Srpen 2012

1. Janova 1 Boží slovo je svědectví

25. srpna 2012 v 20:31 | Grizly |  Kázání
Moje svědectví


Byl rok 2002 a vracel jsem se domů z čajovny, kde jsem již po mnoho týdnů diskutoval s mým spolužákem ze střední školy o životě. Vracel jsem se autobusem 233 z Palmovky. Pršelo a po skle autobusu stékaly kapky deště. Měl jsem přitištěnou hlavu k oknu naslouchal jsem dešti a také zvuku motoru. Přemýšlel nad smyslem života. Kamarád mi ten večer pověděl jako už po mnoho týdnů vyprávěl o Pánu Ježíši. Viděl jsem na něm nově nabytou důvěru a radost, která z něho vyzařovala. Ještě rok předtím takový nebyl. Byl to sobec jako já a s nikým se nebavil. Byl uzavřený do sebe. Jak je to možné, že se tak rychle změnil? Ten Ježíš, o kterém vyprávěl skutečně změnil jeho život. Předtím jsem z něj tuto radost neviděl a nyní je to úplně jiný člověk. Tedy je to stále ten samý člověk, ale v některých detailech ho už nepoznávám. A radost šla nejen z něho, ale některá setkání s dalšími křesťany, která jsem zažil, byla velmi podobná - viděl jsem radost z jejich života a naději pro život, kterou jim ta pro mě tajemná osoba Pána Ježíše přinášela. Už to bylo několik týdnů, co jsem se rozešel s kamarádkou a hrozně mi to rvalo srdce a přemýšlel jsem nad tím, že ani vztah s partnerkou nemůže přinést člověku v životě opravdovou radost. Přemýšlel jsem nad možností Boží existence a prostě mi to všechno nějak dávalo smysl. Alespoň některé věci... Bůh může existovat, proč ne? To, že žijeme není jen tak náhodou. Byli jsme stvořeni z určitého důvodu, stvořila nás milující bytost zvaná Bůh... stvořila nás Láska pro lásku a pro Její slávu. Ale je to pravda? Je to skutečné? Není to jen vymyšlená chytrá filosofie 2 tis. let stará, která je tak přesvědčivá, protože je tak dlouho promýšlená a znovu a znovu protřibovaná opakováním a zdokonalovaná novými a novými rozhovory s lidmi? Na tom ale v tu chvíli tolik nezáleželo. Důležitější byla ta otázka, zda je to skutečné a pravdivé... pokud je to skutečně pravda, pokud Ježíš je Pravda, pokud skutečně zemřel za mě a za moje hříchy, pokud skutečně vstal z mrtvých a pokud je Bible skutečně Boží slovo pro nás, pak to je asi úplně nová cesta a úplně od základů to změní můj život. Jsem na to ale připravený? Jsem připravený být jako ta Alenka v říši divů? Jsem připravený se vydat na novou cestu a Kristu, o kterém toho vím tak málo, odevzdat život a důvěřovat Mu každý den? Ten večer jsem ležel v posteli a poprvé se modlil. Cítil jsem se usvědčovaný ze sobectví a cítil jsem prázdnotu a také jsem toužil po naplnění a novém životě. Věděl jsem, že buď je to konec a nebo je to začátek. Začátek, ale čeho? Ten jarní večer jsem vydal svůj život Bohu a Pánu Ježíši Kristu a o rok později jsem byl pokřtěn ve vodě v Církvi bratrské. Od té doby se toho stalo opravdu hodně, ale chtěl jsem se k tomuto momentu vrátit, protože věřím, že tu mezi námi a nebo později, až toto kázání bude někdo znovu číst či poslouchat na internetu, může být někdo, komu tento moment rozhodování a nejistoty a touhy a váhání a zápasu může pomoct.




Tématem této série je Boží slovo je... V uplynulých dvou týdnech Mark mluvil o dvou aspektech Božího slova. Boží slovo je Bible a posledně Boží slovo je Kristus. Dnes je na řadě Boží slovo je svědectví. Pustíme se do jednoho z krásných a pravdivých textů Nového zákona, kde apoštol Jan ukazuje, co to je svědectví a co to znamená pro náš život. Jan touží, abychom se zbavili strachu a nedůvěry. Strachu z vydávání svědectví druhým lidem. Strachu z otevření našeho křesťanského života hledajícím lidem z tohoto světa. A také nedůvěry, pokud jsme se ještě nerozhodli Kristu odevzdat svůj život. Evangelium mění lidské životy. Je to Boží moc k záchraně každého, kdo věří. Když každého, pak úplně každého. A když Boží moc, nejsou to jen chytrá slova, ale je to životní zkušenost a je to Boží moc, která nás mění. Není to z vůle člověka, ale z Boží vůle, že se naše životy mění. Doufám, že Ti může toto kázání pomoci zbavit se strachu a najít radost v Kristu. Doufám, že Ti pomůže zbavit se nedůvěry v rozhodnutí se pro Krista. Doufám, že najdeš důvěru ve vztahu s Ním a pokud jsi Mu ještě nevydal svůj život, že tak učiníš. A pokud jsi tak učinil, že znovu prožiješ naplnění radostí z evangelia. Jak? Podívejme se společně do 1. listu Janova, 1. kapitoly, na první čtyři verše.



1. Janova 1,1-4 Na počátku...

21. srpna 2012 v 11:56 | Grizly |  Úvahy a komentáře
1. Janova 1,1-4

1 Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. 2 Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven. 3 Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem. 4 To píšeme, aby naše radost byla úplná.


Krátké zamyšlení

Jelikož na stejný text paralelně kážu, omezím se jen na pár postřehů a kraťoučký výklad a aplikaci. Tento krásný text je tématicky i obsahově spřízněn s textem Janova prologu a také s textem Geneze. Na počátku bylo Slovo. Na počátku stvořil Bůh... Co nám to ale říká? Když se dostaneme do druhého verše našeho textu, kde je řeč o slovu života a řešíme hádanku, o kom to apoštola Jan vlastně mluví... naše intuice a byť i jen velmi částečná znalost Písma či osobní víra nám předem dává besídkovou odpověď: Že by to byl Ježíš? A i když z gramatického hlediska existují asi 4 různé odpovědi, skutečně nejhlubší odpověď je, že fráze "o slovu života" nebo "ohledně slova života" (ČSP) ukazuje v druhém pádu ke Slovu, které je život, jak to správně naznačuje velkým písmenem ČSP. ČEP správně (také dává velké písmeno a vede nás k jednoznačnému závěru, že jde o Krista - Krista přeci zvěstujeme), i když nepřesně parafrázuje v1: "to zvěstujeme: Slovo života" (to zvěstujeme v textu není, to je v originále až v dalším verši). Důkazy pro tento závěr vidíme všude v textu - Slovo apoštol nejen slyšel, ale i viděl a dotýkal se ho. Kázání se moc nedotknete... pokud není na cdčku či na papíře... ale těla jistě ano. Toto slovo bylo u Boha a bylo od počátku, tedy nebylo stvořeno, ale bylo věčně s Bohem. To známe dobře z Janova prologu. Tedy všechny tyto ukazatele nám potvrzují výchozí intuitivní postřeh, ano, jedná se o Ježíše.

