Červenec 2013

Podobenství boháč a Lazar

29. července 2013 v 16:50 | Grizly |  Kázání
Úvod

Milí přátelé, bratři a sestry. Přeji vám krásné letní ráno. Možná právě to vedro bude mít s dnešním příběhem z Bible něco společného. Tak jako venku jsou vedra 35-39 stupňů, podobně a ještě mnohem hůře se musel citit boháč v pekle v dnešním textu z Lukášova evangelia z 16. kapitoly. Ještě než se pustíme do čtení, zajímalo by mě, jak si představujete nebe a peklo. Mnoho lidí si představí horko, lidová slovesnost peklo spojuje s čertíky, kotli a vidlemi.

Lidé ve světe mají různé představy když přijde na nebe a na peklo. Kuriózní je názor jednoho ateisty, který mi řekl, že na peklo nevěří, a tak se ho nemusí bát. Mnoho intelektuálů dnes peklo odmítá jako středověkou představu. Když se podíváme na zajímavou knihu od Danteho, vidíme peklo ve velmi naturalistických barvách i s očistcem. Když se podíváme na jednu velmi populární knihu od C.S. Lewise, Velký rozvod, dostaneme zase úplně jinou představu.
Profesor středověké literatury Lewis popisuje cestu ve snu, z pekla do nebe - i když peklo je zde vylíčeno jako šedé velkoměsto v sychravé podzimní mlze. Cestuje se autobusem. Nikdy se ale nedojede k cíli. Vše se odehrává na polovině cesty, kde je ještě možno se rozhodnout. O tomto rozhodnutí se zde hovoří jako o rozvodu- rozchodu s jednou ze dvou možností volby. Na jednu stranu vede zde cesta do vrchu - tam, kde brzo vyjde slunce. Na cestu do kopce je třeba vykročit.
Na druhou stranu dolu do pekla jede autobus, který je stále připraven. V dohledu je velkoměsto tonoucí v šeru mlhy. Nejde o očistec, autor sám nazývá tuto snovou mezistanici vlastním termínem - refrigerium - místo odpočinku na cestě životem.

Pojďme teď ze světa lidských představ do Božího slova, do Lukášova evangelia, 16. kapitoly od 19. do 31. verše.

1. 16,19-21 boháč a Lazar na tomto světě
Ocitáme se v první scéně, sledujeme příběh v 19. až 21. verši.
Chudák a boháč se spolu znají. Chudák Lazar bydlí u vrat boháče. Jméno Eleazar, které znamená Bůh pomůže, časem zlidovělo na Lazar a snad ve všech jazycích chudákovi Eleazarovi neřekne nikdo jinak než prostě Lazar. Je zajímavé, že se dovídáme jeho jméno, ale o boháčovi toho víme hodně málo. Víme jen, že se bohatě obléká do královských látek a každý den hoduje u stolu, zatímco chudý a nemocný Lazar trpí u jeho domu. Lazar je pro boháče vzduch.

První scéna na tomto světě v mnohém připomíná dnešní svět. Kolik chudých lidí trpí kolem nás? A to bydlíme v bohatém západním světě. Ale přesto nemusíme s chudobou chodit daleko. Kdo by mohl být oním Lazarem dnes? Snad bezdomovci? Nemocní lidé? Lidé trpící v samotě? Věřím, že když se jen trochu zamyslíme, každý z nás najdeme takového lazara, kterého známe snad i jménem. Pro našeho Lazara je charakteristické, že se touží nasytit, ale pro boháče je lazar vzduch, nikdy nic nedostane. Přemýšlejme ale na chvíli i v kontextu Lukášova evangelia. Kázání na rovině říká: blaze vám, chudí, neboť vaše je království Boží. Blaze vám, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni. Blaze vám, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát. Ale běda vám bohatým, vždyť vám se už potěšení dostalo. Běda vám, kdo jste nyní nasyceni, neboť budete hladovět. Běda vám, kdo se nyní smějete, neboť budete plakat a naříkat.

Náš dnešní příběh, Ježíšovo podobenství, je vlastně ilustrací Jeho vyučování. Je to konkrétní ukázka toho, jak to funguje na příběhu dvou lidí. I když se tito dva muži vlastně znají. Možná se vídávají každý den, Lazar zůstává bez milosti. Zdá se, že jediný kontakt má Lazar se psi, kteří lížou jeho otevřené rány a vředy. Hrozný obraz.

2. 16,22-31 boháč a Lazar na onom světě
Scéna první končí a přesouváme se k pohřbu a k druhé scéně na onom světě, od verše 22 do verše 31.

16,22-23 pohřeb boháče a Lazara
Na první scénu z našeho letního filmu navazuje pohřeb, verše 22 a 23.
Je zajímavé, že v případě Lazara se vlastně žádný pohřeb nekoná. Jeho jméno Bůh pomůže naznačuje, že bude potřebovat pomoc shůry. Andělé Lazara přenášejí na věčnost. Doslova k prsům Abrahama. Do místa, kam můžou jen mrtví a to ti, kdo jsou v Božích očích spravedliví. Je to místo praotců, kde by chtěl být každý věřící.

