Srpen 2013

Exegese Podobenství o boháči a Lazarovi II.

28. srpna 2013 v 17:12 | Grizly |  Exegeze a práce se slovníkem

Pokračování práce Exegese podobenství o boháčovi a Lazarovi I.

5 stěžejní pojmy


5.1 slovníkový


v22

thaptó[7]

11x v NZ, 6x v Lk-Sk

fyzický pohřeb

nech mrtvé pohřbít své mrtvé - Mt 8,21nn x L 9,59nn. Ty však mě následuj...

kolpos[8]

u J 13,23 a L 16,23 (en tó kolpó; en tois kolpois) - ležet u prsou... je čestné místo

srv. J 1,18 ho ón eis ton kolpon tou patros kdo odpočívá u prsou Otce.


v23

hádés, říše mrtvých[9]

V Židovském myšlení[10] je tento pojem popisem jiného světa nebo posmrtného života. Podle 4. Makabejské spravedliví, kteří zemřou, jsou přijati Abrahamem v ráji.
V helénském myšlení je to nejprve Adam, kdo sedí u bran do ráje a pekla, v židovství je nahrazen Abrahamem. Tento obraz je použitý právě v našem podobenství.



Nový zákon je speficičtejší v terminologii a je bohatší na termíny. Hlavní jsou gehenna, abyssos, hádés. Zde je použitý pojem hádés, ten je v NZ 10x, 4x ve Zj, 2x v Mt, L a Sk. Přes LXX hebr. šeol.

Více obecný pojem abyssos a specifický gehenna - místo muk

- ve Zj je hádés spojený s thanatos (smrt), Zj 1,18. jezdec na bílém koni je doprovázen Hádem (Zj 6,8). Smrt a Hádés jsou osobní představy démonů.

- V evangeliích Mt 16,18 brány pekelné je nepřemohou...

- v Ježíšově podobenství je prý hádés identický s pojmem gehenna, místem muk

- na jiných místech je ale hádés místo, kde mrtví zůstávají dočasně; Ježíš zvítězí nad smrtí a hádem, Ř 6,9, Sk 2,27.31, Zj 20,13n. Ten, kdo je občanem nebeského města nemusí se hádu bát (Zj 21,25nn, 22,14n, Gal 4,26, Žd 12,22nn).

5.2 autorský


v 19-20

ptóchos x plousios

člověk, který je donucený žebrat, chudý jako žebrák[11]


- ve SZ je žebrák pod B. ochranou (heb. dal, ebyon), může být chudý, protože je zbaven dědičných práv, SZ nařizuje zaopatřování takových chudých, anawim, pokorný zbožný; Bůh v deutero a tritoizajáši zaslibuje záchranu těmto chudým;


- v evangeliích (asi 20x) - blahoslavení chudí (L 6,20) - chudí jsou pod B. ochranou, pozor ale na teologii osvobození a marxistické výklady; Ježíš myslí eschatologické naplnění, ne třídní boj; Ježíš naráží možná na Iz 61,1n dobrá zpráva chudým;


Ježíš u některých lidí požaduje rozdání majetku pro následování (Mk 10,21), L 18,22 je extrapolací tohoto nároku (prodej vše, co máš a dej chudým).

Zajímavé paralely v jiných podobenstvích (pod. o chudé vdově...) - hodnota daru záleží na významu daru pro dárce...

L 14,12nn zpochybňuje dobré skutky na oplátku, má být slouženo chudým, kteří nemají čím oplatit (podobenství o hostině). Je to metafora pro hříšníky a celníky?

- V L 16,20.22 náboženské pochopení "chudý". Boháč je kontrast s L 6,20.24. Zacheus jako pozitivní příklad jak nakládat s majetkem (50% chudým) L 19,8.

5.3 význam slova v textu


hádés

Je možné se přít, jak to vidíme i v různých překladech a komentářích, zda je pojem hádés správné přeložit jako peklo nebo se spíše držet původního pojmu. Některé staré překlady (KJV), ale i moderní překlady (B21 a ČEP) jednoduše překládají peklo. Je pravda, že i když NZ má konkrétnější představu, jak peklo vypadá (pláč a skřípění zubů, což by mohlo odpovídat našemu podobenství, nebo naopak ohnivé jezero, což vůbec neodpovídá našemu podobenství), boháč nemůže na druhou stranu a je zde uvězněn. Text neřeší otázku, zda bude poté boháč ještě dále souzen, jen nám sděluje, že trpí (snad mučivými výčitkami ze svého pozemského života). Zda je to ale finální trest nebo ho ještě to nejhorší čeká zde nevidíme.

6 hlavní myšlenka


Boháč a Lazar žijí každý svým vlastním extrémním způsobem života, jeden bohatý a druhý chudý. Boháč ignoruje Lazara, který se touží nasytit, ale není mu to dopřáno. Jedinou útěch nachází Lazar u psů, kteří lížou jeho rány. Když oba umřou, každého čeká jiný osud. Boháče po bohatém pohřbu čeká hádés, kde je pronásledovaný mučivými myšlenkami svého svědomí, sleduje Lazara, jak je s Abrahamem. Boháč osloví Abrahama, zda by neposlal Lazara umenšit vodou jeho utrpení, ale je odmítnut. Odmítnut je i podruhé, když chce varovat své příbuzné. Rozhovor mezi boháčem a Abrahamem končí konstatováním, že i kdyby někdo vstal z mrtvých, nestačilo by to, aby se boháčovi příbuzní více starali o svůj věčný úděl.

Člověk neuvěří, ani kdyby viděl zázrak. Nejsou žádné druhé šance, vše se rozhoduje v tomto životě. To, jak žije člověk na tomto světě má podstatný vliv na to, jak stráví svou věčnost.

7 komentář


Bohatý muž si užívá svého statutu quo, zatímco kašle na potřeby žebráka Lazara. Ti, kdo žijí způsobem boháče objeví hořkou pravdu o následku znevažování základního požadavku zákona a proroků. A ti, kdo předstírají zbožnost nezmění svou cestu, ani kdyby je varovali lidé povstalí z mrtvých.[12]


Ve verši 19 vidíme boháče žijícího extravagantním životním stylem Římanů v kontrastu k chudému životnímu stylu Lazara ve v. 20. Tento kontrast ukazuje názorně, co Ježíš myslí ve svém kázání na rovině (blahoslavení chudí...) a to včetně následků. Na tomto místě radovánky jsou ukázkou bezbožnosti, ne Božího požehnání, jak to čteme např. v přísloví.

Lazar se nemůže rozhodnout změnit svůj osud, je těžce nemocný, nemůže se nejspíše ani přesunout jinam.

Nezbývá mu nic než žebrat, ale nedochází soucitu u lidí a rozhodně ne u boháče. Brána, u níž leží umožňuje, aby byl viděn těmi, kdo si všímají, ale není příliš blízko vstupních dveří, aby rušil radovánky a boháče.

Eleazar znamená Bůh pomůže a skutečně Lazar potřebuje pomoci.

Je zajímavé, že na jiném místě ve SZ (Gen 15) Abraham měl služebníka Eleazara. Zatímco na jiném místě v NZ je Lazar Ježíšovým přítelem, kterého Ježíš vzkřísil zmrtvých (Jan 11).

Ve verši 21 čteme, že se Lazar chce nasytit, podobně jako v 15. kapitole v podobenství o marnotratném synu se chce syn nasytit slupkami, které žrali vepři (15,16).

Vidíme příkrý kontrast mezi jednáním Otce, který přijímá svého ztraceného syna a mezi jednáním boháče vůči Lazarovi. Psi mohli být domácí mazlíčci (i když v této době byla tato zvířata považována za nečistá zvířata) a po jezení droptů spadlých na zem (po kterých toužil Lazar) pokračovali jezení šťáv vytékajících z ran Lazara. Docela nechutný obrázek, který dodává na šťavnatosti našeho podobenství.

Ve verši 22 vidíme řešení otázky, co bude s oběma muži po smrti. Podle WBC jde o chiasmus, který nás uvádí do posmrtného světa. Kontrastující odlišný posmrtný osud mezi boháčem a Lazarem již vidíme ve slovesech "pohřben" a "přenesli". Zatímco boháč měl nejspíše bohatý pohřeb, Lazar neměl žádný pohřeb, ale andělé ho odnesli do klína Abrahamova.

V přenesení můžeme vidět určité paralely v Enochově odchodu (Gen 5,24) nebo Elijáše (2. Kr 2,11). Podle židovské tradice se něco podobného stalo s Mojžíšem.

Lazarova přítomnost u Abrahama naznačuje blízkost, intimitu, něco podobného jako vidíme v Janovi u jídla s Ježíšem (J 13,23).

