Říjen 2013

Ztišením se sluší Tebe chválit, Žalm 65, Den o samotě

27. října 2013 v 20:58 | Grizly |  Kázání
Milí Kristovi přátelé, dnes budeme pokračovat v našem tématu Život v obecenství. Už jsme se dozvěděli, že společenství církve je velikým darem. Jak dobré a utěšené, když bydlí bratři a sestry svorně. Je pro nás velkým potěšením, když můžeme spolu být, spolu číst Boží slovo, spolu se modlit a přimlouvat se za sebe navzájem, spolu zpívat chvalozpěvy, žalmy a duchovní písně. To nás jistě pozvedne a potěší. Minulou neděli Mark mluvil o tom, jak může a má probíhat den ve společenství.

Dnes je mým milým úkolem mluvit o tom, jak může a má vypadat den křesťana o samotě. Dovolte mi vám tedy položit prostou otázku: Co děláš, když jsi sám? Co děláš, když jsi sama? (pauza) Zkusím ještě další otázku: Jak na tebe působí ticho? Vydržíš být potichu víc než 30 vteřin? (pauza). Pamatuju si, když jsme byli na střední škole a začaly znít sirény. Dostali jsme zprávu z rozhlasu o tragédii a ředitel školy nás vyzval, abychom uctili památku obětí minutou ticha. Co dělat v tak vážné situaci? Stát a mít zavřené oči? Podíval jsem se na spolužáka a ten se usmál. A já jsem se usmál na něho. A pak jsem se podíval na paní učitelku a začal jsem se smát. Snažil jsem se zacpat si ústa, ale po pěti vteřinách jsem vybuchl smíchy a se mnou se začali smát další.

Paní učitelka nebyla naštěstí nelidská, tak se také usmála, ale správně nás požádala, abychom se znovu ztišili. Dalších 30 vteřin proběhlo v tichosti. V mezilidské komunikaci (zvláště v manželství) platí, že když někdo mluví a druhý naslouchá, naslouchající je v průměru schopen mlčet asi 17 vteřin a pak mluvícímu skočí do řeči. To zní hrozivě, ale opravdu, je to náš velký civilizační problém, nedokážeme být potichu a naslouchat. Uděláme si po kázání malý experiment. Dám vám 3 minuty na tichou modlitbu a jsem zvědavý, jestli vydržíme 3 minuty v tiché meditaci s Bohem. Nechci vás ale strašit.

Nebojte, jsou zamčené dveře, tak se tomuto experimentu nevyhnete:)) Ne, dělám si legraci. Ale myslím to vážně, zkusíme to. Když jdeme po ulici, mnoho lidí má v uších sluchátka a poslouchá hudbu. Mladí lidé zdá se mají velký problém s tím být jen potichu. Když jedu v autobusu, málokdy slyším jen hluk motoru a vozovku. Dobrá, možná si vybírám špatné situace a příklady. Na jednu stranu jako lidé máme velký problém být zticha, na druhou stranu ale mnoho lidí má problémy mluvit. Je velké tajemství najít rovnováhu mezi mluvením a mlčením.

A je velké umění naučit se správně naslouchat druhým lidem a když mluvíme či mlčíme v kostele nebo v modlitbě, tak naučit se naslouchat Bohu.

Náš dnešní žalm 65 začíná slovy v ekumenickém překladu: "ztišením se sluší tebe chválit". Proč ztišením? A co to vlastně je ono ztišení? Je to tak, že oslavujeme Boha, když jsme zticha? Asi znáte situaci, když vás někdo naštval, třeba vaše manželka nebo manžel a pak jste s ním nějakou dobu nemluvili. Jak to bylo dlouho? Kdo jste při posledním mlčení vydrželi déle než minutu? A kdo déle než hodinu? A kdo déle než 10 hodin? A je tu někdo, kdo celý den? A co týden?

Jeden spolubydlící vydržel se svým kamarádem nemluvit rok. A co má mlčení společného se ztišením? Ne každé ztišení, ticho chválí Boha. Boha jistě zarmucuje, když lidé spolu nemluví, protože jsou na sebe naštvaní. Místo toho nás volá k tomu, abychom se smířili a zase spolu začali mluvit. Jaké ztišení tedy oslavuje Boha? Jakým ztišením se sluší Boha chválit? Je zajímavé, jak Žalm pokračuje, "plnit tobě sliby". Proč žalmista spojuje ztišení s plněním slibů? Ve třetím verši žalmista David mluví o modlitbě. D. Bonhoeffer říká k tématu ztišení, že jde o tři věci.

Za prvé, ztišení je rozjímání nad Písmem. Za druhé, ztišení je modlitba. A za třetí, ztišení znamená přímluvy. Povíme si o každé duchovní činnosti ztišení něco víc. Než se ale dostaneme k aplikaci, k tomu, co máme dělat... přemýšlejme ještě nad smyslem samoty a tichosti. Bonhoeffer nás upozorňuje na důležitou věc. Člověk, který nedokáže být sám, nedokáže být ani s druhými. Být ve dne sám a být ve dne s druhými patří k sobě. Někdy zaslechneme slova od skeptiků, "já církev nepotřebuji, vystačím si sám". Je to opravdová víra, která se vyhýbá společenství? Taková víra je mělká, jak jen může být.

Člověk je sice spasený osobní vírou v Ježíše Krista, ale je stejnou milostí adoptovaný do společenství. Zkrátka společenství je potřeba. Ale na druhou stranu jsou lidé, kteří vyhledávají společnost druhých z nízkých důvodů. Cítím se sám. Potřebuji pomoc. Na těchto důvodech není nic špatně, ale pokud by křesťanská víra na nich stála a do společenství bychom chodili jen protože něco potřebujeme od druhých, dlouho bychom to nevydrželi a také bychom neměli druhým moc co nabídnout. Křesťan je ve společenství hlavně kvůli Kristu. Je to Kristus, kdo ho zachránil a vykoupil.

A je to Kristus kvůli kterému a skrze kterého poznávám druhé. A naopak, jsou to druzí křesťané, skrze které mám tu milost poznávat Krista. Pojďme ale zpět. Křesťan, který nemá osobní víru, není křesťan. A protože víra roste ze slyšení, je třeba naslouchat. A kromě názorů druhých a Božímu slovu, kde nejvíce roste osobní víra věřícího člověka? Věřím, že je to právě ve ztišení. Pokud chci umět naslouchat Bohu a chci slyšet jeho hlas, je někdy zkrátka potřeba zmlknout a čekat na chvíli, až bude Bůh mluvit.

Nejde o nějaký tranz nebo mystické vytržení, ale mlčení je potřeba k tomu, aby mohlo Boží slovo proniknout k našemu srdci. Když bude moje modlitba vypadat jen tak, že budu mluvit a mluvit a mluvit, promění se moje slova za chvíli v tlachání. A když budu jen číst Bibli a nebudu si pokládat otázku, co mi Bůh chce skrze to, co čtu říct do mého života dnes, moje víra moc neporoste. Jak to krásně říká text knihy kazatel, který jsme četli, "Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas: je čas mluvit a je čas mlčet". Kdo jen mluví, nemůže se divit, že neslyší nic než sám sebe. Jinými slovy: Boží slovo nepřichází k těm, kdo hlučí, ale k těm, kdo mlčí.

Není to ale naprdnuté mlčení naštvaného člověka. Není to naše pýcha, která nás po hádce dovedla k uzavřenému postoji. Je to naopak pokora a potřeba slyšet Boží slovo, která nás vede ke ztišení se a očekávání na Boha a jeho mluvení. Apoštol Pavel nám ve čteném listu Efezským krásně říká, že náš vnitřní člověk má být posílen a upevněn a všichni bratři mají pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka Kristovy lásky.

