Listopad 2013

Kázání Matouš 18 O zpovědi, kázni a odpuštění

16. listopadu 2013 v 23:22 | Grizly |  Kázání
Dobré ráno, milí přátelé, bratři a sestry. Minulý týden jsme mluvili na téma zpověď. Zabývali jsme se textem Jakubova listu 5. kapitoly. Hlavní výzvou bylo slovo: vyznávejte hříchy jeden druhému. Dnes budeme v našem tématu zpověď pokračovat, ale zaměříme se na jiné aspekty zpovědi. Dalším logickým textem, který souvisí s tématem zpovědi je Matouš 18. kapitola, za chvíli vysvětlím proč. K tomuto textu mě inspiroval můj přítel David Beňa v souvislosti s čtením článku Zpověď v časopisu Brána. Než se pustíme do rozboru dnešního textu Písma, zopakuji některé důležité myšlenky z předchozí části. 1. Uvědomili jsme si, že zpověď funguje v kontextu modlitby. Část našich modliteb, ať už jako církve nebo jako jednotlivců budou nutně vyznání našich vin. 2. Jako hříšníci máme tu milost, že se nemusíme zpovídat jen samotnému Bohu, ale můžeme a podle imperativu v Jakubově listu máme vyznávat hříchy jeden druhému. Když nedokážeme nést tíhu viny sami, máme možnost se obrátit na důvěrného bratra a nebo sestru, osobu, které věříme a můžeme a máme se svěřit. A za 3. modlitba za odpuštění hříchů je vždy úspěšná. Bůh není pomalý v odpuštění a není hluchý, ale slyší naše slova a naše viny nám odpouští. To je velkou úlevou, zvláště pro lidi s citlivým svědomím. Proč tedy Matouš 18. kapitola. Důvod je prostý. Mluví se zde o odpuštění. 21.-22. verš říká: "Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřešil? Snad až sedmkrát? Ježíš mu odpověděl, ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát." Tedy je-li zpověď chápana jako vyznávání hříchů jedni druhým, jistě je možná situace, kdy ublížím druhému člověku, jdu za ním a vyznám mu: "zhřešil jsem proti Bohu a proti tobě, tak a tak. Prosím, odpusť mi". A Petr řeší otázku, kolikrát je možné, že mě někdo zraní a kolikrát že mám druhému odpustit a dát mu druhou šanci... to posouvá zpověď na úplně jinou úroveň. Pokud bychom praktikovali takovouto zpověď, věřím, že by to radikálně proměnilo naše životy. Kolikrát hřešíme totiž tím, že jdeme za špatným člověkem? Jak se říká, čůráme na špatný strom. Místo abychom řešili problém s druhým člověkem tak, že jdeme za dotyčným, jdeme za někým třetím. Ideálně za tím, kdo ani toho člověka nezná, aby ho ještě nemohl bránit. A místo abychom řekli, já blbec, udělal jsem chybu, začneme se obhajovat a hledáme záštitu u jiného. Kdybychom šli za manželkou, které jsme ublížili nebo za kamarádem či bratrem, sestrou nebo kolegou v práci, dítětem... a tak bych mohl pokračovat, asi by nám to bylo blbé se obhajovat. I takoví lidé se najdou. Ale je snazší se hájit před někým, kdo o záležitosti nic neví. Také se mi to stalo. Takže co s tím? Než se dostaneme k této otázce, budu vás trochu napínat a vyzkouším vaši pozornost... podívejme se na 18. kapitolu v kontextu, věřím, že nám to poví něco o těch dvou verších, které nás zajímaví nejvíce... Často když v Bibli něčemu nerozumíme, je to způsobeno tím, že zaspíme kontext nebo ho prostě ignorujeme, proto se podívejme blíž a dál...