Ve verši 23 Hádés ukazuje prvotní zkušenost mrtvých s budoucím posledním soudem. Podle některých vykladačů si to můžeme představit jako polohu nahoře-dole. Boháč dole, Lazar nahoře. Boháč tedy sleduje, co se děje nad ním. Více důležitý je ale důraz na vzdálenost a požehnání Lazara oproti boháčovi. Je opravdu zajímavé, že není zmínka o Bohu, v tomto "nebi" je zmíněn jen Abraham. Pokud má jít o skutečnost samotnou, jak to tvrdí někteří vykladači, na rozdíl od přibližného popisu v podobenství, proč tu není Bůh a andělé? Toto místo se nepodobá příliš nebi, stejně jako hádés se příliš nepodobá novozákonní gehenně. Pokud to bereme obrazně jako podobenství, tak s tím není problém, protože nám podobenství ukazuje jen některé aspekty této skutečnosti - oddělení, vzdálenost, odměna a trest... Také v hořícím ohni člověka nemá tolik času na komunikaci s Abrahamem, plameny a hoření ho příliš zaměstnávají. To snad ukazuje na to, že místo v hádu snad ještě není to konečné a hrozné, co boháče čeká.

Hodně zajímavý je verš 25, který prakticky znázorňuje řeč na hoře (L 6,24) "běda vám bohatým...". Na tomto podobenství vidíme na praktickém příkladě, co se stane, až Ježíšova slova dojdou naplnění. Běda vám je prakticky ukázáno na boháči a blahoslavení jsou prakticky ilustrováni blízkostí Lazara s Abrahamem, v jeho náruči jsou utěšeni.

Verše 27 a 28 ukazují velmi typicky lukášovským způsobem (tak to tvrdí WBC) jak vypadá přímluva za rodinu. Nedozvídáme se více o rodinných vztazích boháče, jen že má 5 bratrů.

Je možné, že jeho bratři žijí v jednom domě a Lazara poznávají, možná dokonce vědí o jeho smrti a kdyby ho viděli, tak by ho poznali a byli šokováni a snad by vzali varování vážně, to je alespoň zdá se v pozadí boháčovy přímluvy k Abrahamovi. Poslové ze záhrobí mají místo nejen v řecké literatuře u Platóna (Ústava 10.614D), ale také v židovské litaratuře, např. vyvolání Samuela Saulem (1. Sa 28,7-20). Je tu krásně vidět, že si je boháč vědomý své morální zodpovědnosti za svůj osud, žel až v posmrtné realitě, kdy už je příliš pozdě.

Verš 29 "Zákon a proroci" je podle WBC židovský idiom, ale spojení "Mojžíš a proroci" je typicky Lukášova formulace. Boháč žádá speciální zacházení pro své bratry, ale Abraham mu nevyhoví. Už mají všechno, co potřebují. Bůh zjevuje svou vůli jasně těm, koho to zajímá.

V 30. verši říká pesimista Abraham, že ani dramatická návštěva z mrtvých, z jiného světa by nepomohla k obrácení bohatých bratrů.

Pokud Mojžíš a proroci znamenají značný posun ve zjevení Boží vůle člověku, je otázka, jakou roli v tom hraje Ježíš a zjevení, které on přináší, to je otázka, kterou tento text může přinést.

V 31. verši vidíme paralelu s Ježíšovým vzkříšením. Ani Ježíšovo vzkříšení nepřesvědčí ty, kdo jsou v našem podobenství boháčovými bratry. I když Ježíšovo zjevení jde dále a přináší více než Mojžíš a proroci, nebude lidem, co nezkoumají svoje cesty, k ničemu, protože mají zatvrzelá srdce k Božímu hlasu, jak tvrdí WBC (např. Sk 7,51nn). Takoví lidé nebudou reagovat na službu Jana Křtitele (L 7,29-39), ani Ježíšovu. Podle Lukáše v našem kontextu můžeme v takových lidech poznat farizeje, Ježíšovy protivníky, kterým brání v obrácení láska penězům (L 16,14n).


Závěr

Podobenství o boháčovi a Lazarovi je v kontextu užívání a zneužívání bohatství (L 16,1-31), kde toto podobenství tvoří určité vyvrcholení, zvláště v soudu nad boháčem. Je určitým vyvážením trojice obrazů o ztracení a nalezení v L 15, kde byl příběh o marnotratném synu vyvrcholením 15. kapitoly. Naše podobenství je varováním před sobectvím a před v sobě nasyceným životem.

Boháč vlastně nedělal nic zvláštního, byl typickým zástupcem své skupiny, formovaný konzumem Římské říše. Zatímco mohl být mecenášem a sponzorem, stal se z něho poživačník, užíval si svého pozemského života co mohl. Lazar byl hned u jeho vrat, přesto nedosáhl na drobty padající ze stolu boháče. Jeho jméno značí Boha, který se zastává takových lidí, kteří si sami nepomohou ani nemohou pomoci.

Podobenství nás učí semitskému přísloví: "nejen zchlazení jazyka kapkou vody, ale dost vody na uhašení mučivé žízně" (WBC). Boháč se sice domáhá milosrdenství, ale přichází jak se říká, s křížkem po funuse. Nezměnitelnost Božího rozhodnutí otevírá také otázku očistce. Je nějaká druhá šance? Pokud jsme otevření, toto podobenství tuto lákavou a svůdnou představu dvakrát nepodporuje, právě naopak.

Boháč již měl svou odměnu (L 6,24), na Lazara odměna teprve čeká. Snad nás podobenství učí, že Bůh nezůstane nikomu nic dlužen. Boháč se o tom na vlastní kůži přesvědčil, kdyby mohl žít znovu, jak je to naznačeno v moderních filmech, býval by se rozhodoval jinak.

Boháč se domáhá milosrdenství pro své bratry, ale dovídá se, že Boží slovo je dostatečné. To je spojnice s naší realitou. Podobenství nás učí, že Boží slovo, evangelium, Mojžíšův zákon a proroci lidem stačí, aby přezkoumali své cesty a obrátili se k Bohu. Nikdo z jiného světa, ani marťani, ani lazaři, ani andělé nepřesvědčí lidi, kteří jsou uzavření Božímu hlasu, že jdou špatně a že musí změnit svou cestu.

Exegese Podobenství o boháči a Lazarovi I.

28. srpna 2013 v 17:11 | Grizly |  Exegeze a práce se slovníkem


1 Text Podobenství o boháčovi a lazarovi

(ČEP s důrazy) Byl jeden bohatý[1] člověk, nádherně a vybraně se strojil (do purpuru a kmentu)[2] a den co den skvěle hodoval. U vrat jeho domu lehával nějaký chudák, jménem Lazar, plný vředů, a toužil nasytit se aspoň drobty, které spadly[3] se stolu toho boháče; dokonce přibíhali psi a olizovali jeho vředy. I umřel ten chudák a andělé ho přenesli do klína Abrahamova[4]; zemřel i ten boháč a byl pohřben.
A když v pekle4 pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara. Tu zvolal: 'Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni.'
Abraham řekl: 'Dítě[5], vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života, a Lazarovi naopak všeho zlého. Nyní on se raduje a ty trpíš. A nad to vše je mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo - i kdyby chtěl, nemůže odtud k vám ani překročit od vás k nám.' Řekl: 'Prosím tě tedy, otče, pošli jej do mého rodného domu, neboť mám pět bratrů, ať je varuje, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk.' Ale Abraham mu odpověděl: 'Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!' On řekl: 'Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých[6], budou činit pokání.' Řekl mu: 'Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.'"

