Duben 2013

láska nikdy nezanikne

27. dubna 2013 v 14:25 | Grizly |  Kázání

1. Boží láska

Milí přátelé, jsme na konci naší série o lásce a dnes také dokončíme náš text z 1. Korintským 13. Dovolte mi shrnout, o čem jsme dosud mluvili.
V prvním setkání jsme mluvili o lásce, která je trpělivá, laskavá, v druhém setkání Mark mluvil o lásce, která nezávidí, nevychloubá se a není domýšlivá, ve třetím setkání minulý týden David Beňa mluvil o lásce, která nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch a nedá se vydráždit. Hodně jsme přemýšleli nad 13. Kapitolou 1. listu do Korintu.




Uvědomili jsme si, že situace prvních křesťanů v Korintu je docela dost podobná té naší. Křesťané v církvi nejsou dokonalí lidé a často jim právě chybí láska.

Co je to za lásku, když se křesťané mezi sebou soudí u soudu nebo když jsou si lidé nevěrní nebo když pro své sobectví se křesťané rozvádějí? Jak křesťané ukazují Boží lásku, když se chovají úplně stejně špatně jako lidé světa? Navíc kolikrát lidé světa se chovají lépe než lidé církve. Má pak církev vůbec nějaký smysl?

Věřím, že odpovědí na tuto otázku je odpověď na otázku, co je vlastně Boží láska. Důvod, proč tu dnes jsme a proč se po dvě tisíciletí církev schází je především Boží láska k nám. Sešli jsme se proto, abychom Boha uctívali a uvědomujeme si, že On je to nejcennější v našem životě. Boží láska není totéž, co láska lidská. Lidská láska je naprosto závislá, je velmi omezená a i když můžeme najít její krásné podoby, je to milování nedokonalého člověka. Maminka bezpodmínečně miluje své dítě a táta má rád svého syna. Krása. Lidé dokážou překonat své sobectví a vyjít k druhým, ale mnohem častěji vidíme selhání a slabost člověka. Když kážu o lásce, vždy se mi svírá hrdlo a třesou kolena, protože jsem si vědomý vlastních omezení a sobectví.




Boží slovo nám velmi zřetelně ukazuje, že člověk, který nemá lásku, nemá vlastně nic. A Bible mnohem častěji právě mluví o zvláštní poloze lásky, na kterou kolikrát zapomínáme. Kdo nemá lásku, nemá vlastně nic. Mít lásku? Co to je? 3x v Korintským 13 Pavel mluví o tom, co znamená mít lásku. Tedy možná nakonec nejde o to, co musím ještě udělat, abych byl dobrým člověkem a více miloval a abych si zasloužil spasení nebo abych byl dobrým křesťanem. Kolikrát právě tento moment hledáme v kázáních a v Bibli… Co mám ještě udělat nebo obětovat, abych byl lepší…

Ale co když je to jinak? Co když je to tak, že nám chce Bůh něco nového ukázat? Co když Bohoslužba, o které Pavel mluví je více Boží službou nám než naší službou Bohu? Jistě je to obojí. Ale co když je důležitější nejprve vidět Boží lásku, než jsem vůbec schopen a zmocněn milovat? Na to bychom se v následujících chvílích zaměřili. Nadpisem dnešního kázání Je láska nikdy nezanikne.

Přečti 1. Kor 13,7-13.

Minulý týden jsem byl na pohřbu v krematoriu. Byl to moc pěkný pohřeb. Měl jsem nejprve obavy. Ale byl jsem příjemně překvapený.

Krásná hudba, kázání dodávající naději pozůstalým. Ne jedna slzička ukápla. Lidé si povídali o tom, jaký to vlastně byl člověk.




Bylo pěkné vidět, že jako křesťané nejsme otroci smrti a beznaděje, ale právě máme naději na věčný život. A láska je něco, co nakonec vytrvá a nezanikne.

Co je ale Boží láska?

Velmi mě inspiruje, jak o lásce mluví John Piper. Když přemýšlí nad tím, co je láska, připomíná nám nejprve, co je to Boží svatost, pak mluví o Boží slávě a pak teprve z těchto dvou předpokladů můžeme chápat, co je Boží láska. Bůh je svatý.

Každá věc ve vesmíru má své místo a snad i svou kategorii. Můj domácí mazlíček Faust je pes. Kdo máte psa nebo kočičku? To jsou domácí mazlíčci. Škodovka je auto. Jakou máte značku auta? Tak … je auto. Každá věc má vlastní druh. Kolie je druhem psa. A hmota a kov jsou druhem materiálu. A Pavel a Mark a Petr jsou lidé. Někteří lidé jsou sběratelé a sbírají velmi cenné věci. Věc je tím cennější, čím je ojedinělejší. Karel Čapek má třeba povídku o sběrateli kaktusů…




Nedávno mi jeden bratr vyprávěl, že si jedna sestra obědnala belgickou pralinku. Byla to pralinka de luxe. Byla velmi zvláštní. Sestra měla ráda čokoládu. Ale když si ji na internetu objednala, netušila, že je to velmi cenná pralinka. Každý kousek čokolády měl jiný tvar. Každý byl jedinečný. Jednalo se o speciální kolekci čokolády, která měla cenu v přepočtu několik miliónů korun. Sestře pak zavolal prodejce a chtěl se ujistit, zda ví, co kupuje a zda ví, kolik to stojí. Sestra byla v šoku a zboží odmítla. Tato ilustrace ukazuje, že některé věci mají neskutečnou cenu, i když nám přijdou banální. Čokoláda. Čím je daná cena věci? Trhem? Užitečností? Chutí?

Rozmařilostí člověka? Počtem kusů a jejich jedinečností?

Ale teď si představme, jak je to s Bohem: Má Bůh také svůj druh? Jako třeba pralinka je druh čokolády. Škodovka je druh auta. Je Bůh jedním z bohů? Pro pohany jistě ano. Ale Bůh křesťanství, židovství a islámu je Bohem, kterému není nikdo jiný roven. Je jedinečný. Jediný svého druhu. Svatost Boží znamená, že je dokonale oddělený a zvláštní. Člověk nemůže ocenit a docenit, jak je Bůh vzácný. Boha si nemůžete koupit, i kdybyste měli všechno zlato světa.




Kdyby byl sběratel, který sbírá rarity, dal by za Boha všechny poklady světa. Proto je v evangeliu podobenství o člověku, který nalezl v poli poklad a všechno prodal, aby získal ten poklad. Nebo podobenství o perle. Za tu perlu, která symbolizuje Boží království, chcete dát všechny prachy světa, ale stejně to není dost.

Nikdo není jako On. John Piper pak ukazuje, co je to sláva. Sláva je projevem svatosti. Bůh ukazuje svoji slávu. Boží svatost září v podobě slávy. Když zpíváme píseň svatý, svatý, svatý, Pán Bůh všemohoucí, celá země je plna jeho slávy, říkáme tím, že Bůh je jedinečný a že je Ten nejcennější v celém vesmíru.

Proč to říkám? Co je pro tebe nejcennější? Rodina? Práce? Odpočinek ve volném času? Výlety na kole nebo na chatu? Cestování? Partner či manžel? Pro věřícího, který chápe, kdo je Bůh a co je Boží svatost nic nemůže být významnější než uctívání Boha. Je až nepochopitelné, že někteří lidé o víkendu raději jedou na chatu, než aby šli uctívat Boha. Jistě, uctívání Boha probíhá každý den, nejen v neděli. Ale právě neděle, den vzkříšení ukazuje něco o tom, co pro nás znamená Bůh v každodenním životě.




Když se nás náš nevěřící kamarád nebo kolega v práci zeptá? Co děláš o víkendu? A naše odpověď zní, no, jedu se koupat nebo jedu na chatu. Jak vůbec pozná, že jsme křesťané? Berte to jako ilustraci. Vždyť celou dobu mluvíme o lásce. Podle lásky vás poznají. Podle dobrých skutků. Teď nechci říct, že jet na chatu je špatné nebo že koupat se je špatné. To jsou dobré věci.

Náš problém ale leží v tom, že zaměňujeme dobré věci s těmi nejlepšími. Boží svatost je přece vyšší než svatost chaty nebo svatost rodiny. Bůh je nejvzácnější. A když pochopíme tuto skutečnost, teprve tehdy jsme schopni chápat, co je láska Boží.

Boží láska je projevem Jeho svatosti a slávy. Láska je v samém srdci Boha, protože Bůh je jediná bytost, která je skutečně svobodná a svrchovaná. Jedině On může říct, že láska je, že Bůh považuje svoji slávu za nejcennější věc. Jedině Bůh může trvat na tom, že Jeho lidé mají uctívat. On nepotřebuje nás, abychom Mu dodávali hodnotu. Bůh má hodnotu sám o sobě a to bez člověka a věcí, které On stvořil. Ty věci jen ukazují na Boží významnost, ukazují Jeho slávu.

Člověk potřebuje ujišťování o své významnosti. Je to naše základní potřeba. Potřebujeme pocit bezpečí a pocit významnosti.




Manželka potřebuje cítit od manžela, že je pro Něho vzácná a krásná a že s ním je v bezpečí.

Děti potřebují od svých rodičů cítit bezpečí a chtějí slyšet od tatínka, že jsou významné. Manžel potřebuje čas od času slyšet od manželky, že ho obdivuje a nebo že se mu něco podařilo a že je někdo. To si jako lidé můžeme vzájemně dávat. A je to dobře.

Bůh ale od nás nic nepotřebuje. Bůh nepotřebuje člověka, aby mu říkal miluji Tě. Proč to tak je? Protože Bůh je láska. Od Boha se definuje, co láska znamená.




