Září 2013

Píseň písní 3 Odvaha lásky

28. září 2013 v 16:18 | Grizly |  Kázání
Milí přátelé, už jste někdy někoho zoufale hledali a nemohli najít? (pauza) Možná jste slyšeli o mamince, která o prázdninách poslala své dítě do školy. 34 letá maminka poslala svou 7 letou dceru do školy, ale zapomněla, že škola začíná až následující den. Nejhorší bylo, že na to přišla až odpoledne. Jakmile svou chybu zjistila, začala svou dceru hledat, ale nemohla ji najít. Zavolala na policii. Dívku hledali i obyvatelé ze vsi, pátrání vyhlásil i místní rozhlas. Policisté prohledávali okolí bydliště, vlaková nádraží, dětská hřiště i okolí obce... Jak myslíte, že příběh skončil? (pauza)

Skončil dobře, policisté našli dívenku na náměstí, když se vracela od kamarádky domů. Když dívenka zjistila, že není škola, šla ke kamarádce, kde strávila celý den.

Motiv hledání je velmi častým námětem různých příběhů i pohádek. Např. v pohádce o Panu Dubínkovi zvířátka hledají poklad. Nakonec se příběh komplikuje tím, že místo, aby zvířátka hledala poklad, hledají jedno zvířátko, které ztratilo kaštan. Nakonec má příběh také dobrý konec. Je to moc pěkná pohádka věřím že nejen pro děti. Proč vlastně mluvím o hledání v příbězích a pohádkách?

Dnes se dostáváme v naší sérii kázání ke třetí kapitole Písně písní. Nacházíme se ve ¾ našeho prvního cyklu. První kapitola byla o zrodu lásky. Mluvili jsme o lásce mezi 2 lidmi, ale také o souvislosti mezi láskou Boží a láskou lidskou. Mluvili jsme o tom, že budeme píseň písní vykládat ve spojitosti jejího doslovného významu a její další duchovní dimenze. Ve 2. kapitole jsme mluvili o zrání lásky, o křesťanském chození. Zdůraznili jsme 7. verš, který říká: "neburcujte lásku, dokud tomu nebude chtít sama". Láska se nemá vynucovat ani uměle vytvářet. Když Bůh lásku vzbudí, je to zázrak. Láska ale potřebuje správné hranice.

Dnes budeme mluvit o odvaze lásky. 3. kapitola je pro mě téměř nejkrásnější v celé knize. Skládá se ze dvou písní. Jde o milostné svatební písně, tzv. noční písně. První píseň je vlastně soprán, zpívá žena, nazývá se "nevěstina úzkost", je to prvních 5 veršů. Druhá píseň je od v. 6 do v. 11 a je to vlastně refrén, který zpívají kamarádky nevěsty a tato píseň se nazývá "Nevěsta přichází k ženichovi." Jelikož jde o dva velmi odlišné motivy a témata, zaměříme se dnes jen na první část, hledání milého.

Přečtěme si znovu první dva verše:

1 Noc co noc hledala jsem na svém lůžku toho, kterého tolik miluji. Hledala jsem ho, a nenalezla. 2 Teď vstanu a obejdu město, ulice, náměstí, vyhledám toho, kterého tolik miluji. Hledala jsem ho, a nenalezla.

Žena touží po svém milém. Naše píseň je svědectví o odvaze ženy, která je rozhodnuta upustit od svých romantických představ a vyjít ven hledat svého milého. Její jednání je podobné chování žen v knize přísloví, které také jdou ven na ulici a hledají mládence. Jedna je žena moudrá, která nabízí mladíkovi život. Druhá žena je poběhlice, která láká mladíka do osidel smrti.

V našem případě jde o ženu, která z celého srdce touží po lásce a musí stůj co stůj tuto lásku získat. Proto jde ven do města a hledá... Podobné příběhy najdeme i v legendách starověké literatury. Např. Mezopotámský mýtus o Gilgamešovi, který po smrti přítele Enkida hledá rostlinu věčného mládí. Nebo v řecké mytologii nacházíme příběh hrdiny Jásona, který vyráží na výpravu s Argonauty do Kolchidy, aby získal zlaté rouno. Jiný příběh vypráví o Orfeovi, který cestoval do Hádu, aby přivedl zpět svou zesnulou ženu Euridiku. Co mají tyto tři příklady společného?

Co myslíte? Podařilo se Gilgamešovi, Jásonovi a Orfeovi uspět? (pauza) Nepodařilo. Gilgameš rostlinu věčného mládí opět ztratil. Jáson také neuspěl. A Orfeus svou ženu také nepřivedl zpět. A co myslíte? Jak skončí příběh o naší dívce, která vyšla hledat do města svého milého? Jak skončí příběh o Šulamítce a Šalomounovi? Našli rádcové? Necháme se překvapit. Pokud jste dávali pozor při čtení, tak už odpověď znáte.:)

Než se pustíme dál, musíme vysvětlit, jak budeme vlastně náš příběh číst... Je možné jej číst doslovně? Zkuste to a uvidíte.

Problém je s detaily. Pokud by Šulamítka vyrazila ven do města, byla by považována za prostitutku.

A nikdo by v Bibli nechtěl příběh o lásce prostitutky, která smilnila se svým milým před svatbou. To by bylo tak pohoršující, jak by jen mohlo ve starověké společnosti být. Jak uvidíme dále, více detailů nám znemožňuje doslovný výklad. Další možností je sen... Dívka sní sen... Milí přátelé, už se vám zdál sen, ve kterém se pro něco důležitého rozhodujete? Nebo někoho hledáte nebo řešíte nějaké dilemma? (pauza). Já jsem takové sny zažil. Že by byla píseň písní sen?

Výhoda snové interpretace je v tom, že sny nemusí být logické a nemusí se shodovat s historickými detaily. Problém s touto interpretací je v tom, že nám umožní říct cokoliv a nechává nás bez řešení příběhu. Vlastně řekneme, že je to divný a protože je to sen, nemá smysl se snažit vysvětlit, proč je to tak divné. Je ale ještě jiná možnost. Může jít o vnitřní myšlenkový proud ženy, která uvažuje o vztahu s jejím milým. Jak uvidíme dále ve v. 3, tato interpretace má svoje opodstatnění.

Další rovina našeho příběhu je též alegorická. Věřím, že se nemusíme odřezávat od symboliky písně, která zpívá o Boží lásce k člověku.
Vidíme tu nádherně líčený vzájemný vztah mezi nevěstou a ženichem. Mezi církví a Kristem. V tomto případě by žena, která vychází ven do ulic města byla církev. A tato nevěsta hledá ženicha, svého Krista. Zamysleme se nad motivem lidského hledání Boha. Je to myšlenka, kterou můžeme najít i jinde? Dává to smysl? (pauza) Nebo je to spíše tak, že Bůh hledá nás? (pauza).

Když jsem procházel pomocí konkordance celou Bibli, jak Starý, tak Nový zákon, uvědomil jsem si velmi zajímavou věc.

Udělejme si takový malý kvíz. Myslíte si, že je častější, že Bible píše o tom, že Bůh hledá nás nebo že člověk hledá či nehledá Boha? (Upřesňuji teď, že nemluvím nutně o spasení a že se zaměřujeme jen na slovo hledá...)

Pokud jste hádali, že je častější, že člověk hledá či nehledá Boha, měli jste pravdu. Asi je to i logické. Bohu se asi nestane, že by ztratil klíče a zapomněl, kam je dal? Bůh je přece vševědoucí, tak nepotřebuje hledat tak jako člověk... Vůbec obecně platí, že člověk pořád něco hledá.

Ať už Izraelité hledali Boží tvář ve stanu setkávání, nebo je to příběh o Saulovu otci Kíšovi, který ztratil oslice a tak poslal svého syna Saula je hledat. Saul nakonec našel oslice, ale to se mu podařilo prostřednictvím proroka Samuele, který Saula pomazal za prvního Izraelského krále. Izrael v té době hledal krále a díky tomu, že Saul hledal oslice, našel nejen Saul oslice, ale i Izrael našel svého krále Saula. Je to zvláštní Boží řízení, že člověk hledá a nachází. Zřejmě to souvisí s Božím humorem a Jeho milostí - chce, abychom našli, ne abychom tápali. Chce ale, abychom našli správné věci a lidi. V knize přísloví hledá žena muže, až ho najde.

Job hledá Boží tvář, ale nejprve ji nemůže najít, až později po mnoha letech Bůh ukazuje Jobovi sám sebe. V žalmech lidé hledají Boží tvář. A v písni písní celkem 4x milá hledá milého. U Proroka Izajáše lidé hledají oporu v Bohu a On jim pomáhá. V proroku Jeremjášovi se píše: "Budete mě hledat a naleznete mě, když se mne budete dotazovat celým svým srdcem." U Matouše hledá Herodes Ježíše, aby ho zabil.

Evangelia jsou vůbec zvláštní, lidé hledají Ježíše, protože od něho něco chtějí. Chtějí jej buď usvědčit, aby ho zabili. Nebo lidé hledají Ježíše, aby je Ježíš uzdravil nebo ho pronásledují davy, aby je nasytil.

A velerada hledá svědectví proti Ježíšovi, aby ho mohli odsoudit k smrti. Ježíše hledají i jeho rodiče a později ho nachází. V knize Římanů je napsáno, že lidé přestali hledat Boha, není nikdo rozumný, kdo by Boha hledal. Zajímavé. Vypadá to, že člověk hledá či nehledá Boha. Ne tolik obráceně. Nezní to moc pozitivně.

Víte, u kterého novozákonního autora se objevuje motiv hledání nejčastěji? (pauza) Je to buď u Jana, nebo u Lukáše nebo u Pavla? Ano, máte pravdu, je to u Lukáše. Víte, kde je snad jeden jediný verš, kde je napsáno, že Bůh či Boží Syn hledá člověka? Ano, máte pravdu, je to v Lukášově evangeliu.

"Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo."
(L 19,10).

Jedním z možných způsobů, jak můžeme číst píseň písní je právě hledání. Bůh hledá lidi, aby je zachránil, protože je miluje. Píseň písní může být kniha o Božím hledání člověka, který je ztracený a potřebuje nalézt smysl života - opravdovou lásku. To je věřím dobrá zpráva pro nás.

Církvi na Skalce, nevěsto Kristova, slyš. Bůh tě hledá, protože tě miluje a chce tě nalézt. Chce se ti dát poznat víc.

Všimněme si ale postoje srdce milé, jeho nevěsty... Nevěsta vyšla do ulic města, aby svého milého našla. Určitě tušíte, jak příběh skončí. Skončí dobře. Není to jen sen, ale je to realita, že církev má jít do ulic a usilovně hledat milého, Krista. Pusťme si k srdci Boží slovo:

"Odtamtud budete hledat Hospodina, svého Boha; nalezneš ho, budeš-li ho opravdu hledat celým svým srdcem a celou svou duší. Ve svém soužení, až tě v posledních dnech toto všechno stihne, navrátíš se k Hospodinu, svému Bohu, a budeš ho poslouchat." (Dt 4)

Řekl: "Jestliže opravdu budeš poslouchat Hospodina, svého Boha, dělat, co je v jeho očích správné, naslouchat jeho přikázáním a dbát na všechna jeho nařízení, nepostihnu tě žádnou nemocí, kterou jsem postihl Egypt. Neboť já jsem Hospodin, já tě uzdravuji."(Ex 15)

Jinými slovy, slovy Pána Ježíše, "kdo hledá, ten nalézá". Je to velké zaslíbení, že když budeme z celého srdce hledat Boha, stejně jako milá v písni písni ukázala odvahu své lásky, když vyšla do města a hledala svého milého, je to zaslíbení, že Bůh nás uzdraví.

