Únor 2014

Ne vždy dostaneš co chceš

16. února 2014 v 8:00 | Grizly |  Kázání
Úvod
Milí přátelé, už se vám stalo, že jste něco strašně moc chtěli, ale nedostali jste to? Jeden muž hrozně toužil po krásné dívce. Byla to dívka s krásnými dlouhými vlasy a nádhernýma zelenýma očima. Řekl si, tuhle ženu musím získat. Nakonec neuspěl, protože ho ta žena nechtěla. Narazil na její svobodnou vůli. Podobně to může být s Bohem. Ne že by Bůh byla nějaká ženská. Ale zkrátka nám nedá všechno, co chceme. Protože Bůh je dobrý, chce pro nás jen to nejlepší. Někdy se ale modlíme za věci, které dobré nejsou. Někdy se modlíme za věci, které sice dobré jsou, ale nejsou to ty nejlepší věci. Takže ne vždy dostaneš to, co chceš. Dobrá zpráva ale je, že nám Bůh nedává to, co chceme, ale to co On chce. A On pro nás chce to nejlepší. Ne vždy to ale chápeme. K této úvodní otázce se ještě za chvíli vrátím.
Vstoupili jsme do nové série kázání o církvi. Posledně Mark mluvil na téma Duchovní dary. Dnes budu mluvit na téma, "kdo chce být první, ať je služebníkem všech". Budeme společně vykládat text z Matoušova evangelia z 20. kapitoly, od 20. verše. Dovolte mi aktualizovat… Během několika týdnů budeme volit nové staršovstvo, vedoucí našeho společenství. To je vážná a důležitá věc. Neměli bychom ji brát na lehkou váhu. Proto jsme vnímali, že je dobré mluvit na téma církev a vedoucí. V této sérii jsme mluvili již o duchovním obdarování, příští týden budeme mluvit na téma starší a následující týden na téma diakoni. Dnes jsem chtěl původně mluvit na téma členové, ale pak jsem si uvědomil, že každý člen je zároveň vedoucí. Každý z nás někoho vedeme. Ať už o tom víme nebo ne. Vedení je o vlivu. Každý člověk má nějaký vliv na druhé. Buď je to vliv pozitivní nebo negativní. Když se vrátí Pepíček domů a začne nadávat, zeptá se ho maminka, kde se naučil to sprosté slovo. Kdo má na Pepíčka špatný vliv? Nebo když vidím malého Vojtíška, má na mě dobrý vliv, protože si uvědomuju svojí zodpovědnost před Bohem za jeho výchovu. Je pravda hodně malý, tak je otázka, kdo koho vychovává. Možná ho budeme spíše vychovávat později. Takže myslím, že každý někoho vede, ať už vedeš jednoho člověka nebo vedeš 30 lidí. Ten, kdo má větší vliv, nakonec ovlivní toho, kdo má menší vliv. Kdo má menší vliv, nakonec podlehne tomu, kdo má větší vliv. A je jedno, kolik lidí vedeš. Proto chci dneska mluvit o něčem důležitějším, než je členství, a to je vedení. Ve vedení nedostaneš vždy to, co chceš. Vedení je někdy velmi frustrující a bolestivé a dostaneš často pravý opak toho, co chceš. Ježíš říká, že ten, kdo má vliv, má dávat pozor na to, jak vliv uplatňuje. Když vedeš, nemá to být o postavení a o tom, jakou máš pozici. Snad jsem vás už dost navnadil a pojďme už do Matouše 20. kapitoly, kde Ježíš říká, že kdo chce být první, kdo chce mít největší vliv, kdo chce být vedoucím, ať je služebníkem všech. Než se ale k tomu dostaneme, podívejme se na kontext 20. kapitoly, v souvislosti s čím Ježíš mluví.
(Kontext Mt 20,1-18)
