kázání o boháči a lazarovi

4. srpna 2013 v 16:02 | Grizly |  Kázání
Úvod

Milí přátelé, bratři a sestry. Přeji vám krásné letní ráno. Možná právě to vedro bude mít s dnešním příběhem z Bible něco společného.

Dnes začínáme novou sérii kázání na téma podobenství Ježíše podle Lukáše. Po následující 4 týdny budeme mluvit o 4 velmi známých podobenstvích, o boháči a Lazarovi, o dvou stavitelích, o soudcovi a vdově a o hostině. Věřím, že si užijete výklady podobenství i různorodost řečníků.

Ještě než se pustíme do čtení, zajímalo by mě, jak si představujete nebe a peklo. Mnoho lidí si představí horko, lidová slovesnost peklo spojuje s čertíky, kotli a vidlemi. Nebo se často vyobrazuje ve vtipech s Petrem u nebeské brány.

Znáte ten vtip o Billu Gatesovi, který zemřel a dostal se k sv. Petrovi, který mu říká, nevím nevím, co s tebou, Bille. Na jednu stranu jsi hrozně bohatý, až hanba, navíc jsi zbohatl na prodeji hrozného operačního systému, za to by sis zasloužil jít dolů. Na druhou stranu jsi polovinu svého majetku rozdal... Petr tedy vzal Billa na exkurzi do nebe a pekla. V nebi připadala Billovi hrozná nuda, žádný alkohol, andělé se svatými popíjeli vodu u stolů. Všude bylo ticho, jen v pozadí hrála tiše klasická hudba. V pekle naopak byla živá zábava.
Lehké děvy na každém rohu, u barů tekla tequila proudem a všude čilý ruch a všude byl slyšet rock'n'roll. Bill řekl Petrovi, že chce radši do pekla. Pak Petr hodil Billa do díry, kde ho už čekali démoni a satan. Po týdnu hrozných muk a výčitek vzhlédl Bill nahoru do nebe, kde zahlédl Petra, zakřičel bolestí: tohle jsi mi neukazoval! Petr se zasmál a řekl, sorry, Bille, to bylo jen demo.

Lidé ve světe mají různé představy když přijde na nebe a na peklo. Kuriózní je názor jednoho ateisty, který mi řekl, že na peklo nevěří, a tak se ho nemusí bát. Mnoho intelektuálů dnes peklo odmítá jako středověkou představu. Když se podíváme na zajímavou knihu od Danteho, vidíme peklo ve velmi naturalistických barvách i s očistcem.

Když se podíváme na jednu velmi populární knihu od C.S. Lewise, Velký rozvod, dostaneme zase úplně jinou představu.
Profesor středověké literatury Lewis popisuje cestu ve snu, z pekla do nebe - i když peklo je zde vylíčeno jako šedé velkoměsto v sychravé podzimní mlze. Cestuje se autobusem. Nikdy se ale nedojede k cíli. Vše se odehrává na polovině cesty, kde je ještě možno se rozhodnout.
O tomto rozhodnutí se zde hovoří jako o rozvodu- rozchodu s jednou ze dvou možností volby. Na jednu stranu vede zde cesta do vrchu - tam, kde brzo vyjde slunce. Na cestu do kopce je třeba vykročit. Na druhou stranu dolu do pekla jede autobus, který je stále připraven. V dohledu je velkoměsto tonoucí v šeru mlhy. Nejde o očistec, autor sám nazývá tuto snovou mezistanici vlastním termínem - refrigerium - místo odpočinku na cestě životem.
Oč autorovi jde? Jde mu o to ukázat, co vše ovlivňuje lidi v jejich rozhodování - zda vykročit do vrchu k naději vycházejícího slunce nebo dolu do tmy a beznaděje. Toto rozhodování demonstruje autor sérií životních příběhů - postav zatížených určitou představou, ideou, snahou či vazbou na někoho jiného. V řadě případů jde o dvojice lidí, mezi nimiž existují určité vazby a konflikty. Ty jim ztěžují rozhodování a v řadě případů je vedou k volbě cesty zpět - autobusem do beznaděje.

Pojďme teď ze světa lidských představ do Božího slova, do Lukášova evangelia, 16. kapitoly od 19. do 31. verše. Dovolím si přečíst jiný překlad, než na jaký jsme obvykle zvyklí, protože je podobenství o boháči a Lazarovi dobře známé, přečtu z parafráze, ze Slova na cestu.