2 Kontext

2.1 historický

Předpokládejme, že celek Lukášova evangelia napsal jako historickou verzi pro řecké posluchače společník apoštola Pavla, historik svého druhu, který pocházel ze Syrské Antiochie, lékař Lukáš v 70.-80. letech 1. století n.l buď z Říma, Cesareje nebo jiného místa. Je psán vzdělaným řeckým čtenářům, to můžeme usoudit z dedikace Theofilovi, podle tehdejších zvyklostí a z voleného vytříbeného jazykového a literárního stylu.
Jelikož naše podobenství nemá paralelu v kanonických evangeliích, podívejme se na některé historické paralely mimo biblický text, které předcházely tomu biblickému. Podle Mrázka6 a také kvalitních biblických komentářů (Word Biblical Commantary)7 se jedná o 3 paralely, egyptskou, židovskou a řeckou.
Egyptská paralela ze 4. stol. př.Kr. počítá s příbehem o otci a synovi, kteří jsou společně svědkové dvou pohřbů, bohatého a chudého člověka. Syn, aby přesvědčil svého otce, bere jej na exkurzi do podsvětí a v podsvětí vidí reverzi událostí na tomto světě, chudák, který je spravedlivý, je odměněn, zatímco boháč, který je potrestán za své špatné činy, je petlicí ve dveřích a prožívá trápení ve formě píchání do oka. Je zajímavé sledovat některé paralelní prvky v biblickém vyprávění, jednak je to odměna a trest u Lazara a boháče, pak je to pohřeb (u biblického příběhu má pohřeb jen boháč) a take samotné postavy.
Druhou paralelou je židovská verze příběhu. Jde o příběh o boháči a zbožném, leč chudém rabínovi. Boháč udělá jeden dobrý skutek, a tak se mu dostane bohatého pohřbu, rabín si jednou špatně navlékne modlitební řemínky a za to má chudý pohřeb. Podobenství pokračuje v očekávaných konturách coby inspirace příběhu od Tantala, boháče trýzní žízeň a když se chce napít, voda mu vždy uhne a chudý rabín si užívá v ráji (že by klíně Abrahamově?) na břehu vod živých.
Třetí paralelou je verze od Lukiana ze Samosaty, stoicko-kynického filosofa o chudém ševci a boháči Eukratovi nebo tyranovi Megapenthovi. Chudák umírá uprostřed práce, tyran je otráven uprostřed hostiny. Oba jsou pak převezeni převozníkem do podsvětí, chudák skončí u řeky zapomnění Léthé a zatímco tyran je nucen neustále vzpomínat.
V čem se podobenství odlišují od toho biblického je Lukášův zájem o lidský postoj k použití/zneužití majetku.
Je sice zajímavé sledovat, jak tyto historické paralely tvoří pozadí pro biblické podobenství, jak mohli posluchači Ježíšových podobenství porovnávat tyto verze mezi sebou a jak je mohl Ježíš překvapit originální verzí, ale nepomůže nám to příliš v určení hermeneutického klíče evangelijního podobenství, proto se podívejme na historický kontext z hlediska biblického vyprávění, když budeme předpokládat, že události jak jsou popsány v Lukášově historickém narativu odpovídají situaci, kdy byl příběh povězen.
Pokud uvažujeme v kontextu vyprávění, Ježíš mluví nejprve v 16. kapitole s učedníky a vypráví jim podobenství o nespravedlivém správci. Končí své vyprávění poučením a pak vyvažuje své kontroverzní podobenství statí o majetku. Kdo není věrný v malé, jak bude věrný i ve velkém? Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům, Bohu i majetku. To už ale zaslechnou farizeové, kteří měli rádi peníze (verš 14). Pak pokračuje dvěma pasážemi, které nezapadají do kontextu použití/zneužití peněz, výroky o zákonu a pasáž o rozluce, kde kritizuje farizeje za jejich pokrytectví, kdo si vezme jinou manželku, cizoloží (verš 18). Pak pokračuje a plynule navazuje na verš 15 podobenství o boháči a Lazarovi. Vyprávění podobenství, které říká farizejům, končí logicky veršem 31 - neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých. Na to navazuje plynule řeč k učedníkům v kapitole 17,1-3 o svodech. Je otázka, jakou funkci má 16,16-18.

2.2 knihy

Z kontextu předchozí kapitoly 15 vidíme nastolení tématu peněz (podobenství o ztracené minci a synu, který promarní všechen majetek, ale už v kapitole 14 vidíme náznaky, ve verších 28-33 vidíme Ježíše vyprávět dva příběhy, o věži a o dvou králích, kde si čtenář má spočítat náklady). V 16. kapitole vidíme toto téma ještě zřetelněji, podobenství o nepoctivém správci nám ukazuje, jak si člověk získává přátele pomocí nespravedlivého mamonu a Lukáč pokračuje statí o majetku, člověk nemůže sloužit dvěma pánům, Bohu a majetku… Další zajímavý svorník může tvořit literární zájem Lukáše o chudé. Známý rozdíl v kázání na hoře a na rovině v detailu "blahoslavení chudí/duchem" je krásně ilustrován na diskusi, proč že vlastně skončí boháč a lazar tam kde skončí? Je to proto, jak bychom jako ti správní evangelikální křesťané chtěli, že se skutečně jednalo o to, že boháč neprokázal milosrdenství Lazarovi a Lazar byl vlastně ten správný věřící a byl srdcem obrácený v Krista? To nám ale podobenství naneštěstí neříká. Pokud uchopíme podobenství jako celek a umístíme ho do tématu správné zacházení s majetkem, podobenství zbavíme ohrožujícího hrotu. Pokud ale podobenství uchopíme v souvislosti s tématem Ježíš Spasitel chudých a pokorných, příběh získává provokativní rysy a z posluchačů a exegetů se rázem stáváme farizeji, kteří mají problém se samospravedlností (viz verše 16-18). V jaké malé věci byl totiž věrný Lazar? A v jaké malé věci nebyl věrný boháč? (verš 10)…

2.3 Písma

Podívejme se nyní na intertextualitu v rámci kánonu NZ a dvou evangelií. Zajímavou spojnicí je příběh o vzkříšení Lazara v Janovi 11. Téma vzkříšení je něco, čím vrcholí poznámka Abrahama v podobenství (verš 31) a která je i kritickým komentářem Ježíše k farizejům. Je tato poznámka utroušena ze znalosti příběhu o vzkříšení Lazara? Co bylo dřív, vejce nebo slepice? Říká to Ježíš poté, co vzkřísil Lazara z mrtvých? Říká to jako prorok? Nebo je to důmyslná kompozice Lukáše, který zpracovává látku, kterou již zná z úst vyprávění očitých svědků? Pokud vyjdeme z tradiční datace evangelií, 70. léta pro Lukáše a 90. léta pro Jana, tak vyloučíme ovlivnění Lukáše Janem. Ale pokud se události staly v 30. letech, pak je jistě možné, že oba autoři zpracovávaly tytéž příběhy, tak proč ne? Další zajímavou spojnicí v kánonu NZ jsou peníze. Když promítneme tuto linii do celku vyprávění Lk-Sk, najdeme další texty jako je Sk 2,21-47, kde první křesťané prodávali svůj majetek a měli vše společné a rozdávali podle toho, jak kdo potřeboval a byli všemu lidu milí. Ve světle toho je podobenství o boháči a Lazarovi určitým varovným příběhem a povzbuzení na cestě víry. Majetek má sloužit společnému celku, ten, kdo má hodně (boháč) se má podělit s tím, kdo má málo (Lazar). Tato perspektiva maže dříve nastíněnou, zlý boháč a spravedlivý chudák, kde už není důraz na bohatý-chudý, ale zlý-spravedlivý. A co třeba příbeh o Ananiášovi a Safiře ze Sk 5? Nejednali Ananiáš a Safira v intencích boháče? Konec je podobně ostrý. Nekončí peklem, ale jen smrtí, ale stejně je hodně radikální.

3 žánr


Při určování žánru máme dvě hlavní možnosti, buď jde o podobenství, to je rozšířenější názor, a nebo jde o historický příběh.
Pro první možnost jsou renomované komentáře jako Word Biblical Commentary, z českých např. autoři poznámek Jeruzalémské Bible, autoři speciálních úvodů do NZ, např. Úvod do NZ, Tichý, totéž najdeme v nadpisu ČEP, stejný názor mají pomůcky typu Průvodce Biblí; NIV Bible companion a další. Pro tuto variantu svědčí i historický skutečnost, že se příběh vyprávěl v jiných kulturách (egyptské, židovské i řecké) a tam šlo o podobenství. Dává smysl, že Ježíš na toto známé podobenství vytvořil variantu.
Někteří jiní vykladači zastávají opačný názor, že jde o historický příběh. Argumentují tím, že příběh odkazuje na skutečné postavy, např. Lazar, Abraham. Pro tento názor např. Lukášovo evangelium, Gooding, str. 227; The New Testament, Recovery version, pozn. 19.1, str. 322
Tito autoři též argumentují, tak, že v podobenství nejde o přesný popis skutečnosti, ale o odkaz na tuto skutečnost, ale v tomto případě jde o samotnou skutečnost (např. peklo).
Osobně se přikláním k vykladačským tradicím, které považují text o boháčovi a Lazarovi za podobenství. Argumentaci v uvedených zdrojích, které jednoznačně odmítají, že nejde o podobenství nepovažuji za jasnou nebo logicky koherentní. Podobenství mi přijde dostatečně podobné jiným lukášovským podobenství (např. podobenství o nepoctivém správci ve stejné kapitole nebo podobenství o marnotratném synu v 15. kapitole... také mohlo jít o skutečný příběh, ale žánrově s ním pracujeme jako s podobenstvím) a stále mi přijde, že je rozdíl mezi historickým vyprávěním a tímto textem. Lukáš je konečně historik a v jeho evangeliu najdeme mnoho historického materiálu, od narození Ježíše až po jeho ukřižování, kde si autor dá velmi záležet, aby nám sdělil, že v tomto případě nešlo o podobenství, ale o historickou skutečnost.
Lazar sice mohla být historická postava, ale při interpretaci stejně vykladači (dokonce i ti, kdo považují text za historický příběh) používají Lazara symbolicky jako prototyp člověka, který je závislý, zatímco s boháčem pracují jako s nezávislým člověkem. Argumentace peklem jako historickým místem mi nepřijde také moc nápomocná. Ano, peklo (v tomto případě hádés a ne gehenna) věříme, že je skutečné místo, ale to ještě neznamená, že nejde o podobenství. Zkrátka zastánci identifikace žánru jako podobenství mi přijdou koherentnější v argumentaci a při interpretaci tato možnost dává větší smysl.