1 "Neboť s královstvím nebeským je to tak, jako když jeden hospodář hned ráno vyšel najmout dělníky na svou vinici. 2 Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. 3 Když znovu vyšel o deváté hodině, viděl, jak jiní stojí nečinně na trhu, 4 a řekl jim: 'Jděte i vy na mou vinici, a já vám dám, co bude spravedlivé.' 5 Oni šli. Vyšel opět kolem poledne i kolem třetí hodiny odpoledne a učinil právě tak. 6 Když vyšel kolem páté hodiny odpoledne, našel tam další, jak tam stojí, a řekl jim: 'Co tu stojíte celý den nečinně?' 7 Odpověděli mu: 'Nikdo nás nenajal.' On jim řekne: 'Jděte i vy na mou vinici.' 8 Když byl večer, řekl pán vinice svému správci: 'Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, a to od posledních k prvním!' 9 Tak přišli ti, kteří pracovali od pěti odpoledne, a každý dostal denár. 10 Když přišli ti první, měli za to, že dostanou víc; ale i oni dostali po denáru. 11 Vzali ho a reptali proti hospodáři: 12 'Tihle poslední dělali jedinou hodinu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne a vedro!' 13 On však odpověděl jednomu z nich: 'Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den? 14 Vezmi si, co ti patří a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; 15 nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?' 16 Tak budou poslední první a první poslední."
První souvislost je s podobenstvím o nebeském království. Podobenství o dělnících na vinici. Nebudu se teď pouštět do hloubky, jen jednu poznámku. Podobenství se týká spasení a ne odměn v nebi. Dělníci jsou naštvaní na hospodáře, protože dal všem stejně bez ohledu na to, jak dlouho se namáhali. Tedy Ježíš mluví o službě v souvislosti se spasením. A říká, že to, jak sloužíš, neovlivní tvoji spásu. Uff. Kdyby to bylo jinak, asi bychom měli někteří vážný problém. To je povzbuzující, zvláště pro ty z nás, kdo nejsme křesťany dlouho. A pro ty z nás, kdo jsme už křesťany dlouho, musíme si znovu připomínat, že záchrana od hříchů není naše zásluha, ale je pouze z Boží milosti skrze víru v Krista. Když dnes slavíme Večeři Páně, mysleme právě na to, že spasení od hříchů, které děláme, není skrze to, jak jsme skvělí a jak sloužíme Pánu, ale z Jeho lásky a dobroty. Protože nás má všechny rád, proto nám odpouští, když se spolehneme na Ježíšův kříž, který usmrcuje nepřátelství mezi námi a Bohem. Když se podíváme dál od 17. do 19. verše…
17 Když Ježíš šel do Jeruzaléma, vzal si stranou dvanáct učedníků a cestou jim řekl: 18 "Hle, jdeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán velekněžím a zákoníkům; odsoudí ho na smrt 19 a vydají pohanům, aby se mu posmívali, zbičovali ho a ukřižovali; a třetího dne bude vzkříšen."
Tedy následuje předpověď o Ježíšově smrti a zmrtvýchvstání. Tedy Ježíš mluví o službě v kontextu s křížem. Služba není nikdy jednoduchá a znamená smrt vlastním ambicím a představám. Pokud si někdo myslí, že dojde slávy od lidí, když bude sloužit Pánu, je hodně mimo. Ježíš ukazuje co je to služba právě na svém životě. A když jdeme za Ježíšem a sloužíme Pánu Bohu, následujeme Ježíše cestou kříže.
A teď se dostáváme k dnešní porci slova od 20. do 28. verše.
(vlastní text Mt 20,20-28)
20 Tehdy k němu přistoupila matka synů Zebedeových se svými syny, klaněla se mu a chtěla ho o něco požádat. 21 On jí řekl: "Co chceš?" Řekla: "Ustanov, aby tito dva synové měli místo jeden po tvé pravici a jeden po tvé levici ve tvém království." 22 Ježíš však odpověděl: "Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já mám pít?" Řekli mu: "Můžeme." 23 Praví jim: "Můj kalich budete pít, ale udělovat místa po mé pravici či levici není má věc; ta místa patří těm, jimž je připravil můj Otec." 24 Když to uslyšelo ostatních deset, rozmrzeli se na oba bratry. 25 Ale Ježíš si je zavolal a řekl: "Víte, že vládcové panují na národy a velicí je utlačují. 26 Ne tak bude mezi vámi: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; 27 a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. 28 Tak, jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé."