Boží láska spočívá v tom, že Bůh miluje vlastní slávu více než nás. Zní vám to divně? Bůh miluje více vlastní slávu než nás. Počkej, to je divné. Přece Bůh ukazuje svoji lásku k nám, že Kristus za nás zemřel. Ano. Ale Bůh to nedělá proto, že pro něj představujeme něco jedinečného. Bůh nás miluje proto, že nás stvořil. Miluje nás proto, že v každém z nás je obraz Boží, něco jedinečného, co On do nás vložil. Nechce, abychom svůj život promarnili, ale abychom náš život naplnili. Co je to, čím máme náš život naplnit?




To nejdůležitější je, že Boha uctíváme, že jej dáváme v každodenních rozhodnutích na první místo. A to je láska k Bohu. Není to tlachání o lásce a nějaké pociťování lásky. To je vedlejší. Ale je to rozhodnutí o následování a uctívání Boha. Láska je v prvé řadě čin, sloveso, ne pocit, přídavné jméno.

A z toho vyplývá všechno ostatní. Když víme, co je to svatost Boží, Boží sláva, pak chápeme i to, co je Boží láska. Pak dokážeme vyjít sami ze sebe a dokážeme milovat Boha a bližní. Protože nám nezáleží na naší slávě a na našem významu, ale na Boží slávě.




Když vím, kdo je Bůh a co je Boží láska, pak dokážu zapřít sám sebe a v moci Božího Ducha dokážu nesobecky milovat druhé. Pak můžu říct, že dokážu trpělivě milovat druhé. Pak dokážu nesobecky sloužit druhým a nepotřebuji pochvalu. Pak dokážu říct, že nezávidím. Proč bych taky záviděl někomu auto, když mám něco s neskutečně větší hodnotou? Bůh je o tolik cennější. Pak můžu i věřit tomu, o čem dnes čteme. Láska Boží nikdy nekončí. Bůh je věčný. Člověk umírá. Láska Boží je věčná a nikdy neumírá. Láska nikdy nezanikne. Podívejme se na tuto lásku podrobněji, od 7. verše. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.



2.Láska nikdy nezanikne

a.7-8a Láska nikdy neselhává

Doslova Pavel říká, že láska nikdy neselhává. Je jasné, že kdybychom tu mluvili o lidské lásce, že ta musí selhat. Mamince někdy ujede ruka či jazyk a řekne něco svému dítěti, co by neměla. Jedna maminka např. říkala svým dcerám, že je maminka a tatínek opustí, když budou zlobit. A vychovala tím úzkostlivé dcery, které se radily, co budou dělat a kam půjdou, až je rodiče opustí. To je vydírání. Lidská láska, i ta mateřská selže. Ale Boží láska, která je zacílena k Boží slávě, nikdy neselže. Když je naše láska zamířena k Bohu, pak máme pevný základ, který nemůže selhat.




b.8b-10 Proroctví, jazyky a poznání jsou dočasné, částečné, ale láska je věčná, plná

Od 8. verše Pavel ukazuje několik příkladů, které jsou dočasné. Je až s podivem, že jsou to Boží dary, které jsou dočasné. Proroctví, dar jazyků a poznání. Tyto dary, které byly pro křesťany v Korintu zvláště důležité, tak jako jsou důležité pro církev dnes, jsou dočasné a částečné. Částečné, proto, že jsou součástí většího celku. Nestačí nám jako církvi jeden dar, ale potřebujeme všechny dary dohromady. A dočasné, protože jednou nebudou potřeba.




Proroctví bude doslova k ničemu. K čemu také prorokovat, když bude člověk v Božím království s Bohem v jeho blízkosti? Podobně s jazyky. Když přijde plnost Boží, jazyky už nebudou potřeba a doslova utichnou. K čemu přimlouvání Ducha Božího k Bohu, když jsem přímo v jeho blízkosti? A co poznání? Mnoho lidí si velmi cení vzdělání a nebo duchovní vnímavosti. Miluji knihy a osobně považuji vzdělání také za velký dar od Boha a vážím si toho. Když ale přijde Bůh, poznání, které máme teď bude překonáno. Možná se to dá přirovnat s určitou nadsázkou k našemu poznání o světle. Světlo je vlnění. Ale když jsme poznali, že světlo je také částice, úplně to změnilo náš pohled na svět. Dnešní fyzika je pod vlivem Einsteinovy teorie relativity velmi odlišná nebo mnohem širší než byla fyzika v 19. století. Pavel ale mluví o kvalitativní změně. Asi jako když si píšu s manželkou dopisy či emaily a pak jsme spolu a držíme se za ruce v parku. Nebo když s někým mluvíte po Skypu a pak jste s ním osobně. Zmizí vrčení, nic rozhovor nepřerušuje, vidíte celé jeho tělo… znáte to…




Ve 12. verši je řečeno, že nyní poznávám částečně, jednou ale poznám v plnosti. Nejde samozřejmě o kompendium vědomostí ani nejde o vševědoucnost Boží. Jde o vztah. Je psáno, jako Bůh zná mne. Bůh nás stvořil a miluje nás a zná nás lépe, dokonce mnohem lépe než my sami sebe.

c.11 dítě a dospělý

Další přirovnání, které Pavel používá je obraz dítěte a dospělého. V 11. verši čteme… představte si nemluvně… nebo třeba kojence… nebo batole… nemluvně nemluví vůbec.

Ani nepotřebuje, maminka je vše, co zná, ani ještě neví samo o sobě. Máma je celý jeho svět. Když se stane kojencem, začne si uvědomovat, že je odlišný od maminky a také, že jsou i jiné předměty než maminka. Třeba tatínek, nebo hračka… Když se stane dítě batoletem, začne chodit a začne mluvit jednoduchými slovíčky. Je to radikální pokrok. Batole je ale z hlediska vývoje člověka velmi sobecké, vnímá jen vlastní potřeby a kašle na druhé.

Druzí jsou tu pro to, aby uspokojovali jeho potřeby. Je to přirozené.




Ale o tom Pavel mluví v souvislosti s duchovní růstem. Když člověk uvěří, je jako dítě. Potřebuje maminčino mlíčko, chová se jako kojenec a nebo později jako batole. Začne se pohybovat v duchovním světě, modlí se, naráží a říká: já, já já… Bože, dej mi… dej… dej… chci mít partnera… chci být zajištěný… mnoho křesťanů, kterými jsme církvi obklopeni, se chovají přesně tak. Je to přirozené a normální. Jsme lidé a potřebujeme zrát a růst. Je ale špatně, když se zasekneme na určité vývojové fázi.







Ze znovuzrozených křesťanů se mají stát učedníci. K tomu přece Bůh povolává církev ve velkém poslání. Jděte a čiňte Mi učedníky…

Přečti v 11 znovu. Když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské… o tom právě dnes mluvíme. Mnoho křesťanů věří v Boha kvůli jeho požehnání. To je pochopitelné a normální. Náš denní chléb dej nám dnes se modlíme a je to v pořádku. Ale když duchovně rosteme, naučíme se, že rodiče tu nejsou jen kvůli našemu zaopatřování, ale že jsou to také lidé a že touží po vztahu. Bůh tu není pro to, aby nás miloval, ale miluje, aby ukázal svou slávu.




Když tohle pochopíme, změní to radikálně náš křesťanský život a začneme prožívat neuvěřitelnou svobodu a radost. Bůh tu není proto, aby uspokojoval moje potřeby, ale my jsme stvořeni proto, abychom Jeho uctívali. Meziproduktem je naše štěstí, radost a životní spokojenost. A také z tohoto zralého vztahu plyne naše láska k druhým. Tedy nejde o to naučit se jen nějaké sociální dovednosti a církevní jazyk, abychom byli obklopeni lidmi, kteří nás milují a měli jsme se fajn. To je hrozně nízká představa a cíl. Pokud to máme jako důvod, proč tu jsme, čiňme z toho pokání a obraťme se k živému a pravému Bohu! Nezaměňujme dobré věci za ty nejlepší. Boží tvář je o tolik krásnější a úžasnější a lepší než jen Boží požehnání, které jistě potřebujeme. Je to otázka priorit. Chci skutečně oslavovat Boha? Nebo chci oslavit sebe? Chceš zůstat dítětem nebo se stát dospělým?




d.v12 obraz zrcadla - částečné a plné poznání

Poslední obraz, který Pavel používá je zrcadlo. Nejde tu o současná zrcadla, která odráží docela dobře a vidíme pěkně to, co odráží. Byli jste někdo v bludišti na Petříně?




Jsou tam zrcadla, která deformují obraz a zkreslují realitu pro naše pobavení. Pokud jste tam nebyli, tak nepropadejte zoufalství. Já jsem tam také nebyl. A to žiju v Praze 28 letJ A chystám se tam vzít svou manželku.

Výhoda žití velkém městě je, že když přijede vaše návštěva, můžete jí vše ukázat. A nebo když se provdáte či přiženíte jinam, můžeme poznávat jiný svět - svět toho druhého a ten druhý s vámi.










Ve 12. Verši je řeč o kovovém zrcadle, které neodráželo moc dobře. Mělo matný povrch, ve kterém jste rozhodně neviděli přesně to samé, co na originále. Proto Pavel říká, že v zrcadle vidíme zastřeně, v hádance. Jako kdybyste viděli nějakou svou karikaturu z Karlova mostu. Jsem to já? Nejsem to já???

Když Pán přijde a vstoupíme do Jeho království, uvidíme Boha tváří v tvář a poznáme jeho skutečnou krásu a majestát. Pokud jsi věřící a následuješ Krista, můžeš den Kristova příchodu vyhlížet s radostí a očekáváním, každý den jsme tomu blíž.




Pokud ale Krista zapíráš nebo jsi Ho ještě nepotkal, může Tě to naplňovat úzkostí a obavami. Neboj se, obrať se k Němu. Dnes je k tomu dobra příležitost ve VP. Miluje Tě a má Tě rád. Chce Tě poznat a touží po tom, abys ty ho také poznal(a). Vidět Boží tvář je víc než jen znát jeho požehnání.




e.v13 Zůstává víra, naděje a láska

Nakonec Pavel shrnuje svoje poselství do třech slov ve 13. verši. Příhodné. 13. Kapitola, 13. verš… To se dobře pamatuje. Zůstává víra, naděje, láska, ale největší z té trojice je láska.