To neznamená, že nebudeme mít nikdy rýmu ani chřipku nebo rakovinu. To bychom si přáli, ale tak to není. Znamená to, ale že budeme zakoušet radost a pokoj v životě. Znamená to, že jako církev budeme zrát a zakoušet Boží požehnání. Naší vizí je toto (cituji z našeho webu):

"Chceme vidět a zakoušet Hospodinem požehnané, živé, zdravé, biblické, přátelské, rostoucí a reprodukující se, modlící se, podporující se a rozvíjející se křesťanské společenství lásky s živou vírou svých členů pro všechny generace a národnosti, kde je přítomný živý Bůh a které svým životem, slovy i činnostmi odráží Boží charakter a jednání,

roste v Boží přítomnosti a spoléhá se na Boha v překonávání vlastních barier při rozšiřování Božího království, takže lidé v okolí našeho sboru se na nás rádi obrací a je místem, kam rádi chodí."

Jak toho dosáhneme? Čtené verše nám to říkají. Je to poslušnost Božímu slovu. Je to hledání Boha.

Jak jistě ze zkušenosti víte, každá mince má dvě strany... je-li tu požehnání spojené se zaslíbením, je tu i varování spojené s negativními následky.

"Jestliže však přesto na Hospodina, svého Boha, zapomeneš a budeš chodit za jinými bohy, sloužit jim a klanět se jim, dosvědčuji vám dnes, že docela vyhynete." Na jiném místě, v knize Zjevení je řeč o nevěrné církvi, o které je řečeno, že Kristus pohne jejím svícnem. Už nebude. Detaily budeme probírat později. Je to pro nás velkou výzvou dnes, když slavíme SVP. Chceš poslouchat Boha v tom, co říká? Chceš jej hledat následující týden? Co pro to musíš udělat? Možná máš odložit některé méně důležité věci. Možná to znamená ráno dřív vstát a modlit se a číst Bibli. Možná je to přijít v pondělí večer na biblickou a naslouchat Božímu slovu.

Pro někoho to může být strávit víc času s manželkou a modlit se spolu. Pro jiného to znamená odložit hřích, který mě odvádí od Boha. Za chvíli budeme slavit Večeři Páně. Přemýšlej nad tím, co pro Tebe znamená hledání Boha a poslechnutí toho, co Bůh tobě říká.

Když milá vyšla ven do města, co se jí přihodilo? Podívejme se dál do 3. verše:

3 Našli mě strážci obcházející město: "Toho, kterého tolik miluji, jste tu neviděli?"

Nevěsta hledala svého milého, nemohla ho najít, ale místo toho ji našli strážcové města... Co je to za podivíny? Je velmi těžké určit, kdo vlastně jsou. Víme, že v písni písní jsou ještě v 5. kapitole, 7. verši, kde znovu hledající ženu zbijí. Ve třetí kapitole ji nechávají na pokoji. Nedělají vlastně nic. Je velmi podivné, že nemají žádná jména, nemají žádné tváře, když se jich nevěsta zeptá, nic neříkají. Žádné emoce, žádné zbraně, žádný vzhled. Jen ji najdou a ona se jich zeptá. Asi to nejsou ani lidé. Ale nepředstavujte si mužíky z Marsu ani jiné potvory.

Když jsme zavrhli doslovný výklad, který není logický. Sen se také nezdá příliš přesvědčivý,

jde pravděpodobně o myšlenkový pochod ženy, která touží po svém nastávajícím. Žena si ve své mysli řeší dilemma. Být či nebýt - mít či nemít? Být či nebýt panna? Mít či nemít milého? Mnoho vykladačů si nad tím láme hlavu.

Nejlépe na mě působí výklad, že hlídači symbolizují panenství. Na první poslech to zní divně. Co? Panenství? Co je to za podivnou symbolickou personifikaci?

Když nad tím přemýšlíme více do hloubky, není to tak hloupé. Přece skutečnost, že píseň pracuje se symboly, je dost zřetelná. V 6. kapitole autor například přirovnává ženu k městu - Tirce a Jeruzalému. Města mají v mnoha jazycích ženský rod a nepřekvapí nás, že žena v písni může být přirovnaná k městu, o nic víc než že žena v přísloví je přirovnaná k moudrosti. Pokud si navíc uvědomíme jak panenství ve starověkém světě bylo cenné, dává to další kousek do mozaiky. Bez panenství nebylo možné se provdat. Kdyby žena ztratila panenství, ztratí hodnotu a pro rodiče bude bezcenná. Zbude jí jen jít do chrámu a být prostitutkou nebo žebrat na ulici. Dnes samozřejmě žijeme v jiném světě a myslíme jinak.

Ale můžeme si z tohoto přemýšlení vzít jednu důležitou hodnotu. A tou je, že pro Izraelitu byl sex před svatbou asi něco jako žena v noci ve městě. Nebo pro nás loď na souši. Nebo windows xp na 286ce. Nebo kojenec řídící letadlo. Nebo Schwarzenegger prezidentem... Nebo káva s hořčicí či kečupem. Určitě si dokážete vymyslet mnoho dalších vtipných absurdních kombinací lépe než já. Některé věci k sobě prostě nepatří. Zkrátka láska má směřovat k manželství a sex a intimita je něco tak cenného, že nestojí za to je zahodit předčasně. Intimita patří do manželství. To je Boží plán.

Slíbil jsem vám odpověď na otázku, jak příběh vlastně skončí?

Čtěme znovu od 4. verše:

4 Potom, jen co jsem od nich odešla, hned jsem nalezla toho, kterého tolik miluji. Uchopila jsem ho a už ho nepustím, dokud ho nepřivedu do domu své matky, do pokojíku té, jež mě počala.

Milá své morální dilemma, zda si milého vzít či nevzít, zakončí tím, že milého nalezla. Představuje si, jak je s ním a jak si ho vezme k sobě. V kultuře, kde vznikla píseň písní bylo nepředstavitelné, aby si žena zavedla muže do svého pokojíku nebo dokonce za noci si přivedla mladíka

do domu svých rodičů. Proto mnoho vykladačů (a já s nimi souhlasím) vidí v písni symboly erotiky a předjímku milostného spojení. Dům matky či pokojík není doslova dům matky či pokojík, ale erotická představa milé, jak k ní její manžel přichází. Více ponechám vaší představivosti. Nečervenejte se tak moc, i to patří k životu, milí přátelé. Jinak bychom tu dnes nikdo nebyli.

Naše první píseň z 3. kapitoly končí logicky 5. veršem:

5 Zapřísahám vás, jeruzalémské dcery, při gazelách a při polních laních: nebuďte a nezburcujte lásku, dokud nebude chtít sama.

Je to opět varování a princip pro nás. Nebuďte lásku, dokud to nebude chtít sama. Je to 3x se opakující refrén v písni písní, v druhé kapitole 7. verši, zde ve třetí kapitole 5. verši a do třetice v 8. kapitole, čtvrtém verši.

Pro ženu by bylo pohoršující předbíhat s erotikou svatbu. Navíc je 3. a 4. kapitola v kontextu 3 nočních - svatebních písní - oslavující milostný manželský život. Proto je zřejmé, že sex patří až do manželství a ne do fáze chození. Mnoho lidí to ale nechápe či se nechá vášní svést a pak trpí.

Na druhou stranu, Píseň písní není kniha dogmatická či etická, ale jak vidíme erotická, symbolická a plná moudrosti a lásky.

Mluvili jsme dnes o odvaze lásky, lásce, která hledá a nalézá. Žena, která učinila rozhodnutí, že si vezme svého milého. Přešla od pouhých milostných představ a postelových fantazií k rozhodnutí. Na symbolické a alegorické rovině jsme opět viděli přesah pro nás.

Pokud jsme my jako církev nebo ty a já jako křesťané tou milou v naší písni a Kristus je náš milý, je na nás, co uděláme. Půjdeme ven do města a budeme Krista hledat, dokud ho nenajdeme? Nebo zůstaneme u fantazií, jaké by to bylo, kdybychom byli více zbožní? Jaké by to bylo, kdybychom udělali to či ono? Je to ale dobrá zpráva: Bůh nás už šel hledat jako první. Stejně jako v novozákonním příběhu o Zacheovi. Ten si vylezl na moruši, aby viděl na Ježíše, udělal hodně pro to, aby se s ním setkal. Rozdal polovinu svého majetku a pozval Ježíše do svého domu. Kristus ale šel k němu a řekl mu, ať sestoupí dolů. A Zacheus poslechl.

Stejně tak i pro nás dnes platí, že se pro Krista buď musíme rozhodnout nebo jej odmítnout.

Jsi připravený ho dnes poslechnout? Co to pro tebe znamená prakticky? Pokud Ježíše hledáš a jsi připraven jej poslechnout, Ježíš se nestydí Zacheovi ani tobě se nestydí říct: "Dnes přišlo spasení do tohoto domu; Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo."

Bůh je Bohem hledajícím a tím, kdo nás miluje. Je ale na nás, zda Jeho lásku přijmeme a opětujeme. Amen.

Pastorační implikace Trojičního učení II.

27. září 2013 v 17:15 | Grizly |  Systematická teologie


3.2 Druhá implikace: manželství a rodina: jednota v mnohosti

Podobně jako přátelství, na velmi hluboce lidské úrovni je odrazem trojičního života manželství, vztah lásky mezi mužem a ženou. V katolickém učení je manželství svátost, s tím se nemusíme jako protestanté ztotožnit, ale souhlasíme, že manželství je odrazem a podobenstvím Boží lásky v Trojici. O tom čteme jak u Pavla, tak i na dalších místech v Písmu (např. alegorický výklad Písně písní jakožto lásky mezi Bohem a církví, který je v dějinách působení velmi obvyklý, např. u Husa, Komenského, kralických, tak u mnoha dalších autorů).