Podobné slovo je zapsáno v Markovi 10. kapitole od 35. verše, naslouchejme i druhému svědectví.

(synopse Mk 10,35-45)
35 Přistoupili k němu Jakub a Jan, synové Zebedeovi, a řekli mu: "Mistře, chtěli bychom, abys nám učinil, oč tě požádáme." 36 Řekl jim: "Co chcete, abych vám učinil?" 37 Odpověděli mu: "Dej nám, abychom měli místo jeden po tvé pravici a druhý po levici v tvé slávě." 38 Ale Ježíš jim řekl: "Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já piji, nebo být pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn?" 39 Odpověděli: "Můžeme." Ježíš jim řekl: "Kalich, který já piji, budete pít a křtem, kterým já jsem křtěn, budete pokřtěni. 40 Ale udělovat místa po mé pravici či levici není má věc; ta místa patří těm, jimž jsou připravena." 41 Když to uslyšelo ostatních deset, začali se hněvat na Jakuba a Jana. 42 Ježíš je zavolal k sobě a řekl jim: "Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je. 43 Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; 44 a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech. 45 Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé."

Zatímco Ježíš mluví o významu služby, o své smrti a vzkříšení, Ježíšovi učedníci se opět hádají o tom, kdo bude mít jaké postavení v království. Za prvé učedníci nepochopili, že Ježíš nepřišel nakopat zadek Římanům, ale přišel sloužit nemocným, slepým, chromým a přišel ukázat cestu k záchraně od hříchů, nepřišel změnit politickou situaci v Palestině. Někdy můžeme i my upadnout do mylného přesvědčení, že když jsme spaseni, že se okamžitě změní okolnosti našeho života. Např. někdo je nemocný a mohl by si myslet, že když je nemocný, že najednou bude hned zdravý. Ano, zázraky se dějí a Bůh uzdravuje i dnes, ale ne vždy a ne všude a ne každého. Uzdravení se týká především našeho srdce, našich motivů a našeho postoje k Bohu, k druhým a k nám samotným. Jeden kazatel řekl moc krásnou myšlenku: Bůh v Ježíši přinesl trojdimenzionální lásku. Za prvé, lásku k Bohu: budeš milovat Boha celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou silou. Služba je tedy láska k Bohu. Tato láska začíná ale u Boha a s Bohem. Bůh první miloval nás, protože za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. A to je důvodem naší lásky k Bohu. Za druhé je to láska k bližním. Láska k druhým. Služba znamená milovat druhé, přijímat je takové, jací jsou. Lidé jsou nedokonalí a hříšní a láska k lidem znamená, že nebudeme mít nároky na dokonalost druhých. Pokud jako křesťané očekáváme svatost od lidí, je 100% jisté, že budeme zklamáni. A třetí dimenze lásky je přijetí sebe samého v Kristu. Je psáno milovat budeš druhé jako sebe samého. To není sebeláska nebo jen zdravé sebevědomí, jak o tom mluví psychologie. Ale je to skutečnost, že jsem Bohem přijatý a milovaný takový, jaký jsem. A proto dokážu odpustit sám sobě. Dokážu přijmout své omezení a své slabosti. Není to ospravedlňování svých chyb. Není to, že řeknu, jsem hříšný a už se to nezmění. Jsem prostě takový. Ale právě naopak. Když si připustím své chyby a slabosti, vede mě to ke kříži a uvědomím si, jak moc potřebuju Krista. Právě když přijmu sebe tak jako Bůh přijal mě a otevřel mi nebe, tehdy se začíná uzdravovat moje nitro. Není to sebeuzdravování, ale moje nitro léčí Boží láska. Když si ale budu neustále říkat, jsem k ničemu, snižuji tím vlastně Boží milost a spásu. Protože Kristus přišel, aby se vypořádal s naším hříchem, přišel, aby nás vyléčil. Služba je o lásce. Je o lásce k Bohu, která je motivem naší služby. Je o lásce k druhým, bez té by služba byla jen přetvářka. Služba není o ambicích ani o sebeuskutečňování skrze druhé. A za třetí služba znamená přijetí v Kristu sebe sama takových jací jsme. Se skupinkou jsme si tento týden dělali test duchovních darů. Každý z nás je jiný. Je nesmysl si myslet, že jsme všichni stejní a že všichni můžeme sloužit vším. Tak prostě nejsme stvoření. Právě když přijmeme to, jak nás Bůh stvořil a jaké dary nám dal, právě tehdy dokážeme dobře sloužit Bohu.

Učedníci přicházejí za svým mistrem Ježíšem s požadavkem. V Matoušově evangeliu je to zjemněno a za Ježíšem přichází matka Jakuba a Jana s prosbou. Chtěli by s ním mluvit v soukromí a požadovat vyšší pozici. Nejbližšími učedníky byli Petr, Jakub a Jan. Na tomto místě vidíme takový malý pokus o převrat. Ne tři, ale dva. Je zajímavé, že tato událost přichází po proměnění na hoře, kde vedle Ježíše stojí Mojžíš a Elijáš. Když to učedníci viděli, padli na zem v uctívání. Když Ježíš mluví o pravém smyslu služby, o pokoře, učedníci přicházejí s žádostí o změnu politiky. Ježíš se jako služebník Boží ptá: co chcete, abych vám učinil? Na stejnou otázku se ptá i slepých žebráků na konci stejné kapitoly. Podívejme se na to, je to šokující srovnání s Ježíšovými učedníky.

(Zakončení Mt 20,29-34)
29 Když vycházeli z Jericha, následoval ho velký zástup. 30 A hle, dva slepí seděli u cesty; když uslyšeli, že jde kolem Ježíš, začali křičet: "Smiluj se nad námi, Pane, Synu Davidův!" 31 Zástup je napomínal, aby mlčeli, ale oni křičeli ještě víc: "Smiluj se nad námi, Pane, Synu Davidův!" 32 Ježíš se zastavil, zavolal je a řekl jim: "Co chcete, abych pro vás učinil?" 33 Odpověděli mu: "Pane, ať se otevřou naše oči!" 34 Ježíš pohnut soucitem, dotkl se jejich očí, a hned prohlédli; a šli za ním.