1. 16,19-21 boháč a Lazar na tomto světě
Ocitáme se v první scéně, sledujme příběh v 19. až 21. verši.

Boháč a chuďas. Když židovští posluchači Ježíše, například farizejové, ke kterými v 16. kapitole mluví, slyšeli tento příběh, jistě se jim mohl vybavit příběh z židovské moudrosti. Příběh chudého spravedlivého rabína a bohatého člověka. Rabín si jednou navlékl špatně modlitební řemínky a za to se mu dostalo chudého pohřbu. Zato boháč skončil špatně. Skončil na místě, kde měl obrovskou žízeň. Chtěl se napít, ale voda před ním vždycky uhnula. Ale spravedlivý rabín skončil v ráji, na břehu vod živých.

Je zajímavé sledovat, jak Ježíš pozměnil lidový příběh a co nám může i dnes sdělit. Chudák a boháč se spolu znají. Chudák Lazar bydlí u vrat boháče. Jméno Eleazar, které znamená Bůh pomůže, časem zlidovělo na Lazar a snad ve všech jazycích chudákovi Eleazarovi neřekne nikdo jinak než prostě Lazar. Je zajímavé, že se dovídáme jeho jméno, ale o boháčovi toho víme hodně málo. Víme jen, že se bohatě obléká do královských látek a každý den hoduje u stolu, zatímco chudý a nemocný Lazar trpí u jeho domu. Lazar je pro boháče vzduch. První scéna na tomto světě v mnohém připomíná dnešní svět. Kolik chudých lidí trpí kolem nás? A to bydlíme v bohatém západním světě. Ale přesto nemusíme s chudobou chodit daleko. Kdo by mohl být oním Lazarem dnes? Snad bezdomovci? Nemocní lidé? Lidé trpící v samotě? Věřím, že když se jen trochu zamyslíme, každý z nás najdeme takového lazara, kterého známe snad i jménem. Pro našeho Lazara je charakteristické, že se touží nasytit, ale pro boháče je lazar vzduch, nikdy nic nedostane.

Přemýšlejme ale na chvíli i v kontextu Lukášova evangelia. Kázání na rovině říká: blaze vám, chudí, neboť vaše je království Boží. Blaze vám, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni. Blaze vám, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát. Ale běda vám bohatým, vždyť vám se už potěšení dostalo. Běda vám, kdo jste nyní nasyceni, neboť budete hladovět. Běda vám, kdo se nyní smějete, neboť budete plakat a naříkat.

Náš dnešní příběh, Ježíšovo podobenství, je vlastně ilustrací Jeho vyučování. Je to konkrétní ukázka toho, jak to funguje na příběhu dvou lidí. I když se tito dva muži vlastně znají. Možná se vídávají každý den, Lazar zůstává bez milosti.

Zdá se, že jediný kontakt má Lazar se psi, kteří lížou jeho otevřené rány a vředy. Hrozný obraz.

2. 16,22-31 boháč a Lazar na onom světě
Scéna první končí a přesouváme se k pohřbu a k druhé scéně na onom světě, od verše 22 do verše 31.

16,22-23 pohřeb boháče a Lazara
Na první scénu z našeho letního filmu navazuje pohřeb, verše 22 a 23.

Je zajímavé, že v případě Lazara se vlastně žádný pohřeb nekoná. Jeho jméno Bůh pomůže naznačuje, že bude potřebovat pomoc shůry. Andělé Lazara přenášejí na věčnost. Doslova k prsům Abrahama. Do místa, kam můžou jen mrtví a to ti, kdo jsou v Božích očích spravedliví. Je to místo praotců, kde by chtěl být každý věřící.

Jinak je to ale s boháčem. Oč bohatší je jeho pozemský pohřeb, o to chudší je jeho pobyt na onom světě. Mnoho překladů překládá peklo. Ale přesnější je mluvit o starozákonním místě zvaném šeol, novozákonní termín je hádés. Není to peklo, které máme spojené s posledním soudem, kde je pláč a skřípění zubů, to se označuje jako gehenna.