Pokud je jedním pólem společné čtení delšího oddílu Písma v kontextu, modlitba a sdílení našich životů, je druhým pólem meditace nad krátkým veršem, modlitba a přímluva za bratry o samotě.

Jedním pólem křesťanského života je společný život mezi bratry a sestrami, druhým pólem je ztišení každého z nás před Bohem. Jedno nemůže být bez druhého. Domácí bohoslužba a nedělní bohoslužby nemají být bez ranního ztišení. A individuální meditace nad jedním veršem nemá být odtržena od čtení biblických příběhů v jejich šíři. Pokud bych zdůrazňovali jen jedno, snadno bychom ujeli do extrému ploché víry. Víra jistě zahrnuje jak aspekt individuální, tak společenský. Víru jednotlivce a víru společenství.

Jedním pólem křesťanské víry je mluvení mezi bratry a sestrami a druhým pólem je mlčení o samotě před Bohem.

Podívejme se tedy dnes na tři aspekty osobního ztišení.

Za prvé, ztišení znamená osobní modlitbu. Protože chceme Bohu naslouchat a nasměrovat svou pozornost na něho, začínáme svůj čas ztišení modlitbou. V té poprosíme Boha, aby nám dal soustředěnou mysl na čtení Božího slova a prosíme ho, aby k nám ve svém slově mluvil. Když přečteme oddíl, prosíme Boha, aby nám ukázal, co nám přečteným slovem chce říct do naší situace.

A pak také prosíme Boha o to, aby nám dal čisté srdce, ochránil nás před hříchem a pomáhal nám skrze Ducha Svatého růst v posvěcení a také Ho prosíme o zdar a sílu v práci. Mnozí křesťané si ale myslí, že to je vše. Je to určitá sekulární představa, že jde o určitou duchovní katarzi, očištění mysli a že ztišení je jen posilou pro náš den. To je jistě pravda, ale je přinejmenším naivní a také pokrytecké v této fázi skončit. Naivní proto, že se modlím, aby ke mně Bůh mluvil a pokud v této chvíli zavřu Boží slovo, Bibli, uzavřu hlavní komunikační kanál. Já jsem mluvil, ale naslouchal jsem? Boží slovo nepřichází k těm, kdo hlučí, ale mlčí.

Lidé, co se jen modlí, ale nečtou Bibli nebo jí dávají prostor jen před spaním na uklidnění mysli se obírají o Boží požehnání, které z rána přichází. Boží slovo nás má směrovat. Proto je druhým důležitým aspektem čtení a rozjímání nad Božím slovem. Tady mi dovolte důležitou poznámku. Ztišení nemá nahrazovat náš pravidelný čas na čtení Písma. A ztišení není totéž co čtení Písma. Ve ztišení jde o rozjímání nad jednotlivými verši, někdy třeba jen nad jedním slovem. Ztišení může být založeno třeba jen na jednom slovu, třeba Otec nebo Syn nebo láska či milosrdenství. Tato meditace nám vydrží třeba na celý týden.

Když si pravidelně čtu Písmo, už vím, které verše ke mně promlouvají a které tolik ne. A tak je dobré se v čase ztišení vrátit k těm textům, ve kterých cítíme, že nám chtějí něco důležitého říct osobně. Pokud jsme bezradní, jako pomůcku můžeme vděčně přijmout hesla Jednoty bratrské nebo jinou pomůcku. V dnešní době máme celou řadu pomůcek pro ztišení. Je jím např. Stottův rok s Biblí nebo třeba Chambersovy úvahy To nejlepší pro Jeho slávu. Nezáleží tolik na tom, jakou pomůcku používám, ale spíše jde o to, abych rozjímal nad Božím slovem pravidelně každý den. Pokud nemáte rádi pomůcky, můžete číst jedno evangelium a celý týden strávit nad jednou kapitolou a každý den si přečíst jeden odstavec. A nebo si můžete v pravidelném čtení číst evangelium a v rámci ztišení si celý týden číst jeden odstavec a den po dni větu za větou z tohoto odstavce. Vaší kreativitě se meze nekladou a cokoliv vám pomůže mít pravidelný čas ztišení je dobré. Zatímco pro skupinové čtení je důležitá modlitba: Bože, ukaž nám, co nám toto slovo chce říct do naší situace, pro osobní ztišení je důležitá modlitba, Bože, ukaž mi, co mi chceš skrze toto slovo říct do mojí situace.

Ve společném čtení Písma jde o větší celky a kontext, čteme celé kapitoly, ve ztišení rozjímáme nad větami a slovy. Takže za prvé, ztišení začíná modlitbou, následuje rozjímání nad slovem a za třetí, přímluvy. Co je to přímluva? Přímluva je modlitba za druhé. Určitě jste se již setkali s tím, že vás druzí požádali, abyste se za ně pomodlili. Pokud se vám to nestává, věřím, že se vám to někdy stane. Co mám dělat? Mám pokrytecky odpovědět: "budu se za tebe modlit", ale vlastně tím myslím, "copak já vím, jak se modlit?". Nebo upřímně chcete, ale zapomenete.

Věřím, že je odpovědností každého z nás, pokud jsme křesťané ve společenství se za sebe navzájem modlit. Je pro mě nesmírně potěšující vědět, že když poprosím Marka nebo svojí manželku, aby se za mě modlili, když jdu učit do školy, že vím, že na mě nezapomene a že se za mě skutečně přimlouvá u Boha. Z řečeného vyplývá, že přímluva není vágní nebo obecná prosba za člověka. Pane Bože, požehnej Petrovi. A taky myslím na Aničku. A na Pepíčka. Takhle se určitě modlí děti a to je fajn. Ale přímluva má být konkrétní. Často nás lidé prosí, za konkrétní předměty.

Není to jen tak pro parádu, ale je naší odpovědností si napsat nebo si zapamatovat, za co se máme konkrétně modlit a pak se za toho člověka přimlouvat. Někdy se dá modlit za bratra či sestru na místě. Často toho využívám, když vím, že je to velmi konkrétní a mě vzdálenější téma, které bych mohl zapomenout, nabídnu modlitbu dotyčnému hned na místě a modlím se za něj v tu chvíli. To je samozřejmě na vás, jak to uděláte. Ale věřím, že jako je odpovědností pastora se modlit adresně za celý sbor, tak je odpovědností každého člena sboru se modlit za druhé křesťany, se kterými se setkává.

Ti mu sdělí, za co se má modlit a je naší zodpovědností před Bohem, abychom se za dotyčného modlili. Někdo si možná povzdychne, není to zákonické? Myslíte, že je modlitba zákonická? Je přimlouvat se za druhé a za jejich potřeby zákon nebo je to láska v praxi? Bonhoeffer vysvětluje velmi dobře, jak to vlastně funguje. Když máte s někým problém, například vám ublíží, nejlepší je, když se za dotyčného bratra nebo sestru začnete modlit. Je těžké nenávidět a nebo být netečný k někomu, za koho prosím u Boha.

"Přimlouvat se neznamená nic víc než předkládat bratra Bohu, vidět ho pod křížem Ježíše Krista jako ubohého člověka a hříšníka, který potřebuje milost." Není to ale povýšené. Hřích bratra či sestry vnímám tak skličující jako moje vlastní hříchy, uvědomuji si, že dotyčný potřebuje milost od Boha stejně jako já. Když mi dotyčný ublíží, modlím se: "Pane, jednej s tímto bratrem podle svého uvážení a dobroty". Přímluvná modlitba rozbíjí nenávist a buduje společenství. Ve ztišení tedy nejde jen o nějaké duchovní sebezdokonalování, ale je tu velmi silný společenský zájem. Bůh má zájem o naše srdce, ale nejsme izolované bytosti, ale jsme Kristovo tělo jako celek.