"25 Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, 26 aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; 27 tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná. 28 Proto i muži mají milovat své ženy jako své vlastní tělo. Kdo miluje svou ženu, miluje sebe. 29 Nikdo přece nemá v nenávisti své tělo, ale živí je a stará se o ně. Tak i Kristus pečuje o církev;" (Ef 5,25nn)

Velmi povedenou trinitární reflexi uvádí Špidlík: Muž a žena se musí podle Stvořitelova intimně spojit jeden s druhým, vytvořit takřka jedno tělo, jeden jediný život. Ale dojde k překvapivé věci, chtějíce být jedno, shledávají, že jsou tři."40 Samozřejmě se nemusíme ztotožnit s katolickým pochopením prokreativity (to, že smyslem manželství je plození dětí), na druhé straně ale Písmo uvádí Boží příkaz pro manžele (Ploďte a množte se a naplňte tuto zemi) a zároveň právě plození v manželství krásně ilustruje jednotu v mnohosti. Když manželé usilují o jednotu (a tak je vyjádřena krásně ve fyzickém intimním spojení, které duchovní pouto mezi mužem a ženou naplňuje i na fyzické rovině), skutečně se stává, že plodí potomka a to je vyjádřením lásky mezi nimi. Tuto reflexi je možné rozvíjet dál, totiž že obrazem Boha Otce je manžel a že obrazem Syna je manželka a že děti jsou obrazem Ducha, tedy toho, který vychází podle Nicéna z Otce a Syna.41 Nebo analogie se dá uvést i jinak, že otec je obrazem Otce, syn je obrazem Syna a manželka je obrazem Ducha. Tyto jemné spekulace můžeme dokonce dovozovat z personifikace Moudrosti v přísloví nebo z ženských metafor Boha v Písmu, o tom jsou ale jiné práce. Vždyť nakonec ruach (hebr. Duch) je ženského rodu. A podle semitské a syrské křesťanské literatury je Duch Svatý označen za Matku.42 Tyto reflexe v evangelikální literatuře nejsou běžné, proto raději půjdeme dál a otázku manželství opustíme. Jedná se o duchovní symboly a metafory a není třeba je přesně stanovovat. Nicméně je velmi prospěšné a zajímavé si uvědomit, že trojiční dogma může mít i praktické přesahy a může nás poučit i v praktickém manželském a rodinném životě. Často se tvrdí, že Písmo mluví hlavně o ekonomickém rozměru Trojice a imanentní rozměr zde není rozvinutý. Pravdou je, že úvahy o vnitro-trojičních vztazích se objevují až daleko později u církevních otců.

Úvaha pokračuje dál tak, že podstatná pro nás je hlavně ekonomie spásy. Ano, ekonomický rozměr trojičního učení, kdy Trojice manifestuje svou lásku ve spasení člověka, je podstatný rozměr ("neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v Něho věří..."), ale jak vidíme, tak i imanentní (trochu spekulativní) rozměr nám ukazuje velmi podstatný rozměr života - vzájemné vztahy v Bohu a ty jsou inspirativní pro nás. Zatímco ekonomie podtrhuje obětování, imanence podtrhuje vzájemnost. V manželství i přátelství je jistě potřeba obojí. Kdyby manžel či manželka pouze brala a nic by druhému nedávala, bylo by to vzájemné? Je přítel jen ten, kdo žádá a bere a nic nenabízí a nedává? Bůh tak nejedná, ani my tak jednat nemáme.


3.3 Třetí implikace: církev slavící eucharistii jako živá ikona Trojice

Nyní se přesunu k jinému autorovi z katolického repertoáru. Tím je prof. Pospíšil. Pamatuji si na jeho pronikavé přednášky z dějin dogmatu a zvláště z trinitologie na teologické fakultě. Je to jeden z našich předních odborníků na Trojiční dogma, napsal řadu vynikajících monografií, mezi nimi je to především jeho obsáhlý spis Jako v nebi, tak i na zemi - náčrt trinitární teologie. Prof. Pospíšil má mnoho pronikavých myšlenek v trinitologické reflexi. Protože moje esej má název pastorační implikace, zaměřím se v tuto chvíli na aspekt slavení Večeře Páně jakožto odraz Božího života. Jsem si vědom odlišností v pojetí svátostí v naší protestantské tradici a v katolicismu, proto k této trinitární reflexi přistupuji skepticky a s nedůvěrou. Proto budu v této úvaze vycházet především z Písma, ne z katolického dogmatu. Ve večeři Páně můžeme vnímat velmi silně moment Božího vtělení (Jan 1,14 slovo se stalo tělem). Bůh se stává člověkem. Věčný Slovo, logos se stává tělem, sarx. Kristus se stává tělem. V tomto momentu je třeba dát pozor. Elementy se v našem protestantském pojetí nestávají Kristem, to bychom upadli do učení o přepodstatnění. Ať už věříme s Lutherem a elementy od stvoření jsou tímto tělem (toto jest tělo mé, učení o ubikvitě, v katolickém dogmatu se to nazývá podle Sousedíka consubstranciace), nebo elementy symbolizují Krista (Zwingli) nebo je Kristus přítomen duchovně (Kalvín). Nicméně tak či tak (při zachování naší protestantské víry) můžeme vnímat toto "mysterium trinitatis", Trojici, která jedná mezi námi, v církvi, při slavení Svaté Večeře Páně. Láska Boží, která se dává sobě (Otec Synu a Syn Otci) je vyjádřena v Božím darování se nám. Sám Pospíšil pro tuto trinitární úvahu nezdůrazňuje tolik transubstanciaci, ale právě trinitární model Kristovy přítomnosti v eucharistii.43 To je pro nás velmi přijatelné. Nejde o statickou přítomnost těla a krve, chleba a vína, ale o dynamickou přítomnost vtělené osoby, jde o Kristovo sebe-darování.44 Vždyť Beránek Boží, který snímá hříchy světa (Jan 1, 29, se nám dává. Slavíme spolu jako církev a vděčně odpovídáme na tento dar ve vyznání, modlitbě, pokání a radostným stolováním s Kristem a spolu navzájem. Rozsah této eseje mi nedovoluje rozvinout úvahu do hloubky, proto odkážu na Pospíšilovu monografii, hlavně na zmíněné kapitoly.45

Slavení Večeře Páně je odrazem Boží lásky v Trojici a je jistě důležitou pastorační implikací trojičního dogma, ať už jsme katolíci či protestanté. Ve slavení se totiž potkáváme se vzkříšeným Kristem a to je pro nás zdrojem radosti a potěšení navzdory každodenním bojům, prohrám a selhání a bojem s pokušením je pro nás Večeře Páně vyjádřením jednoty s naším Pánem.

Skončím toto téma citátem z Augustina: "Jestliže tedy jste tělem Kristovým a Kristovými údy, na stole Páně je položeno tajemství vás samých: Přijměte toto tajemství. Na to, čím jste, odpovězte: Amen."46

3.4 Čtvrtá implikace: Trojiční učení je dobrým základem a východiskem
pro ekumenický dialog

Pokud si stále ještě pokládáme onu otázku, která je vhodná po každém kázání nebo čtení o důležitém tématu, onu otázku, které se bojí většina kazatelů i učitelů, a kterou dráždí praktici akademiky, "a co?" nebo jinými slovy: "co s tím pro Boha mám dělat?", teď je vhodná doba. Pokud jsme v první implikaci meditovali o trojičním učení jako základu pro vztahy a přátelství, v druhé implikaci jsme přemýšleli o manželství a rodině, ve třetí o církvi, čtvrtou implikací je další rovina vztahu - jak můžeme trojiční vztah žít na rovině přátelství mezi církvemi a denominacemi? Ježíš řekl, "podle lásky vás poznají" nebo ve velekněžské modlitbě se modlí za jednotu křesťanů. Přesto křesťanské církve jsou tak rozdělené. Jak můžeme tento vztah mezi námi a našimi bratřími prohloubit? Věřím, že odpověď je v hledání toho, co máme jako poklad společné. Často při hledání společného spíše najdeme to, co nás rozděluje, ale to, co nás spojuje je jistě trojiční učení. Je to nakonec něco, co odlišuje významně křesťanství od jiných monotheistických náboženství, ale je to něco, co bytostně spájí křesťanskou církev jako celek. Vždyť samotná esence trojičního dogmatu - otázka jednoty a mnohosti je dobrým základem pro dialog. Jedna církev - mnoho údů. Jedna Kristova církev - mnoho jejích částek. Jedna univerzální církev - mnoho místních církví. Jedna katolická (všeobecná) církev - mnoho denominací. Jistě, bratři katolíci a bratři protestanté by se neshodli na definici toho, co rozumíme v této jednotě a mnohosti a co rozumíme pod cílem ekumenismu, ale přesto je trojiční učení inspirativní a prohlubující téma, které nás nutně nerozděluje, ale může spojovat. Zde navrhuji naslouchání starším bratřím, protože oni k této otázce mají co říci. Ať už je to západní teologie nebo východní, máme tu poklady, ze kterých můžeme čerpat aniž bychom museli vnímat ohrožení, protože trojiční učení je něco, na čem se shodneme.

Jako příklad této diskuse uvedu ekumenický katechismus. Tato diskuse, či publikace vedle sebe staví citace z nejrůznějších zdrojů ekumeny. Kdybychom se deseti křesťanů z různých církví zeptali, co je to církev, nemůžeme očekávat, že by se shodli. Jeden bude klást důraz na chrám jako budovu, druhý na společenství - lidi, třetí na tělo Kristovo, čtvrtý na chrám Božího Ducha atp. Tato různorodost je dána jednak mnohostí definic v samotném Písmu47, též historickým vývojem jednotlivých církví, ale také naší osobností a osobním vnímáním toho, co je pro nás na církvi důležité. Ale když se podíváme na definici církve z hlediska trojičního učení, najednou vidíme, že se definice tolik neliší, naopak, že spolu tyto definice souvisí a vedou spolu smysluplný dialog, tak jako i křesťané z různých tradic mohou vést smysluplnou diskusi u jednoho stolu. 1. "Církev má svůj vzor, původ a cíl v tajemství jediného Boha ve třech osobách", 2. "Církev, lid vyvolený Otcem, tělo Kristovo a chrám a nástroj Ducha Svatého, je oblastí nového života, který nám daroval trojjediný Bůh.", 3. "Věříme, že církev založil a udržuje trojjediný Bůh spásným jednáním Božím skrze slovo a svátosti a že není dílem jednotlivých věřících.", 4. "Křesťanská jednota je utvářena podle vzoru a podobenství trojjediného Boha. Nejvyšším předobrazem a pravzorem tohoto tajemství je jednota Boha, Otce i Syna i Ducha Svatého v jednotě osob.".

Jelikož je nazvána moje esej pastorační implikace, nejen aplikace Trojičního dogmatu, je na místě otázka, co s tím? V čem je to pastorační téma? Odpověď je docela aktuální. Stačí se zamyslet nad smíšenými manželskými páry, např. mezi katolíky a evangelíky. Znám několik mužů a žen z naší církve, kteří usilují o jednotu a lásku s bratrem či sestrou z římskokatolického prostředí. Není těžké vidět věci, které je rozdělují, ale v manželství je nadějné vidět věci, které nás spojují. Společná víra v trojjediného Boha a Jeho láska, která se ukazuje nám a tomuto světu je dobrý základ pro hledání jednoty a lásky ve vztahu. Asi neuspokojím skeptiky a praktiky, kteří se ptají dál, co jako mám dělat? Mám si snad sednout s manželkou ke stolu a číst patristickou literaturu nebo Bonaventuru? Snad i to by mohla být odpověď. V tento zajímavý moment ale toto podtéma opustím a vstoupím do závěru.