4 struktura

Možností členění je více, např. JB má toto:
19-22.23-26.27-31 zdá se podle tématu (život a smrt boháče a Lazara, život v Hádu, pokání bratrů). Nebo NA, ČSP a ČEP má souvislý text. Mrázek člení text takto: 19-21.22-24.27-31, z tohoto členění si beru určité poučení (rozdělení na dvě scény). Anglosaský NIV člení text podobně: 19-21.22-24.25-26.27-28.29.30.31 (toto členění nás upozorňuje na detail v druhé scéně: pozorně sleduje dialog na onom světě mezi boháčem a Abrahamem).
Text se zdá skládá ze dvou scén, jedna je na tomto světě a druhá je na onom světě.
Každá scéna rozvíjí vlastní děj a další témata. První scéna ukazuje kontrast mezi životem boháče a Lazara. Druhá scéna se odehrává na onom světě. Po uvedení scény následují tři řeči uvedené stejnou frází "Otče Abrahame".
1. 16,19-21 boháč a Lazar na tomto světě
Jak jsem naznačil ve schématu níže, verše 19 a 20 kontrastují život boháče a Lazara. Už z prosté délky textu vidíme určitou asymetrii, o boháči se toho dovídáme méně než o Lazarovi, o tom text mluví poněkud více osobně (utrpení, jméno). O boháči víme jen to, že je bohatý a že se nádherně a vybraně strojil každý den. Více detailů dávají jiné překlady a originální text (purpur a kment v 19 v KP), viz první část práce - text.
19 Byl jeden bohatý člověk, (anthrópos de tis én plousios)
nádherně (porfyran)
a vybraně (kai bysson)
se strojil (kai enedidousketo)
a den co den (kath' hémeran)
skvěle hodoval. (eufrainómenos lamprós)
20 U vrat jeho domu
lehával nějaký chudák,
jménem Lazar,
plný vředů,
21 a toužil nasytit se
aspoň tím,
co spadlo se stolu toho boháče;
dokonce přibíhali psi
a olizovali jeho vředy.
2. 16,22-31 boháč a Lazar na onom světě
16,22-23 pohřeb boháče a Lazara
22 I umřel ten chudák
a andělé ho přenesli k Abrahamovi;
zemřel i ten boháč
a byl pohřben.
23 A když v pekle pozdvihl v mukách oči,
uviděl v dáli Abrahama
a u něho Lazara.
3. 16,24-31 Otče Abrahame!
Zde jsem rozdělil rozhovor mezi boháčem a Abrahámem do třech řečí. Řeči lze vysledovat podle spojení řekl mu, výrazněji je to vidět v řeckém textu, kde je fráze "eipen de", jen jednou "legei de". Zajímalo mě také oslovení "Otče Abrahame", čímž jsou řeči třikrát uvedeny. Jiná možnost by byla členit dialog podle odpovědi Abrahama. Přišlo mi logické rozdělit text prvním způsobem, protože boháč je iniciátorem rozhovoru. Ve verši 23 boháč pozvedá oči a vidí Abrahama a Lazara a ve v. 24 zvolá (eipen): "Otče Abrahame...". Abraham odpovídá ve v 25 (eipen de). Boháč pokračuje ve v. 27 (eipen) a Abraham opět odpovídá ve v. 29 (legei), pak následuje poslední řeč, opět začíná boháč ve v. 30 (de eipen) a Abraham odpovídá ve v. 31 (eipen de). První řeč je podstatně delší, Abraham obšírně vysvětluje, proč není možné vyhovět žádosti boháče (1. není to fér, 2. propast). Druhá řeč je lakonicky stručná. Zdá se až, že boháč skočí do řeči Abrahamovi, protože začne třetí řeč: "ne tak Otče Abrahame, ve v. 30 "ho de eipen, ouchi, pater Abraham, all' hean...", fráze se změnila z "eipen de" na "ho de eipen". Abraham odpovídá ve v. 31 formálně stejně (eipen de), a tím zamítá žádost boháče ze dvou důvodů (1. mají Mojžíše a proroky (v druhé řeči v. 29) a 2. nebudou přesvědčeni ani kdyby viděli někoho zmrtvýchvstalého (v třetí řeči v. 31).
16,24-26 První řeč
24 Tu zvolal (eipen):
'Otče Abrahame (pater Abraham),
smiluj se nade mnou
a pošli Lazara,
ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě
a svlaží mé rty,
neboť se trápím v tomto plameni.'
25 Abraham řekl (eipen de Abraham):
'Synu (doslova dítě = teknon), vzpomeň si,
že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života,
a Lazarovi naopak všeho zlého.
Nyní on se raduje a ty trpíš.
26 A nad to vše je mezi námi a vámi veliká propast,
takže nikdo - i kdyby chtěl,
nemůže odtud k vám
ani překročit od vás k nám.'
16,27-29 Druhá řeč
27 Řekl (eipen de):
'Prosím tě tedy, otče,
pošli jej do mého rodného domu,
28 neboť mám pět bratrů,
ať je varuje,
aby také oni nepřišli do tohoto místa muk.'
29 Ale Abraham mu odpověděl (legei de):
'Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!'
16,30-31 Třetí řeč
30 On řekl (ho de eipen) :
'Ne tak, otče Abrahame (pater Abraham),
ale přijde-li k nim někdo z mrtvých,
budou činit pokání.'
31 Řekl mu (eipen de):
'Neposlouchají-li
Mojžíše
a Proroky,
nedají se přesvědčit,
ani kdyby někdo vstal z mrtvých.'"

Zážitky z MHD

9. srpna 2013 v 22:07 | Grizly |  Úvahy a komentáře
Mám mnoho zážitků z hromadné dopravy. Většina těch, co si pamatuju jsou negativní.

Velmi rád sleduji tváře spolucestujících. Ptám se, kam cestuje ten mladý muž se sluchátky na uších?
Quo vadis, člověče? Do školy? Do práce? Ze školy, z práce? Ze školy do práce a z práce do školy? Mrtvá hra se slovy.
Jakou hudbu poslouchá je poznat z rytmického tuc tuc tuc. Ale nepozoruji štěstí a radost v jeho obličeji. Nebo paní se psem... Lidem v mhd často chybí duše, obličej s povadlým a strnulým výrazem.

Často vnímám jen šedou masu nebo určitý tvar proudu lidí. To je nejhorší, nevnímám většinou jednotlivé lidi, ale proud fotonů... Všichni pospíchají, zapomínají na dobré vychování a snaží se procpat co nejrychleji do místa určení...

Nejhorší je přestupovat v metru na Florenci. Jednou jsem málem dostal na hubu, když jsem omylem narazil do jednoho pána. Říkám si vážně, kam všichni tolik pospíchají? Jinak mám rád mhd a metro obzvlášť, protože je rychlé a efektivní. Říkám si někdy, proč chce někdo ukončovat svůj život skokem do metra? Tak hnusná smrt a říkám si, co je k tomu vede?
Dnes mi to moc nejde...

Svoji postmoderní večerní úvahu zakončím citátem z knihy kazatel...
Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí.
Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění, z toho, jak se pod sluncem pachtí? (Kaz 1,2-3)

Možná by bylo lepší žít na malém městě bez mhd. Rád jsem na místech a ve městech, které můžu přejít chůzí do 20 minut.

