Červen 2013

Pamatuj jak stavíš 1. Kor 3

22. června 2013 v 23:27 | Grizly |  Kázání
Úvod

Milí přátelé, dnes je poslední bohoslužba před létem. Kdo z vás zůstáváte přes léto v Praze? A kdo z vás jedete pryč? Kdo jedete na English Camp? Doufám, že se už těšíte na léto. Skutečné léto ale už přišlo. Po čase dlouhé zimy a povodní konečně přicházejí letní měsíce. Věřím, že nám dnes letní počasí nezabrání zaslechnout to, co pro nás Pán připravil v Jeho slově. Dokončujeme sérii kázání na téma Život křesťana. Nebezpečím, které nám totiž jako církvi i jako křesťanům hrozí je, že budeme považovat křesťanskou víru za nějaký doplněk našeho života.

Tato série kázání má ukázat, jak se život v Kristu projevuje prakticky. Posledně jsme mluvili o vadných představách, které lidi mají, dokonce i když jsou křesťané. Mluvili jsme o moudrosti lidské a moudrosti Boží. Moudrost Boží je nadřazená té naší moudrosti a učí nás dávat přednost evangeliu před naším rozumem a v situacích, kde bychom se spoléhali více na sebe se spoléhat více na Boha.


Tématem dnešního kázání je: na jakém základu stavíš?

Aneb: je rozdíl stavět ze zlata nebo ze dřeva... Budeme společně přemýšlet nad pasáží z 1. Korintským 3, kterou si postupně společně přečteme a vyložíme.

Kázání rozdělím na 2 části. V první části, od 1. do 9. verše, apoštol Pavel píše, že je to Bůh, kdo dává růst nedospělému člověku v morálně dospělého. A v druhé části, od 10. do 17. verše budeme přemýšlet nad otázkou, z jakého materiálu v našem životě stavíme.

Začneme u prvních 9 veršů. Poprosím o přečtení první části.


1. Kontext: Pavel zasadil, Apollos zaléval, ale Bůh dává vzrůst 1-9

Kontextem 3. kapitoly je otázka, kdo způsobuje v křesťanském životě duchovní růst. Je to naše zásluha? Je to Boží zásluha? Pavel ukazuje velmi hezky, jaký je vztah mezi naší snahou a Božím působením. Používá k tomu metaforu ze zemědělství. Jeden člověk sází, druhý zalévá, to vše je důležité, ale nakonec záleží na tom, jak se urodí. V tom spojení "se urodí" je skryta důležitá myšlenka. Onen pasivní tvar, "se" ukazuje, že růst není způsoben lidským konáním, ale Božím působením. V Bibli se na jiném místě u stejného autora dočteme, že Duch Boží působí chtění i činění.

Znamená to ale, že jsme nějakými loutkami nebo jsme roboti, kteří běží podle naprogramovaného kódu? Ne. To jistě ne.

Podívejme se postupně na to, co Pavel píše a co to znamená pro náš život.

a. duchovní a tělesní lidé 1-5

Prvních pět veršů ukazuje na rozdíl mezi tzv. tělesnými, duševními, a duchovními lidmi. Víte, jaký je mezi nimi rozdíl? Myslíte si o sobě, že jste duchovní? Možná vás překvapím, ale být duchovní neznamená být průhledný jako duch ani že žiju za zdmi kláštera ani že nechodím do práce a věnuji se jen nějakým činnostem, které nemají s lidským životem nic společného.

Myslím, že příklady Martina Luthera, Augustina, Františka a nebo apoštola Pavla nebo některých velmi zbožných mužů a žen nám prozrazují, že duchovní život není izolace od problémů a pokušení tohoto světa, ale právě naopak. A to nemusím sahat po takových "velikánech".

Pavel jednoduše říká, že neduchovní lidé se mezi sebou hádají a žárlí na sebe. Velmi jednoduché dětinské projevy. Být tělesný znamená patřit tomuto světu. To znamená, že jsme ještě Krista a jeho Ducha nepoznali. Co tato divná fráze znamená?

Patřit světu znamená dělat to, co dělá naše okolí. Znamená to, že mezi námi a našim okolím není žádný rozdíl. Být mrtvou rybou a plout s proudem. Když jsme tělesní, nevnímáme v našem duchovním životě žádný tlak ani napětí, protože žádný duchovní život nemáme. Náš duchovní život se týká toho, jak najdu práci a jak zabezpečím svou rodinu a co si dám k večeři. Neříkám, že jsou to nedůležité věci. Ale pokud žiju duchovní život, vím, že v životě jde ještě o víc. Pokud byste byli tělesní a neviděli byste s tím problém, asi byste tu teď neseděli a pokud přece, kladli byste si otázku: co tu vlastně dělám?

Někdy je dobré si položit otázku, proč vlastně chodím v neděli do kostela? Není nic špatného být ve společenství s kamarády a popovídat si o životě a najíst se dobrého občerstvení a dát si kávu, ale duchovní život je jistě o něčem víc než o tom. Smysl duchovního života je zakoušet živé společenství s živým Bohem. Pokud je to pravda, pak mám jistě větší očekávání od nedělního kázání a toužím slyšet Boha mluvit do mého srdce. Občas se stane, že tělesní lidé jsou v kostele, ale jsou tu vlastně omylem. Už se vám stalo, že jste někde byli omylem? Kladli jste si otázku, kam jsem se to dostal? Druhý typ lidí jsou duševní.

To jsou lidé duchovně slabí, jejich životu vládne lidský rozum. Lidský rozum rozhoduje. Jeden kamarád mi pověděl zajímavý příběh. Byl na evangelizaci se svojí přítelkyní. A když byla výzva: kdo chce svůj život odevzdat Ježíši, jeho přítelkyně odpověděla, já nechci svůj život nikomu odevzdávat. Já chci rozhodovat o tom, co budu se svým životem dělat. Asi nás nepřekvapí slovo Pána Ježíše, který říká: "kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe a nes každého dne svůj kříž." Ježíš měl kolem sebe zástupy, ale ne každý, kdo byl v jeho přítomnosti tam byl proto, že ho chtěl následovat. Lidé přicházeli za Ježíšem z různých důvodů.