Slepci mají jiný postoj než učedníci. Říkají, Ježíši, smiluj se nad námi. Ježíš klade stejnou otázku: co chcete, abych pro vás udělal? Slepci vědí o své skutečné potřebě: jsou slepí a potřebují vidět. Ježíš je vyléčí ze slepoty a daruje jim zrak. Učedníci ale přicházejí za Ježíšem s prosbou o změnu postavení. Ježíš jim nevynadá a neříká jim vyčítavě… co si to dovolujete? Já tu mluvím o tom, jak kvůli vám umřu na kříži a vy se mezi sebou hádáte o posty v nebi? To neříká. Jako služebník Boží prostě a pokorně odpovídá, že to není jeho věc. On nerozděluje korýtka. To je na Jeho Otci. Co nám to říká o službě? Máš ambici sloužit? Máš konkrétní představu o tom, jak by měla vypadat tvá služba Bohu? Možná by bylo lepší se ptát, jakou má Bůh představu o tom, jak bys měl sloužit… Někdy můžeme mít falešný pocit a přicházíme s postojem, já mám právo na to a to. Mám právo mít určité postavení. Ale o postavení rozhoduje někdo úplně jiný. Je možné sloužit Bohu v nízkém postavení. Je možné přijmout okolnosti služby a sloužit Pánu tam, kde jsem. Ježíš využívá situaci k tomu, aby učedníkům a tedy dnes i nám vysvětlil, co to znamená sloužit Bohu a bližním. Když budeme volit starší, chci apelovat na budoucí starší právě tímto slovem. Od 42. verše Ježíš říká, že ve světě platí jiná politika než v církvi. Kdo má ve světě moc, tak ji prosazuje silou. V církvi ale toto pravidlo platit nemá. Kdo chce být velký, kdo chce být vedoucím, kdo chce mít vliv, ať je služebníkem všech. Co to znamená prakticky? Je pravda, že nám Pán dal jedinečné dary a osobnost a temperament. Ale žádná práce není špatná. Ať už nás Pán požádá o cokoliv, neměli bychom ohrnovat nos. Ale já jsem diakon. Diakon znamená služebník. Ale já jsem starší. Starší je služebník Boží. Žádná služba není pod naší úroveň. Místo abychom čekali, až za námi někdo přijde a bude nás prosit, abychom něco udělali, měli bychom se ptát v modlitbě Pána Boha, čím mohu pomoci? Když vidím potřebu a můžu pomoci, můžu posloužit, nemusím čekat, ale přiložím ruku k dílu. Na Skalce máme mnoho potřeb a možností sloužit. Je jasné, že potřeb je vždy více než služebníků. Když budeme ale čekat, až dostaneme to, co chceme, ideální službu pro nás, budeme jako ti dělníci na vinici, kteří čekají až je osloví Pán. A On nás osloví. Co kdybychom ale byli těmi, kdo když vidí potřebu, sami proaktivně přiloží ruku k dílu. Uvedu dva příklady, které mě tento týden hodně oslovily a povzbudily. První příklad je jedna naše studentka angličtiny. Když se dozvěděla o potřebě, že nám protéká záchod, řekla, že je správce budovy a nabídla se, že nám zajistí instalatéra. Nemusel jsem ji uprošovat, prostě to nabídla jen tak. Nemuseli jsme ani vyjednávat o zaplacení. Prostě druhý den už byl instalatér na Skalce a záchod byl opraven. Děkoval jsem za tuto službu Pánu. To je něco. Druhý příklad je z církve. Ten člověk nemá moc rád, když ho jmenuju, tak vynechám jeho jméno, aby se nestyděl, ale jsem za něho moc vděčný a vážím si jeho inciativy. Prostě jsem napsal jeden mail s nápadem a on během jednoho dne vyřešil něco, nad čím přemýšlím rok. Úžasné. Jsem moc vděčný každému z vás, kdo děláte cokoliv užitečného. Ať už je to nahrávání, nebo je to příprava prezentace, nebo je to vytažení a uklizení cedule, nebo je to příprava kávy nebo je to vítání hostů… Nebo je to učení dětí. Nechci dávat katalogy, ale jsem velmi vděčný za všechny služebníky na Skalce.

Vrátím se znovu k úvodní otázce. Stalo se vám, že jste nedostali to, co jste chtěli? A jak je to ve službě? Možná že nedostaneme vždycky to, co chceme, ale je to vlastně dobře. Protože Pán Bůh nám dává to, co chce On. On nám dal Spasení. On nám dal sám sebe. Dal nám lásku. Díky této lásce můžeme sloužit Jemu a potřebám kolem nás. Ne proto, abychom za to něco dostali, ale protože následujeme Kristův příklad a děláme to z lásky. Když dnes slavíme Večeři Páně, přemýšlejme nad našimi motivy, proč sloužíme Pánu Bohu. Je to z lásky? Pokud ne, tak čiňme pokání z našich ambicí nebo cokoliv máme v našem srdci špatně. A pokud je to z lásky, radujme se ze společenství s naším Pánem. Buďme jako ti slepci, kteří přišli za Ježíšem s postojem: smiluj se nad námi. Ježíš je uzdravil a oni ho následovali. Skončím zopakováním slov z Pavlova listu Filipským, který jsme už jednou četli:

5 Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši: 6 Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, 7 nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka 8 se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. 9 Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, 10 aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno - na nebi, na zemi i pod zemí - 11 a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán. 12 A tak, moji milí, jako jste vždycky byli poslušní - nikoli jen v mé přítomnosti, ale nyní mnohem více v mé nepřítomnosti - s bázní a chvěním uvádějte ve skutek své spasení. 13 Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí.

Amen.

List do Laodikeje

2. února 2014 v 22:19 | Grizly |  Kázání
Úvod
Milí Kristovi přátelé, dnes máme završit naši sérii kázání na Zjevení Jana, resp. 7 listů Ježíše 7 církvím. Ohlédněme se nejprve zpět za námi, co jsme všechno probrali a pak vykročme směle k poslednímu listu do Laodikeje. Abych vás dlouho nenapínal, prozradím vám nadpis dnešního kázání a text, který budeme procházet. Nadpisem dnešního kázání je "Ani horký ani studený...", přemýšlíme spolu nad 3. kapitolou Zjevení Jana, od verše 14 do verše 22.