Kam se poděly doby, kdy cestoval Ježíš po Palestině? Lidé byli schopni ujít desítky kilometrů pěšky...
Dnes sice nacestujeme desítky kilometrů (možná stovky) každý den, ale má naše cesta smysl jako v dobách dřívějších?

kázání o hostinách L 14,15-24

9. srpna 2013 v 21:31 | Grizly |  Kázání
Milí Kristovi přátelé, přeji vám požehnané ráno. Máte rádi oslavy? A co svatby? Vzpomínáte na den, kdy jste řekli svému partnerovi ano? Možná už je to nějaká ta sobota... My s manželkou budeme brzy slavit naše 4. výročí, oba se na to těšíme. Text, který jsem pro tuto neděli vybral má se svatbou něco společného. Podobenství ze 14. kapitoly Lukáše se nazývá velká hostina. V protějšku 22. kapitole Matouše je to ještě větší hostina, král zve šlechtu na svatbu svého syna. V našem textu jsme trochu ve skromnějších podmínkách. Možná znáte situaci, kdy maminka volá: oběd! Tatínek si dodělává něco v dílně, Pepíček si hraje s legem a Anička ukládá spát své panenky. A maminka čeká a čeká a nikdo nepřichází. To je asi situace našeho podobenství. Pán Bůh zve nás lidi na oslavu, ale my lidé máme příliš mnoho jiných věcí na práci, takže na pozvání nedbáme. A maminka se zlobí... Než se podíváme na podobenství podrobně, sledujme na chvíli souvislosti 14. kapitoly Lukáše.

Ježíš přichází do města. Jeden z předních farizejů pozve Ježíše v sobotu na hostinu. Ta je zdá se narychlo zimprovizovaná na Ježíšovu počest. Neví se, kdo přijde, ale zdá se, že to bude hodně zajímavé setkání. Farizejové čekají, co bude Ježíš dělat.

Je tu člověk postižený vodnatelností. V břišní dutině toho člověka se hromadí tekutina a hrozí, že umře. Ježíš položí otázku, zda je možné uzdravit v sobotu, když je někdo v ohrožení života. Pak nemocného uzdraví a zdůvodní své jednání tak, že dokonce v případě ohrožení života zvířete je správné uzdravit, natož v případě ohrožení života člověka. A pak už pokračuje náš příběh. Ve 14. kapitole Lukášova evangelia máme dokonce 2 podobenství. Jedno od 7. verše a druhé od 16. verše. Od 7. verše Ježíš pozoruje, jak se postupně na rychlo svolaná hostina zaplňuje. Na hostině nejspíš není zasedací pořádek, protože se předem nevědělo, kdo přijde, proto nastává trochu chaos, kdo si kam sedne. Lidé se vzájemně značkují, kdo je důležitější a vyměňují si místa. Ježíš jako čestný host nejspíše sedí na důležitém místě v předu a může to vše dobře pozorovat. Přitom vypráví situační podobenství o tom, jak se má člověk na hostině chovat. Alespoň zdánlivě. Na první poslech zní docela banálně. Nesedej si dopředu, protože můžeš být vyhozen dál... Je docela zajímavé sledovat, jak se tato tradice přenesla do kostela. Nebo do školy. Platí ale obráceně. Málokdo si chce sednout dopředu, většinou si lidé v kostele chtějí sednout dozadu, to samé platí o škole.

Pak může nastat legrační moment, kdy paní učitelka vyhodí studenta ze zadní lavice a posadí si ho dopředu.

Pamatuju si, když jeden náš učitel na průmyslovce řekl: Frantíku, padej z té zadní brázdy a sedni si dopředu. Kluk byl celý ztuhlý, tak na něj začal učitel křičet, než kluk zareagoval. Je to zvláštní jev, když jsou první dvě řady prázdné a přitom je kostel namačkaný...

Povrchně to vyznívá tak, že když jsi na svatbě a nemáš-li tu čest být svědkem, rodičem nebo kazatelem, je lepší si sednout dozadu, nebo se můžeš dostat do trapné situace, že tě někdo posadí dál. Docela moudré poučení Ježíš zdůvodňuje známým principem nahoru-dolu: kdo se povyšuje, bude ponížen a kdo se ponižuje, bude povýšen. Hostiteli pak Ježíš řekl nečekanou větu, která přichází trochu jako blesk z čistého nebe: Nezvi na oplátku, ale pozvi ty, kdo ti to vrátit nemohou, pak budeš mít odměnu u Boha. Asi to znáte. Pozvete přátele na oběd a než se nadějete, už slyšíte: to byl výborný oběd, příště vás zveme k nám. Možná znáte doporučení na neděli od Komenského, abychom zvali na oběd chudší bratry a sestry ze sboru a abychom pamatovali na nemocné... Ježíš říká: nezvi ty, kdo ti to vrátí, ale pozvi ty, kdo ti to vrátit nemohou.



Je zřejmé, že Ježíš nevyprávěl nějaké banální podobenství o tom, jak se máme chovat na hostinách a oslavách a koho máme zvát a koho ne. Není to jen nějaké etiketa hostitele. Jak asi od doktora Lukáše čekáme, podobenství má mnohem hlubší smysl.

Myslím, že toto podobenství je geniální příběh pro dnešní dobu. Má s dnešní dobou mnoho společného. Žijeme v čase velkých sociálních rozdílů. Zatímco jedni mají hodně, druzí nemají skoro nic. Neustále v novinách či televizi nebo na internetu čteme články v souvislosti se sociální nespravedlností. Obzvláště kuriózní byl článek o zneužití 17 bezdomovců ke zpronevěře 1.5 miliónů korun.

Podobenství o hostině je pro nás nádhernou ilustrací toho, čím může být v dnešní době církev. Církev je jedna z mála institucí, kde nehrají významnou roli sociální rozdíly. Když se podíváme na jakoukoliv organizaci ve světě, všude je velký rozdíl v postavení lidí. V restauraci je velký rozdíl mezi manažerem a začínajícím brigádníkem. Ve firmě je obrovský rozdíl mezi uklizečem a generálním ředitelem. V nemocnici je velký rozdíl mezi zdravotní sestrou a doktorem. Ve škole je také rozdíl mezi školníkem a ředitelem. A to nejen ve velikosti platu, ale v postavení a funkci.



Uvažme úžasnou milost, kterou máme od Pána: bohatí a chudí v jednom kostele. Bohatí a chudí u stolu Páně. Nezáleží na našem postavení, všichni jsme si rovni před Bohem. Alespoň tolik ideál. Podívejme se optikou bohatých a chudých na naše podobenství.

Jeden z hostů správně pochopil, že Ježíš nemluví o etiketě stolování.
"Blaze tomu, kdo bude jíst chléb v království Božím."

Věřím, že verš 15 nám dává klíč, jak můžeme chápat celé podobenství. Je to spojnice mezi dvěma podobenstvími ve 14. kapitole. Je to zároveň ukazatel na Ježíšovo vyučování dříve v 6. kapitole. Blahoslavení chudí, neboť jejich je království Boží. Kdo je totiž tím, kdo bude jíst u stolu v Božím království? Záleží tu na majetku? Záleží na tom, kdo má a kdo nemá? Záleží tu na schopnostech a postavení ve společnosti? Paradoxně může být majetek, schopnosti, hrdost a postavení někdy překážkou.

Příběh začíná velmi srozumitelně. Někdo významný pořádá velikou večeři a pozve mnoho lidí. V antickém světě bylo zvykem zvát hodně dopředu a to ještě dvakrát. Jednou velmi dlouho dopředu a pak přišlo ještě krátké upozornění, že hostina je připravená.

Je čas přijít. Dnes bychom to mohli přirovnat k nějaké velké oslavě narozenin, třeba nějakého významného jubilea nebo právě k dříve zmíněné svatbě. Takové slavnosti se plánují i na měsíce dopředu a pak se jen potvrdí, že se opravdu konají. Na této oslavě nesmí chybět přátelé a rodina. Jak bychom asi očekávali, přátelé a rodina pozvání přijmou. Co je ale překvapivé, i když pozvání prve přijali, později nechtějí přijít, a proto se vymlouvají. 18. verš je docela šokující: doslova je zde napsáno: všichni se jako jeden vymlouvali. Slyšíme zde tři příklady výmluv: pole, voly a manželka.

Na první poslech zní všechny výmluvy velmi rozumně. Něco mi do toho přišlo, nezlob se. Nevím jak vy, ale už jsem to několikrát zažil, teď myslím ze strany hostitele. Uspořádal jsem oslavu, přátelé řekli, že rádi přijdou a pak jsem se na poslední chvíli dozvěděl, že skoro nikdo nepřijde. Funguje to asi takto: Nejdřív dotyčný slíbí, že přijde nebo něco udělá. A pak ticho po pěšince. To je asi ta nejhorší část tohoto jednání. Nic neřekne. Kdyby řekl, promiň, nepřijdu. Kdyby to řekl týden dopředu, tak se nic neděje. Lidově se tomu říká hrát mrtvého brouka.