Je to skrze víru v Ježíše Krista, že poznáváme Boha, je to naděje, kterou máme, když věříme, že jednou naše slabosti, omezení a hřích již budou minulostí a je to Jeho láska, která nám dává skutečný důvod se radovat a žít. A je to Jeho láska, která nikdy neskončí a nikdy neselhává. Je to jeho láska, která se pro Boží slávu a také pro naše dobro obětovala na kříži, abychom mohli věčně s Bohem žít, Jeho uctívat a z Něho se radovat.

3.




3.Závěr

Mluvili jsme dnes o Boží lásce, která je úplně jiná než ta lidská. Člověk chce, aby ho druzí obdivovali a jeho oslavovali. Ale Bůh chce, protože je Láska, a protože je svatý a jen Jemu náleží všechna sláva, abychom Jeho uctívali.

Bůh je to nejcennější, co můžeme v životě získat. Mluvili jsme o dvou obrazech, které Pavel používá, aby nám ukázal, co láska znamená. Obraz dítěte a dospělého. Když prožijeme, že Boží tvář je o tolik krásnější než jen Jeho požehnání, stáváme se dospělými a jsme schopni milovat ne už jako příkaz, ale milujeme z radosti z Boha.

Hledíme na Jeho tvář a víme, že Bůh je láska. Je to zrcadlo, které nám připomíná, že v nebi ještě nejsme. Vidíme kolikrát zastřeně a nejasně, na zrcadle jsou šmouhy a obraz je velmi nedokonalý. Ale když věříme Bohu a Ježíši Kristu, můžeme se těšit na den, kdy uzříme v plnosti. Vězme i o této čtvrté po-velikonoční neděli, že Boží láska nekončí. Vždyť pro Boží slávu Kristus zemřel za naše hříchy a třetího dne slavně z mrtvých vstal. Amen.

Láska je trpělivá

12. dubna 2013 v 12:34 | Grizly |  Kázání

Láska je trpělivá


Milí Kristovi přátelé,

Nedávno jsem měl zajímavý rozhovor s nevěřícím kamarádem na téma láska. Docela mě překvapil, když mě vytáhl odpoledne do kavárny a zeptal se mě na otázku: Petře, jak chápeš křesťanskou lásku? Opravdu mě donutil přemýšlet... Když mám hledajícímu člověku, ale i věřícímu krátce odpovědět na otázku, co je láska... co mu mám říct? Málokteré slovo vyvolává tolik odpovědí, jako slovo, které nám přijde tak základní. Vždyť všichni přece známe odpověď na tuto otázku. Alespoň si to myslíme...

Dnešní zamyšlení bych nazval "Jen na lásce záleží". Pokusím se stručně definovat, co je láska a potom se zaměřím na jeden z patnácti aspektů lásky, které používá Pavel v 1. listu do Korintu ve třinácté kapitole - zaměřím se na trpělivost. Láska je trpělivá.

Je zajímavé, že kdybyste hledali odpověď na otázku - "co je láska?" v Bibli, nebyli byste moc spokojeni... Boží slovo mluví o tom, kdo má lásku. Nesnaží se lásku definovat... Boží slovo předpokládá lásku. Lásku k Bohu a lásku k člověku. Ježíš v evangeliu říká, že lásku má ten, kdo položí svůj život za své přátele. Ba za své nepřátele. Pavel zase říká, že láska je vlita do našich srdcí. Nebo že láska je naplněním zákona... Ale je to skutečná definice? Je to odpověď na otázku, co je to láska? Starý zákon mluví o lásce v metaforách... silou krále je láska k právu... nebo láska přikrývá všechna přestoupení... Prapor nade mnou je láska... Silná jako smrt je láska... To je krásné a povznášející, ale frustrující je, že jak Starý, tak Nový zákon nám neříkají, co je láska, místo toho vykreslují, jaká je láska a co láska dělá... a že máme milovat... a nebo odpovídá symboly, přirovnáními a příklady lásky... Z určitého důvodu nám definice lásky uniká... Můžeme dodat z psychologie: láska je vztah. Nebo můžeme odpovědět teologicky: láska je dobro. Nebo filosoficky: láska je podstata všeho bytí... Bible nám ukazuje něco jiného - kdo je Bůh: ukazuje nám, že Bůh je láska.

Ale co je láska? Když otevřeme nejznámější pasáž o lásce z 1. Korintským 13, dovídáme se spíš odpověď na otázku, jaká je láska než co je láska... Pavel používá ve verších 4-7 15 různých slov, kterými ukazuje, jak se láska agapé projevuje. Odpověď na otázku, co je láska není zdá se jednoduchá...

Kdokoliv se snaží odpovědět na tuto otázku, vydává se na riskantní plavbu po moři... hrozí mu nebezpečí ztroskotání. Na této riskantní plavbě nám hrozí mnohá nebezpečí.

První nebezpečí je abstrakce. Můžeme tak dlouho mluvit, že už nezbude prostor pro skutky lásky. Láska je vyjádřena lépe slovesem milovat, v Bibli se mluví slovesně: miluj bližního svého... miluj Boha celou svou myslí, silou...

Jak to dobře vystihla moje manželka, když jsem jí řekl: "mám tě rád"... víte, co mi odpověděla? Víš, že mi tolik nezáleží na slovech. Slova mají smysl teprve tehdy, když jsou vyjádřeny skutky. Pavel nám říká: "kdybych měl tak velké poznání, že bych obsáhl všechna tajemství světa, ale lásku bych neměl, nic nejsem." Tak to je první nebezpečí, abstrakce. Láska musí být vyjádřena skutky, jinak to není láska. Láska je čin. Je konkrétní, je praktická.

Druhým nebezpečím je sobectví. Perverze lásky. Svět lásku zaměnil za sebeuspokojení. Je to pak ještě láska? Kdo nemiluje bratra, nemiluje Boha. A kdo nemiluje Boha, nemůže doopravdy milovat ani bližního. Je to věc, kterou se mnohdy bojíme vyslovit v rozhovoru s nevěřícími. Když řeknu kamarádovi, že ve skutečnosti neví, co je to láska, protože nepoznal Boží lásku, může se stát, že se urazí. A pochopitelně. Biblická láska je neodmyslitelně spojena s milováním Boha. Bible jde tak daleko, že řekne: "V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že On si zamiloval nás" (1. Janova 4,10). Láska je dnes až příliš zaměřena na člověka.

Navíc došlo k oddělení lásky od milování. Sex a láska dnes stojí proti sobě. Je mnoho kuchařek na dobrý sex a příliš mnoho návodů, jak svádět druhého člověka. Je to egoistické a prázdné. Láska je oddělena od reality. Lásce byla useknuta hlava. Láska ztratila předmět milování. Pavel v 1. Korintským 13,5 říká: láska nehledá svůj prospěch. Dnešní svět svůj prospěch rozhodně hledá. To je tedy druhé nebezpečí. První nebezpečí je abstrakce a druhé je egoismus, smrt lásky.

Moudrý mnich a teolog Augustin řekl: miluj a dělej co chceš. Pokud víme, co je to láska, nezáleží na tom, co děláme, protože máme správnou motivaci. Pavel říká v textu 1. Korintským 13,3:

"kdybych rozdal všechno, co mám, ano, kdybych vydal své tělo k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje."

Korintování a láska

Apoštol Pavel ve své písni o lásce v 1. Korintským 13 používá známé řecké slovo agapé. Agapé znamená Boží lásku. Lásku od Boha k nám. Ale také lásku od nás k Bohu.

Může ale také znamenat lásku k druhým. Je to láska, která je nesobecká. Láska, která nežádá nic nazpět.

Jako velmi dobrý nadpis této kapitoly mi přijde Hymnus na milosrdnou lásku. Láska agapé je založena v Bohu. Je založena v Jeho milosrdenství.

13. kapitola je v kontextu bohoslužby a duchovních darů. Pavel vysvětluje, jak máme správně používat duchovní dary v bohoslužbě. Bohoslužbou není ale jen nedělní slavnost, ale celý náš život. V církvi v Korintu byl v bohoslužbě pěkný zmatek a za Pavlem přišli někteří vyslanci pro radu. Pavel píše, že vše má probíhat řádně a že máme usilovat o dary, které jsou ku prospěchu druhých. Píše o daru proroctví a na konci 12. kapitoly píše, že nám ukáže ještě vyšší cestu. Cestu lásky. Ve 13. kapitole píše o daru lásky. Láska je nejvyšším duchovním darem.

Je to docela ironie, když Pavel píše tato inspirující slova do společenství v Korintu. Lidé se tu mezi sebou soudí, zahýbají si a při večeři Páně dělají rozdíly mezi bohatými a chudými. Jaká je to láska? Korint bylo řecké přístavní město. Většina lidí byla ze střední třídy. Vypracovali se a měli dobré postavení. Zároveň tu ale bylo mnoho chudých.

Lidé byli nábožensky velmi horliví. Korinťané postavili chrám Afroditě, bohyni lásky na vrcholku akropole. V městských chrámech sloužilo na tisíce kněžek lásky, chrámových prostitutek...

Je až s podivem, že právě sem píše apoštol Pavel dopis s kapitolou o lásce. Pavel zde strávil během své druhé misijní cesty 18 měsíců, o tom čteme ve Skutcích apoštolů 18. kapitole. Během té doby v tomto rozmanitém městě založil sbor. Korinťané byli dokonce tak prostopášní a sexuálně nevázaní, že díky nim vzniklo sloveso korintovat. Korintovat znamená holdovat sexuálním výstřelkům.