"Přímluva je milostivým darem Božím každému křesťanskému společenství a každému jednotlivému křesťanovi. Této velkorysé nabídky se máme chopit s ohromnou radostí, protože doba, kterou se přimlouvám za druhé se pro mě stane zdrojem nové radosti z Boha a z mého společenství." Mluvili jsme o třech aspektech ztišení, o modlitbě, rozjímání nad Písmem a přímluvou. Ztišení tedy není pasivní mlčení, ale je to duchovní úkol a činnost křesťana o samotě před Bohem.

Ztišením, kterým se sluší Boha chválit, není arogantní mlčení, ale pokorné naslouchání v tichosti. Kdo chce Boží slovo slyšet, ať nehlučí, ale mlčí. Zopakuji teď znovu svoji úvodní otázku: Co děláš, když jsi sám? Když jsi sama? Je pro tebe ticho zdrojem radosti nebo máš z ticha strach? V tichu totiž přichází Bůh, který nemlčí, ale mluví k nám. Dovolíme mu ale promluvit k nám nebo ho umlčíme našimi myšlenkami a slovy? Ztišením se sluší tebe chválit, k tobě, jenž modlitby slyšíš, přichází veškeré tvorstvo. To jsou slova Žalmu 65. Žalmista pokračuje vysvětlením, proč Boha chválí ztišením. 4 Přemohly mě nepravosti, našich nevěrností jenom ty nás zprostíš.

5 Blaze tomu, koho vyvolíš a přijmeš, aby směl pobývat ve tvých nádvořích. Tam se budem sytit dary tvého domu, tvého svatého chrámu. 6 Ve své spravedlnosti nám odpovídáš činy budícími bázeň, Bože, naše spáso, naděje všech končin země i zámořských dálek.

Stejně jako žalmistu Davida, i nás lidi často přemáhají naše nepravosti. Ale Žalmista vyznává, že Hospodin nás těchto nepravostí zprošťuje. Bůh nám v Ježíši Kristu odpouští naše hříchy. Proto se ho sluší ve ztišení chválit. Proč? Protože Hospodin žehná tomu, koho přijímá, aby směl přebývat v Jeho nádvořích.

V Ježíši Kristu nás Bůh zve k sobě do své náruče, do své blízkosti, abychom zakusili Jeho požehnání a radost z Něj samotného. Apoštol Pavel ve čteném textu listu Efezským 3. kapitole nám říká: 12 V něm smíme i my ve víře přistupovat k Bohu svobodně a s důvěrou. V Ježíši Kristu si nás Bůh vyvolil a zve nás do své blízkosti. V 1. kapitole stejného listu Pavel říká: 3 Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů; 4 v něm nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří.

5 Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny 6 a chválili slávu jeho milosti, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším.

To je dobrá zpráva pro každého křesťana. Bůh je tak dobrý, že si každého člověka, který Mu věří, vyvoluje, aby směl slovy Žalmu 65 pobývat v Jeho nádvořích, v Jeho blízkosti. Toužíš po tom? Kdy začneš Boha chválit ztišením? On je toho hoden. Amen.

Když zazní toto sprostě znějící slovo...

16. října 2013 v 22:48 | Grizly |  Úvahy a komentáře
Když zazní toto sprostě znějící slovo, vybavím si problémy s prostatou. Ale problém není s močením, ale s učením. Nebo s chutí k učení či odkládání důležitých úkolů. Mám s tím velké zkušenosti, hlavně jako student. Donutí mě až deadliny zkoušek. Nejhorší je, když studenta donutí prokrastinace se učit až na zkoušce, těsně před tím, než přijde na řadu. Psychologický moment je, když si student řekne: ještě mám čas, udělám to, až zkouknu ten film. nebo až si utřídím tužky. Nebo až dopiju to pivo... Pak se hromadí další a další důležité úkoly a pokud jde o to podstatné, skutek utek. Lék? S. Covey, důležitý poradce na prokrastinaci říká: první věci první. Když se máš učit na zkoušku, nedělej věci, které s tím nesouvisí. Nebo jak říká staročeské přísloví: nejprv zábava a pak práce:) Ne, nejprve práce a pak už na zábavu nezbude čas:) Nejprve dej zkoušku a až potom to běž s kamarády zapít. Bible nám dává moudrou radu. Kniha Kazatel, 3. kapitola říká: "všechno má svůj čas". Abych to parafrázoval, je čas učit se a čas učení zanechat. Čas prokrastinovat a čas prokrastinování zanechat. Čas pít a čas spát... No znáte to, ale kde sebrat sílu? Zase křesťanství nám dává moudrou radu: ora et labora. Modli se a pracuj. A na prokrastinování nezbude čas. Mějte se dobře a učte se, milí studenti. Jak to řekl kamarád studentů: učit se, učit se, učit se.

Žalm 133

12. října 2013 v 21:01 | Grizly |  Kázání
Společenství

Milí přátelé, co si vybavíte, když se řekne společenství?

Někdo si vybaví Pána prstenů a společenstvo prstenu. Jiný člověk si vybaví Evropskou unii, tedy evropské společenství, třeba evropské společenství uhlí a oceli nebo třeba Lisabonskou smlouvu. Jiný člověk si vybaví spolčo, tedy společenství mladých... ve slovníku najdeme krásnou definici - jde o teologický pojem označující "vzájemný vztah mezi křesťany a také mezi církví a Bohem".

Dnes začínáme novou sérii kázání na téma Život ve společenství. Když jsem byl v létě na dovolené a přemýšlel jsem nad nadcházejícím semestrem, Pán mě přivedl k jedné zajímavé knížce. Procházel jsem knihovnou a narazil jsem na úžasnou a hlavně tenoučkou knížečku život ve společenství. Jejím autorem je Dietrich Bonhoeffer, kazatel v době druhé světové války, který byl krátce před koncem války na Hitlerův rozkaz popraven. Bonhoeffer je jedním z nejvlivnějších křesťanských autorů 20. století a stojí za to si přečíst jeho životopis. Ale knížka, o které mluvím, je velmi inspirativní pro mě, ale věřím, že je inspirativní i pro naše společenství. V současné době ji studujeme na biblické skupince, kam vás také vřele zvu. Protože jsem za kazatelnou a kázání není referát na knížku nebo snad myšlenky z osobní četby, ale především výklad Božího slova, zaměříme se dnes na to, co Boží slovo říká o společenství věřících spolu navzájem a s Bohem. Otevřeme si společně Žalm 133. Překvapí nás jeho stručnost, pouhé 3 verše. Dnešní kázání jsem nazval "jaké dobro, jaké blaho, tam kde bratři (a já dodávám sestry) bydlí svorně", což je zároveň i nadpisem tohoto žalmu 133. Je to poutní píseň od krále Davida. Zamyšlení rozdělím do třech podtémat, první je svornost, druhé je olej pomazání a třetí je chermónská rosa. O svornosti mluví 1. verš, svornost společenství ilustruje Žalmista ve 2. a 3. verši dvěma přirovnáními - olejem a rosou. Olej symbolizuje mj. Ducha Božího a rosa symbolizuje Boží požehnání. Tedy kdybychom chtěli říct stručně, o čem bude řeč... Když je církev jednotná, tuto jednotu doprovází Boží Duch a také Boží požehnání. Je-li církev a stává-li se církev společenstvím lásky, kde vane Boží duch, lidé se v církvi - ať už ve shromáždění v neděli nebo třeba na biblických skupinkách v jiný den cítí dobře. Je-li církev a stává-li se církev společenstvím jednoty a lásky, lidé se mezi sebou a s Bohem cítí dobře a to doprovází Boží požehnání, lidé mají v srdci radost a jsou ochotni vyjít ze sebe k druhým. Pusťme se tedy s chutí do tohoto krásného tématu.