4. Závěr

Zakončím citátem od Tomáše Kempenského, představitele hnutí Devotio Moderna, klasika na poli křesťanské literatury, autora známé knížky Imitatio Christi. Tomáš nás varuje před přehnanou spekulací v oblasti trojičního dogmatu (je to jistě v kontextu scholastické diskuse, která byla známá přemírou logické spekulace): "K čemu vám je povýšeně diskutovat o Trojici, když vám bude chybět pokora, a proto budete zneuctívat Trojici? Nejsou to povýšená slova, která vás ospravedlňují nebo kvůli kterým jste drazí Bohu, ale zbožný život. Mnohem raději bych zakoušel kajícnost, než abych uměl kajícnost definovat. Pokud znáte celou Bibli zpaměti spolu se všemi filosofickými definicemi, k čemu vám to bude bez lásky a milosti? Marnost nad marnost, všechno je marnost, říká Kazatel - kromě milování Boha a služby Jemu. V tomto je hluboká moudrost: lnout blíže k nebeskému království skrze opovržení světa. Přirozeně, každý chce poznání. Ale k čemu je poznání bez bázně před Bohem? Pokorný zemědělec, který slouží Bohu je Bohu větším potěšením než arogantní akademik."48 Tato slova jsou jistě velmi aktuální, můžeme zabřednout do děsivě detailní spekulace o imanentní Trojici (vztah mezi Otcem, Synem a Duchem Svatým), ale dělat to bezbožně. Ale věřím, že se nacházíme spíše v době intelektuální skepse, lenosti a úpadku teologického myšlení, proto bychom se spíše měli bát rezignace na přemýšlení, protože je to láska k Bohu, která nás má vést k meditacím nad Bohem jako takovým a nad osobami Trojice. Nakonec tato meditace, pokud je pravdivá a zbožná, měla by nás vést i k praktickým aplikacím v osobním, manželském a církevním životě. Protože Trojice není abstraktní teologický koncept, ale Bůh sám, který vychází sám ze sebe k nám. A to chce i od nás. Pokud je to láska a bázeň, které nás vedou v našem uvažování, nejde o planou spekulaci, ale o milování našeho Boha celým naším srdcem, celou silou, ale i celou myslí, jak komu Pán dopřeje. Proto směle do toho! Ale s modlitbou, bázní a pokorou v srdci.

5. Použitá literatura

Špidlík, My v Trojici, Refugium, Velehrad, 2000

Pospíšil, Jako v nebi, tak i na zemi, Karmelitánské nakl., Kostelní vydří, 2007

Grenz, Theology for the Comminity of God, Eerdmans, Michigan, 1994

Olson & Hall, The Trinity, Eeardmans, Michigan, 2002

George, God the Holy Trinity, Bakec Academic, Michigan, 2006

Poehlmann, Kompendium evangelické dogmatiky, Mlýn, 2002

McGrath, The Christian Theology Reader, Blackwell, Oxford, 2001

Grudem, Systematic Theology, IVP, Nottingham, 2005

Stott, The Bible: Book for Today, IVP, Leicester, 1982

Schuette, Ekumenický katechismus II - církev všech křesťanů, Vyšehrad, 2003

Lohse, Epochy dějin dogmatu, Mlýn, 2000


Poznámky k I. a II.

1Základní rozměr je vidět už v apostoliku, viz McGrath, The Christian Theological Reader, str. 12-13 nebo z Nikájského vyznání, viz Ibid., str. 10-12 (samozřejmě dostupné i v češtině) nebo Athanasiova, dále můžeme vycházet z pozdějších kréd, ať už katolických, Lutherských, reformovaných či anglikánských, můžeme čerpat z katechismů a z různých věroučných dokumentů, pro jejich hlavní přehled viz Lohse, Epochy dějin dogmatu, str. 231-234 nebo můžeme nahlédnout do dogmatických příruček jako je Poehlmann, Kompendium evangelické dogmatiky, str. 107-145 část De Deo nebo je-li třeba něco více evangelikálního, např. Grudem, Systematic Theology, str. 226-261 část The Trinity. Dále je na trhu mnoho monografií k trojičnímu dogmatu, jedna z nejlepších je Pospíšil, Jako v nebi tak i na zemi nebo od prof. Kučery.

2Lohse, Epochy dějin dogmatu, str. 31-54

3Pospíšil, Jako v nebi tak i na zemi, str. 128-397

4Ibid., str. 128-213

5Pospíšil, str. 249-268

6Ibid., str. 271-315

7Ibid., str. 325-362

8Ibid., str. 374-385

9Ibid., str. 386

10Ibid., str. 227-248

11Olson a Hall, Trinity, str. 15-94

12Ibid., str. 67-115

13Grenz, Theology for the Community of God, str. 66-69

14Ibid., str. 66

15Ibid., str. 67

16Ibid., str. 68

17Grudem, Systematic Theology, str. 226-258

18George, God the Holy Trinity, článek The doctrine of the Trinity, An evangelical reflection, Mc Grath, str. 29

19Stott, The Bible: Book for Today in George, God the Holy Trinity, str. 27

20Grudem, Systematic Theology, str. 543-563

21Pospíšil, str. 190-197

22Ibid., str. 197-214

23Pospíšil, str. 427-507

24George, str. 29

25Pospíšil, kapitola VII., str. 426 a Olson & Hall, str. 15-50 pro Patristiku a 51-118 pro středověk a reformační reflexi až do 20. století

26Pospíšil, str. 391-410

27Ibid., str. 391

28Ibid., str. 392

29Ibid.

30Pospíšil, str. 393

31Grenz, Theology for the Community of God, str. 71

32Ibid, str. 71-72

33Ibid., str. 72

34Špidlík, My v Trojici, str. 97

35Ibid., str. 96

36Ibid.

37Ibid, str. 97

38Ibid.

39Ibid., str. 98

40Ibid., str. 85

41Ibid.

42Ibid.

43Pospíšil, Jako v nebi tak i na zemi, str. 540-541

44Ibid., str. 541

45Ibid. IX. 2.2 Trojice a eucharistie, IX. 2.2.1 Eucharistická identita Syna a učedníků, IX. 2.2.2 Eucharistie jako odlesk trinitární perichoreze

46Augustin, Sermo 272 in Ibid., str. 545

47Schuette, Ekumenický katechismus, str. 27

48Kempenský, O omezeních trojiční spekulace, in McGrath, The Christian Theology Reader, Blackwell, Oxford, 2001, str. 211

Pastorační implikace Trojičního učení I.

27. září 2013 v 17:14 | Grizly |  Systematická teologie
  1. Úvod - proč se tím zabývat?

Když se mluví o Trojici a zvláště když se použije spojení trojiční dogma, lidé, ať už jsou v církvi nebo mimo ni, si obvykle pokládají ruku přes ústa a chystají se zívat. Lidé si obvykle představí další nudnou přednášku, která je nesrozumitelná a nezajímavá. Málo kdo si ale představí, že trojiční učení má zásadní vliv na to, jak vnímáme osobu Boha a že je to vlastně základní článek naší víry. Kromě toho jen málokdo si představí, že trojiční učení může souviset s tématy jako je přátelství, manželství a láska nebo že to může být velmi praktické, když přijde na téma slavení eucharistie/Večeře Páně. Téma trojičního dogmatu je o to aktuálnější, že před nás může stavět otázku jednoty rodiny a manželství, která je dnes velmi ožehavá a je to otázka aktuálnější o to víc, že se naše společnost v tomto ohledu otřásá v základech a lidé jsou zmateni nejen ohledně pohlaví, smyslu partnerství a manželství. Téma trojičního dogmatu je aktuální i v církvi, která je pod vlivem postmodernismu a intelektuální lenosti často velmi plodným podhoubím pro nejrůznější představy o Bohu, o těch se sice nemluví, ale lidé mají často velmi bludné představy, ať už je to dualistická představa o Bohu, kdy Bůh Starého zákona je jiný než Bůh Nového zákona nebo se staví do kontrastu Boží hněv a trest a Jeho láska. Přitom Nový zákon nám před oči staví odlišnou představu - učení o jednotě Boží Trojice, která proniká i do našeho života. Otec je jedno se svým Synem a to má dosah pro náš život: Ježíš je jedno s Jeho učedníky, o tom budu mluvit v souvislosti s učením o perichorezi. Učení o Trojici je velmi široké téma, proto jsem za úkol dostal jen zlomek této diskuse a to je pastorační hledisko, pastorační implikace tohoto křesťanského učení. Abychom se mohli bavit o implikacích učení, je dobré nejprve vysvětlit stručně, o co jde. V první kapitolce se proto pokusím vymezit, co rozumíme trojičním dogmatem, jestli je zakotvené v Písmu a schematicky pojednám, jak se toto učení rozvíjelo v dějinách dogmatu. V druhé kapitolce pojednávám o aplikaci trojičního dogmatu, jak se toto učení vztahuje k našemu životu, ať už ve světě nebo ve církvi. Zabývám se čtyřmi oblastmi či čtyřmi aplikacemi/implikacemi - 1. láska, vztahy, přátelství, 2. manželství a rodina, 3. eucharistie/ Večeře Páně a za 4. východisko pro ekumenický dialog. Jsem rád, že jsem toto téma dostal zadané, patří určitě k mým oblíbeným tématům. Protože jsem mladý a nepovažuji se za nějakého odborníka, končím svou esej citací z Tomáše Kempenského o limitách spekulací o trojičním dogmatu. Zároveň ale zvu k dalším reflexím tohoto úžasného z bible vycházejícího učení a zvu nás všechny k uctívání Trojjedinného Boha.

2. Trojiční učení

2.1 Co je učení o Trojici?

Pokud se ptáme, co je učení o Trojici, jedna možnost by byla popisovat vývoj, vyjít např. z kréda, z vyznání víry a z bohatého depositum fidei křesťanské církve.1 Nebudu se nyní pokoušet podrobně líčit vývoj trojičního dogma, to můžeme nalézet u Lohseho2, ten popisuje vývoj trojičního učení od náběhů v Bibli, přes první kréda, první pokusy apologetů (Justina), církevních otců (Tertuliana), církevní spory (ariánství) a koncily (Nikájský) až po otázku Božství Ducha Svatého (u konstantinopolském koncilu a diskusi kapadockých otců (Basila a Řehořů) až po současnou diskusi. Tento přehled jistě není vyčerpávající, proto se odkážu na přehled prof. Pospíšila3, který jde mnohem hlouběji a dál. Zabývá se jak vývojem starozákonního monotheismu a přechody k prvním trojičním náznakům ve Starém zákoně, přes vývoj a vyvrcholení zjevení Trojice v Novém zákoně, diskutuje většinu podstatných biblických textů.4 Dále líčí vývoj v dějinách první církve (Justin, Tacián, Athanagoras, Theofilos, Irenej, Tertulián, Hippolyt, Klemens, Origenes, Novacián)5, líčí podrobně zápas koncilů, hlavních postav Athanasia, Hilaria a kapadočanů6. Dále líčí rozvoj středověkého učení od Augustina7, přes mystiku u Richarda od sv. Viktora8 až k Bonaventurově perichorezi9. Podrobně také líčí trinitologické bludy.10 Pokud bychom chtěli protestantský či evangelikální zdroj, vývoj trojičního dogmatu v dějinách líčí Olson a Hall ve své monografii The Trinity11, tento přehled je důležitý z toho důvodu, protože popisuje podrobněji diskusi v protestantské reformaci až po reflexi ve 20. století u Bartha a dalších teologů.12