Vy se slibem počítáte a všechno zajistíte a pak den předem nebo dokonce hodinu před setkáním se dovíte, že lidé nepřijdou. Dokážu si dobře představit, že byl hostitel naštvaný a zklamaný. Ale tohle pozvání bylo mnohem větší než to moje:) Bylo to oficiální pozvání, vážení lidé potvrdili svou účast a pak na poslední chvíli odmítli přijít.

V 5. století před n.l. se vyprávěl příběh o ambiciózním výběrčím daní, který pozval aristokracii na večeři, aby se dostal do vyšších kruhů, ale byl hrubě podveden. Nakonec aby jídlo nepřišlo nazmar, pozval chudé. Ježíš tedy mohl navazovat na známý příběh a ukazuje na něm Boží jednání.

Ve všech třech případech jsou výmluvy hloupé. Když si někdo koupil pole, už věděl, co kupuje a nepotřebuje se přesvědčit, zda koupil zajíce v pytli. Minulý čas nám jasně říká, že už to ví. Druhá výmluva je hodně podobná. Někdo si si koupil zvířata a chce je vyzkoušet. Přece si je ale vyzkoušel předem, ne? Den to počká... Třetí výmluva je absurdní. Tam už se host ani neomlouvá. Oženil jsem se a chci si užít své ženy, proto nemůžu přijít.
U takového člověka dojdete k závěru, že pro něho nejste důležití, že má něco důležitějšího.
Není to o tom, že by nemohl, ale prostě nechce.

Navíc hostitel od svých hostů nic nechce. Nechce jim nic vzít, ale chce jim něco dát. Není to služba či povinnost. Je to oslava, hostitel chce svým hostům udělat radost. Proč se vymlouvat v takovém případě?

Mnozí lidé dnes říkají, nemám čas číst Bibli a chodit do shromáždění, protože mám moc práce. Musím vydělávat peníze. A pak peníze utratí za zahraniční dovolenou nebo za nové auto. Je zbytečné vysvětlovat, že ztišení s Bohem a společenství není časová ztráta, ale je to zisk. Naopak nás to obohatí o něco, co nám práce nikdy nemůže dát. Je zbytečné vysvětlovat, že den odpočinku je něco, co nám dává a ne něco, co nám bere. Je to radost a ne povinnost.

Když se vrátíme k podobenství, ve verši 21 se hostitel naštve, ani se mu nedivím. Je ale zvláštní, že na rozdíl od Matouše, kde král šlechtu, která odmítne přijít, prostě zahubí, u Lukáše vidíme překvapivou reakci hostitele. On svůj hněv změní v další pozvání. Nechá být ty, které pozval a místo nich narychlo pozve další.

Kdo jsou ti, které pozve?
Hostitel říká ve v. 21: přiveď sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé.
Chudí, zmrzačení, slepí a chromí ukazují vlastně k Ježíšově poslání. Ježíš přišel zachránit nemocné, samotné, chudé a zkrátka ty, kdo jsou v očích tohoto světa bezcenní. Pánu Bohu záleží na každém člověku a zvláště na těchto lidech.

V Lukášovi 4,18 čteme citát z proroka Izajáše: Duch Hospodinův jest nade mnou: proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst, poslal mě, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku... Podobně čteme v blahoslavenstvích v 6. kapitole, blahoslavení chudí, neboť vaše je království Boží. Chudí, zmrzačení, slepí a chromí mají jednu společnou vlastnost. A tou je závislost na druhých. Zmrzačení, slepí a chromí se navíc na oslavu ani nemohou dostat sami. Potřebují na hostinu přivést.

Podobenství o hostině je krásnou ukázkou toho, jak jedná Pán Bůh. Ukazuje své milosrdenství těm, kdo jej potřebují nejvíce.

Klíčovou otázkou ale je: kdo je vlastně chudý, zmrzačený, slepý a chromý?
Když nasloucháme pozorně, vidíme, že chudí, zmrzačení, slepí a chromí jsme vlastně všichni, kdo touží po záchraně a chtějí následovat Krista.

Bůh je dobrý a zve všechny lidi k pokání a k víře a k jednomu stolu. Tou hostinou je vlastně svatba Beránkova. V tomto podobenství je to ale úplně jinak než jsme zvyklí. Církev tu není v pozici pozvaných v prvé řadě nebo dokonce ve výhradní roli nevěsty. Církev je v tomto podobenství v roli těch, kdo si pozvání nijak nezaslouží, ale je tu pozvaná díky Božímu milosrdenství. Je tu z Boží milosti a soucitu Hospodina k slepým, chromým a chudým.

Podobenství je výzva k nám, abychom zapomněli na sebe a svoje ego a status quo a uvědomili si, že jsme spaseni jen z Boží milosti. Není to pro naše zásluhy a pro to, jak jsme úžasní. Je to naopak: my jsme obrazně ti, kdo jsou zváni v druhé vlně jako ti slepí, kteří nevidí a sami by na hostinu cestu nenašli. My jsme těmi, kdo jsou chromí nebo všelijak zmrzačení, a tak bychom sami do Božího království nedošli. Je to úžasné pozvání pro každého z nás ke kulatému stolu, kde nejsou hrany ani strany a vzdálenost od středu je vždycky stejná.

Ježíš nás má rád a chce nás u Jeho stolu. Jsi připravený Jeho pozvání přijmout i dnes?

Amen.

kázání o boháči a lazarovi

4. srpna 2013 v 16:02 | Grizly |  Kázání
Úvod

Milí přátelé, bratři a sestry. Přeji vám krásné letní ráno. Možná právě to vedro bude mít s dnešním příběhem z Bible něco společného.

Dnes začínáme novou sérii kázání na téma podobenství Ježíše podle Lukáše. Po následující 4 týdny budeme mluvit o 4 velmi známých podobenstvích, o boháči a Lazarovi, o dvou stavitelích, o soudcovi a vdově a o hostině. Věřím, že si užijete výklady podobenství i různorodost řečníků.

Ještě než se pustíme do čtení, zajímalo by mě, jak si představujete nebe a peklo. Mnoho lidí si představí horko, lidová slovesnost peklo spojuje s čertíky, kotli a vidlemi. Nebo se často vyobrazuje ve vtipech s Petrem u nebeské brány.

Znáte ten vtip o Billu Gatesovi, který zemřel a dostal se k sv. Petrovi, který mu říká, nevím nevím, co s tebou, Bille. Na jednu stranu jsi hrozně bohatý, až hanba, navíc jsi zbohatl na prodeji hrozného operačního systému, za to by sis zasloužil jít dolů. Na druhou stranu jsi polovinu svého majetku rozdal... Petr tedy vzal Billa na exkurzi do nebe a pekla. V nebi připadala Billovi hrozná nuda, žádný alkohol, andělé se svatými popíjeli vodu u stolů. Všude bylo ticho, jen v pozadí hrála tiše klasická hudba. V pekle naopak byla živá zábava.
Lehké děvy na každém rohu, u barů tekla tequila proudem a všude čilý ruch a všude byl slyšet rock'n'roll. Bill řekl Petrovi, že chce radši do pekla. Pak Petr hodil Billa do díry, kde ho už čekali démoni a satan. Po týdnu hrozných muk a výčitek vzhlédl Bill nahoru do nebe, kde zahlédl Petra, zakřičel bolestí: tohle jsi mi neukazoval! Petr se zasmál a řekl, sorry, Bille, to bylo jen demo.

Lidé ve světe mají různé představy když přijde na nebe a na peklo. Kuriózní je názor jednoho ateisty, který mi řekl, že na peklo nevěří, a tak se ho nemusí bát. Mnoho intelektuálů dnes peklo odmítá jako středověkou představu. Když se podíváme na zajímavou knihu od Danteho, vidíme peklo ve velmi naturalistických barvách i s očistcem.