Na místě zvaném hádés je boháč ponechán svému osudu, aby přemýšlel nad svým životem a je zajímavé, že odsud mohl vidět i Abrahama a Lazara. Ten, který pro něho byl vzduch, je nyní jediná ze dvou bytostí, se kterými má viditelný a slyšitelný kontakt, i když k nim nemůže do blízkosti. Na světě mu byl Lazar ukradený, stejně asi jako Abraham, na onom světě jsou mu dobří. Je zvláštní, že je to právě boháč, který mluví a oslovuje Abrahama. Podivné je také skutečnost, že nemluví s Bohem, s Ježíšem ani s žádnými anděly, ale je to právě Abraham, koho oslovuje.

Kdo je vlastně ten boháč? Když příběh chápeme v kontextu 16. kapitoly, vidíme, že Ježíš mluví s farizeji. Ježíš začíná vyučování o majetku: kdo je věrný v malém, je věrný také ve velkém. Kdo je nepoctivý v malém, bude nepoctivý i ve velkém, říká Ježíš od 10. verše 16. kapitoly. Žádný sluha nemůže sloužit dvěma pánům, Bohu i majetku. Neboť k jednomu se přidá, druhým pohrdne. A to vše slyšeli farizejové, kteří měli rádi peníze a posmívali se mu. A pak Ježíš povídá krátce dál o zákonu a manželství a přechází k tomuto prazvláštnímu podobenství. Kdo je tedy ten boháč? Tím, že se o něm mnoho nedovídáme, máme docela otevřené možnosti.

Každý den hoduje, lazaři jsou pro něho vzduch, má bohatý pohřeb a nakonec skončí v hádu, v pekle. Kdybychom to uchopili symbolicky, moderně, asi bychom řekli, že je to člověk, který spoléhá sám na sebe. Spoléhá na vlastní majetek. Spoléhá na vlastní status quo. Je to člověk nezávislý a člověk, který věří v tento svět a v jeho požitky. Nežije na dluh, ale konzumuje to, co má. Má a tak si užívá. Svým způsobem boháč si může dovolit plánovat, nežije ze dne na den, ale může si jezdit na dovolenou a má všechno, co jen může chtít. Zatímco Lazar je člověk, který nemá, je závislý na okolnostech, žije ze dne na den a z ruky do pusy. Ale ani v té ruce ani puse nic nemá.

Na tomto místě je důležitá otázka, proč je Lazar u Abraháma, když to řeknem lidově, proč je v ráji, v nebi? A proč je boháč v pekle? Mnozí vykladači tady rychle dopoví, je to proto, že byl Lazar zbožný a boháč bezbožný. Boháč nevěřil v Ježíše a Lazar určitě ano. Ale to se můžeme jen domnívat. Možná klíčem může být slovo Ježíše v kázání na rovině, kde je napsáno, Ježíš pohlédl na učedníky. Opravdu, v biblickém kontextu je to víra v Ježíše, která dělá rozdíl mezi nebem a peklem. Je to víra a následování Krista, která se počítá.

A jak je to s tím boháčem a jeho bohatstvím? Jde za to do pekla? O vztahu k penězům se dovídáme jinde, že je to láska k penězům, která je kořenem všeho zlého. Nejsou to tedy peníze a majetek, který by nás činil nespravedlivým. V kontextu 16. kapitoly vidíme, že je to postoj k penězům a k Bohu, na kterém závisí. To, že je člověk chudý ještě neznamená, že jde automaticky do nebe. A to, že je někdo bohatý ještě neznamená, že jde do pekla. To by jistě bylo zjednodušující a nepravdivé. Asi to bude tak, že nebe i peklo bude plné bohatých a chudých. Jde ale o to, jak s tím, co máme, nakládáme. Jde o to, jak se každodenně rozhodujeme.

Podobenství Ježíše je výzva k nám, kteří máme, abychom správně spravovali svůj majetek, vždyť je to dar a vlastně půjčka od Boha. Naopak, pokud nemáme, je to potěšení pro nás, že Bůh pomáhá a stará se o ty, kteří nemají. Kdo je věrný v malém, bude věrný i ve velkém. Negativně řečeno, kdo není věrný v malém, nebude věrný ani ve velkém. Komu více záleží na tomto světě a jeho bohatství, není způsobilý pro království Boží. Kdo ale moudře investuje svěřené bohatství, to malé, tomu bude jednou svěřeno mnohem více.

3. 16,24-31 Otče Abrahame!
Pojďme teď na druhou scénu, jsou to vlastně tři řeči na onom světě. Je to dialog mezi boháčem a Abrahámem. Iniciátorem těchto řečí je boháč a Abraham mu odpovídá.