Pavel v 13. kapitole píše do Korintu, že jen na lásce záleží a jak se taková láska projevuje. Třikrát ve verších 1-4 Pavel opakuje stejnou větu "i kdybych mluvil... ale lásku bych neměl... i kdybych měl... ale lásku bych neměl...i kdybych rozdal... ale lásku bych neměl", jsem jen kus kovu, nejsem nic, k ničemu mi to není...

Bez lásky tedy nemá nic smysl. Skutečná láska musí být prvním a posledním motivem jakéhokoliv dobrého skutku, jinak žádný dobrý skutek ani dar od Boha nemá cenu... Věřím, že i proto Augustin řekl, miluj a dělej co chceš. Když máš v srdci lásku, jsi svobodný dělat co chceš. Ono co chceš je ale podmíněno a motivováno láskou.

Podívejme se na první z 15 aspektů lásky agapé, na trpělivost lásky. Modleme se přitom, abychom nespadli ani do jednoho z naznačených nebezpečí - do abstrakce ani do sobectví.

Láska je trpělivá

Doslova bychom mohli přeložit láska trpí. Co znamená, že láska trpí? Znamená to snad zneužívání? Znamená to, že člověk, který trpí láskou nemá zdravě nastavené hranice?

Ne, pak bychom tomu říkali zneužívání. Láska není zneužívání. Trpí láska? Ano, trpí. Láska bolí. Když opravdu miluji, bolí to. Na rozdíl od pocitu zamilovanosti, který je příjemný a povznášející, láska není pocit a opravdová láska bolí. Doslova to znamená dlouhé čekání. Co to znamená? Bůh je Bohem, který je pomalý k hněvu. Nedá se prudce vydráždit. Bůh je trpělivý s námi. Proto nás nepřekvapí, že v 5. verši Pavel dodává, že láska se nedá vydráždit. Nedá se vydráždit, protože je trpělivá. Kdo miluje, je trpělivý. Jeden kazatel řekl o trpělivosti následující:

"Trpělivost je poklidná vytrvalost založená na vědomí, že Bůh má vše pod kontrolou."

Kazatel Jan Urban řekl: "Trpělivost znamená schopnost trpět. Často to také znamená zvládnout bolest a tiše snášet křivdu a bezpráví. To každý nedokáže. Jen trpělivý člověk má dlouhý dech a dokáže proto ovládnout i své rychlé reakce."

Řecké slovo použité zde pro trpělivost je doslova " vysoký bod varu."

To je zajímavé a důležité... Bůh má vysoký bod varu. Sám vím jako cholerik, že je pro mě velmi jednoduché vybuchnout. Kdybych neměl anděla strážného nebo jak to říct... kdybych neměl Boží milosti, vybuchoval bych dvacetkrát za den. Díky Bohu ale vím, že je možné se ovládnout. Vždyť je psáno, že ovocem Ducha je sebeovládání. Trpělivost působí sám Bůh v nás.

Láska se projevuje v trpělivosti. Jak jsme již vyslovili dříve, láska lidská je založena na Boží lásce. Proto uvažme, jak je Bůh s námi nesmírně trpělivý. Boží láska k nám se projevuje právě trpělivostí. Bůh musí trpět zlo a bezpráví ve světě. Boží Syn trpí na kříži, když Ježíš umírá. V Ježíšově smrti vidíme lásku Boží, která dává důvod lásce lidské. Kdyby Bůh nebyl trpělivý a netrpěl s námi zlo a utrpení, už by to vše dávno ukončil. Ale to by znamenalo, že by mnoho lidí bylo ztraceno. Bůh ukazuje svoji trpělivost v lásce tak, že prodlévá a čeká, aby mnozí mohli dojít spasení. Není to ale čekání pasivní, poslal svého Syna, který trpěl pro nás na kříži.

Tedy část odpovědi na otázku, co je láska by mohla být, že láska je trpělivost. Láska trpí.

Jak toho docílit u nás lidí? Jak trpělivě milovat? Trpělivost je poklidná vytrvalost založená na vědomí, že Bůh má vše pod kontrolou. Když tedy vím, že Bůh je v dotyčné situaci nebo vztahu s člověkem Pánem, nemusím se zlobit. Nemusím ztrácet půdu pod nohama. Můžu být trpělivý, tak jako Bůh je s daným člověkem trpělivý.

V manželských večerech byla pěkná ilustrace. Manželka neustále otevírala šuplíky. Manžel přišel domů a pokaždé měli hádku. Otevřené šuplíky manžela neskutečně rozčilovaly. Mnohokrát se ženou mluvil a říkal jí, že mu to vadí a zkusil snad vše, aby ji přesvědčil, ale nemohl svou manželku změnit. Stále otevírala šuplíky, ale nezavírala. Jednou se o šuplík zranilo jejich dítě. Manžel si řekl, konečně... teď jí snad dojde, že musí zavírat šuplíky. Ale manželka otevírala šuplíky dál. Jednoho dne manžel došel k závěru, že manželku nezmění, místo toho musí změnit sebe. Rozhodl se a jednou vítězně oznámil své milované ženě: víš co? Od teď už nemusíš myslet na šuplíky. Kdykoliv necháš otevřený šuplík, já ho zavřu, vezmu si to do svého popisu práce. Kdykoliv pak našel otevřený šuplík, prostě ho zavřel.

Láska jde tak daleko, že mění člověka, který miluje. Bůh se samozřejmě nemění, protože již od počátku dokonale miluje. Mění se pouze člověk.

Skutečným příkladem trpělivé lásky je sám Bůh a jeho čin lásky na kříži.

Písmo říká, že "Bůh však projevuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní" (Řím 5,8).

Důvodem, proč chceme milovat je Boží láska k nám, která předchází naši lásku k Bohu a bližním.

Skutečná láska a zdroj lásky je v tom, že Kristus se za nás obětoval na kříži. Boží láska, která trpí a dává se pro nás je motivem naší lásky a naší trpělivosti. Můžu se rozkrájet na maličké kousky, ale když nemám lásku, nemám vlastně nic a nic nejsem.

Co s tím?

Křesťanská láska se projevuje mnoha různými způsoby. Jeden z patnácti projevů lásky, o kterých se zmiňuje apoštol Pavel je trpělivost. Trpělivost je poklidná vytrvalost založená na víře, že Bůh má vše pod kontrolou. Věř, že Bůh je Pánem situace, ve které jsi.

Když ti někdo pije krev, nemůžeš ho vystát, svěř svoji netrpělivost Pánu Bohu a pros ho o milost vidět dotyčného člověka Božíma očima a snaž se mu více porozumět. Někdy musíme vzít břemeno na sebe, jako to bylo s tím mužem a šuplíky. Ale nejdůležitější je, že základem pro trpělivé milování je Boží trpělivost s námi hříšníky. Svěř svou netrpělivost Kristovu kříži a trpělivě miluj bližní.

Amen.

Jen na lásce záleží 1. Korintským 13

8. dubna 2013 v 22:38 | Grizly |  Kázání

Láska je...


Milí přátelé,

dnes začínáme velmi odvážnou plavbu na širokém a hlubokém moři lásky. Kdekdo už tu plul a kdekdo už se na tomto místě utopil. Necítím se oprávněný mluvit o lásce, ale na druhou stranu jsem si vědomý Boží lásky k nám a ta mi dává víru a odvahu o Boží lásce mluvit. Přišlo mi docela zábavné a musel jsem se zasmát, když si mě můj nevěřící kamarád pozval do školy povídat jemu a jeho spolužákům o křesťanské lásce v rámci jeho semináře... myslím, že se Pán Bůh musel smát a já zase styděť... Boží humor a láska nezná hranic.




Začínáme novou sérii zamyšlení na téma láska je... V následujících 4 týdnech budeme mluvit o nejdůležitějších z 15 slov, kterými apoštol Pavel v 1. Korintským popisuje křesťanskou lásku. Na naší plavbě nám ale hrozí dvě nebezpečí. První nebezpečí je abstrakce. Můžeme totiž natolik dobře teoreticky zvládnout pojem láska, že už nezbyde prostor pro skutky lásky. Láska je totiž sloveso, a proto se nám jaksi brání. Láska sama se brání uchopení do slov. Jak to dobře vystihla včera večer moje manželka, když jsem jí řekl, mám tě rád... Víš, že mi tolik nezáleží na slovech. Slova mají smysl teprve tehdy, když jsou vtělena do skutků. Pavel nám říká: kdybych měl tak velké poznání, že bych obsáhl všechna tajemství světa, ale lásku bych neměl, nic nejsem. Tak to je první nebezpečí, abstrakce. Láska musí být vyjádřena skutky, jinak to není láska. Láska je praktická. Proto budeme v následujících 4 týdnech mluvit o 15 slovesech, které lásku vyjadřují. Není to nic jiného, než co vidíme na životě našeho Pána Ježíše.

Druhým nebezpečím je naopak bezduché praktikaření a láska, které chybí důvod. Je to pak ještě láska? Lásky prázdný je dobrý skutek, který není založený na milování druhého člověka nebo také dobré skutky, které k ničemu nesměřují. Nesměřují např. k Bohu.




Můžou to být i prázdné skutky, které ani z ničeho nevycházejí. Nevycházejí z Boží lásky. Je to prázdná láska, která vlastně ani není láskou. Je to návod na praktikování dobrých skutků, ale stejně jako v prvém případě, není to křesťanská láska. Moudrý mnich a teolog Augustin řekl: miluj a dělej co chceš. Pokud víme, co je to láska, nezáleží na tom, co děláme, protože máme správnou motivaci. Pavel říká v našem textu 1. Korintským 13,3:

kdybych rozdal všechno, co mám, ano, kdybych vydal své tělo k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.

Dnes se zaměřím na dva atributy lásky: trpělivost a laskavost. Nejprve se ale pokusme vymezit, co myslí Pavel láskou v našem kontextu a co jí nemyslí.