Ale co z toho? Co s tím máme dělat a co nám tady pro toto ráno zanechal apoštol Jan k přemýšlení? Je to vlastně úplně jednoduché. Je to taková ilustrace. Kruh. Kruh svědectví. Buďme připraveni svědčit druhým o Kristu, když nám položí otázku: proč jsi mi pomohl? Proč mě máš rád když mě ostatní nemají rádi? Proč se o mě staráš? Proč jsi jiný? Neodpovídejme mlčením nebo tak... no, já jsem dobrý člověk nebo jsem filantrop (to bys nás křesťanu snad ani nenapadlo:) doufám...), jsem tvůj kamarád, protože jsem dobrý kamarád... (tautologie - odpověď kruhem)... to bere slávu Bohu. Místo toho si zvykněme oslavovat Boha tím, že ukážeme k Ježíši a Jeho lásce, čímž ukážeme k Bohu, protože Ježíš je jediným prostředníkem mezi lidmi a Bohem, vždyť je Jeho jedinečným Synem Božím! A co je úžasné? Apoštol Jan nám říká, že se dozvídáme o Ježíši prostřednictvím toho, co napsal, prostřednictvím Janova svědectví. On (Jan) se Ježíše dotýkal, on ho (Ježíše) slyšel a on (Jan) ho (Ježíše) viděl. A díky němu můžeme mít společenství s Janem - tím nemyslím nic podivného - jen prostou skutečnost, že církev je postavena na učení a svědectví apoštolů a proroků (Ef 2,20) a že díky slovům očitých svědků - evangelistů - se můžeme dozvědět o Kristu. A díky tomu můžeme mít společenství nejen s Janem, ale také s Kristem a díky Kristu osobně i s Bohem. Jak již bylo řečeno, jedná se o kruh svědectví. Kruh šíření Boží lásky k druhým. A to je něco, co dává radost Janovi, ale také nám. A o to bychom neměli připravit ani druhé! Jednak proto, že bychom se obrali o radost ze svědectví a potěšení ze zvěstování evangelia a jednak proto, že bychom obrali o radost ze vztahu s Bohem i bližní, kteří jsou kolem nás a tápají v temnotě. Tak až budeme mít možnost odpovídat na otázky lidí, které nám pokládají nad naším životem, který je pro Boží slávu, odpovězme po pravdě: Chci, abys měl takovou radost jako mám já. Nejsem to já, kdo tě miluje sám od sebe, ale je to Bůh, který mě miloval první a dal svůj život za mě i za tebe (Jan 3,16 a Řím 5,8 - to jsou přece dobře známé verše, které jsi schopný kdykoliv citovat zpaměti), abys měl život věčný a teď se můžeme radovat společně (1,4). Tak se radujme z osobního vztahu s Bohem a umožněme, aby se druzí také mohli radovat. Žijme tak, aby náš život vzbuzoval otázky a když jsou otázky vzbuzeny, pravdivě a přímo odpovězme. To ne Já, ale Kristus. A-n.

Žalm 119 Boží slovo je svědectví

18. srpna 2012 v 11:21 | Grizly |  Úvahy a komentáře


Žalm 119

1 Blaze těm, kdo vedou bezúhonný život, těm, kdo žijí tak, jak učí Hospodinův zákon. 2 Blaze těm, kdo zachovávají jeho svědectví, těm, kdo se na jeho vůli dotazují celým srdcem. 3 Ti podlosti nepáchají, jeho cestami se berou. 4 Ty jsi vydal svá ustanovení, aby se přesně dodržovala. 5 Kéž jsou moje cesty pevně zaměřeny k dodržování tvých nařízení. 6 Nebudu zahanben tehdy, budu-li brát zřetel na všechna tvá přikázání. 7 Z přímého srdce ti vzdávám chválu, že se smím učit tvým spravedlivým soudům. 8 Chci tvá nařízení dodržovat, jen mě nikdy neopouštěj! 9 Jak si mladík udrží svou stezku čistou? Musí se vždy držet tvého slova. 10 Dotazuji se na tvoji vůli celým srdcem, nedej, abych zbloudil od tvých přikázání. 11 Tvou řeč uchovávám v srdci, nechci proti tobě hřešit. 12 Požehnán buď, Hospodine, vyučuj mě v tom, co nařizuješ. 13 Mé rty budou vypravovat o všech soudech tvých úst. 14 Veselím se z cesty tvých svědectví více než ze všeho jmění. 15 O tvých ustanoveních přemýšlím, na zřeteli mám tvé stezky. 16 Nařízení tvá jsou pro mne potěšením, nezapomínám na tvé slovo. 17 Zastávej se svého služebníka a budu žít, chci se držet tvého slova. 18 Otevři mi oči, ať mám na zřeteli divy ze Zákona tvého. 19 Jsem na zemi jenom hostem, neukrývej přede mnou svá přikázání. 20 V duši se stravuji touhou po tvých soudech v každé době. 21 Oboříš se na opovážlivce, na proklatce, kteří pobloudili od tvých přikázání. 22 Sejmi ze mne potupu a pohrdání, neboť tvá svědectví zachovávám. 23 I když vládci zasednou a umluví se na mě, tvůj služebník bude přemýšlet o tvých nařízeních, 24 tvá svědectví budou nadále mým potěšením, jsou to moji rádci. 25 Do prachu je přitisknuta moje duše, zachovej mi život podle svého slova. 26 Vyprávěl jsem o svých cestách - tys mi odpověděl, vyučuj mě v tom, co nařizuješ. 27 Dej mi porozumět cestě svých ustanovení, chci přemýšlet o tvých divuplných činech. 28 Moje duše se rozplývá žalem, pozvedni mě podle svého slova. 29 Odvrať ode mne cesty klamu, podle svého Zákona se nade mnou smiluj. 30 Zvolil jsem si cestu věrnosti, stavím si před oči tvé soudy. 31 Přimkl jsem se k tvým svědectvím, nedej, Hospodine, abych byl zahanben! 32 Poběžím cestou tvých přikázání, dal jsi mému srdci volnost. 33 Ukaž mi cestu svých nařízení, Hospodine, důsledně ji budu zachovávat. 34 Dej mi rozum a budu tvůj Zákon zachovávat, budu se ho držet celým srdcem. 35 Veď mě po cestě svých přikázání, oblíbil jsem si ji. 36 Ke svým svědectvím nakloň mé srdce, nikoli k zištnosti. 37 Odvracej mé oči, ať nehledí na šalebnost, na své cestě mi zachovej život. 38 Splň své slovo svému služebníku, jenž žije v tvé bázni. 39 Odvrať ode mne potupu, které se lekám, tvé soudy jsou dobrotivé. 40 Po tvých ustanoveních tak toužím, svou spravedlností mi zachovej život. 41 Kéž na mě sestoupí tvé milosrdenství, Hospodine, i tvá spása, jak jsi řekl, 42 a já dám odpověď tomu, kdo mě tupí, neboť doufám ve tvé slovo. 43 Nikdy nezbavuj má ústa slova pravdy, neboť čekám na tvůj soud. 44 Tvého Zákona se budu držet ustavičně, navěky a navždy.



Krátké zamyšlení

Jelikož je tento žalm velmi dlouhý a krásný, tak toto kratičké zamyšlení jej nemůže ani zdaleka vyčerpat... asi ani žádný jiný biblický text, který je příliš krásný a moudrý než abychom jej lidskými slovy beze zbytku popsali a vyložili. Zaměříme se toto ráno jen na 9. až 16. verš. Je to otázka s moudrou odpovědí. Dovolte mi parafrázovat... Jak se má vlastně křesťan udržet na cestě za Bohem? Musí se držet Božího slova. Musí se dotazovat celým srdcem na Boží vůli. Žalmista se modlí, aby nezbloudil od Božích přikázání. Prosíme Pána Boha, aby nám dal moudrost rozumět Jeho slovu? Prosíme tak jako žalmista 119. žalmu Boha o porozumění smyslu Božích příkazů a Jeho slova? Přál bych nám, abychom denně žádali a prosili pokorně Pána Boha, aby nám tuto žalmistovu moudrost dával a aby nám odkrýval smysl svého slova, abychom mohli podle Boží vůle žít. Jak ale může autor říct, že jsou Boží přikázání a nařízení pro něj radostí a potěšením? Asi rozuměl Božímu slovu ještě jinak než ve smyslu zákazů a příkazů, imperativů, povinnosti. Co pro tebe vůbec znamená Boží slovo? Je to nějaký imperativ, příkaz - tohle dělej a zákaz - tohle nedělej? Boží slovo je přece mnohem víc. Ano, Boží slovo je také příkaz i zákaz, je to varování na cestě, která vede do záhuby a je to ukazatel na cestě k Bohu, ale je to také zaslíbení a slovo života, ze kterého se můžeme těšit každý den. Každý den se můžeme těšit z Boží blízkosti, z Božího promlouvání a daru Jeho spravedlnosti, pravdy a lásky. Vždyť On není Bohem němým, Bohem, který se jen ve skrytu těší sám sebou... Ale naopak: Je Bohem mluvícím, je Bohem odhalující svůj majestát a slávu celému svému stvoření i nám. Co to znamená pro nás? Když svůj život budeme stavět na Božím slovu, nemůžeme jít špatně. Když se budeme řídit moudrými radami Písma, budeme vědět, že jdeme správným směrem. Neznamená to, že nám bude vždycky cesta snadná, ale víme, že jdeme za Bohem. Několikrát se žalmista zmiňuje o slovu svědectví. Boží slovo je svědectví. Svědectví o čem nebo komu nebo pro koho? Předně svědectví o divuplných cestách a činech Božích. Boží slovo svědčí o nezasloužené, neuvěřitelné a nepřekonatelné lásce Boha k nám, kterou nám každý den prokazuje. Prokazoval ji Izraeli, proto žalmisté na Jeho skutky rádi odkazují a chlubí se jimi. Prokazoval ji v době příchodu Pána Ježíše, který je spasitel všech lidí. Ale zároveň ji prokazuje každý den i nám. Přináší konkrétní vysvobození a skutky i mě i tobě právě dnes. Vidíš Boží skutky ve svém životě? Boží skutky vyprávějí o Bohu, který je činí. A Boží slovo připomíná tyto činy a vyučuje nás o charakteru toho, kdo toto slovo řekl a tyto činy vykonal. Bůh je dobrý, je milosrdný, je spravedlivý, je laskavý... Za druhé, Boží slovo je svědectví nám lidem. To neznamená, že nás Bůh potřebuje, nepotřebuje. Je na nás naprosto nezávislý, Bůh dělá vše pro svou slávu, pro slávu Jeho jména, ne pro nás a pro naši slávu. On by se nemusel svým stvořením zabývat, někteří lidé - deisti - dokonce tvrdí, že se svým stvořením nezabývá... Je prý jen slepým hodinářem, který natáhl velké kukačky a pak se jen dívá... Ale Bible o Bohu mluví jinak: Z Boží dobroty má Hospodin má dobrý záměr s námi. Nemusel, ale mohl a také chtěl vstoupit do vztahu se mnou a s tebou. A také že vstoupil. My pak můžeme být svědky Jeho spravedlnosti, laskavého a milosrdného jednání. A to je i odpovědí na otázku: svědectví pro koho? Pro Boží slávu, ale zároveň pro nás, kteří jsme udivenými stvořeníčky, které pozorují mlčky Boží majestát a Jeho slávu a jediné co mohou, je vzdát Bohu chválu a uctívat Jej. Když jsme uspokojeni v Božím slově, máme nekonečnou radost v srdci a chválíme Boha pro Jeho dobrotu, spravedlnost a lásku. Hospodine, chválíme Tě za to, že jsi k nám tak dobrý a ukazuješ nám každý den svou cestu spravedlnosti a milosrdenství a když Tě o to prosíme, dáváš se nám více každý den poznávat a ukazuješ nám skrze své slovo přímou cestu, odvracíš nás od cest křivolakých a křivých a dáváš nám sílu a odvahu kráčet po cestě Tvého slova za Tebou. Ať jsi Ty sám vyvýšen a Tvoje jméno oslaveno. Amen.

Lukáš 8 - podobenství o rozsévači

16. srpna 2012 v 11:16 | Grizly |  Úvahy a komentáře

Lukáš 8

1 Potom Ježíš procházel městy a vesnicemi a přinášel radostnou zvěst o Božím království; bylo s ním dvanáct učedníků 2 a některé ženy uzdravené od zlých duchů a nemocí: Marie, zvaná Magdalská, z níž vyhnal sedm démonů, 3 Jana, žena Herodova správce Chuzy, Zuzana a mnohé jiné, které se o ně ze svých prostředků staraly. 4 Lidé se k němu scházeli ve velkých zástupech a přicházeli z mnoha měst. Mluvil k nim v podobenství:

5 "Vyšel rozsévač rozsívat semeno. Když rozsíval, padlo některé zrno podél cesty, bylo pošlapáno a ptáci je sezobali. 6 Jiné padlo na skálu, vzešlo a uschlo, protože nemělo vláhu. 7 Jiné padlo doprostřed trní; trní rostlo a udusilo je. 8 A jiné padlo do země dobré, vzrostlo a přineslo stonásobný užitek." To řekl a zvolal: "Kdo má uši k slyšení, slyš!"

9 Jeho učedníci se ho ptali, co to podobenství má znamenat. 10 On řekl: "Vám je dáno znát tajemství Božího království, ostatním však jen v podobenstvích, aby hledíce neviděli a slyšíce nechápali.

11 Toto podobenství znamená: Semenem je Boží slovo. 12 Podél cesty - to jsou ti, kteří uslyší, ale pak přichází ďábel a bere slovo z jejich srdcí, aby neuvěřili a nebyli zachráněni. 13 Na skále - to jsou ti, kteří s radostí přijímají slovo, když je uslyšeli; protože v nich však nezakořenilo, věří jen nějaký čas a v čas pokušení odpadají. 14 Semeno padlé do trní jsou ti, kteří uslyší, ale potom je starosti, majetek a rozkoše života dusí, takže nepřinesou úrodu. 15 Semeno v dobré zemi jsou ti, kteří uslyší slovo, zachovávají je v dobrém a upřímném srdci a s vytrvalostí přinášejí úrodu.

16 Nikdo přece nerozsvítí světlo a nepřikryje nádobu ani je nedá pod postel, ale dá je na svícen, aby ti, kdo vcházejí, viděli světlo. 17 Nic není skrytého, co jednou nebude zjeveno, a nic utajeného, co by se nepoznalo a nevyšlo najevo. 18 Dávejte tedy pozor, jak slyšíte: Neboť kdo má, tomu bude dáno, a kdo nemá, tomu bude odňato i to, co myslí, že má." 19 Přišla za ním jeho matka a bratři, ale nemohli se k němu dostat pro zástup. 20 Lidé mu oznámili: "Tvoje matka a bratři stojí venku a chtějí se s tebou setkat." 21 On jim odpověděl: "Má matka a moji bratři jsou ti, kdo slyší slovo Boží a podle toho jednají."