16,24-26 První řeč
V první řeči, od verše 24 do verše 26, je to nyní boháč, kdo touží po milosrdenství, situace z pozemského světa se otočila. Dřív to byl Lazar, kdo toužil nasytit se i drobty spadlých se stolu boháče, ale nikdy mu nebylo dopřáno.

Nyní je to boháč, kdo si nárokuje. Já... já... vždyť mám přece právo. Pošli toho poskoka Lazara. Najednou zná jeho jméno a je mu dobrý. Protože tu ale nemůže jednat z pozice moci, začíná: smiluj se nade mnou. Sám se nesmiloval, ale nyní chce smilování. Na druhou stranu je ale jeho požadavek vlastně rozumný. Nechci tak moc. Nechci odsud pryč. Vím, že si to zasloužím. Nevzteká se a neříká: to není fér. Chce přece jen ulevit od trápení a utrpení. Abraham odpovídá z pozice spravedlnosti. Dítě, vždyť se ti dostalo všeho dobrého již za tvého života. Abraham vlastně vyjadřuje řeč kázání na rovině. Běda vám, kdo jste nyní nasyceni, napiti, neboť budete hladovět, žíznit.

Běda vám, kdo si užíváte, budete plakat a naříkat. Vždyť je to to, co jsi celou dobu věděl, ne? Je to fér. A pak odpovídá pro nás ještě překvapivěji. A nad to je mezi námi a vámi propast. Nikdo nemůže tam ani zpátky.
Je to vlastně jakási forma klišé. Známe ji v naší kultuře, stejně jako byla běžná v kulturách, kde se vyprávěl tento příběh. Vždycky to tak bylo. Bohatí jsou bohatí a chudí jsou chudí. Jedni mají a druzí nemají. Je to prostě tak. Nebo z naší kultury jsou to třídy, šlechta, měšťanstvo a prostý lid, nebo proletariát a továrníci. Známe to moc dobře. Jedni mají moc a druzí ne, jedni rozhodují a o druzích se rozhoduje.

Abraham vlastně říká, je to prostě tak, tak to na onom světě chodí. Je to vlastně myšlenka, která nám něco naznačuje o nezměnitelnosti osudu po smrti. Někteří vykladači říkají, že tento verš popírá očistec. Podobně Židům 9,27 říká, že člověk umírá jen jednou a pak bude soud. Žijeme v čase milosti,
kdy si můžeme vybrat. Půjdeme cestou Krista nebo cestou od Krista? Rozhodneme se pro Ježíše nebo si vybereme vlastní cestu? Žádné posmrtné echtle mechtle, žádné druhé šance a žádné odčiňování toho, co jsme zvrzali na tomto světě.

Nevím, jestli právě tohle naše podobenství říká tak jasně, jak to někteří tvrdí. Jako protestanté očistec odmítáme a pokud nám takový obraz pomůže, není to nic proti ničemu. Ale každopádně můžeme jen podtrhnout, že opravdu záleží na tom, co děláme teď. Náš osud na věčnosti je určený naší vírou a rozhodnutími na tomto světě. Svět vezdejší a věčný jsou zdá se propojeny více než by se na první pohled mohlo zdát. O tom nám vypráví příběh o boháči a Lazarovi.

16,27-29 Druhá řeč
Druhá řeč od verše 27 do verše 29 nám ukazuje posmrtného evangelistu boháče. Je zajímavé, jak se člověku změní perspektiva, když je v pasti a nemůže ven. Když si člověk uvědomí, že je konec a nic s tím neudělá. Možná takovou situaci znáte sami, milí přátelé. Jak je to ve filmech. Dívka říká svému milému: je konec.

Nebo muž dostane dopis: píšu ti psaní... a nebo dnes je moderní poslat a ukončovat vztahy smskou. Je konec. A dotyčný si říká: to není možné, to nemůžeš udělat... Boháč se nevzteká, ale reaguje najednou velmi rozumně a snaží se zachránit situaci. Mám pět bratrů, co bude s nimi?