Korintování a láska

Apoštol Pavel ve své písni o lásce v 1. Korintským 13 používá známé řecké slovo agapé. Agapé znamená Boží láska. Láska od Boha k nám. Ale také láska od nás k Bohu.




Může ale také znamenat lásku k druhým. Je to láska, která je nesobecká. Láska, která nežádá nic nazpět.

Není to láska jako já na bráchu a brácha na mě... Není to nějaká vzájemnost, ale je to dar. Dar, který není dáván, abych za to něco měl... Když promyslíme následky významu tohoto slova, je to docela dost radikální. Má to zásadní důsledky pro osobní zbožnost, pro manželství, pro přátelství, pro církev i pro svět. Proto mi přijde jako velmi dobrý nadpis této kapitoly Hymnus na milosrdnou lásku. Agapé není erotická láska, není to ani bratrská láska, i když s ní souvisí, ale je to láska, která je založena v Bohu.

Je založena v milosrdenství. Je dobré si uvědomit souvislosti. Jaké? 13. kapitola je v kontextu bratrského společenství a duchovních darů. Pavel vysvětluje, jak má probíhat správně bohoslužba. V církvi v Korintu byl pěkný zmatek a za Pavlem přišli někteří delegáti o radu, co mají dělat. Pavel píše, že vše má probíhat řádně. Pokud má někdo duchovní dary, fajn, ale mají mít své správné místo. A pak se dostává k 13. kapitole, kde píše o lásce. Láska je nejvyšším duchovním darem. Pavel říká, že máme usilovat zejména o dary, které jsou ku prospěchu druhým, ku prospěchu společenství.




A říká, ukážu vám ještě vyšší cestu. Tedy jestli považuješ duchovní dary za něco významného, uvaž, jak významná je láska. Ne nadarmo Pán Ježíš řekl, podle vzájemné lásky vás poznají. Protože láska bývá často nepochopena, je důležité vymezit nejprve její význam. V dnešní době je láska často zaměněna za pocit náklonnosti. Naše "miluji tě" často znamená "něco k tobě cítím." Málo kdy bychom nahradili slova miluji tě slovy "usiluji celým srdcem o tvé dobro". Pokud ano, je to dobře. Málokdy člověk myslí za slovy miluji tě, "chci se za tebe obětovat, protože mě obdaroval Bůh láskou a já ti chci dát také tuto lásku".

Ne nadarmo si v písničce u stánků na levnou krásu... autor povzdychne, jak málo je na světě lásky... láska je nedostatkové zboží. Láska agapé je totiž čin, je to nesobecké darování sama sebe druhému, aniž bych chtěl něco nazpět.

Je to docela ironie, když Pavel píše tato inspirující slova do společenství v Korintu. Lidé se tu mezi sebou soudí, zahýbají si a při večeři Páně dělají rozdíly mezi bohatými a chudými. Jaká je to láska? Korint bylo řecké kulturně bohaté přístavní město. Mělo dokonce dva přístavy.




Lidé byli nábožensky velmi horliví. Korinťané v Korintu postavili chrám Afroditě, bohyni lásky na vrcholku akropole. V městských chrámech sloužilo na tisíce kněžek lásky, chrámových prostitutek...

Je až s podivem, že právě sem píše apoštol Pavel dopis s kapitolou o lásce. Pavel zde strávil během své druhé misijní cesty, o které čteme ve Skutcích apoštolů 18 osmnáct měsíců, kdy založil v tomto rozmanitém městě sbor. Korinťané byli dokonce tak prostopášní a horliví v sexuální nevázanosti, že kvůli nim vzniklo sloveso korintovat, které bylo synonymem k sexuálním výstřelkům.




Pavel v 13. kapitole píše do Korintu dvě zásadní věci: Za prvé, jen na lásce záleží. Tak bych pojmenoval své dnešní kázání. Jen na lásce záleží. Třikrát ve verších 1-4 Pavel opakuje stejnou větu "i kdybych mluvil... ale lásku bych něměl... i kdybych měl... ale lásku bych neměl...i kdybych rozdal... ale lásku bych neměl", jsem jen kus kovu, nejsem nic, k ničemu mi to není... Bez lásky tedy nemá nic smysl. Skutečná láska musí být prvním a posledním motivem jakéhokoliv skutku, jinak žádný dobrý skutek ani dar od Boha nemá žádný smysl... Věřím, že i proto Augustin řekl, miluj a dělej co chceš.




Podívejme se teď na slíbené dva aspekty lásky agapé. Modleme se přitom, abychom nespadli ani do jednoho z naznačených nebezpečí - abstrakce a praktikaření. Láska má důvod. Láska je čin.

Láska je trpělivá

Za prvé, láska je trpělivá. Lepší překlad je láska trpí. Dovolte mi to vysvětlit. Je zajímavé, že v řečtině je použité sloveso láska trpí. Láska je vyjádřena slovesem. Láska je tedy čin. Není to pocit, není to nějaký stav mysli či srdce, ale je to čin. Co znamená, že láska trpí? Znamená to zneužívání a to, že nemáme hranice?

Ne, pak bychom tomu říkali zneužívání. Láska není zneužívání. Trpí láska? Ano, trpí. Trpí dlouho. Doslova to znamená, dlouhé čekání nebo prodlévání mysli, než dá mysl průchod činu. Co to znamená? Bůh je Bohem, který je pomalý k hněvu. Nedá se prudce vydráždit. Proto nás nepřekvapí, že v 5. verši Pavel dodává, že láska se nedá vydráždit. Kdo miluje, je trpělivý. Dovolím si zde ocitovat kus kázání, které mě zaujalo v souvislosti s trpělivostí:




"Trpělivost je sebeovládání, které neodplácí zlému stejným dílem." Zní to dobře, ale když nám někdo ublíží, odpovíme mu s trpělivostí nebo zlostí?

"Trpělivost je schopnost štědře přijmout opoždění nebo zklamání." Jak na taková opoždění nebo zklamání reagujeme my? Pro někoho je to opravdu těžké. A přesto je trpělivost schopností tohle přijmout bez toho, že bychom zahořkli.
"Trpělivost je vlastnost umožňující člověku zůstat pevně stát a jít dál i pod tíhou věcí. Možná se právě někdo z nás na takovém místě nachází. Možná jsou někteří z nás v těžkých podmínkách. Třeba vychováváte děti nebo se staráte o své stárnoucí rodiče anebo je váš nejdražší nemocný



a vy trávíte spoustu času v nemocnici nebo domově. Jste unavení, ale trpělivost je hodnota, která říká "Tohle taky pomine, už to skoro pominulo a já můžu pokračovat."
"Tady je moje oblíbená definice: "Trpělivost je poklidná vytrvalost založená na vědomí, že Bůh má vše pod kontrolou."

Kazatel Jan Urban řekl: "Trpělivost znamená schopnost trpět. Často to také znamená zvládnout bolest a tiše snášet křivdu a bezpráví. To každý nedokáže. Jen trpělivý člověk má dlouhý dech a dokáže proto ovládnout i své rychlé reakce."

Řecké slovo použité zde pro trpělivost je doslova " vysoký bod varu."




Zajímavé, že? Ale to nemá být pouze zajímavé... Ale je to důležité. Mít vysoký bod varu, protože Bůh má vysoký bod varu. Sám vím jako cholerik, že je pro mě velmi jednoduché vybuchnout. Kdybych neměl anděla strážného nebo jak to říct... kdybych neměl Boží milosti, vybuchnul bych dvacetkrát za den. Díky Bohu ale vím, že je možné se ovládnout. Vždyť je psáno, že ovocem Ducha je sebeovládání. Trpělivost působí sám Bůh v nás, když jsme vystaveni životadárnému slovu Božímu.




Jak toho docílit? Jak trpělivě milovat? Jak jsem citoval v jedné z uvedených definic. Trpělivost je poklidná vytrvalost založená na vědomí, že Bůh má vše pod kontrolou. Když tedy vím, že Bůh je v dotyčné situaci nebo vztahu s člověkem Pánem, nemusím se zlobit. Nemusím ztrácet půdu pod nohama.

Když si to tedy shrneme, chceš-li milovat, buď trpělivý s druhými lidmi.

Dovolte mi ocitovat oblíbeného autora Anselma Gruna z knížky Umění stárnout, co říká o trpělivosti a stárnutí...




Trpělivost znamená, že snáším někoho druhého s jeho chybami a slabostmi. To mi často připadá těžké. A znamená to utrpení. Trpím kvůli někomu druhému, ale přesto stojím na jeho straně. Nemám proti němu námitek. Přijímám ho takového, jaký je. Trpělivost je především ctností soužití. Aby se společenství dařilo, je potřeba trpělivosti. Aby staří lidé spolu dokázali žít v míru, potřebují trpělivost. Lidé ve vysokém věku už nejsou schopni nějak zásadně se měnit. Musí se navzájem přijímat takoví, jací jsou. Také od těch mladších v rodině to vyžaduje trpělivost.

Třeba byl otec vždy příkladem disciplíny. Nyní najednou ve všem polevil. Jeho stolovací návyky jsou ty tam. Kritika ho však bude jen zraňovat. Trpělivost druhého podepírá. Cítí naši podporu a účast. Nemusí se stydět za své slabosti. Uprostřed své neschopnosti cítí oporu a bezpečí.

Trpělivost musí mít ale starý člověk především sám se sebou. Když se mu něco nepovede napoprvé, potřebuje trpělivost. Starý člověk není trpělivý sám od sebe - existuje spousta seniorů, kteří se vyznačují extrémní netrpělivostí. Mají dojem, že u lékaře nebo v obchodě musí přijít hned na řadu. Nejsou ochotni čekat.