Co je tedy trojiční učení?
Podle Grenze13 obsahuje tyto základní na první pohled protikladné momenty:
1. Bůh je jediný, 2. Bůh jsou tři osoby, 3. Bůh je mnohost, 4. Bůh je jednota.
Ad 1) Bůh je jediný. Je důležité zdůraznit, že křesťanská víra je monotheistická. Bible zjevuje Boha jako jediného.
Ad 2) Bůh jsou tři. Zároveň učení o Trojici zdůrazňuje, že vyznáváme Boha jako tři osoby, Otce, Syna a Ducha Svatého. Každá z osob je Bohem, toto Božství sdílejí a spolu tvoří jednotu. Jediný Bůh není ani rozdělený ani sólista, ale je společenství, tři členové Trijice. Není jiného Boha než trojjediného Boha. Bůh není jiný než Bůh Otec, Syn a Duch Svatý.14
Ad 3) Bůh je mnohost. Bůh je rozmanitost v jednotě. Otec, Syn a Duch Svatý jsou od sebe odlišné osoby, ale sdílejí své Božství.
Ad 4) Bůh je jednota. I když jsou tyto osoby od sebe odlišné, tvoří zároveň jednotu v božství, ontologickou i ekonomickou.15 Ekonomická jednota znamená, že i když se liší jejich funkce nebo role, všechny tři osoby jednají společně v každé oblasti Božího jednání ve světe. Např. Otec stvořil tento svět, ale Syn a Duch Svatý spolupracovali při tomto stvoření. Syn jako Slovo je princip stvoření, skrze kterého Otec tvořil. A Duch Svatý je Boží moc aktivní ve stvoření. Podobně při vykoupení je to Syn, kdo vykupuje naše lidství. Otec a Duch Svatý jsou ale též aktivní. Otec je agentem, který působí skrze Syna (např. 2. Kor 5,18-19) a Duch je aktivní v procesu uvádění do nového života až ke vzkříšení.16 Tento popis je velmi schematický a je určité riziko, že když budeme sledovat detaily a rozvádět důsledky, že sklouzneme do nějakého trojičního bludu, např. modalismu nebo subordinacionismu, proto jsem chtěl roli jednoty a mnohosti zde pouze nastínit.
Jiný, poněkud schematičtější způsob nastínění učení o Trojici uvádí Grudem17. Výhoda tohoto pohledu je, že je logický, jednoduchý, jednoduše dovoditelný z Bible, ale je hodně schematický a chybí mu reflexivní hloubka. Řeší vztah mezi jednotou a mnohostí a otázku Božství osob. Nepromýšlí vztah mezi imanencí a transcendencí, perichorezi a neřeší vztah mezi ekonomickou a imanentní trojicí. Jde o poněkud povrchní syntezi biblických veršů u dále uvedených třech aspektů. Tento autor jednoduše zakládá trinitární učení na třech skutečnostech: 1. Bůh jsou tři osoby, 2. Každá osoba je plně Bohem, 3. Bůh je jediný. Tohoto schematu se budu držet v další podkapitolce, kde budu ukazovat verše z Písma, kde se mluví o těchto třech kompozitech.

2.2 Biblický základ
Jako evangelikální křesťané chceme zůstat věrni Písmu a z něho vycházet pro naše další trinitární reflexe, proto je důležité zdůrazňovat, že Trojiční dogma je doložitelné z Písma, ale není celé zjevené v Písmu.18 Jak říká jeden z nejznámějších evangelikálních kazatelů a teologů 20. století, John Stott, "Bible je svědectví Otce Synu skrze Ducha Svatého."19

Poměrně důležitá je poznámka od prof. Pospíšila je, že Bible zjevuje především ekonomickou Trojici, totiž Boží jednání v dějinách, spíše než imanentní Trojici. Bibli nezajímá tolik spekulace o vzájemném vztahu třech osob, filosofický vztah mezi imanencí a transcendencí, jednotou a mnohostí, když to jistě naznačuje. Místo toho jde o zjevení Boží lásky k tomuto světu, skrze kterou chce Bůh oslavit sám sebe a dát se poznat člověku. Trojiční učení jde ale mnohem dál, nemluví jen o ekonomickém aspektu trojice, o spasení člověka a přírody, ale též imanentním aspektu trojice.

Vyjdu z Grudemova schématu, které jsem naznačil v předchozí kapitolce:
  1. Bůh jsou tři osoby. Např. Janův prolog, J 1,1-2 mluví o Slovu, které je od počátku. Bůh Otec je odlišný od Božího Slova, Ježíše Krista. Grudem pak ukazuje z různých veršů, že Otec není Syn a není Duch Svatý, že tyto tři osoby jsou odlišné. Zde jsou verše, které používá: 1. Jan 2,1; Žd 7,25; J 14,26; Ř 8,27; Mt 28,19; J 16,7; 1 Kor. 12,4-6; 2 Kor 13,14; Ef 4,4-6; 1. Pt 1,2; J 15,26; 16,13-14; Ř 8,16; 1. Kor 2,11; 2 Kor 12,11; Lk 4,14, Sk 15,28; Sk 10,38; Ř 15,13, 1. Kor 2,4, 2. Kor. 3,17. Je zajímavé tyto verše procházet a zamyslet se nad tím, co říkají o třech osobách Trojice.
  2. Každá ze třech osob je Bohem. U Otce není tato pochybnost, celý Starý zákon to zjevuje. Synovo Božství. J 1,1-4, J 20,28; Tit 2,13; 2. Pt. 1,1; Ř 9,5; Iz 9,6; Iz 40,3; Grudem má samostatnou diskusi na toto téma u Kristologie.20 U Pospíšila je podrobná analýza Synova Božství.21 Duch Svatý je plně Bohem. Mt 28,19; 1. Kor 12,4-6; 2. Kor 13,14; Ef 4,4-6. 1. Pt 1,2; Ju 20-21, Sk 5,3-4; Ž 139,7-8; 1. Kor 2,10-11; Podrobnější analýza textů o Duchu Svatém je též u Pospíšila.22
  3. Bůh je jediný. Dt 6,4n; Ex 15,11; Iz 45,5n; 45,21n; 44,6nn; 1. Tim 2,5; Ř 3,30; 1. Kor 8,6; Jk 2,19;
    Důležité je podrobně objasnit vztah mezi jednotou a mnohostí a společné charakteristiky osob Trojice, tím se zabývá podrobně prof. Pospíšil.23

2.3 Reflexe v dějinách bádání
I když je to velmi schematické a obtížné, kdybychom měli shrnout vývoj trojičního dogmatu do konce 4. století, zápas o trojiční učení postupoval v těchto fázích:
1. Uznání plného božství Ježíše Krista, 2. Uznání plného božství Ducha Svatého, 3. Definitivní formulování učení o Trojici, ustanovení a objasnění těchto formulací a jejich vzájemného vztahu.24
Reflexe v dějinách je velmi obsáhlá, dynamická a fascinující, není možné ji shrnout do několika bodů. Proto odkazuji na výše uvedené monografie.25
Zmíním proto jen jeden důležitý aspekt reflexe trojičního učení, které dobře rozvíjí prof. Pospíšil, trinitární perichorezi.26 O co jde? Jde o uchopení paradoxu transcendence a imanence vůči světu. Jde o spojovací mezník pro celou dogmatickou či systematickou reflexi trojičního dogmatu.27 Perichoreze říká, že každá osoba Trojice přebývá ve zbylých dvou, které zase recipročně přebývají v ní. Můžeme si to představit jako trojúhelník, ve kterém jednotlivé pole tří úhlů se vzájemně překrývají či prostupují.28 Tento aspekt učení říká, že božství je naprosto jednoduché, tedy nedělitelné, ale zároveň nekonečné. Formálně to můžeme vyjádřit rovnicí jedno nekonečno (Otec) plus jedno nekonečno (Syn) plus jedno nekonečno (Duch Svatý) rovná se jedno nekonečno (Trojjediný Bůh).29 Možná si říkáte, co je tohle za spekulaci? Prof. Pospíšil ukazuje, jak se toto perichoretické učení ukazuje v Janově evangeliu. Ježíš říká, "já a Otec jsme jedno" (J 10,30), na dalších místech opakuje, že je v Otci a Otec v něm (J 10,38, 14,9.11, 17,21nn), "ten, kdo vidí Otce, vidí mne" (J 14,9). To má praktický význam i pro Ježíšovy učedníky (viz J 17,21nn)., protože vztah mezi Kristem a jeho učedníkem má také perichoretickou povahu.30 Kdo přebývá v Ježíšově slově, ten přebývá v Ježíši a On v učedníkovi. Tyto úvahy jsou velmi biblické a hluboké a stojí za to se jimi více zabývat, ale to je na samostatné téma. Tím se ale už dostáváme k otázce aplikací trojičního dogmatu a otázce pastoračních implikací. O těch budu nyní mluvit ve čtyřech dalších podkapitolkách. 1. Láska, vztahy, přátelství (3.1), 2. Manželství a rodina (3.2), 3. Církev slavící eucharistii (3.3.) a 4. Ekumenický dialog položený na základu Trojice (3.4).

3. Aplikace trojičního učení

3.1 První implikace: láska, mezilidské vztahy a přátelství

Láska je základní esencí trojjedinného Boha.31 Vždyť Jan píše, že Bůh je láska. Přes celou věčnost božkého života, život Otce, Syna i Ducha se nejlépe vyjádří slovem láska. Láska je proto reciproční sebe-odevzdání trojičním členům a to vytváří jednotu Boží.32 Láska vytváří vnitřní dynamiku v Trojici. Otec miluje Syna a Syn miluje Otce. Augustin dokonce říká, že Duch Svatý je pouto lásky mezi Otcem a Synem. K tomuto aspektu se vrátím v dalším bodu podrobněji. Trojice je společenstvím lásky.33 Jezuitský autor Špidlík velmi pěkně charakterizuje tuto lásku jako přátelství.34 Přátelství je považováno již od starověku za velmi vysokou hodnotu. Je podobně jako manželství, o kterém budu mluvit za chvíli, charakterizováno věrností a nerozlučitelností.35 Přátelství občas žádá oběti, ale ty jsou přinášeny s radostí, tak roste a posiluje se svazek přátelství. Člověk trpí, když jeho přítel zakouší bolest a naopak, raduje se, když se přítel raduje. Za krásný příklad takového přátelství můžeme zvolit Jonatána a Davida (1. Sa 18,1).

Naopak příkladem nevěrného přátelství je Jidáš, který zradil Ježíše.36 Už ve starověku se rozlišuje trojí důvod přátelství, 1. přátelství spojené ziskem, 2. přátelství spojené zábavou a 3. přátelství spojené ctností. První dva druhy důvodu jsou prchlivé a mohou rychle pominout stejně jako takto založené přátelství, ale třetí důvod je hlubší. Křesťanští autoři na tento důvod navazují, např. sv. Ambrož říká, že pravá ctnost je možná jen s přispěním Ducha svatého a pravá láska je znamením Jeho přítomnosti.37 Nakonec nemusíme pro příklady chodit daleko, vždyť sám Ježíš své učedníky nazývá přátely (Jan 15,14n), když jim odhaluje tajemství skrytá světu, když jim posílá svého Ducha, aby s nimi zůstával poté, co odejde pryč. Proto je křesťanské přátelství odrazem trinitárního života Božího a takové přátelství je duchovní.38 V přátelství si vážíme lásky, která je oboustranně opětována. Cílem tohoto přátelství je univerzální přátelství mezi všemi lidmi39, to bude ale v posledku uskutečněno až v nebi.

pokračování v článku Pastorační implikace trojičního učení II.

Píseň písní 2

21. září 2013 v 23:11 | Grizly |  Kázání
Za trochu lásky šel bych světa kraj,

šel s hlavou odkrytou

a šel bych bosý,

šel v ledu - ale v duši věčný máj,

šel vichřicí -

však slyšel zpívat kosy,

šel pouští - a měl v srdci perly rosy.