Shrnutí 7 listů
Apoštol Jan píše 7 církvím v Malé Asii. V prvním dopisu do Efezu - chválí Ježíš křesťany za usilovnou práci a vytrvalost, vytýká jim ale opuštění první lásky. Ježíš vyzývá křesťany v Efezu, aby se rozpomněli a činili pokání. Druhý dopis do Smyrny - Ježíš chválí křesťany za to, že vydrželi uprostřed pronásledování a chudoby a překvapivě pro nás jim nic nevytýká. Vyzývá je, aby se nebáli být věrní. Ve třetím dopise církvi v Pergamu chválí Ježíš za opravdovou víru, ale kritizuje kompromisy víry, vyzývá je k pokání. Stejně tak ve čtvrtém listu církvi v Thyatirech vyzývá křesťany k pokání, protože tolerují nemorálnost, naopak je chválí za lásku, víru a službu.

Sbor v Sardech v pátém listu kritizuje za povrchnost a chválí je za účinnost ve službě, vyzývá je k probuzení se a k pokání. Co je to pokání? Pro moderního člověka je slovo pokání nesrozumitelné. V Bibli pokání znamená jít do sebe, nahlédnout problém, který máme. Často ten problém ani nevidíme, dokud nám o něm někdo jiný neřekne. To vyžaduje otevřenost a pokoru. Můžeme si položit otázku, zda dokážeme vůbec přijímat kritiku. Kdyby Ježíš přišel k nám, slyšeli bychom jeho slovo? A přijali bychom ho? Pokání znamená lítost nad tím, co děláme. Ale to není vše, pokání znamená touhu po změně. Rozhodnutí v mysli a v srdci, že danou věc změním. U duchovního života ale změnu nedokážu udělat sám, potřebuju pomoc zvnějšku, od Boha. Pokání je základní postoj křesťana. Křesťan není dobrý člověk, který nikdy nesmí chybovat. Křesťan je omilostněný hříšník, který nahlíží svůj problém a touží po změně. S takovým postojem kritika není zničující, ale naopak, viděno očima víry je nám zrcadlem Božím. Při pohledu do zrcadla možná člověk chce zvracet, ale pak si uvědomí, že pravda není příjemná, ale stojí za to o ní slyšet. Jestli znáte ten starý příběh o králi a jeho neviditelných šatech. On si myslel, že je oblečený a pyšně chodil po městě, ale všichni věděli, že je nahý. Jen on sám to nevěděl. Lidé měli strach mu to říct. Když nám nikdo nepoví o tom, že jsme obrazně nazí, nikdy se to nemůže změnit. A to je často situace dnešní doby. Lidé se ujišťují, že jsou dobří, že dělají dobré skutky a že je všechno vlastně dobré. Na druhou stranu jsme jako lidé k sobě nemilosrdní, v rodině dostáváme často zničující kritiku, která útočí ne na naše jednání, ale na naši identitu - ničí obraz Boží v nás. Křesťanská víra a Kristus nám říkají, že jsme stvořeni k Božímu obrazu, jsme milováni Bohem a přijati takoví, jací jsme. Zároveň nám ale Bůh říká, že je tady něco zásadně špatně a to se musí změnit. Ale to nedokážeme sami. Lékem na naši nemoc je Kristus. Pojďme zpět k listům. Šestou maloasijskou církev ve Filadelfii chválí Ježíš za věrnost a nic jí nevytýká, vyzývá ji, aby se držela již poznaného. A po těchto 6 listech přichází poslední list do Laodikeje, kde Ježíš nemá co chválit, ale kritizuje vlažnost, vyzývá Laodikejské k pokání a horlivosti. Jako kdyby říkal, je mi z vás špatně, myslíte si, že je všechno v pořádku, ale nevidíte si na špičku nosu. Dobrá zpráva ale je, že nabízí řešení, dává lék. K tomu se dostaneme. Když 7 dopisů srovnáme, jen dva sbory Ježíš chválí, aniž jim cokoliv vytýká, sbor ve Smyrně a sbor ve Filadelfii. Pouze jeden dopis obsahuje pouze kritiku, aniž by obsahoval chválu a to je list do Laodikeje. Jako kdybychom měli vedle sebe 7 dětí a dávali jim vysvědčení. Dva jsou premianti. 5 jsou mezi tím. A ten poslední je totální propadlík. Dokud ale nedostane vysvědčení, tak o tom neví. Myslí si, že je skvělý. Na ten se zaměříme dnes. To ale neznamená, že v něm není nic povzbudivého nebo že musíme odcházet smutní. Tak to věřím nebude. Nejprve se podíváme na město Laodikeia a pak budeme spolu číst poslední list do tohoto místa.