Je to jako s člověkem, který přišel za apoštolem Petrem s tím, že chtěl od něho moc, aby mohl léčit druhé lidi. Viděl v Boží moci prostředek k vlastnímu obohacení. Přinesl peníze, aby získal Boží moc. Lidé přicházejí z nejrůznějších důvodů. S čím přicházíš za Ježíšem ty? Jsi sám a nebo snad v neděli nemáš co lepšího na práci? Nechci vás teď urazit. Ale pokud naše motivace strávit u Ježíšových nohou v neděli je to, že je špatné počasí vyrazit na chatu, asi bychom měli zkoumat své srdce. Moc se mi líbí na tom výroku první slovo: kdo chce jít za mnou... kdo chce... Ježíš nikoho nenutí, ale nechává to na nás.

V druhé části na tento moment navážu. Povím vám o něčem, co ve svém srdci mám už dlouho a nevěděl jsem, jak to povědět... Duchovní člověk má v sobě Ducha Božího a každý den umírá vlastním žádostem a rozhoduje se jít za Ježíšem. Dělá taková rozhodnutí, která vedou k posvěcení a neodporuje Božímu Duchu dělat v něm Jeho práci. Pokud jsme naplněni Božím Duchem, nebudeme druhým závidět ani se mezi sebou hádat. Ale budeme jednotní v Kristu a budeme druhým žehnat. O tom Pavel mluví a to vyplývá z prvních pěti veršů.

b. Bůh dává růst - automatika Božího království 6-8

Druhá část, verše 6-8 ukazují, jaký je vztah mezi duchovním růstem a naší iniciativou. Pavel je apoštol, který jako průkopník šel na nová místa a kázal evangelium, Apollos jako učitel církve vyučoval Boží lid Božímu slovu. Lidé si pak nedospěle volili mezi Pavlem a Apollem. Ale Pavel říká, že nezáleží na tom, kdo začal a kdo pokračuje, ale na tom, kdo umožňuje. Někdy může být nevraživost mezi křesťany, kdo dotyčného člověka přivedl k víře. Já jsem byl první. A druhý zase řekne, já jsem vedl člověka ke Kristu. Je to moje zásluha. Za těmito slovy je závist a záslužnictví.

Pavel takové myšlenky usazuje s tím, že je to jedno. Protože nakonec jde o Boží slávu a je to Bůh, který umožňuje, abychom se posunuli od duchovních děcek až k duchovně dospělým. Od těch, kteří přijdou do kostela kvůli kamarádovi až k těm, kteří vyhledávají duchovní společenství z touhy po setkání s živým Bohem. Od těch, kdo chtějí fyzické uzdravení až k těm, kdo touží Boha uctívat. Na těch prvních věcech není nic špatného, ale být s Bohem a poznat, kdo je, je důležitější, než jen vidět projevy jeho moci.

Když odjíždíme na English Camp, tak na to pamatujme, nezáviďme těm, kdo budou mít duchovní rozhovory s druhými, protože prvnímu duchovnímu rozhovoru jistě předcházely desítky nebo stovky "neduchovních" rozhovorů, které dotyčnému člověku umožnily poznat, že křesťané nejsou mimozemšťani, ale že jsou to někdy normální a někdy dokonce krásní a proměnění lidé.

c. jsme spolupracovníci Boží 9

Nejkrásnější verš v této pasáži je podle mě verš 9. Ten dává člověku velkou hodnotu. Říká něco neslýchaného. Jsme Božími spolupracovníky. Verš 9 vyplývá z předchozích myšlenek. Je tu zemědělec.

Je tu jednak ten, kdo zasévá. A je tu také ten, kdo zalévá. Bez těch dvou by se nemělo co urodit. Když je tedy zaseto a zalito, Bůh působí růst. Bůh to zařídil tak krásně, že záleží na nás, jestli lidé uslyší evangelium. Jestli se slovo o spasení dostane až k nim. Někdo musí přijít a někdo musí otevřít pusu a mnohem častěji i své srdce a život, než dotyčný člověk může slyšet a mnohem častěji vidět. Ale je osvobozující vědět, že nezáleží na nás, zda dotyčný člověk uvěří a bude spasen. To záleží pouze na Bohu.

Je naší odpovědností vydat dobré svědectví našeho proměněného života druhému. Není ale naše zodpovědnost, jaký bude výsledek. To je na Bohu. To ale není vše. Tento verš není o evangelizaci. Pavel mluví o duchovním růstu. Abych metaforu trochu stáhnul na zem. Záleží na nás, zda budeme číst Bibli a s otevřeným srdcem budeme naslouchat jejímu poselství, bude záležet na nás, zda budeme poslušní a budeme uskutečňovat Boží pokyny v našem životě, ale záleží jen na Bohu, jak rychle a jakým způsobem bude proměňovat náš charakter. Proto nikoho neodsuzujme a nepoměřujme se navzájem.

Je možné, že někdo je křesťan 20 let a bude stále na začátku a někdo může být křesťan 3 roky a bude duchovně dál. Proto věřím Pavel říká, že je to spolupráce mezi námi a Bohem.

2. Evangelium: Je tvým základem Kristus? Z jakého materiálu stavíš? 10-17

Teď se dostáváme do prostřední části, budeme přemýšlet nad otázkou, kdo je základem tvého života? A z jakého matroše stavíš ve svém životě? Naslouchejme pozorně Božímu slovu od 10. do 17. verše.

a. Architekt a stavitel: Základem je Kristus 10-11

Verše 10 a 11 mluví o základu, na kterém roste náš život. Život je jako rostlina, která má svůj kořen a potřebuje živiny a vláhu. Když rostlina není ve správné půdě, vadne a nakonec umře. Dobrá zpráva je, že když ji zasadíme do správné půdy, může dobře růst. Jsi zasazen do správné půdy? Jsi zasazený do Krista? Poznal jsi Boží dobrotu a lásku? Víš, že jsi Božím dítětem? Víš, že máš nekonečnou hodnotu pro Boha a že tě miluje a že ta láska nezávisí na tom, co si o tom myslí druzí? Jako křesťané můžeme upadnout do pasti, když zapomeneme, že přijetí od Boha nezáleží na kvalitě a míře naší služby.