Za trochu lásky šel bych světa kraj,

jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.



Milí přátelé, dnes pokračujeme

v sérii kázání na píseň písní.

Minulý týden jsme mluvili o zrodu lásky z první kapitoly této netradiční knihy. Šír ha-šírím

ašer lišlómó, píseň písní krále Šalomouna je skutečně zvláštní kniha.



Říká se, že je to velmi stará píseň, její motivy a kořeny sahají až ke starověké Mezopotámii. Její kanonická biblická podoba je zpečetěna ve třetím století před Kristem.

Přesto její duchovní hodnota je oficiálně uznána Židy až koncem 1. století po Kr. Důvodem je jistě již samotná skutečnost, že jde o sbírku milostné poezie. Může píseň lásky najít místo v našem křesťanském přemýšlení? Pro mnoho vykladačů a zbožných lidí představuje píseň písní určité ohrožení, a proto by se jí nejraději vyhnuli. Když se lidí ze světa zeptáte, co si křesťané myslí o sexu, tak asi dostanete vedle mlčení velmi negativní odpovědi.

Křesťané totiž o milostné poezii příliš často nemluví, spíše jsou to témata etická, zda je dovoleno to či ono. Je dovolen sex před svatbou? Kam se smí milenci dotýkat? To jsou témata, o kterých jsme nejčastěji zvyklí diskutovat, možná. Ale co třeba otázky jako k jaké rostlině přirovnáme lásku? Nebo v čem spočívá krása lásky? Možná kdybychom přemýšleli nad láskou nejen tolik prozaicky, ale více poeticky, snad by to mohly být okamžiky radosti a naše srdce by pookřála. Jak jsem již minule naznačil, existuje nepřeberné množství rozmanitých interpretací písně písní.



Kdybych to hodně zjednodušil, jsou dva hlavní přístupy. Jeden je doslovný a druhý je alegorický. Jeden dává přednost vidět a slyšet píseň jako milostnou lyriku. Najdete překlady do češtiny, které mistrným způsobem zachytí poetickou hloubku a krásu lidského rozměru lásky, k takovým patří geniální čeští básníci jako je Seifert. Na druhé straně najdete najdete alegorické výklady, které vidí v písni pouze duchovní realitu vztahu mezi Kristem a jeho církví. Tak intepretuje píseň např. český reformátor Jan Hus nebo učitel národů Jan Amos Komenský. A ve stejné linii jde i Bible kralická.



Je ale možné tyto dva rozměry vidět souběžně, vedle sebe? Je možné vnímat píseň písní nejen jako milostnou lyriku oslavující lásku mezi mužem a ženou, ale zároveň jako píseň o lásce Boží k nám? To je mým záměrem i dnes.



Dovolte mi položit otázku manželům: jak dlouho jste spolu chodili, než jste se vzali? Kdo více než 3 roky? Kdo 2-3 roky? Kdo 1-2 roky? A kdo méně než rok?

Tématem dnešního zamyšlení je zrání lásky. Budeme mluvit o chození dvou lidí, lásce, která má svůj správný čas.



Otevíráme společně 2. kapitolu písně písní. Připomenu vám strukturu naší písně. Ta má dohromady 8 kapitol, v tomto podzimním čase si probereme 4 kapitoly.

První téma je zrod lásky, dnes pokračujeme zráním lásky, příští týden bude řeč o hledání lásky a naposledy 4. kapitola - společenství lásky. Když v první kapitole byl dominantní ženský hlas, v druhé kapitole nevěsta myslí s vášnivou touhou na svého milence, chvěje se při vzpomínce na jeho hlas. Ženich zase odpovídá idylickými obrazy příchodu jara. Vše se odehrává v otevřené přírodě.





V prvních 6 verších vidíme milostnou romanci mezi Šalomounem a Šulamítkou,

mezi ženichem a nevěstou.

První verše 2. kapitoly zpívají: 1 Jsem kvítek šáronský, lilie v dolinách.

2 Jako lilie mezi trním, tak má přítelkyně mezi dcerami. 3 Jako jabloň mezi lesními stromy, tak můj milý mezi syny. Usedla jsem žádostivě v jeho stínu, jeho ovoce mi sládne na rtech. 4 On mě uvedl do domu vína, jeho prapor nade mnou je láska. 5 Občerstvěte mě koláči hroznovými, osvěžte mě jablky, neboť jsem nemocna láskou. 6 Jeho levice je pod mou hlavou, jeho pravice mě objímá.



Šáron je úrodná pobřežní planina v severním izraeli, na jihu od hory Karmel. Lilie, které rostly v Šáronu jsou velmi vzácné a příslovečně překrásné. Na to můžeme narazit i v evangeliích. Ježíš říká: "Podívejte se pozorně na polní lilie, jak rostou. Nenamáhají se ani nepředou, a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své slávě nebyl oblečen jako jedna z nich." Ježíš používá obrazu lilie, aby ilustroval Boží zájem o přírodu i o nás. Bůh se postará o naše potřeby. Asi bychom nečekali, že Ježíš bude navazovat zrovna na píseň písní. Používá obraz ale hodně volně.



K obrazu šáronské lilie v 2. kapitole písně přirovnává milence jeho milá. Obrazy šáronské lilie a lilie v trní dovedly mnoho vykladačů k duchovní alegorizaci. Ne nadarmo vidí kraličtí, Hus i Komenský v milenci Krista.

Tento obraz nám říká, že Ježíš je tou nejkrásnější lilií mezi trním. Kristus je nejkrásnější květinou mezi bodláčím. On je jedinečný. Nikdo není jako On, nemůžeme najít nic lepšího v životě než Pána Ježíše. Podle Komenského Kristus říká: "Já, růže ze sáronských polí, já, lilium všech oudolí..."



Církev odpovídá: "co jabloň mezi dřevem v lesi, to můj milý mezi mládenci, planoť mi všecko bez něho, neb mám pokrm i stín z něho. Na své mne, pán, uvedl hody, jež připravil pro národy, tu rozvinuv korouhve své lásky ke mně neproměnné." Kdybychom zkoumali podrobnosti a rozdíly mezi jednotlivými překlady, mohla by se nám až zamotat hlava, poetický jazyk opravdu není jednoduchý na překlad, proto je rozumnější se po vzoru českých bratří zdržet přílišného detailismu a zůstaňme u základní skutečnosti, že jako milenec miluje svou milou, tak i Kristus miluje svou církev. Láska je něžná, krásná a vonící, tak jako květina.



Abychom se neutopili v přírodní lyrice, postupme k 7. verši, kde nám Boží slovo zanechává jeden velmi důležitý princip do našich vztahů.



7 Zapřísahám vás, jeruzalémské dcery, při gazelách a při polních laních: nebuďte a nezburcujte lásku, dokud nebude chtít sama.



Nezburcujte lásku, dokud nebude chtít sama. Lásce je totiž třeba dát čas. Kdo se do lásky nutí, je blázen. Tím myslím to, že když vzniká vztah mezi mužem a ženou, není třeba nic vynucovat, ani uměle vyvolávat. Když se muž k ženě hodí, nastane přirozená chemie a mladí lidé se zamilují. Není třeba vztah uspěchávat, ale někdy je naopak potřeba brzdit.



Není to ale tak, jak se píše v časopisech. Světské myšlení nám říká, aby si lidé udělali názor na druhého ze sexuální zkušenosti. Musíš si vyzkoušet, jestli ti bude sedět. Podle amerických psychologů není vůbec třeba se sexem čekat, pokud proběhne chemie, klidně ať spolu lidé spí na prvním rande. Takové pokřivené myšlenky nám podsouvá tento svět. Následky jsou velmi dobře viditelné. 50% rozpadlých manželství, děti bez rodičů a rozpadající se společnost, která se otřásá v základech.



Vztah a láska je zbavena čekání, tolik potřebné trpělivosti. Láska je zbavena romantiky a duchovní dimenze. Láska roste postupně, tak jak se muž se ženou poznávají. Není třeba spěchat nebo tlačit. Sex patří do manželství a je to tak dobře. Ale mnohem víc, láska je cosi mystického, něco, co dává samotný Bůh, vždyť On nás stvořil a dal nám do vínku něco, co nás k sobě přitahuje. Něco, co v nás probouzí nejniternější city. Lásku je třeba ale chránit a ne ji zkazit. Láska, která se redukuje jen na fyzickou dimenzi, se stane plochou a banální. Láska je mnohem víc než sex. Sex je něco, co je Božím darem, se kterým je třeba nakládat zodpovědně a s úctou. Když spolu dva mladí lidé začnou chodit, začíná nová dimenze vztahu.



Křesťanští psychologové mluví o trojúhelníku fyzické, duševní a duchovní lásky. Když mluvíme o šír ha-šírím, šalomounově písni písní, nazvěme tento trojúhelník šalomounovým trojúhelníkem lásky. Jeden roh tvoří duševní dimenze. Lidé spolu sedí na čaji či kávě, chodí spolu na mládež a nebo si vyjdou na procházku a povídají si. Poznávají se, sdílejí své příběhy a zjišťují, kdo jsou. Duše přilne k duši. To je nezbytný rozměr, aby vztah nebyl jednostranný.



Zamilovanost často bývá založena na vlastních představách o druhém spíše než na milování druhého pro to, kým je. Manželé, vzpomeňte si, jak jste spolu chodili. Na vaše první rozhovory. Dlouhé rozhovory po telefonu, na dlouhé romantické dopisy. Jací jsou jeho rodiče? Líbí se mi jeho smysl pro humor? Pokud si takového člověka vyberu za muže či ženu, dokážu s ním vydržet do konce života? Druhá dimenze je duchovní. Modlitba, ve které upřímně prosím za druhého a ptám se Boha, je to pro mě ten pravý? Pokud jste manželé, tak se ptejte jinak: jak můžu druhého milovat? V manželství je pozdě na to se ptát, zda je to ten pravý...



Ale v chození mám možnost vztah opustit. A čím méně fyzicky jsem zapojen, tím lépe. Duchovní dimenze vztahu také znamená, že poznávám spiritualitu milované osoby. Je to někdo, s kým si dokážu představit strávit celý život? Někdy se lidé ptají, zda je dobré, aby katolík chodil s protestantem. Uvažuj nad následky. Chceš, aby tvůj manžel nebo manželka vedla vaše děti ke katolické víře? Pokud s tím nemáš problém, tak nemáš problém. Odlišné vnímání víry může vztah velmi zkomplikovat. A to nemusí být lidé z jiných náboženství.



Vztahy jsou komplikované samy o sobě, proč ještě komplikovat vztah tímto způsobem? To říkám jen jako svůj názor. Je to na vás, milí milenci, přátelé. Duchovní dimenze je v zásadě to, čemu říkáme vize pro vztah. Směřuje vztah k manželství? Pokud náš vztah nikam nesměřuje, asi je něco špatně. Znám lidi, kteří spolu chodí 7 let, spí spolu a vůbec neřeší manželství. Samozřejmě takové vztahy často skončí rozchodem. Řada takových lidí má i děti.

Pokud se pak vezmou, často jejich vztah skončí a takoví lidé často říkají, že manželství je cár papíru.