Svornost

"Jaké dobro, jaké blaho, tam, kde bratři (a já dodávám i sestry) bydlí svorně."

Toto podivné, dnes již starodávné slovo (svornost) je většinou spojeno s názvy ubytovacích zařízení, třeba hotel Svornost. To ale není to, o čem se teď bavíme. Svornost je krásné staročeské slovo, které je spojené s latinským slovem concordia, které znamená spolu, harmonie nebo doslova "jedním srdcem". Když se jen zběžně podíváme na širokou cestu rozmanitosti latinského slova, tak nám určitě připomene nechvalně proslulou novinovou kauzu potopené lodi Concordia nebo třeba již nelétající a poruchový letoun Concorde. Snad již tento letmý pohled na slovo concordia, které je v naší denní zkušenosti spojené s tragédií a dopravními nehodami, nám napoví, že svornost lidská je zatížena mnoha problémy. Je svornost neboli novočesky jednota mezi lidmi vůbec možná? Je možná jednota mezi lidmi ve společnosti? Přicházejí volby, shodneme se na tom, kdo má být náš premiér a ministři? Nebo je to snad zákon nebo např. tradice, které nám tuto svornost ve společnosti zaručí? Asi také ne. Nebo v manželství, co udržuje manžele pospolu? Nebo v rodině? Co může rodinu udržet jednotnou? Asi bychom na tomto místě mohli každý odpovídat velmi odlišně. A skeptikové by se nám vysmáli. Přesto vyslovím odvážnou tezi, že tam, kde je Boží Duch, tam je jednota možná. A to jak v manželství, tak v rodině, tak ve společenství. Takže slovo conkordia, kromě toho, že je to potopená loď nebo pohřební služba, znamená krásnou myšlenku - znamená to doslova "jedním srdcem" nebo harmonie. Naši plejádu latiny zakončím výrokem: "ubi concordia, ibi victoria", tedy kde je svornost, tam je vítězství. Jak ale tušíme, když je to jednota lidská, nemá dlouhého trvání. Když totiž lidé svorně staví babylónskou věž, jsou svorni ve hříchu a pokoru nemají, proti takové svornosti se postaví sám Hospodin. Pokud je ale svornost položena na jiném základě, na harmonii Božího Ducha, je to svornost, která má šanci, která vydrží. A o té také dnes mluvíme. Když se podíváme do původního hebrejského textu Žalmu 133, najdeme zase něco dalšího. Nejčastěji toto slovo najdeme v knize Jób a v knize Žalmů a znamená prostě "spolu". Jelikož toto slovo není tak jednoznačné, různé překlady Žalmu 133 překládají různě. Studijní překlad vede bratry a sestry, aby "pobývali pospolu". V Jeruzalémě "všichni bydlí pospolu." V ekuméně "bydlí bratři svorně". A kraličtí zase "přebývají v jednomyslnosti". Takže slovo svornost nám umožňuje vícero výkladů. Navíc ještě musíme povědět, že pokud bychom byli pedanti, liší se i číslování žalmů, v hebrejském kánonu je náš žalm označen 133 a v řeckém 132. A starozákonní řečtina nám tu už vůbec nepomůže. Co to tedy znamená, když se řekne svorně? Nebo spolu? Nebo jednomyslně? A co to znamená pro nás a naše společenství?

Věřím, že to znamená tři věci. Za prvé, že budeme vyhledávat harmonii, jednotu v lásce. Za druhé, že budeme jednotní v myšlení. A za třetí, že budeme sjednocení Božím Duchem.

Jednota lásky? Pokud křesťan miluje bratra či sestru, ustupuje do pozadí jeho vlastní zájem a do popředí se dostává Kristus a zájem bratra či sestry. Bonhoeffer ve své knížce život ve společenství mluví o rozdílu mezi duchovním a duševním společenství. Duševní společenství je tam, kde jsou lidé kvůli vlastním zájmům. Chodíš do kostela nebo do skupinky, protože očekáváš, že něco získáš? Sloužíš proto, abys za to dostal pochvalu? Zajímáš se o druhé, aby se druzí zajímali o tebe? V samotném slově "aby" nebo jinými slovy v duševním společenství je sobectví. V účelovosti vztahu zaniká láska. Skutečná láska totiž nedělá dobré skutky, aby za to něco získala. Apoštol Pavel v 1. Korintským 13 o lásce říká, že "láska nehledá vlastní prospěch". Pokud hledáš v církvi a ve společenství s druhými jen vlastní prospěch, je na čase činit pokání, protože to není láska. Naopak, v duchovním společenství jde právě o lásku. Zájem o druhého a upřednostnění potřeb druhého před svými vlastními potřebami je znakem takového společenství. Do takového společenství se lidé rádi vracejí, cítí se tu milováni a tráví v přátelských vztazích hodně času. Takže svornost znamená za prvé lásku, zájem o druhého. Nejlepším příkladem této lásky je Kristus: "způsobem bytí byl roven Bohu, ale na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka..."

Za druhé, svornost znamená jednotu v myšlení. V dnešním čteném textu z 1. kapitoly 1. Korintským nám apoštol Pavel říká stejnou věc: "Prosím vás, bratří, pro jméno našeho Pána Ježíše Krista, abyste všichni byli svorni a neměli mezi sebou roztržky, nýbrž abyste dosáhli plné jednoty smýšlení i přesvědčení." Tedy, kde je svornost, tam je jednota myšlení. Člověk, který usiluje o jednotu ve společenství a zároveň prosazuje svoje odlišné lidské představy a nedokáže se sjednotit v myšlenkách s druhými je pokrytec. Když chceš jednotu, nemůžeš prosazovat sám sebe a vlastní myšlenky. Ano, to, co říkám, je černobílé. Ale dělám to záměrně, abych zdůraznil princip. Dám příklad. Sbor má určitou vizi, na které se většina týmu shoduje. Pak přijde někdo další a začne říkat, to je hezké, že máte jednotu ve vizi, v tom, co chcete dělat, ale já věřím, že máme dělat něco jiného. Daný člověk sice může mít více zkušeností nebo třeba může mít zajímavý nápad nebo k němu Bůh promluvil a osobně ho k něčemu povolal, ale to ještě neznamená, že by to měl prosazovat. Věřím, že pokud Bůh chce církev k něčemu vést, promluví do srdcí více lidí a lidé poznají, že je to od Boha. Pokud samozřejmě Boží vůli hledají a modlí se o ni. Takže za druhé, svornost znamená jednotu v myšlení. A za třetí, svornost znamená jednotu v Duchu. V Efezským 4. kapitole nám apoštol Pavel připomíná: "Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje." Pokud chceme být svorni ve společenství, je nutné stavět na jednotném základě. Jak říká moudře žalmista, "nestaví-li Dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé". Pokud základem církve není Bůh Otec, Syn a Duch Svatý, nemůžeme myslet na jednotu a svornost v církvi. Uvažte Boží Trojici. Trojice je dokonalá metafora jednoty mezi jednotlivými osobami trojjediného Boha. Otec má dokonalou jednotu se Synem. A Syn má dokonalou jednotu s Otcem. A tato jednota je dokonale vyjádřena v Duchu Svatém. Duch Svatý tvoří jednotu mezi Otcem a Synem. Jak to nádherně vyjádřil jeden známý křesťanský myslitel, o manželství, ale zároveň mluví o Trojici: "Dva se spolu stávají jedním, ale najednou zjišťují, že jsou tři". Když muž se ženou snídá a usilují o jednotu v manželství... to byl vtip s tou snídaní... Když muž je se svou manželkou za jedno, zplodí potomka a jsou tři. Sex ale není možný bez jednoty v manželství. Někdo by mohl namítnout: Ano, i zviřátka se množí, ale to ještě neznamená, že sex je výrazem jednoty. Boží slovo nám ale říká: V křesťanském manželství je to tak zařízeno, že sex je výrazem jednoty, svornosti, harmonie manželství. A tak je to i v Bohu, Otec a Syn mají mezi sebou dokonalou svornost, jednotu, harmonii, konkordii a ta je vyjádřena třetí osobou - Duchem svatým. Někdo však řekne: To je sice pěkná teorie a zní to hezky, ale co s tím mám dělat? Co z toho vyplývá pro mě? Pokud myslíš své manželství nebo rodinu nebo církev vážně, modli se s druhými. Vyhledávej s křesťanským partnerem, bratrem nebo sestrou, synem dcerou, matkou nebo otcem duchovní společenství. Pamatuji si, že když se rodiče mojí manželky dostali do krize, volali jsme si skoro každý den a modlili jsme se. Nic nás nesblížilo jako modlitba. Nebo když nastane nejednota v našem manželství s mojí ženou. Nic nás nespojí tak jako modlitba. Když mám shrnout, co znamená pro křesťanské společenství svornost, je to za prvé harmonie lásky, za druhé je svornost jednota smýšlení a za třetí je svornost jednota Ducha.