Nepochop mě špatně. Služba Bohu je následek a nemá a nesmí být motivací k Božímu přijetí. Bůh Tě miluje stále stejně. Říkáš často větu... já se snažím... snažím se... zkouším... Pokud se snažíš o spasení a cítíš, že na to nemáš, nemáš na to si zasloužit uznání od Boha, přestaň. Přestaň se snažit z lidské síly o něco, co musí způsobit Boží Duch. Dovol Bohu, aby tě proměnil. Dovol Ježíši, aby tě zachránil ze smrti a z neustálého snažení se. Dovol Otci v nebi, aby tě obejmul svou láskou a přijal tě pouhou vírou v Ježíše a jeho dokonalé dílo na kříži. Ježíš všechno dokázal na kříži, nemusíš k tomu svou snahou něco přidávat.

b. Stavíme z různých materiálů 12

Když jsme řekli A, musíme říct i B. Spasení je z víry v Ježíše. Není to naše zásluha. Posvěcení je ale spolupráce mezi námi a Božím Duchem. První Pavlův obraz byl ze zemědělství. Druhým obrazem je budova, obraz ze stavebnictví. Je někdo z vás stavař? Ve verši 10 Pavel používá doslova slovo architekt. Je někdo z vás architekt? Architekt a pak hlavně mistr na stavbě či inženýr stavbyvedoucí se musí ujistit, že má budova správné základy, jinak spadne.

Tak je to i s naším životem, když nestavíme náš život na Ježíši, náš život je jen iluze a všechno, co v životě děláme, pak k ničemu není a skončí to vniveč. Ve 12. verši je zajímavá metafora... na základu, který je Ježíš, stavíme z různých materiálů... ze zlata, ze stříbra... z drahého kamení, ze dřeva, trávy a slámy...

Asi nestavíte metro nebo domy ze zlata a stříbra a drahého kamení, že? Ale používáte beton nebo železobetonové konstrukce. Co nám tím chce tedy Pavel říct?

Přijde mi zajímavý tento výklad. 6 materiálů, o kterých Pavel mluví můžeme rozdělit po třech a mezi sebou je porovnat. První tři materiály, zlato, stříbro a drahé kamení jsou naše duchovní zkušenosti s Kristem, proměněný křesťanský charakter (ctnosti) a atributy Trojjedinného Boha. Jinak řečeno, první tři materiály jsou duchovní - jsou materiálem, ze kterého staví Duch Boží náš život, s naším přispěním. Zatímco druhé tři materiály, dřevo, tráva a sláma, to jsou materiály těla. Jsou to materiály, které používáme, když se snažíme stavět náš život na starém způsobu života. Dřevo, tráva a sláma, to jsou naše lidské poznání, zkušenosti a úspěchy.

Můžou to být různé filozofie, zkušenosti s okultismem nebo prostě to, co nás učili špatně naši rodiče či něco, co jsme odpozorovali od kolegů v práci. Např. někdo může léčit svůj splýn alkoholem. Můžeme se naučit, že je lepší tiše trpět a ukládat svůj hněv v sobě, než jít za druhým a řešit problémy, odpustit a smířit se s druhým. Takových příkladů je mnoho.

Je ale zajímavé, že jako spasení znovuzrození lidé, křesťané, můžeme stavět z obou materiálů. Jak z duchovních, tak z tělesných. Jak ze vzácných materiálů, tak z těch obyčejných. Je to metafora, tak nemusíme přemýšlet, zda by byl lepší zlatý barák nebo srub, o to tu nejde. Teď vám chci říct tu myšlenku, která mi poslední dobou vrtá hlavou. Je možné být křesťanem, ale žít naprosto neduchovní život.

Víra v Krista je základ, který dostáváme darem Boží milosti, není to naše zásluha. Ale to, co na tomto základu postavíme, je dáno spoluprací s Božím Duchem. Je na nás, zda sázíme a zaléváme. Je na Božím Duchu, zda a jak se bude dařit, ale obojí je důležité. Závěr ani aplikace není nijak radikální. Zkrátka záleží na tobě, zda chceš nebo ne.

Ježíš řekl, kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe a následuj mě. Je na tobě, zda umožníš Božímu Duchu v tobě sílit a zda dovolíš Bohu, aby tě proměnil. Jak říkají angličané, Bůh je gentleman, doslova jemný Pán, pomysleli jste někdy na to? Ježíš je jemný Pán, který tě nebude nutit do následování. Ale místo toho tě jemným hlasem volá: Petře, Mirko, Viléme... nemám čas tu vyjmenovat celé shromáždění:)) (Hynku, Viléme, Jarmilo...:)) pojď za mnou, ukážu ti něco úžasného. Jestli chceš, pojď za mnou.

c. Den Kristův ukáže skutečnost 13-15

Výsledek vidíme ve verších 13 až 15. Je to dost radikální. Ježíš se vrátí a podívá se na naše dílo a podrobí ho zkoušce. Asi jako když přijde statik a změří, zda se dá v bodově bydlet, nebo zda se má nechat zbourat. Duchovní metafora znamená, že když stavíme náš život z cenných materiálů, z toho, co dává Duch, naše dílo obstojí a dostaneme odměnu. Ježíš řekne: dobře, služebníku dobrý a věrný... vejdi do radosti svého Pána. Když ale shledá, že dílo nestojí správně, zapálí ho a dílo shoří. Asi jste viděli záběry z oblastí zasažených ohněm v Americe, kde celé čtvrti hořely. Nebo si představte les, který rychle shoří na uhel. Sláma a tráva také krásně hoří.