Když se manželství vyprázdní a zredukuje se na právní instituci.



Když se manželství zbaví sexu, dětí, společného soužití a intimní romantiky, je to velmi prázdné. Bible má jinou představu.

Co z toho vyplývá pro mě? Pokud jsi svobodný, nežeň se do vztahu. Ptej se na Boží vůli a čekej na Boží čas. Boží čas není vždy stejný jako ten lidský. Lidé kolem nás dokážou pěkně přitopit a svými nejapnými a netrpělivými otázkami dokážou pěkně znepříjemnit život. Už s někým chodíš? Kdy se budete brát? Neburcuj lásku, dokud tomu nebude chtít sama.

Pokud s někým chodíš, je třeba budovat vztah na třech pilířích, na duševním, duchovním i fyzickém. Pokud má váš vztah jen jeden pilíř, brzy zanikne. Pokud dva, je dobré rozvíjet i ten třetí. Na druhou stranu je možné s někým chodit 5 let a nic o druhém nevědět a už vůbec nevědět, zda si ho chci vzít. To je druhý extrém. Pokud po 5 letech nevím, zda si dotyčného chci vzít, asi je na čase změnit lokál a dotyčného propustit na svobodu. V zásadě platí dva extrémy: jedni moc pospíchají a druzí čekají moc dlouho. Stejné je to s přípravou na svatbu. Jedni to moc hrotí a druzí jsou moc zbrklí.



Mimochodem v lednu budeme mít na Skalce předmanželskou přípravu, pokud řešíte, zda se vzít, je to velmi vhodný kurz pro vás. V sedmi romantických večerech při svíčkách si povídáme o tématech jako je komunikace, řešení konfliktů, mluvíme o významu závazku, o sexuálním vztahu a o hodnotách, snech a cílech vztahu. Pokud jste manželé, rozvíjejte vztah a vzpomeňte si na to, jaké to bylo, když jste spolu chodili. Romantika nepatří jen do chození. Nebo jinými slovy, chození se manželským partnerem patří i do manželství. Jistě, věci jako je práce, starosti o děti a jejich výchovu a časové napětí dokážou člověku pocuchat nervy, ale nerezignujte na intimitu ve vašem manželství.



Dozpívejme naši dnešní píseň od 8. verše. Budu citovat jiný překlad, než na jaký jsme zvyklí.



Zavolal miláček

slyš

právě přichází

Přes hory skáče

přes pahorky se nese

jako by gazelou byl milý můj

koloušku podobá se

A vida

stojí za zídkou

nahlíží do mých oken

mřížovím dívá se

Ozval se milý můj

a šeptá mi



Vstaň

vstaň již

přítelkyně má

má krásko

vstaň

a pojď



Vždyť zima je ta tam

odešly lijavce

ukázaly se kvítky v celém kraji

čas přikvačil kdy révu čistívají

vrkání hrdličky

teď prošeptává zemi

fík zrajícími plody zbarvil se

poupátka révy vůni vylévají



Má přítelkyně

už vstaň a pojď

má krásko

vstaň už a pojď...

Jen můj je milý můj

a já jsem jeho jen

pase mne v lužních liliích



Než přivane sem den

a stíny odplynou

zpátky se vrať

můj milený

podobný gazele

jak srneček

na horách v Béteru.



Milí přátelé, přeji nám, ať už jsme svobodní, chodící či milenci, manželé, či rozvedení, abychom viděli lásku Boží, která je zdrojem té lidské lásky. Jak už to viděl Komenský, abychom viděli Krista, který je krásným milencem své církve. Kristus je lilií mezi trním, On je dokonalým přítelem či přítelkyní, který nikdy nezradí a nezklame. Ať je Kristus sám základem všech našich vztahů a u Něho hledáme vždy utěšení a jen v Něm věčné a hluboké potěšení. Amen.

Píseň písní 1

14. září 2013 v 14:34 | Grizly |  Kázání

Úvod

Téma erotiky v Bibli

Když se řekne slovo Bible, málo kdo si jako první vybaví erotiku nebo sex. Většina lidí si představí příběh stvoření nebo noemovu archu či výjevy z posledního soudu. Nevím, co si představíte vy? Dnes budeme otevírat mnohdy tabuizované téma erotiky v Bibli. Mnoho lidí ani neví, co se v Bibli píše o erotice a sexu. Kdyby to věděli, asi by je to překvapilo a Bibli by četli častěji. Vzpomínám si na film Univerzální uklízečka. Známý herec, který většinou hraje postavu Mr. Beana zde hraje postavu důstojného vikáře anglikánské církve.



Vesnický farář má manželku, ale mají problémy v milostném životě. Na scéně se objevuje postava hospodyně, která celou domácnost převrací naruby. Jednou, když si vikář připravuje nedělní kázání ho tato hospodyně navštíví v kostele a zbaví ho dotěrné báby, která faráře neustále otravuje se spolkem květin a domnělým spiknutím proti ní. Tato hospodyně - univerzální uklízečka uvádí faráře do tajů milostné erotické literatury - Písně písní...




Co si představíte, když se řekne svatba? Každý z nás si něco představíme, když se řekne tohle magické slovo. Jeden moudrý kazatel řekl, že Bible začíná i končí svatbou. Začíná vztahem prvních lidí, Adama a Evy, člověka a první ženy, která dává život. Bible naopak končí svatbou beránka a církve. Ježíš si jako ženich na konci času přichází pro svou krásnou nevěstu - církev. Je ale na něj církev připravená? Očekává jeho příchod, nebo se zabývá jinými věcmi? Když jsme u obrazu Krista a církve a analogicky muže a ženy, ne nadarmo se říká, že muž i žena splynou v jedno tělo. Stejně tak není náhodný obraz církve jako Kristova těla.



Když otevřeme Bibli přibližně uprostřed, nacházíme jedinečnou knihu, která je také obrazem svatby. Ženichem je moudrý král Šalomoun a nevěstou je Šulamítka, chudá vesnická dívka, která se zamilovala do krále a král do ní. Vztah mezi mužem a ženou začíná zamilovaností, pokračuje chozením a měl by směřovat ke svatbě. Sňatek spojí v jedno dva lidské životy a to až do smrti. Když jsou muž a žena svoji, vstupují na úplně novou cestu životem.




Píseň písní a její interpretace

Píseň písní krále Šalomouna. V hebrejštině vlastně není jasné, jestli je autorem tento podivný král, nebo je tato píseň o něm a nebo je určena jemu. Předložka nám to neřekne jasně. Tak či tak vidíme krásnou milostnou lyriku, píseň oslavující lidskou sexualitu a vášnivou lásku mezi mužem a ženou. Nutno dodat, že tato láska patří výhradně do manželského sňatku, proto jsem zmiňoval svatbu. To, že se jedná o milostnou píseň vidíme z použitého jazyka, milenci si intimně tykají, děj obsahuje tradiční motivy hledání milého/milé, fyzická krása je opěvována bohatými obrazy, které jsou většinou z přírody. Tato kniha rozvíjí naši fantazii, apeluje na naše smysly, zrak, sluch, čich a dotek.



Přesto tento způsob čtení a výkladu není v dějinách běžný. Nejčastější tradiční výklad, ať už židovský či křesťanský je alegorický výklad o Boží lásce k Izraeli. V křesťanském výkladu je to Kristova láska k církvi. Knihu je možné vidět jako sérii svatebních písní, které se zpívaly během týdenní svatby Šalomouna a Šulamítky. Během následujících týdnů se budu snažit hledat spojitost právě mezi milostnou poezií lásky mezi mužem a ženou a láskou Boží k jeho lidu.




Nepřipadá mi vhodné jeden či druhý výklad zavrhovat, ale naopak mi přijde vhodné tyto výklady propojit a uvědomit si hloubku a šířku Biblického zjevení. K této meditaci nad láskou vás v následujících týdnech zvu.



Osnova a struktura knihy pro naši sérii

Osnova knihy a výkladů se dá dobře přirovnat k vývoji vztahu mezi milenci a dá se dobře sledovat, protože je založena na naší zkušenosti ze vztahu mezi mužem a ženou. Knihu jsem podle obvyklého dělení rozdělil do 8 částí. Seznámím vás s prvními čtyřmi, protože ty nás budou v následujících týdnech čekat. Jsou to kapitoly 1 - zrod lásky, kapitola 2 - zrání lásky, kapitola 3 - hledání lásky a kapitola 4 - společenství lásky.



Kontext první kapitoly

První kapitola se dá tématicky rozdělit na 7 částí, v 1-4 touha lásky, 5-6 úskalí lásky, 7-8 nejistota, 9-11 úžas lásky, 12-14 vůně lásky a 15-17 setkání. Jako první promlouvá nevěsta, venkovská dívka, oslovuje zčásti svého milence a z části jeruzalémské ženy (ty snad pochází z královského harému). Tyto ženy tvoří v písni pěvecký sbor. A pak následuje rozhovor mezi nevěstou a ženichem.

Podívejme se teď podrobněji na některé verše z první kapitoly.


Píseň 1
Úvodní verš je nadepsán: "Nejkrásnější z písní Šalomounových."

Je až z podivem, že právě král Šalomoun má být příkladem věrné manželské lásky. Kdybychom hledali příklad muže, který měl tolik žen, jako první příklad by nás napadl právě král Šalomoun. Z jeho života se dovídáme, že začal dobře, prosil Hospodina o moudrost, ale později právě pod vlivem lásky k různým ženám holdoval různým kultům a chodil za tím bohem, kterého uctívala žena, se kterou zrovna byl.



Naštěstí máme gramatickou možnost říct, že vzorem věrného života nemusí být Šalomoun, ten mohl buď píseň složit nebo možná právě pro inspiraci jemu byla složena, i když se jí v životě neřídil. Křesťanské manželství předpokládá vztah mezi jedním mužem a jednou ženou. Tak je tomu již od zákazu polygamie z dob Cyrila a Metoděje. Ne jednou ženou a dvěma muži nebo jedním mužem a dvěma ženami, jak je to líčeno v telenovelách, ať už televizních nebo dokonce ze životů nás samotných.




Píseň písní ukazuje jedinečný vztah mezi mužem a ženou, kteří se navzájem milují až ke smrti, nemají rozdělené srdce, jejich srdce, které zapálil sám Hospodin, hoří jeden pro druhého. A právě proto autor složil či autorovi byla složena tato nejkrásnější píseň, píseň písní.



Naše milostná píseň začíná od verše 2 takto:

2 Kéž políbí mě polibkem svých úst! Vždyť lepší je tvé laskání než víno. 3 Příjemně voní tvé oleje, nejčistší olej - tvé jméno. Proto tě dívky milují. 4 Táhni mne za sebou!

Dáme se v běh. Král uvedl mě do svých komnat.



Tentokrát zpívá žena, která říká, že polibek je lepší než víno. Příjemně jí voní její nastávající. Nechce jej s nikým sdílet a už vůbec se nechce dělit o krále s žádnou z jeho konkubín či žen z harému. Král uvádí tuto dívku do svých komnat, kde je s ní sám. Láska se rodí o samotě. Nepotřebuje k tomu další lidi, čumily, nepotřebuje k tomu další rekvizity a křoví. Vztah mezi mužem a ženou je nádherný a potřebuje prostor k růstu. Pokud má manželství růst, musí si na sebe milenci udělat čas, vzájemně se poznávat a trávit tento čas spolu pravidelně.