Podívejme se teď zpět do Žalmu 133 na dva obrazy, které David používá, aby nám hlouběji vysvětlil, co myslí touto svorností a co myslí, když říká: "jaké dobro, jaké blaho, když bratři (a já dodávám také sestry) bydlí svorně." Dovolte mi na chvíli odlehčit, než budeme pokračovat... David mluví o bratrech. David nebyl homosexuál ani homofil, i když si to o něm někteří lidé myslí a není klasickým příkladem feministy. David byl jistě milovníkem žen, tak mu to můžeme odpustit. Když putoval v horách a utíkal před Saulem, který ho chtěl přišpendlit kopím a useknout mu hlavu, tak mu společnost dělali především bratři, tak se nedivme, že mluví o bratrech. A také pro nás to může být povzbuzení a určitý princip. Pokud jde o sdílení, je manželství báječná instituce, svojí ženě říkám věci, které neříkám nikomu jinému. Ale některé věci, jako je třeba zpověď nebo jsou to určité pocity a zkušenosti je lepší nechat ve stejnorodých skupinkách a je lepší se sdílet muži s muži a ženy se ženami. Místo toho, abych vás přesvědčoval, uvedu tři příklady, jeden negativní a dva pozitivní. Negativním příkladem myslím jednoho bratra, který začal na skupince vyznávat před vyděšenými sestrami své sexuální hříchy. To je naprosto nevhodné. A teď ty pozitivní příklady: V sobotu se zde na Skalce schází ženská učednická skupinka. Ženy mají mezi sebou společenství, které by s námi muži nikdy mít nemohli. Kdo má uši k slyšení, slyš. Pokud tomu nevěříte a myslíte si něco jiného, je to vaše svoboda. Ale pokud jste otevření v uvažování, zeptejte se Mirky nebo třeba dalších žen, které zažívají taková společenství, proč je skvělé, když jsou sestry se sestrami. A třetí pozitivní příklad, mužské učednické trijády. O tom bych mohl mluvit hodiny, tak to teď nechám být. Proto, pokud hledáte bližší vztahy a důvěru mezi muži, zeptejte se buď mě, Karlose, Petra nebo dalších zkušenějších bratrů. Doufám, že jste vydechli a můžeme pokračovat k dvěma metaforám, které David používá, aby nám vysvětlil, co myslí svorností. Za prvé mluví o oleji pomazání a za druhé mluví o chermónské rose. Proč?

Olej pomazání

Už na první poslech vás jistě napadne, že když David mluví o oleji pomazání, je to pro něj velmi intimní obraz z jeho vlastní zkušenosti. Než se David stal králem, prorok Samuel ho pomazal olejem a prohlásil o něm, že se stane králem. Olej je samozřejmě symbolem Ducha Božího. Tím se tedy chce říct, že když nás Bůh k něčemu přemlouvá nebo nás k něčemu novému povolává, pomazává nás obrazně olejem Božího Ducha. Uvnitř cítíme, že je to Bůh a neodolatelně nás přitahuje. Tak je to i s člověkem, kterého Boží Duch usvědčuje ze hříchu, když Bůh chce křesťana posvětit, očistit. Pokud tohle prožíváš, tak se Bohu poddej a poslechni ho. Nevzdoruj mu. Může to být i u člověka, kterého Bůh vede ke spasení. Pokud je tu někdo, kdo ještě není křesťanem a dnes cítíš, že ti Boží Duch něco důležitého říká, tak neotálej, protože i dnes je den spasení. Pokud ještě nejsi pokřtěný a Duch k tobě mluví a chce, abys byl pokřtěný, tak Bohu neodporuj a vydej mu svůj život ve křtu. V takovém případě přijď buď za mnou, za Markem nebo za Larrym a dohodneme se dále. Pokud nic z toho nebylo pro tebe, zamysli se se mnou ještě dál. Olej je v horkém suchém klimatu uklidňující a osvěžující pro člověka. Je to zvláštní obraz, o kterém mluví Žalmista ve 2. verši: "Jako výborný olej na hlavě, jenž kane na vous, na vous Áronovi, kane mu na výstřih roucha." Nestačí snad kapka oleje? Pamatuju si, že když můj táta smaží maso nebo hranolky, úplně je namočí do oleje. Když je olej dobře rozpálený, hranolky ani maso nenasajou olej do sebe, ale krásně se usmaží. Tahle metafora je spíše pro odlehčení a připomíná mi, že za chvíli je čas na oběd, že? Ale vážně. Myslíte, že je možné být pomazaný Božím Duchem "jen trochu"? Je možné "jen tak trochu" věřit v Boha? Jen tak trochu poslouchat Hospodina? Třeba snad tím, že si v neděli v lepším případě poslechnu kázání? Velmi o tom pochybuji. Možná je to výzva pro tebe, aby ses Bohu dal více než doposud. Možná je čas být naplněn Božím Duchem a prožít něco nového a hlubšího, než jsi doposud ve svém křesťanském životě zažil. A ve spojení se společenstvím? Co to znamená? Boží Duch je ten, kdo nás spojuje k modlitbám a kdo nám ukazuje nové hlubiny. Jak jsme zpívali v písni před kázáním: "jako svatý olej bez příměsi, jako čistá krůpej chermónské rosy..." Asi vás teď možná naštvu... Věřím, že je čas pro některé z nás, abychom si přestali na křesťany jen hrát nebo jen tak s křesťanskou vírou koketovat, ale jít skutečně za Bohem a začít Krista skutečně následovat. Kristus nepřišel pro to, aby lidé chodili do kostela, ale aby lidé došli spasení a stali se jeho učedníky. A to není možné jinak než se nechat Bohem cele prostoupit, nechat se ponořit do oleje. Možná to bude prskat jako hranolky, ale nechat se Duchem prostoupit znamená, že zažijeme nové a svěží dobrodružství s Bohem, které stojí za to. Pak nás ani nenapadne se ptát, je Bůh živý i dnes? Nebo mluví ke mně Bůh? Jistě, že ano. A mluví i na tomto místě, dnes, třeba právě teď. Rozhodnutí je ale na tobě! Když se necháme čerstvě olejem pomazat, zažijeme příjemnou vůni Boží v našem životě. Neboj se a odevzdej se Bohu.

Chermónská rosa

Druhý obraz a tím dnes skončím náš výklad na Žalm 133 je chermónská rosa. V suchých oblastech Palestiny byl často jediným zdrojem vláhy déšť. A když deště nebylo, byli lidé i fauno-flóra závislí na ranní rose. Hora Hermón je blízko hlavního města Jeruzaléma, je asi 1000m vysoká a je zajímavá tím, že její vrcholky jsou pokryté vždy sněhem.