Starý člověk se musí rozloučit s iluzí, že všechno vyřídí tak rychle jako dřív. Musí dát sbohem své dřívější jistotě a spolehlivosti. Všechno trvá déle. Tělo zesláblo. Starý člověk se musí učit snášet sám sebe. Podstatným aspektem trpělivosti je nechat věci být tak, jak jsou, aniž bychom je hodnotili. Být trpělivý znamená souhlasit, že něco smí být takové, jaké to je. Trpělivý člověk snáší i sám sebe takového, jaký je. Dovoluje si mít nálady a chyby. Přestal cokoli posuzovat a zakazovat.




Nemyslím si samozřejmě, že jste staří nebo že já už snad stárnu... to ne... ale pokud miluji trpělivě, dokážu přijímat svou manželku, šéfa, bratra, sestru, otce, matku atd... takové, jací jsou, aniž bych od nich žádal okamžitou změnu. Milovat znamená přijímat druhé tak, jak jsou.

Takto uchopená láska a trpělivost vyžaduje další přemýšlení a projasnění, ale to nechám na biblickou skupinku nebo na další rozhovory při kávě. Buďte trpěliví:))




Za prvé, láska je trpělivá. A za druhé, láska je laskavá.

Láska je laskavá

Druhým z 15 aspektů lásky, o kterých Pavel mluví je laskavost. Je důležité říct, že překlady se neshodují, ekumenický překlad uvádí, že láska je laskavá, kralický a studijní překládá láska je dobrotivá, jeruzalémský překládá láska je ochotná. Po pečlivém studiu slova opět uvidíme, že jde o sloveso. Tedy nejde o nějakou abstraktní vlastnost nějakého ideálu. Jde o konkrétní jednání. Jaké? Asi bych dal za pravdu překladu, že láska je ochotná. Slovo v řečtině se dá přeložit jako být užitečný, ale také laskavý nebo milostivý.




Opět vidíme, že dobrým nadpisem celé 13. kapitoly je milosrdná láska agapé. Láska je milosrdná. Láska je ochotná.

Protože láska je čin, uvedu tento názorný příklad. Je to maličkost, ale právě v maličkostech a detailech se skrývá síla a pravda. V pátek jsme odjeli do Jablonce s přáteli na učednický pobyt. Četli jsme Bibli a modlili se a prožili krásný víkend. Včera ráno jsme spolu s jedním bratrem, který si také jako já přivstal... četli 13. kapitolu o lásce, láska je... a po modlitbě se milý bratr bez požádání zvedl a šel koupit chleba, protože jsme ho neměli dost pro všechny. Je to maličkost, řeknete si, ale já v tom vidím praktičnost lásky.




Samozřejmě, mohli bychom jít do teologických výšin a říct, že skutečná láska je v tom, že se Kristus za nás obětoval na kříži. A to je samozřejmě to nejpodstatnější. Ale skutečně jde o motivaci. Láska je o motivaci. Můžu se rozkrájet na maličké kousky, ale když nemám lásku, nic nemám a nic nejsem. Opravdu miluješ druhého? Miluješ manželku? Miluješ dítě? Miluješ rodiče? Miluješ bratra, sestru? Pak buď svobodný a dělej co chceš. Láska je motivací pro dobré skutky.




Ve druhém století byli pohanští spoluobčané natolik zahanbováni dobrými skutky křesťanů, že jim místo christiani říkali chrestinai, což znamená laskaví či dobrotiví. Láska myslí na dobro druhého. Láska je užitečná. Opět nerazím extrém typu zneužívání. Láska je dobrovolná. Ježíš šel na kříž dobrovolně. Dal sám sebe za nás, protože chtěl. Láska je svobodný čin. Nedá se vynutit, nedá se nařídit. Láska je svobodný čin motivovaný touhou po dobru druhého. Důvodem lásky je Boží láska k nám.

Jak se ukazuje láska Boží k nám? "Bůh však projevuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní" (Řím 5,8).




Důvodem, proč chceme milovat je Boží láska k nám, která předchází naši lásku k Bohu a bližním.

Co s tím?

Co si z tohoto zamyšlení mám odnést?

Křesťanská láska se projevuje mnoha různými způsoby. Dva konkrétní, o kterých se zmiňuje apoštol Pavel jsou trpělivost a ochota. Za prvé, Trpělivost je poklidná vytrvalost založená na víře, že Bůh má vše pod kontrolou. Věř, že Bůh je Pánem situace, ve které jsi.

Když ti někdo pije krev, nemůžeš ho vystát, svěř svoji netrpělivost Pánu Bohu a pros ho o milost vidět dotyčného člověka Božíma očima a snaž se mu více porozumět. Základem pro trpělivé milování je Boží trpělivost s námi hříšníky. Svěř svou netrpělivost Kristovu kříži v dnešní Svaté večeři Páně. Za druhé, ochota. Ochota, nebo laskavost, dobrotivost či milosrdenství je pokorná služba lásky, která vidí potřebu druhých a pomůže tam, kde může. Krásný příklad máme v Ježíšově jednání na kříži. On za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Miluj Boha i druhé tak, že jim budeš ochotně sloužit, tak jako ti Kristus posloužil k tvému spasení. Nezapomeň, že bez lásky nejsi nic a nic nemáš. Láska je důvodem každého dobrého skutku křesťana. Miluj a dělej, co chceš. Amen.




Prázdný hrob Jan 20

2. dubna 2013 v 11:44 | Grizly |  Kázání
Úvod (Prázdný hrob)

Milí přátelé, dnes se dostáváme ke kýženému vrcholu vyprávění. Ježíš je vzkříšen. Opravdu vstal z mrtvých. Smrtí příběh nekončí. Dnes také završujeme 4 týdenní velikonoční cyklus kázání. V prvním týdnu jsme mluvili o skutečné radosti, která pramení z poznání Ježíše. V druhém týdnu jsme přemýšleli nad tématem modlitby. Modlitba je skutečným základem života Ježíšových učedníků. Ve třetím týdnu jsme přemýšleli nad tématem Ježíš před Pilátem. Téma pravdy. Pilát položil skeptickou otázku: co je pravda?



Ježíš je skutečná Pravda. Ta není měřena našimi pocity ani subjektivními zážitky, ale je objektivní a absolutní. Toto poznání ale vychází především z osobního vztahu s Ježíšem. Na velký pátek jsme prožili význam Ježíšovy smrti na kříži a dnes přemýšlíme o Ježíšově vzkříšení. Ve 20. kapitole Jana máme zapsán nádherný a hlavně pravdivý příběh od Ježíšova učedníka, který Ježíše miloval. Apoštol Jan ukazuje, jak otřesení, zmatení, Ježíšovou smrtí strnulí a šokem paralizovaní Ježíšovi učedníci postupně vidí a dochází jim, že smrtí křesťanská víra nekončí.

Může to být i naše vlastní zkušenost.

Není to tak, že si někdy myslíváme, že vlastně víra v Boha je více mrtvé náboženství než živé setkání s Ježíšem? Vnímám, že ke mně Ježíš mluví? Nespoléhám více na racionální důkazy a minulou zkušenost? Nespoléhám více na víru druhých než na osobní vztah s Ježíšem? Události kříže nás vedou k reflexi naší víry a neděle vzkříšení je pro nás příležitostí slavit Kristovo vítězství na kříži nad naší slabostí, depresí, nemocí a smrtí. Pokud jsi smutný a nešťastný, zvaž, jakou radostí tě může dnes Pán Ježíš naplnit. Dnešní příběh je zároveň potvrzením důvodu, proč se každou neděli jako křesťané scházíme.



Kristus byl vzkříšen, opravdu byl vzkříšen. Dnešní neděle vzkříšení stejně jako kterákoliv jiná neděle je radostným vyznáním křesťanské víry, že "třetího dne vstal z mrtvých".

Na evangeliích si ale uvědomujeme, jak je Bible vlastně skeptická a střídmá kniha a jak jsou učedníci Ježíše podobní nám. Marie ve svém smutku naříká: vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili. Marie a učedníci v tuto chvíli truchlí a loučí se uvnitř s milovaným mistrem. Jak to dobře vystihl jeden můj příbuzný na pohřbu, čímž umocnil celou truchlící atmosféru: babičko, už tě nikdy neuvidíme! Zoufalství až do morku kostí.

Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili! Ani náznak úvahy, že by byla jiná možnost. Víra učedníků byla rozdrcena pod vahou kříže. Ovšemže věřili, že jednou, při příchodu Božího království Ježíš také vstane z mrtvých. Uvažme příběh o Lazarově zmrtvýchvstání. Marta také věřila, že Lazar, její bratr jednou také vstane. Ale že by se to stalo dnes? Ani ahnung. Ani jiskřička naděje. Tak je to i s Ježíšem. Ježíš samozřejmě předpovídal, že vstane z hrobu, ale když byl hrob prázdný, první logická možnost byla, že hrob někdo vyloupil a tělo odnesl. Tak je to zaznamenáno i o Židech, kteří věří, že Ježíšovi učedníci tělo ukradli.



Stojí za to dodat, že vyloupení hrobu bylo v dobách prvního století hrdelním zločinem. V Nazaretu byla dokonce nalezena kopie dekretu císaře Claudia, podle kterého bylo těm, kdo ničili hroby, přemisťovali těla a nebo odpečeťovali hrobky uložen trest smrti. Navíc víme, že dal Pilát na žádost kněží hrob hlídat vojáky, aby právě předešel tomuto incidentu. Kdyby se někdo pokusil ukrást Ježíšovo tělo, neměl by nejmenší šanci. Mariina obava, že tělo ukradli byla sice velmi typická, ale velmi nepravděpodobná. Marie vlastně pouze viděla odvalený kámen a již běžela za učedníky. Učedníci Petr a Jan byli šokováni a hned se běželi podívat, co se stalo. Ve 3. až 5. verši vidíme Petra a Jana, jak se předhánějí, doslova spolu závodí, kdo bude u hrobu první. Jan doběhl první, hned po něm doběhl Petr. Podle Petrova cholerického charakteru hned vběhl do hrobky a co nevidí:

Vidí lněná plátna, do kterých bylo Ježíšovo tělo zabaleno a šátek, který měl na hlavě. Vidí, jak jsou pečlivě srovnány vedle místa, kde Ježíš ležel. Asi se ptal spolu s námi: kdyby tělo ukradli, proč by tu tohle zůstalo? Proč by se někdo obtěžoval rozbalovat mrtvolu Ježíše a pak odnášet jen jeho tělo? To nedává smysl...