Jinak je to ale s boháčem. Oč bohatší je jeho pozemský pohřeb, o to chudší je jeho pobyt na onom světě. Mnoho překladů překládá peklo. Ale přesnější je mluvit o starozákonním místě zvaném šeol, novozákonní termín je hádés. Není to peklo, které máme spojené s posledním soudem, kde je pláč a skřípění zubů, to se označuje jako gehenna. Na místě zvaném hádés je boháč ponechán svému osudu, aby přemýšlel nad svým životem a je zajímavé, že odsud mohl vidět i Abrahama a Lazara. Ten, který pro něho byl vzduch, je nyní jediná ze dvou bytostí, se kterými má viditelný a slyšitelný kontakt, i když k nim nemůže do blízkosti. Na světě mu byl Lazar ukradený, stejně asi jako Abraham, na onom světě jsou mu dobří. Je zvláštní, že je to právě boháč, který mluví a oslovuje Abrahama.
Podivné je také skutečnost, že nemluví s Bohem, s Ježíšem ani s žádnými anděly, ale je to právě Abraham, koho oslovuje. Kdo je vlastně ten boháč? Když příběh chápeme v kontextu 16. kapitoly, vidíme, že Ježíš mluví s farizeji. Ježíš začíná vyučování o majetku: kdo je věrný v malém, je věrný také ve velkém. Kdo je nepoctivý v malém, bude nepoctivý i ve velkém, říká Ježíš od 10. verše 16. kapitoly.
Žádný sluha nemůže sloužit dvěma pánům, Bohu i majetku. Neboť k jednomu se přidá, druhým pohrdne. A to vše slyšeli farizejové, kteří měli rádi peníze a posmívali se mu. A pak Ježíš povídá krátce dál o zákonu a manželství a přechází k tomuto prazvláštnímu podobenství. Kdo je tedy ten boháč? Tím, že se o něm mnoho nedovídáme, máme docela otevřené možnosti. Každý den hoduje, lazaři jsou pro něho vzduch, má bohatý pohřeb a nakonec skončí v hádu, v pekle.
Kdybychom to uchopili symbolicky, moderně, asi bychom řekli, že je to člověk, který spoléhá sám na sebe. Spoléhá na vlastní majetek. Spoléhá na vlastní status quo. Je to člověk nezávislý a člověk, který věří v tento svět a v jeho požitky. Nežije na dluh, ale konzumuje to, co má. Má a tak si užívá. Svým způsobem boháč si může dovolit plánovat, nežije ze dne na den, ale může si jezdit na dovolenou a má všechno, co jen může chtít. Zatímco Lazar je člověk, který nemá, je závislý na okolnostech, žije ze dne na den a z ruky do pusy. Ale ani v té ruce ani puse nic nemá.
Na tomto místě je důležitá otázka, proč je Lazar u Abraháma, když to řeknem lidově, proč je v ráji, v nebi? A proč je boháč v pekle? Mnozí vykladači tady rychle dopoví, je to proto, že byl Lazar zbožný a boháč bezbožný. Boháč nevěřil v Ježíše a Lazar určitě ano. Ale to se můžeme jen domnívat. Možná klíčem může být slovo Ježíše v kázání na rovině, kde je napsáno, Ježíš pohlédl na učedníky.
Opravdu, v biblickém kontextu je to víra v Ježíše, která dělá rozdíl mezi nebem a peklem. Je to víra a následování Krista, která se počítá.
A jak je to s tím boháčem a jeho bohatstvím? Jde za to do pekla? O vztahu k penězům se dovídáme jinde, že je to láska k penězům, která je kořenem všeho zlého.
Nejsou to tedy peníze a majetek, který by nás činil nespravedlivým. V kontextu 16. kapitoly vidíme, že je to postoj k penězům a k Bohu, na kterém závisí. To, že je člověk chudý ještě neznamená, že jde automaticky do nebe. A to, že je někdo bohatý ještě neznamená, že jde do pekla. To by jistě bylo zjednodušující a nepravdivé. Asi to bude tak, že nebe i peklo bude plné bohatých a chudých. Jde ale o to, jak s tím, co máme, nakládáme. Jde o to, jak se každodenně rozhodujeme.
Podobenství Ježíše je výzva k nám, kteří máme, abychom správně spravovali svůj majetek, vždyť je to dar a vlastně půjčka od Boha. Naopak, pokud nemáme, je to potěšení pro nás, že Bůh pomáhá a stará se o ty, kteří nemají. Kdo je věrný v malém, bude věrný i ve velkém. Negativně řečeno, kdo není věrný v malém, nebude věrný ani ve velkém. Komu více záleží na tomto světě a jeho bohatství, není způsobilý pro království Boží. Kdo ale moudře investuje svěřené bohatství, to malé, tomu bude jednou svěřeno mnohem více.

3. 16,24-31 Otče Abrahame!
Pojďme teď na druhou scénu, jsou to vlastně tři řeči na onom světě. Je to dialog mezi boháčem a Abrahámem. Iniciátorem těchto řečí je boháč a Abraham mu odpovídá.

16,24-26 První řeč
V první řeči, od verše 24 do verše 26, je to nyní boháč, kdo touží po milosrdenství, situace z pozemského světa se otočila. Dřív to byl Lazar, kdo toužil nasytit se i drobty spadlých se stolu boháče, ale nikdy mu nebylo dopřáno. Nyní je to boháč, kdo si nárokuje. Já... já... vždyť mám přece právo. Pošli toho poskoka Lazara. Najednou zná jeho jméno a je mu dobrý. Protože tu ale nemůže jednat z pozice moci, začíná: smiluj se nade mnou. Sám se nesmiloval, ale nyní chce smilování.
Dítě, vždyť se ti dostalo všeho dobrého již za tvého života. Abraham vlastně vyjadřuje řeč kázání na rovině. Běda vám, kdo jste nyní nasyceni, napiti, neboť budete hladovět, žíznit. Běda vám, kdo si užíváte, budete plakat a naříkat. Vždyť je to to, co jsi celou dobu věděl, ne? Je to fér. A pak odpovídá pro nás ještě překvapivěji. A nad to je mezi námi a vámi propast. Nikdo nemůže tam ani zpátky.
Je to vlastně jakási forma klišé.
Známe ji v naší kultuře, stejně jako byla běžná v kultuře, kde se vyprávěl tento příběh. Vždycky to tak bylo. Bohatí jsou bohatí a chudí jsou chudí. Jedni mají a druzí nemají. Je to prostě tak. Známe to moc dobře. Jedni mají moc a druzí ne, jedni rozhodují a o druzích se rozhoduje. Abraham vlastně říká, je to prostě tak, tak to na onom světě chodí. Je to vlastně myšlenka, která nám něco naznačuje o nezměnitelnosti osudu po smrti.
Opravdu záleží na tom, co děláme teď. Náš osud na věčnosti je určený naší vírou a rozhodnutími na tomto světě. Svět vezdejší a věčný jsou zdá se propojeny více než by se na první pohled mohlo zdát. O tom nám vypráví příběh o boháči a Lazarovi.

16,27-29 Druhá řeč
Druhá řeč od verše 27 do verše 29 nám ukazuje posmrtného evangelistu boháče. Je zajímavé, jak se člověku změní perspektiva, když je v pasti a nemůže ven. Když si člověk uvědomí, že je konec a nic s tím neudělá. Možná takovou situaci znáte sami, milí přátelé. Jak je to ve filmech. Dívka říká svému milému: je konec. Nebo muž dostane dopis: píšu ti psaní... Je konec. A dotyčný si říká: to není možné, to nemůžeš udělat...