Když stavíme z takových materiálů, naše stavba shoří. Překvapivé je, že zde Pavel nemluví o spasení, nevyhrožuje nám, že když nebudeme dělat dobré skutky, tak shoříme v pekle. To dělá Ježíš v evangeliích. To je ona slíbená provokace. Ježíš říká služebníkovi, když vidí jeho dílo, dobrý a věrný, zatímco tomu třetímu, který nezmnožil svěřený majetek, zlý a líný služebníku... a vyžene ho tam, kde je pláč a skřípění zubů. Na tomto místě nás Pavel upozorňuje, že když se necháme vést Duchem Božím, když nespoléháme sami na sebe, ale nasloucháme jemnému hlasu Božímu, tak stavíme pevnou budovu z materiálů, které neshoří, ale které vytrvají.

d. Boží chrám 16-17

Pavel končí oddíl otázkou: "nevíte, že jste Boží svatyně a že ve vás bydlí Duch Boží?" Je zřejmé, že jde o metaforu. Jednak mluví o církvi a jednak mluví o životě křesťana. Obraz není vůbec statický, ale dynamický, tak jako společenství i život sám jsou neustále v pohybu. V křesťanském životě jde o neustálou proměnu, stejně jako i křesťanské společenství má zrát od duchovního dětství až po křesťanskou zralost.

Také duchovní mléko, které jako křesťané pijeme zpočátku, ujišťování o Boží lásce a spasení, které jsou velmi důležité se postupně mění v masitou stravu. Víra v Krista je stále základ na kterém stavíme. Bez toho nic nejde. Ale je třeba stavět. Maso obsahuje bílkoviny a když se pohybujeme, tak nám rostou svaly. Je to vidět. Podobně v duchovním životě, když cvičíme, rostou nám svaly a druzí vidí ovoce našeho posvěcení, naší proměny. Lidé se mohou v našem životě dotknout Krista. Láska v našem životě je hmatatelná. Naše pokora je zřejmá. Naše trpělivost a sebeovládání roste...

Je to ale zásluha Božího Ducha, který působí růst. Nemůžeme si ale nárokovat růst svalů, ale způsobuje to kromě našeho cvičení, vnitřní mechanismus proměny.

Poslední verš oddílu, 17. je překvapivé Pavlovo varování. Na jednu stranu mluví Pavel velmi měkce, spasení nezáleží na našich skutcích, je možné zdánlivě být pasivní a být spasen, i když to není cílem křesťanského života, na druhou stranu nás varuje: za prvé, jeho dílo shoří a za druhé, ničí-li někdo Boží svatyni, církev a křesťanský život, toho Bůh zničí.

To nezní o nic méně naléhavě než Ježíšovo varování před peklem, kde je pláč a skřípění zubů. Je to velká varovná cedule.

Každopádně, dobrá zpráva je, že si Bible neprotiřečí. Křesťanský růst a posvěcení je logickým důsledkem našeho spasení.

Dovolte mi jedno přirovnání pro pány. Být spaseným křesťanem s neproměněným životem je jako mít parádní lambordgini v garáži a nikdy s ním nevyjet na silnici. Nebo mít harleye vystaveného v nějaké vitríně. Je to sice hezké, ale dokud neuslyšíte zvyk motoru a neucítíte závan větru ve tváři, je to jen atrapa. Skutečnost leží za hranicí vlastnictví. Je třeba to vyzkoušet, jinak přicházíme o zážitek a užitek z věci samé. Jsme sice majiteli, ale když umřeme, klademe si otázku, stálo to za to?

Být spasený a nežít křesťanský život je jako mít klíče od vězení a nikdy klíč ze strachu nepoužít, neotevřít celu a nevyjít ven. Chceš v cele tvrdnout a shnít? Já tedy ne, rozhoduju se vyzkoušet obrazně lambordgini na silnici, slyšet zvyk harleye a vyjít ven z vězení a zakusit, co je to svoboda v Kristu.

Závěr

Na závěr shrňme Pavlovo poselství do dvou otázek a odpovědí: Co je základem tvého života? Jedině Kristus stojí za to, aby byl jediným základem mého a tvého života. Pokud stavíš na čemkoliv jiném, promarníš svůj život. A z čeho stavíš? Pokud stavíš na svých ambicích, zkušenostech, pocitech a rozumu, tvoje stavba shoří, pokud stavíš z radosti v Duchu a poslušnosti slovu, pak tvé dílo dojde odměny.

Amen.

Boží a lidská moudrost 1K 1,18-31

16. června 2013 v 8:14 | Grizly |  Kázání

Úvod

Milí přátelé, v době povodní je na místě otázka, kde najdeme skutečnou jistotu, když ty pozemské jistoty doslova odplouvají s vodou. Včera jsem se vrátil ze Slezska, kde jsme s manželkou prožili velmi požehnaný čas během sborové praxe v Českém Těšíně. Navázali jsme několik dobrých přátelství a obnovili a prohloubili vztahy. Bratři a sestry vás pozdravují. Na Slezsku se vypráví jeden sarkastický vtip. Chcete ho slyšet? Víte, co dělají Češi, když jdou moravané do práce? Jsou u vody... Jsem opravdu moc rád, že voda už ustoupila a že jsme to všichni přežili ve zdraví.

Když jsme u jistot, nacházíme se v období transformace církve a jako sbor čelíme velkým výzvám. Budeme společně rozdělovat peníze od státu, které jsme přijali. Už jen tato otázka může vyvolat mnoho pochybností. Proto potřebujeme moudrost od Boha, jak správně naložit s těmito prostředky. Nemáme uvažovat v moudrosti lidské, ale v moudrosti Boží. Další výzva je, že jsme sborem, který se nachází na 4 místech. Na Hájích, na Skalce, na Libuši a v Ládví. Chce to velkou moudrost v tom, jak náš sbor správně vést. Proto téma moudrost Boží přichází v příhodný čas.

Zaměřme se proto na Boží slovo, které je určeno pro dnešní neděli. Otevřeme si společně Boží slovo v 1. listu do Korintu, 1. kapitole. Tématem dnešního kázání je moudrost Boží a moudrost lidská. Dnes budeme přemýšlet nad významem pasáže od 18. do 31. verše.

Kontext
Než se ale podíváme na tyto verše, uvažme situaci adresátů tohoto listu a kontext první kapitoly. Korintský sbor byl rozdělen a panovala tu velmi rozrušená atmosféra.

Korinťané měli různé představy a názory a protože byli vedoucí nejednotní, členové sboru se klonili k různým frakcím a vedoucím, tak jak se každému zdálo vhodné.