Kde jsou vojáci? Jak odvalili kámen? Proč by někdo chtěl ukrást tělo našeho Pána? Tyhle skutečnosti byly nad Petrovo chápání. Zajímavá je poznámka ve verši 8. Jan vešel dovnitř a když vše viděl, uvěřil. Z následujícího verše můžeme mít dojem, že stále si učedníci neuvědomovali, co se stalo. Neuvědomili si ještě, že Ježíš má podle proroctví vstát z mrtvých, i když jim to Ježíš říkal. Podle verše 8 ale vidíme, že Jan uvěřil. Je tu použité stejné slovo jako u víry v Ježíše na jiném místě. Možná ještě nešlo o plné poznání, ale mohli bychom říct, že Janovi začalo svítat



a ve svém srdci měl víru, že to není konec. Když viděl fakta, uvědomil si, co se stalo. To může být i náš případ. Jsi více jako Petr nebo jako Jan? Máš tendenci věřit faktům a dělat závěry na základě toho, co vidíš? Jan viděl, že hrob je prázdný a že jistě nebyl vykraden, a proto došel k závěru, uvěřil, že se muselo stát něco jiného. Zatímco Petr byl zmatený a přemýšlel, jak je možné, že někdo ukradl tělo Ježíše... Jsi více zaujatý spekulacemi a přemýšlením nad otázkami jak je to možné?



Tématem dnešního kázání je Ježíšovo vzkříšení. Teď se podíváme na tři různá setkání s Ježíšem. Nejprve se Ježíš ukázal Marii, to jsou verše 11 až 18. Další setkání je Ježíš s jeho učedníky, to jsou verše 19 až 23. A třetí setkání je setkání Ježíše se skeptikem Tomášem, to je poslední část 20. kapitoly, verše 24 až 29. Nyní poprosím o přečtení první části příběhu o setkání Ježíše s Marií.



Zjevení Marii

Marie se poté, co o všem dala vědět Petrovi a Janovi, vrátila k hrobu. Tentokrát se setkává s velmi zvláštními posly. Byli to andělé. Andělé symbolizují Boží přítomnost. Andělé se ptají Marie, která pláče, proč pláčeš?



Marie byla velmi rozrušená. Její víra byla otřesena ztrátou milovaného učitele a pastýře. A nyní je znovu otřesena, když si myslela, že byl hrob násilně otevřen a tělo odneseno pryč. Jak bylo v židovské kultuře zvykem, pozůstalí se šli se zemřelým rozloučit. A nyní Marie nachází otevřený hrob. Najednou Marie vycítí přítomnost další osoby a otáčí se. Vidí další osobu. Byl to Ježíš, ale nepoznává ho. V její mysli byl Ježíš mrtvý a neočekávala, že by se s ním za svého života znovu setkala. Vždyť byla u kříže a trpěla, když umíral. Vždyť je mrtvý! Navíc je asi dobré poznamenat, že Ježíšovo tělo bylo jiné.



Apoštol Pavel mluví v 1. Korintským 15 o vzkříšeném těle. Je jiné než to pozemské. Je fyzické, ale je kvalitativně jiné. Nemůžeme se proto divit, že Marie Ježíše nepoznala. Marie považuje Ježíše za zahradníka. Trochu mi to připomíná detektivku, kdy se na scéně objeví zahradník. Je zajímavé, že z této doby se dochovala židovská zkazka o zahradníkovi Jidášovi, který byl znepokojený, že lidé budou šlapat po jeho zelí, tak přesunul Ježíše na jiné místo. Je to legenda, která se snažila lidovou formou zdiskreditovat Ježíšovo vzkříšení. Apoštol Jan může reagovat na tuto legendu a snaží se ji pomocí sarkasmu odmítnout.

Marie se mýlila, nebyl to zahradník, ale vzkříšený Ježíš. Jan Kalvín si dobře všiml, že Marie pro svůj pláč neviděla zřetelně, kdo na ni mluví a pro svou starost nebyla schopna rozpoznat, že šlo o Ježíše. Skutečností je, že Ježíš byl pohřben v zahradě a tak zahradník nejspíše odkazuje k místu, kde byl Ježíš pohřben. Ježíš promluvil na Marii jediné slovíčko, ve kterém byla všechna láska a cit: "Marie". Ježíš je dobrý pastýř a zná nás jménem a jak Jan říká na jiném místě: jeho ovečky slyší jeho hlas. Marie.



Marie najednou prohlédla a viděla, kdo stojí před ní! Je to Ježíš! To je Ježíš! Marie zvolala: "Rabunni", to znamená mistře, učiteli. Marie měla obrovskou radost, že vidí opět Ježíše a byla jak se říká jako v Jiříkově vidění. Jako Alenka v říši divů. Ježíš Marii vysvětluje, že se nemá dotýkat Jeho těla, protože má vystoupit k Otci, aby mohl poslat Ducha Svatého. Marie měla nejprve pochopit, že Ježíš vstal z mrtvých, ale že tu nezůstává, ale že s ním bude mít i nadále velmi osobní vztah. Ten bude ale jiný. Každý, kdo Ježíše zná, poznává ho zvláštním způsobem skrze Ducha Svatého. Ježíš Marii posílá za učedníky, aby jim znovu připomněla, že Ježíš nezůstal mrtvý, ale že vstal z hrobu.



Marie běžela k ostatním učedníkům a oznámila jim, co viděla a co jí Ježíš řekl. V 17. verši je velmi osobní poselství - Ježíš vystupuje ke svému Otci, ale také k našemu Otci. Vystupuji k Otci svému i k Otci vašemu, k Bohu svému i k Bohu vašemu. Je to úžasné zaslíbení, že Ježíš přináší ještě bližší společenství než když byl přítomný fyzicky na zemi. Slyšel jsem mnoho věřících lidí říkat: kéž bych byl žil v době Ježíše, určitě by bylo všechno snazší a zakoušel bych Boha osobně.



Ale v Bibli čteme, že Ježíš přišel mezi nás, zemřel, vstal z mrtvých a odešel zpět k Otci, aby nám daroval ještě bližší společenství - Ducha Svatého. Podívejme se teď na druhé setkání od 19. verše - Ježíš se zjevuje svým učedníkům. Poprosím o přečtení příběhu, veršů 19 až 23.



Zjevení učedníkům

Ježíš celkem třikrát říká pokoj vám. Dvakrát svým učedníkům ve verších 19 a 21 a pak potřetí ve verši 26, když se ukázal učedníkům podruhé. Proč to říká? Jak vidíme i jinde v Novém zákoně, lidé, kteří se setkali s Bohem prostřednictvím andělů nebo nějakého nadpřirozeného zjevení, měli strach. I my, když zažijeme nějaký silný duchovní zážitek, můžeme mít strach.

Když ale učedníci viděli Ježíše, ztratili strach a dostali ohromnou radost. Petr, Jan a Marie již tušili, že Ježíš asi nezůstal mrtvý, ale mohli mít pochybnosti, zda se jim setkání s Ježíšem jen nezdálo. Proto přichází Ježíš za více učedníky zároveň a ukazuje se jim. Mohli si fyzicky sáhnout na jeho tělo a viděli jeho rány v rukou a v boku. Učedníci měli radost. Když se učedník setkává se svým Pánem, má ohromnou radost. To jsme již poznali v 16. kapitole. Když procházíme těžkostmi a starostmi a setkáme se s Ježíšem, náš zármutek se mění v radost.



Poznání Boha v Ježíši nám přináší radost. Jak ale vidíme a slyšíme, Ježíš přichází s konkrétním poselstvím. Otec posílá mě k vám a já posílám vás do světa. Ve všech čtyřech evangeliích je zaznamenáno stejné poselství. Úkolem učedníků není se jen tak scházet a radovat se spolu. To je jistě pěkné a důležité a skvělé. Ale úkolem Ježíšových učedníků je jít do světa a činit další učedníky. Jak? Tak, že budou vydávat svědectví o vzkříšeném Pánu. Budou předávat radost ze setkání s Ježíšem. Tak, že budou milovat druhé a ukazovat lásku těm, kdo Ježíše ještě nepoznali. To je úkol i pro nás, považujeme-li se za křesťany. Křesťan je Ježíšův učedník.

Křesťan je ten, kdo se setkal se vzkříšeným Pánem osobně. Křesťan není ten, kdo je pouze racionálně přesvědčen o pravdivosti křesťanské víry a filosofie. Ale křesťan je ten, kdo prožil setkání s Ježíšem osobně. To je velmi důležité. Bez tohoto setkání je svědectví a předávání evangelia pouze teorie. Racionální poznání má svůj smysl a nechci kázat proti němu. Ale je to jen začátek. Pokud jsi Ježíše ještě osobně nepoznal, modli se k Němu a pozvi jej do svého srdce. O těchto velikonocích je skvělá příležitost k setkání s Pánem Ježíšem.



Ježíš říká na jiném místě u Jana: Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. Neboj se a modli se. Já jsem to zkusil před více než 10 lety a můžu vám říct, že jsem od té doby mnohokrát znovu prožil setkání s Ježíšem a pocítil stejně jako Marie a nebo Ježíšovi učedníci osobní setkání s Ježíšem. Pravda, neviděl jsem Ježíše osobně, ale prožil jsem Ježíšův dotyk v Duchu Svatém. Přeji nám všem tuto blízkost a osobní setkání s Ježíšem i o těchto velikonocích. Z této části si můžeme uvědomit dvě důležité věci. Za prvé, Ježíš posílá své učedníky. Jde o princip zmocnění. Ježíš zmocnil své učedníky. A totéž chce od nich.