Krátké zamyšlení

Toto ráno se dostáváme ke známému podobenství o rozsévači či čtvero půdách. Jelikož se zabýváme aspektem Božího slova, zaměříme se hlavně na tuto stránku podobenství. Toto podobenství má tu výhodu, že jej Ježíš sám svým učedníkům vysvětluje, a protože my jsme Ježíšovi učedníci, můžeme nechat podobenství na sebe nechat působit stejně tak. Zkráceně: semeno, které je rozséváno je Boží slovo. Jsou čtyři typy lidí a nebo čtyři reakce na Boží slovo, ale také si připusťme k tělu: my jako křesťané můžeme mít tyto čtyři postoje vůči Božímu slovu: 1. typem lidí jsou "podél-cestníci" ti kteří neporozumí a jsou jaksi zatemněni, Boží slovo nemůže udělat svou práci, protože člověk není duchovně připravený, aby slovo proniklo k jeho srdci. Křesťan má Ducha Svatého, který mu pomáhá v porozumění a umožňuje mu slovo slyšet tak, aby rozuměl pro jeho vlastní život. Duch Svatý nás uschopňuje slovo uskutečnit v našem životě. Ale může se stát, že jsme hříchem otupělí a nebo jsme zatvrzelí, takže slovo, které slyšíme, jako bychom neslyšeli a pak nemá žádný užitek. Proto je důležité přicházet k Božímu slovu s pokorou a v modlitbě a takříkajíc na kolenou, protože to není samozřejmé, že slyšíme a rozumíme. Ale je to Boží milost a tu si musíme denně vyprošovat a v tomto daru jsme závislí na Bohu. Takže s prvním typem posluchačů je to takový negativní příklad - nebuďme těmi, kdo jen koukají a nevěří vlastním očím, poslouchají, ale nerozumí... buďme těmi, kdo slyší a rozumí a činí. 2. typem reakce či typem lidí jsou "skalníci" či "skalnatci". Když jsme skalnatci, tak slovo slyšíme a rozumíme a přijímáme a to s radostí! Sláva Bohu! Ale je tu jeden problém: Boží slovo v takovém člověku nezakoření. Tedy nemá příležitost, aby se ujalo. Asi bych mohl lacině říct, že po kázání v neděli člověk odejde a již nepřemýšlí nad smyslem toho, co slyšel v jeho životě. Nebo po biblické skupince nepromýšlí dosah slyšeného výkladu pro jeho život. Nebo při svém pravidelném čtení nemyslí na to, že by slovo mělo mít nějaký smysl v jeho vlastním životě. Ale Ježíšův výklad jde ještě hlouběji: "věří jen nějaký čas a v čas pokušení odpadají." (v. 13) To je velmi tvrdé slovo. Co ale znamená? Když nenecháme Boží slovo hluboce zakořenit v našem životě, jsme pak slabí a když přijde zkouška od Boha nebo pokušení od toho Zlého, nejsme připraveni Boží slovo uskutečnit. Je snadné žít křesťanský život v čase pohody a štěstí, když se nám věci daří. Ale když vstoupí do života nepříjemná realita chaosu a konfliktů a boje, je důležité přimknout se ke Kristu a k Jeho slovu a pevně na Božím slově stát a žít ho. Když procházím krizí, často se mi připomínají verše, které jsem četl ve chvílích klidu. Tedy klidový čas je časem přípravy na čas krize. Ale když nenechám Boží slovo v sobě usadit a místo aby ve mně zrálo a pracovalo, jej jen povrchně procházím, nemůžu pak očekávat, že bude v pravý čas pracovat. Člověk je zapomnětlivý tvor a je také líný, tak je třeba s tím počítat u sebe a tvrdě pracovat na tom, abychom slyšené a čtené slovo nezahazovali, ale pamatovali a promýšleli je a hlavně pak žili. 3. typem reakce jsou "trnivci" či "trnatci", zkrátka lidé či reakce, kde trní udusí slovo v našem životě. Co je tím trním? Ježíš nám to říká: "jsou to starosti, majetek a rozkoše života." (v. 14) Ne jednoho křesťana od života v Kristu odlákaly tyto pokušení. Když vzpomeneme krále Šalomouna, uvidíme to jasně. Ženy, pití, nevídaný majetek... Cílem života není askeze, odříkání se dobrých věcí od Boha, ale na druhou stranu obžerství a poživačný život nás skutečně může zahltit, takže neslyšíme zaseté Boží slovo. Člověk, který holduje pitkám a otročí svým pudům a závislostem není citlivý na Boží slovo. Z takového stavu je třeba se probudit a prostřízlivět a činit z něj pokání a navrátit se k Bohu, pak můžu zase slyšet Pána Boha mluvit a Jeho slovo může být znovu živé v mém životě! Mnohé starosti působí, říká Ježíš, podobně - udusí Boží slovo. Boží slovo říká: "Nedělej si starosti s tím, co bude zítra, každý den má dost svého trápení." To neznamená lhostejnost nebo lenost nebo neschopnost plánovat, ale důvěru v Boží prozřetelnost a víru v Boží vedení. Křesťan se nenechá zahltit pracovními, osobními, rodinnými a dalšími starostmi do té míry, aby neslyšel Boží slovo. Naopak: Boží slovo určuje jeho jednání a jeho směr a když má nějaký problém, jako první jde za Bohem v modlitbě a do Božího slova, kde hledá nasměrování. Podobně působí majetek: peníze nejsou samy o sobě špatné, ale "láska k penězům je kořenem všeho zlého", jak praví Boží slovo. Tedy děkuji Pánu Bohu, že nemám příliš málo, abych si nedělal příliš mnoho starostí a děkuji za to, že nemám příliš mnoho, aby mě to odvádělo od Boha a Jeho slova. Příliš mnoho peněz vede ke starosti, jak svůj majetek zabezpečit a odvádí mě od toho podstatného v životě, od uctívání Boha. A výsledek je, že takový člověk nenese úrodu, není užitečný pro Boží království, nenese ovoce. 4. reakce či typ lidí jsou "zemáci" či lidé hlubocí, ve kterých Boží slovo zaseté zakořenilo, rostlo, zrálo a sílilo, jsou to lidé, kteří každý den v modlitbě a na kolenou, s pokorou a pečlivě Boží slovo slyší a čtou, kteří ale také prosí Boha o moudrost v porozumění a kteří touží, aby Boží slovo v jejich životě hrálo důležitou roli a nechávají je promlouvat v pravý čas a Božím slovem se řídí. Boží slovo milují a Boží slovo činí. Takoví lidé nesou užitek mnohý. Buďme takovými lidmi, kteří mají upřímné srdce a zaseté slovo zachovávají a pak přinášejí užitek Božímu království. Buďme lidmi slova, kteří jsou vytrvalí a milují a horlivě usilují o uskutečňování Božího slova v našem životě. Nakonec si můžeme ověřit, zda jsme se v našem výkladu nemýlili. Skutečně se jedná o různé typy reakcí a napomenutí k pozornému slyšení a uskutečnění? Slova Ježíše, která následují nám ukazují to, co chtěl Ježíš říct: "Dávejte pozor, jak slyšíte" (v. 18). "Nebo nikdo nerozsvítí světlo a nepřikryje je nádobou" (v. 16) Tedy Boží slovo není určené pro to, abychom jej nechali zapadnout, aby šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven, ale naopak - aby proměňovalo lidské životy. Máme být pozornými posluchači. Proč? Abychom přinášeli dobré ovoce svému Pánu. Nakonec Ježíš ilustruje svoje vyučování na svém vlastním životě, když za ním přicházejí jeho příbuzní a chtějí s ním mluvit. Ježíš dokončuje své učení slovy: má matka a bratři jsou ti, "kdo slyší Boží slovo a podle toho jednají" (v. 21). Tedy slyšení a činění Božího slova jsou velmi důležité, dokonce ještě důležitější než rodina či přátelé. Pokud totiž slyšíme a činíme Boží slovo, víme, co je to láska k bližnímu a odpovědnost za blízké a rodinu. Ale nestaráme se již ze strachu či úzkosti, ale z radosti a z lásky. A to je důležité. To pak přináší Bohu slávu.

TOPlist

Martin Buber - Já a Ty

15. srpna 2012 v 22:48 | Grizly |  Filosofie

Filosofie dialogu "já a ty" u Martina Bubera

Úvod
Toto téma jsem si vybral, protože jsem chtěl reagovat na dva semestry novověké filosofie, ve kterých jsme probírali Descartovo a Kantovo dílo. Evropský racionalismus odsunul teologii v tradičním slova smyslu jako nevědeckou disciplínu do pozadí a do popředí se dostala přírodověda a další exaktní a empirické vědy. Vůbec celá novověká filosofie je charakteristická obratem od objektivisticky chápaného vztahu mezi člověkem a světem, kde člověk je součástí světa, ve kterém žije, k subjekt-objektovému vnímání člověka a světa, kde člověk je oddělený od světa, ve které žije (res cogitans a res extensa). Ze světa kolem nás se stává pod vlivem Newtonovské fyziky stroj a z druhého člověka jen další objekt, který zkoumáme. Už nežijeme před Boží tváří a nejsme Boží děti, ale místo toho je jen "já", subjekt, který subjektivně nahlíží svět kolem nás, buď empiricky nebo racionálně nebo citem, ale východiskem je vždy subjekt. Ale co se podělo se vztahem mezi subjektem a objektem? Přišlo mi úzko, když jsem si uvědomil tak výraznou asymetrii vztahu mezi lidmi, Bohem a přírodou. Židovská náboženská filosofie a zvláště filosofie dialogu Martina Bubera je dějinnou odpovědí na tento asymetricky pojatý vztah. V jazyku Bubera se z našeho protějšku stalo Ono a úplně zaniklo ono Ty, které je naším partnerem v dialogu. Buď se nám z Boha stal předmět našeho zkoumání a nebo jsme našeho Stvořitele odmítli úplně, protože nám došlo, jak absurdní je mluvit o Bohu v subjekt-objektivistických souřadnicích. Věřím, že Buberovsky pojatá filosofie je v tomto bodě pokorná a dává prostor tomuto zvláštnímu vztahu mezi námi a naším stvořitelem a přírodou a umožňuje nám i po tak dlouhé době objevit tak zásadní věc jako je vztah mezi objektem a subjektem.

Martin Buber v kontextu dějin evropské filosofie
Tento židovský filosof se narodil ve Vídni 1878, řadí se k filosofii dialogu, ale stejně jako filosofie existence klade filosofie dialogu důraz na individuální svobodu jedince. Vychází ze vztahu Já, které existuje ve svobodě, k sobě samému. Podstatnou roli zde hrají mezilidské vztahy. Jako Žid tíhne na rozdíl od existencialistů k biblické tradici. Na rozdíl od racionalismu nebo předchozích filosofických proudů mají odpor i ideálu vědy a s ní spojené metodologické praxi.1
V tomto zajímavém židovském mysliteli se snoubí dva zdroje či proudy: starý židovská tradice či mystický chasidismus a kriticko-analytický proud evropského filosofického myšlení. Jinými slovy, Buber je filosof věřící i myslící zároveň.2 Z nejznámějších B. počinů stojí za to zmínit jeho disertaci Příspěvky k dějinám problému individuace (1904), z počátku jeho tvorby z oblasti náboženské filosofie Extatická vyznání a Tři řeči o židovství. Dále došlo u tohoto myslitele k obratu k tématu mezilidských vztahů, z tohoto období jmenujme Daniel - Hovory o uskutečnění (1913) a krátce po první světové válce koncept Já a Ty (1919), na kterém dále pracoval a vyšlo v r. 1923. Z předválečných děl zmíníme Boží království (1932) a Rozhovor (1932). Během války pracoval na překladu Písma, první vydání z 1937, vyšel slavná román Gog a Magog (1941) a krátce po válce vyšlo Chasidská vyprávění (1946). Buber se angažuje v rozhovorech o poválečném řešení vzniku státu Izrael v díle Problém člověka (česky 1997). Po válce dostává Mírovou cenu německého knižního trhu (1953) a jeho překlad Písma z hebrejštiny (1954) kulminuje jeho tvorbu v posledních letech života, kdy dostává Erasmovu cenu (1963) a čestný doktorát v Heidelberku (1964). Buber editoval a koncipoval své spisy do třech okruhů - Sebrané spisy (1962 Spisy k filosofii, kde se vyjadřuje k dialogickému principu - Já a Ty, antropologii, náboženské filosofii a politice). Druhý okruh tvoří Spisy k bibli a poslední okruh jsou spisy k chasidismu (1963).3
Poté, co se distancuje od politického sionistického hnutí se snaží interpretovat dějiny chasidismu, které interpretuje z pohledu mystiky sjednocení, až dochází k hlavní myšlence svého života ve stěžejním díle Já a Ty (1923).4

Já a Ty
Rozsahem nevelký spis Já a Ty představuje v Buberově myšlení rozchod s chasidskou mystikou a skutečný vstup na pole filosofie dialogu.5 Tato útlá knížka je dílem filosofie náboženství. Buber odmítá takové náboženství, které si rozumí jako splynutí s všezahrnujícím Jedním, odmítá tedy teze hinduismu a monismu. Základní Buberova teze je: "Ty je adekvátní Boží jméno".6 Teoretický rozum není pro náboženské otázky dostatečný a rozhodující otázkou již není zda Bůh existuje, protože Bůh již není filosofickou kategorií (jako to bylo třeba u Descarta či Kanta), ale je vždy jen jako slovující a oslovovaný, nikdy není jako teoreticky vyřčený.7
Kniha je opatřena úvodem od českého biblisty Jana Hellera, který odhaduje vliv dvou důležitých filosofů na Bubera: Kierkegaarda a Feuerbacha. Kierkegaard je jako existencialista zastáncem diskontinuity a odmítá Hegelův monismus. Feuerbach zase Hegelův systém obrací k materialismu a ateismu. Oba ale podle Hellera zdůrazňují Ty, Kierkegaard vydí v Ty Boha, Feuerbach vidí v Ty bližního. To Buber geniálně překonává tezí, že v každém lidském Ty se s námi, byť skrytě setkává boží Ty.8 Kniha je členěna do dvou dílů a v závěru je opět doplněna poznámkami od Jana Hellera, který člení knihu do 39 témat, např. Základní slova a jejich vnitřní struktura, Zkušenost a její podstata, Tři oblasti světa vztahu a další.9 V této práci jen nastíním některé zajímavé myšlenky z prvního dílu této geniální knížky.

Základní otázka
Buber řeší základní otázku vztahu. Vztahu člověka ke světu, k druhým lidem, k přírodě, zvířatům, ale také k transcendentnímu protějšku. Pokud člověk mluví o vztahu, dělá to pomocí slov, které jsou vždy dvě, resp. dvě dvojice: Já-Ty a Já-Ono.10 Tato základní slova neoznačují věci, ale poměry k entitám. Rozdíl spočívá v tom, že dvojici Já-Ty říkám celou bytostí, ale dvojici slov Já-Ono ne. Pokud vyslovuju k přírodě, živému zvířeti a nebo člověku a dokonce k Bohu vztah Já-Ty, nemůžu tento vztah ani tuto entitu zpředmětňovat, není to pro mě něco. Něco je to, s čím mohu disponovat, s čím můžu nakládat, čeho se moho zmocňovat. To je zřetelné v novověké filosofii u Descartova i jiných pojetí přírody, který je chápána jako stroj, neživá věc, kterou člověk má ovládnout. Myslím, že je to i naprosto praktická otázka pro každodenní život. Kolikrát k lidem přistupujeme předmětně a chceme je ovládnout. Lidé se pro nás mohou stát jen našimi nástroji, jsou součástí našich plánů, cílů či ambicí. Pokud jsou slabí, můžeme jim říkat, co mají dělat. Jsou pro nás zdrojem naší moci. Myslím, že to jsme mohli dobře vidět v hrůzách světových válek a neustále to vidíme v politice. Toto zpředmětňování souvisí se subjekt-objektivistickým pojetím, které Buber popisuje jako Já-Ono. Pokud mám k druhé bytosti vztah předmětný, je to věc, se kterou můžu bez pocitu viny disponovat. Je to záležitost moci, síly. Pokud ale člověka chápu jako jinou bytost, jako Ty - nemůžu s ním takto jednat. Ty není součástí předmětného světa, není to nějaká moje představa o tom, ale je to rovný partner. Základní slovo Já-Ty ustavuje realitu a svět vztahu.11 Tento základní rozdíl zdůvodňuje Buber takto: pokud mluvím o vztahu Já-Ono, Ono je vždy ohraničeno něčím dalším, jeho existence je podmíněna hranicemi s dalšímy Ony. Pokud jde ale o vztah Já-Ty, ten se takto nezakládá. Ty nehraničí s ničím.12 Buber mluví o různých vztazích Já-Ty. Jsou to příroda, pak je to život s lidmi a nakonec je to život s duchovními bytostmi.13 Uvažme, jak by toto nazírání mohlo ovlivnit vnímání kategorií systematické teologie. V kategoriích systematické teologie je Bůh předmět. Doktrína Bůh má různé podkategorie - Bůh jako Trojice... Bůh svrchovaný... Bůh všemohoucí... Vlastně Bohu dáváme různé predikáty, takže s Bohem operujeme jako s předmětem. Samozřejmě si je teologie vědoma skutečnosti, že nás Bůh přesahuje, vždyť jedním z predikátů je transcendentní. Ale již v tomto subjekt-objektovém myšlení může být problém. Pokud ale promýšlíme teologii z pozice vztahu Já-Ty, pak vstupujeme trochu na neznámou půdu. Vstupujeme najednou do vztahu s transcendentním Ty, které nás oslovuje a my oslovujeme Ty. Vlastně taková teologie je potom modlitbou. Ta se nedělá abstraktními pojmy, ale je vlastně živým vyznáním. Tak daleko Buber ve své knížce nejde, ale myslím, že již v tomto bodě je Buberova teze velmi zajímavá a inspirující.

Aplikace?
Myslím, že tato myšlenka Já a Ty má obrovský dopad i na oblast mezilidských vztahů. Buber ale říká, že Ty není soubor vlastností jako u nějaké věci. Vztah je vzájemnost.14 Ty vnímáme jako celek, ne jako součet jednotlivin. Tedy když mluvím se druhým člověkem, nemám si představovat, že mluvím s povahou, třeba s laskavým člověkem, nebo s pitomcem, nebo se zlodějem. To pak vede k redukci na vztah Já-Ono a člověk se nám stává objektem. Myslím, že toto redukcionistické myšlení je dobře vidět na nálepkování. Jak často se díváme na etnické menšiny v kategoriích Já-Ono. On je takový. Ona je taková. Takový objektivně založený vztah znemožňuje vzájemnost nebo z křesťanského pohledu prakticky znemožňuje lásku, protože jsem s hodnocením hotový dříve než se zeptám nebo než druhá strana může něco udělat. B. říká, že zkušenost mě vzdaluje mému Ty.15 Pokud z druhého učiním objekt své zkušenosti, pak už to není skutečné Ty, ale moje představa o něm. Otázka ale je: chci se skutečně setkat s bližním jako s Ty, které není mou součástí nebo mojí předem definovanou představou? Jinými slovy, druhý člověk neboli Ty existuje nezávisle na nás a nezávisle na našich představách. To je věřím osvobozující myšlenka. Zvláště když to vztáhneme na Boha - Boha si nemusím tvořit, abych našel smysl života, pak by to byla modla. Ale Bůh existuje nezávisle na mě a ze své milosti, jak by řekl teolog, se mi dává poznat. Nemusím ho ani hledat, ale On jako transcendentní Ty se mi dává sám ze své lásky poznat.
B. dále říká, že vztah mezi Já a Ty je bezprostřední, že mezi Já a Ty není žádný prostřední člen. Na rozdíl od vztahu mezi Já-Ono.16 V takovém zprostředkovaném vztahu je prostředníkem např. zkušenost, představivost. To ale neplatí pro vztah Já-Ty. Tam prostřední člen není. Nehraje roli ani paměť, i ta se utváří ve vzahu. Jen přemýšlím nad tím, jak je tento vztah v reálu možný.
Poslední, na co se v této reflexi zaměřím, je láska. Lásku chápe Buber jako bytostný akt. Není to pro něho cit. City doprovázejí lásku, ale nejsou láskou. Láska je vlastně vztah mezi Já a Ty. Láska je působení, jehož oblastí je celý svět.17 Láska tedy nezná hranic. Jak mi to rezonuje s biblickým výrokem: neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna... (J 3,16) nebo u Pavla: Bůh však projevil lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní (Ř 5,8).18 Tedy láska je vztah. Transcendentní Ty projevuje lásku k mému Já a Já je v z Božího pohledu "já" v tomto případě celý svět. Projevuje svou lásku bytostným činem. Bůh posílá vlastního Syna. Tedy mezi námi a Bohem je vztah lásky. V lidské dimenzi Buber mluví o vzájemné odpovědnosti, ve které je rovnost.

Závěr
Buberova filosofie dialogu je velmi potěšující a osvobodivá. Zakládá předpoklad ke skutečnému rozhovoru mezi lidmi, který není založený na předpokladech, že toho druhého znám a tudíž vím, co bude říkat dříve než promluví. Řekl bych, že je velmi dobrou odpovědí jak na dualismus kartezianismu, tak na nesmyslnost vrženosti existencialismu. Filosofie já-ty problém redukce vztahu na subjekt-objekt překonává, stejně tak i nutnost tvoření boha ze subjektu, protože transcendentní subjekt se nám dává sám z lásky a ze své milosti poznávat (např. Žd 1,1-2).
Ve vztahu k přírodě nám Buberova myšlenka Já-Ty ukazuje, že pokud přírodu redukujeme na ono, je v klasickém pojetí jen mrtvým strojem, přicházíme o jedinečný vztah k živým organismům a přírodu ničíme. To je přínosné pro současnou ekologickou diskusi. Tento přínos je ale teologicky zakotvený.
Pokud jde o vztah k lidem, B. teze zakládá definici dnes tolik znesvěceného slova láska. Tato láska není citem ani rozhodnutím ani vůlí k moci, ale je vztahem Já-Ty, rovným nesobeckým bytostným činem od člověka k člověku. Protože tento vztah nemá hranice onoho, není omezený na jednotlivosti, ale zaměřuje se na člověka jako na celek. Láska nezná hranic a nemá předsudky, protože ty se zaměřují na jednotlivosti, ale láska se zaměřuje na celek. Láska je odpovědnost za druhého.
Ve vztahu k Bohu Buber ukazuje, že Boží láska se ukazuje v milostivém sebedarování či sebepoznání Božím. Transcendentní Ty se nám chce dát poznat. Boha si nemusíme vyrábět či vymýšlet, on se nám zjevil. Boha nemůžeme redukovat na predikáty nějakého objektu. Pak bychom Boha objektivizovali, dělali z Něho předmět. Láska se projevuje Božím milostivým bytostným činem ve prospěch člověka.

Použitá literatura
Buber, Martin. Já a Ty. Kalich. Praha: 2005.
Coreth, Emerich; Ehlen, Peter; Haeffner, Gerd; Ricken, Frido (eds). Filosofie 20. století. Nakladatelství Olomouc, s.r.o., Olomouc: 2006.

1Coreth (eds.), Filosofie 20. století, 40
2Buber, Já a Ty, 7
3Ibid., 21-23
4Coreth (eds.), Filosofie 20. století, 44
5Buber, Já a Ty, 25
6Coreth (eds.), 45
7Ibid.
8Buber, Já a Ty, 28
9Ibid., 151-164
10Ibid., 37
11Ibid., 39
12Ibid., 38
13Ibid., 39
14Ibid., 41
15Ibid., 42
16Ibid., 44
17Ibid., 47
18Buber vyjadřuje podobnou myšlenku: "Láska je odpovědnost jednotlivého já za jednotlivé ty...v tom je rovnost... od toho nejmenšího až k tomu, kdo je po celý život přibit na kříž světa a kdo se odvažuje a je schopen čehosi nesmírného: milovat všechny lidi", ibid., 48

Zaplesejte spravedliví, Ž 33

8. srpna 2012 v 11:22 | Grizly |  Úvahy a komentáře
Žalm 33

1 Zaplesejte, spravedliví, Hospodinu, přímým lidem sluší se ho chválit. 2 Hospodinu vzdejte chválu při citaře, zpívejte mu žalmy s harfou o deseti strunách. 3 Zpívejte mu novou píseň, hrejte dobře za hlaholu polnic. 4 Neboť slovo Hospodinovo je přímé, v každém svém díle je věrný. 5 Miluje spravedlnost a právo, Hospodinova milosrdenství je plná země. 6 Nebesa byla učiněna Hospodinovým slovem, dechem jeho úst pak všechen jejich zástup. 7 Jako hrází drží pohromadě mořské vody, vodstva propastí uložil v zásobnicích. 8 Boj se Hospodina, celá země, všichni obyvatelé světa, žijte v jeho bázni! 9 Co on řekl, to se stalo, jak přikázal, tak vše stojí. 10 Záměry národů Hospodin maří, lidem úmysly hatí. 11 Záměry Hospodinovy platí věčně, úmysly jeho srdce po všechna pokolení. 12 Blaze národu, jemuž je Hospodin Bohem, lidu, jejž si zvolil za dědictví. 13 Hospodin se dívá z nebe, vidí všechny lidské syny, 14 ze svého pevného trůnu shlíží na všechny, kdo obývají zemi. 15 On utvořil srdce každého z nich, on též rozumí všem jejich skutkům. 16 Král se nezachrání velkým vojskem, rek se nevyprostí velkou zmužilostí. 17 Selže kůň, k záchraně nepostačí, velkou silou svou k úniku nepomůže. 18 Ale oko Hospodinovo bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo čekají na jeho milosrdenství, 19 aby ze smrti je vysvobodil, naživu je zachoval v čas hladu. 20 Naše duše s touhou vzhlíží k Hospodinu, on je naše pomoc, náš štít. 21 Z něho se raduje naše srdce, my doufáme v jeho svaté jméno. 22 Tvoje milosrdenství buď, Hospodine, s námi; na tebe s důvěrou čekáme!



Krátké zamyšlení

Autor žalmu 33 nás vybízí k očekávání na Boha. Toto očekávání nebo chcete-li, důvěra nebo naděje v Bohu nebo bázeň před Bohem jsou založeny v charakteru Boha, kterému věříme a který je naším Stvořitelem a Pánem. To, v jakého Boha věříš, definuje tvoji naději, důvěru a tvé očekávání. Když doufáš v člověka a v jeho schopnosti, dříve či později se zklameš. To, v jakého Boha věříš, ovlivní tvé jednání, myšlení a věření. Když máš malého boha, tvoje víra bude malinká, chatrná a marná. Když máš neschopného boha, jaká bude tvoje důvěra v něj? Když máš boha, který není Bohem, má cenu věřit v takového boha? Má cenu věřit v boha, který je slabý a je více lidskou iluzí než skutečností?

Jakého Boha ale zjevuje Boží slovo? Jaký je náš Bůh, Hospodin? V Jakého Boha věřil autor tohoto žalmu? Tyto tři otázky spolu úzce souvisí, věříme ve stejného Boha jako žalmista. Nechceme věřit v nějakého lidmi vytvořeného boha, ale v Boha skutečného, v Boha svrchovaného. V Boha, který je mocný a kterého zjevuje Boží slovo. Kdo je tento Bůh? Protože Boha nikdo neviděl, můžeme o Bohu vypovídat nepřímo: z jeho jednání a můžeme mluvit o Jeho charakteru a to je založeno na tom, co se o Něm dovídáme v Božím slově. Předně, "co On řekl, to se stalo" (v. 9), "jak přikázal, tak vše stojí". Tedy Bůh není lhář, ale říká pravdu, "neboť Hospodinovo slovo je přímé, v každém svém díle je věrný". Jeho slovo není ale jen verbálním vyjádřením, ale je skutkem, kterým Bůh tvoří. Bůh stvořil tento svět k Jeho slávě. Bůh stvořil nás k Jeho slávě. Tedy Bůh je věrný svému slovu, On skutečně učinil to, co řekl, že učiní. Když On něco řekne, tak to učiní. Pro nás je to velmi důležité, můžeme pevně důvěřovat Bohu, který je věrný, důvěryhodný. On dostojí svému slovu, On dostojí tomu, co slíbí. Jaký je náš Bůh? Je spravedlivý a milosrdný (v. 5 "On miluje spravedlnost a právo. Jeho milosrdenství je plná země"). Bůh nejedná jako lidé. Lidé neustále klamou, jsou samospravedliví a krutí. Lidé se domáhají svých práv a chtějí od druhých, aby byli spravedliví, ale sami nejsou. Když nás někdo kritizuje pro naši nespravedlnosti, stranění či zaujatost, přecházíme do obhajoby. Lidé podvádějí, kradou a lžou. Stačí se podívat do novin a vidíme tvrdou realitu. Bůh ale takový není. Bůh je spravedlivý. Bůh jedná přímo. Nesnaží se někoho napálit či podvést. Mluví přímo a jedná přímo. Žalmista nás vybízí v prvním verši, "Zaplesejte, spravedliví, Hospodinu, přímým lidem sluší se ho chválit".

Jak můžeme ale Boha uctívat, když jako lidé takoví nejsme? Na tom stojí paradox evangelia. Základem dobré zprávy pro nás lidi, evangelia, je skutečnost, že Bůh nám dává z Jeho lásky a milosti Boží spravedlnost, kterou my sami ze sebe mít nemůžeme :"V Něm (evangeliu) se zjevuje spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře, stojí přece psáno, spravedlivý z víry bude živ" (Ř 1,17). Tedy bez víry není spravedlnost lidská. Když jsme tedy přijali Boží spravedlnost, jsme ospravedlněni vírou, jsme vybízeni k uctívání Boha. Zaplesejte spravedliví, Hospodinu. A teď žalmista přidává, "přímým lidem sluší se Ho chválit". Tedy poznání Boží spravedlnosti a Její přijetí nás poznamenává. Poznání Boha nás proměňuje a činí z nespravedlivých, lživých a křivých bytostí bytosti spravedlivé, pravdivé a přímé. Jak je to možné? To se děje zázrakem Božím, z moci Ducha Božího a z moci "evangelia, které je Boží mocí ke spasení každému, kdo věří" (Ř 1,16).

Žalmista dále říká, že Bůh zná srdce každého člověka, ví, co je v nás, rozumí důvodům našeho jednání. Člověk, který spoléhá na sebe a na své schopnosti, nakonec selže (tak jako král, který spoléhá na svá vojska a na sílu své armády (v. 16). Člověk, který ale spoléhá na Boha, který mu daruje Boží spravedlnost a vede tohoto člověka každý den, ten má v Božím slovu zaslíbení: "spravedlivý z víry bude živ" (Ř 1,17) může vyznat spolu s žalmistou 33. žalmu: "Tvoje milosrdenství buď, Hospodine, s námi; na tebe s důvěrou čekáme!" (v. 22). Proč? Protože naše důvěra a naděje spočívá v Hospodinu, který je spravedlivý, věrný a milosrdný. V čem spočívá naše důvěra? Spočívá v Božím slově a Jeho zaslíbení: "oko Hospodinovo bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo čekají na jeho milosrdenství, aby ze smrti je vysvobodil, naživu je zachoval v čas hladu." (v. 18-19) "Naše duše s touhou vzhlíží k Hospodinu, On je naše pomoc, náš štít" (v. 20). Proto "zaplesejte spravedliví", vyznejme spolu: "Tvoje milosrdenství buď, Hospodine, s námi; na tebe s důvěrou čekáme!" (v. 22)

Jitřenka, 2. Petrova 1

7. srpna 2012 v 9:40 | Grizly |  Úvahy a komentáře


2. Petrova 1

12 Proto vám hodlám ty věci stále připomínat, ačkoliv o nich víte a jste utvrzeni v pravdě, kterou jste přijali. 13 Ale považuji za správné probouzet vás napomínáním, pokud přebývám v tomto těle; 14 vím totiž, že je budu muset brzo opustit, jak mi to dal poznat náš Pán Ježíš Kristus. 15 Vynasnažím se, abyste si mohli tyto věci vždycky připomínat i po mém odchodu. 16 Nedali jsme se vést vymyšlenými bájemi, ale zvěstovali jsme vám slavný příchod našeho Pána Ježíše Krista jako očití svědkové jeho velebnosti. 17 On přijal od Boha Otce čest i slávu, když k němu ze svrchované slávy zazněl hlas: Toto jest můj milovaný Syn, v něm jsem nalezl zalíbení. 18 A tento hlas, který vyšel z nebe, jsme my slyšeli, když jsme s ním byli na svaté hoře. 19 Tím se nám potvrzuje prorocké slovo, a činíte dobře, že se ho držíte; je jako svíce, svítící v temném místě, dokud se nerozbřeskne den a jitřenka vám nevzejde v srdci. 20 Toho si buďte především vědomi, že žádné proroctví v Písmu nevzniká z vlastního pochopení skutečnosti. 21 Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha.


Krátké zamyšlení

Dnešní zamyšlení je nad textem od apoštola Petra, jednoho ze třech nejbližších učedníků Ježíše. Je to stejný učedník, který zbrkle, ale naprosto pravdivě vyznal ještě před Letnicemi na Ježíšovu otázku: za koho mě považujete vy?: Ty jsi Mesijáš, Syn Boha živého. Je to ten samý Petr, který Ježíše zapřel třikrát. A je to ten samý učedník, který se zapálením kázal tisícům lidí o Letnicích, kteří se k Pánu obrátili a začali Krista následovat. Tento Petr nám připomíná slovo Pána Ježíše a chce nás i dnes utvrdit v Pravdě, které jako křesťané věříme. Je si vědom jako i ostatní učedníci nebezpečí a dočasnosti našeho pobytu na zemi. Pavel psal svůj dopis Timoteovi z vězení, nejspíše čekal na smrt. Petr si dočasnost svého pozemského pobytu také uvědomuje (v. 14). Snaží se ale zachovat svědectví víry i po své smrti. Vyzývá nás, tak jako Pavel, abychom se nedali svést falešným učením a spekulacemi (vymyšlenými bájemi, v. 16), ale naopak, abychom slyšeli evangelium o slavném příchodu Pána Ježíše Krista (v. 16). Petr jako očitý svědek tuto skutečnost potvrzuje, není to jen nějaký filosofický systém nebo silná myšlenka či snad návod pro život, ale Petrovo slovo je živé, očité svědectví o Kristově příchodu, smrti a vzkříšení. Na ničem jiném svůj život stavět nemáme. Jen Ježíš je hoden přijmout slávu od svého Otce v nebesích (v. 17). Petr připomíná dvě události ze svého i Ježíšova života. Za prvé, Ježíšův křest, kdy zazněl z nebe hlas: Toto jest můj milovaný Syn (Boží Syn Ježíš), v Něm jsem (Bůh Otec) nalezl zalíbení. Toto veřejné přiznání se Boha Otce ke svému Synu bylo důležité pro zástupy, které Jan křtil a kteří byli poté křtěni i od Ježíše a začaly Ježíše následovat. Podobné svědectví o Ježíši nese i druhý zážitek a událost z Petrova života: proměnění na hoře. Tato událost nebyla veřejná, byla určena jen třem lidem, nejužšímu okruhu Ježíšových učedníků: Janovi, Petrovi a Jakubovi. A právě tito měli slyšet stejné poselství a vidět Ježíšovu slávu. Není to jen člověk, je to skutečně Boží Syn, je to samotný Bůh, který sestoupil mezi nás. Proč? Aby si byli vědomi Jeho vyvýšenosti a Ježíše a jeho slova poslouchali. Totéž platí i pro nás. Ježíš není pro nás jen moudrým učitelem nebo nějakým superstar či jiným super-manem, ale je pro nás Božím Synem, kterého máme poslouchat a následovat. Proto čteme a slyšíme Boží slovo každý den a chceme podle Ježíšova slova měnit svoje životy. Nakonec nám Petr říká velmi důležitou skutečnost ohledně Božího slova. Boží slovo zapsané v Písmu, pro prvotní církev to byl Starý zákon, pro nás je to Starý a Nový zákon, je proroctvím. Proroctví není jen slovem lidským, nějakou povzbudivou myšlenkou či úvahou, ale je to živé slovo Boží, které nás probouzí z našeho podřimování. Je to slovo, které obrací naruby náš život a zasahuje mocně do naší zkušenosti a bourá naše představy o nás samotných, o Bohu a o světě. Naopak nám dává úplně jinou, Boží představu, podle které pak můžeme žít v pravdě. První důraz je ve skutečnosti, že "žádné proroctví od Boha (Písmo Starého a Nového Zákona, Bible) nepochází z vlastního pochopení skutečnosti" (v. 20). Tedy Bible je inspirovaným slovem Božím. A protože je to živé slovo a zasahuje do naší reality, musíme mu skutečně rozumět. Toto rozumění či výklad a následná aplikace není soukromým podnikem. Není jen záležitostí badatelů a znalců a odborníků, je především záležitostí církve, živého Kristova společenství. Církev je tam, kde jsou Kristovi učedníci a kde je Kristus uprostřed nich. Církev je tam, kde se káže Boží slovo, evangelium Ježíše Krista a kde přebývá Duch Svatý, kde se nově obrácení lidé ke Kristu křtí v Jeho jménu, ti se pak stávají Jeho učedníky a učí se zachovávat Jeho slovo a tam, kde se tito učedníci spolu scházejí u stolu, vyznávají své hříchy a spojují se s Kristem i mezi sebou ve společenství lásky. Církev je tam, kde se evangelium lásky žije a slovo se šíří mezi lidi. Tedy první důraz: proroctví nevzniká z vlastního pochopení skutečnosti. Tedy nejde o nějaké tajemství, které je určeno jen elitě a některým, ale jde o správné porozumění a žití Božího slova ve společenství. A za druhé, toto Boží slovo, toto proroctví je řečeno ústy lidí poslaných od Boha vedených Duchem Svatým (v. 21). Písmo má tedy dvojí tvář, lidskou - jsou to slova zapsaná lidmi, a Boží - tato slova jsou inspirována, vdechnuta Božím Duchem a jsou proto živá a mocná změnit náš život. Proto je tak důležité a podstatné tomuto proroctví, svědectví a pravdě Božího slova naslouchat, správně chápat v kontextu společenství církve a současné doby a pečlivě a věrně toto slovo aplikovat v našem životě. Pravdu slyšet, rozumět a žít. Pak nám může vzejít v srdci světlo (jitřenka, v. 19) a můžeme přejít radostně ze tmy do světla Božího. Můžeme toto Boží světlo vidět uprostřed temnoty našeho světa, společnosti a slabosti našeho života, můžeme se podle tohoto světla řídit, orientovat a ukazovat k němu i dalším lidem. Amen.