Když se podíváme na jednu velmi populární knihu od C.S. Lewise, Velký rozvod, dostaneme zase úplně jinou představu.
Profesor středověké literatury Lewis popisuje cestu ve snu, z pekla do nebe - i když peklo je zde vylíčeno jako šedé velkoměsto v sychravé podzimní mlze. Cestuje se autobusem. Nikdy se ale nedojede k cíli. Vše se odehrává na polovině cesty, kde je ještě možno se rozhodnout.
O tomto rozhodnutí se zde hovoří jako o rozvodu- rozchodu s jednou ze dvou možností volby. Na jednu stranu vede zde cesta do vrchu - tam, kde brzo vyjde slunce. Na cestu do kopce je třeba vykročit. Na druhou stranu dolu do pekla jede autobus, který je stále připraven. V dohledu je velkoměsto tonoucí v šeru mlhy. Nejde o očistec, autor sám nazývá tuto snovou mezistanici vlastním termínem - refrigerium - místo odpočinku na cestě životem.
Oč autorovi jde? Jde mu o to ukázat, co vše ovlivňuje lidi v jejich rozhodování - zda vykročit do vrchu k naději vycházejícího slunce nebo dolu do tmy a beznaděje. Toto rozhodování demonstruje autor sérií životních příběhů - postav zatížených určitou představou, ideou, snahou či vazbou na někoho jiného. V řadě případů jde o dvojice lidí, mezi nimiž existují určité vazby a konflikty. Ty jim ztěžují rozhodování a v řadě případů je vedou k volbě cesty zpět - autobusem do beznaděje.

Pojďme teď ze světa lidských představ do Božího slova, do Lukášova evangelia, 16. kapitoly od 19. do 31. verše. Dovolím si přečíst jiný překlad, než na jaký jsme obvykle zvyklí, protože je podobenství o boháči a Lazarovi dobře známé, přečtu z parafráze, ze Slova na cestu.

1. 16,19-21 boháč a Lazar na tomto světě
Ocitáme se v první scéně, sledujme příběh v 19. až 21. verši.

Boháč a chuďas. Když židovští posluchači Ježíše, například farizejové, ke kterými v 16. kapitole mluví, slyšeli tento příběh, jistě se jim mohl vybavit příběh z židovské moudrosti. Příběh chudého spravedlivého rabína a bohatého člověka. Rabín si jednou navlékl špatně modlitební řemínky a za to se mu dostalo chudého pohřbu. Zato boháč skončil špatně. Skončil na místě, kde měl obrovskou žízeň. Chtěl se napít, ale voda před ním vždycky uhnula. Ale spravedlivý rabín skončil v ráji, na břehu vod živých.

Je zajímavé sledovat, jak Ježíš pozměnil lidový příběh a co nám může i dnes sdělit. Chudák a boháč se spolu znají. Chudák Lazar bydlí u vrat boháče. Jméno Eleazar, které znamená Bůh pomůže, časem zlidovělo na Lazar a snad ve všech jazycích chudákovi Eleazarovi neřekne nikdo jinak než prostě Lazar. Je zajímavé, že se dovídáme jeho jméno, ale o boháčovi toho víme hodně málo. Víme jen, že se bohatě obléká do královských látek a každý den hoduje u stolu, zatímco chudý a nemocný Lazar trpí u jeho domu. Lazar je pro boháče vzduch. První scéna na tomto světě v mnohém připomíná dnešní svět. Kolik chudých lidí trpí kolem nás? A to bydlíme v bohatém západním světě. Ale přesto nemusíme s chudobou chodit daleko. Kdo by mohl být oním Lazarem dnes? Snad bezdomovci? Nemocní lidé? Lidé trpící v samotě? Věřím, že když se jen trochu zamyslíme, každý z nás najdeme takového lazara, kterého známe snad i jménem. Pro našeho Lazara je charakteristické, že se touží nasytit, ale pro boháče je lazar vzduch, nikdy nic nedostane.

Přemýšlejme ale na chvíli i v kontextu Lukášova evangelia. Kázání na rovině říká: blaze vám, chudí, neboť vaše je království Boží. Blaze vám, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni. Blaze vám, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát. Ale běda vám bohatým, vždyť vám se už potěšení dostalo. Běda vám, kdo jste nyní nasyceni, neboť budete hladovět. Běda vám, kdo se nyní smějete, neboť budete plakat a naříkat.

Náš dnešní příběh, Ježíšovo podobenství, je vlastně ilustrací Jeho vyučování. Je to konkrétní ukázka toho, jak to funguje na příběhu dvou lidí. I když se tito dva muži vlastně znají. Možná se vídávají každý den, Lazar zůstává bez milosti.

Zdá se, že jediný kontakt má Lazar se psi, kteří lížou jeho otevřené rány a vředy. Hrozný obraz.

2. 16,22-31 boháč a Lazar na onom světě
Scéna první končí a přesouváme se k pohřbu a k druhé scéně na onom světě, od verše 22 do verše 31.

16,22-23 pohřeb boháče a Lazara
Na první scénu z našeho letního filmu navazuje pohřeb, verše 22 a 23.

Je zajímavé, že v případě Lazara se vlastně žádný pohřeb nekoná. Jeho jméno Bůh pomůže naznačuje, že bude potřebovat pomoc shůry. Andělé Lazara přenášejí na věčnost. Doslova k prsům Abrahama. Do místa, kam můžou jen mrtví a to ti, kdo jsou v Božích očích spravedliví. Je to místo praotců, kde by chtěl být každý věřící.

Jinak je to ale s boháčem. Oč bohatší je jeho pozemský pohřeb, o to chudší je jeho pobyt na onom světě. Mnoho překladů překládá peklo. Ale přesnější je mluvit o starozákonním místě zvaném šeol, novozákonní termín je hádés. Není to peklo, které máme spojené s posledním soudem, kde je pláč a skřípění zubů, to se označuje jako gehenna.

Na místě zvaném hádés je boháč ponechán svému osudu, aby přemýšlel nad svým životem a je zajímavé, že odsud mohl vidět i Abrahama a Lazara. Ten, který pro něho byl vzduch, je nyní jediná ze dvou bytostí, se kterými má viditelný a slyšitelný kontakt, i když k nim nemůže do blízkosti. Na světě mu byl Lazar ukradený, stejně asi jako Abraham, na onom světě jsou mu dobří. Je zvláštní, že je to právě boháč, který mluví a oslovuje Abrahama. Podivné je také skutečnost, že nemluví s Bohem, s Ježíšem ani s žádnými anděly, ale je to právě Abraham, koho oslovuje.

Kdo je vlastně ten boháč? Když příběh chápeme v kontextu 16. kapitoly, vidíme, že Ježíš mluví s farizeji. Ježíš začíná vyučování o majetku: kdo je věrný v malém, je věrný také ve velkém. Kdo je nepoctivý v malém, bude nepoctivý i ve velkém, říká Ježíš od 10. verše 16. kapitoly. Žádný sluha nemůže sloužit dvěma pánům, Bohu i majetku. Neboť k jednomu se přidá, druhým pohrdne. A to vše slyšeli farizejové, kteří měli rádi peníze a posmívali se mu. A pak Ježíš povídá krátce dál o zákonu a manželství a přechází k tomuto prazvláštnímu podobenství. Kdo je tedy ten boháč? Tím, že se o něm mnoho nedovídáme, máme docela otevřené možnosti.

Každý den hoduje, lazaři jsou pro něho vzduch, má bohatý pohřeb a nakonec skončí v hádu, v pekle. Kdybychom to uchopili symbolicky, moderně, asi bychom řekli, že je to člověk, který spoléhá sám na sebe. Spoléhá na vlastní majetek. Spoléhá na vlastní status quo. Je to člověk nezávislý a člověk, který věří v tento svět a v jeho požitky. Nežije na dluh, ale konzumuje to, co má. Má a tak si užívá. Svým způsobem boháč si může dovolit plánovat, nežije ze dne na den, ale může si jezdit na dovolenou a má všechno, co jen může chtít. Zatímco Lazar je člověk, který nemá, je závislý na okolnostech, žije ze dne na den a z ruky do pusy. Ale ani v té ruce ani puse nic nemá.

Na tomto místě je důležitá otázka, proč je Lazar u Abraháma, když to řeknem lidově, proč je v ráji, v nebi? A proč je boháč v pekle? Mnozí vykladači tady rychle dopoví, je to proto, že byl Lazar zbožný a boháč bezbožný. Boháč nevěřil v Ježíše a Lazar určitě ano. Ale to se můžeme jen domnívat. Možná klíčem může být slovo Ježíše v kázání na rovině, kde je napsáno, Ježíš pohlédl na učedníky. Opravdu, v biblickém kontextu je to víra v Ježíše, která dělá rozdíl mezi nebem a peklem. Je to víra a následování Krista, která se počítá.

A jak je to s tím boháčem a jeho bohatstvím? Jde za to do pekla? O vztahu k penězům se dovídáme jinde, že je to láska k penězům, která je kořenem všeho zlého. Nejsou to tedy peníze a majetek, který by nás činil nespravedlivým. V kontextu 16. kapitoly vidíme, že je to postoj k penězům a k Bohu, na kterém závisí. To, že je člověk chudý ještě neznamená, že jde automaticky do nebe. A to, že je někdo bohatý ještě neznamená, že jde do pekla. To by jistě bylo zjednodušující a nepravdivé. Asi to bude tak, že nebe i peklo bude plné bohatých a chudých. Jde ale o to, jak s tím, co máme, nakládáme. Jde o to, jak se každodenně rozhodujeme.