Naším úkolem je být Ježíšem zmocněni, ale též zmocňovat druhé. Někdy je třeba se zkrátka stáhnout, jako to udělal Ježíš a začít připravovat své nástupce. Není možné si jen pořád hřát své korýtko, ale dovolit sloužit jiným a nechat je vést. Pokud neodejdu, jiný nepřevezme roli nástupce. Ježíš odešel, aby uschopnil mnoho dalších, aby se evangelium dostalo do celého světa. Ježíš dokonce říká, že budete činit ještě větší skutky než já... evangelium se dostalo na všechny kontinenty a má se dostat ke všem národům světa.



Je to princip zmocnění. Když já neodejdu, jiný nepřijde. Jak říká Pavel, musíme vystrojovat svaté k dílu služby. Máme cílevědomě povolávat další ke službě Pánu a trénovat je jako učedníky Pána Ježíše.

A za druhé, Ježíš nám dává autoritu Ducha Svatého. Ježíš na ně dechl a dal jim Ducha Svatého. Po Letnicích je Duch Svatý vylitý na každého, kdo věří. Tedy ten, kdo je křesťan a Ježíšův učedník, má v sobě moc Ducha Svatého. Duch Svatý nás zmocňuje ke službě Pánu. Bez Něho je naše služba neplodná a nemá duchovní význam. Musíme proto přijmout Ducha Svatého a být jím naplněni. Prosíš Pána, aby tě naplňoval Duchem Svatým?



Pokud ne, požádej ho o velikonocích, aby tě nově Duchem Svatým naplnil a povolal do služby Jemu. Nakonec, ve 23. verši čteme zvláštní věc: Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou. Uvedené místo se někdy velmi špatně vykládá jako pravomoc odpouštět hříchy. Právo odpouštět náleží jen Bohu. Pokud svých hříchů litujeme, Bůh nám odpouští. Je psáno, že máme odpouštět hříchy druhých proti nám, tak jako Bůh odpouští naše hříchy proti Němu.



Není to naše volba, máme odpouštět. Odpuštění a neodpuštění je osobní volba. Člověk buď zadržuje svůj hněv a křivdu v sobě a nebo odpouští. Pravomoc odpouštět pro nás znamená, že máme zvěstovat dobrou zprávu, že pro Boží milosrdenství Pán kajícím hříšníkům jejich hříchy odpouští, ale je na každém, zda Boží odpuštění přijme či ne a zda druhým odpustí či nikoliv. Když Boží odpuštění nechceš, zůstávají na tobě tvé hříchy. A když neodpustíš druhým, ani tobě Bůh neodpouští. Naopak, když vyznáš své hříchy a přijmeš Boží odpuštění, je ti odpuštěno. A když odpouštíš druhým, dokážeš přijmout Boží odpuštění. Je to velmi praktické.



Tedy dvě slova a dva principy. Za prvé, zmocnění a za druhé, odpuštění.

Zbývá třetí a poslední část 20. kapitoly. Protože mezi učedníky chyběl skeptik Tomáš, Ježíš přichází ještě jednou a setkává se s Tomášem. To vidíme ve verších 24 až 29. Prosím o přečtení tohoto příběhu.



Zjevení Tomášovi

O Tomášovi se mluví i v lidovém jazyce jako o pochybujícím Tomáši. Dokud neuvidím, neuvěřím. Dokud si nesáhnu, neuvěřím. Pán je naprosto úžasný. V Bibli vidíme, že Bůh zná naše srdce plné pochybností a vychází nám vstříc.



Vidíme, že dokonce nevěřícímu a pochybujícímu učedníkovi dává důkaz. Ježíš v pondělí přichází skrze zavřené dveře mezi učedníky. C. S. Lewis řekl, že Ježíšovo tělo bylo fyzičtější než fyzický svět. Proto Ježíše nemohly dveře zastavit. Můžeme si představovat, že Ježíš byl duch, ale tomu odporuje čtený příběh. Tomáš si sáhl. A Ježíš zakazuje Marii, aby si sáhla. Nedávalo by to smysl, kdyby si nemohli sáhnout fyzicky. Už ses někdy dotknul ducha? Já ne. A opravdu, Tomáš si mohl sáhnout. Na křesťanské víře je úžasné, že je hmatatelná a skutečná.



Není to nějaké abstraktní duchovno nebo jen nějaké duchovní principy, které musíme žít, aby nám bylo dobře. Jde o živé setkání s Ježíšem a smysluplnou víru. Ježíš se dal Tomášovi poznat a řekl mu, nepochybuj a věř. Ježíš vyzval Tomáše, aby si sáhl: polož svůj prst sem... velmi konkrétně. Pohleď na mé ruce. Vidíš díry po hřebech? Vidím. Sáhni si do mé rány po kopí. Je tu stále. Ježíš již neměl smrtelné tělo a pochybuji, že krvácel. Jak píše apoštol Pavel, jeho tělo bylo jiné kvality než naše těla. Neměl smrtelné tělo a nemohl již umřít. Ježíš porazil smrt na kříži. Ježíš opravdu vstal z mrtvých. Mnozí lidé pochybují, zda se to učedníkům nezdálo.



Na mnoha místech čteme, že Ježíš se ukázal jednotlivcům i skupinám, na jiném místě u Pavla čteme, že se najednou ukázal více než 500 svědků. Nebyli to nějaké přeludy či vidiny, protože byly opakované a dlouhodobé. Po Kristově vzkříšení ve skutcích apoštolů, které jsou zaznamenány historikem Lukášem, čteme: "také po svém umučení mnoha způsoby prokázal, že žije, po čtyřicet dní se jim dával spatřit a učil je o království Božím." Přeludy nikoho nevyučují a nedávají se poznávat 40 dní. Ježíšovo vzkříšení není fikce, ale je to skutečnost.



Je to skutečnost víry, kterou přijímáme jako historickou skutečnost, ale zároveň jako fakt víry. Bez vzkříšení není možné mluvit o skutečném křesťanství. Bez vzkříšení z mrtvých, jak říká apoštol Pavel, je naše víra marná a zbytečná. Proč? Protože nemá žádnou moc. Bez vzkříšení není moc Ducha Svatého a naše svědectví nemůže nikoho přesvědčit. Pokud Ježíš nevstal z mrtvých, je křesťanství mrtvé.

Pokud Ježíš vstal z mrtvých, je naše víra živá a můžeme se o těchto velikonocích, stejně jako každou další neděli radovat z osobního vztahu s Pánem Ježíšem.



Tomáš vyznává: Můj Pán a můj Bůh. Nevěřící či pochybující Tomáš uvěřil. Pán Bůh tedy mluví i ke skeptikům.

Je ale psáno: blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili. Víra je doufání ve věci neviditelné. Ne na všechno je možné si sáhnout. Je možné si sáhnout na skutky lásky konkrétních lidí. Je možné si sáhnout na Bibli a je možné zakoušet Boha ve zkušenosti. Ale někdy je opravdu třeba víra, když věci nejdou podle našich představ. Víra ale nikdy není nesmyslná a hloupá. Bůh od nás žádá víru, ne slepou a bezmyšlenkovitou poslušnost.





Skutečnost je, že jsme v situaci lidí, kterým se dává poznat Bůh duchovně. Požádej Pána Boha, aby se ti dal více poznat. Nepochybuj a věř, vyznej jako Tomáš: můj Pán a můj Bůh.

Mluvili jsme o třech setkáních. Za prvé, o setkání Ježíše s Marií, která vyznává: Rabunni, mistře. Za druhé, o setkání Ježíše s učedníky, kteří vidí a uvěří. A za třetí, o setkání s Tomášem, který vidí, sáhne si a vyznává: Můj Pán a můj Bůh.











Závěr (Kristus byl vzkříšen, opravdu byl vzkříšen)

Když mám celé kázání shrnout do několika vět... Křesťan není pouze ten, kdo je racionálně přesvědčen o platnosti křesťanských výroků. Křesťan je ten, kdo prožil osobní setkání se vzkříšeným Kristem. Bez vzkříšení je naše víra marná a zbytečná. Pokud je vzkříšení, je naše víra naplněná a prodchnutá Duchem Božím. Co máme dělat? Dvě věci. Za prvé, zmocňovat. A za druhé, odpouštět. Za prvé, jako nás Ježíš zmocňuje svým Duchem ke službě, máme i my zmocňovat druhé. Nemůžeme si hřát jen své teplé místečko, ale máme povzbuzovat druhé pomocí příkladu a laskavými slovy.

Pro někoho z nás je čas vstoupit do služby a zapojit se a pro druhého může být naopak čas se stáhnout a dovolit druhým sloužit. Za druhé, verš 23- máme odpustit. Není to otázka volby. Máme přijmout Boží odpuštění našich vin a také máme odpustit druhým. Je to výrok o nás. Komu odpustíte hříchy proti vám, tomu jsou odpuštěny. Komu Bůh odpustil, tomu je odpuštěno. Kdo nepřijal odpuštění, tomu není odpuštěno. Kdo neumí odpustit, není mu odpuštěno. A nakonec, za třetí, nepochybuj a věř! Tomáš si sáhl a viděl. Křesťanská víra není věření bez důvodu. Naším důvodem je osobní setkání se vzkříšeným Kristem a láska. Přál bych nám všem, abychom mohli o těchto velikonocích prožít nové a hlubší setkání s Pánem a začít žít plněji z moci Ducha Svatého. Proto skončím slovy: Kristus byl vzkříšen, opravdu byl vzkříšen! Amen.