Četli jsme text od 10. verše, kde začíná podobenství o ztracené ovci. Podobenství začíná v Lukášově verzi v 15. kapitole Lukáše líčením skandálu: Ježíš jí s hříšníky! a pak následuje podobenství o ztracené ovci. V Matoušově verzi od 10. verše je varování: mějte se na pozoru, abyste nepohrdali ani jedním z těchto maličkých. Tedy nepovyšuj se, nepohrdej druhými, nepodceňuj druhé. Když čtu tyto verše, nemůžu si pomoct, ale jsem hrdý na naše společenství, jak jsme se dobře zhostili včerejší akce polévka pro bezdomovce. Jsem opravdu hrdý, že jsem pastorem tohoto společenství. Když si vzpomenu, že před dvěma lety jsme stáli v dešti na ulici, říkal jsem si, kde jsou všichni? Copak se nenajde někdo, kdo by měl srdce pro ty, kdo nic nemají? Loni už jsme měli spoustu dobrovolníků a letos můžu říct, že jsem byl opravdu povzbuzen tím, že se skoro celé naše společenství zapojilo, chci osobně poděkovat všem, kdo se zapojili. V další části vám ukážu obrázky a povím vám víc. Vraťme se k našemu verši. Věřím silně tomu, že Bůh je milosrdný a spravedlivý a zastává se maličkých. Těch, kdo jsou bezbranní a kdo jsou potřební. Jako kdyby měli své strážné anděly v nebi, kteří nad nimi drží ochrannou ruku. A do tohoto kontextu je zasazeno první podobenství - o ztracené ovci. Když si ještě přečteme verš 9, pochopíme, že maličkým je ten, kdo by byl skrze nás sváděn. Proto Ježíš používá hyperbolu, "je lepší si vyrvat oko a vstoupit do Božího království jednooký, než být s oběma očima uvržen do pekla". Svádět ke hříchu druhé je tedy opravdu zlé a máme dělat všechno pro to, abychom to nedělali. Na konci 11. verše je textová varianta shodná s Lukášovým evangeliem 19,10, "syn člověka přišel spasit, co zahynulo". A teď následuje podobenství o ztracené ovci. Na tom vidíme, že Bůh má zájem zachránit to, co je ztracené. Bůh má zvláštní zalíbení v záchraně maličkých, těch, kdo jsou bezbranní a v očích tohoto světa nevýznamní. Ježíš používá zvláštní podobenství, aby nám to ukázal. Pastýř má stádo se sto ovcemi. 1 ovečka se mu ztratí a on nechá těch 99 a jde za tou jednou. A teď se ozve hlas některých kritiků a začnou pastýře kárat: jak to, že nechal těch 99 být? Není lepší se vykašlat na tu jednu ztracenou a být s těma 99? Podobenství je ještě více vyhrocené skutečností, že když tu jednu ovečku pastýř najde, raduje se z ní víc než z těch 99. Co s tím? Není to divné? Představme si záchrannou službu. Záchranný vrtulník a horská služba létají do hor za těmi, kdo se ztratí a kdo mají problémy bez ohledu na to, zda je to jejich vina nebo ne. Nikdo by asi neřekl: není to škoda, že záchranný vrtulník létá za ztracenými? Proč raději nedělá vyhlídkové lety pro ty, kdo jsou v pořádku? To by nám přišlo divné. Záchranný vrtulník má zachraňovat. Podobně by nás nemělo překvapovat, že Ježíš je spasitel a zachraňuje ztracené existence. Ježíš přišel proto, aby zachránil to, co je ztraceno. Tím, kdo je ztracen, může být hříšník v temnotě své viny, ale může tím být třeba i vztah mezi lidmi. Ježíš zemřel proto, aby lidské vztahy mohly být zachráněny. Ale jak? To řeší následující pasáž od 15. do 17. verše. Celé podobenství je v duchu snahy ukázat, že Bůh je tím, kdo jde do krajnosti, aby zachránil ztracené. Pastýř jde zachránit ztracenou ovečku. Podobenství ale neřeší, co s těma 99. Já si osobně myslím, že je klidně může nechat v ohradě a kdyby chtěl, nechá tam i ovčáka a ovečkám nic nehrozí a jako dobrý pastýř se vydá za tou jednou ztracenou. Jsi ztracená ovečka? Víš o tom, že tě Ježíš vyšel hledat? Víš o tom, že Ježíš zemřel za tvůj hřích? Možná si myslíš, že jsi v pohodě a že nehřešíš. Nikoho jsem nezabil, nikoho jsem neokradl, nelžu, jsem spravedlivý. Ale Písmo nám velmi jasně říká, že každý z nás máme problém. Náš text například řeší problém s pohrdání druhými. Třeba si říkáš, já nejsem slaboch, aby mě někdo musel zachraňovat. Ozývá se v nás pýcha, která nám říká, že jsme silní a druzí jsou slabí. To je hřích. Možná si říkáš, proč bych měl pomáhat těm, kdo si to zavinili sami? Bůh ale jedná jinak. Bůh se nedívá na to, zda si to lidé způsobili sami, protože to dávno ví. Každý z nás si za své hříchy můžeme sami. Jediné, co Bůh řeší je, jak odpovíme na jeho povolání: jsi připraven mi svůj hřích přiznat? Já ti chci pomoct, ale jsi připraven? Jeden bezdomovec včera mi řekl: já nejsem jako ti druzí. Ti si jdou pro polévku a ani nepoděkují. Berou to jako samozřejmost. Ale já jsem si již druhý rok nevzal nic. Co to říká o postoji člověka? Nepodobá se to někdy nám? Já pomoc nepotřebuji. Vystačím si sám. Pýcha a uzavřenost. Bůh jedná jinak, dívá se na naše srdce a hledá, kdo je připravený a otevřený. Takový člověk může dojít spasení. Do tohoto kontextu vstupují následující verše od 15. počínaje. Když tvůj bratr zhřeší, jdi a napomeň ho mezi čtyřma očima. Dá-li si říct, získal jsi svého bratra. Když neuposlechne, vem si jednoho až dva další... Nedělejme z toho školu. Napomenutí třídního učitele, ředitelská důtka, dvojka z chování, podmíněčné vyloučení a vyloučení ze školy. Všimněme si hned na konci první věty, získal jsi svého bratra. Na začátku jsme říkali, že zájem Boha je, aby lidé byli nalezeni, jsou-li ztraceni. Ztraceni ale nejsou jen lidé, ale i vztahy. Z Boží perspektivy ale žádný vztah není ztracen. Nikdy není pozdě začít znovu. Možná je to rozbité manželství, kde byla ztracena důvěra. Možná je to již několik let, co jste rozloučeni nebo spolu nemluvíte. Bůh je Bohem zázraků a dokáže spojit to, co je z lidského hlediska nespojitelné. A dokáže obnovit to, co nám přijde již ztracené. Musíme si ale nejdříve připustit, že máme problém a pozvat Boha a možná i dalšího člověka, aby nám pomohl s řešením problému. Problém nejsi ty ani tvůj partner, ale problém je mezi vámi. Postav problém před sebe, před vás dva, ať na něj vidíte a začněte ho řešit. Možná je to neschopnost řešit konflikty. Pokaždé se pohádáš, a tak raději ustupuješ a utíkáš. Možná je to strach, že bys musel čelit sám sobě a některým zraněním z minulosti nebo zneužití z dětství. To ví Bůh. Ale ať je to cokoliv, s Bohem není nic ztracené, je možné začít znovu a je možné dát další šanci. Cílem pokárání je náprava a obnovení vztahu. Někdy verše 15-17 bývají vztahovány na církevní kázeň. A pak se ještě verše posílí o následující pasáž od 18.-20. verše o moci klíčů. Co když je to ale ve světle biblického kontextu trochu jinak? Co když nejde o vylučování a napravování a korigování druhých v první řadě? Co když jsem hříšníkem já a já si mám připustit svůj problém a druhému se omluvit? Navíc je zřejmé, že pokud mám jít za druhým a začít řešit problém, tím problémem není druhý. Lidé nejsou problém. Hřích je problém. Dám příklad. Řekněme, že mě štve, že mě manželka nevyžehlila košili. Banalita, ale můžeme si za to dosadit jiný problém, který je maličkost, ale vznikne o to hádka. Hádáme se často o maličkosti. A z neřešených maličkostí se vytvoří klubko zamotaného drátu a pak je to časem velký problém. Nebo pokud máte spolubydlícího, dosaďte si jinou situaci. Nebo třeba pokud máte bráchu či sestru, určitě si dokážete představit něco jiného. A teď přijdu za druhým a řeknu mu: ty jsi ale sobecká, že jsi mi nevyžehlila košili. Myslíš pořád jen na sebe. Je to správné? Co je na takovém jednání špatné? Problém je popření reality. Nejde o toho druhého, který je problém, ale jde vlastně o mě a můj problém. Já mám od druhého očekávání. Já jsem naštvaný. Já se zlobím, protože jsem nedostal, co jsem chtěl. A protože jsem naštvaný, chci si vylít zlost na druhém. A je mi jedno, že třeba manželka nespala, protože celou noc kojila miminko a snažila se ho uspat. Chci vás ubezpečit, že řeším imaginární problém, který by se ani mě ani vám nemohl stát, protože jsme všichni zralí, nebo ne? Nejsem Duch Svatý a vy sami víte, kde máte kuří oko... Ale pokud druhého obviňuješ za tvůj pocit, neřešíš problém, ale přesouváš ho jinam a neřešíš podstatu. Takže pokud jdu za druhým, je dobré mluvit o sobě. Začít tím, co cítím. A dostat se k vysvětlení toho, jak ty osobně vnímáš situaci. O kolik jiné by bylo přijít za manželkou a říct: miláčku, mohl bych s tebou mluvit o jedné věci, která mě trápí? Možná by mi hned na začátku žena řekla, že teď není nejlepší čas a že se k tomu mám vrátit později. Když dám druhému prostor, aby se připravil, někdy může být výsledek jednání lepší. Pak řeknu s odstupem, kdy si uvědomím své pocity a situaci si řádně proberu sám se sebou: miláčku, jsem frustrovaný a hněvám se, protože jsem nepřišel do práce včas. Nechal jsem včera košili na žehlícím prknu a než jsme usnuli, poprosil jsem tě, abys mi ji vyžehlila. Dnes ráno jsem pospíchal, protože jsem zaspal a zjistil jsem, že nemám žádné vyžehlené košile, tak jsem si musel vzít tričko. A v něm vypadám tlustě. Cítil jsem se špatně. A žena by mohla říct: moc mě to mrzí, zlato, odpusť mi. A nebo si to nechám projít hlavou a uvědomím si, že toho manželka měla hodně a že nechci kvůli takové ptákovině druhého obtěžovat. V takovém případě ale vyznám: odpouštím ti. Nemusím jít za druhým a říkat mu nahlas, že mu odpouštím, protože druhý ani nemusí vědět, o co se jedná a dokonce tím můžete vytvořit konflikt. Můžu Bohu vyznat, že dotyčnému odpouštím. Tím říkám: Už to nebudu mít proti tobě za zlé, předávám ti, Bože moc nad touto situací. Nebudu se k tomu vracet. Je velmi povzbuzující 18. verš, "cokoliv odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi a cokoliv přijmete na zemi, bude přijato v nebi". Je to zajímavý princip. Jakoukoliv situaci vyřešíme tady, nebudeme ji muset řešit později. A to až na věčnost. Když druhému člověku odpustíte, nebudete v sobě mít hořkost na později. Jakoukoliv situaci vyřešíte hned, nemusí se střádat na později. Nebudete se pak muset bát tzv. kostlivců ve skříni. Slabý člověk uhýbá před problémy, silný se jim umí postavit. Někdy se křesťanům vyčítá, že jsou slabí. Nietzsche vidí odpuštění a milosrdenství jako slabost. Podle mě, pokud dokážu druhému odpustit, je to projev velikosti ducha. Je to projev pokory a schopnosti milovat. Je to projev Boží moci v mém životě. Člověk slabý si drží všechno v sobě a pohrdá druhými. Člověk silný vidí druhé jako rovné sobě samému a dokáže jim odpustit a dát druhou šanci. Ještě udělám jednu poznámku k verši 17. Jestliže dotyčný neuposlechne ani tebe, ani přibrané bratry ani shromáždění, ať je ti jako pohan či celník... ano, může to být princip vylučování. Pokud dotyčný bratr či sestra nebude činit pokání z viditelného jasného hříchu, pak po opakovaném napomenutí a popření či odmítnutí je možné dotyčného člověka vyčlenit. Ale co je cílem kázně v církvi? Z kontextu jasně vidíme, že cílem je nalézt to, co je ztraceno. Odpustit to, co je učiněno proti nám. A obnovit to, co není. Nakonec si vždycky říkám, že vůči lidem vně církve se chovám tak, abych je získal. Chovám se vůči nevěřícím tak, aby poznali Boží lásku. Vždyť je psáno, "Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích." Přece lidi nevylučujeme proto, abychom je potrestali. Trestání lidí přenechme Bohu. Cíl kázně je maximálně náprava a pokud kázeň takový cíl nemá, je to něco jiného a raději to nedělejme. A pokud je to něco mezi dvěma lidmi, buďme pokorní a řešme záležitost nejprve mezi sebou mezi čtyřma očima a až když to po modlitbách a po snaze vyřešit nepomůže, přiberme druhé. Pamatujme, že to co svážeme zde na zemi, bude svázáno v nebi. To, co odpustíme druhým teď, nebude nás trápit v dalších dnech. A to, co vydáme Pánu Bohu dříve, nebude stát mezi námi a ním později.