Boháč se nevzteká, ale reaguje najednou velmi rozumně a snaží se zachránit situaci. Mám pět bratrů, co bude s nimi? Najednou se ze sobce vyklube člověk, který myslí na druhé, i když na vlastní rodinu. Abraham odpovídá velmi lakonicky. Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají. Jinými slovy, máme přece Písmo, Boží slovo, které jasně vypovídá o Bohu a jeho spravedlnosti a soudu a věčném životě. Možná jako křesťané máme pocit, že bychom měli udělat něco víc než jen vydávat svědectví životem a slovem. Kdyby se ten člověk setkal s tím evangelistou a nebo kdyby zažil nějaký zázrak, pak by uvěřil. Abraham odpovídá a říká důležitou pravdu: není už nic lepšího, než Boží slovo. Zjevení je nejlépe obsaženo v Bibli.

Není žádné další zjevení, není lepší cesta. Je to jediná cesta. Vzdorujme pokušení si v okamžiku krize, když nám dotyčný slovo kříže nebere, vymýšlet jiný příběh. Lži a překrucování slova dotyčného člověka do nebe nepřivedou.

16,30-31 Třetí řeč
Poslední řeč v posledních dvou verších je právě rozhovor mezi boháčem a Abrahamem. Kdyby jen... Abraham opakuje již řečené. Když neposlechnou Mojžíše a Proroky, už nic nepomůže. Vždyť právě boháč je toho důkazem. On zákon sám znal, a proto se s Abrahamem nehádal. Věděl, že je to spravedlivé, že skončil v pekle, v hádu a že půjde k věčnému zatracení, až přijde čas. Když něco děláš špatně, myslíš, že záleží na tom, kolikrát to děláš špatně? Špatné metody a špatná řešení vždy vedou ke špatným výsledkům. Když někdo neuvěří díky Božímu slovu, neuvěří ani kvůli zázrakům. Ani kdyby někdo vstal z mrtvých. A když uvažujeme v kontextu evangelií, je ironií, že jiný Lazar na jiném místě v Janovi z mrtvých vstal. Ježíš ho vzkřísil z mrtvých. 31. verš je vlastně určitou ironií a zároveň pravdivým proroctvím toho, co se mělo stát. Farizejové skutečně Krista zapřeli. Byli to farizejové, kteří se domluvili, že odstraní důkazy, že Lazara, Ježíšova přítele zabijí. A když Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, stejně nakonec řekli, že učedníci ukradli tělo. Zázraky samotné člověka nepřesvědčí. Je třeba Boží milosti a víry, aby člověk byl přesvědčen.

Nespoléhejme tedy na zázraky, kterých je všude kolem nás hodně, a přesto jen málo lidí přesvědčí. Místo toho se dívejme na Ježíše, který je naší cestou ke spasení a k věčnému životu.
Žijme pod zorným úhlem věčnosti, sub specie aeternitatis. Žijme tak, jako by tento den byl ten poslední. Každé rozhodnutí dělejme pro Boží slávu. Na každém rozhodnutí záleží. Neutíkejme někam do posmrtných úvah, ale žijme v přítomnosti, protože na ní záleží, jak pak strávíme věčnost. Věčnost se píše už nyní. Amen.

Žalm 48 O spravedlnosti

22. července 2013 v 18:25 | Grizly |  Kázání
1. Úvod
Milí Kristovi přátelé, četli jsme společně žalm 48. Tuto neděli pokračujeme v naší sérii na Žalmy. Dovolte mi opět pár krátkých poznámek ke čtení Žalmů a modlitbě. Pokud jsme aspoň trochu otevření a nechceme si lakovat skutečnost na růžovo, jako společenství zjišťujeme, že náš modlitební život je velmi povrchní, mělký, že našim modlitbám chybí život nebo duchovně řečeno moc Ducha. Čím to je a jaký je lék?

Modlitba není nějakou okrajovou částí života křesťana, ale je esencí, základem, na kterém stavíme. Naše modlitby ale mohou být sobecké, zaměřené jen na naše potřeby nebo to, co zrovna cítíme. Právě v tom vidíme obrovskou inspiraci v Žalmech. Proto je velmi zdravé, když se můžeme modlit modlitby ze Žaltáře. Tam vidíme, že škála modliteb je značně širší než jen osobní potřeby, ale modlitby jsou také vyznáními, chvalozpěvy a vyučujícími písněmi.

Moc bych si přál, aby náš duchovní život mohl růst a hloubka našich modliteb ve společenství mohla být větší. Pak věřím budeme také zakoušet ve větší míře moc Ducha Svatého. Velmi mě zaujala knížka od protestantského kazatele, který byl popraven krátce před koncem 2. světové války. Ano, jistě tušíte, že tímto člověkem je D. Boenhoeffer. B. má mnoho hlubokých myšlenek o žalmech a modlitbě společenství. Zaujala mě myšlenka, že Žaltář je zástupnou modlitbou Krista za církev. Znamená to, že jednak Kristus se za nás modlí, i když my na modlitby často zapomínáme a stejně jako jeho učedníci v zahradě spíme.

Znamená to ale, že i jako Kristovo tělo se máme tyto žalmy modlit, protože jsou modlitbou Kristova těla na zemi. Pokud si někdy říkáš, co se vlastně mám modlit? Nebo si říkáš, jsem příliš slabý a ani nevím, za co se mám modlit, modli se biblické žalmy. Je zřejmé, že některé žalmy přesahují zkušenost jednotlivce a jen jako tělo Kristovo, jen jako celek se můžeme s jejich obsahem ztotožnit. Jindy si ale uvědomíme, že ten žalm vlastně není moje modlitba, ale modlitba Krista za mě nebo za nás. To je jistě osvobodivé zjištění. Pusťme se proto s chutí do dnešního žalmu 48, který je oslavou Boha za jeho velikost.

2. Evangelium
Tentokrát nebudu žalmem procházet verš za veršem, ale protože je léto a vnímám na nás únavu, zaměřím se na jediný motiv a téma žalmu 48. A to je Boží spravedlnost a jeho milosrdenství. Věřím, že nám toto téma přijde vhod, zvláště když dnes přistupujeme ke stolu Páně jako hříšníci s prosbou o Boží milost a odpuštění.