To je s náročnou prací a později zvláště s dětmi velká výzva, ale pokud láska má růst a hořet, je to nutné. Muž musí brát svou ženu do svých komnat, nebýt v tu chvíli s nikým nebo s ničím jiným než s ní a věnovat své lásce čas a svou pozornost. To nás učí 4. verš písně písní.



Následuje radostný refrén jeruzalémských žen. Ty se radují z lásky mezi králem a nastávající. Je to obdiv a radost a povzbuzování. To ale probíhá za zavřenými dveřmi. Milenci jsou spolu sami a obdivovatelé nejsou s nimi.



Od 5. verše následuje řeč Šulamítky. Ta si uvědomuje, že je pouhá farmářská dívka. Protože byla nucena pracovat na poli, není tak světlá, jak by náleželo ke královně. Ale přesto si ji král zamiloval a je pro něho krásná. V naší době jdeme do solárka nebo jedeme k moři a tmavou barvu vyhledáváme. Je to znakem bohatých lidí, kteří si to mohou dovolit. Chudí lidé jsou naopak bílí jako stěna. Říct dnes někomu jsi bílej jako stěna není rozhodně kompliment. Nedávno mě oslovil majitel solárka a nabídl mi svoje služby. Pane, vy jste bílej jako stěna. Úplně jsem se zastyděl. Stejně na takové věci nejsem.



Ale v antické kultuře být bílý znamenalo, že jste nepracovali v potu tváře a symbolizovalo to, že jste ve vatě. Tak tomu dnes není.



5 Černá jsem, a přece půvabná, jeruzalémské dcery, jak stany Kédarců, jako stanové houně Šalomounovy. 6 Nehleďte na mne, že jsem až dočerna opálená, že mě tak ožehlo slunce. To synové mé matky se proti mně rozohnili: uložili mi vinice hlídat, neuhlídala jsem však vinici vlastní.



Šulamítka hlídala víno na vinici a vlastní kůži neuhlídala, přesto si ji král zamiloval. Ve verši 7 ona dále pokračuje a její milý odpovídá ve verši 8.



7 Pověz mi ty, kterého tolik miluji, kde budeš pást, kde necháš odpočívat stáda za poledne! Proč musím být jako zahalená poběhlice při stádech tvých druhů? 8 "Jestliže to sama nevíš, nejkrásnější z žen, vyjdi po šlépějích stád a kůzlátka svá pas u pastýřských kolib."



Král označuje svoji snědou nevěstu za nejkrásnější z žen. To nám říká něco důležitého o jejich vztahu.








Za prvé, jsou totálně zaláskovaní. To k první fázi lásky, jejímu zrodu, prostě a jednoduše patří. Když spolu začnou dva lidi chodit, nevidí, neslyší, svět pro ně přestává existovat. Je jen ona. Je jen on. Je to určitá forma přirozeného kolektivního narcisismu, která k první fázi vztahu prostě patří. Z té později procitnou. Horší by bylo, kdyby byla tato uzavřenost trvalá, to by bylo divné. Z výroku "jsi nejkrásnější z žen" nevyvozujme objektivní parametry, ale spíše subjektivní vztah. Pro manžela platí, že jeho manželka je nekrásnější.



Muži, pokud se díváte po jiných ženách, zanechte toho a hledejte krásu ve svém vlastním domě a na své vlastní ženě! Ta je pro vás ze všech nejkrásnější!

Když žena naopak stojí u zrcadla a ptá se: zrcadlo zrcadlo na stěně, která žena je pro mého muže nejkrásnější? Ať jí pak pro potěchu duše může zrcadlo odpovědět: ty jsi pro svého muže nejkrásnější. Koukání po jiných ženách, milí bratři, je zabiják lásky. Ať už koukáte na porno nebo ve svých fantaziích sníte o ovoci z jiné zahrady, ničíte tím lásku ve vašem manželství. Zamilovaní milenci tenhle problém nemají. Tím spíše je třeba hledat krásu na vlastní ženě.




A nestačí vidět, ale je třeba i ženu neustále ujišťovat, že je pro vás nejkrásnější. Dost moralizování o kráse. Tohle je doufám jasné. Verš 8 to každopádně předpokládá, stejně jako lásku ženy předpokládá verš 7.



Nyní se posuneme do třetí části našeho textu, kde je podle mě úžasná myšlenka, která voní evangeliem. V této části právě naznačíme vztah mezi lidskou láskou a Boží láskou. Odpoutáme se od erotických představ a ponoříme se do Božího slova. Verše 9 až 11 zpívají:



9 Ke klisně vozu faraónova jsem tě připodobnil, má přítelkyně. 10 Půvabné jsou tvé tváře přívěsky ozdobené, tvé hrdlo ovinuté šňůrou perel. 11 Přívěsky zlaté ti uděláme, poseté stříbrem.



Král Šalomoun měl slabost pro koně, měl jich tisíce. Přirovnává krásu ženy ke klisně. Když si ale prohlédneme klisnu, snad nám dojde, že její krása nespočívá ani tolik ve fyzických proporcích, ale ve vnitřní kráse. Je to její vznešenost a půvab. Klisna vyjadřuje podle některých vykladačů milost, krásu a vznešenost.





Nevím, zda by se vám, milé sestry, líbilo, kdyby vás manžel přirovnával ke klisně, asi ne... milí bratři, kdyby vás manželka přirovnala k hřebci, asi bychom si také mysleli své... ale na tomto místě nemusíme číst přirovnání jen materiálně, fyzicky, ale jde jistě také o duchovní metaforu ušlechtilosti a milosti. Proč zrovna milosti? Krása a vznešenost není něco, za co si člověk může sám, je to dar od Boha.

Uvažme, že Šulamítka pocházela úplně z jiných sociálních poměrů než král Šalomoun. Trochu to připomíná pohádku Popelka.



Král se zamiluje do chudé dívky a ta se po peripetiích nakonec stává jeho ženou. Je tam komplikace, v cestě stojí méně půvabná sestra macechy nebo případně jiná zápletka, ale nakonec příběh končí dobře.

A tak je to i v tom našem příběhu s církví a Bohem. Stejně jako si Šalomoun vybral svou nevěstu z řad obyčejných lidí, nevybral si vznešenou královnu ze Sáby, ale Šulamítku, tak si i Kristus vybral svou nevěstu - církev. Když jeho vlastní lid nechtěl, chodil za jinými bohy a Hospodinem pohrdal, rozhodl se Bůh poslat vlastního Syna, aby svět smířil, a tak si vyvolil církev. Církev jsou Ježíšovi učedníci, ti, kdo se v životě řídí Jeho slovem. Ty si z milosti vyvolil. Díky Ježíšově oběti na kříži jsme se my kdysi vzdálení, stali blízcí.

Díky Boží milosti a lásce jsme se stali jeho lidem, jeho církví. Nebýt Božího vyvolení a jeho dokonalého plánu spasení, tak jsme dodnes ztraceni.

Pokud to ještě nevíš, díky Ježíši jsi Božím dítětem. Pokud jsi tuto skutečnost ještě nepoznal(a), modli se k Němu, ať se Ti dá osobně poznat. Ježíš je Král a vyvoluje si Tě jako své dítě. A dobrá zpráva pro nás jako jeho církev je, že o nás stojí.



Není to tolik pro naši krásu nebo dobré skutky, ale je to pro jeho lásku a pro to, kdo on ve své podstatě je. Král Šalomoun dal své chudé nevěstě šperky, tváře ozdobil přívěsky a na krk jí pověsil šňůru perel. Kristus daroval své církvi drahokamy milosti a pravdy. Na této myšlence se na chvíli zastavíme.

V této chvíli se odkloním od přímého významu textu a budu text interpretovat alegoricky, tak jak to dělaly generace tradičních vykladačů. Co to znamená, že Kristus dal své nevěstě šperky milosti a pravdy?

Za prvé, milost. Je jasné, že si spasení nemůžeme nikterak zasloužit. Dárek od krále pochází od něho. Nevěsta si ho nekoupila. Královým rozhodnutím má být zkrášlena.

Milost je, že dostaneme to, co si nezasloužíme. Místo toho, co si zasloužíme, to je smrt za naše hříchy, dostaneme to, co si nezasloužíme a to je spasení. Záchrana od pekla k věčnému životu. Už nemusíme zemřít, nemusíme trpět v samotě a prokletí hříchu, ale jsme vysvobozeni a uvedeni do Božího království. Možná si někdy říkáme, že jako církev za mnoho nestojíme. Ale Boží výrok je, že ty, církvi na Skalce jsi pro Boha vzácná. Jsi pro něho krásná a chce, abys přijala Jeho milost.



Když se někdy snažíme zrealizovat různé projekty a oslovit různé lidi evangeliem a nedaří se nám to. Co kdybychom se na chvíli zastavili a uvědomili si, že lidé jsou zachráněni ne naší aktivitou, ale z Boží milosti. Modlíme se za to, aby Bůh zachránil lidi kolem nás? Pokud ne, měli bychom začít. Protože spasení je z milosti Boží a ne z našich zásluh a z aktivismu člověka.

Za druhé, pravda. Král dává své nevěstě šperk pravdy. Kristus dává své nevěstě, církvi svou pravdu. Co to je? To je Boží slovo. Pravda v Božím slovu není čistě přirozené povahy, ale je nadpřirozeně zjevená. Věříš tomu, že Bible je Boží slovo? Bible nám ukazuje Boží plán s námi.



Pokud má církev být nevěstou Kristovou, je třeba, aby se řídila jeho pravdou obsaženou v Jeho slově, v Bibli. Někdy jsme v pokušení nahradit Bibli nějakými poučkami, ať už z naší zkušenosti nebo ze světa. Ale není nic lepšího, než když se řídíme Božím slovem. Jak říká Žalmista v žalmu 119, ve dne v noci přemítá nad Božími svědectvími a zákonem. Pokud chceme být Kristovou nevěstou, musíme zůstávat v Jeho slově. Ne nadarmo se říká, že církev je nevěsta Kristova Božím slovem obmytá. Je to pravda obsažená v Jeho slově, která nám ukazuje cestu spasení, cestu ke Kristu. Naše zkušenost říká, že si musíme pomoct sami. Ale Boží slovo je pravda a říká nám, že nám může pomoci jen Bůh, Kristus.



Závěr

Nakonec v posledních verších, 15-17 čteme krásné vyznání lásky muže a ženy, nevěsty a ženicha:



15 Jak jsi krásná, přítelkyně moje, jak jsi krásná, oči tvé jsou holubice. 16 Jak jsi krásný, milý můj, jsi líbezný! A naše lůžko samá zeleň. 17 Trámoví našeho domu je z cedrů, deštění cypřišové.




Když jsou oba milenci - manželé, svoji, vyznávají, jak jsi krásná, přítelkyně má, jak jsi krásný, milý můj. Přeji nám, abychom mohli, my bratři o našich manželkách a vy, sestry, o vaši manželech vyznat tyto verše. Jak jsi krásná, jak jsi krásný. A tím krásný(á) není myšlena jen fyzická krása. A když nad námi Kristus vyznává, jak jsi krásná, moje nevěsto na Skalce, kéž můžeme odpovědět, jak jsi krásný, Pane Ježíši. Přijď, Pane Ježíši. Amen.