Teď přichází hodně zajímavá a věřím klíčová myšlenka našeho zamyšlení. Petr přichází za Ježíšem s otázkou: Kolikrát? Kolikrát mám odpustit? Petr je docela velkorysý. Někdy se říká v právní praxi 3x a dost. Tak se např. uplatňoval trest smrti nebo výjimečný trest. Tři trestné činy a končíš. Doživotí nebo smrt. Tak někdy přistupujeme i ke vztahům. Udělej jednu chybu. Dobré, přehlídnu. Ale dám si pozor. Podruhé mě zklameš, dobře, ale počkej na potřetí. Číše mojí trpělivosti přetekla a konec. Jak vysoko máš rysku na své číši? Kolikrát dokážeš druhým prominout jejich chyby? Kolikrát dokážeš odpustit? Vím, že odpustit maličkost je velmi snadné, ale odpustit těžké věci je velmi těžké. Znám to z vlastní zkušenosti. Když jsem byl malý, moji maminku pořezal jeden útočník na krku. Byl jsem na něho naštvaný mnoho let. Nebyl jsem tehdy věřící a byl jsem malý kluk. Velmi se mi ulevilo, když jsem jako křesťan tuhle věc dokázal složit u Ježíšova kříže. Dobře, řeknete si, ale co tvoje maminka? To není o tobě. Jiný příklad. Bylo pro mě těžké odpustit mým rodičům chyby, které udělali ve výchově, ale díky Bohu se mi podařilo rodičům odpustit a dnes se nedívám na rodiče jako na ty, kdo mi ubližovali a hřešili, ale dívám se na ně jako na lidi a mám je rád, velmi si jich vážím a i když někdy dělají chyby, přijímám je takové, jací jsou. Nejsou dokonalí a nejsou ani totálně špatní. Jiný příklad. Můžu být naštvaný na manželku, že někdy neudělá to, co slíbí, ale stále ji odpouštím, protože ona mi také odpouští moje chyby a navíc Bůh odpustil mě mnohem víc. Petr přišel s velmi rozumným číslem. Číslo 7 je číslo dokonalosti. Snad můžeme říct, když se proti nám dotyčný provinil dostatečně, je čas to ukončit. Ale Ježíš odpovídá šokem. Odpouštěj tak moc, že si už ani nebudeš pamatovat, co jsi odpustil. Abychom mohli odpustit 70x7 krát, museli bychom odpustit 490x. To je mimochodem číslo v naší ulici, kde bydlí moji rodiče... Vždycky mě bavila čísla. To je jen na odlehčení... Abychom odpustili 490x a stále věděli, co jsme odpustili, museli bychom mít soukromou databázi hříchů o každém člověku, se kterým máme vztah. Možná se tím chce říct, odpouštěj neustále. Neveď si databázi toho, čím se druzí provinili. Možná to znáte. Někdy si porovnám, co je na daném vztahu dobré a co je špatné. Pak ty seznamy porovnám a co převáží, to zvítězí. Nebo třeba si chcete koupit nové auto a máte staré. Vezmete si papír a rozdělíte ho na půl, na jednu půlku napíšete výhody starého auta a na druhou napíšete výhody nového. A pak na druhou stranu napíšete nevýhody. A co převáží, to zvítězí. Ale to nejde dělat ve vztazích... A teď se objeví otázka: a co když mi udělal člověk to a to... musím mu odpustit? A proč? Vězme, že odpuštění není otázka naší síly, ale nadpřirozený jev, je to dílo Ducha Svatého v nás. Jeho zdrojem je kříž Ježíše Krista, který umřel proto, aby nás smířil se svým Otcem v nebi. Když si uvědomíme, že neodpouštíme proto, abychom mohli především klidně spát, ale ukazujeme tím postoj vůči Bohu... když si dáme dohromady to, co odpuštění znamená, nebudeme váhat ani vteřinu. Může to být těžké, ale stojí to za to. Máš někoho, komu potřebuješ odpustit? Odpusť mu ještě dnes. Ježíš začíná podobenstvím, od 10. verše a my dnes skončíme podobenstvím od 23. verše. Je to příběh krále, který dokázal odpustit dlužníkovi, protože to byl milosrdný král. Co ale udělal ten dlužník? Místo aby konal stejně jako ten král, neodpustil svému dlužníku a trval na spravedlnosti. Král se to doslech a nechal svého dlužníka dát do vězení. Když trváme na spravedlnosti a odplatě, nebuďme pak překvapení, když se nám to vrátí i s úroky. Pokud ale jednáme s druhými lidmi shovívavě a laskavě a dokážeme být velkorysí a odpouštět, žijeme v prostředí lásky a s postojem odpuštění, nedivme se, když s námi i druzí v tomto duchu jednají. To neznamená, že nemůžeme narazit na hlupáky a zlé lidi. Těch je spousta. Ale postoj odpuštění a vidění v druhých Krista stojí za to. Kéž je nám Bůh milostiv a odpustí nám naše hříchy. Když my se pak modlíme Otče náš, kéž skutečně platí, že odpouštíme druhým jejich provinění proti nám tak jako nám Bůh odpustil. Když pak napomínáme bratra, nezapomeňme na skutečnost, že Bůh vždy jedná s druhým s nejlepším úmyslem a proto, aby ztraceného našel a zachránil. Boží vůlí je, aby nezahynul ani jediný z maličkých. Bůh vyšel do světa, aby našel, co bylo ztraceno. Nic není ztracené tak, aby to s Bohem nebylo možné najít. Amen.

