerpatelné lásky a milujme se Boží láskou!
Závěr
Když to shrneme, Boží láska je silnější než smrt. Proč? Protože Bůh je láska, Boží láska nemá hranice, na rozdíl od té lidské. Lidi umírají a odchází, Bůh nás nikdo neopustí a nikdy nás nepřestane mít rád. Proč je Boží láska silnější než smrt? Protože Boží slovo to říká a Bůh je důvěryhodný. Kristus je Pravda. A za třetí, Boží láska je silnější než smrt, protože Kristus vstal z mrtvých. Kristus o velikonocích přemohl lidskou smrt svou smrtí a slavně vstal z mrtvých. Boží lásku nemohou zaplavit vody, ani se nedá koupit za peníze, je to dar Boží milosti. Lásku udržuje sám Bůh svým věčným ohněm Lásky. Radujme se z toho a chvalme za to Boha. Amen.

Příběh útěkáře Jon 1

26. dubna 2014 v 22:36 | Grizly |  Kázání

Milí přátelé, byl jednou jeden člověk, který utíkal před těžkým úkolem. Není divu, dostal úkol, který šel proti jeho vlastnímu přesvědčení. Od malička jako Izraelské dítě vyrůstal ve víře, že Asyřané jsou zkažení a zlí. A bylo to tak. Velká a mravně zkažená říše si podrobovala okolní národy a okázale ukazovala svou moc pomocí bezcitných a krutých činů. Nakonec si v 8. století Asýrie podrobila i severní Izrael. Asýrie byla úhlavním nepřítelem Izraele. Navíc Izraelci neměli proti Asýrii z politického hlediska žádnou šanci. Ten muž si nepřál nic než pomstu. Když ho Bůh poslal, aby tomuto národu ukázal cestu za Bohem, říkal si: to si děláš snad srandu, ne? To nemůžeš myslet vážně. A tak sednul na nejbližší loď a začal před Bohem utíkat. Místo aby jel do hlavního města Asýrie, kam ho Bůh poslal kázat, vydal se opačným směrem do Taršíše. Prostě nechtěl, aby Asyřané byli zachráněni před Božím soudem. A v tom měl pravdu. Bůh kajícího hříšníka přijímá a odpouští mu. Tomu muži vadilo, že je Bůh milosrdný a měl strach, že by Bůh pro svou lásku a soucit Asyřanům odpustil. Přál si, aby nepřátelé Izraele shořeli v plamenech podobně jako Sodoma a Gomora. A protože věděl, že Bůh by se smiloval, nechtěl poselství Božího smíření doručit. Nepochyboval ani o sobě, že by byl schopen kázat a vést lidi k pokání. A nepochyboval ani o Bohu, který by svou mocí byl schopen zkažené lidi zachránit. Pochyboval ale o Boží spravedlnosti, totiž, že by spravedlivý Bůh lidi poprávu potrestal. Tím mužem byl prorok Jonáš. Je zajímavé, že nakonec se Bůh nad obyvateli hlavního města Asýrie smiloval, to si ale Jonáš nepřál a byl proto na Boha naštvaný. Pán Bůh zachránil před soudem několik generací lidí. Jonáš se ovšem mýlil. Za prvé, k Božím základním vlastnostem patří kromě jeho spravedlnosti i jeho dobrota a milosrdenství. Mnoho lidí jako Jonáš tehdy, i dnes pochybuje o Boží dobrotě. Můj kamarád například, se kterým si každý týden povídám o víře, nevěří, že by Bůh skutečně byl a pokud by byl, nechápe, jak může být Bůh, který potrestá lidi za jejich nevíru, dobrý. A za druhé, Jonáš, stejně jako mnoho lidí dnes, se mýlil v tom, že si myslel, že Bůh není spravedlivý, že skutečně nepotrestá spravedlivě hřích. Bůh je sice pomalý k hněvu a je vždy na straně lásky, dobra a života, ale jeho trpělivost není nekonečná. A proto, když Asyřané v hlavním městě po několika generacích zapomněli na Boží dobrotu a odpuštění a vrátili se ke svému zvrácenému životnímu stylu, Bůh Ninive skutečně potrestal a roku 612 bylo hlavní město dobyto nepřáteli a lehlo popelem. Škoda, že se toho Jonáš nedožil, asi by býval měl radost. Mám ale naději, že i on činil pokání. Ve víře ale vidíme na této historické události naplnění Božího soudu. Co si z toho můžeme vzít? Jednak poučení a jednak varování. Poučení, že Bůh touží sebevětšího hříšníka zachránit a udělá všechno proto, aby ho zachránil před smrtí. Varování, že když věřící lidé na Boha zapomenou a odvrátí se od něho, Bůh nešetří svým soudem a potrestá nevěru.
Když porovnáme příběh proroka Jonáše se skutečností, my také žijeme v podobně zkaženém světě. A představte si, že nás Bůh posílá ukazovat cestu spasení lidem, kteří si to podobně jako Asyřané vůbec nezaslouží. Nevím jak vy, ale mnozí z nás, když vidíme hrozné příběhy v televizi nebo čteme kruté titulky o znásilněných dětech a zavražděných rodičích, máme zatnuté pěsti a přejeme si pomstu a trest viníkům. Něco v nás volá po odplatě. Včera jsem jel vlakem a když jsem promýšlel kázání, přišel ke mně jeden mladík a začali jsme si spolu povídat o víře. Kdybych dal na první dojem a odsoudil ho, protože byl ze skupiny, která byla hlučná a opilá ve vlaku, asi bych odešel pryč a nikdy bych se s ním nebavil. On ale přišel a dokonce se omluvil za své chování. Jak to tak bývá, dostali jsme se i na otázku theodiceje. Jak je možné, aby byl Bůh, když je kolem tolik nespravedlnosti. Rád bych vám řekl, že uvěřil a byl spasen, ale tak to není. Stali jsme se přáteli a Honza mi řekl, že v Boha nevěří a spoléhá více na sebe a i když se snaží pomáhat lidem a dělat dobro, Boha k tomu nepotřebuje. Je to podivné, ale ani židé v dnešním čtení z Matoušova evangelia na tom nebyli lépe. Přicházejí za Ježíšem a žádají zázraky. Ukaž nám nějaký zázrak a uvěříme v tebe. Ježíš jim řekl, že stejně jako věří v pravdivost příběhu o proroku Jonášovi, který byl tři dny v rybě a pak ho vyvrhla na zem, tak i On třetího dne vstane z mrtvých. Zkrátka víra se nazakládá v první řadě na empirických ani racionálních důkazech. Ano, Bůh jedná v našem životě a pokud jsme otevření a citliví, můžeme jeho mluvení i jednání vnímat, ale nebude nám na oči stavět na každém kroku očividné zázraky. Zázraků je dost na to, abychom v něho mohli uvěřit, ale ne dost na to, abychom nepotřebovali víru. Proto říkáme, že chodíme vírou a ne zrakem. Nakonec vidíme, že i Ježíš odkazuje na Jonášův příběh. Symbolicky totiž tři dny v břiše ukazují na Ježíšovy tři dny v hrobě. Nechci ale vykrádat Larrymu kázání z 2. kapitoly, na kterou se moc těším. Ležet v břiše mrtvé ryby, kterou trahají na kusy jiné masožravé ryby, tak si to alespoň představují někteří židovští vykladači, to opravdu připomíná horor nebo peklo. Kdo by se pak nemodlil. Ale naštěstí to dopadlo dobře:) To opět dokazuje, že Bůh je Pánem nad smrtí. Ježíš opravdu z mrtvých vstal a Jonášův příběh to krásně symbolizuje.
Pojďme ale zpět do našeho příběhu do 1. kapitoly. Jonáš utíkal před Božím povoláním. Nechtěl Boha poslechnout. Možná je tu někdo, kdo také utíká. Pokud utíkáš, před čím nebo před kým? Jonáš utíkal před zodpovědností a před Bohem ze strachu. Před čím utíkáš? Možná že před ničím neutíkáš. Příběh má i další rovinu. Jonáš nechtěl Boha poslechnout, protože nenáviděl nepřátele a nechtěl, aby Asyřané došli spásy. Pěkný věřící bratr, že? Neodsuzujme ale příliš rychle, příběh je nebo může být Božím slovem pro nás. Jedna sestra v církvi mi dokonce řekla, že nechce, aby její muž na smrtelné posteli uvěřil. V životě se nám stávají divné věci a občas slyšíme z úst člověka neuvěřitelná slova, ze kterých jde až strach. Nesuďme příliš rychle. Každý má určité slabé místo. Možná si řekneš, já chci, aby všichni lidé došli spasení. Ano, i Bůh po tom touží, to čteme v Bibli. Ale na rozdíl od člověka, kterému se to lehko řekne a často nehne brvou, Bůh dělá vše pro to, aby skutečně lidé byli zachráněni. Projevuje se Tvá touha na tom, že lidem říkáš o Spasiteli a o potřebě spasení? Nemáš také strach z toho, co si budou lidé o tobě myslet? Zkrátka chci jen ukázat, že příběh je a opravdu může být o každém z nás.
Pojďme ale od psychologie k literární stránce. Literárně náš příběh můžeme zařadit do přihrádky Božího smyslu pro humor. Pokud věřící člověk utíká před Bohem na lodi a na moře, je to opravdu komické. Zkrátka před Bohem se neschováš nikam, a už rozhodně ne na moře, když Bůh moře stvořil a je jistě také pod Jeho vládou. Žalmista nám připomíná v žalmu 139: "kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří? zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. i kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři, tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí." Jakoby Žalm 139 byl komentářem k Jonášovu příběhu. Bůh je prostě všude a není v lidských schopnostech před ním utéct.
Co mě ale nejvíce fascinuje na příběhu o Jonášovi, je misijní aspekt příběhu. Už jsem mluvil o tom, že Bůh chce zachránit i ty největší hříšníky. Povolává si k tomu neochotné proroky a kazatele, kteří mají možnost jít a mluvit s lidmi o Bohu, ale raději utíkají pryč. Ale co je opravdu smysl pro humor a ukázka Boží misie par excelence je 1. kapitola. Jonáš spí v podpalubí, Bůh pošle hroznou bouři na moře a zkušení námořníci se třesou strachem. Každý se najednou modlí. Je to skoro jako klišé o ateistech. I ten největší ateista se modlí, když jde do tuhého. Možná znáte ten vtip o rybáři a lochnesce. Ateista rybaří na skotském jezeře, kdež najednou napadne jeho člun lochneská příšera. Jedna rána ocasem a chlápek i s člunem vylétl deset metrů do vzduchu. Příšera otevřela tlamu, aby ho chytla. On v úděsu zařval, "Ach Bože, pomoz mi!" Z nebe se ozve hromový hlas: "Myslel jsem, že ve mě neveříš..." - " Ale no tak, Bože, nech toho. Před dvěma minutama jsem nevěřil ani na lochneskou příšeru !". Výhoda křesťanů je, že nemusí věřit na lochnesku, aby mohli věřit Bohu. Stačí věřit na vzkříšení Ježíše z mrtvých. Ale zpět k moři a bouři...
Už jsme řekli, že příběh o Jonáši je krásně misijní. Příběh graduje od strachu námořníků k absolutnímu zoufalství a modlítbě pokání. Uprostřed toho Jonáš spí. Kapitán na Jonáše křičí: "Jak můžeš spát?" Když modlitba k falešným bohům nepomohla, uchýlili se námořníci k losování. Paradoxní na tom všem je, že Bůh si tuhle situaci dokonale použil k záchraně a obrácení dalších lidí. Následuje krátký výslech Jonáše. Kdo jsi a odkud jsi, co tu děláš? Jonáše skřípnou a on musí kápnout, jak se říká, Božskou. Jsem Hebrej a utíkám před Bohem a Bůh vás chce zabít kvůli mě. Námořníci se ptají: "Co s tebou máme udělat?" "Hoďte me do moře a všechno bude dobrý..." Pokud bychom četli příběh vážně bez humoru, asi bychom ho správně nepochopili. Když ale vidíme v příběhu Boží humor, můžeme pochopit, že Bůh má dokonale situaci pod kontrolou a Jonáš rezignovaně přijímá změnu trajektorie své cesty. Místo aby odplul na Krétu, letí přes palubu do rozbouřeného moře. Misijní vtip je ale v tom, že se už námořníci nemodlí každý ke své modle, ale modlí se za odpuštění k Hospodinu. Mají strach, co se stane, když na Jonášovu radu proroka zahubí hozením ho přes palubu. Jen co Jonáše hodili přes palubu, moře se utišilo. Není to neuvěřitelný příběh? Asi nezapadá do našich evangelizačních či mijních strategií, ale vidíme na něm jednak Boží humor, ale také Boží záměr zachránit co se dá. Paradoxní na tom je, že si k tomu celou dobu používá naštvaného, otráveného a rezignovaného proroka Jonáše. To je povzbuzení pro nás. Ne vždy se usmíváme a chce se nám svědčit. Bůh si to může i tak použít. Paradox je ale v tom, že to není Bůh, kdo se raduje ze smrti hříšníků, je to naopak Bůh, kdo chce stůj co stůj hříšníka před smrtí zachránit. A to i Jonáše před jeho neposlušností. Někdy je to tak i s námi. Bůh musí zamíchat našima kartama, musí trochu či více změnit scénář naší hry, aby nás přimněl udělat něco, co druhým jak se říká, zachrání kejhák. A to na Pánu Bohu miluju. On jde do krajnosti, aby nás zachránil, protože miluje svou slávu, ale také spasení hříšníků. A právě na spasení hříšníků se hodně zjevuje Boží sláva, protože záchrana člověka jdoucího na smrt není žádná sranda. Vlastně pokaždé, když někdo ze světa uvěří, je to zázrak a zázraky zjevují Boží slávu. Když se díváme touto optikou, můžeme text z Matouše 12 o nevíře náboženských vůdců vidět tak, že zázraky se dějí. Ti, kdo činí pokání jsou svědky proti těm, kdo nechtějí uvěřit. Paradoxně jsou to hříšníci, co činí pokání. Zatímco svědčí proti náboženským lidem, kteří spasení hledají ve své vlastní spravedlnosti. Oni totiž ti Ninivští vzali vážně Jonášovu zvěst, k tomu se ale vrátíme ve 4. kapitole. Z první kapitoly jsme zatím vyčetli, že prorok byl hozen přes palubu ke spasení námořníků.
Co si z toho příběhu odnášíme?
Za prvé, Bůh nás nesmírně miluje, a proto dělá vše pro naši záchranu. Za druhé, používá si k tomu dokonce hrozných okolností a neochotných proroků. A za třetí, je něco před čím utíkáš? Neutíkej. Bůh je Pánem všech okolností a míst a nemůžeme se před ním schovat, a tak je lepší, když se dáme najít a poslechneme. Amen.