Laodikej - pozadí
Na rozdíl od Filadelfie, o které mluvil posledně Karlos, byla Laodikej významné město. Byla nejbohatším ze 7 maloasijských měst. Laodikeja měla pověst bankovního města, vyráběla se zde vlna a také hojivá mast na oči. Když tedy čteme v 18. verši, aby si Laodikejští koupili oční mast a namazali si ji na oči, aby prohlédli, jde o narážku na tuto oční mast. Laodikej založil seleukovský král Antiochos II. a pojmenoval ji po své manželce Laodiké. To je dost romantické, zvláště s přicházejícím Valentýnem... (pokud nevíte, je to pátek 14.) Představme si, kdyby třeba Mark založil nový sbor v Ládví a pojmenoval ho CB Gretchen...
Nebo kdyby Karlos pojmenoval svojí zbraň Marie. Nebo Standa pojmenoval své auto Helga... snad jsem vás nenaštval... rýpnu si i do sebe... nebo kdybych já pojmenoval svého syna Mirka... to by nešlo... asi zůstaneme u králů, kteří takové věci dělávají... Když rozebereme jméno laodiké, z řečtiny na nás volá spravedlivý lid. To zní moc dobře. Laodikeja byla na křižovatce obchodních cest a byla sídlem odvolacího soudu. Měla ale docela pech. Prodělala vlnu zemětřesení, ale byla tak bohatá, že v roce 60 odmítla císařskou pomoc. Leží nedaleko města Kolos, kam je napsán list Koloským. Někteří badatelé spojují list do Kolos právě s listem Laodikejským, protože je v tomto listu opakovaně zmíněna (Ko 2,1.4,13.15.16). Z toho vyvozují, že listy do Kolos a dokonce list Efezským byl adresován křesťanům v Laodikeji, ale to je spekulace, já o tom nejsem přesvědčen. Ve městě byla též silná židovská diaspora. V raném křesťanství křesťané a židé sídlili vedle sebe ve významných městech a často docházelo ke střetu a půtkám. Takže když to shrneme, Laodikeja byla bohaté město a lidé byli hodně hrdí na to, že tu žijí. Pro křesťany to znamenalo, že si mysleli, že jim Bůh žehná. To, že se jim daří a že jsou bohatí pro ně znamenalo, že žijí správně a všechno je v pořádku.
Brzy ale má přijít šok...

List do Laodikeje
Otevřme si spolu list do Laodikeje, který jsme již četli. Zj 3,14-22.
v14 Ježíš je svědek věrný a pravý...
První část dopisu je verš 14.
Přečti podle SNC.
Co je pro nás důležité... je to skutečnost, že list do Laodikeje se odvolává na celý list Zjevení, tedy velký dopis právě ve 14. verši. V první kapitole 5. verši najdeme stejné spojení a to sice, že Ježíš je věrný svědek. Také tam najdeme, že Ježíš je prvorozený z mrtvých. Na stejném místě najdeme komentář a dovysvětlení, že Ježíš je počátek Božího stvoření. Dovolte mi teologickou vsuvku. Někteří lidé nesprávně vyvozují, že Ježíš je stvořená bytost, přesněji že byl stvořen jako první z celého stvoření. Ale to není pravda. Když čteme Janovo evangelium, od stejného autora, apoštola Jana, vidíme v prologu v 1. kapitole, že Ježíš je od počátku, ještě před stvořením vedle Boha, doslova naproti Bohu. A jako křesťané jistě víme, že Ježíš je Božím Synem, nestvořeným Bohem. Tedy spojení počátek stvoření znamená, že skrze Ježíše je vše ostatní stvořeno. Z toho opravdu nevyplývá, že On sám byl stvořen. Pokud bychom si toto mysleli, dopustili bychom se vážného bludu, kterého se dopouštějí např. SJ. Pojďme ale zpět do slova. Spojení Amen v původním jazyce znamená věrný nebo pravý. Ježíši můžeme věřit, když nám říká, že máme problém. Ježíš je Pravda. Ježíš je zároveň věrný a nikdy nás neopustí. Nenechává nás s problémem o samotě, ale nabízí nám řešení, lék. Když budeme číst dál, uvidíme, že 14. verš kontrastuje s 15. veršem, kde jsou Laodikejští nazváni ani ne horkými ani ne studenými, tedy vlažnými. Na rozdíl od Ježíše, který je věrný a pravý. Z toho vyplývá pomocí negace, že ten, kdo je vlažný, tak není věrný. Ale k tomu se vrátím. Když tedy Antiochos pojmenoval město Laodikeja, což znamená spravedlivý lid, je to pro nás na pozadí dopisu vtip. Protože Laodikejští nebyli spravedlivým lidem. Bohatým určitě, ale rozhodně ne spravedlivým. To si ale o sobě mysleli.