Zpověď, Jakub 5

10. listopadu 2013 v 19:03 | Grizly |  Kázání
Úvod

Milí Kristovi přátelé, dnes završíme naši sérii život v obecenství. Během posledních 5 týdnů jsme mluvili o pěti klíčových tématech života ve společenství. To že dnes skončíme s tímto tématem ale neznamená, že tato témata přestaneme žít. Jsou to témata, která zůstanou klíčová pro nás až do dne, kdy se vrátí Ježíš Kristus po druhé. V prvním týdnu jsme mluvili o společenství jako takovém. Jaké dobro, jaké blaho, tam, kde bratři a já dodávám, sestry žijí svorně. Do kostela či modlitebny nechodíme především proto, že je nám tu dobře. Doufám, že to, že je nám tu dobře, patří ke klíčovým hodnotám, to ano. Ale chodíme sem především kvůli Kristu. A Krista poznávám především ve svém bratru a sestře.

Na toto téma dnes navážeme, budeme mluvit o zpovědi a večeři Páně. Ve zpovědi a večeři Páně se totiž setkáváme kvůli Kristu ve společenství spolu jako bratři a sestry, kteří jsou nedokonalí, hříšní a náš Pán nám odpouští a posiluje nás. Proto jsme dnes věřím především na tomto místě, když budeme za krátko slavit slavnost Večeře Páně. Během posledních 5 týdnů jsme prošli témata jako je den v obecenství a den o samotě. Uvažovali jsme nad tím, jak křesťan žije a má žít během všedního dne, kdy se nikdo nedívá, ale také spolu, když se scházíme. A minulý týden mluvil náš bratr starší Larry o službě ve společenství. Pokud by vám některé téma ušlo a chtěli byste se k němu vrátit, na našich webových stránkách v sekci bohoslužby najdete nahrávky a plné texty předchozích kázání.

Pokud jde o službu, jsem velmi vděčný, když se podívám kolem, že mnoho z nás je zapojených do služby, dokonce i během těchto bohoslužeb. Věřím, že dnes Bůh slouží nám a že i my můžeme sloužit sobě navzájem. Takže toto téma - život ve společenství není teoretické, ale praktické, není to nějaký vysněný ideál, jak by měla církev vypadat, ale je to skutečnost, kterou prožíváme každý den a především dnes, když jako křesťané v neděli slavíme den vzkříšení. Pojďme tedy směle do posledního tématu, které Bonhoeffer označil jako Zpověď a Večeře Páně. Jelikož Večeři Páně praktikujeme každé tři týdny a Mark měl na toto téma již jednou kázání, zaměřím se dnes hlavně na téma "Zpověď" a Večeři Páně budeme společně slavit hned poté.

Co je zpověď?
Když se řekne toto zvláštní slovo... Kdo z vás jste byli někdy v životě u zpovědi? Můj táta je ateista, aspoň by to o sobě hrdě řekl. Když mluvím se svým tátou, někdy se dotkneme některých náboženských témat. Sám někdy prohlásí, že chodí do kostela ke zpovědi si popovídat. Myslím, že to názorně ukazuje problém dnešní doby. Svědomí lidí je utlumeno a když jsou lidé sami, často si uvědomí, že něco s mým nitrem není v pořádku. Hledáme nejrůznější cesty, abychom si ulevili. Někteří lidé chodí na jógu nebo na duchovní cvičení, jiní lidé cestují a provozují nejrůznější koníčky, aby se zaměstnali. Jeden náš kamarád ze Skalky říká, že musí neustále něco dělat, aby se nezastavil, protože pak by ho dostihla samota a musel by začít o sobě přemýšlet. Bible tento náš problém nazývá hříchem.

Psychologové mluví o odcizení, studu a etika mluví o vině a když jsme u toho, můžeme mluvit o pocitu viny či studu. Hřích je něco, co děláme proti sobě, bližním a především proti samotnému Bohu. Mnoho lidí řekne, ale já nehřeším. Nikoho jsem nezabil, nekradu a nelžu. Jsem poctivý. A podívej se na tamtoho člověka. Na toho politika, ten lže a krade. A jak české přísloví říká, kdo lže, ten krade a kdo krade, může i zabít. Pán Ježíš v evangeliích k tomu dodává, že kdo chce vytáhnout třísku z oka svého bratra, ať se nejdříve podívá na trám ve svém vlastním oku. Ano, všichni nevyhnutelně hřešíme.

Máme různě citlivá svědomí. Někdo je příliš přecitlivělý a běžel by ke zpovědi kvůli každé maličkosti. A někdo má příliš málo citlivé svědomí a vůbec nikdy se nestydí, i když by měl. Proč se stydíme a máme pocity viny? Jistě, někdy to není kvůli hříchu, ale kvůli naší povaze či nízkému sebevědomí, ale toto téma nechám raději psychologům. Někdy se stydíme, protože jsme zhřešili a naše nitro křičí, že je něco špatně. V minulosti byla činnost církve hlavně zaměřená na svědomí. Kněz byl především zpovědník, který naslouchal druhým, kteří chtěli ulevit svému svědomí a hledali odpuštění svých vin. V dnešní době je kazatel spíše učitelem, který oslovuje náš intelekt a vůli. Možná jsme ale cestou dějinami něco důležitého ztratili. Když se dělal průzkum v naší církvi, poměrně hodně lidí uvedlo v dotazníku, že jim chybí zpověď. Především lidé po 40ce uváděli, že je to něco, co jim chybí. Naopak, mladší lidé říkali, že jim zpověď nechybí. Nevím, jak je to tady, můžeme udělat malý kvíz.

Považujete zpověď za důležitou? Komu z vás zde chybí zpověď? Možná by se na tento průzkum hodil spíše dotazník, protože se můžeme stydět odpovědět veřejně. A je pravda, že tu není prostor pro zpovědní budku. A zpovídat se na záchodě by asi nikdo nechtěl:)) Jeden přítel kazatel řekl, že ho neudivují lidé, kteří chodí ke zpovědi a není pro něho problematický vyznávající hříšník, ale že ho udivují křesťané, kteří o svých hříších mlčí. Jak nám totiž může Kristus odpustit, když mu své hříchy nepřiznáme nebo když si dokonce byť potichu, myslíme, že jsme vlastně dobří a žádný problém nemáme? Proč nazýváme Krista Spasitelem, když nepotřebujeme od ničeho zachránit?

1. list apoštola Jana říká velmi jasně, že kdo říká, že jsme nezhřešili, dělá z Krista lháře a Boží slovo v něm není. Naopak, 1. Janova 1,9 říká, že "jestliže své hříchy vyznáváme, On je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti". V tom je velká úleva pro hříšníky jako jsem já a ty, pokud si to připouštíš. Někdy je problém v tom, že si myslíme, že je náš hřích příliš veliký a nebo že Boha otravujeme, a tak si z určité sebelítosti hříchy necháváme pro sebe a vnitřně se užíráme. Ale Boží slovo nás ujišťuje, že "i kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna.". Zkrátka žádný hřích není pro Boha příliš velký a nikdy není příliš pozdě své hříchy vyznat. Když jsme rovnýma nohama vstoupili do tématu zpověď, podíváme se na tři podtémata, zaprvé, jak chápe zpověď katolická církev? Za druhé, jak chápeme zpověď jako protestanté?

A za třetí, co říká o zpovědi Bible, konkrétně list Jakuba, 5. kapitola.

Zpověď z katolické perspektivy
Za prvé, jak chápou zpověď katolíci? Nesnažím se tu propagovat katolický pohled ani nemám vnitřní potřebu katolictví kritizovat. Podívejme se na to, co se můžeme z historického pohledu nebo i ze současna naučit od našich bratří katolíků... Z katolického pohledu je zpověď jedna ze sedmi svátostí. Svátost smíření vyjadřuje a liturgicky uskutečňuje současně Boží odpuštění a smíření s církví. Tedy velmi povrchně můžeme říct, že zpověď je velmi důležitá. Má dva důležité rámce, jeden je bohoslužba, společné slavení eucharistie a druhý je vykonávání kázně. Kázeň tu není chápána negativně jako ve škole, "třídní důtka, ředitelská důtka, dvojka z chování a vyloučení ze školy", ale spíše pozitivně.

Kající hříšník je znovu připojen ke společenství, pokud svého hříchu lituje a Bůh i církev s ním obnovuje společenství. Autoritou ve zpovědi je Bůh, kterého zastupuje biskup. Když se zpovídáme knězi, je to jako kdybychom se zpovídali samotnému Bohu. Kněz je Božím prostředníkem. Katolíci mají jít ke zpovědi alespoň jednou ročně a zpověď je podmínkou, aby lidé mohli přistupovat k přijímání.

Během mše katolíci vykonávají všeobecné vyznání hříšnosti. To jsou jistě inspirativní momenty, na které se dá v něčem navázat, i když jako protestanté můžeme a musíme mít k jiným věcem výhrady.