Neděle vzkříšení - výklad J 20-21

19. dubna 2014 v 13:06 | Grizly |  Kázání
Úvod

Milí přátelé, bratři a sestry, ať už na Skalce nebo pokud nás posloucháte na internetu. Dnes je neděle vzkříšení. V pátek byl Ježíš ukřižován za naše hříchy, zemřel a byl pohřben. Dnes, třetího dne, slavně z hrobu vstal. Kristus byl vzkříšen, opravdu byl vzkříšen! Zároveň dnešním slovem uzavíráme sérii 40 dní s Biblí, která byla zacílena na Janovo evangelium. Budeme dnes vykládat konec velikonočního pašijového příběhu z Jana 20-21. Kázání rozdělím do dvou částí. Za prvé, vzkříšení. Ježíš vstal z mrtvých. Celý křesťanský život nestojí na smrti, ale právě na životě. Jak říká apoštol Pavel, kdyby Kristus nevstal z mrtvých, celá naše víra je marná. Přesto tolik lidí žije jako kdyby se to nikdy nestalo. Můžeme tento fenomén pracovně nazvat čekání na smrt... a nebo jinými slovy, život křesťanské zombie. A druhá část kázání, zjevení. Ne nějaký zjev či vytržení ve snu, ale zkrátka skutečnost, že se Kristus opravdu ukázal mnoha lidem po svém zmrtvýchvstání... Jinými slovy, křesťanská víra je živé svědectví. Každý z nás, jsme-li v Kristu, jsme-li pokřtěni, jsme živým dokladem skutečnosti, že Kristus vstal z mrtvých. To se nutně musí projevit na našem životě.


1. Vzkříšení
Když navážu na to, co bylo řečeno v pátek. Ježíšova smrt jeho učedníky zaskočila. Byli v šoku z toho, co se stalo. Z toho, že Josef z Arimatie a Marie začali provádět obvyklé pohřební úkony je patrné, že neočekávali, že by Ježíš mohl vstát z mrtvých. Když se šla Marie s Ježíšem naposledy rozloučit, byla v šoku, když Ježíšovo tělo nenalezla. "Našeho Pána vzali z hrobu a nevíme, kam ho položili". Opravdu problém. Také se vám to stává, že se věci nevyvíjejí směrem, kterým chcete? Bůh Marii zaskočil. Přišla uctít památku milovaného mistra a jeho tělo nikde. Učedníci rychle spěchají k hrobu, aby si to sami na vlastní oči ověřili. Petr i Jan viděli, že je to pravda. Apoštol Jan, autor Janova evangelia, po letech dodává zajímavou vsuvku, že když viděl, že byl hrob prázdný, uvěřil, že Ježíš vstal z mrtvých. Synoptická evangelia jsou v tomto ohledu surovější a skeptičtější. Marie stále plakala a nemohla uvěřit, že už se s Ježíšovým tělem nerozloučí. Najednou uviděla anděly, kteří jí pokládají otázku: "proč pláčeš?". Marie znovu opakuje: "vzali mého Pána a nevím, kam položili jeho tělo". Najednou cítí, že za ní někdo stojí. Otočí se a muž jí pokládá stejnou otázku: "proč pláčeš?". Marie odpovídá stejně.

Vůbec si neuvědomila, že je u ní vzkříšený Ježíš. Ježíš ji oslovil osobně: "Marie". V tom Marie náhle procitla a uvědomila si, že je to Ježíš. Její šupiny spadly s očí a náhle vidí. Je zajímavé, že žena neprocitla, když viděla Ježíše, ale když slyšela jeho hlas. Někdy lidé říkají, kdybychom žili v době Ježíše, určitě bychom uvěřili. Jsem k tomu dost skeptický. Stejně jako za dob Mojžíše, když lidé viděli velké věci, stejně pochybovali a chtěli se vrá !@#$%^&* zpět do Egypta. Raději chtěli být otroci než aby na základě zázraků, které viděli, uvěřili a poslechli. Podobně je to s lidmi v Ježíšově době. Ptali se Ježíše, jaké znamení nám dáš, abychom v Tebe uvěřili? A tak je to i dnes... I když lidé slyší o zázracích, stejně je zpochybňují a neuvěří. Zkrátka vidět není totéž co věřit. Ne nadarmo nám Písmo říká, víra roste ze slyšení. Chcete příklad ze života? Jak je to s dětmi a pohádkami. Když dítě slyší vyprávění, může pracovat fantazie a představy a myšlení dítěte se rozvíjí. Ale když jen kouká na televizi, je pasivním konzumentem představ, které dává televize. Podobně je to s námi. Kdybychom byli ve víře závislí jen na tom, co můžeme vidět, čeho se můžeme dotknout, asi bychom byli pěkně omezení.

Proto Pán Ježíš říká, blahoslavení ti, kteří neviděli a uvěřili. Zkrátka víra roste ze slyšení. Není to ale slyšení nesmyslů a vymyšlených příběhů, ale je to ze slyšení pravdivého a skutečného slova. Křesťanská víra roste ze slyšení pravdy evangelia. Co to znamená? Slyšení evangelia nám zprostředkovává osobní vztah s Ježíšem. Marie slyšela své vlastní jméno od Ježíše... "Marie" a uvěřila, že Ježíš vstal z mrtvých. Slyšíš Boží hlas? Jak ho slyšíš? Tím hlavním způsobem, jak k nám dnes Bůh mluví je skrze slyšené slovo evangelia. Když čteme nahlas Bibli, něco se v nás děje. Naše skeptické, tvrdé a zmrzlé srdce taje a naše nitro je zasaženo Bohem. Jaká je reakce Marie? Zvolá "Můj mistře" a poklekne před ním. Jaká je naše reakce na Boží slovo? Je to uctívání jako u Marie?
Marie sdělila svou zkušenost ze setkání s Ježíšem dalším učedníkům, ale ti jí nevěřili. Ježíš jí dokonce řekl, co jim má říct, totiž že odchází k Otci do nebe. Už to od něho slyšeli před tím, ale stejně jí nevěřili, když jim to řekla. Co z toho vyplývá pro nás? Nevím, jak vy, ale když mi někdo povídá své zkušenosti s Bohem, jsem k tomu nejprve skeptický a těžko se mi to chápe. Ale tím, že mám vlastní zkušenosti s Bohem, jsem otevřený slyšet to, co mi druhý věřící říká.
Zkrátka zkušenosti s Bohem je možné zprostředkovat někomu, kdo má vlastní zkušenosti. Dám příklad ze života. Když budu vypravovat jinému tatínkovi, jak je krásné, že můj syn roste a jak je úžasné, že už se mu prořezali dva zoubky, mám naději, že mě dobře pochopí a vyvolám v něm vzpomínky na jeho dítě... Když to ale budu říkat někomu, kdo je svobodný nebo nemá děti, těžko můžu očekávat, že se se mnou citově spojí. Možná mu to připomene jeho pejska nebo jeho dětství... snad. Možná když je hodně empatický, řekne, to je krásný... je to jen příklad... Podobně je to myslím s vírou. Když ateistovi budu povídat o svých zážitcích s Bohem, nemůžu od něho očekávat, že mi uvěří a že bude nadšeně přijímat to, co mu říkám. Má tedy smysl mluvit o svých zážitcích s Bohem? Je zřejmé, že svědectví je subjektivní, ale jelikož jsme schopni nahlížet u druhých to, co sami zakoušíme nebo s čím se dokážeme aspoň z části ztotožnit, zkušenosti a svědectví jsou také trans-subjektivní. Jinými slovy je možné je předávat lidem, co mají zkušenosti nebo co jsou otevření.
Když se Ježíšovi učedníci sami setkali za zavřenými dveřmi s Ježíšem, uvěřili. Tomáš nebyl s nimi, ale když se sám setkal se vzkříšeným Pánem, uvěřil.
Když Tomáš vložil prsty do jeho ran, přesvědčilo ho to. Blahoslavení ale ti, kdo neviděli, ale uvěřili. Zkrátka je to vlastní duchovní zkušenost a stejnou měrou také Boží slovo, které v nás vzbudí víru. Tomáš se nesetkal s figurínou, ale mluvil s živým Ježíšem. Ježíš k němu mluví: "Podívej se a sáhni si na mé rány! Už nepochybuj a věř!". Ježíš vyzývá osobně Tomáše k víře. Ježíš osobně osloví Marii... Té stačilo jediné slůvko, její jméno. Ježíšovým učedníkům stačila dvě slova: "Pokoj vám!". Kolik slov potřebuješ ty, abys uvěřil? Stačí Ti jemné oslovení nebo potřebuješ silnou zkušenost a náraz? Jsi více jako Marie nebo více jako Tomáš?
Ježíš byl vzkříšen, opravdu byl vzkříšen. Když se osobně setkáš se vzkříšeným Pánem, nutně to změní celý tvůj život. Podobně jako apoštol Pavel. Byl to silný náraz. Z pronásledovatele se stal pronásledovaný. Z horlivého rabína se stal křesťanský misionář. A tady bychom mohli vyprávět mnoho současných i vlastních příběhů z našeho okolí.
Už nežiješ jako zombie, nečekáš na smrt. Marie se šla důstojným způsobem rozloučit s Ježíšem. Jak ale ožila, když viděla a hlavně na vlastní uši slyšela, že žije?
Přesto mi připadá, že někteří lidé v kostele jsou jako zombie.

