Únor 2013

Není jiného jména

23. února 2013 v 21:15 | Grizly |  Kázání

Úvod

Milí přátelé, dnes slavíme svatou večeři Páně a připomínáme si, o kom to celé je, je to o Ježíši a o tom, co pro nás udělal. Tuto středu začal projekt 40 dní s Biblí, v rámci kterého čteme společně knihu Skutků. Kniha Skutků je jedna z nejoriginálnějších knih Bible. Je to jeden velký příběh. Popisuje, jak se dobrá zpráva o Ježíši šířila z epicentra do všech koutů tehdejšího světa, z Jeruzaléma, do Samaří až na sám konec země. Je to příběh evangelia a dynamiky jeho šíření mezi lidmi. Je to příběh změny.


Vidíme, jak se z bázlivých a slabých apoštolů, kteří byli osamocení, smutní, zklamaní a vyděšení, když jejich mistr Ježíš zemřel na kříži, stali odvážní svědci víry. Je to pro nás v naší situaci velké povzbuzení. Jako mladá rostoucí církev potřebujeme slyšet povzbuzení, že Bůh jednal v první církvi. Potřebujeme také ale slyšet povzbuzení, že jedná i dnes. Když se podíváme na příběhy změněných lidských životů, jsme ohromeni Božím jednáním. K této změně lidských životů věřím ukazuje i dnešní příběh. Slyšeli jsme již jeho začátek z 3. kapitoly Skutků. Petr a Jan se šli pomodlit do chrámu a potkali tam ochrnutého muže. Ten byl ochrnutý od narození. Nikdo ho nikdy neviděl chodit.


A jak již měl ve zvyku, žebral a prosil kolemjdoucí o almužnu. Také od apoštolů Petra a Jana očekával nějaký ten peníz. Nečekal ale, že by se jeho život mohl změnit. Někdy je to tak i s námi. Kolikrát očekáváme od Pána Boha nějakou tu almužnu. Nebo od církve očekáváme přátelé nebo snad nějakou dobrou společnost. Nebo snad nedělní zábavu či rozptýlení před náročným týdnem? Ne že by na přátelství a almužně a nějaké té praktické pomoci bylo něco špatného. Ale co když je to příliš malý cíl? Co když tím přicházíme o něco neskutečně většího?



Petr nečekaně řekl chromému: stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám... zní to skoro jako by se omlouval, ale jak vidíme, dal žebrákovi něco, co by mu žádný boháč dát nemohl. Navrátil mu život v plnosti. Díky jeho fyzickému omezení byl chromý odkázán na cizí pomoc každý den. Nemohl nic jiného než žebrat. Ale když byl uzdraven, postavil se na vlastní nohy, tak již žebrat nepotřeboval. Nemusel chodit do chrámu pro almužnu, místo toho mohl jít do chrámu poděkovat Bohu a jít ho uctívat. Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!


Chromému se zpevnily nohy, vyskočil, vzpřímil se, začal chodit a šel s nimi do chrámu a chválil Boha! Jaká změna! Co kdyby i v našem životě mohla nastat taková změna? Co kdybychom již nemuseli žebrat o almužnu, ale mohli se postavit na vlastní nohy? Tématem a názvem dnešního kázání je: Není jiného jména...

Po této příhodě začal Petr kázat zástupům, kteří viděli tento zázrak nebo raději říkejme znamení.

Zázrak znamená, že dojde k výjimce z přirozeného řádu věcí. Chromí normálně nechodí. A slepí nevidí a hluší neslyší. A mrtví se nevrací zpět k životu. Pokud ale věříme ve všemohoucího Boha a poznali jsme Boží lásku a zázrak změny v našem srdci, pak můžeme jen říct, děj se vůle Boží! Pointa znamení není jen demonstrace toho, že Bůh dokáže porušit přirozený řád. Nejde o nějaké kosmické spektakulární divadlo. Bůh si nepotrpí na drama ani se nesnaží nás uhranout svou mocí. To by jistě dokázal. Dnes je mnoho lidí a hlavně křesťanů udiveno nadpřirozenými úkazy jako je uzdravení. Ano, Bůh dělá zázraky. To je ale přece u Boha normální, nebo ne? Důvodem znamení je, že ukazují k Němu samotnému.

Znamení ukazuje za zrak. Proto mu říkáme zázrak, protože ukazuje dál za smysly - kam oči nevidí. Zázzrak ukazuje sám za sebe a mimo sebe. Jak říká klasické přísloví, jen hlupák kouká na prst, když ukazuje na něco jiného. Nemáme koukat na prst, ale na to, na co prst ukazuje. Zázrak či znamení je prst. A Bůh je ten, na koho znamení ukazuje. Znamení ukazuje od zázraku k Bohu. Nebuďme proto překvapení, že Bůh dělá zázraky. Bůh dělá zázraky proto, aby ukázal na Něho samotného a ne abychom se divili zázrakům. Máme se podivovat Bohu samotnému. Bůh udělal toto znamení, aby dosvědčil slovo, které pronesl apoštol Petr k Izraelcům. Petr říká zástupu, proč na mě tak koukáte jako bych to byl snad udělal já? Copak to byla moje moc či moje zbožnost, které způsobily, že tento muž chodí?

Byl to Bůh! A pak pokračuje a ukazuje Izraelcům jejich problém: nevěřili v Ježíše a místo toho jej zabili. Ale stejně jako v případě chromého člověka, tak tomu bylo i s Ježíšem, Bůh způsobil znamení. Způsobil zázrak. Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých! A Petr vybízí posluchače: "Čiňte pokání a obraťte se, aby byly smazány vaše hříchy." Vězme, že příběh není jen o apoštolech a Petrových posluchačích. Není to jen nějaký vzdálený příběh před 2 tisíci lety! Příběh je věřím o nás.

Petr vybízí i nás, abychom činili pokání a věřili evangeliu. V jakém jménu se to stalo? V jakém jménu? V jakém jménu každý den vstáváš z postele? V jakém jménu děláš svou práci? V jakém jménu chodíš do kostela? Věříš skutečně tomu, že Bůh jedná v našich životech i dnes? Do Petrova kázání vstoupila chrámová stráž a zatkla Petra a Jana. Byla to stejná stráž, která zatkla Pána Ježíše. Podívejme se, jak příběh pokračuje ve 4. kapitole, od 1. do 4. verše.

1. Boží slovo vede jedny k víře, druhé k odporu

Je to tak přirozené, že zatímco jedni, když vidí znamení a slyší Boží slovo, tak uvěří a obrátí se k Bohu. Jiní ale mají strach. Strach měli i saduceové. Saduceové byla malá vlivná skupina lidí, která kontrolovala chrám. Dnes bychom mohli říct političtí kolaboranti. Saduceové kolaborovali s Římem a jistě dostávali nemalý peníz za to, aby udržovali klid. Když ale přišel Ježíš, vyvolával nemalý rozruch a saduceové a velekněží měli strach, že by přišli Římané a zpochybnili jejich autoritu. Řekli by, co se to tu děje? Jak to, že to dovolíte? V chrámu nesměl mluvit nikdo, kdo neměl oficiální teologické vzdělání a kdo neměl svolení velerady, synédria.

Petr a Jan byli laikové a hlásali Ježíše a vzkříšení z mrtvých. Tím ovšem odporovali oficiálnímu učení saduceů, kteří odmítali vzkříšení. Myslím, že to není překvapivé ani v dnešní době. Když někomu řeknete, že věříte, že Bůh stvořil tento svět a že dělá zázraky a že způsobil, že mrtvý člověk vstal z mrtvých, asi by vás považovali za blázna. Psychiatr by vám předepsal prášky na schizofrenii a kdejaký psycholog by se vás snažil terapií léčit. V mnoha zemích světa je vyučování evangelia a křesťanství zakázáno, včetně Spojených států.

V naší liberální zemičce na pravdě málokomu záleží, tak máme docela svobodu. Ale i tak, kdyby učitel otevřeně mluvil o Kristu, asi by byl považován za blázna a asi by si místo dlouho neudržel. Pamatuju si, když se mí spolužáci na gymnáziu dozvěděli, že jsem věřící, snažili se mi mojí víru rozmluvit všelijakými argumenty. Prý se jedná o autosugesci. Pokoušeli se i o filosofii a poukazováním na různá světová náboženství.

Nejde ale jen o nějakou víru. Každý máme přece nějakou víru. Jde o víru, která přináší změnu v životě. Jde o víru, která má nárok na pravdu a má důsledky pro osobní a veřejný život. Křesťanská víra říká, že je absolutní zákonodárce, který říká, že nějaké jednání je správné a jiné je špatné. Jeho jsou definice a hodnoty. Nemůžeme si je libovolně přizpůsobovat. Tak to dělají některé dnešní církve, ale tomu Bůh nežehná. Křesťanská víra také říká, že je třeba se Bohu podřídit a přizpůsobit Jemu svůj život. Mluví o hříchu a odevzdání svého života Kristu. To není nějaká abstraktní subjektivní víra, kterou má každý.

Křesťanská víra je o následování. Následování znamená sebezapření a změnu našich priorit. Kdyby naše víra byla čistě subjektivní a byla jen jakýmsi přídavkem k životu či nedělním hobby, asi by s ní nebyl žádný problém. Víra, která v nic nevěří a nic nenárokuje, nemá žádný smysl a je zbytečná. Pokud je ale jejím obsahem skutečný živý Bůh, který touží po našem srdci a chce změnu našich postojů, pak tu o něco jde. Taková víra je ohrožující. Kdyby šlo jen o poslouchání kázání a zpívání, pak by nebylo čeho se bát.

Když ale křesťanská víra žádá změnu, pak je čeho se bát. Je třeba se bát jen v případě, že se bojíme změny a chceme si dělat dál, co je v našich očích příjemné. Nedávno jsem jednomu člověku řekl, že Boží vůle pro křesťany je učednictví. Řekl jsem, že Bible nás volá k tomu, abychom se stali učedníky Ježíše Krista. Ten člověk mi odpověděl, že mu to není příjemné. Já také nerad dělám věci, které mi nejsou příjemné. Musím přiznat, že jsem docela pohodlný, pokud jde o disciplínu, pravidelné cvičení a životosprávu. Asi s tím zápasí hodně lidí. Obávám se ale, že v křesťanské víře nejde v první řadě o to, co je člověku příjemné. Kristus za nás zemřel a vykoupil nás z našich hříchů ne proto, že mu to bylo příjemné. Umírání a smrt není příjemná záležitost.

Stejně tak vstávat brzy ráno a modlit se a číst Bibli není moc příjemné. Ale jsou to věci, které jsou dobré a nutné, pokud chceme duchovně růst. Pojďme ale zpět k našemu příběhu. Bylo již pozdě večer a nebylo možné svolat synédrium. Synédrium byla židovská rada, která měla asi 70 lidí. Před touto radou odsoudili Ježíše a byla to tato rada, která tlačila na Piláta, aby nechal Ježíše popravit. Chrámová ochranka uklidila Petra a Jana na noc k ledu.

Doufali asi, že tím trochu postraší posluchače a že se rozejdou. Saduceové se ale přepočítali.

Zdá se, že někdy pronásledování víry vyvolá protireakci a u posluchačů evangelia vyvolalo silnou odezvu víry. Lidé masově uvěřili a již bylo 5000 věřících. Ženy a děti nepočítaje. Podívejme se dál od 5. do 12. verše.

2. Petr a Jan před radou

Když se rada konečně sešla, začala vyslýchat Petra a Jana. Byli zde nejmocnější Židovští muži města. Byl to bývalý velekněz Kaifáš, který byl odstaven Římem, v radě měl ale dál silné slovo, pak to byl oficiální velekněz Annáš a pak to byli další vlivní lidé Jan a Alexandr, kteří spolupracovali politicky s Římany a mohli svá rozhodnutí opřít o římské vojáky,

kdyby bylo potřeba. Klíčová otázka ale byla: Jakou mocí a v jakém jménu?

A. Jakou mocí a v jakém jménu?
"Jakou mocí a v jakém jménu jste to učinili?"
Je to otázka položená pohrdavým tónem. Kdo si myslíte že jste? Kdo vám to dovolil? Kdo vám dal souhlas?

Připomíná to příběh z československých dějin, situaci kazatelů během komunistického režimu. Nedávno jsem se dozvěděl, že pro každou bohoslužbu bylo třeba mít povolení, kazatel musel předem odevzdal koncept svého kázání místnímu stranickému tajemníkovi ke schválení a bylo velmi jednoduché ztratit souhlas ke službě. Když některý kazatel pracoval s mládeží, byl mu odebrán souhlas a někdy byl obviněn z protistátní činnosti a mohl skončit i ve vězení. Petr a Jan byli ve velmi nepříznivé situaci a mohli skončit velmi špatně.

Petr se ujal slova a odpověděl na pohrdavou otázku. Nebyla to ale odpověď ustrašeného Petra, který ještě před pár dny třikrát zapřel Ježíše. Ale byla to odpověď muže, který byl naplněn Božím duchem, zmocněn Boží mocí.

Byla to výpověď víry muže, který byl přesvědčen ne o sobě a svých schopnostech, ale byl plně závislý na Bohu a byl ochotný pro Ježíše skutečně trpět i zemřít, jak to později skutečně dokázal.

B. V Ježíšově jménu a v Jeho moci. V Nikom jiném není spásy

Petr odpověděl citací Žalmu 118. Jsem tu v Božím jménu. Nebude se vás bát. Zopakoval kus svého kázání, které kázal předchozí den. Znamení, které Bůh udělal, ochrnutý člověk, kterého jste viděli chodit je znamení od Boha. Stalo se ve jménu Ježíše, kterého vy jste ukřižovali, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých. Je to mocí Ježíšova jména, že ten člověk zdravý.

Dovolte mi na tomto místě zpomalit. Kolikrát, milí přátelé, spoléháme na všelijaké recepty na životní štěstí. Kolikrát místo Boha hledáme něco úplně jiného. Ať už je to únik v podobě alkoholu. Nebo je to únik do technického světa novinek nebo je to možná nějaké naše hobby. Místo, abychom se podívali skutečnosti do tváře a uznali, že na řešení nestačíme, utíkáme před realitou k fantazii.

"Není jiného jména než je Ježíšovo". Mocí jeho jména je lidský život proměněn. Není to tak, že kolikrát my tento základní kámen zavrhujeme?

Není to tak, že kolikrát jako křesťané odvrhujeme zdroj vlastní záchrany a spoléháme na jiné věci než na Krista? Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným. Žalm 118 mluví o stavitelích, kteří zavrhli základním kamenem. Žalmista vyznává, že Boží milosrdenství je věčné. Vyznává, že je to Bůh, kdo dává vysvobození od nepřátel. Že to je Bůh, kterému chce důvěřovat a ne lidé. Stejně tak Petr se v tuto nejistou chvíli vírou pevně opírá o zaslíbení tohoto Žalmu. Bůh je se mnou, proč bych se vás měl bát? Není pod nebem jiného jména, skrze které přichází záchrana. Je to jen Ježíš, který nám může skutečně pomoci.

Můžeme problémy na chvíli zapomenout nebo je utopit v drogách či kratochvílích, ale nakonec nás opět dostihnou. Ať už jsou to problémy v manželství nebo je to problém v práci nebo je to existenční nejistota, není možné se před tím schovat. Můžeš utíkat kam chceš, ale před životem a jeho trápením se neschováš. Můžeš problémy a jejich řešení odkládat, ale nakonec tě dostihnou v ještě horší podobě. Ježíš nás vyzývá, abychom se problémům a starostem postavili čelem. Nevyzývá nás k nějakému snadnému řešení. Nemávne kouzelnou hůlkou a budou rázem pryč.

Pane Bože, prosím, ať je moje manželství zase lehké. Pane Bože, ať mám hezký vztah se šéfem. Bůh není automat na naše přání. Bůh nás vyzývá, abychom se k našim problémům postavili zpříma. Nechce ale, abychom s nimi zápasili jen v naší síle a v moci našeho jména. Ale chce, abychom šli v Ježíšově jménu a zápasili v moci Jeho jména? Co to má znamenat? Není to zase nějaká zbožná fráze, která má zakrýt, že nakonec jsem na to všechno stejně sám? Není to fráze ve stylu pomož si sám a Pán Bůh ti pomůže? Já si to nemyslím. Když se podíváme do našeho příběhu dál, uvidíme, jak se projevila Boží moc v těžké situaci. Dočtěme příběh od 13. do 21. verše.

3. Svědectví Božího jednání: Boha musíme poslechnout a ne lidi
Židovská velerada a saduceové byli šokováni skutečností, že prostí a nevzdělaní židé se jim postavili na odpor.
Za prvé, viděli, že jsou to lidé neučení a prostí. Neměli žádné vysoké školy ani formální teologické vzdělání. To platí i pro nás, nemusíme mít expertní znalosti, abychom mohli bitvu v životě vybojovat správně a v Boží síle. Nemusíš být super vzdělaný a sežrat všechnu moudrost světa, aby ses problému postavil čelem. Byli to lidi prostí. Byli to rybáři. Rybáři byli praktičtí lidé.

Chytali ryby, rozuměli sítím a lodím a rybám. Jak se tedy mohli utkat v teologické disputaci s rabíny a znalci zákona? V lidské síle jistě nemohli. Ale jak vidíme, to je právě místo, kde Bůh zasáhl a jednal v moci svého Ducha ve prospěch Ježíšových učedníků.

Za druhé, velerada viděla, že to jsou ti, kdo byli s Ježíšem. Byli to Ježíšovi učedníci a viděli na nich, že to byli učedníci toho, kdo jim neustále nadpřiroznou moudrostí působil problémy a s kým si nevěděli rady. Ježíšovy rady v Jeho slovu jsou moudřejší než ty nejmoudřejší rady tohoto světa. Když se spolehneme na Boží slovo a na osobní vztah s Ježíšem a jeho vedení, dá nám moudrost zvítězit ve zkoušce.

Jak píše Jakub, bratr Páně, komu se nedostává moudrosti, ať se modlí a nic nepochybuje a bude mu dána. Když navíc viděli, že ten uzdravený člověk tam stojí s nimi, došla jim řeč. Jinými slovy, spadla jim čelist. Nevěděli, co na to mají říct. Došli jim argumenty. Když se rozhodneme jednat ve víře a moudrosti Božího Ducha, na scénu přichází Bůh, který doplní to, co nám schází. Když uposlechneš Boží hlas a jednáš ve víře, Bůh bude mocně jednat. Bůh už způsobil zázrak, že chromý člověk vstal a chodil. Petr jen ukázal k Bohu.

Řekl, co bylo třeba, že se to stalo Ježíšovou mocí a v jeho jménu. Už nemusíš k Božímu jednání nic přidávat. Ty poslechni Boží slovo a Bůh udělá zbytek. Máme v životě dvě možnosti, buď budeme ovládáni strachem a budeme se snažit poslouchat mínění lidí (teď myslím nevěřících lidí) a nebo poslechneme Boží hlas a ve víře vykročíme za Ježíšem. Buď se necháme ovládat strachem a obavami, co si o nás budou myslet naši rodiče, naši kolegové v práci či lidi, co jsou kolem nás, nebo nám více záleží na Bohu a jde nám předně o Boží království.

Když uposlechneš Boha, tví nepřátelé nemají šanci, protože Bůh bude s tebou. Když začneš Boha následovat, Bůh tě zmocní k další cestě.

Vykročme tedy ve víře. Nepřátele v podobě strachu a nejistot nejlépe přemůžeš tak, že se vydáš na cestu víry a vykročíš vpřed a budeš se dívat na Ježíše. Ježíš říká: kdo se ohlíží zpět, není mne hoden. Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe a následuj mne. Kdo chce jít za mnou, nes každý den svůj kříž.

Jak náš příběh končí? Velerada 70 vlivných lidí podpořených římskými vojáky se ze strachu nezmohla k ničemu jinému než k výhrůžkám.

Snažili se Petra a Jana zastrašit, aby o Ježíši nikomu neříkali. Petr a Jan odpovídají: koho se sluší spíše poslouchat: lidi nebo Boha? O tom, co jsme viděli nemůžeme mlčet. Nakonec velerada učedníky propustila a příběh končí slavným vítězstvím evangelia. Kdyby se Petr a Jan schoulili do klubíčka, jak by jim kázala jejich přirozenost, Bůh by na nich nebyl oslaven a Boží království by nebylo rozšířeno. Když ale Petr a Jan stáli pevně ve víře v Boží slovo a Boží zaslíbení a postavili se za věc Boží, Bůh byl s nimi a nepřátelé byli bezradní.

Závěr
Náš příběh má i dnes nám mnohé co říct. V jakém jménu jednáme? V jakém jménu a v moci jakého jména denně vstáváme? Věřím, že máme dvě možnosti, buď budeme jednat v moci svého jména a pak svůj život promarníme a Bůh nebude na našem životě oslaven. A nebo budeme jednat v Ježíšově jménu a v Jeho moci a pak Bůh bude oslaven ve všem, co budeme dělat. Křesťanská víra není pohodlná ani snadná, ale přináší radost a při následování proměňuje naše životy k Božímu obrazu a nakonec přináší Boží království tam, kde je třeba. Amen.

křestní kázání Řím 6

11. února 2013 v 13:56 | Grizly |  Kázání
Úvod

Milá Hanko, milá Helgo, milý Dane, přátelé, hosté, jsem moc rád, že tu dnes můžeme být a společně prožít křest našich třech přátel. Vzpomínám si, jak jsem na stejném místě byl křtěný před 10 lety. Pamatuju si, jak jsme několikrát sundavali víko od křtitelnice. K tomuto místu mám citový vztah. Zažil jsem na tomto místě i několik svateb. Je dobré být dnes tady. Následující minuty bych chtěl oslovit především naše křtěnce, ale též vás, kteří jste již pokřtěni a snad v tuto chvíli přemýšlíte, co křest znamená ve vašem životě.





Ale doufám, že to co prožijeme společně a obsah tohoto slova bude srozumitelný i vám hostům, ať už jste pokřtění či nepokřtění, věřící či nevěřící. Chtěl bych v tuto důležitou chvíli připomenout slova apoštola Pavla do Říma, která jsme četli. Zaměřím se na tři oblasti. Co znamená křest, co znamená to, co budou naši přátelé za chvíli slibovat a co vyjadřuje křest prakticky v životě křesťana. Jinými slovy, co to je? Co to říkal(a)? A k čemu to je?



Co je křest?

Tedy co je křest a co znamená?

Křest je jedna ze dvou svátostí církve od dob Ježíšových a jeho 12 učedníků.

Křest je vnějším znamením toho, co se stalo uvnitř věřícího člověka. Věřící člověk prožil s Bohem něco, co se slovy dá jen obtížně vysvětlit. Navíc každý znovuzrozený člověk má svůj vlastní příběh. Hanka a Helga a Dan mají každý jedinečný příběh a prožitek. Stojí za to si ho poslechnout.



Sloveso křtít znamená v původním jazyce nechat se ponořit do vody. Voda v bazénku je teplá, takže nikdo z vás nenastydne. Je jí tam dost, takže člověk pod vodou zmizí celý, alespoň na chvíli. Věřící člověk touží po tom nechat se ponořit do vody. Proč?



Apoštol Pavel ve 3. a 4. verši 6. kapitoly Římanů říká, že jsme pokřtění do Krista. Tedy nejde jen o nějaký vnější rituál. Ale jedná se o znamení víry. Věřící člověk na sebe bere Ježíšovo jméno a říká tím, důvěřuji Ježíši celým srdcem, celým svým životem. Kdo je pokřtěný v Krista, je pokřtěný v jeho smrt. Cože? Autor tím chce říct, že věřící člověk, který je ponořený do vody na sebe bere úděl a smysl života Ježíše. Ježíš ukázal skutečný smysl života. Ukázal nám cestu k pravému lidství. Toto lidství je ale měřeno úplně jinak. Ne úspěchem a výsledky, ale láskou. Nové lidství v Ježíši je měřenou mírou Kristovy plnosti.

Ukázal nám, že nemusíme žít sobecky a zaměřeni na vlastní štěstí, ale naopak. Můžeme žít život lásky a pokory. A ten přináší skutečnou a plnou radost v životě. Celý náš život můžeme žít k Boží slávě, můžeme dát Pána Boha na první místo. Tedy člověk, který je ponořený do vody říká, že pro něho je Ježíš na prvním místě. Už nikdo v životě nebude důležitější. Díky tomuto rozhodnutí dokáže křesťan milovat druhé mnohem více než kdyby pro něj byli druzí lidé na prvním místě. Důvodem je skutečnost, že již nemiluje jen sám jako člověk, ale čerpá nadpřirozenou sílu milovat od Boha.



Křest znamená smrt vlastnímu egu. Konec starého života zaměřeného na sebe. Křest není jen smrt, ale také znamená počátek nového života. Nového života zaměřeného na Boha, na druhé lidi, na lásku.

Helga, Hanka a Dan se dnes vydávají na novou cestu životem. Až budou ukládáni Markem pod vodu, budou symbolicky umírat sami sobě, svojí staré přirozenosti a až půjdou zpět nad hladinu, budou symbolicky vstávat z mrtvých a rodit se k novému životu v moci Ducha Svatého. Křest je tedy smrt starého člověka a počátek nového života.



Podívejme se na to, co naši přátelé budou za chvíli slibovat...

Hanka, Helga a Dan budou vyznávat, že věří, že je Pán Ježíš Kristus obmyl Jeho krví z jejich hříchů. Ježíš Kristus zemřel za hříchy každého z nás. Je dokonale spravedlivý a má moc nás očistit od našich hříchů. Hřích je všechno špatné, co v životě děláme a i to, co bychom měli dělat a neděláme.



Měřítkem spravedlnosti a hříchu není náš subjektivní pocit, ale to, co říká Bůh ve svém slově, v Bibli. Je zřejmé, že každý z nás hřešíme a i jako křesťané nejsme dokonalí a budeme dál selhávat. Proč tedy něco takového vyznávat?



Toto vyznání víry vyjadřuje touhu po obnovení vztahu s Bohem, který nás stvořil a miluje. Hřích nám stojí v cestě a brání nám v setkání s Bohem. Když hřešíme, nehřešíme jen proti druhým, ale hlavně proti Bohu. Člověk, který prosí o odpuštění si uvědomuje, že nedokáže sám odčinit to, co napáchal a potřebuje Ježíše Krista, aby mu Bůh odpustil. Nezříká se zodpovědnosti za to, co udělal, není slabý a plný sebelítosti, ale má v srdci touhu žít jinak a líbit se Bohu. Odpuštění hříchů, Kristova krev a víra v Ježíše nás uschopňují pro nový život.



Dan, Helga a Hanka dále vyznávají, že Ježíš Kristus je pro ně Boží Syn a Spasitel a Pán. To znamená, že Ježíš není jen nějaký vzor či nějaká inspirativní postava. Ale říkají tím nám všem, že Ježíš je pro ně Bůh, to nejdůležitější v životě. Je pro ně Zachránce od smrti a následků hříchu. A je pro ně tím, komu se chtějí líbit a jedině Jemu se chtějí podřizovat celým srdcem. Ježíš je jejich mírou všech věcí. Ježíš je mírou jejich nového života. Brzy k tomu uslyšíme hlasité věřím a vyznávám.





V druhé části je slib, zda chtějí Hanka, Helga a Dan žít novým životem k Boží cti a chvále jako Ježíšovi učedníci. Taková věc se nedá slíbit z lidské síly, je třeba víra a nadpřirozená pomoc. Proto je slib doprovázen slovy - S pomocí Boží slibuji.

Není to jednoduchý slib. Bratři a sestry, vzpomeňme si na chvíli, kdy jsme tento slib dávali mi.

Kolikrát jsme prožili selhání v tomto slibu? Kolikrát jsme se nezachovali k Boží cti a chvále? Proč tedy něco takového slibujeme? Dobrá zpráva je, že nás Ježíš nadpřirozeným způsobem uschopňuje k novému životu a dává nám vždy novou šanci začít znovu. K tomu ukazuje svátost křtu a také večeře Páně.

Díky Boží milosti můžeme postupně dorůstat do opravdového lidství a stávat se plně lidmi. Stojí to za to.



Třetí a poslední část je odpověď na otázku, co s tím? Co křest znamená prakticky pro život křesťana?

Apoštol Pavel nám říká v 6. a 7. verši, že když jsme pokřtěni, pohřbeni, jsme mrtví hříchu a nemusíme mu otročit. V našem životě působí zvláštní síla, která má nad námi za normálních okolností moc.





Někteří lidé si to představují jako dva hlasy, které nám našeptávají, co máme dělat. Andílek nám našeptává to dobré a ďábílek nám našeptává to zlé. Je na nás, který hlas uposlechneme. Ono je to ale ještě trochu jinak. V našem nitru je přirozená touha dělat to, co je nám prospěšné, co se nám líbí, co je pro nás výhodné. Člověku se moc nechce pomáhat druhým a dělat opravdu dobro pro druhé. Dobrá zpráva je, že kdo je pokřtěn, kdo je v srdci skutečně křesťan a naplněný Duchem Božím, je osvobozený od přirozené touhy po hříchu. Můžeme tedy říct zjednodušeně, že křest působí v našem životě svobodu. Svobodu od hříchu. Člověk se pak může rozhodnout svobodně, jak bude jednat.

Může se rozhodnout činit dobro a nebo dělat to, co je v jeho očích správné, což bývá často sobecké a zlé. Křesťan má na výběr. Je svobodný a může činit dobro i zlo. Obojí má své následky. Ale je skutečně svobodný. Proto nás Pavel ve 12. verši vybízí, abychom nepropůjčovali svá těla za nástroj nepravosti, ale naopak propůjčovali sebe Bohu za nástroj spravedlnosti. Je to imperativ. Příkaz. Příkaz dává smysl jen, kdy je možné ho uskutečnit. A to je možné jen díky Boží milosti. Díky křtu.





Když jsme vkročili na cestu nového života, máme i sílu milovat Boha a druhé lidi. Už nemusíme otročit závislostem, pocitům méněcennosti a zoufalství, že náš život nemá smysl. Jeho smysl, hodnota a cíl je definovaný skrze vztah s Bohem v Kristu. To nám přináší svobodu milovat.

To ale neznamená, že bude všechno hned jednoduché a že nebudeme muset zápasit. Právě naopak. Křtem vše začíná. Bůh nás stvořil s konkrétní osobností, temperamentem, touhami, silnými stránkami, ale i slabostmi. Křtem nemizí ani naše fyzické nedostatky, ani naše duševní omezení a také se jako mávnutím kouzelného proutku nezmění hned naše návyky.



Říkám tím ale nahlas, že touhou mého srdce je mít Ježíše na prvním místě. Říkám tím hlasitě, že jsem zemřel(a) svému starému životu a vstupuji do života s Ježíšem. Budu se ptát na prvním místě: Co je tvoje vůle, Pane? A v mém životě bude nejen slyšet, ale i vidět modlitba: Ne má vůle, ale Tvá vůle se staň.



Závěr

Přál bych vám milá Hanko, Helgo a milý Dane, aby pro vás tento okamžik byl požehnáním a znamením Boží milosti. Bůh vám říká: mám vás rád. Toužím po vás. A vy říkáte: Bože, děkuji Ti za Tvou lásku, chci Tě následovat a celým srdcem milovat. Ať je vám Bůh milostivý ve vašem životě a dá vám zakoušet hojně lásky a radosti! Amen.

Jeremjáš 20 Kaž evangelium vhod i nevhod

7. února 2013 v 14:51 | Grizly |  Úvahy a komentáře
Jeremijáš 20, 7-13 Hlásej Boží slovo vhod i nevhod!



Prorok Jeremjáš trpí v kládě od vedoucího chrámu, protože uposlechl Boží pokyn, aby zvěstoval zkázu Jeruzaléma. Verše 7-13 nám ukazují, co prožívá služebník Boží, když poslouchá Pána. Jeremjáš vyznává, že trpí kvůli Božímu povolání: "Celý den jsem na posměch, všichni se mi posmívají... ano, Hospodinovo slovo se mi stalo zdrojem potupy" (Jr 20,7-8).

Myslím, že i dnes se můžeme dostat do podobné situace. Když věrně kážeme Boží slovo, ať už z kazatelny mluvíme o hříchu nebo v osobním rozhovoru mluvíme pravdu, někdy nás lidé začnou nenávidět pro slova, která říkáme. Neomlouvejme si ale naši hrubost a nedostatek lásky! Svědčit a zvěstovat se má totiž nejen slovy, ale i celým životem!

V tom všem ale nemusíme být bez naděje, ale můžeme spolu s Jeremjášem vyznat: "Hospodin je se mnou jako udatný hrdina... Nepřátelé se budou velmi stydět, protože jednali nerozumně... Hospodine zástupů, který zkoumáš spravedlivého a vidíš srdce..." Tedy když přichází útlak a pronásledování pro pravdu evangelia, Jeremjáš nám ukazuje na zdroj naděje a potěšení - a tím je Hospodin sám. Nemusím se tedy bát, když sloužím Bohu, protože je vždy se mnou.

Připomeňme si na závěr výzvu apoštola Pavla ze své závěti (2 Tim 4,2) "Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivém vyučování." Proto se nebojme a věrně služme našemu Pánu!

Je jen jeden Duch , je jen jedno tělo (kázání na 1. Kor. 12)

3. února 2013 v 21:38 | Grizly |  Kázání
Úvod: Je jen jeden Duch,
je jen jedno Tělo

Milí přátelé, hosté, bratři a sestry, jsem Pánu Bohu velmi vděčný za každého z vás. Když dnes budeme přemýšlet nad tématem církev, je dobré v první řadě říct, že církev jsou lidé. Když totiž srovnáme představu lidí ze světa o církvi a představu lidí v církvi o církvi, velmi se odlišuje. Pro lidi ze světa když se řekne církev, pomyslíme na restituce a inkvizici a křížové výpravy a papeže a Vatikán a politiku a středověk... čím to je? V očích veřejnosti je slovo církev skoro tak populární jako třeba daně nebo bývalý prezident Klaus... nebo chřipka... Proč je důvěra veřejnosti v církev tak nízká a čím to je, že něco, co Bůh povolal k tomu, aby sloužilo k něčemu tak posvátnému, reprezentuje v očích světa něco tak nízkého? Na to můžou odpovědět lépe církevní dějiny nebo to je dobrá otázka do diskuse...





Kdybych před 10 lety pomyslel na to, že jednou budu kázat na téma církev, asi bych se jen zasmál. Když jsem se před 10 lety stal členem Církve bratrské, začal jsem poznávat, že jde víc než jen o instituci a předsudky lidí ze světa a to poslední, co jsem řešil byl vztah státu k restitucím. Začal jsem poznávat, že církev je pro mě rodinou, církev je pro mě skupina blízkých přátel. A hlavně, církev je pro mě spojena s vírou v Ježíše Krista a s posláním, ke kterému nás Pán Bůh volá.

Tuto neděli začínáme nový cyklus kázání na téma církev je... Budeme mít tři okruhy, církev je společenství jednoho těla.



Druhý okruh příští neděli bude církev je společenství modlitby a třetí okruh se jmenuje církev je společenství služebníků. Věřím, že následující zamyšlení nám umožní vnímat církev ještě jinak, než jsme normálně zvyklí a osobně se těším nejen na to, co bude řečeno, ale i na výzvy z Božího slova, které jsou před námi. Podívejme se dnes na to, co si myslí Pán Bůh o církvi. Církev je společenstvím jednoho těla. Budeme spolu procházet Boží slovo v textu nového zákona, 1. listu Korintským 12. kapitoly. Kázání rozdělím do dvou částí, Je jen jeden Duch - verše 1 až 13 a je jen jedno tělo, následující verše 14 až 31.





1. 1-13 Je jen jeden Duch

Apoštol Pavel, autor první ho listu do Korintu začíná 12. kapitolu slovy o duchovních darech... Nesmíme ale zapomenout, že 12. kapitola navazuje na to, co předchází. 11. kapitola je výklad o Večeři Páně. V 11. kapitole Pavel říká, že všechno v církvi má mít svůj řád, ať už jsou to modlitby nebo je to večeře Páně. Ale to nejdůležitější, Večeře Páně ukazuje k Tělu Kristovu. Církev je totiž Tělo Kristovo a když společně dnes budeme slavit slavnost Večeře Páně, připomínáme si důležitou skutečnost, že každý z nás je důležitou součástí Kristova těla. Neztraťme proto v přemýšlení o duchovních darech a tématu církev tuto skutečnost z povědomí. V prvním verši 12. kapitoly pak Pavel pokračuje, "pokud jde o duchovní dary, nerad bych vás nechal v nevědomosti." Někdy je to tak, že jako křesťané nebo lidé obecně jsme ve velké nevědomosti o tom, co je důležité.

Od 4. verše se dostává k hlavní myšlence.



A. Různá obdarování, různé služby,
různé působení moci, ale jeden Duch

4 Jsou rozdílná obdarování,

ale tentýž Duch;

5 rozdílné služby,

ale tentýž Pán;

6 a rozdílná působení moci,

ale tentýž Bůh,

který působí
všecko ve všech.



Pavel vlastně říká, že Bůh působí různá obdarování, rozdílné služby a různě působí v moci. Ale je to stále stejný Bůh, který působí v každém z nás jednotlivě, ale přitom společně, když jsme jeho církví. Je to jeden Duch Svatý, který nás spojuje. Je to Jeden Duch Svatý, která nás vyzbrojuje a je to jeden Duch Svatý, který působí mezi námi. Jak? Čtěme dál od 7. verše:



B. Rozmanitost v jednotě Ducha

7 Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu.

8 Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti,

druhému

slovo poznání

podle téhož Ducha,

9 někomu zase víra v témž Duchu,

někomu dar uzdravování

v jednom a témž Duchu,

10 někomu působení mocných činů,

dalšímu zase proroctví,

jinému rozlišování duchů,

někomu dar mluvit ve vytržení,

jinému dar vykládat, co to znamená.



11 To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce.

Je to velmi povzbuzující a osvobozující zjištění. Někdy totiž máme tendenci se srovnávat a říkat, jak je ten bratr obdarovaný. Jak je ta sestra skvělá. A dokonce se můžeme uchýlit do závisti. Kdybych dokázal vést děti jako moje manželka. Kdybych dokázat vést jako Mark. Kdybych byl tak obětavý jako tamta sestra. Ano, každý křesťan je povolaný k lásce. A každý z nás by měl milovat druhé člověka. Ale pokud jde o duchovní obdarování, jsme odlišní. A to je dobře.





Apoštol Pavel mluví o nadpřirozeném obdarování. Ale stejně tak to můžeme vztáhnout na naše lidské odlišnosti pokud jde o přirozené obdarování. Takže vůbec nevadí, že jsem jiný než moje manželka nebo Mark. Bůh to tak zařídil z dobrého důvodu. Každý z nás je důležitý a může společenství - církvi ničím přispět. Povzbuzení pro mladé křesťany je, že každý a to bez výjimky má alespoň jeden duchovní dar. Ať už je to dar povzbuzení nebo je to dar služby nebo jsou to další dary, každý z nás má od Boha něco, čím je obdarován. A je to velmi rozmanité. Někdo dokáže dobře vykládat Boží slovo, někdo jiný zase má v srdci spalující touhu sloužit prakticky a je v tom úžasný. Někdo jiný má administrativní dary a dokáže dobře řídit projekty. A někdo má zase jiný dar. Každý dar je důležitý a každý člověk je nepostradatelný pro společenství. Proto jsem v úvodu řekl, že jsem za každého z vás nesmírně vděčný.





Je to Boží záměr, abychom byli spolu v naší rozmanitosti a rozdílnosti. Protože když budeme každý sám, dokážeme jen omezené věci. Ale když budeme společně sloužit, pak dosáhneme mnohem víc. Jak říkají psychologové, celek je víc než jen součet jednotlivých částí. Když sloužíme společně, naše dary se násobí a dosáhneme mnohem, mnohem víc než jen kdybychom něco dělali vedle sebe, každý zvlášť. Pavel tuto myšlenku rozvíjí ještě dál od 12. verše:



C. Jedno tělo, mnoho údů, jeden Duch

12 Tak jako tělo je jedno,

ale má mnoho údů,

a jako všecky údy těla jsou jedno tělo,

ač je jich mnoho,

tak je to i s Kristem.





13 Neboť my všichni,

ať Židé či Řekové,

ať otroci či svobodní,

byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo

a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem.



Je to krásný obraz. Lidské tělo má mnoho částí. Má hlavu a ruce a nohy a žaludek a srdce a mozek a vlasy... Každá část je hrozně důležitá. V této rozmanitosti různých částí těla jsme jeden celek - člověk. A pokud to platí na této fyzické úrovni, o to víc to platí na duchovní a vztahové úrovni - o církvi. Pavel říká, že tato odlišnost jde ještě dál. Pomysleme na národnosti. V našem společenství na Skalce máme Čechy a Američany, Mongoly a Slováky, Slezany a Holanďany, Kanaďany a Uzbekistánce.



Když se podíváme na naše povolání, zjistíme, že jsme také velmi odlišní, od dělníků v továrně, přes učitele, asistenty, psychology a doktory až po ženy v domácnosti... Odpusťte mi, pokud jsem vás vynechal:) Zkrátka církev je společenství velmi odlišných lidí, kteří mají velmi odlišné dary. Ale jako celek tvoří úžasné společenství, které dokáže úžasné věci pro Boží království. Každý z nás je nesmírně důležitý a kdyby jedna část chyběla, byla by to velká škoda. Věřím, že se z této rozmanitosti Pán Bůh raduje a touží po tom, abychom hledali to, v čem v této rozmanitosti máme sloužit.





Nesmíme zapomínat, že jsme spojeni vírou v Ježíše Krista a spojuje nás stejný Duch Boží, a proto na jednu stranu naše odlišnosti jsou ku prospěchu celku a na druhé straně naše odlišnosti nejsou překážkami, ale odlišnosti můžeme vidět pozitivně. Je to podobné jako v manželství. Bůh dává velmi odlišné manžele. Introverty a extroverty, lidi, kteří jsou zaměření na cíle a lidi, co jsou zaměření na vztahy. Když se budeme zaměřovat na odlišnosti a budeme chtít, aby druhý byl jako já, dopadne to špatně. Ale když si uvědomím, že tato odlišnost je dar od Boha a naučím se jí chápat a přijímat v lásce, dokážeme spolu něco úžasného. Jsem velmi vděčný za svou manželku, která je úplně jiná než já. Když se učím ji nepředělávat ke svému obrazu, ale místo toho vnímat, jak ji úžasně Pán Bůh stvořil a učím se s ním spolupracovat, vzniká z toho úžasný obraz manželství. A tak to věřím platí i pro církev. Je nás mnoho a jsme velmi odlišní.

Když ale odlišnost přijmeme a budeme se z ní radovat a ptát se, jak můžeme spolupracovat a uplatňovat naše rozdílnosti k dobru celku, věřím, že nám Pán Bůh požehná.



Tak to byla první část našeho textu, je jedno tělo, jeden Duch. Církev je Kristovo tělo, které je složeno z různých lidí, ale je přitom spojeno jedním Duchem, který nás spojuje dohromady. Pojďme se podívat na druhou část, je mnoho částí těla, ale jen jedno tělo.

Od 14. verše:



2. 14-31 Je jen jedno tělo

A. Je mnoho údů, ale jedno tělo

14 Tělo není jeden úd,

nýbrž mnoho údů.

15 Kdyby řekla noha:

"Protože nejsem ruka,

nepatřím k tělu",

tím by ještě nepřestala být

částí těla.





16 A kdyby řeklo ucho

"Protože nejsem oko,

nepatřím k tělu,"

tím by ještě nepřestalo být

částí těla.

17 Kdyby celé tělo nebylo než oko,

kde by byl sluch?

A kdyby celé tělo nebylo než sluch,

kde by byl čich?



Pavel to velmi konkrétně ilustruje na jednotlivých částech těla. Nikdo si zkrátka nemá říkat, já sem nepatřím, protože každá část těla je důležitá. Když je člověk bez očí, je slepec. Když je bez vlasů, je plešatý. Když člověk nemá funkční uši, je hluchý.

A když mu správně nefungují ruce a nohy, je chromý. Každá část těla je proto nesmírně důležitá. Jak se to ale vztahuje na nás? Kdybychom neměli člověka, který ovládá projektor a prezentaci, asi bychom si moc nezazpívali. Kdybychom neměli učitele angličtiny, vůbec bychom se tu nemohli scházet, protože bychom nezaplatili nájem - a co je ještě důležitější - nemohli bychom dobrou zprávou o Boží lásce oslovit 100 lidí každý týden. A tak bych mohl pokračovat o skoro každém z vás. Kdybys tu nebyl/nebyla, nebylo by to ono. Něco důležitého by chybělo. Někdy je to tak, že když všechno funguje, tak se zdá, že jsem zbytečný.

Ale když dotyčný člověk chybí, tak je to poznat. Dnes např. chybí René a již si všímám, že něco a někdy chybí. A nejde vůbec jen o čísla a počty a práci, kterou člověk dělá. Ale jde o úsměv a slovo povzbuzení a je to konkrétní člověk, který je důležitým členem společenství.





Proto se nebojí znovu zopakovat: každý z vás je velmi důležitý a jsem Pánu Bohu velmi vděčný za každého z vás.

Než abych se tu sentimentálně rozplynul, raději budu pokračovat dál v Pavlových slovech do Korintu od 18. verše.



B. Bůh dal rozdílné údy, každému jiný úkol, ale je to jedno tělo Kristovo

18 Ale Bůh dal tělu údy

a každému z nich určil úkol,

jak sám chtěl.

19 Kdyby všechno bylo jen jedním údem,

kam by se podělo tělo?

20 Ve skutečnosti však je mnoho údů,

ale jedno tělo.



21 Oko nemůže říci ruce:

"Nepotřebuji tě!"

Ani hlava nemůže říci nohám:

"Nepotřebuji vás!"



Pavel velmi jednoduše a přitom brilantně vyjadřuje klíčovou myšlenku. Kdyby byli všichni stejní, nebylo by to k ničemu. Kdybychom naházeli na jednu hromadu dvacet párů rukou a na jinou hromadu tisíc párů očí, byl by to člověk? Jistě že ne. Právě když jednotlivé části dobře spolupracují a jsou na svém místě a dělají to, co mají, pak to tvoří dobře fungující tělo. Proto je nesmírně důležité, abychom jako křesťané dobře chápali smysl společenství - církve a také objevovali své duchovní dary a odlišnost, ve které nás Bůh stvořil a do které nás povolal.



Nikdo nemůže a nemá nikdy myslet na to, že je on sám nebo kdokoliv jiný zbytečný nebo nepotřebný. Všichni jsou důležití a jsou potřební. Nedávno jsme na biblické skupince dělali test duchovních darů a na tom jsem si dobře uvědomil Boží záměr s jeho církví. Když vidím, že někdo má dar služby a jiný dar povzbuzování a jiný dar vyučování atd, vidím, jak to všechno do sebe zapadá. A to jsme ještě viděli, že jeden člověk nemá jen jeden dar, ale má celou sadu duchovních darů. A když to dáme dohromady, sloužíme společně, Bůh je oslaven a církev je požehnáním svému okolí. Kdybychom skutečně vzali slova Boží vážně a méně se soustředili na hádky, spory a místo toho se milovali a spolupracovali na Božím díle, věřím, že i okolí církve by vidělo rozdíl.







Místo abychom byli vnímáni jako církev co usiluje o peníze v restitucích by naše okolí vidělo, že usilujeme o Boží království a lásku mezi lidmi. A to je hodnota, kterou církev může přinést, pokud vezmeme Boží slovo vážně a přiložíme ruku k dílu. Pavel je velmi praktický, od 22. verše říká, že spolu máme nést radost i utrpení.



C. Každý je důležitý, pečujeme o sebe navzájem

22 A právě ty údy těla,

které se zdají méně významné,

jsou nezbytné,

23 a které pokládáme za méně čestné,

těm prokazujeme zvláštní čest,

a neslušné slušněji zahalujeme,

24 jak to naše slušné údy nepotřebují.





Bůh zařídil tělo tak,

že přehlíženým údům

dal hojnější čest,

25 aby v těle nedošlo k roztržce,

ale aby údy shodně

pečovaly jeden o druhý.



26 Trpí-li jeden úd,

trpí spolu s ním všechny.

A dochází-li slávy jeden úd,

všechny se radují spolu s ním.



Když to řeknu hodně jednoduše, Boží povolání pro mě a pro Tebe je, abychom si sloužili navzájem. Máme jeden o druhého pečovat. Když má někdo nedostatek, má mu druhý pomoci. Je navíc pravda, že některé věci jsou více vidět než jiné.



Když někdo vyndá ráno nádobí z myčky, nikdo si toho nevšimne. Ale běda, když to neudělá. Tak to platí i v rodině. Když manželka vytrvale den co den pere, myje nádobí, obléká děti do školy, vaří a dělá stovky malých věcí, nikdo to neocení. Ale běda, když to neudělá. Boží slovo nás povzbuzuje, abychom si všímali detailů a věci na první pohled neviditelných a byli za ně vděční. Když vidíme, že někdo něco užitečného dělá, nebojme se ho pochválit a poděkovat mu. Je pravda, že pro někoho není jednoduché přijmout takovou pochvalu či dík. Možná bude zaskočený a nebo nebude na první pohled příjemně reagovat. Ale z dlouhodobého hlediska to má smysl a je to nesmírně důležité.



My Češi žijeme ve velmi negativisticky naladěné společnosti a říkáme si: nebudu ho chválit, aby mu to ještě nestouplo do hlavy. Ale kolikrát denně slyšíme velmi kritické věci a kolikrát denně slyšíme slovo povzbuzení? Naučme se být jeden za druhé vděční a i slovně či jinak prakticky dávejme najevo, že není samozřejmost, že nám druhý slouží a pomáhá. Je to důležité.



V církvi platí, že když se něco povede jednomu, je to úspěch všech a naopak, když někdo něco zvorá, je to neúspěch celku. Proto buďme vděčni za úspěchy druhých místo srovnávání a závisti chvalme a povzbuzujme druhé. A když někdo udělá chybu, odpouštějme a nesme neúspěch a utrpení druhých jako by bylo naše vlastní. Tím myslím v dobrém to, že když někdo selže, není to konec, ale dávejme druhé šance. Buďme milosrdní k sobě navzájem, jako je milosrdný Bůh k nám.

D. Církev je tělo Kristovo

27 Vy jste tělo Kristovo,

a každý z vás je jedním z jeho údů.



28 A v církvi ustanovil Bůh jedny za apoštoly,

druhé za proroky,

třetí za učitele;

potom jsou mocné činy,

pak dary uzdravování,

služba potřebným,

řízení církve,

řeč ve vytržení.



29 Jsou snad všichni apoštoly?

Jsou všichni proroky?

Jsou všichni učiteli?

Mají všichni moc činit divy?

30 Mají všichni dar uzdravovat?

Mají všichni schopnost mluvit ve vytržení rozličnými jazyky?

Dovedou je všichni vykládat?

31 Usilujte o vyšší dary!



Apoštol Pavel končí podobně jako začíná. Opakuje nám stejnou věc. Je jeden Duch, který dává různé dary. Jsme všichni tělo Kristovo. Každá jednotlivá část je velmi důležitá a nenahraditelná. Buďme tedy vděční za rozmanitost v církvi a chvalme Boha za různost duchovních obdarování, kterých se nám jako církvi i zde na Skalce dostalo. Nebojme se této rozmanitosti, ale naopak: služme si v ní a hledejme způsoby, jak spolupracovat na Božím díle pro Boží slávu a společný prospěch. Pavel končí ve 31. verši výzvou: usilujte o vyšší dary. Pavel nám tedy říká: nesrovnávej se s druhými a nezáviď, ale modli se, abys měl také další dary a mohl jimi sloužit.



Je to velmi dobré - je to Bůh, kdo dává duchovní dary k prospěchu církve a pro dobro Božího království, a proto máme Boha prosit o další dary, když se nám jich nedostává. Bůh je štědrý dárce, který nám dává to, co potřebujeme a když vytrvale prosíme o další dary a máme upřímný zájem jimi sloužit, věřím, že nám Bůh své dary dá. A naopak nezapomínejme na ty dary, které nám již dal a modleme se za moudrost, jak těmito dary sloužit. V následující sérii budeme pokračovat ve výkladu 13. kapitoly 1. Korintským, proto na tomto místě skončím.



Když vidíme, že nás Kristus spojuje ve křtu a slavnosti Večeře Páně v jedno tělo a že nám dává různé dary pro společný prospěch a pro Boží slávu, je pak na místě otázka: k čemu to všechno?





Pavel si na ni odpoví jedním slovem: láska. To všechno děláme, protože nás Bůh miluje a protože chceme v lásce odrážet Boží charakter v milování. O tom ale někdy později.



Závěr

Shrňme si celé kázání do několika vět:

Viděli jsme, že Bůh má skvělý plán pro svou církev: Církev je Tělo Kristovo a jako tělo je jedno, ale má mnoho částí, i církev je jedna, ale má mnoho částí. V této jednotě se skrývá mnohost a naopak v mnohosti se skrývá jednota. Každý z nás je důležitý a má své nenahraditelné místo v Kristově církvi. Bůh nás vyzbrojuje duchovními dary a každému dává trochu jiné dary. Nedělá to proto, abychom se srovnávali, povyšovali se jeden nad druhého a záviděli si.



Dělá to proto, abychom si v lásce sloužili navzájem a ukazovali na Boží lásku. Právě když v této věci usilujeme o jednotu, projeví se Boží moc a láska a lidé kolem nás uvidí, že církev je jiná a to má smysl. Navíc tím naplníme to, co církev má být. Církev je Kristovým tělem, mnoho částí, jedno tělo, jeden Duch. Amen.