Obraz hory
Obraz, který nám žalmista předkládá, že hora. Na této vysoké a nedostupné hoře sídlí Bůh. Tato hora je sídlem samotného Hospodina, velikého krále. Na této hoře sídlí nedobytný hrad, kde sídlí Bůh. Je zřejmé, že jde o poezii a metaforu. Kdo by si také představoval konkrétní místo nebo se odvážil patřit na Boží tvář, že?

Nedobytný hrad
Proč žalmista mluví o hoře a nedobytném hradu? Přicházejí nepřátelé a snaží se tuto horu a tento hrad obklíčit. Jenže když dorazili na toto místo, popadla je úzkost a chvění a zhrozili se. Proč se zhrozili? Dostali strach, protože viděli, že toto místo nikdy nedobudou. Místo toho se budou namáhat zbytečně. Představme si horu, která je obklopena mořem a na vrcholku této hory sídlí hrad. Nepřátelé si myslí, že mohou tuto horu zdolat z moře.

Možná je to trochu podobné situaci za 2. světové války, kdy probíhala válka o Británii. Hitler si také myslel, že zdolá Anglii vyloděním se z moře. Nejprve ale musel dobýt její oblohu. Jen díky velkým obětem se Anglie ubránila. A jistě víte, že hlavní síla Británie spočívala v jejím obrovském loďstvu, které Německo nikdy nepřekonalo. A to je jen velmi slabý obrázek ve srovnání s touto nedobytnou pevností, která je na vysoké hoře.

Co tato hora symbolizuje? Verše počínaje 10. nám napoví.

Na mysli nám tane tvé milosrdenství, Bože, zde, uprostřed tvého chrámu.
Jak tvé jméno, Bože, tak i tvoje chvála zní až do končin země.
Tvá pravice je plná spravedlnosti.
Raduje se hora Sijón, jásají judské dcery nad tím, jak soudíš.

Raduje se z Boží spravedlnosti?
Máme před sebou obraz Božího milosrdenství a Jeho svaté spravedlnosti. Z toho se žalmista raduje. Za to chválí Boha celá země. Jistě si uvědomíme, jaký je rozdíl mezi lidskou sobě-střednou modlitbou a modlitbou žalmu 48. Výzva tohoto žalmu spočívá v tom, že máme chválit Boha za jeho spravedlnost. Ale jak můžu chválit Boha za jeho spravedlnost? Pokud jsme jen trochu rozumní a nemáme problém s pýchou, musíme upřímně přiznat, že spravedliví nejsme. Vždyť každý z nás hřeší.

Jen blázen by si myslel, že je spravedlivý. Jen ten největší hlupák by se odvážil myslet si, že je dobrý. Ve srovnání s Boží spravedlností se jakýkoliv pokus člověka o přiblížení se Božím měřítkům spravedlnosti zdá velmi slabý.

Nikdo není spravedlivý
Pokud si myslíš, že jsi spravedlivý, podívej se do Božího slova. Co nám říká: všichni zhřešili a postrádají Boží slávu. Když čteme list Římanům, vidíme v druhé kapitole stav člověka. Pavel říká:

Proto nemáš nic na svou omluvu, když vynášíš soud, ať jsi kdokoliv. Tím, že soudíš druhého, odsuzuješ sám sebe. Víme přece, že Boží soud pravdivě postihuje ty, kteří tak jednají.

Tedy Boží soud odsuzuje ty, kdo soudí. Dobře. Ale znamená to, že je každý nespravedlivý? Každý člověk, který si myslí, že je schopen z vlastních sil dosáhnout Božího standardu spravedlnosti jen dokazuje, že je hříšný. Boží spravedlnost není totiž jen vnější, ale je vnitřní, jde do morku kostí. Jde na úroveň našich myšlenek a motivů. Člověk si řekne, vždyť nekradu. Kdo ale může říct, že nezávidí? Když si někdo pohrává s myšlenkou, že je dobrý manžel, ať zváží tohle. Kdo vytrvale miluje svou ženu?

Možná se manžel nedívá na porno, ale Ježíš jde mnohem dál: kdo se podívá chtivě na cizí ženu, už s ní ve svém srdci zcizoložil. Ne nadarmo Pavel ve 3. kapitole Římanům pokračuje: nikdo není spravedlivý, není ani jednoho. Všichni se odchýlili a propadli zvrácenosti. Není, kdo by činil dobro, není ani jeden. Bible nám velmi jasně ukazuje, že každý člověk zcela konkrétně je hříšný a není dobrý z hlediska Boží spravedlnosti.

Proč to všechno říkám? Přemýšleli jsme nad tím, proč se žalmista v žalmu 48 raduje z Boží spravedlnosti. Je to snad naivní blázen, že by nevěděl, že je hříšný? Nebo je snad spravedlivý? Jak jsem již v úvodu řekl, někdy dojdeme při čtení a modlení se žalmů do bodu, kdy nás, pokud jsme poctiví a čteme pozorně, zachvátí bázeň před tím, co čteme. Některé žalmy se halt nemodlíme my, nemůžeme. Když čteme pozorně a zkoušíme se modlit, řekneme si… vždyť já nejsem spravedlivý. Nikdo není. O kom to žalmista mluví? Jak se může žalmista modlit, že judské dcery jásají, že Bůh soudí spravedlivě? Vždyť Judsko bylo Božím soudem vyvráceno a obyvatelé Jeruzaléma odvlečeni do exilu… Jak se z toho může někdo radovat?

Ježíšova modlitba za nás
Nakonec dojdeme k závěru, že je to vlastně Ježíšova modlitba za nás. Vždyť je jen jeden člověk, který byl na celém světě a v jediné době dějin spravedlivý. A tím je právě Ježíš. A jedině ten se může upřímně radovat, že Bůh soudí spravedlivě. Paradoxní je, že právě tento jediný spravedlivý bere na sebe náš hřích. On se raduje z toho, že Boží spravedlnost za naše viny je vykonána na něm!

Bůh soudí spravedlivě
Žalmista nám říká, že Bůh soudí spravedlivě. Jeho spravedlnost je na skále jako nedobytný hrad. Nic ji nemůže zničit a nic ji nemůže porazit. Proč se tedy žalmista z této skutečnosti raduje?

Raduje se proto, že Boží spravedlnost jde ruku v ruce s Jeho milosrdenstvím. Díky Boží lásce a milosrdenství nedostaneme to, co spravedlivě zasloužíme, ale to, co my zasloužíme, dostane někdo jiný. Jediný člověk, který na sebe může vzít naše viny, naše hříchy, naši hanbu, naši pýchu a sobectví. A tím je Ježíš Kristus.