Teď nemyslím vás, to bych si nedovolil:) Tím chci říct, že žijí, jako kdyby vzkříšení nebylo. Když se spolu bavíme, tématem je, "jsem hrozný křesťan", "nedělám dost" nebo "má to vůbec smysl?", "jsem smutný..."... Nechci umenšovat lidské city nebo deprese, ty mohou mít různý základ a možná že potřebujete nějaké prášky od psychiatra, ale někdy mi připadá, že když si uvědomíme, že Bůh je živý dnes a mluví k nám, chce nám ukázat úžasné věci, které udělal a které dělá... to se aspoň ve mně tají dech a raduji se z toho. Pověděl jsem jednomu bratrovi, že někdo uvěřil a on tu zprávu úplně přeslechl a zaměřil se na to, že budeme muset přidávat židle... to je pro mě hodně smutné...
Ať už jsi jako Tomáš nebo jako Marie, Ježíš ti chce něco velmi osobního říct. On je živý a chce se s tebou setkat. Nebojte se, asi to neznamená, že dnes umřete, ale znamená to, že Ježíš touží i dnes po tvém srdci.

2. Zjevení
V druhé části se přesunu více k tomu, co s tím máme dělat. Vzkříšený Ježíš se ukázal Marii, ukázal se učedníkům, ukázal se Tomášovi, znovu se ukazuje učedníkům, ve 21. kapitole se setkává velmi osobně na lovu ryb s Petrem a Janem. Je to zvláštní kapitola, jako kdyby chronologicky nenavazovala na 20. kapitolu. Ježíšovi učedníci přece již vědí, že Ježíš vstal z mrtvých. Tak co s tím? 1. verš nám ale říká, že "později" se Ježíš ukázal na břehu Genezaretského jezera. Takže přece jen příběh literárně navazuje. Z toho vyplývá zajímavá věc. I když učedníci věděli, že Ježíš vstal z mrtvých, nezměnilo to jejich život. Jak to? Šli na ryby. V Janově evangeliu 1,42 čteme o Petrovi, který začal následovat Ježíše. V synopticích (Mt 4,19nn) čteme o tom, jak Ježíš povolal rybáře - Jakuba, Jana a Petra, aby se stali rybáři lidí. Ježíš jim ukázal, že má pro ně důležitější práci. Prožili s ním tři roky a začali dělat to co on. Řekl jim, že budou dělat ještě větší věci. A co dělají teď? Vrací se zpět ke svému zaměstnání. Znovu loví ryby. Možná že si to potřebují všechno promyslet... Přemýšlejí nad tím, co se v posledních týdnech stalo...

Jak jsme řekli v pátek, Petr Ježíše 3x zapřel. Ve 21. kapitole je velmi osobní rozhovor mezi Ježíšem a Petrem. Ježíš se ptá Petra, máš mě rád více než ostatní? Co je to za divnou otázku? Klade mu celkem 3 velmi podobné otázky... je to otázka, která se týká osobního vztahu. Po trojím ujištění, které odpovídá trojímu zapření následuje Ježíšovo pověření. Pas mé beránky. Buď tím, kdo bude pastýřem lidí.
To je hodně důležité. Bez pověření není nadšení. Bez pověření není služba. Když Ježíš odešel, učedníci se vrátili zpět ke svému řemeslu, k rybařině. Teprve až si Petr prošel znovu své selhání a odčinil svůj hřích - ne dobrými skutky - ale vyznáním - že opravdu má Ježíše rád, teprve potom dostal pověření, aby se naplnilo, že na té skále (Petrovi) má vyrůst církev (Mt 16,18).
Tak je to i s námi. Samotná znalost, poznání nás nezmění. Je třeba osobní prožití povolání a vyřešení si našeho vztahu s Bohem, než jsme uschopněni Bohu sloužit. Možná máš v sobě něco, co ti brání Pánu Bohu sloužit. A nebo mu sloužít ze špatných motivů. Nebo mu sloužít ze správných motivů, ale chybí ti radost... možná sloužíš jen z vlastních sil. Vem dnešní setkání jako příležitost setkat se s Ježíšem a vyřešit si svůj "problém".
Možná jsi ještě neprožil povolání něco pro Boha dělat. Možná dnes je ta příležitost přijmout takové povolání.
Jsi rybářem? Buď rybářem lidí... To není povolání ke kanibalismu. Pro většinu z nás to znamená, že máš jako věřící dělat dál doktora nebo právníka nebo dělníka nebo učitele, ale být svědkem pro Ježíše tam kde jsi. Pro jiného to může znamenat něco jiného. Ale každopádně jsi pro Boha příliš důležitý, než abys jen stál na místě a čekal až umřeš. To je promarněný život.
Je zajímavé, že ve všech synopticích je povolání k učednictví. Někdy nám to říkají tak často, že to už nevnímáme a nebo to bereme jako frázi.

Jak je to s Janem? Ježíš vybízí Petra, pas mé beránky. Služba učednictví není o vytváření vlastních následovníků - ale o vedení Kristových učedníků. Není to o dělání vlastních kopií, ale o pomoci druhým najít to nejlepší od Boha pro jejich život s Bohem. Musíme ale začít od sebe.
Je zajímavé, jak evangelium končí. Petr se ptá Ježíše, co bude s Janem... A víte, co mu odpovídá Ježíš? Nestarej se, to je mezi mnou a jím. Pojď mojí cestou. Někdy se můžeme příliš zaobírat službou druhých a tím, co by měli dělat a co ne... a co by mohli dělat...
ale především by nás mělo zajímat, zda dělám já to, co bych měl dělat... slyšíš Boží hlas? On tě zve i dnes ke konkrétnímu úkolu. Jak mu odpovíš? Amen.

Silný a slabý - Velký pátek

18. dubna 2014 v 21:29 | Grizly |  Kázání
Úvod

Milí Kristovi přátelé, je velikonoční týden, dnes slavíme vrchol velikonoc - Velký Pátek, než přijde rozuzlení velkého příběhu v neděli vzkříšení. Ježíš byl zrazen, zatčen, vyslýchán, odsouzen, ukřižován, zemřel a byl pohřben. To je to, co si dnes připomínáme. Je ale co oslavovat na pohřbu a smrti? Měli bychom být smutní jako na pohřbu? Jak by řekl Nietzsche, není oslava velikonoc oslavou slabých a nemohoucích? Není oslava smrti patetickým povzdechem slabého Boha, který je vlastně mrtvý? Nebylo by snad lepší oslavovat život a to dobré, co přináší než vzpomínat na člověka, který umřel před 2 tisíci lety? Věřím, že důvod, proč jsme dnes spolu je jiný než oslava slabosti a smrti. Svátek velikonoce navazuje na židovskou tradici ze Starého zákona, která je popsána v Exodu 12. Velký příběh o vyvedení lidu Israel ze země otroctví a smrti, Egypta, do zaslíbené země. V prvním slově desatera si to připomínáme - já jsem Bůh, který tě vyvedl ze země dvojího sevření. Totiž z otroctví a z deprese.
Otroctví hříchu a smrti a ze smutku a osamění, který hřích přináší. Ve velikém příběhu si připomínáme, co znamená Pesach, totiž, že Anděl smrti přešel domácnosti těch, kdo potřeli veřeje dveří krví beránka. Beránek musel být čistý, bez poskrvny, jednoroční samec. Dodnes židé slaví Pesach s beránčí kostí, macesy, nekvašeným chlebem a hořkými bylinami, které připomínají hořký život v zemi dvojího sevření. To je to, co znamená slovo Egypt v původním jazyce. A samozřejmě vajíčkem, symbolem nového života. To se ale ponoří do slané vody, která připomíná příběh rozdělení moře, které spláchlo faraonovu armádu, která měla rozdrdit Israel. A nesmíme zapomenout ani na 5 pohárů vína, poslední pohár čeká na Elijáše. Je zajímavé, jak Pesach symbolicky ukazuje dopředu k tomu, co se stalo mnohem později, o více než 12 století později v událostech velikonoc. Beránek Boží, který snímá hříchy světa. To je svědectví, které vydává Jan Křtitel, když vidí Ježíše. Ten beránek, jehož krví Židé potírali veřeje, aby je přešel Anděl smrti,
to je ten velikonoční beránek.
Ježíš Kristus, který trpí na kříži, jak jsme četli v úvodu bohoslužby z písně služebníka z proroka Izajáše 53. kapitoly. To on vzal na sebe naše nemoci, jeho ranami jsme uzdraveni, to on byl ztrestán za naše nepravosti a to jeho smrt přináší nám všem život věčný. To právě Ježíš nás usmiřuje s Bohem a to právě kvůli němu máme volný přístup k Bohu a smíme Boha nazývat naším Otcem.
Tento rok společně čteme Janovskou verzi pašijového velikonočního příběhu. Příběh můžeme vidět ve třech scénách. První scéna se odehrává v zahradě, kde se v 17. kapitole Ježíš modlí. O tom jsme mluvili minulou neděli. Tento pátek bych chtěl z této scény zdůraznit dva momenty. Za prvé, když byl Ježíš zrazen a zatčen, nejedná vůbec jako slabý člověk, ale dobře ví, co ho čeká. On to předpověděl, je to Boží čas, kdy má přijít jeho zatčení a nakonec je to dobrovolná oběť, kterou Ježíš přináší. Ježíš vychází vstříc policii a ptá se: "Koho hledáte?", když odpovídají, že hledají Ježíše Nazaretského, Ježíš odpoví výrokem "to jsem já". V tomto výroku je ale taková moc, že policii usadí doslova na zadek.
V řeckém výroku "já jsem" se totiž ozývá výrok "jsem, který jsem" z dříve zmíněného příběhu o Mojžíšovi a Izraelském lidu. Jsem, který jsem je totiž označení samotného Boha. Vyděšená stráž, dnes bychom řekli policie, couvne a spadne na zem. Kdo je tedy slabý a kdo silný? Ježíš musí policii donutit, aby pokračovali a znovu se jich ptá: "Koho hledáte?". Vystrašení policajti znovu řeknou, že hledají jeho. A Ježíš odpovídá, no, vždyť vám říkám, že jsem to já. Nemešká a uvolňuje své učedníky, aby mohli odejít, zatímco celou pozornost přenáší na sebe.
Druhý moment, který chci z této první scény v zahradě vyzvednout je jednání Šimona Petra. Šimon Petr jako vždy jedná na vlastní pěst a impulsivně tasí meč a usekne jednomu ze sluhů ucho. Ježíš zastaví Petra a uzdraví sluhu a říká: "nemám pít kalich, který mi dal Otec?". V tomto momentu vidíme protiklad Boha a člověka. Člověk se snaží jednat z vlastní síly a vlastními prostředky, ale Bůh nemusí spěchat, jedná mocí z výsosti.