v15-18 Jsi vlažný...
Pojďme do druhé části dopisu Laodikejským - verše 15 až 18.
přečti v 15-18 SNC
Ve starověkém světě, zvláště tím vynikali Římané, se stavěli akvadukty, jako dneska vodní potrubí. Tento akvadukt přiváděl vodu do města. Blízko Laodikeje byl horký pramen.
Než ale voda dotekla do města, ochladla. Nebyla už horká, ale nebyla ještě studená. Byla vlažná. Nevím, zda máte rádi vlažnou vodu, já moc ne. Můžeme použít srovnání o jídle. Jídlo, které je bez chuti. Jídlo, které nemá žádnou chuť je "nechutné". Když se to se solí přežene, nedá se to jíst. Když ale v jídle není žádná sůl nebo koření, tak to zase nijak nechutná. Ježíš říká doslova - cituji z jednoho dobrého komentáře - je mi z vás na nic - je mi z vás na blití. Kdybyste byli studení, tedy kdybyste byli jako ostatní církve - měli byste viditelný problém, tedy problém, který byste viděli - s tím by se dalo něco dělat. Protože byste chtěli činit pokání. Nebo kdybyste byli jako církev ve Filadelfii nebo ve Smyrně. To bych vás chválil. Ale jste vlažní. Bez soli. Bez chuti. Křesťan, kterému chybí láska je jako jídlo bez soli. Křesťanovi, který v sobě nemá život, na hranici kompromisu... v práci to nikdo nepozná. Mluví jako ostatní, žije jako ostatní, projeví se trochu v církvi jednou za týden, ale jinak se jeho víra nijak neprojeví. A navíc si myslí, že je normální, že je vše v pořádku. To byla situace Laodikejských. Pokud se v tomto obrazu nepoznáváte, je to buď tím, že to není o vás. Ale také to může být o vás, ale nevíte o tom... proto se ptejte svého svědomí a jako David proste, aby Bůh zkoumal vaše nitro a ukázal vám, co je v něm. Tento týden jsem prožil opravdu silné setkání s Bohem. Neměl jsem žádné mimořádné sny, ale vedl jsem zápas s vlastním nitrem. Byl jsem v sobě rozdělený. Jak říká Nohavica, ptal jsem se lidí, ptal jsem se všech... ale nic nepomáhalo. Šlo o jednu eticky spornou otázku, kterou tu nemám čas podrobně řešit. Musel jsem se rozhodnout... měl jsem před sebou dvě volby. Každá by ovlivnila nejméně dalších 7 let života. A to nejen pro mě, ale i pro ostatní. Čím víc jsem věděl, tím víc byla volba obtížnější. Byl jsem 50 na 50. A to úplně doslova. Modlil jsem se celý týden. A stále nic nepřicházelo. Nakonec jsem musel jít do sebe a nahlédnout svoje motivy. Bůh mi ukázal moje ambice a hřích. Neřekl mi, že jsem hrozný a zlý člověk, řekl mi pravdu o mě. Zhrozil jsem se činil jsem pokání. Litoval jsem svých motivů. To mi ještě nepomohlo se rozhodnout. Když jsem ale věděl o tom, co je v mém srdci, dokázal jsem se modlit hlouběji a rozhodovat se. Když jsem probral s Bohem obě možnosti, jedna ta možnost byla z mého pohledu neetická. Sice nabízela růst v karieře a nabízela mi únik ze situace, ale neměl jsem z ní vůbec radost, byl jsem z ní smutný.

A druhá naopak byla těžká, ale cítil jsem, že pokud se dám touto cestou, budu mít v srdci pokoj a nebudu ničit své svědomí. Tak jsem se modlil a rozhodl. Pověděl jsem o tom dalším lidem. Stále to možná dokážu vzít zpět, ale nechci. Pojďme ale zpět do Laodikeje... Pokud se v tomto ošklivém obrazu poznáváte, díky Bohu. Není žádná ostuda zahlédnout v zrcadle, že vypadám hrozně. Horší by bylo, jak říká Jakub, bratr Páně, to vidět a pak odejít pryč a nic s tím neudělat. Samolibost a neschopnost vidět vlastní problém... A do toho přichází vysvobození a lék...

Oční mast...
Ježíš nám v 18. verši nabízí oční mast, to je pro Laodikejské důvěrně známý produkt jejich bohatého města... Ale ne doslovně, ale je to metafora. Oční mast umožňovala prohlédnutí ve fyzickém smyslu slova. Ježíšova oční mast nabízí křesťanovi duchovní prohlédnutí. Ježíš sám říká, poznáte Pravdu a Pravda vás osvobodí. Touto Pravdou nebo oční mastí je sám Ježíš. Ježíš nám radí nakoupit zlato ohněm přečištěné, a tak získat skutečné bohatství. Bohatství tohoto světa nemá žádnou skutečnou hodnotu. Status quo, po kterém někteří z nás někdy toužíme nenabízí samo o sobě skutečnou hodnotu, kterou můžeme najít jen v Ježíši Kristu.