Zpověď z evangelické perspektivy
Když se podíváme na zpověď z naší evangelické perspektivy, klasická zpověď knězi je svým způsobem relikt středověku. Člověk má osobní víru v Krista, který odpouští přímo kajícímu hříšníku jeho hříchy. Jak čteme v 1. listu do Korintu, hříšník sám má sebe zpytovat, než se účastní večeře Páně, aby ji nepřijímal nehodně. Tedy jako protestanté klademe obrovský důraz na osobní vyznávání. Reformovaná zbožnost klasickou zpověď prakticky zrušila a nahradila ji kázáním evangelia. Vždyť je to Boží milost, která sama sestupuje k hříšníkovi v evangeliu.

V Božím slově si uvědomujeme naší ztracenost před Bohem a dochází nám, že to nejsou nějaké lidské prostředky, které nás zachrání, ale je to pouze Boží milost, která nás může zachránit z našich vin. Je to Kristova smírčí oběť na kříži, je to Kristův kříž, je to jeho oběť a jeho krev, která je plně dostatečná, aby smazala náš hřích. Je to skrze vyznání našich vin Kristu, ve kterém se děje něco mezi nebem a zemí a já jako hříšník jsem přijatý Bohem, moje vina je přikryta, odpuštěna a já se jako ubohý hříšník stávám spravedlivým před Bohem na základě víry v Krista. To je velká věc a je to jistě pravda. Když o tom přemýšlíme z psychologického hlediska, může být právě tento moment pro některé lidi problém. Když slyším usvědčující kázání, jsem obviněn a jsem ponechán sám sobě, abych svého hříchu litoval a přijal odpuštění.

Někdy ale zkrátka chybí čas a prostor, abych jako hříšník vyznával konkrétně, jak jsem proti Bohu a bližnímu zhřešil. Proto je běžnou praxí i mezi protestanty, že se zpovídáme jeden druhému. Jakubova epištola nám říká, že máme vyznávat hříchy sobě navzájem. Je to ale někdy problém, protože není jasně řečeno, komu že se mám zpovídat. Mám se zpovídat bratrovi. Ale komu konkrétně? A jak často? A z čeho konkrétně? A už tu máme problém studu. Co si o mě bude myslet? Nevykecá to někomu? Neodsoudí mě? Dokážu překonat svoji hanbu? Z tohoto dilematu nás může částečně osvobodit slib kazatele. Kazatel je vázán zpovědním tajemství a tak je proti jeho profesní etice, aby se byť jen svěřil s tím, co slyšel ve zpovědi. Je to stejný princip jako u katolických kněží. I starší jsou vázáni zpovědním tajemstvím, to obsahuje jejich slib.

Zpovědní tajemství je něco, co může pomoci, i když nás to nezbavuje ostychu. Ve slovech "tvoje hříchy jsou ti odpuštěny" je velká moc. Není to moc člověka, ale je to moc Boží, kterou můžu a smím přijmout z úst bratra. Když mám být konkrétní, uvedu jednu svou pozitivní zkušenost se zpovědí. Bylo to před 10 lety, když jsem jel na konferenci o chvalách. Pán Bůh ke mně promluvil a vnímal jsem se usvědčený a moje svědomí bylo velmi zpochybněno. Poprosil jsem tedy bratra, jestli bych se mu mohl vyzpovídat. Měl jsem z toho nejprve strach, uvažoval jsem o tom asi dva dny, než jsem se nakonec odhodlal. Probrečel jsem mnoho času a osobní vyznávání přímo Bohu nepomáhalo.

Bylo to příliš velké břemeno, než abych ho sám dokázal pustit. Tak jsem se zeptal, jestli je možné, že bych se mu svěřil s podmínkou zpovědního tajemství. A protože byl bratr zkušený, tak jsem se mu svěřil. Nakonec mi zvěstoval slova odpuštění a modlil se za mě. Bylo to jako kdyby mi spadl kámen ze srdce. Byla to jedna z nejsilnějších chvil v mém křesťanském životě. V tu chvíli jsem se cítil lehký jako pírko, cítil jsem, že mě Kristus přijal a že nejsem špinavý, ale že mě skutečně očistil. Ve zpovědi se děje něco nadpřirozeného. Něco mezi nebem a zemí. Boží milost sestupuje a my víme, že nám Bůh odpouští a že jsme skutečně spaseni. Spaseni samotným Kristem od našich hříchů.

A děje se to slovem bratra, který nám neodpouští naše hříchy, ale je pouze tím, kdo vyslovuje zástupně jako kdybychom to slyšeli od samotného Krista, tvoje hříchy jsou ti odpuštěny, jdi a už nehřeš. Pokud mám mluvit o tom, jak praktikujeme zpověď u nás na Skalce... Za prvé, většina zpovědních rozhovorů probíhá v osobních rozhovorech mezi kazatelem či starším a člověkem, který má touhu se svěřit. Tedy jde o osobní rozhovor v soukromí, kde je zpovědník vázán zpovědním tajemstvím a jeho role naslouchat a zvěstovat odpuštění a pak se modlit za toho, kdo přišel. Druhá forma je zpověď v učednických trojicích, kde jsme si naprosto rovni. Jeden se zpovídá druhému a navzájem se ptáme, zda jsme zhřešili a pak si zvěstujeme odpuštění a modlíme se za sebe. Je to založené na důvěře a osobních vztazích. Podle mě jde skutečně o aplikování verše z Jakuba, "vyznávejte hříchy sobě navzájem"

a 1. listu Janova 1,9, že "vyznáte-li své hříchy, Bůh vám odpouští." Výhodou je to, že se tím odbourává pýcha. Víme vzájemně o svých slabostech a bourá to naši auru svatosti a skutečně se díváme na bratra jako na toho, koho přijímám kvůli Kristu a ne proto, že má určitou úroveň. A za třetí, zpověď provádíme skrze zpovědní formulář při večeři Páně, kde vyznáváme své hříchy společně obecně skrze 3-4 otázky. Myslím, že pro všechny tři formy je místo a každá má své jedinečné postavení.

Podívejme se teď krátce, v jakém kontextu a jak konkrétně mluví o zpovědi list Jakuba, který jsem před chvíli citoval.

Pohled do Bible Nepřísahejte, ale místo toho se modlete...

Jk 5,12 Nepřísahejte
12 Především nepřísahejte, bratří moji, ani při nebi ani při zemi ani při ničem jiném. Vaše 'ano' ať je vždy 'ano' a 'ne' ať je 'ne', abyste nepropadli soudu.