Člověk bije, zabíjí a snaží se titánským způsobem zabránit vývoji událostí. Bůh ale je svrchovaným Pánem nad situací, brání člověku v násilí a přijímá výzvu. Je to člověk, který někdy v Božím jménu působí násilí, ale Ježíš nikdy ve svém vlastním jménu násilí nepůsobí, ale přichází jako pokorný služebník, který na sebe bere lidskou zlobu a nepravosti. Pak je již Ježíš zatčen a odváděn pryč. Je zajímavé, že je dohromady celkem vyslýchán 6x. Třikrát u Židovských představitelů, kteří nejsou ani schopni Ježíše z ničeho obvinit bez falešných svědků, kdyby jim trumfy do rukou nedal na místě sám Ježíš. A třikrát u římských představitelů, dvakrát u Piláta a jednou u Heroda.
Dostáváme se k druhé scéně, kde je Ježíš u Annáše a Kaifáše, Židovských radní, kteří se snaží Ježíše odsoudit k smrti, ale nemají moc, aby mohli Ježíše popravit a musí jít s prosíkem za Pilátem a tlačit ho, aby Ježíše nechal popravit.
Opět vidíme, kdo je silný a kdo je slabý. Je to Ježíš, kdo je slabý? Prezentuje nám křesťanská víra slabého Boha?
Ve velikonočním příběhu vidíme, že je to úplně jinak. Je to člověk, kdo je slabý a je to Bůh, kdo je silný. Je to ze slabosti lidské, že je Ježíš ve vykonstruovaném justičním procesu zavražděn. Ze slabosti lidské Pilát ustupuje a nechá nevinného člověka bičovat a nakonec proti vlastnímu přesvědčení a svědomí posílá Ježíše na smrt. A jsou to Ježíšovi učedníci, kdo jsou slabí, aby se vzmohli na odpor proti zlu. V této scéně vidíme Petra, jak třikrát zapírá, že by byl Ježíšovým blízkým učedníkem. A to dokonce třikrát. Jednou to řekl dokonce do očí sluhovi, kterému Petr usekl ucho! Kdo je tedy silný a kdo je slabý? Je to křesťanská víra, která je slabá a nebo je to člověk, který je slabý a potřebuje posilnit? Na velikonočním příběhu z Jana vidíme, že je to člověk, kdo je slabý a Ježíše vidíme jako silného. Je to Ježíš, kdo bere satanovi trumfy z rukou a je to právě Ježíš, kdo svou smrtí ukazuje Boží lásku k celému světu. Je to Ježíš Kristus, kdo ukazuje svou sílu ve své smrti na kříži.


Ve čteném textu vidíme neuvěřitelné pokrytectví člověka, který se štítí Piláta, aby se náhodou neposkvrnil. Židům totiž nebylo dovoleno chodit do místodržitelského paláce, aby se neznečistili před Pesachem. To je paradox velikonoc. Židé slaví Pesach, oslavují Boží záchranu a zároveň záchranu odmítají od Spasitele světa. V Pesachu oslavujeme vyvedení lidu ze země otroctví a deprese a ve velikonocích slavíme spasení skrze Ježíšovu smrt. Ale to lidé nejsou schopni vidět. Pilát si dobře uvědomuje, že jde o manipulaci a spiknutí a nechce se jen tak vzdát. Dělá tři věci, za prvé, posílá Ježíše za Herodem, aby se zbavil zodpovědnosti. Za druhé, když mu ho přivádějí zpět, snaží se ho propustit na základě zvyku propustit zajatce o velikonocích na svobodu. To mu nevyjde, protože vedoucí židovského lidu křičí "propusť nám Barabáše". Barabáš byl v očích židů hrdina, byl v očích lidí silný, protože bojoval se zbraní v ruce proti Římanům. Zatímco Ježíš vypadal jako slabý, protože nebojoval se zbraní v ruce, nezabíjel a nevraždil v Božím jménu, ale místo toho se dobrovolně obětoval sám.
Jaký je to paradox. Minulý týden o květné neděli vjížděl Ježíš na oslátku do Jeruzaléma a lidé ho vítali s otevřenou náručí jako krále. A teď? Lidé ho chtějí nechat zabít, protože jim jako král vůbec nevoní... je to slabý král. Pryč s ním. Jaký je to král, který nechce přinést revoluci v politice? Lidé mají úplně jinou představu... Lidé chtějí revoluci vnější, ale nechtějí se zabývat vlastním srdcem. Milí Kristovi přátelé, není to tolik podobné nám? Nadáváme na nespravedlnost ve společnosti, ale jsme si vědomí vlastní nespravedlnosti? Právě proto přichází Ježíš, aby svým spravedlivým životem a zmařením svého života odčinil naši nespravedlnost a nás ospravedlnil před Bohem. Člověk, který v Krista věří nemusí už nadávat a trvat na vnější revoluci, protože ví, že ta skutečná revoluce už začala v jeho vlastním srdci.
Pilát dobře ví, že jde o spiknutí a nechce dovolit justiční vraždu. Je to ale z jeho slabosti, totiž ze strachu z povstání a že by přišel o moc, že dovolí bezpráví a nechá Ježíše vydat na smrt.


Nakonec se uchýlí k poslednímu činu, nechá Ježíše zbičovat, což není rozhodně procházka růžovou zahradou. Mnoho lidí bičování nepřežilo. Bičování se provádělo tak, že záda vězně byla doslova obnažena až na vnitřní orgány. Vězeň často vykrvácel, než došlo k popravě. Ježíš ale byl silný a své bičování přežil. Pilát se snažil vyvolat v davu lítost nad polomrtvým Ježíšem a prohlásí: "ecce homo" - hle, člověk. Podívejte se, není vám hanba? Netrpěl už dost? Opravdu chcete jeho smrt? To už ale předbíhám dalšímu čtení...

2. Druhé čtení J 19,12-24
Scéna 3: Ježíšovo utrpení, ukřižování a smrt
Ve třetí scéně se dostáváme k bičování, ukřižování a smrti Ježíše.
Rozhovor s Pilátem je velmi zajímavý. Na jednu stranu Pilát moc dobře ví, co je to spravedlnost. Proto usiluje o to, aby byl Ježíš osvobozen. Na druhé straně ale nemá morální moc, aby udělal to, co je správné a jak se říká v přísloví "Pilát si ruce myje" nad svou odpovědností.

Ještě zajímavější je výslech. Pilát je přesvědčen, že Ježíš je něco víc, dokonce prohlásí, že Ježíš je král a také to nechá napsal na cedulku nad Jeho kříž. Když se ho ale Ježíš ptá, zda ho zajímá jestli je král z osobních důvodů nebo z důvodu procesu, Pilát odpovídá, že mu jde o proces. Pilát je tedy postavou vnitřně indiferentní k tomu, co je pravda. Nakonec odpovídá slavným postmoderním výrokem: "Co je pravda?". Hlavní je to, co funguje, hlavní je, aby se dav rozešel a vše se uklidnilo. Když to nepůjde dohodou, nechá tedy udělat špinavou práci.
Velikonoce jsou paradoxním příběhem o síle a slabosti. Je to královský příběh o králi, který je sám zavražděn ve vykonstruovaném procesu. Není to však slabý král, ale jeho síla se právě projeví v jeho smrti. Pro lidi je hrdina ten, kdo se chopí zbraně... zatímco ten, kdo se obětuje za všechny je v opovržení. Můžeme připomenout podobné postavy z našich českých dějin. Hus, který zemřel za své radikální myšlenky a pravdu a Žižka, který za pravdu bojoval se zbraní v ruce.
Komenský, který usiloval o pozvednutí vzdělanosti českého národa a nakonec musel odejít pryč. Zkrátka lidé spíše touží po změně politických poměrů a chtějí spíše povrchní změnu společnosti než aby si připustili pravdu v srdci. "Co je to pravda?", pilátovská pragmatická otázka zazní zajisté z úst skeptického člověka.
Ježíš řekl: "Já jsem ta pravda". Myslel tím na mysl povznášející filosofii? Myslel tím na etický systém, který změní řád světa? Ne, věřím, že myslel především na vztah. Jaký vztah? Osobní vztah k Bohu, k Pravdě, k Lásce. Myslel tím věřím na změnu lidského srdce. Změnu srdce kamenného na srdce, které je z masa, jak to řekl prorok Ezechiel mnoho set let před ním. Šlo mu o to, aby smlouva s Bohem byla napsána v našich srdcích, jak to řekl prorok Jeremijáš dlouho před tím než se Ježíš narodil. Šlo mu o to, abychom viděli zájem druhých před svým vlastním. Zkrátka Kristův kříž není jen historická událost, ke které řekneme své historické amen, ano, asi se to stalo... ale Kristův kříž je otázka. Jaká otázka?

Otázka "v jakého Boha věříš? V jakého věříš člověka?" Nescházíme se tu proto, že bychom měli zálibu ve smrti a v pohřbech, ale jsme tu, protože nás zajímá, zda je Bůh tak mocný, že dokáže změnit naše srdce. Věříš, že Bůh dokáže dát tvému životu smysl? Já jsem tu proto, protože věřím, že to dokáže. Paradoxně ale ten život, který Bůh dává může dát jen skrze to, že něco v nás umře. Jak řekl sám Ježíš, "semeno, které spadlo do země, musí nejprve umřít"... Musí zemřít naše sobectví, naše pýcha, naše potřeba mít kontrolu nad naším životem. Jsi ochoten dát svůj život Bohu? Nejen část svého života, ale celý svůj život?
Jsme ve válce. Ale válka není vedena pozemskými prostředky, ale je to válka o naše srdce. Pokud se rozhodneš říct dnes Bohu ano, může to mít dalekosáhlé důsledky. Nemusí se ti líbit představa, kterou má Bůh o tvém životě. Zjistíš, že se musí něco změnit. Nebo že musíš udělat něco, z čeho máš strach...
Jaký je tvůj Bůh? Věříš v silného Boha, který může změnit tvé slabé srdce? Nebo věříš v Boha, který je prakticky mrtvý?
V Boha, který je omezen zdmi kostela a ohraničen zavřenou knihou? Já věřím v Boha, který svou smrtí dokázal svou lásku k nám. Věřím v Boha, který dává život a skrze svou smrt dokáže dát život našemu mrtvému srdci.
Pojďme do třetí části...