Každý člověk, který si myslí, že dokáže zdolat tento nedobytný hrad je blázen. Každý, kdo si myslí, že dokáže dobýt nedobytnou pevnost obklopenou mořem, je odsouzen k porážce. Dovolte mi to ilustrovat vtipem…

Vtip
Pluje křižník na moři a zdálky vidí signální světlo. Kapitán dostane zprávu, že v cestě je překážka. Kapitán dává rozkaz, aby komunikační důstojník odvysílal tento vzkaz: tady je křižník jejího veličenstva, změňte kurz. Za krátko dostane zprávu: ne, vy změňte kurz, jinak dojde ke srážce. Naštvaný kapitán vydává rozkaz, aby křižník držel kurz a nechá vystřelit z děla. Pak pošle zprávu: tady je kapitán na křižníku jejího veličenstva, změňte kurz, nebo vás potopíme. Po krátké odmlce dostane zprávu: vy změňte kurz, nebo najedete na skálu, tady je maják.

Aplikace
Tento úsměvný příběh ilustruje aroganci a pýchu některých lidí. Člověk si může říct, já žádný problém nemám. Já to tak nevidím. Nebo já to tak necítím. Já mám svědomí čisté. Ale Boží spravedlnost není založena na našem vnímání. Maják je varováním, že pokud loď nezmění kurz, narazí na skálu a potopí se. Nezáleží na tom, jestli je to křižník, malá loďka, nebo letadlová loď. Každá loď narazí a potopí se. Boží spravedlnost nezáleží na našem vnímání, ale je absolutní a objektivní. Je zjevená v Božím slově. Lidská arogance a pýcha nezná mezí, ale Boží spravedlnost a soud ji pokoří, dříve či později.

Skutečnost je taková, že Bůh bude soudit spravedlivě, On vidí naše srdce a vidí, co je lidským očím skryto… Boží slovo říká:

16 Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka. 17 Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: 'Spravedlivý z víry bude živ.' 18 Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu.

Pokud potlačujeme pravdu o našem hříchu, skončí to s námi dříve či později špatně. Jsme jako ten kapitán, který dává rozkaz, aby loď setrvala v kurzu a nařizuje majáku, aby uhnul.

Naopak, z Božího slova jasně čteme, že v Kristu se zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou. Spravedlivý z víry bude živ. Naše spravedlnost nezáleží na našich skutcích, ale záleží na Božím milosrdenství a na tom, zda budeme činit pokání. Musím uznat, že nemám na to být spravedlivý a že potřebuji Boží spravedlnost přijmout vírou v Ježíše. Pokud přijímám Boží spravedlnost do svého života vírou, pak jsem jako moudrý kapitán, který mění kurz lodi, aby neztroskotala.

Jsem jako moudrý muž, který se skryje v hradbách nedobytného hradu na skále.
Lidské kocábky se tříští o skálu. Bůh a jeho spravedlnost je jako nedobytný hrad, jako skála. Kdo staví svou spravedlnost na svých pocitech či svědomí nebo na svém rozumu, dopadne jako ta kocábka. Kdo ale staví spravedlnost na Kristu, doznává své hříchy Bohu, tomu jsou odpuštěny a ten je bezpečně skryt v Božím nedobytném hradu. Je na skále a i když ho budou skličovat všichni lidé kolem něj, nepadne, protože je na Boží straně.

3. Závěr
Proto když dnes přistupujeme k Večeři Páně, mysleme na to, že jedině skrze Kristovu smrt na kříži přijímáme Boží spravedlnost. Nezáleží to na nás. Záleží to na Kristu. Jediné, co musíme udělat, je tuto skutečnost přijmout a vírou si ji přivlastnit v srdci. Každý, kdo věří v Ježíše, je skryt v pevných hradbách na skále, je v bezpečí. A každý, kdo je v bezpečí Boží spravedlnosti se pak může i modlit modlitbu žalmisty: Veliký je Hospodin, nejvyšší chvály hodný. Na mysli mi tane, Bože, Tvoje milosrdenství. Raduji se z Tvojí spravedlnosti, Bože, protože mi ji připočítáváš zdarma vírou v Ježíše Krista. Děkuji Ti za Tvou oběť Ježíši, za tvoje milosrdenství. Amen.

Žalm 86

13. července 2013 v 19:01 | Grizly |  Kázání

Hospodine, nakloň ucho…

Žalm 86 aneb tři příběhy o modlitbě


Úvod…
Milí přátelé, už jste se někdy modlili opravdu vytrvale? Už jste se modlili někdy opravdu zoufale? Opravdu jste toužili, aby vás Bůh vyslyšel?
Nevím jak vy, já ano. Nemůžu říct, že je to pokaždé nebo snad často, ale doufám, že každý z nás zná tu chvíli, kdy se modlí doopravdy. Znáte ten starý vtip o studiu a modlitbě studentů… Studenti medicíny se začínají učit již od prvních dní, kdy začne semestr. Poslední noc už všechno vědí, tak jdou do hospody a jdou to před zkouškou oslavit. Studenti práv jsou v hospodě a debatují a pijí, poslední měsíc se zavřou do studovny a opravdu se začnou učit. A co dělají studenti na technice? První měsíc chlastají. Druhý měsíc chlastají… Jsou v hospodě až do chvíle, kdy tam přijdou medici a začnou oslavovat před zkouškou… dostanou strach, jdou na pokoj a začnou se modlit… moc bych nám přál, aby naše opravdové modlitby nezačali až když je opravdu hodně zle, ale aby modlitby byla pro nás něčím přirozeným a normálním v každé době.