Když se neshodnou vedoucí, sbor jde k šípku a lidé se hádají. Je to jako s rodinou a dětmi. Dovolte mi toto pozorování, i když sám děti nemám. Pokud jste rodiče, sami mi to můžete potvrdit nebo vyvrátit. Když se maminka s tatínkem hádají, děti zlobí. A tak je to i s námi lidmi v církvi. Pokud je nejednotné vedení, vytváří to špatnou atmosféru. Čteme od 10. verše...

10 Prosím vás, bratří, pro jméno našeho Pána Ježíše Krista, abyste všichni byli svorni a neměli mezi sebou roztržky, nýbrž abyste dosáhli plné jednoty smýšlení i přesvědčení. 11 Dověděl jsem se totiž o vás z domu Chloé, bratří, že jsou mezi vámi spory. 12 Myslím tím to, že se mezi vámi říká: Já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu.
13 Je snad Kristus rozdělen? Což byl Pavel za vás ukřižován? Nebo jste byli pokřtěni ve jméno Pavlovo? 14 Děkuji Bohu, že jsem nikoho z vás nepokřtil kromě Krispa a Gaia; 15 tak nemůže nikdo říci, že jste byli pokřtěni v moje jméno. 16 Pokřtil jsem i rodinu Štěpánovu. Jinak už nevím, že bych byl ještě někoho pokřtil. 17 Kristus mě totiž neposlal křtít, ale zvěstovat evangelium, ovšem ne moudrostí slov, aby Kristův kříž nepozbyl smyslu.

Toto slovo je naléhavé dnes, když slavíme VP. Pokud máme mezi sebou rozdělení, pokud má někdo něco proti bratru či sestře, je čas odpustit si a smířit se spolu. Jsme Kristova církev a máme být v jednotě. Je to velmi základní a praktické. Pokud máš něco proti druhému, jdi za ním a mluvte spolu o tom.
Pokud ti někdo ublížil nebo si to myslíš, odpusť mu. Pokud jsi někomu ublížil nebo si to někdo jiný myslí, buď pokorný a omluv se.

Myslím, že už samotný kontext listu je pro nás zajímavý. Pavel vybízí Korintské, aby se nehádali. Ukazuje na skutečnost, že křesťané mají být jednotní v Kristu. Kristus není rozdělený, ani Trojice není rozdělená, ale je jednotná, vždyť je to jeden Bůh.
A tak ani křesťané ve sboru nemají stát na různých stranách, ale mají zachovávat jednotu Ducha ve svazku pokoje, jak píše Pavel na jiném místě v Efezským.

Už samotný kontext je pro nás zajímavý, protože se to může stát i nám. Uvažme, když jsme sborem na 4 místech, mohlo by se stát, že by jedna část následovala Marka, jedna Larryho, jedna Dana a jedna třeba Petra... Je ale jeden Kristus a církev, teď mluvím o sboru, ten má být jednotný. Tím myslím společné cíle a společný směr. To může znamenat pro různé části různé konkrétní cíle, ale jsme stále jedna církev. Proto je důležité, aby starší měli mezi sebou jednotu. A čím je tato jednota zaručena? Je zaručena tak, že se díváme na Ježíše a zaměřujeme se na to, co je prvořadé, nejpodstatnější - a to je evangelium.

Proto Pavel říká v 17. verši, že zvěstoval evangelium ne moudrostí lidských slov, aby Kristův kříž nepozbyl smyslu.

To byl kontext a situace našeho listu do Korintu: nejednotná církev, která se má dívat na Kristův kříž, aby se stala jednotnou. Jak jsem již řekl, tématem dnešního kázání je moudrost Boží a moudrost lidská.

Zpomalme teď na chvíli a zamysleme se nad tím, co je to moudrost. Překvapilo mě, že jako jeden z prvních odkazů na Googlu jsem našel na wikipedii a je tam zajímavý citát:

"Moudrost je shrnující a praktické rozumění světu i člověku, zároveň svrchované i taktně skromné, jež dává jistotu v rozhodování a jednání. K moudrosti nutně patří rozvaha, zkušenost a odstup od bezprostředních podnětů a okolností. Lidské společnosti ji vysoce cenily, ukládaly ji do přísloví, vyprávění i náboženských spisů a v mnoha kulturách se pokládá za ctnost. Sókratés před soudem o sobě říká, že "žádnou moudrost nemá, velkou ani malou", a Platón vysvětluje, že z úcty k moudrosti, kterou si žádný smrtelník nemůže osobovat, si zvolil název "filosof" - ten, který po moudrosti touží.
Izraelský politik Abba Eban si prý stěžoval, že "lidé i národy jednají moudře až když vyčerpali všechny ostatní možnosti".

Moudrost se dá uchopit různým způsobem, je asi tolik definic moudrosti, kolik je filosofů. Protože filosof je tím, kdo miluje moudrost, pak v ideálním případě nedělá nic jiného než že se snaží být moudrým. Někdy to ale dopadá tak, že lidská moudrost nás zavede na scestí.
Mimochodem moudrost je i název maďarské metalové kapely, brazilské přísloví zase říká, že "Poznání řeže svět na kousky, moudrost jej dává dohromady."

Zkrátka když přijde na lidskou moudrost, je to velmi složité a lidé se neshodnou na tom, co moudrost znamená. Má tedy vůbec smysl mluvit o moudrosti, když se ani nemůžeme shodnout na definici? Dobrá zpráva je, že Bible je Boží slovo, které nás může oslovit i dnes a Bůh nemá zmatek v pojmech a vede nás po přímější cestě než filosofové...

Co říká o moudrosti Boží slovo? Znáte nějaký citát z Bible o moudrosti? Třeba z knihy přísloví? (Počátek moudrosti je bázeň před Hospodinem...)

Moc se mi líbí zkušenost jednoho bratra kazatele, který řekl, že moudrost má dvě nohy. Jedna noha je náš rozum. A druhá noha je Boží duch. Tedy asi takový je vztah mezi lidskou moudrostí a Boží moudrostí. Oboje nutně potřebujeme. Lidskou moudrost potřebujeme v každodenním rozhodování. Nejlepší je, když může vycházet z bázně před Bohem. Když podřídíme náš život Bohu, pak nabýváme praktické moudrosti v lidské rovině. Ale ještě důležitější je Boží moudrost. Ta totiž zjevuje spasení člověku. Bez Boží moudrosti jsme ztraceni. Pouze Bůh nás může zachránit.