3. Třetí čtení J 19,25-37
Ježíšova smrt je naplněním mnoha set proroctví. Jedno konkrétní je, že Ježíšovi nebude zlomena ani jedna kost. Zlámání kostí mělo dvojí účel, zkrátilo utrpení odsouzence, který vykrvácel a během několika okamžiků se udusil, protože neměl nohy, o které by se opřel, aby se nadechl. A za druhé, Židé pospíchali slavit Pesach a neslušelo se, aby čekali na hřbitově, až Ježíš umře. Je to paradox. Ti, kteří by měli nejlépe pochopit, že se na Ježíšovi naplňují proroctví o Mesijáši, byli úplně slepí.
Naopak ti, kdo znali Bibli hodně mizerně a sami nechápali, co se vlastně děje, byli svědky Ježíšovy smrti a vzkříšení. O vzkříšení a svědectví budeme mluvit ale až v neděli. Ti, kdo měli vědět nejlépe, že jedno po druhém proroctví se naplňuje Boží vůle ohledně přicházejícího Božího království,
pospíchali do kostela slavit velikonoce. Jistě, do synagogy a jistě ne velikonoce, ale Pesach. Paradoxně, trochu nečekaně, to ale může být příběh o nás. To není příběh o zlých židech, kteří nepochopili evangelium a o nás dobrácích, kteří jsme ho pochopili. Ale těmi slepci, kteří pospíchají za různými aktivitami ať už světskými nebo církevními, můžeme být my. Podobně jako v podobenství o milosrdném Samařanovi. Je to levita a kněz, kdo jsou slepí. A je to naopak ten, kdo se nachomýtne jako by omylem k polomrtvému, ten je tím, kdo udělá to, co je správné. Ať tedy o velikonocích nepřijdeme o to, co nám Bůh chce osobně říct. Ať pro velikonoce a slavení nepřijdeme o to nejdůležitější.
S Ježíšovým výrokem "je dokonáno" umírá nejen Ježíš Nazaretský, ale i naděje Ježíšových učedníků. Umírá ale falešná naděje Petra, že Ježíš je vůdce povstání, který přinese změnu politických poměrů. Proto byl král, který byl zpočátku vítán a oslavován, nyní považován za poraženého. Satan si mnul ruce, řekl si, konečně. Židé si řekli, konečně ho máme z krku.
Zázrak se nekonal, můžeme jít domů. Příběh skončil pro odpůrce Ježíše happy endem. Ale nikdo netušil, že se po třech dnech chystá pokračování.
Ježíšovi vrazili do boku kopí a vyšla krev a voda. To znamená, že došlo k srdeční zástavě a že je mrtvý. Někteří lidé přesto tvrdí, že jen spal a že se pak v hrobě znovu probudil a odvalil kámen. To je tedy pěkná blbost. Byl jsem asi rok v církvi, která byla složená je ze samých doktorů a techniků. Zdá se, že logicky uvažující lidé mají k víře nejblíže. Není tak těžké pochopit, že když někdo umře, je prostě mrtvý. Mrtví nevstávají k životu. Pokud se ale něco takového stane, musí to být zázrak. A pokud je možný zázrak, je možná i změna v našem životě.
Je povzbudivé, že i dva z židovské rady našli víru v Ježíše. Josef z Arimatie a Nikodém. Josef nechal Ježíše pohřbít v zahradě do nového hrobu. Je důležité zdůraznit, že hrob byl bedlivě hlídán, aby se předešlo tomu, že by tělo učedníci ukradli a nikdo neodvalil těžký kámen od jeskyně, kde byl Ježíš pochován.

Závěr
Co si z toho tedy máme odnést? O čem jsou velikonoce? Je to vzpomínání na mrtvého Ježíše? Je to patetická oslava smrti a slabosti Boha?
Viděli jsme, že od začátku do konce je Ježíš ten, kdo určuje události ve svém životě i v životě lidí kolem něj. Ježíš není slabým Bohem, ale naopak tím silným. Slabý je člověk, ať už je to Pilát, který neměl dost morální síly, aby jednal v souladu se svým svědomím a poznáním. Slabí jsme my, Ježíšovi učedníci, kteří svého Pána zapíráme. Silný je ale Bůh, který nám dává sílu. Dává nám nový život a nové srdce. Než ale přijmeme Boží sílu, něco v nás musí zemřít. Co je to, co musí v tobě zemřít? A pokud to víš, dáš to Bohu už dnes?
Na závěr znovu přečtu proroctví z Proroka Izajáše z 53. kapitoly v alternativním překladu. ...
Iz 53,1-12
Amen.

Ježíšova modlitba Jan 17

13. dubna 2014 v 7:18 | Grizly |  Kázání
Ježíšova velekněžská modlitba, palmová neděle, Jan 17, CB Skalka


Úvod

Milí Kristovi přátelé, přiblížily se Velikonoce, dnes slavíme Palmovou neděli. Ježíš vjíždí do Jeruzaléma na oslátku jako král. Izraelský král. Král Izraele, kterého jeho vlastní nepřijali. Král, který měl nad vlastní gilotinou napsáno rex. Tedy ne komisař Rex, ale známá zkratka INRI. Iesus Nazarenus Rex Iudaeorum. Ježíš Nazaretský je králem Židů. Paradoxně to nechal napsat Pilát, který jej nakonec na přání Ježíšových vlastních lidí nechal ukřižovat. Nepředbíhejme ale, o tom budeme mluvit až příští pátek. Ježíš je v tuto chvíli živý a vjíždí do hlavního města provincie. Lidé na znamení příjezdu krále mávali palmovými ratolestmi. Proto se tato neděle nazývá palmová. Ježíš vjíždí do Jeruzaléma na oslátku. To symbolizuje, že je pokojným králem, Mesijášem, který nebude dobývat Izrael na Římanech mocí. Místo aby přinesl revoluci svému národu, přináší revoluci lidského srdce. Místo aby přinesl násilí, přináší radost a pokoj. Místo aby zabíjel a ničil, uzdravuje, odpouští hříchy a vítězí nad vlastní smrtí a smrtí všech. Bůh se stává člověkem, aby zemřel za hříchy lidu. Ježíš byl v tuto chvíli jednička, byl populární, protože vzkřísil Lazara z mrtvých. Byl oslavovaný jako vítěz a král! V tuto chvíli Ježíš naplňuje proroctví o tom, co se mělo stát (Za 9,9), že král vjede do hlavního města na oslátku. Prorok Zacharijáš to popsal krásně: "Rozjásej se jeruzalémská dcero, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a spásu nesoucí, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti". Triumfální chvíle, která náleží samotnému Mesijáši. Přitom každý znalec Písma věděl, že tento atribut Mesijáše náleží jen samotnému Bohu. Když Ježíš vjíždí do hlavního města, stylizuje se do role krále Davida. Tady by zbožný Žid čekal konec, happy end. Farizejové si dokonce v zoufalství řekli: "Vidíte, že nic nezmůžete! Celý svět se dal za ním.". Jak ale víme, tím náš velikonoční příběh nekončí, ale pouze rozehrává hlavní část vyprávění. Za krátko totiž Ježíš předpovídá svoje utrpení a smrt. Ježíš říká: "nyní je má duše sevřena úzkostí... Otče, oslav své jméno..." Poté Ježíš se svými učedníky strávil několik posledních hodin, aby jim řekl to nejpodstatnější. Tomu se říká tzv. Diskurz v horní místnosti, to jsou kapitoly 13-17. Pro dnešní palmovou neděli jsem zvolil dvoje čtení, právě z Jana 12, kde Ježíš vjíždí na oslátku a zároveň konec tohoto diskurzu, Jana 17, kde je nádherná Ježíšova modlitba. Mezi těmito kapitolami najdeme krásné kapitoly 14 a 16, které mluví o Duchu Svatém a ve středu je kapitola 15, která mluví o spojení mezi Ježíšem a jeho učedníky. Myslím, že 17. kapitola je až symbolicky spojena právě s tímto poutem mezi Ježíšem a námi. Jistě z vlastní zkušenosti víte, že klíčovou spojnicí tohoto vztahu je modlitba. Neztrácejme již více času a nahlédněme do 17. kapitoly, do Ježíšovy velekněžské modlitby. Tu pro zjednodušení a z výkladových důvodů rozdělím do třech částí. Prvních pět veršů se Ježíš modlí za sebe. Najdeme tu krásné vyučování o vztahu mezi Otcem a Synem a jejich vzájemně prokazované slávě. Syn oslavuje Otce a Otec Syna. Druhou část modlitby tvoří verše 6-19, kde se Ježíš modlí za své učedníky. Ježíš je oslaven ve svých učednících. Ježíš je zdrojem jednoty mezi učedníky. A třetí část modlitby jsou verše 20-26, kde se Ježíš modlí za budoucí věřící. Najdeme tu neuvěřitelnou myšlenku, že slávu, kterou Otec dal Ježíšovi a Ježíš svým učedníkům dává i učedníkům svých dvanácti. Máme před sebou jeden z nekrásnějších textů v Bibli. Pojďme se ponořit na několik chvil do obsahu Ježíšovy modlitby a naberme inspiraci pro naše vlastní modlitby. Zároveň můžeme pochopit, co je zdrojem největší radosti v našem životě.


Ježíš se modlí za sebe (J 17,1-5)

1 Po těch slovech Ježíš pozvedl oči k nebi a řekl: "Otče, přišla má hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe, 2 stejně, jako jsi učinil, když jsi mu dal moc nad všemi lidmi, aby vše, co jsi mu svěřil, dal jim: život věčný. 3 A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. 4 Já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil. 5 A nyní ty, Otče, oslav mne svou slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve, než byl svět.



Máme před sebou jeden z nejhlubších textů Bible, který se netýká jen modlitby, ale vztahů. Je zajímavé, že Pána Boha můžeme poznávat tím líp, jak lépe chápeme vztahy v rodině. Když rozumíme vztahům lidským, můžeme lépe pochopit i tajemství Boží. Vztah lásky mezi Otcem a Synem můžeme nazírat dobře na základě vztahu mezi pozemským otcem a synem. Je pravda, že žijeme v porušeném světě a často se otcové nechovají tak jak by měli a to je často překážkou pochopení Boha. Když se řekne Otec, někomu se může vybavit milující a milovaná a obdivovaná osoba. Někomu se ale může vybavit člověk, který v rodině vůbec nebyl nebo třeba tyran. A to je blbé. Ale funguje to i naopak, když se díváme na tajemství Trojice, na úžasný vztah mezi Otcem a Synem, můžeme lépe pochopit i to, jak by se měl pozemský otec dívat na svého syna.

Na tomto místě vidíme, že Ježíš jako Boží Syn oslavuje Otce a Bůh Otec naopak oslavuje Ježíše jako Syna. Co to znamená konkrétně? Bůh dal Ježíšovi autoritu nad lidským životem. Není možné přijít k Bohu jinak než skrze Ježíše. Pamatuju si dobře, jak se mě kamarádka zeptala, zda musí taky věřit v Ježíše, když už věří v Boha. Podobně se lidé ptají, zda se můžou modlit k Ježíšovi, když už se modlí k Bohu Otci. Na to se dá odpovědět biblicky, když si připomeneme slovo, že Ježíš říká, že "já a Otec jedno jsme". Tedy kdo se dívá na Ježíše je to jako by se díval na Boha Otce. Když se modlíte k Ježíši, modlíte se zároveň k Otci. Když máte osobní vztah k Ježíšovi, máte zároveň osobní vztah k Bohu Otci. Když uctíváte Ježíše, uctíváte Boha Otce. Tím, že je Syn poslušný a dělá to, co chce Jeho Otec, oslavuje Boha. Když Ježíš dokončil dílo na kříži, vzdal tím slávu Otci v nebi. A když Ježíš vstal z mrtvých, oslavil Otec svého Syna. Otec a Syn se vzájemně oslavují. To možná zní abstraktně, ale představme si to názorně. Když se synovi něco povede, má z toho radost jeho táta. Když syn dostane dobrou známku ve škole, Otec mu řekne, že je na něho hrdý. Když můj syn Vojta řekl první slovíčko, měl jsem z něj velkou radost. Když se Vojtíšek poprvé překulil na druhou stranu, byl jsem na něho hrdý. A to nás čekají další a mnohem významnější věci. Zkrátka z každé věci, která se povede mému synovi, mám jako otec velkou radost. A podobně, syn má radost, když vidí svého otce. Je hrdý, že je jeho syn. Když Vilém promluvil do mikrofonu, Davídek zvolal "táta". Syn byl hrdý na svého tátu. To je můj táta. Podobně je to věřím s trojicí. Lidské vztahy zrcadlí Trojici Boží. 5. verš navíc odkazuje na Janův prolog, 2. verš, kde je řečeno, Slovo bylo na počátku u Boha. Ježíš je nestvořený, je Božím Synem, který je od věčnosti u Otce v nebi. Když Ježíš dokonal své dílo, zemřel a vstal z mrtvých, ukázal se svým učedníkům, vrátil se na pravici Boží, odkud přijde soudit živé i mrtvé, jak nám to říká apoštolské vyznání víry. Tedy Otec oslaví svého Syna, když ho po jeho ponížení opět povýší.