Dnes začínáme novou sérii kázání na téma Žalmy. Kniha žalmů je jiná než zbytek Bible. Nejde o žádný dopis, není to výklad toho, čemu máme věřit. Není to ani varování ani to není příběh. Bible obsahuje celkem 150 žalmů nejrůznějších druhů. Celkem je rozdělena do 5 knih a každá kniha má svůj zvláštní ráz. Během následujících třech týdnů ochutnáme tři různé žalmy z různých částí žaltáře. Proč se vůbec knihou Žalmů zabývat?
Na knihy žalmů velmi často odkazují novozákonní pisatelé, i sám Pán Ježíš. Nakonec celá řada žalmů ukazuje k Pánu Ježíši. Knihy žalmů nemají za cíl nám předávat nějakou teorii nebo vyložit tajemství víry, ale chtějí nám ukázat, jak vypadá víra zevnitř. Co prožívá člověk, který se modlí? Jak vypadá skutečný vztah s Bohem? Pokud máte někdy pochybnosti, pokud máte strach, pokud máte radost, pokud máte zmatek, vztek, bolest, smutek, deprese, jste nemocní, prožíváte euforii? Knihy žalmů ukazují, že víra člověka nemusí být a vůbec není suchá a nudná, ale naopak, je živá a dynamická a zná život. Život není většinou černobílý a naše prožívání před Bohem také není vůbec černobílé. Naše prožívání jistě zahrnuje vůli, rozum a cit. Právě třetí kategorii víry, citu se knihy Žalmů nejvíce přibližují a věřím, že pro nás může být povzbuzující tuto dimenzi víry odkrýt.

Přičichněme tedy dnes k Žalmu 86, který je žalmem důvěry. Je to žalm z třetí knihy žalmů, které jsou většinou nezařazené ke konkrétnímu autorovi. Tento žalm je sice nadepsán Davidův, ale stejně tak by mohl být nadepsán jiným jménem. Buď jeho autorem je skutečně král David, nebo je Davidovi odkázán, nebo je pro Davida napsán… chtěl bych tento žalm ilustrovat třemi příběhy, jedním starozákonním a dvěma novozákonníma. Pojďme směle na to. Kázání jsem nadepsal podle žalmu 86, Hospodine, nakloň ucho, odpověz mi… Rozdělíme si je podle obsahu do třech částí, verše 1-7, verše 8-13 a verše 14-17. V prvních verších, od prvního do sedmého verše, prosí žalmista Boha o pomoc. Žádá jej o naslouchání. Žalmista prosí Hospodina, aby mu naslouchal a vyjadřuje důvěru, že Bůh jeho modlitbu vyslyší. V další části modlitby, od 8. do 13. verše se žalm mění v chválu. Žalmista vyznává, kdo je Hospodin a oslavuje Boha za to, kým je a co dělá. A nakonec, od 14. verše do 17., žalmista znovu prosí Hospodina. Prosí jej o smilování a o zastání před jeho nepřáteli. Poprosím o přečtení první části, veršů 1-7.

1 Modlitba Davidova. Hospodine, nakloň ucho, odpověz mi, jsem tak ponížený, zubožený. 2 Ochraňuj mě, jsem tvůj věrný, spas, můj Bože, svého služebníka, který v tebe doufá. 3 Smiluj se nade mnou, Panovníku, po celé dny k tobě volám. 4 Vlej do duše svého služebníka radost, k tobě, Panovníku, pozvedám svou duši, 5 neboť ty jsi, Panovníku, dobrý a nabízíš odpuštění; ke všem, kdo tě volají, jsi nejvýš milosrdný. 6 Dopřej, Hospodine, mé modlitbě sluchu, věnuj pozornost mým prosbám. 7 V den svého soužení volám k tobě a ty mi odpovíš.
Povím vám první příběh. Ve starém zákoně máme zaznamenaný příběh o králi Chizkijášovi. Ten se modlil stejnými slovy jako autor našeho Žalmu 86.

Příběh se odehrává v době, kdy je severní království již dobyto a mračna se schylují i nad jižním královstvím. V té době vládne král Chizkijáš. Jde o zbožného krále, který má osobní vztah s Bohem, žije podle Hospodinových cest. Jednoho dne obklíčí Jeruzalém cizí vojska asyrského krále Sancheríba. Ten vyšle vyslance a ti volají hebrejsky na vojáky na Jeruzalémských hradbách… vytahuje se a při tom všem se rouhá Bohu. Vysmívá se Jeruzalému a Hospodinu. Vyslanec nabádá Jeruzalémské, aby se vzdali, že odpor je marný, ať neposlouchají krále Chizkijáše. Asi si dokážete představit, že by si kdejaký král nebo kníže nadělal do kalhot. Ale král Chizkijáš byl zbožným králem, který důvěřoval Hospodinu. Poté, co vyslechne poselství od vyslance, vejde do svatyně a modlí se… zároveň posílá zprávu proroku Izajášovi, o tom se dočítáme v knize Izajáš 37. kapitole. Bůh promluví k Izajášovi a ten slova povzbuzení posílá králi: "Neboj se těch slov, která jsi slyšel, jimiž mě hanobili služebníci asyrského krále… hle, uvedu do něho ducha, že uslyší zprávu a vrátí se do své země.
V jeho zemi jej nechám padnout mečem". Pak se vyslanec vrací za svým králem Sancheríbem a dozvídá se, že král se musel s vojskem vrátit zpět, protože zaútočil jiný král a měl plné ruce práce.
Judský král Chizkijáš dostává výhružku ještě písemně, dopisy vezme do svatyně, rozloží dopisy před Bohem a modlí se: "Hospodine zástupů, Bože Izraele… Ty sám jsi Bůh nad všemi královstvími země. Ty jsi učinil nebesa i zemi…
Nakloň Hospodine své ucho a slyš, otevři Hospodine své oči a viz… Slyš všechna slova krále Sancheríba, který vyslal posly, aby haněli Boha živého. Ale teď Hospodine, Bože náš, zachraň nás z jeho rukou, ať poznají všechna království země, že Ty jsi Hospodin, Ty sám".