Protože jsme otevřeli náš text Božího slova do Korintu, pojďme se podívat na něj...

Kázání rozdělím do třech částí, za prvé, ve verších 18-21 mluví Pavel o slovu kříže, které je moudrostí těm, kteří jdou ke spasení a naopak je bláznovstvím těm, kteří jdou k záhubě. Za druhé, Kristus je Boží moc a Boží moudrost. Verše 22 až 25 říkají, že Ježíš je pohoršením pro přirozenou mysl. Ježíš je kamenem úrazu pro Židy a je pohoršením pro svět. Proč? Protože moudrost zjevená v Kristu je jiná než moudrost tohoto světa. A za třetí, verše 26-31 mluví o spasení v Ježíši. Kristus je jedinou cestou k Bohu.

Kristus se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením. Podívejme se na první část, verše 18-21.

Když to zjednoduším, jsou dvě cesty. Cesta moudrosti a cesta bláznovství. Paradoxní ale je, že to, co jedni považují za moudrost, druzí považují za bláznovství a naopak. Co je tedy moudré? Když ve svém srdci zakusíš moc Ducha Svatého a poznáš, že Ježíš je Spasitel a Pán, odvrhneš jiné cesty jako bláznovství. Kdo ale Krista ve svém životě nezakouší, bude se Kristovým slovům a cestě vysmívat.

Neříkám tím ale že věřit v Boha je nerozumné nebo bláznivé, právě naopak. Moudrost má dvě nohy, rozum a Ducha. Když máme ve svém srdci Ducha Božího, náš rozum je osvícen a můžeme ho používat správně. Když je ale naše srdce zahaleno v temnotě, náš rozum nám nic nepomůže. Tedy moudrost lidská nemusí jít proti Boží moudrosti, pokud je Boží moudrost nadřazená té lidské. Ale je důležité, kde je tvoje srdce. Pokud tvoje srdce hledá Boha a podřizuje se Kristu, je tvoje mysl a rozum v bezpečí. Pokud ale podstatnou část svého života ovládáš pouze svým rozumem, pak se dostáváš do schizofrenní situace. Tvůj rozum je pak postaven proti Boží vůli.

Uvažme jednoduché příkazy, které nám Ježíš dává. Ukážu tři příklady lidské zkušenosti, která je podle přirozeného rozumu v rozporu s Boží moudrostí.

Za prvé, lidská zkušenost říká, že není dobré odpouštět moc rychle, ale je dobré, když necháme druhého člověka pořádně trpět. Je dobré odplatit zlým za zlé, ne? A když druhému člověku zatopím a mám svou satisfakci, pak mu můžu klidně odpustit, to už je jedno.

Co ale říká evangelium? Evangelium říká, že máme odpustit hned. Nemáme čekat až získáme svou satisfakci. Boží slovo říká, že Bohu náleží odplata a soud a ne nám. Kristus bere naše hříchy na svůj kříž a proto už není třeba někoho trestat, protože potrestán je někdo jiný. Přirozená mysl teď řekne: to není fér!

A to je přesně ono. Pokud naše srdce není ovládáno láskou a nemáme pokoj s Bohem, pokud náš život nevede Boží Duch, pak tuto skutečnost nikdy nepřijmeme, natož abychom ji byli schopni žít. Pokud ses našel v tomto příkladu, nezoufej. Možná je dnes ten den, kdy k Tobě přichází Ježíš, aby z tebe sňal tvou korunu. Možná dnes je ten den, kdy poznáš Boží lásku a milost. Nedrž si v sobě svou samospravedlnost a poddej se Bohu. Nauč se odpustit druhým. Uvědom si, že Bůh odpustil v Kristu tvoje ubližování druhým.

Jiná varianta lidské moudrosti v tématu odpuštění, která je v rozporu s tou Boží moudrostí je tohle. Místo abych skutečně odpustil, snažím se zapomenout na zlé, co mi druzí dělají. Takže v sobě topím hořkost a ukládám hluboko křivdy za věci, které mi druzí udělali. Naoko vypadám smířený a pokojný, ale uvnitř mě je hluboká bolest, kterou nikdo kromě mě a Boha nezná.

Co ale učí evangelium? Vynes své bolesti na světlo a jdi nejprve za Bohem. Dej mu své srdce a bolest, která je uvnitř skrytá, vnes to na Kristův kříž. Proč? Protože je to Ježíš, který trpí se mnou. On dokonale rozumí mé bolesti a On dokáže pochopit a jedině On dokáže moji hořkost unést. Když nedokážu odpustit, ani mě nemůže být odpuštěno. Člověk, který má v sobě zásoby hořkosti nemůže být křesťan. Křesťan je člověk, kterému bylo odpuštěno a který dokáže odpustit. Není to ale nutně mučedník, který si nechá za všech okolností ubližovat, křesťan není fackovací panák, není to oběť konfliktů a zneužívání.

Naopak, jako křesťané jsme milujícími lidmi, kteří statečně a v moci Boží moudrosti a ducha víme a věříme, že odpuštění je jediná cesta k Bohu. Stojí za to odpustit. Pokud máme Boží moudrost, je to naší zkušeností.

Proto Pavel říká v první části, že Bůh zahubí moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhne. Protože moudrost Boží je vyšší a lepší než moudrost tohoto světa. Moudrost tohoto světa je omezena tímto světem. Ale Boží moudrost je zjevená v evangeliu.

Ti, kdo poznali Boží lásku a dobrotu nebudou chtít ve svém srdci držet hořkost a nebudou chtít odplácet stejnou mincí. Protože poznali Ježíše, slovo o Kříži se jim stalo moudrostí Boží k záchraně. Pokud jsi v Ježíše uvěřil, víš a věříš, že pouze Kristův kříž tě dokáže zachránit a dá ti sílu odpustit. Kristus trpí spolu s námi a v něm jsme uzdraveni. V něm je nám odpuštěno. V Ježíši nacházíme skutečnou moudrost.