Dvanáctý verš mluví o přísahách. Není to ale banální zákaz přísahat, ale je zde řeč o braní si Božího jména do úst. Je to jakési zaklínání se Bohem. Naopak, naše slova mají být čistá, jednoznačná, jasná. Když říkám jednu věc, mělo by být zřejmé o co se jedná. Když mluvím, měl bych mluvit sám za sebe a nezaštiťovat se Bohem.

Jk 5,13-18 Místo toho se modlete
Na tento 12. verš navazuje pasáž od verše 13 do verše 18 a od verše 19 je řeč o kázni, tedy milostivém přivádění hříšného bratra zpět k Bohu a záchraně hříšníka. Je hodně zajímavé, že zpověď je v Jakubově epištole v kontextu modlitby. Rozdělme si náš text do třech částí, za prvé, verše 13 až 14, "kdy se modlit?" Za druhé, verše 14-16 "jak se modlit" a za třetí verše 15-18, "proč se modlit?".


Jk 5,13-14 Kdy se modlit?
13 Vede se někomu z vás zle? Ať se modlí! Je někdo dobré mysli? Ať zpívá Pánu! 14 Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně.

1. Modlete se v čase trápení
Kdy se máme modlit? Máme se modlit v čase trápení. Je to poměrně samozřejmé, vždyť i ten největší ateista se dovolává Boha, když je mu zle. Máme se modlit, když je nám špatně. Když máme problémy. Není nad to, když se můžeme na skupince sdílet o našich trápeních a pak se za nás mohou druzí přimlouvat. Nebo můžu o přímluvu poprosit přítele bratra či sestru. A pak je odpovědností starších, aby se přimlouvali za členy církve. Chce to ale odvahu a víru zavolat a říct, že mám problém. Typická reakce člověka je, že nadává a stěžuje si a nebo se uzavře do sebe. Ve víře ale máme privilegium pořádat o přímluvu. A pokud jsme skutečně křesťané, nemusíme se stydět, víme, že je to biblické a že pomoc potřebujeme všichni. Jen člověk pyšný či všelijak zraněný se uzavírá se svými problémy do sebe.

Na otázku, můžu se za tebe modlit odpovídá mlčením nebo slovy "to nestojí za řeč". Chce to ale vzájemnou důvěru a také víru, že skrze přímluvnou modlitbu se skutečně může stát změna.

2. Modlete se v čase radosti
Máme se ale modlit a za sebe přimlouvat v každém čase, nejen když je nám špatně, ale i když je nám dobře. Modlitba není jen nástroj na řešení problémů. Je to rozhovor s Bohem, jehož tvář hledáme kvůli němu samotnému. S manželkou také nemluvím jen když je mi špatně, abych si postěžoval nebo jen když je mi dobře, ale jsme spolu a povídáme si za každé okolnosti. Dobrému příteli můžu zavolat když je mi špatně, ale bude se o mě zajímat, i když je mi dobře. Dobrý přítel se mě ptá jak se máš, jak se daří tvojí duši, pověz mi víc... nedělá to pro to, aby se neřeklo, ale dělá to z autentického zájmu. Děkujme Bohu za to dobré, a přimlouvejme se za sebe i za druhé v čase nepříznivém.

3. Modlete se v čase nemoci
Někdy jsme tak nemocní, že je nám blbě tak moc, že o tom ani nechceme mluvit. Jako křesťané máme zvláštní privilegium zavolat starší, aby se za nás přimlouvali, když jsme nemocní a dokonce nás mohou potírat olejem. Olej symbolizuje Božího Ducha. Není to nějaká magická substance, která by způsobovala uzdravení, ale je to určité znamení nebo symbol, který skrze naše smysly odkazuje k Bohu. Pamatuju si, když jsme se přimlouvali za naši umírající babičku. Myslel jsem, že je to asi poslední setkání a že za pár dní už nebude. Každý večer jsme se za ní modlili a pomazávali ji olejem.

Jaké bylo naše překvapení, že žila ještě další měsíce, než odešla k Pánu. A odešla s dobrým duchem. Odcházela k Pánu radostně. Byla vděčná. Člověk se nemá modlit až když je na smrtelné posteli, ale má se modlit, když má potřebu. Žádná situace není pro křesťana tak hrozná ani tak dobrá, aby se přestal modlit.


Jk 5,14-16 Jak se modlit?
Jak se máme modlit? Verše 14-16 nám říkají:
14 Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. 15 Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno.
16 Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého.

1. Zavolej starší
Za prvé, nemusíme se modlit jen sami, máme zvláštní milost, že jsme ve společenství a můžeme požádat druhé, aby se za nás přimlouvali a zvláště starší sboru mají tu čest a radost, že se mohou za druhé přimlouvat, a to nejen, když jsou lidé nemocní.

2. Modli se ve jménu Páně
Za druhé, když se modlíme, modlíme se ve jménu Páně. To znamená, že si uvědomujeme, že je to Kristus, který nás zachraňuje. Že je to Boží mocí, jsme-li uzdraveni. Je to Bůh sám, kdo slyší naše modlitby. Nemodlíme se k člověku, ale mluvíme s Bohem skrze Krista v Duchu Svatém. Není to fráze, ale v modlitbě jedná živý Bůh.

3. Modli se ve víře
Za třetí, máme se modlit ve víře. Modlitba, jestli a kdyby nemá velkou cenu. Jestli chceš, udělej co chceš je sice hezká a zbožně znějící diplomatická modlitba. Ale k čemu to je? Když se modlím za uzdravení, věřím tomu, že Bůh může druhého uzdravit? Nebo tomu věřím jen teoreticky? Je pravda, že Boží jednání není omezené naší vírou, Bůh skutečně jedná svrchovaně a někdy jsme až překvapeni, že odpovídá i na naše malomyslné modlitby, ale věřím, že Bůh skutečně jedná, když věříme a toužíme po tom, za co se modlíme. Vždyť nám Jakub říká:
"Nechť však prosí s důvěrou a nic nepochybuje. Kdo pochybuje, je podoben mořské vlně, hnané a zmítané vichřicí. 7 Ať si takový člověk nemyslí, že od Pána něco dostane;"

4. Modli se jako kající hříšník
A konečně, za čtvrté, modli se jako kající hříšník. Modlitba je platforma, rámec, ve kterém máme sobě navzájem vyznávat své hříchy. Je zajímavé, že zpověď je v kontextu modlitby za nemocného člověka. Někdy může být nevyznaný hřích překážkou k uzdravení. Vždyť apoštol Pavel říká v 1. Korintským, že proto je mezi vámi tolik nemocných. Když se účastníme Večeře Páně a jíme a pijeme nehodně, můžeme být nemocní. Nehledal bych tu nějakou absolutní kauzalitu. Protože jsi zhřešil, tak jsi nemocný. Z tohoto způsobu uvažování nás vyvádí kniha Jób, kde je nemoc zkouškou. Nemoc může být někdy i darem, který nás má uzdravit z naší pýchy či jiného duchovního neduhu.