Když nám tedy David říká ve 3. verši... "Jak chermónská rosa, která kane na sijónské hory", mluví o tomto úžasném zdroji vody, který zavlažuje okolí. Co to ale znamená pro nás? Obrazně řečeno, možná, že jsi právě ve vyprahlé pustině a máš duchovní žízeň. Přijď k této hoře Božího požehnání a svlaž svou žízeň kapkami z chermónské rosy. Pokud říkám, že chermónská rosa je obrazem Božího požehnání pro jednotlivce jako jsem já nebo ty, když kráčíme pustinou nehostinného života. Je to jistě i zaslíbení pro církev, která se dostala do období sucha. Život ve společenství je život z Božího požehnání. Pokud Boha prosíme o déšť, neměli bychom být překvapeni, když skutečně začne pršet. Ale Božímu požehnání brání nejednota a sobectví. Pokud z nejednoty a sobectví budeme činit pokání, budeme usilovat o svornost, která znamená harmonii lásky, jednotu v myšlení a spojení Duchem Božím, pak se nemusíme bát, že by snad Boží požehnání nepřišlo. Co je tímto požehnáním myšleno? Na tomto místě musíme dát pozor, abychom nevykradli smysl evangelia a neupadli do nějakého hnusného bludu hnutí víry nebo evangelia prosperity. To je jistě jedno nebezpečí. Na druhou stranu ale můžeme nedostatkem naší víry a lásky Boží požehnání zablokovat, takže se z nás stane mrtvá a chcíplá církev. A to bychom jistě nechtěli, proto směle ve víře v Boží zaslíbení vyznejme: Tam, kde bratři (a já dodávám stejnou mírou "a sestry") bydlí svorně, tam ústy 3. verše Žalmu 133 "udílí Hospodin své požehnání, život navěky." Amen.

Introverti

5. října 2013 v 23:51 | Grizly |  Úvahy a komentáře
Vždycky jsem si myslel, že introvert je člověk, který si rád utřídí své poznatky a nemyslí nahlas a považoval se za extroverta. Poslední dobou ale zjišťuji další zajímavé charakteristiky introvertů. Jedna z nich je např., že se dobíjejí o samotě. Extrovert se dobíjí mezi lidmi. Co tím myslím? Když jsem unavený jako introvert potřebuju samotu, abych doplnil zásoby své emocionální energie. Zatímco extrovert se dobíjí mezi lidmi. Je samozřejmě mnohem více dalších osobnostních charakteristik než je introvert a extrovert. S manželkou máme opačné rysy co se týče mluvení na veřejnosti, ale co se týče dobíjení baterek, máme to stejné.
Na introvertech je někdy příjemné, že si utřídí své myšlenky před tím, než je vysloví nahlas. Ale je to někdy obtížné v týmu, když se výsledek dynamicky utváří v rozhovoru. Pak je snazší pracovat s extroverty. Osobně jsem spíš raději s extroverty, protože nemusím čekat deset minut než se vymáčknou, ale co naplat, je dobré se učit pracovat s oběma typy...

Píseň písní 4 Společenství lásky

5. října 2013 v 22:02 | Grizly |  Kázání
Úvod

1 Jak jsi krásná, přítelkyně moje, jak jsi krásná, oči tvé jsou holubice pod závojem, vlasy tvé jsou jako stáda koz, které se hrnou z hory Gileádu.

To jsou úvodní slova 4. kapitoly písně písní. Mnoho lidí si myslí, že tato kniha nepatří do kostela. Asi to bude tím, že Píseň písní obsahuje kapitoly, které jsou o sexu. A je pravda, že ten dnešní text je erotickými motivy prosycen. Co má tedy kostel a postel společného? Snad i to, že jak v kostele, tak i v posteli se dají dělat i jiné věci než spát. Traduje se jeden oblíbený výrok, že průměrná žena myslí na sex jednou za 20 vteřin. A průměrný muž jednou za 12 sekund. Nevím, co je na tom pravdy. Asi jsme s manželkou divní, když myslíme i na jiné věci.

Když jsem přemýšlel, jak by se dala 4. kapitola uchopit alegoricky nebo jak by se dalo mluvit o něčem jiném, abych některé z vás snad nepohoršil, musím říct, že jsem neuspěl. 4. kapitola je opravdu o sexu a myslím upřímně, když se snažíme interpretovat píseň písní jinak než jako milostnou poezii, dostaneme se do velkých obtíží. Dnešní téma je tedy o sexu. Dovolte mi začít několika citáty: Když chcete sex, potřebujete k tomu tělo, když milování, tak lásku.

Orgasmus je hřích, pokud jej prožíváš sám! Když se s někým milujete a dotyčného nemilujete, tak pouze souložíte! Pro muže znamená sex cíl, pro ženy prostředek. Sex je jako oběd - hodiny jej připravujeme, aby byl dokonalý a během pár minut ho sníme.

4. kapitola Písně písní je v kontextu třech svatebních písní. První píseň zpívá žena jako soprán, druhou část zpívá chór a třetí část je tenor, mužský hlas. Celá 4. kapitola je oslava ženské krásy. 1., 7., 9. a 12. verš začínají podobně, jak jsi krásná moje přítelkyně, celá jsi krásná, přítelkyně moje, v 9. a 12. verši jsou oslovení nevěsto a sestro.

Tyto verše pro nás představují pomyslná dělítka. Z těchto oslovení a kontextu celé písně je zřejmé, že píseň předpokládá, že sex a manželství patří k sobě.
Už když řeknu tuto myšlenku, jdu proti obecnému přesvědčení, že lidé si musí sex před svatbou vyzkoušet. Mnoho lidí dnes považuje manželství za cár papíru. Důvodem jsou často smutné zkušenosti s rozvody a zranění lidí. Nejsem manželský poradce ani si nechci hrát na experta na vztahy. Můj záměr je jiný. Chci mluvit o vztahu mezi ženskou krásou a láskou.
Chtěl bych poukázat na Boží lásku k nám, k tomuto světu, kterou můžeme vidět mezi řádky v manželské lásce.

Reifikace sexu
Podívejme se na jeden podstatný problém, který se týká dnešního člověka a sexu a který nám brání ve vidění této lásky. Tím problémem je reifikace neboli zvěcnění. Z osoby nebo Boha uděláme věc.
V sexuální oblasti se to projeví tak, že milovanou osobu máme proto, aby uspokojovala naše potřeby.
Jistě, sexuální potřeba je jedna z důležitých lidských potřeb, ale druhá osoba tu není jen proto, aby nám pomohla zbavit se přetlaku v našem těle. Je zajímavé se zamyslet nad tím, jak odlišně muži a ženy chápou sex. Pro muže je často sex o samotném aktu, je to určitý druh sportu. Produkuje se tu hormon, který uspokojí naši potřebu. Pro ženy je ale sex vyjádřením oddání se partnerovi a je výrazem nejvyšší intimity a jednoty ve vztahu. Pokud je to pravda, proč pak tolik žen hledá vědomí vlastní hodnoty ve vztahu s mužem, který netouží po ničem jiném než po momentálním uspokojení? Není pro ženu lepší počkat do manželství? Jistěže ano. Pokaždé, když se žena s někým vyspí, dává se. Dává kus svého nitra a něco ze sebe ztrácí.

Kolikrát se můžete různým lidem dát? Zbude pak ještě něco? Častým klamem je, že si ženy myslí, že jsou přitažlivější, když mají hodně sexuálních zkušeností. Podle statistik ale muži více usilují o partnerku, která je ještě panna. Problémem je, že pro muže se žena může stát pouze předmětem sexuální touhy a pak se z lidské bytosti stává věc, něco s čím mohu disponovat. Zpředmětňování, reifikace ale probíhá ještě na vyšší úrovni než na lidské. A tou je duchovní reifikace Boha.