To byla první část, verše 18-21. O těchto verších bych mohl mluvit ještě dlouho, ale protože na to není čas, posuneme se dál do druhé části, do veršů 22-25. Kristus je Boží moc a Boží moudrost, povím vám další příklad, kde je přirozený rozum neosvícený Božím Duchem v konfliktu s Boží moudrostí. Sledujme Boží slovo od 22. verše.

Prostřední část dnešního evangelia nám říká, že lidé hledají různé cesty, ale naší cestou je Kristus ukřižovaný. Pro lidi nevěřící je Ježíšův kříž pohoršením, je pro ně bláznovství, ale pro ty, které Bůh povolává, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Lidská moudrost nedokáže pochopit, jak pokora může být klíčem k vítězství. Pro neobnoveného člověka je pokora slabostí, jak to řekl trefně Nietzsche. N. viděl křesťany jako slabochy. N. chtěl vidět člověka jako silného.

Důsledky tohoto myšlení vidíme jednak v jeho životě, když svá poslední léta strávil v blázinci a jednak vidíme důsledky silného člověka v nacismu, který slabé likvidoval a zbavoval se jich. Lidská zkušenost nám říká: ramena, ramena, ramena. Kolik je kurzů asertivity. Snaž se prorazit. Jdi přes mrtvoly. Soustřeď se na úspěch. To je naše přirozenost. Silní vládnou světu, že? Evangelium ale mluví jinak. Evangelium nás nevede ke slabosti. Evangelium neříká, že mají vládnout neschopní. Pokora není synonymem pro slabost a nebo pro rezignaci a pasivitu. Právě naopak. Pokora je vědomé podřízení se Bohu a vyšší autoritě.

Je to schopnost ustoupit a neprosazovat své cíle za každou cenu. Pokora znamená uznat, že Bůh je Bohem a já jsem člověkem.

Pro svět je Kristus pohoršením, protože skrze smrt bezhříšného člověka přichází vítězství nad hříchem. Vždyť to není fér! Vždyť je to nespravedlivé! Právě tady se ozývá náš ne-znovuzrozený rozum, který nám brání vidět větší věci Boží. Boží moudrost říká, že Syn šel dobrovolně na kříž, aby nás smířil s Bohem.

Uvedu druhý příklad, kde lidský rozum selhává a je v rozporu s Boží moudrostí.

Uvažme kulturu, ve které žijeme. Většina dnešních lidí tráví poměrně značnou část svého života na internetu. Asi 40% stahovaného materiálu je pornografie. Pokud nejste na internetu, neznamená to, že jste z obliga. Stačí se projít v metru a všude vidíme obrovské bannery, které nám vnucují, jak mají lidé vypadat. Když se díváte na televizi, modelky, zpěvačky a moderátoři nám ukazují vzor v tom, jak se máme oblékat a jak máme vypadat. Kulturní představa o vnější kráse vede mnoho mužů k tomu, že hodnotí krásu žen pomocí objektivních kritérií.

Tato pseudo-objektivní kritéria jsou ale dána čistě kulturně. A tato kultura je nám podsouvána pomocí médií, hlavně internetu.

Když Adam v ráji poprvé uviděl Evu nahou, díval se na ní jako na svatý obrázek. Nikdy v životě neviděl nic krásnějšího. Eva byla pro něj tím nekrásnějším, co kdy v životě spatři. Když moderní Adam uvidí svou Evu, bude to nejspíš 5. nebo 10. žena v pořadí (nemluvě o zástupech počítačovým softwarem vypiplaných a přikrášlených a pseudo-ideálních žen, které viděl na obrazovce před tím nahé...) a moderní Adam bude svou moderní Evu srovnávat s těmi předchozími Evami.

Máš moc tlusté břicho. Oblékej se jako Iveta. Máš moc malá ňadra. Máš krátké nohy. Máš moc velká prsa. Máš moc dlouhé nohy. Máš křivý nos a žluté zuby. Máš moc tlusté nohy. Není vám to povědomé? Pokud ne, buď jste tak svatí nebo žiju na úplně jiné planetě než vy... Naše vnímání krásy jde s dobou a kulturou, v níž žijeme. Dnes je in být opálený a snědý, ale dříve bylo in být bílý a světlý. Proč? Protože bílá barva znamenala, že jste odpočívali ve stínu a že jste bohatí. Ale dnes je to naopak. Když je člověk snědý, znamená to, že si dovolit trávit hodně času na dovolené u moře a v solárku.

Pro Afričana je hubená žena ošklivá a rozhodně by si ji nevzal za manželku, protože asi bude nemocná a nebude rodit hodně dětí. Pro Evropana je ošklivá tlustá žena, ale in je štíhlá. Kdo vymýšlí tyto standardy? Je to Bůh? Není. Bůh stvořil každou ženu podle toho, jak se mu zachtělo. Je psáno, že když dokončil Bůh stvoření ženy, viděl, že je to velmi dobré. Žena je to nejkrásnější v celém stvoření.

Muži, pokud jste ženatí, pokud věříte evangeliu, dívejte se na své ženy jako na ty nekrásnější. Ať je vaše žena měřítkem krásy a ne nějaký kulturní ideál. Pokud srovnáváš svou manželku s druhými, přestaň! Pokud ses našel v tomto příkladě, pros Boha o oči k vidění krásy, která je ti skrytá. Co může být lepší a osvobodivější, muži, než si uvědomit, že to nejkrásnější je doma, když přijdeš z práce. Co může být osvobodivější, ženo, než vědět, že jsi ta nejkrásnější žena pod sluncem pro svého milého? Opět bych mohl říct mnoho k prostřední části našeho dnešního evangelia.

Ale to podstatné ve verších 22-25 je, že Kristus je Boží mocí a moudrostí.

Skrze Krista se díváme na svět a lidi kolem nás jinýma očima. Máme jiné brýle. Optika Božího moudrosti je jiná než optika lidské moudrosti. Když máš Krista, vidíš věci, které ne-znovuzrození lidé nevidí. A nejsou to přeludy a výplody fantazie, ale je to realita. Pokud toužíš vidět to, co je obrazně neviditelné, věř a následuj Krista. Pokud se ti to příčí, směle hřeš dál, vždyť svobodu máš, ale věz, že jsi byl varován a poučen. Pojďme na třetí a poslední část, verše 26-31. Zde uvedu třetí a poslední příklad, kde Boží moudrost je v rozporu s neobnovenou moudrostí lidskou.