V první části se Ježíš modlí sám za sebe. Obsah této modlitby je pro nás na první poslech tajemný, ale vidíme, že i skrze tuto modlitbu Syn oslavuje svého Otce. Někdy se můžeme ptát, jestli je v pořádku, aby se křesťan modlil sám za sebe. Na tomto místě vidíme, že Ježíš se modlí sám za sebe. Na tom není nic špatného, je to naprosto normální. Ježíšovi ale jde o Boží slávu. Když se tedy modlíme za sebe, modleme se se stejným záměrem, aby Bůh byl oslaven.

Ježíš se modlí za své učedníky (6-19)

V druhé části ve verších 6 až 19 se Ježíš modlí za své učedníky.

6 Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi ze světa dal. Byli tvoji a mně jsi je dal; a tvoje slovo zachovali. 7 Nyní poznali, že všecko, co jsi mi dal, je od tebe; 8 neboť slova, která jsi mi svěřil, dal jsem jim a oni je přijali. V pravdě poznali, že jsem od tebe vyšel, a uvěřili, že ty jsi mě poslal. 9 Za ně prosím. Ne za svět prosím, ale za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji; 10 a všecko mé je tvé, a co je tvé, je moje. V nich jsem oslaven. 11 Již nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě, a já jdu k tobě. Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal; nechť jsou jedno jako my. 12 Dokud jsem byl s nimi, zachovával jsem je v tvém jménu, které jsi mi dal; ochránil jsem je, takže žádný z nich nezahynul, kromě toho, který byl zavržen, aby se naplnilo Písmo. 13 Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě na světě, aby v sobě měli plnost mé radosti. 14 Dal jsem jim tvé slovo, ale svět k nim pojal nenávist, poněvadž nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. 15 Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého. 16 Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. 17 Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda. 18 Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. 19 Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli v pravdě posvěceni.

Z této části zdůrazním tři věci. Za prvé, Ježíš je oslaven na svých učednících (verše 6-10). Za druhé, Ježíšovi učedníci jsou ve světě, ale nejsou ze světa (verše 11-12 a 14-19). A za třetí, Ježíš se modlí, aby Jeho učedníci v sobě měli plnost radosti (verš 13).

Za prvé, jak je Ježíš oslaven na svých následovnících? Ježíš má radost z toho, že Jan, Petr, Jakub a další poznali, že Ježíš pochází od Boha. Má radost z toho, že uvěřili v Něho a přijali Jeho slovo. Nemohli by být Jeho učedníci, kdyby nevěřili Jeho slovu a kdyby podle něho nejednali. Podobně ani my se nemůžeme nazývat křesťany, když nevěříme Božímu slovu - Ježíšovým slovům. Naopak, pokud důvěřujeme Ježíšovi a zůstáváme v Jeho slovu, jsme opravdu Jeho učedníky. Pak je Ježíš skrze nás oslaven a má z nás radost.

Za druhé, co znamená, že jsme ve světě, ale nejsme ze světa? Znamená to, že jsme umřeli svému starému způsobu života a žijeme novému. Starý člověk chce věci dělat z vlastního rozumu, z vlastní moudrosti, z vlastní zkušenosti a z vlastní síly. Je to jako tlačit auto a nepoužívat jeho motor. Proč se říká autu auto? Protože slovo auto znamená "samo". Ve skutečnosti ti chytřejší z nás:) vědí, že auto nejede samo, ale pohání ho motor. Jede na benzín či naftu. Je to primitivní ilustrace, ale používám ji, protože názorně ukazuje, co znamená žít novým životem.

Apoštol Pavel říká, "choďte Duchem a žádosti těla nedokonáte." Nebo na jiném místě "Duch působí chtění i činění." Nebo "buďte naplňováni Božím Duchem." Nebo v pasáži, kterou jsme četli zaznělo "posilujte se v Pánu v převaze Jeho síly". Říkat o sobě, že jsem křesťan a žít jen z vlastní síly je bláznivé jako tlačit auto, aniž bych nastartoval. Duch Svatý je motorem našeho duchovního života s Kristem. A Ducha svatého poznávám a jsem Jím prostoupen právě v modlitbě. Jistě, auto se dá tlačit po rovině, když jedeme z kopce, můžeme dokonce nasednout a nechat se vést, ale jednou přijde kopec a zjistíme, že auto nevytlačíme. Tomuto obrazu se podobá život člověka bez Ducha Svatého. Neříkám, že křesťanský život je nějaký automat nebo že je to snadné, ale když jsme spojeni s Kristem, když zůstáváme v Jeho přikázání a v Jeho slovu, když jsme naplněni Jeho Duchem, křesťanský život je plný radosti a Boží síly. Jsme ve světě, ale nejsme ze světa... Když máme v sobě Krista a Jeho Ducha, můžeme plout proti proudu. Možná že ti tví přátelé budou říkat, že jsi se zbláznil, když budeš chtít žít podle Božích zásad, poctivě. Proč bys nemohl mít milenku? Proč bys neměl hledat řešení svých problémů v opíjení se alkoholem? Proč bys neměl chtít vysoké postavení a kariéru a místo toho trávit více času s rodinou? Proč bys nemohl občas zalhat? Vždyť bílá lež nikomu neublíží... Nejde v životě o to hlavně nikomu neubližovat? Proč bys měl milovat ty, kteří ti nejsou sympatičtí a těm, kteří ti ublížili, odpouštět? A chození do církve? Čtení Bible? Modlení? Nejsi fanatik? Člověk, který je plný Kristova Ducha vydrží plout proti proudu. Je zřejmé, že když přijdou kopce, když do našeho života vstoupí obtíže, potřebujeme motor a benzín. Bez motoru a bez benzínu kopec nevyjedeš. Potřebujeme Boží slovo a Božího Ducha. Bez něj je náš křesťanský život prázdný jako nádrž auta.

V dnešním čtení jsme četli text z Efeským 6 o duchovním boji. Apoštol Pavel nám říká, že na sebe máme v modlitbě i v životě obléct plnou Boží zbroj. Jsme totiž ve válce. V duchovní válce. Bojujeme proti duchovním mocnostem. Proto potřebujeme bojovat duchovními zbraněmi. Je smutné, že mnoho věřících tento boj již dávno vzdalo a zůstávají pasivní. V tomto slově mě nově oslovil verš 10: "A tak, bratři, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci." Duchovní zbroj není naše, ale dává nám ji Bůh. Abychom mohli odolat ďáblovým svodům, potřebujeme na sebe oblékat znovu Boží zbroj. Tou je především Boží slovo. Na konci pasáže nás Pavel vyzývá k modlitbě: "v každý čas se v Duchu Svatém modlete a proste, bděte na modlitbách a vytrvale se přimlouvejte za všechny bratry i za mne..." Jde tedy o spolupráci nás a Boha. Modlitba je duchovní věc, potřebujeme Boží moc a sílu. Z vlastní síly je modlitba předem prohraná a zbytečná věc. Pokud jsme skutečně spojeni Duchem Svatým, má to naopak hluboký smysl a naše modlitby jsou vyslyšeny. Náš život má být životem modlitby. To ale nejde, když se modlíme jen v kostele nebo před jídlem. Ne že by bylo špatné se modlit před jídlem nebo v kostele, právě naopak, ale život modlitby je mnohem víc. To vidíme na Ježíšově životě. Věřím, že když se budeme častěji modlit, když se budeme v modlitbě více spojovat s Bohem, zažijeme mnohem více Boží moci a plnosti. Dokážeme vyjet i ty nejprudší kopce. V modlitbě nacházíme sílu a doplňujeme duchovní sílu k životu.

Pojďme zpět k Janovi 17. Konečně za třetí, verš 13. Ježíš se modlí za své učedníky, aby měli plnost radosti. Když následujeme Krista, když zůstáváme v Jeho slovu, zažíváme plnost radosti. Člověk, který vnímá křesťanskou víru jen jako soupis musíš-nesmíš, bude mít pocit, že ho Bůh nebo církev nějak omezuje nebo mu něco přikazuje. Člověk, který se skutečně setkal s Bohem, člověk, který má Kristem proměněné srdce ale ví, že být v Kristu je zdrojem nekonečné radosti. Křesťan, který je učedníkem ví, že poslušnost Bohu, i když to v očích světa bude vypadat divně, je něco, co nás duchovně naplňuje a z čeho máme radost. Jan je jeden z autorů, který velmi hlubokým způsobem popisuje, jak spojení mezi námi a Bohem vypadá a jak tuto radost získat. Říká, že jako Syn je v Otci, tak my máme být v Kristu. Jinými slovy, když se díváme na Boží slávu, tak jsme proměňováni a posilováni Božím Duchem. Apoštol Pavel to řekl v 2. Korintským 3,18: "Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni ke stále větší slávě a to vše, mocí Ducha Páně." Jinými slovy, když nastartujeme auto, pokud ovšem máme co nastartovat, pokud jsme natankovali, tak se naše auto života rozjede a překonáme sebevětší kopec. Navíc máme obrovskou radost, která se nedá slovy popsat. Lidé to uvidí na našem způsobu života, na způsobu jak mluvíme i na naší tváři. Není to pokrytectví, ale autentický životní styl křesťana. Za to se Ježíš modlí.


Ježíš se modlí za budoucí věřící (20-26)

Ježíš se tedy modlí za sebe, modlí se za své učedníky, ale nejen to, modlí se za ty, kdo jednou v Něho uvěří skrze Jeho učedníky. O tom Ježíš mluví od verše 20 do verše 26.

20 Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří; 21 aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že jsi mě poslal. 22 Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno - 23 já v nich a ty ve mně; aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne. 24 Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já; ať hledí na mou slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mě miloval již před založením světa. 25 Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal, a také oni poznali, že jsi mě poslal. 26 Dal jsem jim poznat tvé jméno a ještě dám poznat, aby v nich byla láska, kterou máš ke mně, a já abych byl v nich."


Ježíš říká, že Otec oslaví Syna svou slávou. Říká, že Syn dá poznat svou slávu Jeho učedníkům. A nakonec že dá svou slávu i učedníkům svých učedníků. Jde vlastně o nekonečný řetěz Boží slávy. Dovolte mi primitivní ilustraci. Je to jako s ohněm, který se předává. Jeden oheň zapálí druhý a ten zapálí třetí oheň atd. Jinými slovy, jeden křesťan zapálí druhého, ale zdrojem tohoto ohně je vždy sám Bůh, Duch slávy, Duch Svatý. Někdy se na podstatu tohoto spojení zapomíná. Říká se, hlavně se musí předávat víra z generace na generaci. Ale jak chci předávat něco, co sám nemám? Nebo pokud to mám, jak chci vzbudit víru v druhých lidech? Jediná možnost je žít autentickým životem učedníka Ježíše a mluvit o tom, co to znamená a ukazovat na zdroj mojí radosti, na Krista. Ale zdrojem víry nejsem já sám, ale Ježíš. To Bůh může zapálit oheň v druhých. A proč? Ježíš ukazuje důvod, proč je to důležité. Když jsou lidé prostoupeni Duchem Božím, když lidé hledí na Boží slávu, tak jsou jedno v Kristu. Ne, že je jim všechno jedno. Ale že jsou jednotní v Kristu. Je smutné, že kolem sebe vidíme tolik ne-jednoty mezi křesťany. Někdy se hádáme ohledně bezvýznamných nebo ne tolik důležitých témat. Ale Boží povolání je, aby křesťané byli jednotní. Jednotní, ale v čem? No přece v lásce. Bůh je láska a On je tím, kdo ukazuje svou lásku svému Synu a ten ukazuje svou Lásku svým učedníkům a ti mají ukazovat Boží lásku světu.


Závěr

Když to všechno shrneme, Ježíš se ve velekněžské modlitbě modlí za sebe, za své učedníky a za ty, kdo skrze učedníky jednou uvěří. Není to samoúčelné, ale jde o předávání Božího slova, které budí v lidech radost a lásku, ve které jsou lidé sjednoceni. Když hledíme na Ježíše, vidíme, že nemůžeme žít jako doposud, ale něco v nás se změnilo, chceme Ho následovat a chceme žít jako On. Už v prvních verších čteme, že křesťanská víra není o skutkaření nebo o dokazování, že jsem lepší, ale jde o poznání Boha a Ježíše Krista. Ježíš tady ale nemluví o intelektuálním poznávání, ale o duchovním poznání. Poznat Boha nejde jinak než skrze Ježíše Krista a to se děje skrze poznávání Jeho slov a následování. Ježíš nám ukazuje, co to znamená na vztahu mezi Otcem a Synem. Otec miluje svého Syna, je na něho hrdý, když dokončí svůj úkol a Syn je naopak hrdý na svého Otce, že je Jeho Syn. Syn má v Otci nezměrný zdroj radosti. Podobně i Kristův učedník má v Kristu nezměrný zdroj radosti v životě.

Mnohdy ale žijeme tak, jako když tlačíme auto s prázdnou nádrží. Auto se nedá tlačit do kopce. Je třeba natankovat, nastoupit a nastartovat. Tak dokážeme vyjet každý kopec. Když se tedy zahledíme na Boží slávu, jsme prostoupeni Boží láskou a máme v životě radost, která je zřejmá na našem životě, na způsobu našeho mluvení a dokonce na naší tváři. Přeji nám do nastávajících velikonoc, abychom si hlouběji uvědomovali Boží lásku k nám a byli Svatým Duchem více prostoupeni. Přeji nám všem, aby se náš duchovní život prohloubil a naše modlitby byly hlubší než doposud. Přeji nám, abychom mohli v našich životech zakoušet více lásky a radosti a více Boží moci. Mám naději, že i lidé kolem nás uvidí v našich životech něco víc a poznají skrze to Boží lásku a budou chtít mít toho, který je mezi námi a v nás. Ať je Bůh s vámi. Amen.

Láska objímající (Pís 7)

1. dubna 2014 v 1:47 | Grizly |  Kázání
Úvod - Tajemství manželství
Milí Kristovi přátelé, dnes pokračujeme v sérii kázání na téma Láska je silnější než smrt. Touto láskou je myšlena pochopitelně Boží láska k nám, ta ani smrtí nekončí. Navíc tři týdny před Velikonocemi má tato láska ještě jiný nádech. Ježíš Kristus ukazuje nám lidem, jak má tato věčná láska vypadat. Ten, který je spravedlivý a ve kterém není zlo se dobrovolně obětuje za hříšníka jako jsem já a ty, abychom nemuseli zemřít, ale měli život a to život v hojnosti. To jsou myšlenky, které se nám vybaví v tomto předvelikonočním čase, když se vysloví toto tajemné slovo láska. Láska má ale také horizontální rozměr. V nejkrásnější podobě to můžeme vidět v manželství. Boží láska, pokud je postavena na Bohu, se nejlépe ukazuje na vztahu muže a ženy. Jako lidé totiž nejsme stvořeni pro samotu, ale pro vztah a blízkost. I když žijeme ve společnosti, která manželstvím pohrdá. Snaží se ho nahradit jakýmsi polohybridem - partnerstvím mezi jakýmkoliv pohlaví. A obecná důvěra v manželství za posledních 30 let opadla neskutečně. Dnes je manželství jen cár papíru. A pro ty, kdo ze sentimentality drží tradice, je spíše výrazem tradicionalismu či konzervativismu. Má ale manželství nějaký smysl? Když začneme od lesa, je překvapivé, že sociologové říkají, že lidé v manželství jsou z dlouhodobého hlediska šťastnější než lidé svobodní. Je také velmi zajímavé, že lidé žijící v manželství jsou při odchodu do důchodu o 75% movitější než lidé, kteří do manželství nikdy nevstoupili nebo se rozvedli a další sňatek už nikdy neuzavřeli. Navíc ženatí muži vydělávají v průměru o 25 procent více než svobodní muži se stejným vzděláním a pracovními zkušenostmi. Jak je to možné? Je to jednak tím, že se manželé cítí fyzicky i duševně zdravěji. Manželství také funguje jako účinný polštář, který člověku pomáhá proplout zklamáním, nemocemi a dalšími těžkostmi. Přesto mnoho mladých lidí má vůči manželství velké výhrady. Hlavním důvodem je jejich pocit, že je většina manželských párů nešťastná. Je ale zajímavé, že většina průzkumů ukazuje, že velmi mnoho lidí (asi 60%) je v manželství velmi šťastných. Navíc platí, že pokud manželé zůstanou spolu dlouhodobě a nerozvedou se, bude až 75% manželství šťastná. Tedy lidé žijící v manželství jsou spokojenější než lidé svobodní, rozvedení nebo žijící na hromádce. To jsou sociologické průzkumy.
Pokud se tedy zamýšlíme nad pozemským rozměrem lásky, manželstvím… a přemýšlíme nad jeho smyslem, vidíme, že manželství má velký smysl, kdyby už pro nic jiného, tak pro pocit štěstí a radosti, které přináší. Jelikož jsem ale skeptik a čísla mě příliš neuspokojují, můžeme přemýšlet ještě dále.
Manželství má smysl, protože je to Boží nápad, Boží plán. Bůh řekl: opustí muž otce a matku a přilne ke své ženě a budou jedno tělo. Problém dnešního manželství je to, čemu říká Tim Keller milostná apokalypsa. Jelikož pro moderního a postmoderního člověka je Bůh mrtev, člověk hledá jiný zdroj štěstí a naplnění. Tímto zdrojem se často stává náš lidský partner. Do našeho partnera si přirozeně projekujeme svá očekávání a naděje na spokojený život. Romantická láska je něco, čím jsme nahradili vztah s Bohem. A protože náš partner vždy bude nedokonalý a je jen člověk, budeme vždy cítit frustraci, že nám romantická ideál vždy přinese více zklamání než skutečný pocit štěstí. Zkrátka člověk nás nedovede spasit, omezený hříšný člověk nám nedokáže dát to, co nám může dát neomezený svatý Bůh. Pojďme již od obecnému ke konkrétnímu. Od úvahy o manželství a jeho smyslu k dnešnímu Božímu slovu z nejkrásnější písně, šír ha-širím. Dnes je na pořadu dne 7. kapitola.
Literární charakteristika Pís 7
Nacházíme se v 7. kapitole, která je vrcholem manželského smíření. Po kapitole 5, která popisuje peripetie manželského odloučení a 6. kapitole, kde manželská dvojice k sobě opět nachází cestu a toto nalezení oslavují, přichází snad nejerotičtější a zároveň nejintimnější kapitola z této knihy. Nevyrovná se jí ani 4. kapitola oslavující svatební noc. Z toho vyplývá jeden zajímavý postřeh. Svatba není vrchol manželství, ale jen začátek. Sex na začátku vztahu za mnoho nestojí, ale s časem a zkušenostmi začíná být opravdu něčím krásným. Myslím, že to platí o vztahu obecně. Když odejde první zamilovanost, je prostor pro lásku. Láska s časem a zkušenostmi zraje a roste. Stejně tak i intimita mezi manžely. Pokud ovšem na vztahu pracujeme a dáme manželství šanci a Bohu prostor, aby nás měnil. Je proto nepochopitelné, že často muži, ale i ženy hledají uspokojení mimo manželství.
Milenec či milenka nám nikdy nepřinese takovou radost jako náš dlouhodobý manžel či manželka. Stejně jako na počátku s Bohem spíše tápeme, ale když Boha známe déle, máme stále větší radost ze vztahu s ním. Naši milostnou poezii rozdělíme na dvě části, za 1. prvních deset veršů je krásný milostný popis ženského těla a jeho krásy. Za 2. od 11. verše 7. kapitoly do začátku 8. kapitoly je odpověď milenky-manželky na mužovu touhu po ní. První část je literárně tzv. wasf, tenorová milostná píseň oslavující ženinu krásu. Druhá část je sopránová písňová odpověď ženy radující se ze svého nalezeného manžela.
Pís 7,1-10 Jak jsi krásná…
1Tanči, tanči, Šulamít, tanči, tanči, chcem tě zřít! Co uzříte na Šulamít, že má v tanci sólo mít? 2Jaká je krása tvých kroků v opáncích, dívko ty šlechetná! Klenotem je křivka tvých boků, rukama umělce vykroužená. 3Tvůj klín se jak mísa klene. Ať víno mísit nepřestane.
Tvé bříško pšenice navršená, liliemi obroubená. 4Dva koloušci dvojice prsů tvých, dvojčátka gazelí. 5Šíje tvá věži ze slonoviny se podobá. Tvé oči batrabimskou bránu zračí jak v chešbónských nádržích. Tvůj nos jako věž Libanonu si Damašek prohlíží. 6Hlava na tobě jako Karmel vyjímá se a v plášti tvých vlasů šarlatovém král kvůli kučeravé kráse zajatcem je rázem. 7Jak krásná jsi, jak líbezná, lásko přerozkošná. 8Neseš se tak, že připomínáš palmu a tvé prsy vzdouvají se datlemi. 9Chci vylézt na palmu, říkám si, datlové trsy popadnu. Nebo ať jsou tvé prsy bobulová réva, ať po jablkách ti voní dech 10a v ústech -- jako bys to nejlepší víno měla. Pro mého milého kane! Hladce po rtech starců klouzá, … (konec tenoru)
Je zajímavé, že popis ženiny krásy jde od nohou k hlavě. Muž si nejprve všímá ženiných nohou a jejích sandálů. Hebrejské ženy prý chodily bosé, tak první, co Šalomouna uchvátilo je, že je obutá. Kolikrát se naše kultura první zaměřuje na intimní partie lidského těla, ale zapomíná na skutečnost, že člověk je individualita. V manželství jde o mnohem víc než o sex. Sex je vrcholem intimity, ta ale nezačíná pohledem na zadek nebo ňadra, ale předchází mu pohled do očí, do duše a vnímání přítele jako celé bytosti. Na rozdíl od internetu či časopisů jde v Písni o vztah, nejen o romantiku, o intimitu a poezii, nejen o dočasné fyzické uspokojení.
Ve třetím verši je v originále použito pro slovo "klín" pojem, který znamená jednak zdraví dívky, ale také vlastní intimní místo, ale také může znamenat sexuální vzrušení. Muži, všimněte si, jakou vzdálenost Šalomoun urazí, než se dostane k pohledu na ženský klín… Nejprve sleduje, jak ladně a krásně tančí… nutno podotknout, že stále více párů dnes neumí tancovat… a to je škoda, jak se pak může projevit krása, když muž místo aby obdivoval tanec dívky, do sebe hodí panáka a jde se na věc? O hodně přichází. Tanec dynamicky odhaluje fyzické krásy, které jinak zůstávají staticky skryté. Podobně Kristus nezůstal na pravici Boží, ale sestoupil ze své lásky k nám na zem. A nevrátil se hned zpět, ale nejprve prožil 33 let s námi, abychom jej mohli poznat, v jeho životě, smrti a vzkříšení a pak se teprve vrací zpět. Dynamika pohybu odhaluje více než jen statika. Křivky boků lépe vyniknout v pohybu tance. A zvláště když manželka tančí nahá. Snad se moc nečervenáte. Až poté Šalomoun pohlédne na manželčin klín a přemýšlí o dětech, které s ní bude mít. Víno a pšenice jsou symbolem plodnosti a krásy. Nejde jen o nějaké fyzické uspokojování, ale o naplnění Božího stvořitelského příkazu: ploďte a množte se a naplňte tuto zemi. Pokud bude náš průměr 1,4 dítěte na rodinu, jak chceme vůbec přežít? Natož naplnit Stvořitelův záměr? Místo Božího plánu ale dnes platí ono zlé heslo: lidí je moc. Čteme tohle v Bibli?
Rozhodně ne. Krása jde ruku v ruce s plodností. Šalomoun obdivuje manželčinu krásu nejen po fyzické stránce, ale i po duchovní, přemýšlí nad rodinou, kterou spolu založí. Je pravda, že někteří jeho synové byli pěkní výrostci. Jeden málem zemřel, když pokračoval v tvrdé politice svého otce. Jeho lid ho málem zabil, když chtěl ještě zvýšit daně, jen tak tak utekl. A pak se rozdělili království. To je ale jiný příběh… Někteří vykladači vykládají víno jako vaginální šťávy, ale já si myslím, že je to spíše symbol plodnosti a sexuálních radovánek.
Ve čtvrtém verši je zajímavá zvířecí metafora. Tvoje prsy jsou jako koloušci. Kdo ví, co to znamená? Snad na dotyk příjemné? Asi ne chlupaté… kdo ví čemu dával Šalomoun přednost. Poezie se nedá vždy jasně vyložit. Každopádně vidíme romantický krásný popis ženiných ňader. Jen co pohlédne na ňadra, zadívá se na její krk. Zajímavé přirovnání je krk jako slonovinová věž.
Může jít o popis barvy, který je krémově bílá. Věž je ale také popis síly. Síly a statečnosti. Šalomoun si váží lásky, která je silná a statečná. Jak daleko je tento popis od našeho romantického ideálu?
Nejkrásnější v 5. verši mi ale přijde popis ženiných očí… V češtině bychom řekli krásné jako studánky. Ale hebrejská poezie je daleko hlubší. Manžel přirovnává manželčiny oči k vodním zřídlům amorejského krále Sichóna. Našly se pozůstatky těchto zřídel z 10. století před Kristem, tedy z doby krále Davida a Šalomouna. Z těchto obrazů můžeme datovat píseň snad právě do doby 10. století BC. Abychom ale nevyprazdňovali poezii dějinami, král zkrátka říká, že se v manželčiných očích může utopit pro jejich hloubku. Když se podíváme na internet nebo do současných knih, erotikou a sexem se to jen hemží… ale chybí fantazie a hloubka.
Buďme proto jako věřící manželé kreativní a vyjadřujme se o kráse našich manželek poeticky a krásně. Kdy jsi naposled napsal své ženě zamilovaný dopis? Kdy jsi naposledy napsal báseň? Zkus to. Možná to nebude taková hloubka, žena se ti možná v hlubokých obrazech neutopí a láskou se nerozplyne, ale možná ji překvapíš a vaše manželská láska pookřeje.
Další zajímavý obraz pro popis ženiny krásy je hora Karmel. Ne že by byla příliš vysoká, má jen 550m… Věřím, ale že tím chtěl říct, že pro mě jsi ta nejkrásnější. Z krku pohlédne do jejích očí a obdivuje se jejímu nosu a hlavě. Na Karmelu opět rostlo víno a pšenice a opět se jedná o obraz krásy a hojnosti. Obdivuje její vlasy… Vlasy jsou skutečně intimní zóna. Určitě dotyk po vlasech a hlavě nepatří jen tak někomu. Je vidět, že starověcí muži uměli docenit krásy svých žen. Sex pro ně nebyl jen prozaickou, ale rozhodně i poetickou záležitostí…
Zapletené vlasy odkazují k ženské zručnosti, ale také schopnosti svádět. Na tomto místě ale nehledejme žádné prohnané intriky, ale zkrátka schopnost ženy okouzlit svého manžela. Způsob, jak se žena stará o své vlasy napovídá o tom, jaký má vztah ke své kráse. Ženský um pletení a tkaní má svou dlouhou tradici. Uvedu aspoň 3 příklady, jednak krétskou princeznu Ariadne, která pomohla Théseovi uniknout pomocí vlákna z bludiště. Pak Penelope, která čekala na svého manžela Odysea a zdržovala svou zručností a pak biblický příklad Delíly, která vetkala vlasy Samsona do osnovy. Pravda, Samson osnovu i s kolíkem vytrhl. Z toho vyplývá poučení, zručnost a krása nemá být používána ke zlému. V Písni písní tu ale není naznačena vyčůranost či prohnanost, ale schopnost okouzlit. Na tomto místě chci apelovat na ženy, aby byly krásné pro své muže. Vždyť víte, čím jste pro své manžele nekrásnější.
Já osobně preferuji to, co má moje žena v hlavě než na hlavě, ale pravda, dlouhé kadeře mé manželky vždy obdivuji.
Zbývá vyložit ještě dva obrazy, palmy a datle. Tedy zajímavá přirovnání k ženským prsům. Co k tomu říct? Palma je dosti vysoký strom, má až 30 metrů. V Bibli nacházíme slovo palma jako vlastní jméno Támar v Gen 38. Byla pravda dosti vysoká, neměla ale 30 metrů. Jsme v poezii, na to nesmíme zapomenout. Spíše se jedná o jedinečnost v kráse. Šalomoun prostě obdivoval fyzické proporce Šulamítky. Také nás jistě napadne náboženské srovnání s kultem Aštary a Artemis. Na rozdíl od mezopotámské a řecké mythologie Bible sex nezbožšťuje. Nejde tu o tantrické prvky, ale o poetický popis krásy. Ten ale zjevuje Boží původ krásy. Vždyť je to sám Stvořitel vesmíru, který stvořil naše ženy krásné. Proto bychom na to měli pamatovat a radovat se z toho.
A měli bychom také naše ženy obdivovat - (chci říct každý svou ženu) pro její krásu. Šalomoun byl zkrátka staroorientálec a znal dobře jiná náboženství, vždyť si vzal mnoho žen a tak je jeho fantazie velmi široká. Když tedy přirovnává Šulamítku k palmě, jeho fantazie se točí a když přirovnává její prsy k datlím, nenaráží na jejich počet. Bohyně Artemis měla prsy posetou hruď, tady se ale nejedná o počet, ale spíše o tvar. Pro Šalomouna byla Šulamitčina ňadra ze všech žen ta nejkrásnější… a že měl s čím srovnávat. Když si vzpomněl na datle, byl okouzlen a vzrušen. Nevím jak vás, ale mě datle a palmy moc nevzrušují, je to ale asi tím, že nepocházím z Orientu a nebo nemám dostatečnou představivost.
Pojďme dál do druhé části, která plynule v 11. verši přechází od tenoru do sopránu… chtěl bych slyšet, jak to zazpívali, ale je to tak…
od 11. verše 7. kapitoly do 8. kapitoly 4. verše Šulamítka odpovídá Šalomounovi…

Pís 7,11-8,4 Odpověď milované Šulamítky
(pokračování sopránu) 11můj milý má mne. Po mně prahne jeho touha. 12Jen pojď, můj milý, pojďme ven do polí, ať venku přespíme. 13Podíváme se ráno na vinice, réva jestli vyraší, zda její květ rozvírá se a rozkvetly granáty. Tam ti dám své milování. 14Laskavec vůni přivání a nad našimi dveřmi dozrály lahůdky, nové i staré. Pro tebe, můj milý, schovala jsem je.
Šulamítka dobře ví, jak je v očích Šalomouna krásná. Ve vztahu bezpečí a lásky je možné, aby žena byla iniciativní. Šulamítka navrhuje králi Šalomounovi, aby přespali v polích venku a ráno navštívili vinice, zda už roste víno. Na tomto místě se chce milovat. Jak vidíme, sex vyžaduje romantiku. Jestli očekáváme, že porosteme v intimitě automaticky, budeme zklamáni.
Je třeba se intimitě a romantice učit. Milostná předehra předchází sexuální hrátky a radovánky. To oba bibličtí milenci dobře ví a tomu nás učí. Je zajímavé, že používají afrodisiakum - mandragoru. Co si z tohoto poetického děje můžeme vzít? Zahrada je symbolem očekávání. V zahradě, vinici se stalo mnoho důležitých věcí. Ježíš byl zrazen v zahradě. Byl tu zatčen, modlil se tu za své učedníky. Když do milostného příběhu promítneme novozákonní perspektivu, vidíme jasně, že obrazy a symboly jsou nejen pozemské metafory intimity v manželství, ale jsou to obrazy věčné lásky Boží k člověku. Kristus jako milenec očekává na svou krásnou nevěstu - církev. Je mu ta nejkrásnější a touží se s ní spojit v mystické jednotě Ducha Svatého.
Šulamítka touží po svém milém. Prahnoucí touha tady ale není nic hříšného, ale jde o lásku prahnoucí po svém protějšku.
Pokud budeme prahnout jen po ženách a unikne nám duchovní rozměr lásky, budeme velmi nešťastní. To zná mnoho lidí, kteří se rozvádí, protože manželství nenaplnilo jejich očekávání. Co od manželství očekáváš ty? Spasení od samoty a smysl života? Slibuji Ti, že pokud očekáváš tohle, budeš hodně zklamaný/á. Pokud ale víš, že garantem manželství je ten, jehož jméno je Láska, pak nikdy nebudeš zklamaný/á. Nejen že Kristus miluje církev věčnou láskou, proto se za ni obětoval. Ale i nevěsta plane pro svého milého láskou. Buďme proto vášniví v lásce k Bohu i k našim ženám.
Jdeme do finále. Co s tím? Podívejme se na chvíli do nového zákona, co k tomu říká Boží slovo v listu Efeským. 5. kapitola mluví o tom, kde máme vzít sílu k lásce. Odkud čerpat a nekrást? Jak milovat někoho, kdo není náš spasitel? Jak mít rád někoho, kdo není dokonalý? To je možné jen z moci Božího Ducha.

Ef 5,18-33 síla k manželství - moc Božího Ducha
(přečti Ef 5,18-33)
Apoštol Pavel nám vysvětluje, že Kristovu lásku můžeme opětovat našim ženám/mužům jen tehdy, když neustále čerpáme ze zřídel Božího života. Je zajímavé, že některé metafory jsou podobné i Písni písní. Jednak náš Kristus očišťuje svou koupelí svého slova. Proč? Aby Kristus církev postavil jako slavnou a krásnou. Pak bude krásná pro svého ženicha. Tedy krása církve nespočívá na tom, jak jsme úžasní, ale na tom, co Kristus udělal na kříži. Kde tedy brát a nekrást? Když se díváme na Kristův kříž a když pijeme z nevyčerpatelných zásob Božího Ducha, pak čerpáme sílu k lásce. A už je jedno, zda je naším protějškem náš přítel, manžel, bratr, sestra či dítě. Princip je stejný.
Láska lidská, pokud má vyjít ze svého sobectví a nesmyslného romantického očekávání, má smysl jen tehdy, když je posilněna a umocněna Božím Duchem. Jako křesťané právě tento horizont a zdroj vnímáme a vyhlížíme právě dnes, když jako Kristovo tělo pijeme jeho krev a jíme jeho tělo. Nechme se proto prostoupit Boží láskou a naplnit Jeho i ve svátosti Večeře Páně. Čerpejme z Božího slova a buďme plni Božího ducha. Pokud jsi to ještě neprožil, připoj se k nám. Pokud ještě nejsi křesťan, obrať se a věř evangeliu. Pokud ještě nejsi pokřtěný/á, nech se pokřtít. Bůh nás miluje a touží po vztahu s námi. Toužíš také po vztahu s ním? Amen.