Příběh nakonec končí dobře pro Chizkijáše. Hospodin modlitbu vyslyší, asyrský král musí odtáhnout a podle proroctví Izajáše je král Sancheríb zavražděný mečem v jeho svatyni, kde se modlí ke svému bohu Nisrokovi. Jeho vlastní synové jej probodli mečem. A pak se asyrské království začne otřásat ve zmatcích. Nastupuje nové království Babylónie…
Proč vám ten příběh vyprávím? Podívejme se na modlitbu žalmisty očima životních zkušeností, kterými jako lidé procházíme. Někdy nás život zavalí těžkými situacemi. Možná nás někdo nemá rád, máme v práci nepřítele. Nebo naším nepřítelem může být nepříznivá situace. Možná procházíte nemocí nebo nějakou bolestí. Možná vás život štve a jste už unavení a nemáte sílu jít dál. To vše se může stát. Dobrá zpráva je, že je tu někdo, koho to zajímá a na koho se můžeme obracet. Je tu Hospodin, který nás slyší. Před Bohem si můžeš dovolit být upřímný a otevřít mu své nitro.
Slova žalmu 86 se mohou stát i naší vlastní modlitbou…

2 Ochraňuj mě, jsem tvůj věrný, spas, můj Bože, svého služebníka, který v tebe doufá. 3 Smiluj se nade mnou, Panovníku, po celé dny k tobě volám. 4 Vlej do duše svého služebníka radost, k tobě, Panovníku, pozvedám svou duši, 5 neboť ty jsi, Panovníku, dobrý a nabízíš odpuštění; ke všem, kdo tě volají, jsi nejvýš milosrdný…
David, ale stejně tak Chizkijáš či Izajáš, ale také ty a já, můžeme prosit Boha, aby vlil do našeho srdce radost právě když procházíme těžkou situací. Není to planá prosba. Když se o to modlíme, můžeme se opřít o vědomí toho, že Bůh je věrný svým slibům a to, co nám slíbí, také splní. Proč se ale žalmista modlí o smilování? Proč chce být spasen? Nalejme si čistého vína. Nikdy to není tak, že je chyba čistě na straně toho druhého. Žalmista si uvědomuje vlastní selhání a vlastní hřích. Proto prosí Boha o odpuštění. Jeho slova jsou: Ty jsi Panovníku dobrý a nabízíš odpuštění. Bůh je dobrý k pokornému člověku, který si uvědomuje svou chybu. David i Chizkijáš chápou své slabosti, a právě proto se modlí k Bohu. Modlitba k Bohu musí reflektovat naší situaci. Ano, Bůh rozumí našemu trápení a bolestem a žalu. Touží nás z tohoto stavu pozvednout. Chce ale slyšet pravdu. Ne protože by ji neznal. Bůh zná moje a tvoje srdce. Ale kvůli nám samotným očekává, že Jemu vyznáme své hříchy a že se právě s nimi obrátíme na Něho.

Dobrá zpráva je, že nám naše hříchy odpouští v Ježíši Kristu. Ježíš zemřel na kříži právě proto, aby Tvé hříchy z Tebe sňal a Bůh Ti je odpustil.
Možná je to pýcha, která dovedla krále do beznadějné situace. Spoléhal více na Egyptského krále než na Boží zaslíbení, že se Hospodin postará o svůj lid. Možná je to naše pýcha, která nám brání složit náš život nebo některou jeho oblast před Kristem a pokořit se před ním. Slova žalmisty jsou lékem na poraněné srdce. Můžeme se modlit tato slova sami nebo je můžeme vyznat v písni nebo třeba společně a nahlas. Na formě nezáleží. Důležité je ale uvědomit si, kdo jsme před Bohem. Bůh je tím, kdo nás má rád. A chce nám pomoci. Ale nepomůže nám, dokud sami nebudeme chtít a nepřijdeme za ním s prosbou o odpuštění a pomoc.

Dovolte mi to ilustrovat na novozákonním příběhu o soudci a vdově, které jsme četli v úvodní části bohoslužeb. Nepůjdu do detailů, protože na podobenství o soudcovi a vdově bude později kázat Pavel Marek. Podobenství nás vybízí k usilovné modlitbě. Je to jako s tou ženou, která každý den chodila za soudcem, který ji nechtěl vyhovět. Každý den ho otravovala, až ho nakonec zdolala svou vytrvalostí. A příběh končí slovy: "Což teprve Bůh! Nezjedná On právo svým vyvoleným, kteří k Němu dnem i nocí volají…?" Když ten soudce nakonec polevil, i když nechtěl, oč více Bůh, který nám chce pomoci. Pánu Bohu záleží více na vztahu než na benefitech, které ze vztahu pro nás poplynou. Zkrátka mít osobní vztah s Bohem je důležitější než být jen uzdraven nebo být požehnán. Bůh sám je důležitější než Boží požehnání. Musí Ti jít o to, zač se modlíš.

Když vyslovíš vágní modlitbu, neočekávej, že bude vyslyšena. Záleží na našem postoji. Jakub, bratr Páně nás vybízí k modlitbě víry: "Má-li kdo z vás nedostatek moudrosti, ať prosí Boha, který dává všem bez výhrad a bez výčitek, a bude mu dána. Nechť však prosí s důvěrou a nic nepochybuje…" Tedy pochybnost je v rozporu s vírou. Pokud se modlíš, měj víru, že Bůh vyslyší Tvou modlitbu. Pokud se modlíš za dobrou věc pro Boží slávu, modlíš se v souladu s Boží vůlí, měj důvěru, že Bůh vyslyší Tvou modlitbu. Nezapomeň ale na to, že modlitba především buduje vztah mezi Tebou a Bohem. A to je nejdůležitější.
To bylo prvních 7 veršů.

Podívejme se na druhou část modlitby, od 8. do 13. verše. Poprosím o přečtení:
8 Panovníku, není ti rovného mezi bohy a tvým činům se nic nevyrovná. 9 Všechny pronárody, tvoje dílo, se ti přijdou klanět, Panovníku, budou oslavovat tvoje jméno, 10 protože jsi veliký a konáš divy; jedině ty jsi Bůh. 11 Hospodine, ukaž mi svou cestu, budu žít podle tvé pravdy, soustřeď mou mysl na bázeň tvého jména. 12 Celým srdcem, Panovníku, Bože můj, ti budu vzdávat chválu, tvoje jméno věčně oslavovat, 13 vždyť tvé velké milosrdenství je se mnou; z nejhlubšího podsvětí jsi vytrhl mou duši.

Krásné na této části modlitby je skutečnost, že prosba se mění ve chválu. Žalmista nezůstal u svého problému. Ale prosba k Bohu ho dovedla k uvědomění, kdo je Bůh. Nikdo není jako Hospodin. Může se snad vyrovnat něco Božím skutkům? Žalmista nakonec vyznává, že všechny národy budou uctívat jediného Boha, Hospodina. Uvažme situaci Chizkijáše, který byl obklopen nepřátelskými vojsky.