Najednou se ze sobce vyklube člověk, který myslí na druhé, i když na vlastní rodinu. Abraham odpovídá velmi lakonicky. Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají. Jinými slovy, máme přece Písmo, Boží slovo, které jasně vypovídá o Bohu a jeho spravedlnosti a soudu a věčném životě. Možná jako křesťané máme pocit, že bychom měli udělat něco víc než jen vydávat svědectví životem a slovem. Kdyby se ten člověk setkal s tím evangelistou a nebo kdyby zažil nějaký zázrak, pak by uvěřil.

Abraham odpovídá a říká důležitou pravdu: není už nic lepšího, než Boží slovo. Zjevení je nejlépe obsaženo v Bibli. Vždyť list Židům moudře říká: mnohokrát a mnoha různými způsoby mluvil Bůh ústy proroků, v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu. Není žádné další zjevení, není lepší cesta. Je to jediná cesta. Vzdorujme pokušení si v okamžiku krize, když nám dotyčný slovo kříže nebere, vymýšlet jiný příběh. Lži a překrucování slova dotyčného člověka do nebe nepřivedou. Falešné evangelium nám slibuje něco, co není pravda. Všechno bude snadné. Jen když uvěříš. Spraví se ti manželství a budeš bohatej a slavnej. Takových slibů je v tomto světě mnoho.

Nakonec je to ale jen iluze. Boží slovo nám ale říká něco jiného. Boží slovo nám ukazuje na skutečné bohatství v Kristu a odvádí nás od naší slávy, aby zjevilo Boží slávu v Kristu.

16,30-31 Třetí řeč
Poslední řeč v posledních dvou verších je právě rozhovor mezi boháčem a Abrahamem. Kdyby jen... Abraham opakuje již řečené. Když neposlechnou Mojžíše a Proroky, už nic nepomůže. Vždyť právě boháč je toho důkazem. On zákon sám znal, a proto se s Abrahamem nehádal. Věděl, že je to spravedlivé, že skončil v pekle, v hádu a že půjde k věčnému zatracení, až přijde čas.

Když něco děláš špatně, myslíš, že záleží na tom, kolikrát to děláš špatně? Špatné metody a špatná řešení vždy vedou ke špatným výsledkům. Když někdo neuvěří díky Božímu slovu, neuvěří ani kvůli zázrakům. Ani kdyby někdo vstal z mrtvých. A když uvažujeme v kontextu evangelií, je ironií, že jiný Lazar na jiném místě v Janovi z mrtvých vstal. Ježíš ho vzkřísil z mrtvých. 31. verš je vlastně určitou ironií a zároveň pravdivým proroctvím toho, co se mělo stát. Farizejové skutečně Krista zapřeli.

Byli to farizejové, kteří se domluvili, že odstraní důkazy, že Lazara, Ježíšova přítele zabijí. A když Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, stejně nakonec řekli, že učedníci ukradli tělo. Zázraky samotné člověka nepřesvědčí. Je třeba Boží milosti a víry, aby člověk byl přesvědčen. Nespoléhejme tedy na zázraky, kterých je všude kolem nás hodně, a přesto jen málo lidí přesvědčí. Místo toho se dívejme na Ježíše, který je naší cestou ke spasení a k věčnému životu.

Žijme pod zorným úhlem věčnosti, sub specie aeternitatis. Žijme tak, jako by tento den byl ten poslední. Každé rozhodnutí dělejme pro Boží slávu. Na každém rozhodnutí záleží. Neutíkejme někam do posmrtných úvah, ale žijme v přítomnosti, protože na ní záleží, jak pak strávíme věčnost. Věčnost se píše už nyní. Amen.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Z čeho máte největší strach?

Ze smrti 7.8% (26)
Ze života 6% (20)
Z žen 7.2% (24)
Z mužů 5.4% (18)
Z Boha 3.9% (13)
Ze ztráty kontroly 5.7% (19)
Z nedostatku peněz 4.8% (16)
Ze ztráty blízkého 5.7% (19)
Z nemoci 6.3% (21)
Že mě vyhodí z práce 5.1% (17)
Ze školy 5.4% (18)
Z šikany 3.9% (13)
Ze zvířat 4.5% (15)
Ze zvířat 5.4% (18)
Ze zvířat 4.8% (16)
Z autorit 4.8% (16)
Ze zodpovědnosti 4.2% (14)
Z totality 3.6% (12)
Z pravdy 5.4% (18)

Komentáře

1 EI EI | Web | 4. srpna 2013 v 16:20 | Reagovat

Děkuji že to tady prezentuješ :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama