Březen 2013

Místo, kde chci žít

16. března 2013 v 18:59 | Grizly |  Úvahy a komentáře
Místo, kde chci žít není z tohoto světa. Protože kdyby to bylo místo z tohoto světa, muselo by to být místo, kde není smrt, kde není utrpení, kde lidi nelžou a nekradou... Vždyť to znáte. Otázka se dá uchopit v několika rovinách, nejen té teologické. Pokud začnu tou nejpřízemnější, tou pozemskou rovinou. Asi by to bylo tak. Místo, kde chci žít je místo, kde člověk je i není sám. Je sám, aby měl čas se nadechnout a srovnat si myšlenky a stále se ho nedožadoval někdo, aby odpověděl, počínaje reklamními a anketními telefonáty, lidmi na ulici, kteří žebrají a prodejci a nabídkáři nejrůznějších služeb. A místo, kde není sám? Tam, kde je možné najít přátele a rodina není příliš daleko ani příliš blízko. Snad nějaká lokalita u Prahy nebo v menším městě, které je možné přejít do hodiny tam a zpět. Tolik krátce k té pozemské rovině. A pak samozřejmě ta nadzemská rovina. Vždyť ani sem nepatřím. Bible říká, že křesťan má občanství v nebesích. Přesto se nám daří se tu pořádně zabydlet a zvyknout si. Každá smrt a nemoc mi ale výrazně připomíná, že jsme tu jen na čas. A tak přemýšlím nad tím, co bude po smrti a hodnotím svůj život a jeho marnosti z hlediska sub specie aeternitatis, pod zorným úhlem věčnosti. Takže bydlím na zemi, ale ne napořád. Jsem vírou v nebi, ale také ještě ne. Zkrátka bydlím na dvou místech, na zemi, kde cítím mráz a bídu a zároveň již cítím nebe, kde je krásně, ale necítím to ještě dost na to, abych se tam nadobro odstěhoval, na to jsem zatím příliš mladý. Myslím, že když si udržíme tento nadhled a zůstame rozkročeni mezi těmato dvěma místy, pak se nebudeme příliš upínat k přílišnému řešení toho, kde budu bydlet, zahlceností splácení hypotéky a přehnanými pojistkami. A na druhé straně je dobré pamatovat, že Boží království přichází, ale ještě tu není. Tak je třeba zůstat pevnýma nohama na zemi a nepoletovat moc v oblacích. Mít Boha na prvním místě a lásku ke všem lidem v srdci a radost z maličkostí a každodenních věcí, co očima víry vidím, ale nepřestat být člověkem a vnímat utrpení a věci kolem sebe, abych nebyl příliš slepý pomoci druhým, pokud je to v mé moci... příliš vysoko nad věcí. Ani příliš vysoko, ani příliš nízko... Skončím citátem z poslední knihy Bible, zjevení (Zj 21,1-7)...
1 A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo. 2 A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. 3 A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: "Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, 4 a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo." 5 Ten, který seděl na trůnu, řekl: "Hle, všecko tvořím nové." A řekl: "Napiš: Tato slova jsou věrná a pravá." 6 A dodal: "Již se vyplnila. Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec. Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé. 7 Kdo zvítězí, dostane toto vše; já mu budu Bohem a on mi bude synem.
Mějte se dobře a žijte dobře na zemi a nezapomeňte, že to není vše, co je...

Boží sláva v modlitbě

16. března 2013 v 18:45 | Grizly |  Kázání

Úvod
Milí přátelé, v tomto postním čase a nadcházejících velikonocích si uvědomujeme, co pro nás Ježíš udělal. Bůh nás má rád a chce se nám dát víc poznat skrze Jeho slovo. Ježíš je dokonalým vyjádřením Boží lásky k nám. Posledně jsme meditovali nad 16. kapitolou Jana. Zdeněk Halas mluvil o změně perspektivy. Vaše trápení se změní v radost. V čem spočívá skutečná radost? Radost není něco, co můžeme vypůsobit z lidské síly. Opravdovou radost působí Bůh v našem srdci. Zdeněk mluvil o pravém půstu. Pravý půst v době postní neznamená mechanické a rigidní dodržování pravidel a nějakou hladovku. Ale pravý půst je osvobozující. Osvobození spočívající v odpuštění. Osvobození spočívající v důvěře Bohu skrze Ježíše. To je důležité si připomenout, když dnes slavíme Svatou večeři Páně, která je vlastně vyjádřením touhy lidského srdce po Ježíši. Je to touha po spojení s Bohem. Živé spojení s Bohem je vyjádřeno v Bibli dvojím způsobem. Za prvé, je to opravdový půst. O tom jsme mluvili posledně a za druhé, je to pravá modlitba. A co může být lepším vzorem opravdové modlitby pro nás a pro růst v modlitbě než příklad jaký nám zanechal Ježíš. Nedávno na téma modlitby jako vyjádření společenství mluvil Jirka Bukovský. Dnešní text z Jana 17. kapitoly je více osobní a věřím, že nás v něm chce Bůh pozvednout k osobnímu vztahu k Němu. Dovolte mi položit vám jednu osobní otázku: Jaká je tvoje zbožnost, když se nikdo nedívá? Jak se modlíš sám, když nejsi ve sboru nebo když nejsi s partnerem či partnerkou? Jak se modlíš mimo biblickou skupinku? Opravdová zbožnost se projevuje v první řadě v osobním životě, když se nikdo nedívá. Ne nadarmo Ježíš říká, že když se modlíš, zavři za sebou dveře a modli se ve skrytosti ke svému Otci. Věřím, že pokud chceme být křesťany a být skutečně Ježíšovými učedníky nebo chceme-li být zralými vedoucími, není jiné cesty než cesty vnitřní zbožnosti. Je hezké se modlit s ostatními, ale naše zbožnost ve společenství by měla vyvěrat z toho, co zažíváme s Bohem osobně. Jestli chceme vidět požehnání i zde na Skalce, není jiná možnost, než prohloubit náš modlitební život. Věřím, že o tom i o dalších výzvách bude mluvit dnešní slovo, kterým nás chce oslovit Bůh skrze dnešní text z Jana 17. kapitoly. Text Jana 17 se nazývá velekněžská modlitba. Jsme na konci Ježíšova krátkého života lásky a odevzdání a Ježíšovi zbývá asi 12 hodin života. Co byste dělali, kdyby vám zbývalo 12 hodin do konce? Začínali byste velké projekty? Ježíš neusiloval o velké evangelizační kampaně ani se nesnažil změnit zákony, ale poslední chvíle strávil se svým Otcem nebeským. Nedělal více veřejné služby, ale vstoupil do skrytosti svého srdce s Bohem v modlitbě. Pokud jsme vedoucí, a to platí skoro pro všechny z nás. Ať už jste rodiče, učitelé, pastoři, starší, diakoni nebo máte za něco zodpovědnost v práci, doktoři, manageři, zdravotní sestry... a nebo taková zodpovědnost na vás čeká v budoucnosti... tak pokud jsme nebo budeme vedoucí, musíme si uvědomit, jak je modlitba klíčová v životě vedoucího. Modlitba je důležitá v životě učedníka. Modlitba je důležitá v životě Božího služebníka. Klíč k vedení nespočívá v první řadě v tom, co je viditelné, ale v tom, co je neviditelné. Exupéry řekl, že to, co je v životě nejdůležitější, je očím neviditelné. Modlitba učedníka nebo vedoucího je vnitřní, neviditelná součást života, ze které vystupuje viditelná, veřejná část života. Jinými slovy, řečeno s Coveym, veřejné vítězství v našem životě je založeno na osobním vítězství. Dobrý obraz, který tuto skutečnost popisuje je ledovec. Většina ledovce je pod povrchem, pod vodou, není vidět, ale je klíčová. Tato masivní část ledovce potopila Titanic. Neviditelná vnitřní část našeho života je klíčová. Modlitba je v životě vedoucího nebo Kristova učedníka nejdůležitější částí jeho života a má podstatný vliv na jeho službu či práci. Modlitba je alfou a omegou misionáře, učitele v besídce, rodiče, doktora, diakona i každého dalšího učedníka. Modlitba totiž ukazuje, co je pro nás nejdůležitější, ukazuje náš závazek a také naše touhy, zájmy a také naše obavy a starosti. Pokud chceme někoho vést, musíme se za něj modlit. A už je jedno, jestli jsme rodiče, jestli vedeme příkladem nebo v autoritě, jestli jsme vedoucí firmy nebo jsme vedoucí v církvi. Nezáleží na našem postavení. A pokud ani vedoucí nejsme, jako Kristovi učedníci si též uvědomujeme, že úspěch či selhání ve viditelné či veřejné části života záleží na tom, kým jsme uvnitř a na síle našeho duchovního života. A klíčem k této oblasti je právě modlitba. A na to se zaměříme dnes. Dám vám malou schematickou pomůcku, abychom se v 17. kapitole, která má 26 veršů neztratili.
Ježíš se modlí za tři oblasti:
Zaprvé, ve verších 1-5 se Ježíš modlí za sebe. Ježíš se modlí: "Otče, oslav svého Syna..."
Ježíš začíná svou modlitbu vztahem mezi Ním a Jeho Otcem v nebi...
Zadruhé, ve verších 6-19 se Ježíš modlí za Jeho učedníky, za lidi, které vede. Tedy nejprve osobní vítězství, pak veřejné vítězství. Nejprve osobní vztah a pak důsledek pro veřejnou službu.
Za třetí, ve verších 20-26 se Ježíš modlí za ty, kdo uvěří skrze službu Jeho učedníků. Je to zajímavé, protože vidíme, že se modlí za to, co už vlastně nemůže ovlivnit. Jeho veřejná služba je prakticky u konce. Zbývá být zatčen, odsouzen a popraven. Mohli bychom říct, proč se modlí až teď? Ježíš se samozřejmě modlil pravidelně, celý život a modlí se i na konci. Z toho vidíme důležitý princip. Když dokončíme něco podstatného v životě, měli bychom vzdát Bohu díky a odevzdat výsledek našeho díla do Božích rukou. Ježíš tedy nejprve hledá Boží tvář, pak se přimlouvá za své učedníky, kterým 3 roky sloužil, a které tři roky vedl. A pak se modlí za ty, kteří budou vedeni Jeho učedníky.
Toto kázání jsem pojmenoval Boží sláva v modlitbě. V první části, ve 4. verši Ježíš říká: "Já jsem Tě oslavil na zemi. Otče, oslav mně svou slávou..." V druhé části, v 10. verši se modlí Ježíš, aby byl oslaven ve svých učednících. A ve třetí části, ve verši 22 se modlí Ježíš, aby slávu, kterou dostal od Otce, dostali i ti, kdo budou učedníky Ježíšových učedníků, též Jeho učedníky. A ve 24. verši se modlí, aby všichni viděli Jeho slávu. Proto tento zvláštní název Boží sláva v modlitbě. Bůh je nejvíce oslaven na našem životě, když prožíváme radost ve společenství s Bohem v modlitbě. (zopakovat). Pojďme na první část, verše 1-5, kterou jsem pojmenoval: "Ježíšův vztah k Otci".
1. Ježíšův vztah k Otci 1-5
Teze: Otec oslaví Syna a Syn oslaví Otce
Na této části modlitby si uvědomujeme Boží lásku mezi Ježíšem a Jeho Otcem. Nevím, jaký je vztah mezi vámi a vašimi otci. Možná, že je hezký, ale je také možné, že je narušený. Ale je také možné, že není žádný. Chci vám ale říct, že základem Boží lásky k nám je láska uvnitř Trojice. Láska mezi Otcem a Synem. Tato láska není založena na nedokonalých lidských vztazích, ale je duchovní, je skutečná a ničím nepošpiněná. A z této lásky vyvěrá láska Ježíše a Otce k nám lidem. Zajímavé je si povšimnout, že Ježíš je skutečně Bůh. Komu jinému než Bohu totiž náleží sláva? Možná teď nedokážeme správně pochopit, co je to sláva. Jeden mladý kazatel řekl důvtipně: Představte si, že sláva je jako tíže. Sláva je hmotnost. Sláva je fyzická významnost člověka. V případě Boha by takovou slávu nikdo neunesl. Neunesl by ji ani rozpínající se vesmír. Sláva Boží je nepoměřitelně a nekonečně větší než ta sláva lidská. Jaká je sláva Zemana a Klause? Sláva Obamy a Bila Gatese? Sláva všech králů a vojevůdců světa? Jaká je sláva papeže Benedikta a Františka? Jistě mají velký vliv... Ale sláva Boží a sláva Kristova je neskonale větší. Ježíš se ve čtvrtém verši modlí, aby oslavil svého Otce, když dokonal dílo na kříži. Když Ježíš žil v těle, ukázal nám Boží slávu a když vydechl naposledy, oslavil plně svého Otce v nebi. Zajímavé je, že v pátém verši obrací Bůh Otec svou slávu vůči svému Synovi. Otče, oslav mne svou slávou. Nikdo z lidí by něco takového nemohl vyslovit, pokud by nebyl duševně nemocný. Ježíš je ale Boží Syn, nestvořený a věčný Logos, naděje slávy. On je tedy oslaven Otcem, když umírá o velikonocích na kříži. Jaká podivuhodná novina? Evangelium Kristovo nám bere dech: Jak se může ukázat Boží významnost a důležitost na tom, když Bůh Syn umírá na kříži? Bůh se činí velikým tím, že Bůh sestupuje ve své lásce k nám. A to až poslušností Syna Ježíše ke kříži. Když Syn na zemi vydechuje naposledy, je Otcem v nebi vyvýšen ke slávě, kterou měl před založením světa. Hustý. Na to by nepřišel ani ten největší hulič marihuany. A na rozdíl od fantazií šílených nebo zfetovaných lidí, Boží slovo si nevymýšlí ani neblouzní, ale zjevuje nám Pravdivě skutečnost. V modlitbě hledá Ježíš Boží blízkost a duchovní sílu k dokončení nejtěžší zkoušky pod sluncem. Tedy první část, od verše 1 do verše 5, Ježíš je oslaven Otcem, když Ježíš oslavuje Otce. Dokonce i v části modlitby, kdy se "Ježíš modlí za sebe", děkuje Otci za věčný život pro nás. V čem je věčný život věřícího? Věčný život věřícího je v poznání pravého Boha. A jak poznáváme pravého Boha? Poznáváme ho v Ježíši. Překvapivé je, že neomezeného a věčného a pravého Boha poznáváme v Ježíšově kříži, v jeho smrti a vzkříšení. Tedy když věříme poselství pokory a lásky, tehdy poznáváme velikost Boží. O tom je první část Ježíšovy modlitby. Pojďme do druhé části, od 6. do 19. verše.
2. Ježíšův vztah k učedníkům 6-18
Ježíš je oslaven ve svých učednících, když zachovají Ježíšovo slovo, jsou ve světě, ale nejsou ze světa, jsou jedno se Synem a Otcem
Přechod k druhé části vidíme v šestém verši, kde se mění téma Ježíšovy modlitby: "Zjevil jsem Tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa". Tím myslí Ježíš svých 12. V této části se ukazuje Ježíšův vztah k Jeho 12 učedníkům. Když 11 učedníků přijímá Ježíšova slova, v pravdě poznají, že Ježíš není jen nějaký guru nebo morální učitel, ale vpravdě Bůh Syn poslaný od Boha Otce, to říká 8. verš. V této prostřední části vidíme jednu velmi překvapivou věc. Ježíš říká, že je "v nich oslaven". Ježíš je oslaven v Jeho učednících. Jak to? Ježíšův učedník je natolik spojen s Ježíšem, že svým životem - skutky i slovy - činí Boží vůli. Je natolik sjednocen s Ježíšem, že svým životem oslavuje svého Pána. První část modlitby říká, že Ježíš oslavuje Otce a Otec oslavuje Syna. Tady se dovídáme, že učedníci oslavují Ježíše. Ježíš se modlí za své učedníky. Prosí Otce v 11. verši, aby je zachoval ve víře. Jak vidíme ve 12. verši, ne každý totiž bude Ježíše následovat až do konce. To vidíme na Jidášovi, který od Ježíše odpadl. Může to být i tak s námi. Ne každý, kdo Ježíše začal následovat, bude Ježíše následovat až do konce. Ježíš se ale modlí za ty, kdo v něho uvěří, aby od něho neodpadli, ale aby je Otce zachoval až do konce, to vidíme ve verši 11 a 14. Ježíšova prosba za jeho učedníky je dvojí - zachovej je ve víře a zachovej je od zlého. Přijdou totiž zkoušky, těžké věci v našem životě, které vyzkoušejí naši víru. Někdo blízký může onemocnět nebo dokonce zemřít. Právě s manželkou procházíme touto zkouškou, proto zažíváme tohle velmi osobně. Když přichází do života učedníka smrt, Bůh otřásá základy naší víry. Ukáže se, zda jsou pevné a zda věříme pravdivě, nebo je naše víra jen iluze a klam. Je totiž časté, že máme falešnou představu o tom, kdo je Bůh. Pokud naše víra stojí na tom, co pro nás Bůh dělá, stojíme na velmi vratkém základě. Řeknu to ještě jednou a jinak. Pokud jsi křesťan kvůli Božímu požehnání, máš ve svém srdci modlu! Pokud věříš, že křesťan nikdy netrpí a všechno v jeho životě se bude dařit, tato falešná víra bude vyzkoušena a uvidíš, že o ni nakonec přijdeš. Ve 14. verši Ježíš mluví k Otci a říká, že Ježíšovi učedníci jsou v nenávisti světa. Proč to tak je? Proč jsou Ježíšovi učedníci v nenávisti? Ježíšovi učedníci jsou v nenávisti světa pro Boží slovo. Budu teď přímější. Stojí za to si znovu položit klíčovou otázku: Kdo je skutečně Ježíšův učedník? Možná si někteří z vás povzdychnou. Mým cílem není zpochybňovat vaši víru ani vám nechci sahat do svědomí. Kladu si tuto otázku s vámi a mám v srdci hluboký žal z toho, že je možné si říkat křesťan a stále jednat proti smyslu křesťanské víry. Také mám v srdci touhu, abychom všichni byli Ježíšovými učedníky nejen formálně, ale skutečně. A mám velkou naději, že je to možné, pokud po tom ve svém srdci budeme opravdu toužit. V první řadě, následovník nebo učedník Ježíše nepatří tomuto světu, to vidíme ve verši 14 a 16. Ježíšovi učedníci nejsou ze světa jako ani Ježíš není ze světa. To není nějaký trip na drogách nebo nějaké fantazírování. To velmi jednoduše znamená, že Ježíšův učedník nemá hodnoty založené na svém nevěřícím okolí. Od čeho odvozuješ svoje hodnoty? Odvozuješ je z Bible? Odvozuješ svoje hodnoty z Božího slova? Modlíš se k Bohu, aby ti ukázal Jeho vůli? Nebo své jednání a hodnoty odvozuješ ze svého rozumu či citu? Řídíš se při každodenním rozhodováním hodnotami tohoto světa nebo se řídíš hodnotami Božího království? Vždyť Boží slovo samo říká: Ježíš sám říká: "Hledej nejprve Boží království a všechno ostatní ti bude přidáno"!
Je to vážná a důležitá otázka pro každého učedníka: Řídím svoje morální rozhodnutí tím, co chce Bůh nebo tím, co chci já? Jsem ve středu života já a nebo je ve středu života Bůh? Ježíšův učedník je ten, kdo se chce líbit Bohu a řídí se ve všem Božím slovem. Tedy odpovědí na otázku, proč jsou Ježíšovi učedníci v nenávisti tohoto světa je prostá. Člověk, který se neřídí hodnotami tohoto světa je nepopulární. Skutečný křesťan totiž nelže. Křesťan nepodvádí, aby získal co chce. Jeden člověk mi před nějakou dobou řekl, že by mu vůbec nevadilo, kdyby řekl kontrole, že on nebo jeho manželka byla doma, i kdyby doma nebyla. Řekl mi, že mám mít připravenou fiktivní příběh pro kontrolu, aby mě tak říkajíc nemohli nachytat na švestkách. Účel světí prostředky, že? Ne tak v Božím království. Etika křesťana se odvozuje od Božího slova a ne od toho, co lidé považují za přijatelné či normální. Člověk, který usiluje o hodnoty Božího království je nenáviděn druhými, protože jim osobním příkladem i slovem "ne, já to neudělám, protože věřím Bohu", šahá do svědomí. Nakonec ze stejných příčin zemřel Ježíš a zemřel tak i Jan Hus. Ježíš říká, že nejsme ze světa, tak ani jako Ježíš není ze světa. Mrtvá ryba pluje po proudu, živá ryba pluje proti proudu. Není možné si říkáš křesťan a kompromitovat hodnoty Božího království. Je možné ze slabosti zhřešit, litovat svého hříchu a odvrátit se od něho. To je skutečnost. Proto jsme dnes tady. Chceme ve Večeři Páně vyznat svou nehodnost a svá selhání oproti hodnotám Božího království. Dobrá zpráva je, že nám Ježíš odpouští, když své hříchy vyznáváme a chceme jich zanechat. Učedník, který je spojený s Ježíšem ale ví, že hřeší, když zhřeší a činí z toho pokání, odevzdá svůj hřích Bohu a usiluje o nápravu. Ten, kdo je ze světa si svoje jednání omlouvá a říká, že nemá žádný problém. Ježíš se za nás v 17. verši modlí: "posvěť je pravdou, tvoje slovo je pravda". V 19. verši dodává: "Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli v pravdě posvěceni". Tedy křesťan má milovat pravdu. Vždyť Ježíš je Pravda. Znáte výrok Ježíše: "Já jsem ta Cesta, Pravda a Život". Nežiješ v klamu? Nenalháváš si, že tvoje jednání je správné, když pravda je, že hřešíš? V dnešním světě plném relativismu všude slyšíme: "vždyť já to tak necítím... já si myslím, že pravda pro mě je...". Když k tomu připočítám lidské sobectví, egoismus a lenost, tak je skoro jisté, že se o nás takové myšlenky pokoušely, pokouší a budou pokoušet. Jak jednáš v takové situaci? Odmítneš takovou myšlenku? Pokud chce být člověk Ježíšovým učedníkem, musí Ježíše následovat a umírat své přirozenosti. Ježíšův učedník musí milovat pravdu a žít v pravdě. Uvedu ještě jeden provokativní příklad, který je velmi současný. Pornografie. Asi polovina křesťanů, podle statistik 50% je závislých na pornografii. Muži jsou více závislí než ženy. Pokud jsi na něčem závislý, je přirozené, že si to budeš chtít omlouvat. Nebudeš chtít se této závislosti vzdát. Řekneš si ve svém srdci, žádný problém nemám. Vždyť nikomu neubližuju. Vždyť je to nevinné. Je to moje věc. Vždyť sloužím v církvi. Vždyť pravidelně platím desátky. Vždyť jsem dobrý křesťan. Ale je to pravda? Je "dobrý křesťan" biblický pojem? Je někde v Bibli řeč o vyvažování zlých skutků tmy dobrými skutky? Není snad postavená křesťanská víra na nezasloužené milosti Boží? Navíc sledování pornografie je skutečně hřích. Je to smilstvo. Navíc abychom si byli skutečně jistí, Ježíš nám to říká v evangeliích: "kdo by na cizí ženu hleděl chtivě, již s ní ve svém srdci zcizoložil...". Je sledování porna motivováno touhou po čistotě, o které mluví Nový zákon? Jistě že ne! Je to hřích. Dal jsem to jako typický příklad dnešní doby. Normální pro tento svět je dívat se na porno. Ale je to správné? Jistě že ne. Normální pro tento svět je podvádět a neplatit daně. Je to ale je to správné? Jistě že ne. Boží slovo říká: "komu daň, tomu daň...". Mým záměrem není moralizovat. Sám vím, že selhávám v různých oblastech mého života, nesnažím se vypadat víc svatě tím, že poukážu na chyby druhých. Mluvili jsme o tom, že člověk, který si říká křesťan, může sám sobě lhát a žít v klamu. Proto jsem dal takový příklad. Pokud chci Ježíše následovat, musím si nejprve připustit, že mám problém a že Ježíše potřebuju. Když si myslím, že jsem v podstatě dobrý člověk, pak nemusím chtít být křesťanem, protože s takovým postojem nikdy křesťanem nebudu. Dobrá zpráva je verš 19: "Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli v pravdě posvěceni". Co to znamená? Ježíš je zdrojem naší svatosti. Nemusím se snažit sám být svatý, protože je zřejmé, že na to nemám z vlastní síly. Dovolte mi jeden názorný příklad. Chtít být dobrý křesťan nebo snažit se žít bezhříšný život je jako tlačit auto do kopce. Ono se to dá, když jede auto z kopce. Nasedneš a jedeš. Ale pak přijde rovinka a po nějaké době auto začne zpomalovat a po několika kilometrech rozhodně stojí. Tak vystoupím. A začnu tlačit. Nejdřív je to dřina, ale pak se mi podaří auto roztlačit. Když jsme 4, tak se to snad i dá. Když přepneš na neutrál a vytáhneš ruční brzdu, tak se může zdát, že se dá tlačit auto a že je to snesitelné. Ale je smysl auta, abychom ho tlačili před sebou nebo ho táhli za sebou? Auto znamená v původním jazyce "samo". Tedy jede samo. Má motor a ten pohybuje autem. Auto musí mít naplněnou nádrž a musí fungovat, pak jede takříkajíc samo. Ale co pro to musím udělat, aby jelo "samo"? Musím přestat tlačit a nastoupit dovnitř. A musím před tím natankovat. A pak zavřu dveře a nastartuju zapalování. A pak se v lepším případě ozve příjemný zvuk startujícího motoru a pak se auto rozjede. Má to výhodu. Nemusím tlačit. A nesedřu se. Důvodem ježdění s autem nemá být snesitelnost, ale že jezdí samo je původní záměr auta. Navíc když přijde kopec, tak ho můžu v lepším případě vyjet. Už jste zkoušeli tlačit auto do kopce? Pokud je to krpál, je to nemožné a nesnesitelné. A takové je to i v životě. Žít život z vlastní síly je jako tlačit auto. Možná že se nám jako křesťanům zdá, že je to občas i snesitelné. Když kompromitujeme křesťanské hodnoty, tak se nám může zdát, že křesťanský život je fajn. Můžu přece trochu lhát a trochu podvádět, když mě nevidí lidi kolem mě. Navíc to dělají i druzí. Dost často to dělají i lidi v církvi. Možná že kolega v práci si říká křesťan a také se dívá na porno. Vždyť je to normální. Ale normální pro koho? Pro tebe? Ujišťuji tě, že to není Boží záměr. Žít přirozený život ve víře je hřích. Kdo nejedná ve víře, hřeší. Navíc je to ubíjejí a nudné. Kdo by chtěl mít auto a chtěl ho tlačit? Na tomto primitivním příkladě je to jasné. Ale možná to není úplně do důsledků jasné v našem životě.
Ježíš za tebe zemřel, abys měl sílu nehřešit. Ježíš odešel k Otci, abys dostal Ducha Svatého, který ti dává každý den sílu Ježíše následovat. Následování Ježíše není o neustálém úsilí a násilném překonávání přirozenosti silou vůle. Je psáno: "Duch působí chtění a činění." Modlíš se každé ráno takto?: "Bože, já vím, že na to nemám, naplň mě prosím Duchem svatým. Zmocni mě pro to, co mám dnes dělat. Zmocni mě pro to, abych žil hodnoty Božího království. Zmocni mě Duchem svatým, abychom Tebe následoval." Pokud se nemodlíš za zmocnění Duchem Božím, možná, že tlačíš auto. Možná jsi na rovince a život je snesitelný. Možná sedíš v autě a na neutrál sjíždíš kopec. Ale možná, že už tlačíš auto dost dlouho a jsi udřený. A možná, že ses zastavil před kopcem a ptáš se, jak dál? Chci tě povzbudit, aby ses modlil o zmocnění Duchem Božím. Chci tě povzbudit, abys hledal Boží vůli pro tvůj život. Chci tě dnes povzbudit, abys četl Boží slovo a ptal se každý den: "Co mi chceš, Ježíši, skrze Tvoje slovo dnes říct?"
To byla druhá část Ježíšovy modlitby, pojďme do finále. Ve třetí části se Ježíš modlí za ty, kdo Ježíše ještě neznají. Modlí se za učedníky učedníků. Od verše 20 do verše 26 vidíme Ježíšův vztah k hledajícím.

3. Ježíšův vztah k hledajícím 20-26
Ježíš dává svou slávu (od Otce) těm, kdo uvěří v Jeho jméno skrze slovo apoštolů. Ježíš nám dává poznat Otcovo jméno, abychom měli lásku jako má Syn k Otci a měli jsme v sobě Ježíše.
Ve 20. verši čteme něco velmi povzbudivého. Ježíš neprosí u svého Otce jen za své učedníky, ale i za ty, kdo skrze slovo učedníků uvěří. Možná, že jsi dnes věřící a nejsi si jistý, zda jsi skutečně Ježíšův učedník. Pamatujete si na film Matrix? Je tam scéna, kdy se ptá Neo vědmy, zda je vyvolený. A vědma pohledí do jeho očí a podívá se na jeho ruku a řekne mu, to je zajímavé... a pak dodá slova: "vždyť ty dávno víš, co bych ti měla říct". A Neo odpoví: "nejsem vyvolený". A vědma odpoví: "je mi líto... máš ten dar, ale ještě na něco čekáš...". Já s vědmou nesdílím učení o reinkarnaci a nechci vůbec zpochybnit, že jsi křesťan. Ale jak jsme řekli, být věřící a být učedník Ježíše jsou dvě věci. Každý křesťan má být Kristovým učedníkem. K tomu, abys byl učedníkem, musíš uvěřit Božímu slovu. Je třeba přijmout moc Ducha Svatého, abys netlačil káru, ale otočil klíčkem a jel ne z moci vlastní vůle, ale z moci Ducha Svatého. Možná, že jsi kdysi prožil něco s Bohem, ale myslíš, že křesťanský život je o jednorázovém prožitku? Pravím Ti pravdu, není! Křesťan má srdce, které je neustále připravené otočit se k Bohu, když selžu a uvěřit Jeho vedení. Vybízím Tě proto dnes, uvěř Božímu slovu a věř evangeliu. Dovol Pánu Bohu, aby vytrhnul modlu z Tvého srdce. Křesťan není ten, kdo se snaží ... Kdo usiluje o ... Ale je to člověk žijící z Boží milosti. Není to člověk, který se snaží si Boží přijetí zasloužit. Věříš Bohu, protože Bůh ti žehná? Věříš Bohu, ale vlastně pochybuješ, že Bůh je živý dnes? Obrať se k Němu. Potřebuješ prožít hlubší poznání Boha skrze Boží slovo. Tak začni číst pravidelně Bibli, připoj se k biblické skupince. Možná tě Bůh dnes volá, aby ses stal Kristovým učedníkem. Modli se a připoj se k učednické skupince. Možná, že tě dnes Bůh povzbuzuje, abys prohloubil svůj modlitební život. Tak se začni pravidelně modlit a prosit Boha o zmocnění Duchem. A možná tě Bůh dnes usvědčuje ze lži, tak čiň pokání a přijmi povzbuzení skrze Jeho svátost.
Ve 22. verši se Ježíš modlí: "slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno." Ježíš nám dává poznat sám sebe a ukazuje nám svou slávu proto, aby nás spojil s Bohem. Mezi Otcem a Synem je vzájemná láska a jednota. Co chce Otec, chce i Syn. Syn říká: "Ne má vůle, ale tvá vůle se staň." To samé chce Ježíš dnes pro nás. Ukazuje nám svou slávu, svou významnost, důležitost a krásu a dobro, abychom v Něho uvěřili a byli spojeni s Bohem. Pak se můžeme opravdu radovat a pak je Bůh opravdu oslaven v našem Životě.
Shrnutí
Když mám kázání shrnout, Ježíš se modlí ve třech oblastech: za sebe, za učedníky a za hledající. Modlí se za nás za těchto 7 věcí: Za naši víru (vv 11-12), za naše naplnění radostí (v13), za naši budoucnost (v14 a 15), za naši věrnost (v16 a 17), za ovoce Ducha (vv 18-20), za naše společenství s Otcem (vv21-23) a za to, abychom byli jedna rodina (vv 24-26). Stejně tak my se máme modlit za náš vztah s Otcem a hlubší naplnění Duchem v Ježíši, jak nám to ukázal příkladem Ježíš. Modlitba je osobním, neviditelným a duchovním vyjádřením živého vztahu s Bohem, které je nejdůležitějším aspektem života každého Ježíšova učedníka. Bez modlitby nemůžeme nikdy očekávat, že Bůh bude jednat mocně v našem životě a že bude opravdu oslaven v nás. Když se naopak modlíme, naplňuje nás radost z Boží blízkosti a Ježíš je oslaven na našem životě.
Ježíšův učedník žije hodnoty Božího království, které vyvěrají z hlubokého vnitřního vztahu s Ježíšem. Modlitba je vnitřní základ, skrze který vyvěrají všechny vnější oblasti našeho křesťanského života. Dobrá zpráva je, že není třeba tlačit auto před sebou, ale můžeme v modlitbě poprosit Ježíše o naplnění Duchem a hodnoty Božího království můžeme žít z Boží moci a ne z vlastní síly. Ať nám v tom Bůh pomáhá a naplňuje nás radostí a je na našich životech i životě našeho společenství oslaven.
Amen.