Podobenství Ježíše je výzva k nám, kteří máme, abychom správně spravovali svůj majetek, vždyť je to dar a vlastně půjčka od Boha. Naopak, pokud nemáme, je to potěšení pro nás, že Bůh pomáhá a stará se o ty, kteří nemají. Kdo je věrný v malém, bude věrný i ve velkém. Negativně řečeno, kdo není věrný v malém, nebude věrný ani ve velkém. Komu více záleží na tomto světě a jeho bohatství, není způsobilý pro království Boží. Kdo ale moudře investuje svěřené bohatství, to malé, tomu bude jednou svěřeno mnohem více.

3. 16,24-31 Otče Abrahame!
Pojďme teď na druhou scénu, jsou to vlastně tři řeči na onom světě. Je to dialog mezi boháčem a Abrahámem. Iniciátorem těchto řečí je boháč a Abraham mu odpovídá.

16,24-26 První řeč
V první řeči, od verše 24 do verše 26, je to nyní boháč, kdo touží po milosrdenství, situace z pozemského světa se otočila. Dřív to byl Lazar, kdo toužil nasytit se i drobty spadlých se stolu boháče, ale nikdy mu nebylo dopřáno.

Nyní je to boháč, kdo si nárokuje. Já... já... vždyť mám přece právo. Pošli toho poskoka Lazara. Najednou zná jeho jméno a je mu dobrý. Protože tu ale nemůže jednat z pozice moci, začíná: smiluj se nade mnou. Sám se nesmiloval, ale nyní chce smilování. Na druhou stranu je ale jeho požadavek vlastně rozumný. Nechci tak moc. Nechci odsud pryč. Vím, že si to zasloužím. Nevzteká se a neříká: to není fér. Chce přece jen ulevit od trápení a utrpení. Abraham odpovídá z pozice spravedlnosti. Dítě, vždyť se ti dostalo všeho dobrého již za tvého života. Abraham vlastně vyjadřuje řeč kázání na rovině. Běda vám, kdo jste nyní nasyceni, napiti, neboť budete hladovět, žíznit.

Běda vám, kdo si užíváte, budete plakat a naříkat. Vždyť je to to, co jsi celou dobu věděl, ne? Je to fér. A pak odpovídá pro nás ještě překvapivěji. A nad to je mezi námi a vámi propast. Nikdo nemůže tam ani zpátky.
Je to vlastně jakási forma klišé. Známe ji v naší kultuře, stejně jako byla běžná v kulturách, kde se vyprávěl tento příběh. Vždycky to tak bylo. Bohatí jsou bohatí a chudí jsou chudí. Jedni mají a druzí nemají. Je to prostě tak. Nebo z naší kultury jsou to třídy, šlechta, měšťanstvo a prostý lid, nebo proletariát a továrníci. Známe to moc dobře. Jedni mají moc a druzí ne, jedni rozhodují a o druzích se rozhoduje.

Abraham vlastně říká, je to prostě tak, tak to na onom světě chodí. Je to vlastně myšlenka, která nám něco naznačuje o nezměnitelnosti osudu po smrti. Někteří vykladači říkají, že tento verš popírá očistec. Podobně Židům 9,27 říká, že člověk umírá jen jednou a pak bude soud. Žijeme v čase milosti,
kdy si můžeme vybrat. Půjdeme cestou Krista nebo cestou od Krista? Rozhodneme se pro Ježíše nebo si vybereme vlastní cestu? Žádné posmrtné echtle mechtle, žádné druhé šance a žádné odčiňování toho, co jsme zvrzali na tomto světě.

Nevím, jestli právě tohle naše podobenství říká tak jasně, jak to někteří tvrdí. Jako protestanté očistec odmítáme a pokud nám takový obraz pomůže, není to nic proti ničemu. Ale každopádně můžeme jen podtrhnout, že opravdu záleží na tom, co děláme teď. Náš osud na věčnosti je určený naší vírou a rozhodnutími na tomto světě. Svět vezdejší a věčný jsou zdá se propojeny více než by se na první pohled mohlo zdát. O tom nám vypráví příběh o boháči a Lazarovi.

16,27-29 Druhá řeč
Druhá řeč od verše 27 do verše 29 nám ukazuje posmrtného evangelistu boháče. Je zajímavé, jak se člověku změní perspektiva, když je v pasti a nemůže ven. Když si člověk uvědomí, že je konec a nic s tím neudělá. Možná takovou situaci znáte sami, milí přátelé. Jak je to ve filmech. Dívka říká svému milému: je konec.

Nebo muž dostane dopis: píšu ti psaní... a nebo dnes je moderní poslat a ukončovat vztahy smskou. Je konec. A dotyčný si říká: to není možné, to nemůžeš udělat... Boháč se nevzteká, ale reaguje najednou velmi rozumně a snaží se zachránit situaci. Mám pět bratrů, co bude s nimi?

Najednou se ze sobce vyklube člověk, který myslí na druhé, i když na vlastní rodinu. Abraham odpovídá velmi lakonicky. Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají. Jinými slovy, máme přece Písmo, Boží slovo, které jasně vypovídá o Bohu a jeho spravedlnosti a soudu a věčném životě. Možná jako křesťané máme pocit, že bychom měli udělat něco víc než jen vydávat svědectví životem a slovem. Kdyby se ten člověk setkal s tím evangelistou a nebo kdyby zažil nějaký zázrak, pak by uvěřil.

Abraham odpovídá a říká důležitou pravdu: není už nic lepšího, než Boží slovo. Zjevení je nejlépe obsaženo v Bibli. Vždyť list Židům moudře říká: mnohokrát a mnoha různými způsoby mluvil Bůh ústy proroků, v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu. Není žádné další zjevení, není lepší cesta. Je to jediná cesta. Vzdorujme pokušení si v okamžiku krize, když nám dotyčný slovo kříže nebere, vymýšlet jiný příběh. Lži a překrucování slova dotyčného člověka do nebe nepřivedou. Falešné evangelium nám slibuje něco, co není pravda. Všechno bude snadné. Jen když uvěříš. Spraví se ti manželství a budeš bohatej a slavnej. Takových slibů je v tomto světě mnoho.

Nakonec je to ale jen iluze. Boží slovo nám ale říká něco jiného. Boží slovo nám ukazuje na skutečné bohatství v Kristu a odvádí nás od naší slávy, aby zjevilo Boží slávu v Kristu.

16,30-31 Třetí řeč
Poslední řeč v posledních dvou verších je právě rozhovor mezi boháčem a Abrahamem. Kdyby jen... Abraham opakuje již řečené. Když neposlechnou Mojžíše a Proroky, už nic nepomůže. Vždyť právě boháč je toho důkazem. On zákon sám znal, a proto se s Abrahamem nehádal. Věděl, že je to spravedlivé, že skončil v pekle, v hádu a že půjde k věčnému zatracení, až přijde čas.

Když něco děláš špatně, myslíš, že záleží na tom, kolikrát to děláš špatně? Špatné metody a špatná řešení vždy vedou ke špatným výsledkům. Když někdo neuvěří díky Božímu slovu, neuvěří ani kvůli zázrakům. Ani kdyby někdo vstal z mrtvých. A když uvažujeme v kontextu evangelií, je ironií, že jiný Lazar na jiném místě v Janovi z mrtvých vstal. Ježíš ho vzkřísil z mrtvých. 31. verš je vlastně určitou ironií a zároveň pravdivým proroctvím toho, co se mělo stát. Farizejové skutečně Krista zapřeli.

Byli to farizejové, kteří se domluvili, že odstraní důkazy, že Lazara, Ježíšova přítele zabijí. A když Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, stejně nakonec řekli, že učedníci ukradli tělo. Zázraky samotné člověka nepřesvědčí. Je třeba Boží milosti a víry, aby člověk byl přesvědčen. Nespoléhejme tedy na zázraky, kterých je všude kolem nás hodně, a přesto jen málo lidí přesvědčí. Místo toho se dívejme na Ježíše, který je naší cestou ke spasení a k věčnému životu.

Žijme pod zorným úhlem věčnosti, sub specie aeternitatis. Žijme tak, jako by tento den byl ten poslední. Každé rozhodnutí dělejme pro Boží slávu. Na každém rozhodnutí záleží. Neutíkejme někam do posmrtných úvah, ale žijme v přítomnosti, protože na ní záleží, jak pak strávíme věčnost. Věčnost se píše už nyní. Amen.