Povím vám třetí a poslední příběh z nového zákona. Je to příběh apoštola Pavla a Silase ze Skutků 16. kapitoly. Pavel vysvobodil jednu dívku z moci démonů. Protože tím ale připravil o zisk obchodníky z města Filipis, nakonec skončili nespravedlivě ve vězení. Byli důkladně zbičovaní a ve vězení měli uzamčené nohy v kládě. Jakou asi museli mít náladu? O čem museli uvažovat? Je zajímavé, že právě do tohoto místa Pavel píše list Filipenským, který je hlavně o radosti. Radujte se, znovu vám říkám, radujte se… Pavel je dobrým příkladem toho, co to znamená. O půlnoci se Pavel a Silas modlili a začali zpěvem oslavovat Boha… slyšeli to i jejich spoluvězni… najednou nastalo zemětřesení a celé vězení se otřáslo až do základů… Rázem se otevřely dveře a vězňům spadly okovy. Taková situace nahnala strach i žalářníkovi, který když to viděl, chtěl se zabít, ale Pavel mu v tom zabránil. Příběh skončil vítězstvím evangelia, žalářník uvěřil v Krista a byl pokřtěn on i jeho domácnost. Úžasné na tom je, že situace začala tak beznadějně a smutně. Kdo by chtěl zpívat chvály Bohu, když je v lochu? Kdo by chtěl zpívat, když je nemocný? Když přichází deprese, komu by se chtělo? Na tom právě ale vidíme důležitý princip. Víra není závislá jen na pocitech. Nechci tím říkat, že jsme nějací stroje a že nezáleží na tom, jak se cítíš. To je jistě nevyvážené učení a toho ať jsem dalek. Je ale pravda, že když se soustředím na sebe a na svůj zmatek a pocity, dojdu vždy jen k sobě.

Pokud prožívám bolest a říkám si, jak jsem na tom blbě a jak život stojí za… víte co… k čemu dojdu? Možná si hodím mašli… Žalm 86 začíná také depresivně, Hospodine, jak jsem ponížený, zubožený. Tím ale žalmista především vyznává, že je plně závislý na Bohu. A za co Boha prosí? Prosí Boha o radost. A pak začíná vyznávat, kým je Bůh a to mění celou situaci. Když vycházím od sebe k Bohu, zahledím se na Něj a na Jeho slávu, utrpení zdá se být daleko snesitelnější a splín je ve světle Boží slávy pryč. Když se žalmista dívá na Boha, vyznává:

12 Celým srdcem, Panovníku, Bože můj, ti budu vzdávat chválu, tvoje jméno věčně oslavovat, 13 vždyť tvé velké milosrdenství je se mnou; z nejhlubšího podsvětí jsi vytrhl mou duši.

Žalmista není pokrytec, nelakuje skutečnost, která je chmurná, na růžovo. Křesťané mají někdy tendenci předstírat, že problémy nejsou… to není zbožnost, ale je to laciná iluze. Žalmista neříká: ó, jak se cítím skvěle, to koleno mě tak krásně bolí… to je šílenství. Ale Žalmista vyznává, že Hospodin vytrhl z nejhlubšího podsvětí jeho duši. Jak se asi musel cítit obrazně v podsvětí? Asi moc dobře ne. Ale žalmista je vyznavačem naděje, kterou přináší sám Bůh. A za to Bohu vzdává chválu, proto Hospodina oslavuje. A to je poselství i pro nás. Když máš splín, jdi k Pánu. Když máš bolest, volej k Bohu. Když jsi dole, vzhlédni k Bohu do výšin.

Jak tu vidíme, prostřední část našeho žalmu nás nevede v depresích k sebelítosti, ale naopak, od sebe pryč k Bohu, vede nás k milosrdnému Bohu, který zná naší situaci a slyší naše modlitby.
Proto je žalm nazván: Hospodine, nakloň ucho… Podívejme se na poslední třetí část, od verše 14. Prosím o přečtení…

14 Bože, povstávají proti mně opovážlivci, o život mi ukládá smečka ukrutníků, na tebe se neohlíží. 15 Ty však, Panovníku, jsi Bůh slitovný a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný, věrný. 16 Shlédni na mne, smiluj se nade mnou, dej svou sílu svému služebníku, vítězství synu své služebnice! 17 Ukaž na mně dobré znamení, ať to vidí, kdo mě mají v nenávisti, ať jsou zahanbeni, že jsi, Hospodine, moje pomoc, moje potěšení!

Žalmista se opět obrací k Bohu s prosbou o pomoc. Tentokrát je konkrétní ohledně nepřátel, kteří ho obklopují doslova jako smečka psů. Je zajímavé, že žalmista dokonce vysvětluje Bohu, že to nejsou jen Davidovi nepřátelé, ale že jsou to Boží nepřátelé. Asi bych neměl takovou odvahu jako David, když se modlím. Na tom krásně vidíme, že v modlitbě můžeme být naprosto upřímní a s Bohem můžeme mluvit otevřeně a přímo. Nemusíme si na nic hrát. Žalmista staví ukrutné nepřátele Davida proti milosrdnému a slitovnému Bohu, který je věrný a smilovává se nad ním.
To je velké povzbuzení pro nás. Bůh nás vidí a slyší, dokonale zná naši situaci, a přesto nám naslouchá a touží po osobním vztahu s námi. Chce, abychom Jemu otevřeli své nitro a mluvili s Ním o našich pocitech. Někdy můžeme mít strach se svěřit druhým lidem se svými pocity. Jedno je jisté, Bohu se nemusíme bát svěřit své pocity. On jim dokonale rozumí a naše modlitby správným způsobem vyslyší.


Závěr…
Žalmista končí slovy: Ty jsi Hospodine moje pomoc, moje potěšení. Žalmista žádá Boha o sílu. Na jedné straně žádá Boha o spasení a odpuštění hříchů, na druhé straně nežádá o ulehčení situace, ale spíše si Bohu postěžuje a žádá ho o sílu, aby v situaci mohl dál vytrvat. Vzpomeňme si na slova apoštola Pavla z 1. Kor. 10,13… "Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný, nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát". A to je zaslíbení pro nás: Bůh nás vždy nevytrhne z našich problémů a neodejme pryč naše bolesti, ale je tu s námi, vnímá naši bolest a v těžké situaci nás potěšuje a dává nám dokonce radost do srdce. Odpouští nám naše hříchy a dává nám Jeho spravedlnost. A když Ho v modlitbě požádáme, dá nám sílu vytrvat ve zkoušce. A to je dobrá zpráva. Amen.