Lidé dělají z Boha předmět našeho uspokojení. Pane Bože, udělej tohle, Pana Bože, udělej tamto. Modlitba, věc tak krásná, niterné vyjádření vztahu s tím, kdo nás nekonečně přesahuje, s tím, koho smíme ve víře nazývat Otec, se pro nás stane automatem na duchovní coca colu. Bůh tu přece není pro to, aby plnil naše potřeby! Ale my jsme tu pro to, abychom Boha uctívali. Ve vztahu mezi mužem a ženou, člověkem a Bohem jsou reálné podobnosti. Dobrý vztah je vzájemný. Pokud muž miluje ženu, žena se cítí milována, když ji muž dokáže něžně oslovit. A muži dělá dobře, když žena dokáže svou lásku vyjádřit tím, že se mu odevzdá.

Jak jsi krásná!
Když se vrátíme k prvním veršům písně písní 4. kapitoly, vidíme, jak Šalomoun něžně oslovuje Šulamítku.

1 Jak jsi krásná, přítelkyně moje, jak jsi krásná, oči tvé jsou holubice pod závojem, vlasy tvé jsou jako stáda koz, které se hrnou z hory Gileádu.

Tak krásně oslovuje ženich svou nevěstu před oltářem. Krása nastávající je ukryta pod svatebním závojem. Ženich začne svůj popis od očí a vlasů. Vlasy jsou nádherné a dlouhé a stékají až na zem.
Dlouhé vlasy u ženy jsou symbolem její krásy. Pro ženy je důležité, aby slyšely od svých manželů, jak jsou krásné. Pokud je to myšleno upřímně a není to mechanické, ale poetické a konkrétní, žena pookřává, když slyší, jak je pro svého milého krásná. Když se tedy bavíme o sexu, je třeba říct, že sex začínám mnohem dříve, než se jde na věc. Sex začíná vyznáním, jak jsi krásná. Muž je uchvácen krásou a je doslova přitahován ke své nastávající. Dívá se na svatý obrázek a krása ženy mu učarovala. Dovolím si jednu poznámku, která podle křesťanských psychologů a manželských poradců zachránila mnoho manželství před rozchodem. Manželka je pro svého muže definicí krásy.

Žena je pro muže darem od Boha. Bůh nám mužům neukazuje krásu žen pomocí abstraktních měřítek a parametrů... 90 90 90... ale ukazuje nám krásu žen prostřednictvím konkrétních příkladů. Pokud máš brunetku, pak je pro tebe ideálem brunetka. Pokud máš blondýnku, pak obdivuješ blondýnku. Pokud je tvé manželce 30, pak jsi na třicítku. A pokud je tvé manželce 50, pak už nejsi na třicítky, ale na svou padesátku. Pokud máš baculku, pak jsi na baculku a když máš ženu štíhlejší, pak na štíhlejší... Bůh každou ženu stvořil krásnou pro svého muže. Je velká chyba kritizovat vzhled své manželky.

Podívejme se dál, jak popisuje Šalomoun svou nastávající:

2 Zuby tvé jsou jako stádo ovcí před střiháním, jež z brodiště vystupují, a každá z nich vrhne po dvou, žádná z nich neplodná nezůstane. 3 Jako karmínová šňůrka jsou tvé rty, ústa tvá půvabu plná. Jak rozpuklé granátové jablko jsou tvoje skráně pod závojem. 4 Tvé hrdlo je jak Davidova věž z vrstev kamene zbudovaná, tisíc na ní zavěšeno štítů, samých pavéz bohatýrů. 5 Dva prsy tvé jsou jak dva koloušci, dvojčátka gazelí, která se v liliích pasou. 6 Než zavane den a stíny dají se v běh, vydám se k myrhové hoře, k pahorku kadidlovému.

V době starého orientu nebyla běžná kvalitní zdravotní péče o zuby, tak bílé zuby, které byly kompletní byly něčím skvostným. Dnes nám to přijde obyčejné, ale pro ženicha mít ženu s úplným chrupem bylo něco mimořádného. Když popisuje rty, používá sytou barvu červenou, která je symbolem zdraví. Ale nemluví jen o fyzické kráse, ale mluví o tom, jak žena mluví. Je pravda, že ženský hlas dokáže být velmi půvabný. Proto je důležité, abychom hlas své manželky obdivovali. Já mám tu milost, že moje manželka umí krásně zpívat, tak opravdu mám co obdivovat.

Ale není to jen vnější krása, ale je to i vnitřní krása. Není to jen barva hlasu a barva rtů, ale jsou to slova, která žena mluví. Žena, která je zbožná a mluví moudře, je krásným darem od Boha. Naopak hádavá žena je prokletí. Kniha přísloví říká: že jako zatékající střecha do domu je žena hádavá. Naopak žena moudrá a laskavá je pro muže velkým požehnáním. Proč básník přirovnává tváře ženy ke granátovému jablku? Když se jablko rozkrojí, má růžovou barvu. Tak bychom mohli říct má růžová líčka. Podivné je ovšem spojení popisu ženského krku s Davidovou věží. Je podivné přirovnávat ženskou krásu k vojenské strategii nebo válečnému vybavení.

Abych to odlehčil, kdo znáte film Tankový prapor? V jedné části jeden tankista píše báseň a přirovnává krásu tanku T-34 k ženské kráse. Pak jeho kolega dodává: tys to dělal s téčkem. Je pravda, že pro některé muže je armádní technika krásná. Ale spíše jde o výjimky. Co má také žena společného s tankem, že? Proč tedy král srovnává ženu s věží? Podle některých vykladačů jde o sílu. Věž je obranný prvek města a žena, která odolává je silná jako věž. Moc se mi líbí knížka Pozor, srdce muže, kde autor popisuje muže jako válečníka. Každý muž je stvořený pro to, aby dobýval srdce ženy.

A žena je jako princezna, která v sobě skrývá úžasnou krásu. Ale čeká na svého dobyvatele. Proto příměr síly ženy, která odolává nápadníkům až do svatební noci, k věži Davidově. David byl bojovník a už za mladých let byl lamačem dívčích srdcí. Autor písně písní vám, ženy, říká jednu důležitou myšlenku: krásná žena je ta, co dokáže vzdorovat dobyvatelům. Krásná žena je ta, která se musí dobývat. Nejde snadno s prvním, kdo se namane. To není moc podobné současným povrchním časopisům, které říkají, hlavně když proběhne chemie mezi dvěma lidma. Nač čekat? Ať si sex vyzkouší.

Naše milostná poezie v Bibli říká, že žena má svou krásu skrývat až pro svého milého. Ten pak odhalí její krásy a obdivuje je. Když jsem přemýšlel, co s tím můžeme jako muži dělat, napadlo mě, že píšeme jen málo milostné poezie svým manželkám. Důležité je, aby muž psal své manželce, ne jiné ženě! A protože je to milostná poezie, zůstává intimně skryta mezi mužem a ženou.

Od 7. verše ženich pokračuje.

7 Celá jsi krásná, přítelkyně moje, poskvrny na tobě není. 8 Se mnou z Libanónu, nevěsto má, se mnou z Libanónu půjdeš. Rozhlédneš se z vrcholu Amány, z vrcholu Seníru a Chermónu, ze lvích doupat, z hor leopardů.

Ženich znovu opakuje, jak je jeho nevěsta spanilá. Dokonce na ní nenachází žádné chyby. Takový přístup by nám nezaškodil, milí muži, bratři. Ženich vidí krásu své ženy jako dokonalou.
Dovolte mi to ilustrovat:

Manželka před spaním:
"Co kdybys mně taky jednou řekl pár hřejivých slov?"
Manžel odvětí: "Infrazářič, léto, slunce, radiátor..."