Ježíšovi učednici se ptají: co ten člověk udělal, že je nemocný? A Ježíš odpovídá, je nemocný, aby se na něm zjevili skutky Boží. Tedy modlíme se za uzdravení, ale ne vždy jsou lidé uzdraveni. Ale i kdyby nebyli uzdraveni, modlíme se, protože to Boží slovo přikazuje. Stejně tak zvěstujeme evangelium bez ohledu na výsledky, ať už dotyčný bude činit pokání nebo ne. Je to Boží pokyn pro nás. Stejně tak nevyznáváme své hříchy proto, abychom za to něco dostali, ale protože je to správné. Vyznáváme hříchy sobě navzájem nebo proto, abychom se cítili lépe, to je psychologický důsledek. Vyznáváme hříchy protože... protože nás Boží Duch usvědčuje a vidíme, že máme problém, který nás odděluje od Boha. Když své hříchy vyznáváme, Bůh nám odpouští a očišťuje nás a uvádí nás zpět do společenství s ním a s jeho církví.


5,15-18 Proč se modlit?
Nakonec, proč se máme modlit? Někdy lidé říkají, když je Pán všemohoucí a vševědoucí, proč se mám ještě modlit? Když tedy všechno ví, proč s tím něco sám neudělá? Za tímto cynismem je často skrytá bolest a hořká zkušenost s nevyslyšenými modlitbami, nejen nedostatek víry. Lidsky se dá tento postoj pochopit a soucítit, ale odpověď je přímá. Modlíme se ne proto, abychom něco dostali, ale protože hledáme vztah s Bohem.

Od 15. do 18. verše čteme:
15 Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno. 16 Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni.
Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého. 17 Eliáš byl člověk jako my, a když se naléhavě modlil, aby nepršelo, nezapršelo v zemi po tři roky a šest měsíců. 18 A opět se modlil, a nebe dalo déšť a země přinesla úrodu.


1. Výsledky modlitby
Navzdory tomu, co jsem řekl, že modlitba je hledání vztahu a modlíme se proto, že... ne proto, aby... Písmo nás ujišťuje, že to má smysl, protože Bůh skutečně odpovídá a vyslýchá naše modlitby.

Když se modlíme za odpuštění hříchů, můžeme si být jisti, že je nám odpuštěno. Ne proto, že bychom byli tak skvělí modlitebníci nebo náš zpovědník ví, co dělá, ale proto, že nám Bůh chce odpustit a Kristus skutečně zemřel za moje hříchy.

Nejde tu o nějaké rituály a o nějaké psychologické kejkle. Ale ono to funguje, protože je to pravda. Bůh nám odpouští, protože udělal všechno proto, abychom mohli dojít spasení. Když se modlíme za uzdravení, neměli bychom být překvapení, když se dotyčný uzdraví. Prostě se to děje. U zpovědi je ale krásné, na rozdíl od přímluv za nemocné, že úspěšnost kajícné modlitby je 100%. Nemocní lidé někdy umřou. Nemocní lidé někdy zůstanou nemocní. Ale hříšníci, kteří činí pokání jsou pokaždé spaseni. Když se modlíme a vyznáváme své hříchy, Bůh nám odpouští. Na to vem jed. Věříš tomu? Je to tak proto, že Bůh je dobrý a chce to udělat.

2. Princip: modlitba spravedlivého má moc
Můžeme tu vidět určitý princip. Pán si používá modlitby zbožných lidí. Opět nás to nepřekvapuje. Když jsme v Kristu ospravedlněni a když následujeme Krista, máme s Bohem blízký vztah. Když každý den hledáme jeho tvář, víme, za koho za co se máme přimlouvat. Spravedlivý člověk tu není jen ten, kdo je spasený, ale ten, jehož víra není mrtvá. Jakub opakovaně zdůrazňuje, že víra, která nemá skutky, je mrtvá. Nejde o spasení na základě skutků, ale o spasení z milosti. Ale spasení se projevuje posvěcením. Víra se projevuje na skutcích. Je zajímavé, že skutkem víry je právě modlitba. Když se modlíme za druhé a věříme, že je Bůh uzdraví a nebo ještě lépe, že je uzdraví z jejich hříchů, světe div se, nemělo by nás překvapovat, že Bůh takovou modlitbu vyslyší a taková modlitba má moc. Opakovaně jsem překvapován, že když prosím své zbožné přátele, manželku, kazatele, bratry, aby se za mě modlili, opakovaně, znovu a znovu zjišťuji, že Bůh skutečně vyslyšel jejich modlitby. Společenství je skutečně dar a opravdu věřím, že Boží slovo je pravdivé, když říká v 16. verši: "Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého."

Takže zpověď je v kontextu modlitby. Modlitba je v kontextu posvěcení a víry.

3. Příklad Elijáše
Skončím připomenutím příběhu o Elijášovi. Protože to je to, co Jakub dělá v 17. a 18. verši. Už jsme ten příběh četli v první části bohoslužby. O co jde? Elijáš je prorok, který je spravedlivým mužem Božím. Bůh k němu promluví a řekne mu, že nebude pršet pěkně dlouho. A řekne mu, kde má získat vodu. V tomto nehostinném období ale nalezne vdovu ze Sarepty. Mimochodem, o tomto příběhu mluví i Pán Ježíš v evangeliích, v Lukášovi 4,25, hádejte v kontextu s čím? Mluví o tom v kontextu s uzdravením. Ježíš je lékař lidských srdcí a uzdravuje nemocné a hříšníky. Stručně řečeno, Eliláš opakovaně zachrání tuto vdovu. Jednou od smrti hladem, když Pán na jeho modlitby způsobí zázrak a podruhé, když vdově umře syn, na vroucí modlitbu spravedlivého Elijáše vzkřísí syna. Vezměme si poučení a vyznejme spolu s touto vdovou: "nyní jsem poznala, že slovo Hospodinovo je pravdivé". Amen.