Bílý šat znamená spravedlnost z víry v Ježíše. To nám nemůžou nabídnout ani ty nejbohatší šaty světa. Možná na první pohled vypadají u lidí jako obyčejné šaty, jsou bílé - takové obyčejné. Ale člověk, který se do těchto šatů oblékne, získá Boha, vztah s Ježíšem, nekonečnou radost, která neodchází ani v dobrém ani ve zlém. A navíc ta oční mast, konečně jsme schopni vidět pravdu o nás. Jsme hříšní a potřebujeme Spasitele. Potřebuješ Spasitele? Věřím, že každý z nás potřebujeme. Někteří z nás ale mají výhodu, že o tom vědí. Takže 18. verš nám dává odpověď na náš problém. Za prvé, zlato... skutečné bohatství, kterým je Boží království. Ukládejte si poklady tam, kde zloději nekradou... Hledejte nejprve Boží království. Místo vlastního prospěchu hledejme nejprve Boží slávu a prospěch druhých. Za druhé, bílý šat... Kristovu spravedlnost, která se nedá získat zásluhou, ale pokornou a upřímnou vírou a následováním Ježíše. To On nás očišťuje od naší pýchy a samolibosti a v něm nacházíme skutečnou radost. S ním už nejsme vlažní, ale vroucí. Vroucí lidé, kteří dokáží milovat Boha a druhé... A za třetí - Ježíš nám nabízí oční mast... ta je lékem na slepotu. Duchovní slepotu. Pamatujete na příběh, kdy Ježíš potřel blátem a slinami slepému oči?

Možná to vypadá nechutně. Oční mast možná nebude úplně vonět, možná nám přijde odporná... já nevím... účinné léky nejsou vždy zabaleny do příjemného potahu... Ale pomůžou nám. Ježíš nám umožní vidět Pravdu. Poznáte Pravdu a ta vás osvobodí. Osvobodí od čeho? Od našich hříchů. Od naší vlažnosti, nijakosti, kompromisu a lhostejnosti. Vlažnost se dá přeložit také jako lhostejnost. Lhostejnost k utrpení druhých a lhostejnost k tomu, že jsou kolem nás lidi. Jak říká Švejk, když slyší burácení děl a všichni se musí schovat. Vždyť jsou tu lidi! Kolem jsou lidi, kteří jsou ztraceni a odloučeni od Boha. Na Skalce je 22 000 lidí, kteří potřebují slyšet o Kristu. Jen málo kdo z nich ale ví o léku na duchovní problém, který jako lidé máme. Pravda, kterou je Ježíš nám dá novou perspektivu na celý problém a dá nám možnost udělat správnou věc.


v19-22 Stojím přede dveřmi a tluču...
Ve třetí části dopisu Laodikejským od verše 19 do verše 22 čteme...
přečti 19-22 podle SNC
Jinými slovy, koho Pán Bůh miluje, toho s křížkem navštěvuje říká klasické lidové přísloví a věřím má pravdu. Boží výchova někdy není příjemná, stejně jako výprask do otce.
Pokud ale otec miluje svého syna, není mu jedno, jak to s ním dopadne. Ježíš nás ve verši 19 vyzývá k pokání. Co mám tedy dělat? Jdi do sebe, modli se k Bohu, přemýšlej nad sebou. Ale to není sebelítost. Pokání člověka se obrací ven, nejen dovnitř. Uvnitř totiž spásu nenajdeš, spása, záchrana přichází zvenčí.
Ve 20. verši nacházíme výzvu a povzbuzení. Je určena celému sboru v Laodikeji, ale je věřím určena i každému z nás.
Mám k tomuto verši velmi osobní vztah. Na základě tohoto verše jsem před 12 lety činil pokání a pozval Ježíše do svého srdce.
20 Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.
Moc se mi líbí parafráze ze SNC, kde se píše, že kdo pozve Ježíše dovnitř, tedy do svého srdce, bude s ním Ježíš večeřet jako s přítelem.
Tedy když přijmeme Ježíšův dar spasení, jeho tři léky, ryzí zlato, bílý šat a oční mast... když dovolíme Ježíši, abys nás vyléčil, stáváme se Ježíšovými přáteli. Vždyť Ježíš svým učedníkům říká: už vás nenazývám svými služebníky, ale svými příteli. Vězměme si tohle povzbuzení k srdci. Činíme-li pokání, Ježíš nás nazývá svými přáteli.
Ježíš říká v Janově evangeliu:
Jako si Otec zamiloval mne, tak jsem si já zamiloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí svůj život za své přátele. Ježíš zemřel za nás, protože nás má rád a chce, abychom byli jeho přáteli. To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a aby vaše radost byla úplná. Tedy když se stáváme Ježíšovými přáteli, získáváme nevyčerpatelný zdroj radosti. Život je někdy těžký a smutný a hodně bolí, s Ježíšem ale navzdory těžkým skutečnostem máme radost v srdci. A to stojí za to. Jan končí dopis Laodikejským:
21 Kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na trůn, tak jako já jsem zvítězil a usedl s Otcem na jeho trůn.
Tedy Ježíš svým přátelům dá usednout s ním na trůn. Ježíš nám dává vítězství. Co to znamená? Ježíš obnovuje naši lidskou důstojnost. Druzí lidé se v nás kritizováním a srážením někdy snaží rozbít obraz Boží. Ježíšova kritika je ale k radosti, protože nám kromě našeho problému nabízí i lék - tento lék nám dává radost z Ježíše a v Ježíši. Vítězství nás nad sebou samými. To, že člověk, který je troska, najde v Ježíši opravdovou hodnotu, cíl a radost. To je cesta, kterou je Ježíš. Chceš se se mnou na tuto cestu dnes, ať už poprvé nebo znovu vydat? K tomu nás Boží slovo zve. Amen. Modleme se.