Na tomto místě si přece jen dovolím duchovní alegorii. Víme, že touto krásnou nevěstou je církev.
Tak to viděli kraličtí a viděl to tak i Hus a Komenský. Od raných vykladačů to tak bylo, že píseň písní nebyla jen erotická píseň, ale i duchovní. Takže nevěstou může být v této písni církev.

Abych ukázal, že si nevymýšlím, stejnou interpretaci vidíme i v poslední knize Nového zákona, ve Zjevení hned dvakrát: A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. (21,2) a (22,17) A Duch i nevěsta praví: "Přijď!" A kdokoli to slyší, ať řekne: "Přijď!" Kdo žízní, ať přistoupí; kdo touží, ať zadarmo nabere vody života.

Nevěsta je církev a ženich je Kristus. Když se ale bavíme o kráse nevěsty, čím je krásná církev? Jsou to snad její skutky? Je to její kostelní budova? Nebo jsou to snad krásná slova?
Je důležité zdůraznit, že krása nevěsty se odvozuje od pohledu ženicha. Je to ženich, který říká, jak jsi krásná, nevěsto má. V čem je tedy církev krásná? Jistě to nejsou její krásné skutky ani krásné budovy. Církev je krásná tím, že je Kristova. Církev je krásná tím, že ukazuje na Krista, jejího ženicha. To je vlastně jediným jejím účelem, ukazovat na ženicha, Krista.

Církev je čistá, obmytá Kristovým slovem. Evangelium je to, co církev činí čistou a krásnou. Protože z hlediska etiky i nečistí a hnusní lidé dokážou skrze evangelium a svědectví najít cestu k opravdové lásce.
Láska mezi Kristem a církví je vlastně podobenství o vztahu mezi mužem a ženou, nevěstou a ženichem. A naopak. Manželství a láska a samozřejmě sex jsou vyjádřením hluboké lásky Boží k člověku a Krista k Jeho církvi. V tom můžeme čerpat povzbuzení i my, mílí přátelé.
Jako církev na Hájích či na Skalce, Libuši a Ládví, jsme Kristovou nevěstou, která je krásná. Ne tím, že se snažíme, ale tím, že nás Kristus vykoupil svým slovem. Pokud věříme v Krista a následujeme jeho slovo, pak se stáváme krásnou nevěstou Kristovou. A pokud opravdu žijeme Boží slovo v našich životech, pak i druzí skrze naše svědectví vidí velký Boží záměr, ukázat Jeho lásku ke světu.

Šalomoun pokračuje v 9. verši.

9 Učarovala jsi mi, sestro má, nevěsto, učarovala jsi mi jediným pohledem svých očí, jediným článkem svého náhrdelníku.
10 Oč krásnější je tvé laskání, sestro má, nevěsto, oč lepší je tvé laskání než víno. Vůně tvých olejů nad všechny balzámy.
11 Ze rtů ti kane strdí, má nevěsto, pod tvým jazykem je med a mléko, a vůně tvých šatů je jak vůně Libanónu.

Ženich se opájí láskou ženy. Není to ale jen uspokojování chtíče, ale je to opravdové milování.
Víno dokáže člověka otupit a dočasně učinit veselým, ale při sexu se produkuje hormon zvaný opioid, který svými účinky připomíná heroin. To je mnohem silnější droga.
Sex je droga a pokud se provozuje v manželství, je to úžasný dar. Dokáže manželství úžasně stmelit. Pokud je ale mimo manželství, je to neštěstí.
Sex je zároveň dobrým ukazatelem vztahu. Pokud je sex dobrý, je dobré i manželství. Je to takový lakmusový papírek, ukazatel vztahu. Když jsou v manželství hádky, vážné konflikty, těžko můžete očekávat, že sex bude kvalitní.
Milování vyžaduje intimitu a ta nejde bez radosti z blízkého přátelství. A tak je to i s Bohem a církví.
Protože je církev nevěsta a žena se v sexu oddává svému muži, církev se musí celá oddat Kristu. Pokud je vztah s Bohem dobrý, nedělá církvi problém se Kristu oddat. Tímto měřítkem je tedy poslušnost Božímu slovu. Když má církev hluboké přátelství s Kristem, projeví se to v radosti a poslušnosti Božímu slovu. A naopak, církev, která se Kristu ráda oddává, je poslušná Božímu slovu, je pro Krista krásná a žádaná.
Je ale zřejmé, že nejdřív je tu slovo krásná, Kristus o nás říká, že v nás má zalíbení,
protože za nás zemřel na kříži, a pak když vidíme tuto lásku a oběť, je přirozené, že se Kristu oddáme a poslechneme ho.

Autor končí přírodními motivy od 12. verše.

12 Zahrada uzavřená jsi, sestro má, nevěsto, uzavřený val, zapečetěný pramen. 13 Vydáváš vůni jako sad s jablky granátovými, s výtečným ovocem, hennou i nardem, 14 s nardem a šafránem, puškvorcem, skořicí, se vším kadidlovým stromovím, myrhou a aloe, se všemi balzámy nejlepšími. 15 Jsi pramen zahradní, studna vody živé, bystřina z Libanónu.

Je zřejmé, že jde o poetické líčení samotného spojení. Abych tuto krásu nezničil, nebudu se ji snažit vykládat a nechám výklad vaší fantazii a zkušenosti v manželství.

Závěr
Když mám celé kázání shrnout, mluvili jsme o třech důležitých duchovních principech. Za prvé, reifikace, odlidštění či zvěcnění.
Problém lidí ve vztahu k sexu spočívá v tom, že z druhého člověka učiní předmět sexuální touhy. Je to sobectví a už ne láska. To samé se děje na duchovní rovině. Bůh je pro nás předmětem sobecké touhy po naplnění našich fyzických či duchovních potřeb. Jaký je lék? Je to cesta pokání, uvědomit si, že druhý člověk ani Bůh není moje hračka, ale je to živá bytost, která mě miluje a chce mít se mnou blízký intimní vztah a chce od našeho vztahu mnohem víc než jen sobecké sebeuspokojení.

Vzájemnost a láska je nakonec mnohem krásnější a uspokojivější než jen primitivní naplňování sexuálních potřeb.

Za druhé, ženich přirovnává ženinu krásu k různých obrazům. Jeden konkrétní obraz je věž. Věž je symbolem síly. Říká nám, že krásná žena je ta, která dokáže vzdorovat dobyvatelům a počká na svého rytíře, kterému svou krásu odhalí v noc svatební. A pro nás muže je to výzva, abychom si této ženské síly vážili a byly těmito udatnými bojovníky, rytíři, kteří neustále usilují a dobývají, nejen jednou, ale celý život usilují o lásku své milé.

A konečně za třetí, ženich o své milé zpívá krásným tenorovým hlasem oslavnou píseň. Jak jsi krásná.
Muži mají chápat, že jejich manželka je pro ně ideálem krásy, a tak ji mají opakovaně vyznávat, že je krásná. A to do detailů a poeticky. Samozřejmě ne každý je básnické střevo. Pak snad postačí květina a polibek. A tak je to i s námi a Pánem Bohem. Bůh nám říká, že jsme krásní, že se mu jako církev líbíme. Protože nás miluje a obětoval se za nás, opětujme lásku k němu tím, že se mu poddáme a poslechneme jeho slovo! V následujícím týdnu čti Bibli, modli se a ptej se, jak se můžeš Kristu víc poddat a kde ho máš poslechnout. Přeji nám všem, abychom chápali sex jako Boží dar a děkovali za něj Bohu, když nám zanechal tak krásnou píseň v Bibli. Amen.