Kurz Alfa

4. srpna 2012 v 7:25 | Grizly |  Úvahy a komentáře
Co je Alfa?

Příležitost prozkoumat smysl života

Večeře Každé setkání začíná společným jídlem, které dává účastníkům kurzu příležitost vzájemně se seznámit.
Promluva Na promluvu navazuje diskuse ve skupinkách. Cílem je probírat téma večera, klást otázky a vyjadřovat různé názory.
Káva & Skupinky Naslouchejte, získávejte informace, diskutujte a objevujte. A zeptat se můžete na cokoliv. Alfa je místem, kde není žádná otázka pokládána za nemístnou ani nevhodnou nebo zaujatou.

Témata promluv
otazniky alfy
  • Jde v životě ještě o víc?
  • Kdo je to Ježíš Kristus?
  • Proč Ježíš zemřel?
  • Proč a jak se modlit?
  • Proč a jak číst Bibli?
  • Jak nás Bůh vede?
  • Kdo je to svatý Duch?
  • Jak mohu prožít zbytek života co nejlépe?
  • Jak odolat zlému?
  • Proč a jak mluvit s druhými o víře?
  • Uzdravuje Bůh i dnes?
  • A co církev?

Genesis 1 Slovo

2. srpna 2012 v 22:29 | Grizly |  Úvahy a komentáře
Genesis 1

1 Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. 2 Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží. 3 I řekl Bůh: "Buď světlo!" A bylo světlo. 4 Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy. 5 Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první. 6 I řekl Bůh: "Buď klenba uprostřed vod a odděluj vody od vod!" 7 Učinil klenbu a oddělil vody pod klenbou od vod nad klenbou. A stalo se tak. 8 Klenbu nazval Bůh nebem. Byl večer a bylo jitro, den druhý. 9 I řekl Bůh: "Nahromaďte se vody pod nebem na jedno místo a ukaž se souš!" A stalo se tak. 10 Souš nazval Bůh zemí a nahromaděné vody nazval moři. Viděl, že to je dobré. 11 Bůh také řekl: "Zazelenej se země zelení: bylinami, které se rozmnožují semeny, a ovocným stromovím rozmanitého druhu, které na zemi ponese plody se semeny!" A stalo se tak. 12 Země vydala zeleň: rozmanité druhy bylin, které se rozmnožují semeny, a rozmanité druhy stromoví, které nese plody se semeny. Bůh viděl, že to je dobré. 13 Byl večer a bylo jitro, den třetí. 14 I řekl Bůh: "Buďte světla na nebeské klenbě, aby oddělovala den od noci! Budou na znamení časů, dnů a let. 15 Ta světla ať jsou na nebeské klenbě, aby svítila nad zemí." A stalo se tak. 16 Učinil tedy Bůh dvě veliká světla: větší světlo, aby vládlo ve dne, a menší světlo, aby vládlo v noci; učinil i hvězdy. 17 Bůh je umístil na nebeskou klenbu, aby svítila nad zemí, 18 aby vládla ve dne a v noci a oddělovala světlo od tmy. Viděl, že to je dobré. 19 Byl večer a bylo jitro, den čtvrtý. 20 I řekl Bůh: "Hemžete se vody živočišnou havětí a létavci létejte nad zemí pod nebeskou klenbou!" 21 I stvořil Bůh veliké netvory a rozmanité druhy všelijakých hbitých živočichů, jimiž se zahemžily vody, stvořil i rozmanité druhy všelijakých okřídlených létavců. Viděl, že to je dobré. 22 A Bůh jim požehnal: "Ploďte a množte se a naplňte vody v mořích. Létavci nechť se rozmnoží na zemi." 23 Byl večer a bylo jitro, den pátý. 24 I řekl Bůh: "Vydej země rozmanité druhy živočichů, dobytek, plazy a rozmanité druhy zemské zvěře!" A stalo se tak. 25 Bůh učinil rozmanité druhy zemské zvěře i rozmanité druhy dobytka a rozmanité druhy všelijakých zeměplazů. Viděl, že to je dobré. 26 I řekl Bůh: "Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi." 27 Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. 28 A Bůh jim požehnal a řekl jim: "Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe." 29 Bůh také řekl: "Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm. 30 Veškeré zemské zvěři i všemu nebeskému ptactvu a všemu, co se plazí po zemi, v čem je živá duše, dal jsem za pokrm veškerou zelenou bylinu." A stalo se tak. 31 Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý.



Krátké zamyšlení...

Na počátku... Bůh všechno stvořil svým slovem. Slovo slovo má mnoho rozměrů. Je to slovo ve verbálním rozměru. Takové slovo známe. Slova v dnešním slova smyslu nic neznamenají. Lidé nedrží slovo. Lidé překrucují slovo. Slova se mění. Dnešního člověka oslovuje mnohem víc čin než lidská slova. Ale to je právě jiné na Bohu! Boží slovo se nemění. Boží slovo tvoří. Boží slovo je čin. U Boha není rozdíl mezi Jeho slovem a jeho činem. A to je další rozměr slova Slovo. Slovo není jen verbálním projevem. Ale je činem Stvořitele. Stvořitel svým Slovem tvoří. A co stvořil? Stvořil vesmír. Stvořil tento svět. Stvořil člověka k obrazu Svému. To znamená, že nás stvořil pro vztah se sebou. Boží slovo existuje jen ve vztahu. Není nějakým objektem, se kterým můžeme manipulovat. Boží slovo existuje ve vztahu k tomuto světu, který Bůh stvořil svým slovem. Boží slovo existuje ve vztahu k nám. A tím se dostáváme k dalšímu, ještě důležitějšímu rozměru slova Slovo. Boží slovo má nejen verbální rozměr. Boží slovo není jen činem, který ladí s verbálním projevem. Boží Slovo je Bůh. Protože Boží slovo implikuje vztah, má Boží slovo v sobě rozměr vztahu. Boží Slovo není nikdy samo. Proto apoštol Jan říká ve vztahu k tomuto textu z Genesis: Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha, to slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Tedy třetím rozměrem Slova Božího je Slovo - Ježíš Kristus - Slovo Boží. Tímto Slovem Bůh s námi navazuje komunikaci a tvoří tento svět a promlouvá k nám svými slovy lásky. Přemýšlej nad tím. Bůh není jako člověk. Člověk může mluvit a pak své slovo změnit. Člověk něco řekne a pak něco jiného udělá. Když člověk miluje, vyžaduje něco nazpět. Něco za něco. Bůh je ale jiný. Boží slovo se nemění jako lidské. Boží slovo je věčné a spolehlivé. Bůh mluví a Jeho slovo je čin. Čin lásky. Bůh z lásky stvořil tento svět a nás. Pak poslal Slovo, aby nás uvedl do vztahu lásky s ním. Milostivý Stvořiteli, děkujeme Ti za Tvé Slovo, kterým jsi nás stvořil, děkujeme Ti za Tvoje Slovo, kterým nás miluješ, když jsi Jej poslal do světa za námi, aby nás nalezl, když se ztrácíme. Děkujeme Ti za Tvoje slovo, kterým nás oslovuješ a ukazuješ nám cestu ke Slovu a k Tobě. Amen.