Proč říká Bůh, že co je slabé si Bůh vyvolil, aby zahanbil silné? Proč říká Bůh, že to, co je světu bláznovstvím si vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré? Proč říká Bůh, že neurozené a opovržené si Bůh vyvolil, aby to, co je, obrátil v nic? Odpověď je ve verši 29. Aby se žádný člověk nemohl chlubit. Důvod, proč si Bůh vyvoluje slabé a to, co je v očích člověka bláznivé a opovržené je to, že Bůh chce ukázat svoji slávu a moudrost člověku. Jde tu o spasení. O záchranu člověka. Pokud by záchrana člověka záležela na nás samotných, pak by bylo třeba být hodně silný a hodně moudrý, ale protože naše spása nezáleží na nás, ale na Bohu, pak naše ctnosti a schopnosti a vlastnosti před Bohem ve vztahu k naší záchraně nic neznamenají. Je to jako kdybyste byli až po pás v tekutém písku a mysleli si, že vám pomůže vaše síla a důvtip. Prostě se utopíte. Potřebujete pomoc odjinud. Musí vám někdo hodit lano a vytáhnout vás. Vaše schopnosti a moudrost a zkušenosti vám ke spasení nepomohou.

Na tomto místě bude přirozený člověk opět uražen a řekne:

co je to za blbost? Jak to, že na tom nezáleží? Samozřejmě že na tom záleží.

Největším morem západní civilizace se stal sekulární humanismus, který postavil člověka do středu našeho vidění světa. Ani si nedokážeme představit, jak jsme jím ve všech oblastech našeho cítění, vnímání a jednání prosáklí. Nemluvím tu o humanismu, který znamená kulturu a vzdělání. Jak víte, nebrojím proti rozumu a jako učitel nemám nic proti vzdělání, právě naopak. Proto jsem na začátku řekl, že moudrost má dvě nohy, rozum a Ducha. Ale tady se nebavíme jen o poznání, ale o spasení a věčném životě. Ideologie, která postaví člověka do středu vesmíru a učiní ze stvoření stvořitele je úchylná.

Když jsem byl ve Švédsku na jednom semináři, jedl jsem boršč s jedním anglickým fotbalovým trenérem. Neptejte se mě, jak je možné jíst boršč s anglickým trenérem fotbalu. Položil jsem mu hlubokou otázku, jak to mám ve zvyku jestli mě znáte... Zeptal jsem se ho, co je smysl jeho života. Byl to úspěšný muž ve věku asi 45 let. Měl rodinu a děti a zdál se být šťastný. Neptal jsem se nějaké trosky... Víte, co mi odpověděl? Chci být stále lepší, motorem mého života je sebezlepšování.

Myslím, že jeho odpověď je zrcadlem dnešní společnosti. Mnoho moderních a postmoderních lidí věří právě tomu. Neštěstí je, když se ideologie sebezlepšování stane mottem křesťanů. Nemám nic proti zlepšování a zkvalitňování života. Když uvěříš v Krista a staneš se Kristovým učedníkem, tvůj život by se měl zlepšovat radikálně. Zbavíš se dluhů, přestaneš kouřit, vychováš dobře děti a budeš studovat cizí jazyky... změní se tvůj charakter k lepšímu... to jsou všechno dobré věci. Ale v křesťanském uvažování je zlepšování člověka druhotný produkt našeho spasení. Není to naopak. Zlepšování se nesmí nikdy stát naším cílem. Naším cílem je uctívat Boha a být uspokojovaný v Něm.

Nezaměňujme ale spokojenost v Kristu se spokojeností se sebou. Křesťan je spokojený s Bohem, ale nespokojený se sebou, chce být více jako Ježíš. Nic jiného pro něj není důležitější. Když svůj život podřídíme Kristu a jeho evangeliu, pak se mění náš život. To je Boží moudrost. Ale moudrost lidská se dívá na vnější věci. Jak vypadám, kolik mám peněz, jaké je moje postavení, jakou mám práci... Moudrost Boží hledí na srdce člověka. Je to Kristus a Jeho kříž, kdo nám vydobyl spasení a věčný život. Nejsou to naše výsledky a zásluhy.

Sekulární humanismus je velmi nebezpečná ideologie, kterou můžeme nalézt všude kolem nás a možná i v našem srdci. Pokud věříš, že tvoje hodnota spočítá ve tvé práci a v tom, co vytváříš, nejdeš cestou Krista. Ano, práce je důležitá, ano, výsledky jsou důležité, ale na nich nezávisí tvá spása a nejsi kvůli nim hodnotnější. Bůh tě miluje stále stejně, i když jsi nemocný a ležíš v nemocnici, i když jsi zdravý a pracuješ. Bůh tě miluje, když jsi dělník v továrně opravuješ stroje a miluje tě stejně, když jsi doktor v nemocnici a zachraňuješ lidské životy. Miluje tě stejně, když jsi maminka v domácnosti a když jsi manažer ve firmě.

Máš před Bohem obrovskou hodnotu. Ne pro to, co děláš, ale pro to, kdo jsi. Jsi Božím dítětem a máš v sobě Boží obraz. Nezáleží na tvém postavení a pokud věříš v Kristův kříž, nezakládáš si na ničem jiném.

Náš text končí slovy: 30 "Vy však jste z Boží moci v Kristu Ježíši; on se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením, 31 jak je psáno: 'Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu'."

Pokud je něco, čím se můžeme chlubit ohledně našeho spasení, není to z nás, ale je to z Boha. Je to evangelium, které je Boží mocí ke spasení. Je to Kristus, který nás povolal ke svobodě. A je to Kristův kříž, který nás zbavuje našich vin a volá nás k Bohu i dnes. Proto až budeme přistupovat k Večeři Páně, dívejme se na Ježíše, který se stal nám moudrostí Boží ke spasení. Amen.